Ostatní díly série Pyramida moci:
Pyramida moci (1. část): Pravda o vzdělávacím systému
Pyramida moci (2. část): Mainstreamová média
Pyramida moci (3. část): Big Tech – velké technologické společnosti a jejich vliv na společnost
Pyramida moci (4. část): Hollywoodský vojensko-průmyslový komplex
Pyramida moci (6. část): Ropná oligarchie & Velká ropa
Pyramida moci (7. část): Farmaceutická lobby a zdravotnický kartel
Pyramida moci (8. část): Potraviny jako zbraň
Pyramida moci (9. část): Vězeňsko-průmyslový komplex
Pyramida moci (10. část): Jak neziskové organizace ovládají svět a politiku jménem tajných spolků
Pyramida moci (11. část): Bankovní kartel & budoucnost peněz
Pyramida moci (12. část): Zločiny tajných služeb po celém světě
Přepis 13. části:
Dosud jsme se soustředili na jednotlivce a instituce, které tvoří pyramidu moci. Jak se blížíme k vrcholu pyramidy a přibližujeme se k otázce, kdo na vrcholu pyramidy stojí, musíme nejprve prozkoumat filozofii, která zřejmě řídí jednání vnitřního kruhu. V průběhu let se badatelé zabývající se vládnoucí třídou obvykle dělili do jedné ze tří kategorií. Ti, kteří věří, že vodící filozofií je komunismus, ti, kteří věří, že je to fašistická ideologie pohánějící psychopaty na vrcholu, a ti, kteří vidí největší nebezpečí v nacionalistických autoritářích. Není těžké pochopit, proč někteří věří, že hrozbou je komunismus, fašismus nebo dokonce nacionalismus. Historie nám ukazuje násilí, zradu, tyranii, vraždy a hladomor, které přinesla ruská bolševická revoluce a další komunistické revoluce inspirované bolševiky.
Viděli jsme také násilí a smrt, které přinesli Hitlerovi nacisté a Mussoliniho fašisté. A historie nám také ukázala, že tyrani využijí zástěrku tradicionalismu a národní identity k prosazení svých cílů, jako v případě Frankovy diktatury ve Španělsku. Všechny tyto historické události si zaslouží bližší prozkoumání, prozatím je však důležité pochopit, že zatímco někteří badatelé upadají do této dichotomie komunismu versus fašismu, existují i tací, kteří se domnívají, že tento úzký pohled míjí cíl, pokud jde o skutečnou filozofii, která řídí pyramidu moci. Pokud se nemáme obávat pravicového nacionalismu ani levicového komunismu, jaká je tedy skutečná filozofie, na níž spočívají činy vládnoucí třídy? Porozumění historické technokracii.
Na počátku 20. století se začalo rozvíjet hnutí kolem politické teorie známé jako technokracie, systému, v němž je řízení vlád svěřeno technickým odborníkům a který často zahrnuje řešení zaměřená na technologie. První zastánci technokracie tvrdili, že tento koncept povede k lepšímu hospodaření se zdroji a k ochraně planety. Tento systém správy v rukou technologických odborníků a jejich technologií by však s sebou přinesl také ztrátu soukromí, centralizaci moci a řízení veškerého lidského chování.
Na počátku 30. let, kdy se obyvatelstvo USA potýkalo s Velkou hospodářskou krizí, začalo mnoho výzkumníků a filozofů hledat alternativní pohledy na společnost. Technokracie byla jednou z těchto alternativ. Kniha Technokracie a americký sen popisuje počátky tohoto hnutí následovně. „Jednu z prvních přijatelných alternativ nabídla skupina techniků a sociálních inženýrů, kteří na Kolumbijské univerzitě založili Výbor pro technokracii.
Ústředním bodem jejich analýzy byl paradox společnosti, která se stala obětí hojnosti. Věda, inženýrství a technologie měly potenciál k uskutečnění materiální utopie, ale podle technokratů způsobila Velkou hospodářskou krizi právě neschopnost Ameriky přizpůsobit se požadavkům moderní technologie. Technologie, tvrdili, vyžadovala úplnou reorientaci výroby a distribuce podle vědeckých a inženýrských zásad.”
