Jedním z vědců, jehož práce vyvolaly velký kladný i záporný ohlas na celém světě, je Zecharia Sitchin. Kniha Když započal čas je Sitchinovou v pořadí pátou knihou a zabývá se zejména analýzou historických staveb, především zikkuratů a pyramid, jako míst, která sloužila k uctívání bohů. Zabývá se genezí a původem orientace některých staveb po celém světě. Vše totiž směřuje k dávnému příchodu vyspělých cizinců z nebes, kteří lidstvo před tisíciletími naučili tyto chrámy stavět.
Zecharia Sitchin je americký orientalista a lingvista původem z Ruska. Jako jeden z mála současných vědců umí číst nejstarší texty mezopotamských kultur. Mládí prožil v Palestině, kde se učil hebrejštinu a další indoevropské a semitské jazyky, později studoval klínopis, dějiny a archeologii Blízkého východu na Londýnské univerzitě. Nyní žije v New Yorku. Své teorie o vzniku naší sluneční soustavy a samotné planety Země, o existenci tajemné planety Nibiru a jejích obyvatel Annunaki, kteří pomocí genetických manipulací položili základy naší civilizace, podložil studiem těch nejstarších sumerských textů. Jeho dílo patří mezi literaturu, o které by měl každý vědět, jedná se o přísně vědecky vyvozené hypotézy, se kterými můžeme nebo nemusíme souhlasit, ale u kterých musíme přinejmenším připustit, že jsou na základě předložených důkazů zcela legitimní. Na Internetu existuje mnoho zahraničních i českých diskuzních fór, na kterých se spolu nemilosrdně přebíjejí argumenty zapřísáhlí příznivci se zapřísáhlými odpůrci jeho teorií. Zdá se, že to je přesně ten důvod, proč stojí jistě za námahu se jeho teorií zabývat, ale je vhodné si nechat určitý odstup, samozřejmě pokud neovládáte čtení egyptských hieroglyfů, klínopis a nemáte tím tedy schopnost si správnost jeho výkladů stoprocentně ověřit.
Vznik naší sluneční soustavy
V této knize se autor věnuje počátkům lidstva na Zemi. Vrací se do doby starých Sumerů a dokládá, jak vyvinutou kosmogonii měli. Znali podstatu a složení naší sluneční soustavy včetně nejvzdálenější z planet a věděli to, co se moderní svět dozvěděl až o mnoho tisíciletí později. Totiž že ve vesmíru existují i jiné sluneční soustavy, že jejich hvězdy – slunce se mohou zhroutit či explodovat, že jejich planety mohou zbloudit ze své oběžné dráhy a tudíž že i život může putovat z jedné hvězdné soustavy do druhé. Tato kosmogonie byla velmi podrobně zachycena v písemné podobě. Autor to dokládá na základě babylónského “Eposu o stvoření”, kterému se podle počátečních slov textu říká Enúma eliš.
V textu se vypráví o vzniku naší sluneční soustavy. Ke Slunci (Apsu) a jeho poslu Merkurovi (Mummu) se připojila planeta jménem Tiámat. Mezi Slunce a Tiámat se zapojily planety Venuše a Mars (Lahamu a Lahmu). Za Tiámat se pak připojily další dvě dvojice – Jupiter a Saturn (Kišar a Anšar) a Uran a Neptun (Anu a Nudiammud). Uran a Neptun byly přitom novodobě objeveny až v letech 1781 a 1846. Od planet se postupně oddělovaly satelity – měsíce, Tiámat jich vyprodukoval dokonce 11. Fakt, že jedna planeta může mít i několik měsíců, objevil v roce 1609 Galileo Galilei, ačkoli staří Sumeřané to věděli mnoho tisíc let před ním. V této zatím neustálené sluneční soustavě se však náhle objevil vetřelec – planeta z jiného hvězdného systému, která byla působením planet vtahována do středu naší soustavy.
Cestou kolem ostatních planet působila mnoho změn a dají se tak zodpovědět záhady jako je třeba nachýlenost Uranu ke straně, otáčení Tritonu, největšího měsíce Neptunu, proti očekávanému směru nebo vychýlení Pluta z jeho dráhy měsíce, čímž se z něj stala planeta s vlastní nepravidelnou drahou. Čím byla cizí planeta vtahována více do středu naší sluneční soustavy, tím nevyhnutelnější byla její srážka s Tiámat. Nastala “nebeská bitva”, která měla za následek rozlomení Tiámatu na dvě části, z nichž jedna se rozpadla na drobné úlomky (ze kterých vznikl pás asteroidů mezi Marsem a Jupiterem a různé komety), druhá část získala novou oběžnou dráhu a jméno Ki – Země. Zůstal jí také největší satelit Tiámatu, náš Měsíc. Vetřelecká planeta – druhý účastník bitvy – začala kroužit kolem Slunce jako 12. planeta naší sluneční soustavy a Sumeřané ji nazývali doslova “křižující planeta” – Nibiru. Babyloňané jí dali jméno Marduk na počest svého národního boha. Epos tvrdí, že během oné nebeské bitvy bylo z Nibiru na Zemi přeneseno také “sémě života”. Je podivuhodné, že o této události, o počátku života a tedy i času na Zemi, hovoří staré civilizace velmi často a shodně. Jen pro porovnání – v už zmiňovaném textu Enúma eliš je psáno:
Když nebeskou báň ještě nikdo nepojmenoval
A pod ní pevnou půdu (Zemí) ještě nikdo nezval
Nebo v jiném sumerském textu:
Za dávných dní,
kdy se nebe oddělilo od Země,
za dávných nocí,
kdy se nebe oddělilo od Země?
