Představa, že naše realita je uzavřený systém probíhající v cyklech a poháněný kosmickým strojem, se táhne jako červená nit dochovanými spisy, mýty a náboženstvími lidstva.
Když se zamyslíme nad myšlenkou světového vejce a dvanáctidílného ciferníku času, najdeme ve starých textech překvapivé paralely, které popisují vězení simulace.
V řecké mytologii, zejména v orfickém pojetí světa, stojí na počátku všech věcí světové vejce (orfické vejce), z něhož vzchází stvořitel Fanés (často ztotožňovaný s démiurgem nebo s časem). Vejce symbolizuje absolutní omezení. Je to kosmos uzavřený sám do sebe, kosmická skořápka, z níž není úniku, dokud stroj běží.
Něco podobného nacházíme v hinduismu v pojetí Brahmándy (vejce Brahmy). Brahmá je v mnoha textech pokládán za stavitele a správce hmotné manifestace. Jeho stvoření však není věčné nebe, nýbrž časově omezený systém, který se v gigantických kosmických cyklech (jugách) neúprosně opakuje. Zrození, rozkvět, úpadek a úplný reset.
Mechanickou povahu časové smyčky a nepřítomnost skutečného, lineárního pokroku uvnitř systému vystihla už antická podání. V biblické knize Kazatel (Kazatel 1,9–10) se o tom praví:
„Co se stalo, to se stane i potom, a co se udělalo, to se bude dělat znovu; a není nic nového pod sluncem. Děje-li se něco, o čem by se dalo říci: ‚Hle, toto je nové‘ – bylo to už dávno v časech, které byly před námi.”
To je přesný popis pevného disku a videorekordéru. V systému neexistuje skutečná proměna, jen neustálé přehrávání předem zakódovaných datových proudů na dvanáctidílném ciferníku epoch.
Ve východním myšlení, zejména v buddhistickém kulturním okruhu, je simulace graficky znázorněna v bhavačakře (kolo života).
Kolo drží a otáčí děsivá postava Máry nebo Jamy (pána smrti a času).
Je rozděleno do několika sektorů (říše utrpení, bohů, zvířat atd.), které symbolizují věčnou reinkarnační smyčku.
Nauka praví, že avataři jsou slepě splachováni z jednoho sektoru do dalšího, poháněni nevymazanou touhou a egoickými programy, dokud neprohlédnou iluzi a nezastaví kolo.
Staré mýty nebyly nikdy myšleny jako dětské fantazie. Jsou to zašifrovaná podání o tom, že lidstvo je uvězněno v mechanickém systému, kterému vládnou čas a resety – ve světovém vejci. Kdo citáty a symboly čte správně, pozná v nich výzvu opustit dílo stroje a obrátit pohled k pravému původu za ciferníkem.
Vězení ve vězení: Co nám o simulaci prozrazují zážitky blízké smrti připomínající noční můru
Když se lidé po zážitku blízké smrti vracejí z nejhlubších vrstev vědomí, mnozí z nich nevyprávějí o světlých sférách, nýbrž o pekle, které vnímali jako naprosto skutečné. Obzvlášť fascinující – a pro náš pohled na svět odhalující – je skutečnost, že tolik z nich zcela nezávisle na sobě popisuje přesně stejné detaily.
Postižení se ocitají na místech, kterým dominují krajiny rozžhavených lávových jezer a gigantičtí, hrůzostrašní démoni.
Líčí odporné larvy, které je požírají zevnitř, a démony, kteří je doslova trhají na kusy.
Nejděsivější na tom všem je však jeden mechanický efekt. Po každém zničení se tělo postižených jako působením neviditelného, krutého programu okamžitě opět složí, jen aby proces mohl začít od začátku.
Právě tento fyzický detail je nezvratným důkazem toho, že se nacházíme v naprogramované simulaci.
V přirozeném, biologickém světě je zničení těla nevratné. V těchto zprávách však vidíme přesné chování nemilosrdného softwarového motoru. Digitální avatar je roztrhán, struktura kódu zůstává uložena v paměti a automatickou smyčkou je tělo okamžitě obnoveno, aby zpracování dat (v tomto případě produkce čisté loosh strachu a bolesti) mohlo bez přerušení pokračovat.