Výzkumník Patrick Wood byl jedním z prvních, kdo si všiml významu historického hnutí technokracie. Wood spolupracoval s Anthonym C. Suttonem, slavným ekonomem, profesorem a spisovatelem. Sám Sutton napsal řadu knih vysvětlujících propojení mocných lidí a tajných společností. Na konci 70. let Woods a Sutton společně napsali dva svazky knihy „Trilaterals Over Washington“, zaměřené na tehdy novou organizaci, Trilaterální komisi. Právě studie Patricka Wooda o Trilaterální komisi vedly k jeho pochopení historické technokracie.
Jedná se o systém, který vznikl již v roce 1930 na Kolumbijské univerzitě, tehdejším centru progresivismu v Americe, v nejhorší fázi krize. A skupina inženýrů a vědců se rozhodla, že to dokážou lépe, a že vytvoří nový ekonomický systém, který nahradí kapitalismus a tržní ekonomiku. Nazvali jej technokracie. Měl to být systém založený na zdrojích, nikoli na cenách, v němž by veškerý majetek a všechny zdroje světa byly pod kontrolou právě jich, technokratů. Bylo to zajímavé hnutí v tom, že v té době vůbec nepotřebovali politiku ani politické struktury. Chtěli, aby prezident Roosevelt zrušil politický systém, prohlásil se za diktátora a jednoduše jmenoval technokraty, kteří by řídili celou zemi. A chtěli, aby rozpustil Kongres a poslal jeho členy domů.
V té době to bylo docela šílené. Nejvlivnějším zastáncem původního hnutí za technokracii byl Howard Scott, který v roce 1919 založil v New Yorku organizaci Technical Alliance. Scott věřil, že podnikatelé postrádají potřebné dovednosti a data k reformě svých odvětví, a proto by měla být kontrola předána inženýrům. V roce 1913 založili Scott a jeho kolega technokrat Walter Rautenstraub na Kolumbijské univerzitě Výbor pro technokracii.
Skupina se nakonec rozdělila, přičemž Scott vedl organizaci „Technocracy Inc.” a jeho kolega Harold Loeb měl na starosti Kontinentální výbor pro technokracii. Jak Rautenstraub, tak Loeb se od Scotta odtrhli částečně proto, že on prosazoval své technokratické přesvědčení velmi militantně, zatímco ti dva ostatní mohli být považováni za umírněnější. Scott se začal soustředit na vypracování plánu, jak by se taková technokratická vize mohla uskutečnit. V letech 1933 až 1936 se v Scottových spisech a v oficiálním studijním kurzu o technokracii, který upravil a z velké části sepsal další technokrat jménem King Hubbard, objevily první obrysy technokratické společnosti. Hubbard a Scott vycházeli z předpokladu, že preferovaným společenským rámcem je hierarchická organizace. Místo podnikatelů, kapitalistů či politiků však věřili, že to budou inženýři a technologové, kdo budou řídit, cituji, „trvalý, produktivní a distribuční systém“, který využije energetické zdroje země ve prospěch celého obyvatelstva.
Tato se sama udržující korporátní struktura, neboli „Technate“, jak Scott svou organizaci nazýval, by byla rozdělena na funkční divize vedená ředitelem. Všichni tito ředitelé by tvořili radu, která by přijímala „veškerá rozhodnutí týkající se společenského mechanismu, která je třeba učinit“. Řídící rada by z řad svých členů zvolila Kontinentálního ředitele.
Tento „král techniků“ by nesl odpovědnost za hladký chod celého systému. V roce 1938 vydala společnost Technocracy Inc. publikaci, která dále rozvedla její vizi technokracie. Cituji: „Technokracie je věda o sociálním inženýrství, vědecké řízení celého společenského mechanismu za účelem výroby a distribuce zboží a služeb pro celé obyvatelstvo. Poprvé v dějinách lidstva bude tento proces řešen jako vědecký, technický a inženýrský problém. Nebude zde místo pro politiku ani politiky, finance ani finančníky, podvody ani podvodníky. Technokracie tvrdí, že cena a hojnost jsou neslučitelné. Čím větší je hojnost, tím nižší je cena. V opravdové hojnosti nemůže existovat žádná cena. Hojnosti lze dosáhnout pouze tím, že se upustí od cenové regulace a nahradí se vědeckou metodou výroby a distribuce. Technokracie bude distribuovat skrze certifikát, který bude k dispozici každému občanovi od narození až do smrti.