V textech z egyptských pyramid je zase následující popis začátku věcí:
Když ještě nebyla nebesa,
když ještě nebyl člověk,
když se ještě nezrodili bohové,
když ještě nebyla smrt?
V Genesis se dočtete:
Na počátku
stvořil Elohim nebe a zemi.
Země byla pustá a prázdná
a nad Tehomem byla tma.
Ale nad vodami vznášel se duch boží.
Mezopotámský příběh o stvoření končí popisem toho, jak Nibiru/Marduk, planeta, která “křižuje nebesa a zavítá do všech končin” ovlivnila současné uspořádání naší sluneční soustavy. Právě pro tento vliv bylo nutné určovat čas. Pro Sumery bylo velmi důležité číslo 12. Den od východu slunce do dalšího východu rozdělili na 12 dvojhodin, měli 12 měsíců v roce, 12 domů zvěrokruhu. Toto “nebeské číslo” pak nacházíme na dalších místech, např. 12 kmenů izraelských, 12 Ježíšových apoštolů. Sumeřané používali tzv. šedesátkový početní systém – byl dělitelný 12. Mezi sebou se násobily šestky a desítky, takto se došlo i k číslu 360. Sumeřané ho pužívali pro popis kruhu, který se stal základem astronomie a geometrie. Vynásobením tohoto čísla deseti došli k tzv. saru (vládce, pán), tedy k číslu 3600. 3600 pozemských let byla doba oběhu Nibiru kolem Slunce. Pro kohokoliv na Nibiru to byl ovšem pouze jeden rok.
Podle Sumeřanů žily na Nibiru jiné inteligentní bytosti ve vývoji daleko před pozemšťany. Nazývali je Anunnakové, tedy “ti, co přišli z nebe na Zemi”. Sumerové píší, že když přišli Anunnakové, počítali čas podle oběhů Nibiru a jednotkou tohoto božského času byl právě sar. Nibiru prý může i za potopu světa, o které se píše v bibli. Sumerské záznamy králů evidují vládu prvních deseti anunnackých panovníků před potopou v sarech, tedy v cyklu po 3600 pozemských rocích. Podle těchto textů uběhlo od přistání po potopu 120 sarů, tedy 432 000 pozemských roků. Při posledním, 120. oběhu byl gravitační tah Nibiru tak velký, že zapříčinil sesun obrovského ledového bloku na Antarktidě a mohutná přívalová vlna, kterou sesun způsobil, zaplavila celý svět. Číslo 432 000 mělo velký význam i v jiných kulturách.
V severském příběhu o Valhale mají zabití bojovníci po boku bohů Odina či Wotuna projít 540 branami Valhaly, přičemž z každé vyjde 800 bojovníků – celkem tedy 432 000. Je to také celkový počet slabik v Rgvédu – posvátné knize veršů, psané sanskrtem. Další vazby na jmenovaná čísla jsou v hindských tradicích, v epických příbězích Mahábháratě a Rámájaně. Podle mezopotámské verze si rozbití Tiámatu a následný vznik pásu asteroidů a Země vyžádalo dva oběhy “božského pána” (Nibiru). Podle bible Bohu trvalo dva “božské dny” stvoření nebe a země. Po všem, co zde bylo napsáno, lze odvodit, že jeden tento božský den trval 3600 pozemských let.
Čas, jeho měření a vesmírné observatoře
Stonehenge – kamenný monument v Anglii – zná asi každý, i když ne každý ho navštívil a je to bezesporu nejdůležitější památka svého druhu na světě. Kdo ji vlastně postavil? Jaké důvody vedly ke stavbě něčeho takového a v jaké době to vůbec bylo? Stonehenge byl stavěn ve třech etapách. Nejstarší části pocházejí z let 2900 až 2800 před n. l. Následující dvě etapy probíhaly velmi rychle za sebou a to v období let 2100 až 2000 před n. l. Přesný popis jednotlivých částí naleznete v autorově popisu i v mnoha dalších publikacích a samozřejmě také na Internetu. Co se funkce tohoto kamenného kolosu týče, všichni se shodují na tom, že se nejednalo o pohřebiště či sídliště, nestál zde ani žádný palác či hrobka, šlo o chrám s observatoří podobně jako zikkuraty v Mezopotámii a Americe. Většina starověkých památek je orientována na východ slunce podle slunovratu či podle rovnodennosti. Zkoumání potvrdila, že Stonehenge je orientován podle letního slunovratu. