Rostliny jsou jemným masem Matky Země. Jsou jejím zeleným dechem, tichou řečí života a živoucím mostem mezi hlubinami půdy a Světlem nebes. Bez nich by Země ztratila svou krásu, barvy i vůni a bez jejich přítomnosti bychom zde nebyli ani my.
Svými kořeny sestupují do temnoty země, zatímco listy obracejí ke Slunci. V tomto věčném spojení Země a nebes se odehrává jeden z největších zázraků života.
Rostliny přijímají Sluneční Světlo, čerpají vodu a minerály z půdy a ze vzduchu přijímají oxid uhličitý. Z těchto prostých darů tvoří živou
hmotu a do světa uvolňují životodárný kyslík.
Jsou tichými alchymisty přírody. Živí nás, léčí, poskytují stín a ochranu.
Ze svých těl nám dávají dřevo pro naše příbytky, vlákna pro oděvy, potravu, vůně, léčivé látky i nesčetné další dary. A když jejich život skončí, navracejí se do země, aby se staly základem života nového.
V přírodě totiž smrt není koncem — je proměnou.
Svět rostlin je světem ticha, harmonie a jemných sil. Kdo někdy vstoupil do hlubokého zeleného lesa s myslí obtěžkanou starostmi, zná jeho zvláštní moc. Mezi stromy se dech zpomalí. Hluk myšlenek začne slábnout. Člověk na chvíli přestane bojovat se světem a znovu si vzpomene, že je jeho součástí.
Les nic nevysvětluje.
Jen tiše existuje.
A právě v tomto tichu může člověk zaslechnout něco, co v každodenním shonu dávno přestal slyšet.
Rostliny jsou přitom mnohem složitějšími bytostmi, než se na první pohled zdá….. Dokážou vnímat Světlo, dotek, gravitaci, vlhkost i chemické látky ve svém okolí. Při napadení vytvářejí obranné sloučeniny a prostřednictvím chemických signálů mohou reagovat na dění kolem sebe.
Pod zemí se jejich kořeny setkávají s rozsáhlým světem hub a mikroorganismů, takže les není pouhou sbírkou jednotlivých stromů, ale spletitou živou sítí.
A zde začíná tajemství.
Věda nám ukazuje stále více z neobyčejné citlivosti rostlin, ale některé představy…. například že rostliny přímo čtou lidské myšlenky, vytvářejí vědomá „silová pole“ nebo cítí stejně jako živočichové… zatím nemají pro většinu uspěchaného a odpojeného světa důkaz.
Mystický pohled však nestojí proti poznání. Je jiným způsobem, jak prožívat úžas nad tím, co dosud zcela nechápeme.
Rostliny nemluví naším jazykem. Jejich vědomí času, pokud něco takového pro ně existuje, nemá nic společného s naším. Přesto stojí kolem nás jako tiší svědkové věků.
Některé stromy žijí déle než lidské říše ! Pamatují generace, které přišly a odešly. Každý rok se ponoří do zimního spánku a každé jaro znovu otevřou své koruny Světlu.
Když položíme dlaň na kmen starého stromu, dotýkáme se bytosti zakořeněné na jednom
místě po desítky či stovky let. Pod našima nohama se její kořeny noří do temné země a vysoko nad námi její větve přijímají Světlo hvězd. Člověk stojí mezi nimi.
Také on je spojením země a nebe. A možná právě proto nás les dokáže tak hluboce uklidnit. Nepřicházíme do něj jako cizinci. Přicházíme domů.
Rostliny nám beze slov připomínají pradávnou Pravdu….. Život není souborem oddělených bytostí.
Je jedinou velikou sítí, v níž každý dech, každý list a každý paprsek Světla patří k témuž tajemství života…..
Člověk se nerodí proto, aby hledal potravu. Člověk se rodí proto, aby hledal duši.
Potravu hledá tělo. Teplo hledá kůže. Bezpečí hledá strach. Ale hluboko pod tím vším je něco staršího. Něco, co nelze nasytit chlebem, penězi ani plným domem věcí.
Duše…..
Ta podivná, neklidná jiskra, která nás nutí vycházet za hranice známého. Kvůli ní hledíme příliš dlouho do ohně. Kvůli ní nás někdy zavolá les, aniž bychom věděli proč. Kvůli ní potkáme člověka a máme zvláštní pocit, že jsme jeho oči
už kdysi viděli…. snad ve snu, snad v jiném životě.
Staří lidé věděli, že hlad těla je jednoduchý. Najdeš jídlo a na chvíli zmizí.
Ale hlad duše… ten se vrací.
Přichází v noci, když svět utichne. Sedne si tiše k našemu lůžku a šeptá otázky, před kterými přes den utíkáme….
Kdo jsi, když ti vezmou všechna jména ? Kým jsi byla, než ti svět řekl, kým máš být ? A kam půjdeš, až pochopíš, že cesta, kterou hledáš, nikdy nevedla ven ?
Právě proto jsme přišli na tento svět. Ne pouze přežít. Ne pouze něco získat, postavit a zanechat po sobě.
Ale vzpomenout si. Sbírat po cestě drobné úlomky vlastní duše, které jsme kdysi poztráceli ve strachu, v lásce, v bolesti, v odloučení i v životech, na něž už naše mysl nedosáhne.
A jednoho dne pochopit, že všechna místa, kam nás osud zavedl, všichni lidé, které jsme milovali i všechny dveře, které se před námi zavřely, byly jen znameními na jediné cestě.
Na cestě zpátky k sobě. Čarodějky tomu odjakživa říkaly NÁVRAT. Protože duše se ve skutečnosti nehledá. Duše se rozpomíná…..
Maruška Velesslava
Finančním darem pomůžete s náklady na provoz a údržbu webu, zároveň ohodnotíte naši práci se zpracováváním informací, které pravidelně přinášíme bez reklam. Děkujeme
Účet CZK- 2596759016/3030. CZ24 3030 0000 0025 9675 9016
Účet EUR – CZ02 3030 0000 0025 9675 9024. BIC – SWIFT AIRACZPP
Účel platby – poznámka: uveďte prosím DAR