Technát bude zahrnovat celý americký kontinent, od Panamy po severní pól, protože přírodní zdroje a přirozené hranice této oblasti z ní činí nezávislou, soběstačnou geografickou jednotku.” Kniha Technokracie a americký sen poskytuje několik fantastických vhledů do Scottova myšlení a jeho technokratické vize. Jedna věc je jasná: technokraté byli v jádru materialisté, kteří v filozofii či ctnosti neviděli velký smysl. Scott a jeho spojenci vnímali lidi jako mechanická ozubená kolečka ve větší mašinérii, která se prostě musela podřídit vůli této mašinérie v zájmu údajného kolektivního dobra. Autor William Aiken poznamenal, že v technologické utopii technokratů slouží stroje člověku pouze tehdy, když člověk slouží jim.
Aiken rovněž tvrdil, že technokraté by nepřijali žádná omezení pravomocí technika a upřednostňovali by, aby organizační formy určovala racionálnost vědy a harmonie stroje, nikoli utopické ctnosti. Scott věřil, že člověk nakonec přijme realitu chápanou z hlediska strojového fungování. Realita technokratické vize popsané Scottem spočívá v tom, že by znamenala ztrátu individuální volby a svobody.
Aiken píše, že „v rámci technokracie by se muselo vzdát značného množství věcí považovaných za dobré“. Pro ty, kdo toužili po nové společnosti, starost o společné blaho minimalizovala zastaralé pojmy individuální seberealizace, odpovědnosti za sebe sama, individuálního svědomí, svobodné volby a sebevyjádření. Celá liberální víra v důstojnost a hodnotu jednotlivce. O individuální svobodě by se nemluvilo.„ Dále poznamenává, že „určité individuální svobody by byly obětovány ve prospěch efektivity“ a že „zaměstnání jednotlivce by nebylo jeho vlastní volbou, ale bylo by určeno jeho schopnostmi a potřebami organizace“.
Technát by rozhodoval o tom, jak se budou vyrábět zboží, kam se přidělí pracovní síla a zdroje, jak se bude vyvíjet a uplatňovat technologie a především by zajišťoval efektivitu. Spotřebitelé by na technokratickém trhu mohli mít méně možností, protože Scott si představoval, že technát by omezil mnoho druhů zboží, které s sebou nesou plýtvání a neefektivitu.
Aiken píše: „Například vzhledem k tomu, že by výroba více modelů automobilů nebo speciálně navržených domů zvyšovala neefektivitu, musely by tyto výrobky odpovídat funkčním specifikacím spíše než vkusu spotřebitelů.“ „Pokud řídíte neoficiální auto, dejme mu nový nátěr v technokratické šedé barvě.“ Aiken také napsal, že se technokraté pokoušeli spojit svou víru v pozitivistickou vědu s mechanistickým pohledem na člověka a nadvládou technologie do funkčního ideálu, který připomínal „Odvážný nový svět“ Aldouse Huxleyho.
Navzdory práci Scotta a společnosti Technocracy Inc. ve 40. letech se zdálo, že zájem hlavního proudu o technokratické hnutí vyprchal. Někteří badatelé to připisují absenci ucelené politické teorie pro dosažení změn, zatímco jiní tvrdí, že prezident Roosevelt a jeho „New Deal“ nabídli alternativní řešení finančních potíží. Ať už byla příčina jakákoli, technokracie přestala být tématem hlavního politického diskurzu. To však nebyl konec technokratického hnutí. Technotronická éra. Myšlenky, na nichž spočívá technokratická vize, získaly v 70. letech významnou podporu díky založení Trilaterální komise a vydání knihy Mezi dvěma věky: Role Ameriky v technotronické éře.
Autorem knihy byl politolog Zbigniew Brzezinski. Brzezinski se podílel i na založení Trilaterální komise. To byl začátek oživení technokratického myšlení. Na počátku 70. let toto myšlení znovu ožilo a poté se ho chopili lidé s velkým kapitálem, jako byl David Rockefeller, a političtí ideologové, jako například Zbigniew Brzezinski, který v té době působil také na Kolumbijské univerzitě. Založili skupinu Trilaterální komise – byli jejími spoluzakladateli – a do této skupiny přibrali členy z Japonska, Severní Ameriky a Evropy, aby prosazovali to, čemu tehdy říkali nový mezinárodní ekonomický řád. V 70. letech jsem nechápal, co znamená to „nové“.
Vím, že to zní hloupě, ale neměl jsem žádný referenční rámec. Tehdy jsem nechápal historickou technokracii. Ale oni to tak říkali – nový mezinárodní ekonomický řád. No, čas plynul a já tomu dlouho nerozuměl. Došlo mi, že takříkajíc přeskupují lehátka na palubě ekonomického Titanicu, aby si to zařídili podle sebe.
Ale někde kolem roku 2006, 2007, jsem poprvé objevil historickou technokracii. A okamžitě jsem pochopil, že to byl ten nový mezinárodní ekonomický řád, o kterém Trilaterální komise mluvila na počátku 70. let. Jak poznamenává Patrick Wood, Brzezinski byl až do své smrti v roce 2018 diplomatem, který se pohyboval ve stejných kruzích jako David Rockefeller a bývalý ministr zahraničí a Henry Kissinger. Brzezinski působil jako poradce několika prezidentů, od Jimmyho Cartera po Baracka Obamu.
Byl spoluzakladatelem Trilaterální komise a také členem Atlantické rady, Národního fondu pro demokracii a Rady pro zahraniční vztahy. Ačkoli Brzezinski ve své knize „Mezi dvěma věky“ nahradil termín „technokratický“ termínem „technotronický“, popis budoucnosti je stejný – svět, v němž vědecká a technologická elita centrálně plánuje životy celého lidstva. V podstatě je Brzezinského vize technologicky vyspělým kolektivismem autoritářského typu, v němž jsou individuální svobody podřízeny zdánlivým potřebám kolektivu.
Pojem „technotronický“ vysvětluje následovně: „Postindustriální společnost se stává technotronickou společností, s která je kulturně, psychologicky, sociálně a ekonomicky formována vlivem technologie a elektroniky, zejména v oblasti počítačů a komunikací. V technotronické společnosti se vědecké a technické poznatky nejenže zvyšují výrobní kapacity, ale rychle se šíří a přímo ovlivňují téměř všechny aspekty života. V souladu s tím jak rostoucí schopnost okamžitého výpočtu nejsložitějších interakcí, tak i rostoucí dostupnost biochemických prostředků k ovládání lidí rozšiřují potenciální rozsah vědomě zvoleného směru, a tím i tlaky na řízení, volbu a změnu.”
Brzezinski se domnívá, že přetrvávající sociální krize, vznik charismatické osobnosti a využívání masových médií k získání důvěry veřejnosti by byly odrazovými můstky při postupné transformaci Spojených států v přísně kontrolovanou technotronickou společnost. V okamžiku upřímnosti Brzezinski přiznává, že „fikce suverenity“ již zjevně není slučitelná s realitou, protože vznikající globální vědomí způsobuje „opouštění zájmu o národní nadvládu ve prospěch globální vzájemné závislosti“. Brzezinského vize budoucnosti nebyla pouhou spekulací či dohadem. Byl členem vládnoucí třídy, který celý život využíval národní státy a lidi v nich jako pěšáky v šachové partii, v níž si většina hráčů neuvědomuje realitu, která se kolem nich odehrává.
Věřím, že Brzezinského kniha popisuje svět, který se odvíjí ve 20. letech 21. století. Poté, co se technokratické ideály dočkaly Brzezinského podpory a propagace, pronikly i do dalších mezinárodních organizací, jako jsou OSN a Světové ekonomické fórum. Tento koncept byl tedy převzat, uveden do života a prosazován zejména pod záštitou OSN. Stal se doktrínou udržitelného rozvoje, která je dnes rozšířena po celém světě. V poslední době se to projevuje například ve sloganech jako „Build Back Better“, „Great Reset“ nebo „Green New Deal“ v Americe. Vidíme, jak se kolem toho točí nejrůznější politiky, typicky konec fosilních paliv – ropy, uhlí, plynu – a omezení toho, kde můžeme stavět, kam můžeme cestovat a podobně. Všechny tyto jevy s tím dnes, v moderní době, souvisejí. Je to technokracie, která dnes přebírá vládu.