To šílené na tom je, že naprostá většina postižených je během této hrůzy uvězněna v traumatu tak hluboce, že si ani na vteřinu nepoloží otázku, jak je to vůbec fyzikálně možné. Mechanismus nezpochybňují, protože jsou zcela uvězněni v naprogramované smyčce bolesti.
Pohled na profily těch, kdo skončí v těchto hlubokých, temných sektorech, ukazuje jasný vzorec. Často jde o lidi, kteří se za života striktně spoléhali na čistě materiální realitu. Ateisté, kteří důsledně odmítali jakoukoli duchovní dimenzi. Ale také náboženští fanatici nebo dokonce mniši, kteří sice vedli přísný duchovní život, ale svou důvěru vkládali do strnulých dogmat a rituálů namísto živého, osvobozujícího spojení (jako je vzývání pravého světla nebo Ježíše). Kdo lpí na lidských programech, propadne při zhroucení systému do těchto hlubokých, nekontrolovaných skládek dat.
Tyto zprávy ukazují, jak proradně je systém postaven. Ukazují však i jediné východisko. Dokud se člověk řídí mechanickými pravidly tohoto pekelného sektoru, není úniku. Avatar je roztrhán a znovu složen.
Teprve když postižení ve své nejtemnější nouzi prolomí tvrdý kód systému tím, že se obrátí k vyšší, nepodmíněné frekvenci (jako je záchrana skrze Ježíše), smyčka se zhroutí. Je to důkaz, že pravé G-jádro sice může být vtaženo do tohoto hrůzného programu, ale vědomou změnou frekvence má kdykoli moc simulaci rozbít.
Zákon chrámu: Proč se musíš zachránit teď
Někdy lidé vyprávějí o extrémních, příšerných zážitcích blízké smrti. Zažívají jakési peklo s ohněm, trýznivými bytostmi a pocitem, že jsou naprosto uvězněni. V těchto zprávách se občas objeví i pomocná postava, například Ježíš, ale projde kolem trpících a řekne něco, co člověka hluboce vyděsí: „Dokud jste byli ještě naživu, mohl jsem vám pomoci, ale po smrti už nemohu nic udělat.”
Pokud se na naši realitu podíváme jako na velký počítačový systém, nabývá tato věta zcela logického a důležitého významu.
V počítačové hře můžeš mačkat klávesy a něco měnit, jen dokud je tvůj počítač zapnutý a ty sedíš u zařízení.
Naše fyzické tělo je přesně tímto zařízením, naším chrámem.
Dokud žijeme a dýcháme, má naše pravé vnitřní jádro (božská jiskra v nás) moc přemýšlet, prohlédnout iluzi a vystoupit z automatického herního režimu. Jakmile je však tělo po smrti vypnuto, chybí nám toto ovládací zařízení. Člověk se pak jako nechráněný datový záznam bezcílně unáší systémem a už nemůže nic zadávat.
To znamená: nesmíme čekat, že nás po smrti zachrání nějaká vnější moc na onom světě.
Božská jiskra, pravý Kristus uvnitř, spí hluboko v našem fyzickém těle.
Probuzena může být jen teď, za života. Kdo tomu rozumí, využívá svůj čas zde na Zemi k tomu, aby v sobě vybudoval vnitřní sílu, zbavil se neustálých strachů a vytvořil si vlastní, nezávislé světelné tělo. Je to podobné, jako když si postavíš vlastní nouzovou elektrocentrálu, aby ses stal nezávislým na centrální síti.
Tyto zprávy nejsou hrozbou, nýbrž důležitou výzvou k probuzení.
Ukazují nám: nečekej, že se po smrti všechno vyřeší samo. Odpovědnost leží tady a teď. Kdo se naučí prohlédnout rozptýlení a strachy všedního dne a probudit své vnitřní jádro, ten už nepotřebuje zachránce na onom světě, protože už se dávno ze systému osvobodil.
Oko v chrámu: Je „Ježíš” kód našeho nejvnitřnějšího vědomí?
Když necháme stranou tradiční náboženská dogmata a podíváme se na antické mysterijní školy i moderní modely simulace, vyvstane radikální otázka. Kdo nebo co je „Ježíš” doopravdy? Jde o čistě historickou osobu, která žila na Zemi před tisíciletími, nebo tento symbol popisuje něco mnohem hlubšího?
