První vědecké výpravy - Foto: Petr Sobotka

První vědecké výpravyFoto: Petr Sobotka

Rusko prožívalo v období pádu meteoritu a následujících letech historicky velmi složité období. První vědecká výprava vedená L. Kulikem se do oblasti pádu Tunguského meteoritu vydala až v roce 1927. Ptala se svědků na podrobnosti výbuchu, hledala kráter, meteority, fotografovala a dokumentovala celou oblast.

 

Zdrženi válkami a revolucemi
Dnes se lidé často diví, proč důkladný vědecký průzkum oblasti pádu Tunguského meteoritu začal až po téměř dvaceti letech od události. Na co vědci čekali? Vždyť část měřitelných následků a vzorků mohla být působením přírodních podmínek nenávratně změněna. Pokud se ale podíváme na historický kontext, nemůžeme se divit, že oficiálně podporovanou výpravu dříve zorganizovat prostě nešlo. 

Tunguský meteorit totiž spadl v historicky velmi pohnuté a dramatické době, ve které mělo vedení Ruska i lidé úplně jiné starosti, než se zabývat touto událostí. Bylo po rusko-japonské válce (1904-1905) i tzv. buržoazní revoluci (1905-1907). Proběhla první světová válka (1914-1918), Velká říjnová socialistická revoluce (1917) a občanská válka (1917-1921). Zatímco roku 1908 byl v Rusku u moci stále ještě car Mikuláš II., v době vyslání první vědecké skupiny roku 1927 vládl nově vzniklému Sovětskému svazu Stalin. 

Leonid Kulik ve vojenské uniformě za rusko-japonské války roku 1904 - Foto:  neznámý

Leonid Kulik ve vojenské uniformě za rusko-japonské války roku 1904Foto:  neznámý

Leonid Kulik
Za první vědecký průzkum Tunguské katastrofy vděčíme Leonidu Kulikovi. Narodil se roku 1883 v estonském Tartu, vystudoval nejprve lesní hospodářství v Petrohradě a potom Matematicko-fyzikální fakultu Kazaňské univerzity. Také on byl ve víru politických a válečných událostí. Bojoval v rusko-japonské válce i první světové válce a v mezidobí strávil určitý čas ve vězení, protože se zapletl s revolučním hnutím. Po první světové válce učil mineralogii v Tomsku a roku 1920 dostal místo v Petrohradském mineralogickém muzeu. Možná právě tomuto faktu vděčíme za jeho pozdější objevy. 

V muzeu se věnoval nové vědecké disciplíně – studiu meteoritů. V roce 1921 byl pověřen lokalizací a tříděním meteoritů, které dopadly na území Sovětského svazu. Při přípravě své cesty nalezl starý novinový článek z roku 1908, který informoval o Tunguské katastrofě. Sehnal si výpovědi několika lidí z oblasti kolem vesnice Vanavara a uvěřil jim, že k něčemu skutečně došlo. 

Snímek jednoho z nejbohatších místních obyvatel. Svědectví pastevců ve vědeckém světě budilo značnou nedůvěru. - Foto: Leonid Kulik

Snímek jednoho z nejbohatších místních obyvatel. Svědectví pastevců ve vědeckém světě budilo značnou nedůvěru.Foto: Leonid Kulik

Přesvědčování nadřízených
Kulik si událost vysvětloval pádem meteoritu a rozhodl se místo důkladně prozkoumat. Nejprve musel bojovat proti značnému odporu svých kolegů, kteří zpochybňovali konání expedice na základě drbů nevzdělaných pastevců. Přesto se mu díky svědeckým výpovědím podařilo přesvědčit Akademii věd k financování expedice. 

Přesvědčování nadřízených, organizační záležitosti a odhadování místa dopadu meteoritu trvalo dlouho, a tak se se výprava vydala na cestu až na jaře roku 1927. Nejprve vlakem a poté na koních pronikali do stále nepřístupnějšího, obtížnějšího a pustšího terénu. Také orientace byla obtížná nejen kvůli terénu, ale i velké zeměpisné šířce, která už dost zkreslovala směr střelky kompasu. Do tehdejší vesnice Vanavara tak výprava dorazila až koncem března. 