Není to socialismus, komunismus, ani fašismus jako takový. Technokracie má velmi výrazné a významné charakteristické rysy. Čína je, mimochodem, technokracie. Stačí se podívat na Čínu a získáte o tom představu. Ovládají tam obyvatele pomocí technologie. Existuje tam systém sociálního kreditního hodnocení, který lidem určuje, co smí a co nesmí dělat. Jsou trestáni, pokud udělají špatný krok, nebo se zachovají nesprávně, nebo promluví s nesprávnou osobou. Tyto věci před 30 lety byly neslýchané.
Dnes jsou běžnou praxí a vyvolávají v lidech velký strach. To je prostředí, ve kterém se dnes nacházíme, s touto vznikající vědeckou diktaturou, která ovládla celou planetu. Nejde jen o Ameriku. Nejde jen o demokraty a republikány, takže se přes to musíme přenést. Dnes to má globální charakter. Moderní technokraté a technokratický stát. Nyní, když už trochu rozumíme historii technokracie a některým myšlenkám, které prosazuje, musíme prozkoumat dnešní svět a hledat známky technokratického vlivu.
Začněme tím, že se podíváme na nejbohatší společnosti a nejvlivnější ředitele. Tito lidé řídí společnosti, které nashromáždily obrovské množství bohatství a digitalních dat o všech svých zákaznících.
Od Jeffa Bezose z Amazonu, Billa Gatese z Microsoftu, Marka Zuckerberga z Meta, Elona Muska z Tesly až po méně známá jména z Googlu, Applu a dalších technologických společností. Ve skutečnosti se Elon Musk se svou vírou v technologická řešení jako odpověď na všechny problémy lidstva zdá kráčet podobnou cestou jako jeho dědeček Joshua Haldeman, který byl výzkumným ředitelem Technocracy Inc. a národním předsedou Strany sociálního kreditu. Tito muži a jejich kolegové v různých technologických odvětvích disponují prostřednictvím svých společností, bohatství a kulturního vlivu obrovskou mocí.
Tito jedinci mají dostatek peněz, zdrojů a kontaktů na to, aby ovlivňovali volby, prováděli geoinženýrství, cenzurovali informace a způsobovali propady na akciovém trhu. Jsou to dnešní technokratická třída. Technokratický svět však není úplný pouhou přítomností technokratů. Ne, k uskutečnění Scottovy vize musí existovat mechanismy pro pochopení všech potřeb společnosti a přijímání racionálních rozhodnutí o tom, jak tyto potřeby uspokojit. Vidíme v dnešní době pokusy o vytvoření této vize?
Jak jsme nastínili v kapitole o základech, vidíme, jak organizace jako Světové ekonomické fórum a OSN spolupracují s technokraty na prosazování technokratických řešení různých krizí, kterým lidstvo čelí. Například se nám říká, že lidstvo čelí klimatické krizi, která si vyžádá kompletní přeměnu našeho světa. OSN využívá svůj vliv na světové vlády, aby je přiměla k dodržování Cílů udržitelného rozvoje, souboru 17 cílů, které se údajně zaměřují na boj proti změně klimatu, chudobě atd. Zároveň organizace jako Světové ekonomické fórum tvrdí, že pandemie COVID-19 představovala ideální příležitost k „resetování“ kapitalismu a všech světových systémů v rámci jejich agendy „Velkého resetu“. Jedním z navrhovaných řešení, jak zastavit tyto zdánlivé krize, konkrétně změnu klimatu, je geoinženýrství počasí spočívající ve rozprašování různých částic z letadel ve snaze odrážet sluneční záření a snížit teplotu na Zemi.
Technokraté jako Bill Gates využívají své obrovské bohatství k financování projektů tohoto typu, přičemž zcela obcházejí vlády a lidem v této záležitosti nedávají vůbec žádné slovo. Navíc nyní, když byl vytvořen precedens, že státy mohou uvalit na své obyvatelstvo lockdown ve jménu boje proti pandemii, objevují se také návrhy na klimatické lockdowny. Již v září 2020 použila termín „klimatický lockdown“ Mariana Mazzucato, předsedkyně Rady Světové zdravotnické organizace pro ekonomiku zdraví pro všechny.
Napsala, cituji: „V rámci klimatického lockdownu by vlády omezily používání soukromých vozidel, zakázaly konzumaci červeného masa a zavedly extrémní opatření na úsporu energie, a zastavila by se těžba fosilních paliv. Abychom se takovému scénáři vyhnuli, musíme přepracovat naše ekonomické struktury a kapitalismus pojímat jinak.”