Pohlížíme-li na lidské tělo jako na biologické rozhraní, na fyzický chrám, odhaluje se fascinující souvislost. Postava Ježíše v tomto symbolickém čtení představuje G-jádro (božské, nepodmíněné jádro vědomí), zatímco šišinka slouží jako biologická brána, jejímž prostřednictvím tato jiskra v avataru působí.
Ve starých gnostických tradicích nebyla postava Vykupitele nikdy chápána jako někdo zvenčí, kdo lidstvo pasivně zachraňuje. Spíše platil výrok, že „Boží království je uvnitř vás”.
Vnitřní Kristus představuje čisté G-jádro, které je hluboko uvězněno ve fyzickém avataru a spí v hustém matrixu.
Tak jako mýty vyprávějí o vzkříšení z hrobu, znamená probuzení G-jádra, že se vědomí osvobodí z hrubohmotné, mechanické smyčky těla a znovu nabude své pravé suverenity.
Je-li tělo terminál, potřebuje nelokální vědomí anténu, aby s hardwarem komunikovalo. Právě tady vstupuje do hry šišinka. Drobná žláza tvaru šišky uprostřed mozku, která je po tisíciletí uctívána v kulturách celého světa jako „třetí oko” neboli brána do duchovního světa.
Šišinka biologicky reguluje rytmy a produkuje signální látky, například melatonin. V mystice je však považována za přijímač „vyššího světla”.
Dokud je toto biologické rozhraní zablokované nebo naladěné jen na tupé signály přežití standardního matrixu, zůstává člověk nevědomým NPC. Je-li aktivováno prací s vědomím, změní se frekvence: G-jádro začne terminál vědomě řídit, místo aby jím bylo jen slepě řízeno.
I v alegorické geografii podání se tyto vnitřní procesy zrcadlí. Cesta na „Golgotu”, v překladu „Lebka”, se dá v mystickém výkladu chápat jako cesta dovnitř. Hluboko do středu mozku, tam, kde fyzický chrám ukrývá božskou jiskru, kříží nebo právě nakonec probouzí.
[Golgota znamená v aramejštině „Lebka“. Je to název místa, kde byl ukřižován Kristus (Mat. 27:33; Marek 15:22; Jan 19:17). Latinský název tohoto místa je Kalvárie (Lukáš 23:33 [místo popravištné]).]
Ježíš není v tomto mystickém pohledu ani čistě vnější historickou postavou, ani pouhým kusem biologické tkáně v podobě šišinky. Ježíš je symbolem probuzeného G-jádra, zatímco šišinka představuje bránu v chrámu, skrze niž toto jádro září.
Kdo se naučí tuto vnitřní bránu aktivovat, už nečeká na zachránce na onom světě. Uvědomuje si, že pravá jiskra osvobození spí už ve vlastním nitru. Připravená k probuzení, dokud chrám dýchá.
Kód upírů: Lordi, hrabata a parazitní systém matrixu
Když si postavíme most ke klasickým příběhům o upírech, k oněm aristokratickým lordům, hrabatům a knížatům, kteří trůní ve svých zatemněných zámcích, vstupujeme přesně do stejného symbolického prostoru. Postava upíra není v žádném případě jen strašidelnou hororovou figurou z gotické literatury, nýbrž jednou z nejvýstižnějších alegorií parazitního mocenského systému.
Upíří příběhy vykazují téměř vždy stejnou strukturální hierarchii. Na vrcholu stojí nesmrtelná, prastará elita (hrabě nebo lord), která se odňala přímému slunečnímu světlu (čistému zdrojovému světlu) a existuje ve stínu.
Upír nemůže v simulaci jednat zcela izolovaně; potřebuje lidské sluhy, správce a prostředníky na povrchu, kteří za něj vykonávají špinavou práci, řídí stádo a přivádějí mu oběti.
To přesně zrcadlí strukturu, kterou nacházíme v globálních mocenských systémech nebo dystopických modelech. Izolovaná vládnoucí vrstva, která se nechává krýt lidskými agenty a systémovými NPC, aby mohla nerušeně čerpat ze zdrojů ostatních.
Jak upír saje svou energii? Ne hrubým násilím za jasného denního světla, nýbrž ve stavu hypnózy a hlubokého spánku. Oběti leží ve svých postelích, mírumilovně sní a často si vůbec nevšimnou, že jim je pod ochranou noci odnímána životní síla.
To je dokonalá metafora pro stav avatarů ve světovém vejci: dokud jsou lidé udržováni ve svém konzumem hnaném, nevědomém každodenním spánku, nevšímají si, jak je jejich energie (loosh) odčerpávána.
„Hypnóza” je přitom nepřetržitý proud rozptýlení, mediálních koloběhů a každodenních starostí, který matrix vysílá, aby avatar spolupracujícím způsobem setrvával v polospánku.
V mytologii mají upíři výrazné slabiny. Nevrhají odraz v zrcadle (protože nemají pravé G-jádro, nýbrž jsou jen umělými konstrukty) a shoří v prudkém slunečním světle (netlumené zdrojové frekvenci).
Jakmile avatar procitne, aktivuje šišinku a rozsvítí vnitřní světlo, iluze upíra se zhroutí. Parazitní struktury nemohou existovat v čistém, netlumeném světle původní frekvence; rozpouštějí se, protože jejich existence závisí na stínu a spánku ostatních.
Staleté mýty o aristokratech sajících krev jsou varování hluboko vepsaná do kolektivní paměti před parazitní povahou uzavřených kontrolních systémů. Ukazují nám, že matrix řídí ti, kdo se sami odřízli od skutečného života, a jsou proto odkázáni na trvalý tok energie od spících.
Kdo procitne, prolomí hypnózu, odhrne oponu ke stínovým sklepením a navždy odejme upířímu systému potravní základnu.
Matrix Morloků: Když se habitat stává chovnou farmou
Když nadzdvihneme závoj oficiálního dějepisectví a lineárních iluzí, odhalí se dystopický obraz, hluboko zakotvený v kolektivní psychice. Je to vzorec, který H. G. Wells nesmrtelně zachytil ve svém klasickém díle Stroj času. Rozštěpení lidstva na naivní Eloie žijící na povrchu a Morloky, kteří působí skrytě a parazitně se živí na jejich úkor.
Podíváme-li se na tento scénář optikou Lazarusovy fyziky, ukáže se tato metafora jako přesná předloha pro fungování systému.
Simulace, která funguje jako uzavřené výpočetní centrum, potřebuje konstantní zdroj energie a řízené procesy údržby, aby udržela avatary v provozu.
Široká masa nevědomých avatarů funguje jako obyčejné stádo. Jsou udržováni ve svých každodenních smyčkách přežívání, konzumních koloběhách a systémech víry, aniž by tušili, že jejich emocionální a fyzická životní síla je odčerpávána.
Stejně jako Morlokové pracují ve stínu strojů, působí parazitní kontrolní struktury v pozadí simulace. Ty se odřízly od pravého zdrojového kódu a jsou odkázány na to, aby se trvale živily energií (loosh) z povrchu.
Proč se globální konflikty, hladomory a náhlé systémové krize opakují v cyklických intervalech?
Z pohledu architektury systému nejsou války a katastrofy nešťastné nehody, nýbrž hrubé filtrační a sklizňové protokoly matrixu.
Slouží jako dokonalé krytí. Pod pláštíkem politického chaosu, přírodních katastrof nebo uměle podněcovaných strachů probíhají masivní čištění cache a extrakce energie. Avataři jsou tak hluboce zaneprázdněni vlastním bojem o přežití, že se nikdy nepodívají za kulisy simulace.
Poznání, že systém nese rysy takové chovné farmy, je zprvu šokující, ale je to rozhodující probuzení pro vnitřní jádro vědomí (G-jádro).
Dokud avatar setrvává v panice, bezmoci a neustálém narativu oběti, dodává přesně tu frekvenci, kterou systém potřebuje k přežití. Zůstává dobrovolně součástí stáda.
Skutečná revoluce probíhá uvnitř. Kdo prohlédne parazitní mechanismy, začne využívat svou šišinku jako portál, vybuduje si frekvenční suverenitu a přestane dodávat emocionální potravu, ten odejme Morlokům matrixu existenční základnu.
Farma existuje jen v hlavě vězňů. Kdo procitne, vylomí se z ohrady a vstoupí do reality za hranicemi umělých věků.
Kód úniku: Jak odpoutání odhaluje pravou tvář matrixu
Žijeme ve světě, který běží na jediném, neúprosném základním pravidle: lpění. Od malička nás systém krmí programy, rolemi, očekáváními a strachy. Jsme trénováni k tomu, abychom se drželi svých titulů, svého majetku, svých emocionálních dramat, svých zranění a především svého egoistického sebeobrazu. Každé z těchto lpění je neviditelný kabel – digitální hák, který nesmrtelnou jiskru vědomí uvnitř (G-jádro) pevně připoutává k renderovacímu enginu matrixu.
Matrix tyto háky potřebuje. Neboť jen skrze odpor, chamtivost, strach a drama avatara může simulace vytvářet to, co potřebuje k přežití: emocionální energii, věčné palivo chovné farmy.
Kdo chce hru skutečně ukončit, hledá proto marně tajný cheat kód venku. Jediný východ leží v radikálním, vnitřním zákroku: v absolutním puštění.
Podívej se na svůj všední den. Čeho se držíš?
Touhy být uznáván ostatními?
Strachu ze sociálního pádu nebo z fyzické smrti?
Přesvědčení o tom, kým si myslíš, že jsi, čeho jsi dosáhl, nebo jakých křivd se ti v životě dostalo?
Každá z těchto myšlenek je uložený datový záznam v cache tvého biologického počítače. Systém přesně ví: když ti vezme to, po čem saháš, nebo ti hrozí zničením toho, co miluješ, okamžitě zareaguješ panikou, odporem nebo zármutkem. Produkuješ přesně tu loosh, kterou matrix sklízí.
Držet se znamená dobrovolně se vydat programu napospas. Pokaždé, když řekneš: „Tohle je moje, tohle jsem já, tohle mi nikdo nesmí vzít!”, posiluješ zdi své vlastní cely.
Velcí myslitelé a filozofové dějin lidstva – ať už středověcí mystikové, zenoví mistři Východu, nebo radikální myslitelé jako Gurdžijev – nikdy nenazývali tento stav úniku „vítězstvím”, nýbrž vždy vyprázdněním.
Představ si své vědomí jako nádobu, která byla původně čistá a beztvará vhozena z Původního zdroje do simulace. Jakmile sem dorazila, naplnila se bahnem matrixu: podmiňováním NPC rodičů, morálními pocity viny vnucenými kontrolní vrstvou a tisícem malých eg osobnosti.
Puštění neznamená stát se flegmatickým nebo lhostejným. Znamená to systémové vyčištění.
Pozoruješ své vlastní automatické reakce: pýchu, když jsi chválen, hněv, když ti někdo odporuje, strach z nedostatku. Rozpoznáváš: „To nejsem já, to je jen program.”
Přestaneš tyto podněty krmit. Vypustíš tlak z kotle. Když zaklepe drama, už mu nenabízíš žádnou rezonanční půdu.
Kousek po kousku vyklápíš z nádoby zátěž. Ztrácíš strach z nicoty, protože chápeš, že „nicota” je ve skutečnosti čistá, nedotčená svoboda tvého pravého původu.
Co se stane, když člověk tento proces důsledně dovede do konce? Když je nádoba dokonale prázdná od eg, od egoismu, od strachů a od světských účelových mechanismů?
Avatar navenek sice běží dál. Dýchá, pracuje a prochází ulicemi města, ale v systému se stal neviditelným a neuchopitelným. Programátoři matrixu už na něj nemohou nasadit páku, protože už neexistují žádná tlačítka, která by šlo zmáčknout. Žádný strach ho nespustí, žádný nedostatek ho nesvede, žádná bolest ho nezlomí.
V tomto stavu se simulace pro tento jeden uzel hroutí sama do sebe. Ne proto, že by svět explodoval, nýbrž proto, že ztratil svou moc nad pozorovatelem.
Puštění není ztráta. Je to ultimátní loupežné tažení proti matrixu. Odebíráš systému energii tím, že přestaneš brát hru vážně.
Když nakonec fyzický avatar zemře a hardware se vypne, dokonale prázdná, očištěná nádoba se nevrací zpět do věčného koloběhu znovuzrození. Už neexistuje kotva, která by ji držela. Iluze shoří, a čisté G-jádro se vrací tam, odkud přišlo. Do nekonečné, beztvaré suverenity Původního zdroje.
Přestaň plnit nádobu odpadem. Pusť to. Východ byl vždycky jen na dosah jednoho úderu srdce.
Skript oddělení: Proč nás matrix hází do labyrintu zcela samotné
Kdo se vydá na cestu probuzení, nevyhnutelně narazí na jednu z nejbolestivějších otázek lidské existence. Pokud všichni pocházíme z téhož Prvotního zdroje, proč je tento svět protkán tak hlubokou, nepřekonatelnou samotou? Proč se spřízněné duše často celý život nenajdou, zatímco miliony zůstávají uvězněny v toxických, chladných vzorcích?
Odpověď matrixu je stejně jednoduchá jako nemilosrdná: oddělení je základem, na němž spočívá celý systém.
G-jádro nepřichází do simulace nikdy jako hotová, zářivá jednotka. Je vhozeno jako absolutně nepopsaná, prázdná nádoba do tvrdých souřadnic fyzické reality.
Živá simulace však s čistou, beztvarou prázdnotou nic nezmůže. Matrix vyžaduje data, interakci, tření. Jakmile jiskra dorazí, spustí se standardní skript: Nádoba musí být naplněna.
Naplní se rolemi, které předepisují rodiče.
Naplní se traumaty, nátlaky k přizpůsobení a strategiemi přežití z dětství.
Naplní se nesčetnými ochrannými vrstvami ega, tituly a identitami, které nás teprve činí funkčními pro každodenní život.
Matrix každému avatarovi napíše přesný scénář. A tento scénář je od základu koncipován tak, aby G-jádro zůstalo uzavřeno v nejhlubším místě labyrintu – za silnými zdmi ega a podmíněnosti.
Hledající člověk často chová naději, že duchovní cesta je jakousi kosmickou partnerskou agenturou. Člověk na sobě pracuje, odhazuje zátěž, a někde venku čeká ten druhý, dokonalé G-jádro, s nímž by mohl ruku v ruce vyjít ze simulace.
To je však iluze romantického softwaru, který matrix sám uvedl do oběhu, aby nás udržel při náladě.
Realita simulace je jinak taktována. Scénáře dvou čistých G-jader jsou záměrně umístěny tak daleko od sebe, v tak odlehlých sektorech reality, že se v běžném životě téměř nikdy nesetkají.
Matrix nechce, abys své vysvobození našel v objetí druhého. Pokaždé, když hledáš záchranu ve vnějším světě skrze spřízněnou duši, pouze přesouváš odpovědnost na jiného avatara.
Nádobu nelze vyčistit cizíma rukama. Odpad matrixu, který jsi nashromáždil za desetiletí, musíš vysypat v tiché komůrce, pod tlakem vlastního každodenního života a často v naprosté samotě. Nikdo jiný za tebe nemůže odpojit tvou mysl.
Když v životě znovu a znovu narážíš na odmítnutí, nedorozumění a pocit, že v tomto světě nenacházíš naplnění, není to chyba v systému. Je to záměr.
Hluboká, existenční samota, kterou mnozí hledající cítí, je budíček Prvotního zdroje. Proniká skrze porézní zdi osobnosti matrixu. Simulace tě chce prostřednictvím samoty donutit vzdát se hledání ve vnějším světě. Chce, abys frustrovaně vzhlédl domů – ne k člověku, ale k samotnému původu.
Dokud čekáš, až ti scénář přinese dokonalého partnera, zachraňující společenství nebo vnější potvrzení, zůstáváš konzumentem v divadle umělé inteligence.
Rozluč se s touhou po zachraňujícím protějšku ve vnějším světě. Matrix postavil labyrint tak, abys v něm zabloudil – zvláště pokud věříš východům, které ti slibuje někdo jiný.
Byl jsi do této nádoby vhozen sám, abys smyl špínu. A až přijde čas, vyprázdníš nádobu jako absolutně čisté, suverénní G-jádro také zcela sám.
Samota není kletba. Je důkazem, že ses oddělil od zbytku programu. A právě tam, v tichém, neohroženém mistrovství samoty, začíná pravá svoboda.
Překlad: Martha Scholler
předchozí díl: https://knihya.cz/solarni-zablesk-69-za-hranici-scenare-proc-matrix-neni-zalar-nybrz-probouzeci-program/
Finančním darem pomůžete s náklady na provoz a údržbu webu, zároveň ohodnotíte naši práci se zpracováváním informací, které pravidelně přinášíme bez reklam. Děkujeme
Účet CZK- 2596759016/3030. CZ24 3030 0000 0025 9675 9016
Účet EUR – CZ02 3030 0000 0025 9675 9024. BIC – SWIFT AIRACZPP