Snímek členů Kulikovy výpravy - Foto: Leonid Kulik

Snímek členů Kulikovy výpravyFoto: Leonid Kulik

Rozzlobený bůh
Vanavara byla posledním civilizovaným místem před pochodem do bažinaté oblasti tajgy, kde měl meteorit dopadnout. Kulik chtěl důkladně vyslechnout místní obyvatele. Narazil ale na nečekaný problém, protože Evenkové o události nechtěli mluvit. Věřili totiž, že letící těleso nebylo ničím jiným než návštěvou jejich boha Ogdy. Ten podle nich proklel oblast tím, že spálil stromy a zabil zvířata. Nikdo z nich se pak do místa pádu neodvážil ze strachu z prokletí bohem. 

Tyto pověsti Kulika jen utvrdily v zahájení průzkumu oblasti. Špatné počasí mu umožnilo vydat se do “zakázané oblasti” pokračovat až 18. dubna. Po několika dnech se nicméně musel vrátit, protože jím najaté místní průvodce postihla horečka, kterou si vykládali jako Ogdovo prokletí a nechtěli jít dál. Až na druhý pokus 30. dubna se dostal do míst, kde si začal být jist, že nenaletěl pověrám a že nějaká katastrofa skutečně území zasáhla. 

Slavné "telegrafní sloupy" - sežehnuté stromy bez větví - Foto: Leonid Kulik

Slavné “telegrafní sloupy” – sežehnuté stromy bez větvíFoto: Leonid Kulik

Telegrafní sloupy a důkazy
Když se 20. května výprava blížila k místu údajného dopadu meteoritu, tak už měla za sebou desítky kilometrů chůze přes vyvrácené stromy. Některé byly vytržené a převrácené i s kořeny, jiné byly zlomené, ale všechny byly povalené jedním směrem. Stačilo se podívat po směru kmenů a bylo jasné, kde hledat epicentrum exploze. K velkému překvapení v něm nebyl kráter, ale naopak vztyčené stromy, ožehnuté shora dolů a naprosto oholené ode všech větví. Vypadaly jako telegrafní sloupy – také si jim tak dodnes říká. Výprava tak našla přímý důkaz, že těleso nevybuchlo při dopadu na zem, ale ještě před ním. 

Ze svého základního tábora dělal Kulik průzkumné cesty po okolí. Kromě směru povalení kmenů stromů si všiml dalších známek nadpovrchového výbuchu. V místě, kde nebyl bažinatý povrch, byla pevná půda zprohýbána – můžeme si to přirovnat k zamrznutým mořským vlnám. V půdě našel podivné ploché díry o rozměru od 3 do 16 metrů a hloubce několika metrů. Zkoumání těžko prostupného terénu probíhalo až do konce června. 

Známka vydaná u příležitosti 50 let pádu Tunguského meteoritu - Foto:  neznámý

Známka vydaná u příležitosti 50 let pádu Tunguského meteorituFoto:  neznámý

Další výpravy
Kulik se do Akademie věd vrátil s dostatečnými důkazy, které přesvědčily i nejskeptičtější kolegy. Dokázal, že nad Tunguskou došlo k neobyčejné události, která by měla být velmi důkladně prozkoumána. Kulik vše pečlivě dokumentoval, fotografoval a rozhodl se na místo vrátit s mnohem lepším vybavením. Domníval se například, že na dně nalezených děr budou úlomky spadlého meteoritu. 

Vedl další expedice v letech 1928, 1929-30 a 1939, ale žádné zbytky meteoritu ani kráter nenašel. Kulik pokračoval ve zkoumání Tunguské katastrofy až do své smrti. Zemřel na tyfus během druhé světové války v německém zajateckém táboře v dubnu 1942. 

Průkopnické práce Leonida Kulika byly za jeho života i po jeho smrti oceněny. Je po něm například pojmenován kráter Kulic na Měsíci a planetka 2794 Kulik obíhající Slunce v hlavním pásu planetek. Výzkumná chata a stavby, který vybudovali členové Kulikových výprav jsou dnes národními památkami.

Zdroj: http://www.rozhlas.cz/leonardo/vesmir/_zprava/468192