Začínají se také objevovat návrhy na aplikace pro sledování uhlíkové stopy. Ty by se nakonec mohly stát povinnými a bránit občanům, kteří vyprodukovali příliš mnoho uhlíku, v řízení automobilu, využívání veřejné dopravy a dalších činnostech. Kam cestují? Jak cestují? Co jedí? Co konzumují na platformě? Jedná se tedy o individuální sledovač uhlíkové stopy. A v článku ze srpna 2021, který vyšel v časopise Nature Sustainability, se výzkumníci vyslovují ve prospěch osobních uhlíkových kvót (PCAs). Píší, cituji: „Zejména během pandemie COVID-19 přijaly miliony lidí omezení uvalená na jednotlivce v zájmu veřejného zdraví a formy individuální odpovědnosti, které byly ještě před rokem nemyslitelné.“ Lidé mohou být více připraveni přijmout sledování a omezení související s PCA, aby dosáhli bezpečnějšího klimatu a mnoha dalších výhod spojených s řešením klimatické krize.
Autoři rovněž tvrdí, že přijetí aplikací pro sledování kontaktů ze strany veřejnosti by mohlo vést „k poznatkům o možných strategiích využití aplikací ke sledování osobních uhlíkových kvót.” Tento typ řešení i celá reakce na COVID-19 ilustrují úroveň technokratického myšlení, které nyní prostupuje většinou vlád a světových organizací, jako je WHO.
Jak Cíle udržitelného rozvoje OSN, tak iniciativa „Velký reset“ Světového ekonomického fóra tvrdí, že odpověď na naše problémy spočívá v úplné digitální transformaci našeho světa, která podle nich bude šetrnější k prostředí, zvýší efektivitu a bude spravedlivější pro všechny lidi. Klaus Schwab, zakladatel a ředitel Světového ekonomického fóra, nazval tuto transformaci Čtvrtou průmyslovou revolucí. Čtvrtá průmyslová revoluce je Schwabovým oblíbeným projektem a názvem jeho knihy z roku 2016, v níž volá po světě s všudypřítomným digitálním dohledem, bezpilotními vozidly, chytrými městy, sociálními kreditními skóre, metaverse a rozšířenou realitou.
Světové ekonomické fórum popisuje Čtvrtou průmyslovou revoluci následovně, cituji: „První průmyslová revoluce využila vodní a parní energii k mechanizaci výroby. Druhá využila elektrickou energii k zavedení masové výroby. Třetí využila elektroniku a informační technologie k automatizaci výroby. Nyní čtvrtá průmyslová revoluce navazuje na tu třetí, tedy na digitální revoluci, která probíhá od poloviny minulého století.
Charakterizuje ji fúze technologií, která stírá hranice mezi fyzickou, digitální a biologickou sférou. Zjednodušeně řečeno, čtvrtá průmyslová revoluce je digitální panoptikon budoucnosti, kde je sledování všudypřítomné a lidstvo využívá technologie k proměně našich životů. Tento svět, často spojovaný s pojmy jako internet věcí, internet těl, internet lidí a internet smyslů, bude poháněn technologiemi 5G a 6G. Pro Schwaba a další globalisty samozřejmě čtvrtá průmyslová revoluce také nahrává větší míře centrálního plánování a řízení shora dolů, stejně jako technokratická vize Howarda Scotta.
Cílem je společnost založená na sledování, kde jsou zaznamenávány všechny transakce, každý člověk má digitální ID, a sociální nespokojenci jsou ze společnosti vyloučeni prostřednictvím sociálního skóre. Podobně jako v případě Čtvrté průmyslové revoluce tvrdili původní technokraté, že – cituji – „elektronická zařízení budou okamžitě shromažďovat údaje o výši výdajů a druhu spotřeby, přičemž tyto informace budou průběžně odesílány do ústředí“. Jak Scott, tak Schwab si představovali využití technologie k tomu, aby věděli vše o každém členu společnosti, a to ve jménu vybudování systému, který sliboval hojnost pro všechny lidi.
Podle Scotta by technokratický král a řídící rada v čele technátu měli, cituji, „v každém okamžiku přesné informace o stavu spotřeby všech druhů zboží nebo služeb ve všech částech země“ a „technická elita“ by tak mohla, cituji, „v každém okamžiku přesně vědět, jaká rozhodnutí jsou správná, aby byl zajištěn chod společenského mechanismu s co nejvyšším možným využitím kapacit a efektivitou“. Tato technokratická vize je závislá na využívání sledovacích nástrojů, jako je rozpoznávání obličeje, detekce hlasu, nepřetržitě fungující kamery, umělá inteligence, algoritmická manipulace, sledování mobilů, monitorování sociálních médií, sledování polohy, digitální odposlech prostřednictvím chytrých zařízení a celkový tlak na zavedení inteligentní sítě.
Tyto technologie nejsou propagovány jako nástroje sledování, ale spíše jako nástroje pro bezpečnost, pohodlí, vzdělávání a zisk. Výsledek je však stejný. Jednotlivci a společnosti propagující technologická řešení světových problémů, která vedou ke ztrátě individuálních svobod a k centralizovanější kontrole. Ať už záměrně nebo náhodou dějin, moderní technokraté, podporovaní svými přáteli v kapitálových firmách, poslušnými pisálky v korporátních médiích a svými partnery ve vládě, se stávají tím, co Howard Scott nazval „technátem“ a co já nazývám „technokratickým státem“. Existuje nějaký způsob, jak můžeme zastavit nebo zabránit rozvoji této tyranské vize? Řešení.
Odmítnutí technokratického státu. Je mnohem snazší identifikovat nebezpečí, která nás čekají, než nabídnout praktická řešení, která by fungovala pro široké spektrum lidí. Je nevyhnutelné, že návrhy alternativních cest se nebudou vztahovat na všechny lidi ve všech situacích. I přesto existují příležitosti, jak potenciálně zabránit vzestupu technokracie. Jak jsme již zmínili v předchozích kapitolách, jedním z nejdůležitějších kroků je vzdělávat ty, kteří jsou nám nejblíže.
V tomto případě je můžeme vzdělávat o historii technokracie a o nebezpečích, která představuje pro naši budoucnost. To by mohlo zahrnovat sdílení tohoto videa, tisk letáků s relevantními informacemi a jejich rozdávání na místních akcích, případně protesty proti korporacím, které investují do technokratických metod. Prolomit závoj nevědomosti a oslovit širokou veřejnost je naprosto nezbytné, pokud chceme tuto hrozbu překonat. Kdo jsou tito globální hráči, kteří se snaží ovládnout celou planetu najednou? To je ta velká otázka, na kterou musíme najít odpověď.
A navíc, pokud na to přijdeme – a myslím, že už jsme na to přišli –, pak musíme přijít na to, co s tím budeme dělat. Protože pokud nebudeme nic dělat, nejenže mlčení znamená souhlas, ale oni zvítězí se svým novým mezinárodním ekonomickým řádem, svým udržitelným rozvojem, svým „zeleným novým údělem“, svým „velkým resetem“ – jakkoli to chcete nazvat. Oni zvítězí a my prohrajeme. Patrick Wood rovněž věří, že odpověď spočívá v kritickém myšlení. Za prvé, musíme se naučit, jak interpretovat propagandu. Svět je zaplaven propagandou. Je ovládán a manipulován propagandou. Propaganda je velmi specifický druh zneužití jazyka po celém světě.
Jejím účelem je oklamat posluchače, čtenáře, diváka. A propaganda je pro mysl velmi nebezpečná, protože vás svádí k tomu, abyste uvěřili věcem, které prostě nejsou pravdivé. Propagandu vidíme u nejrůznějších témat, ne jen u jednoho. Nejde jen o globální oteplování nebo třeba o pandemii, vakcíny a podobné věci. Dnešní světová propaganda se týká prakticky každého myslitelného tématu, které si dokážete představit. Musíme se naučit, jak prohlédnout propagandu, jak ji rozpoznat, když nám ji někdo předkládá. Ale znaky propagandy jsou velmi jasné a není těžké je pochopit. Prvním krokem k řešení je uvědomit si, kdy vám lžou, a odmítnout cokoli, co se vám snaží vnutit. Lidem pravidelně říkám: „Nepodřizujte se.“ Teď to ale musím upřesnit. Když máte pocit, že vám je přidělena role, která je v něčem nepřirozená, nedělejte to.
Prostě tu roli nehrajte. Buďte výjimkou. Prostě nespolupracujte. Nezapojujte se do toho. Pokud k tomu však budete donuceni, to je jiná věc. Prostě se nesmíte podřídit a hrát roli, kterou po vás v této společnosti chtějí. Nakonec je na nás, zda si tuto digitální dystopii osvojíme. Nemusíme přijímat každou novou aktualizaci nebo zařízení. Je na nás, zda dáme přednost svým zásadám před pohodlím. Existuje spousta věcí, které můžete udělat. Víme například, že Google je problém.
Dobře. Nepoužívejte Google. Existují i jiné alternativní vyhledávače, které můžete použít. Možná nejsou tak pohodlné, možná nejsou tak dobře naprogramované. Ale používejte něco jiného. Nepodřizujte se Googlu. Vysají z vás každý kousek dat. Mohou to udělat. Za to vám nic nezaplatí. A pak se otočí a nějakým způsobem to proti vám použijí. Prodají je tomu, kdo dá nejvyšší nabídku, ale nakonec je proti vám použijí. Nenechte se do toho zatáhnout. Když uvidíte, že pro vás mají nějakou roli, nedělejte to. Je spousta dalších věcí. Mohli bychom mluvit třeba o mobilních telefonech, které budou v určitém okamžiku problémem, protože všichni výrobci shromažďují data.
Využívají je jako nástroje kontroly. A s tímto problémem se budeme muset v určitém okamžiku vypořádat. Budeme i nadále používat smartphony? Najdeme jiné způsoby, jak se těmto gigantům vyhnout? Pan Wood má pravdu, když zpochybňuje předpoklad, že lidstvo potřebuje digitální technologie integrované do všech aspektů našeho života. I když podporuji využívání digitálních technologií, musíme si uvědomit, že tento posun směrem k digitálnímu světu může nastat pouze tehdy, pokud se na něm budeme podílet.
Tichý odpor a stížnosti na internetu nestačí. Musíme začít klást základy pro alternativní, paralelní systémy pro případ, že nebudeme schopni zabránit vzestupu technokratického státu. Pokud víte s jistotou, že se nechcete účastnit iniciativ v oblasti digitálních identit, digitálních peněženek nebo digitálních měn, jaký je váš alternativní plán? Budete se podřizovat, pokud vaše pracoviště zavede výhradně digitální formy plateb? Máte způsob, jak v těchto situacích i nadále vydělávat peníze pro sebe a svou rodinu? Musíme být k sobě upřímní a zamyslet se nad tím, kde leží naše červené čáry, naše hranice, za které už nejdeme. Kdy už je toho dost? Odpověď na tuto otázku bude záviset na vašich potřebách, zdrojích a komunitě. Musíme co nejdříve navázat vztahy s podobně smýšlejícími lidmi v našem okolí. Čím dříve tyto vztahy navážeme a začneme pěstovat vlastní potraviny, zkoumat alternativní fyzické a kryptoměny, zakládat družstva pro domácí vzdělávání a zbavovat se nástrojů Big Tech, tím dříve uvidíme vznik sítě komunit, které fungují v zcela alternativní, paralelní ekonomice s paralelními institucemi konkurujícími těm technokratickým.
Jedním z nejlepších způsobů, jak podpořit vznik této sítě, je připojit se k síti Svobodných buněk na freedomcells.org. Pomocí map můžete vyhledat jednotlivce a skupiny ve vašem okolí, kteří rovněž hledají stejně smýšlející lidi. Jakmile navážete kontakty, začněte se scházet v reálném světě, abyste navázali skutečné vztahy. Jako skupina začněte stanovovat cíle na osvobození se od mainstreamových kontrolních sítí. Síť Svobodných buněk spolu s podobnými organizacemi pomáhá položit základy pro paralelní systémy budoucnosti.
Stručně řečeno, musíme začít opouštět tyto otrokářské systémy a budovat základy světa, o kterém víme, že je možný. Chcete-li se dozvědět více o historii technokracie, doporučujeme přečíst si následující tituly. „Technocracy in the American Dream“ od Williama Aikena, „Technocracy Rising: the Trojan Horse of Global Transformation“ a „Technocracy: the Hard Road to World Order“ od Patricka Wooda. Pro hlubší pohled na řešení boje proti technokratickému státu si přečtěte „Jak se vyvázat z technokratického státu“ od Derricka Broze.
Překlad: David Formánek
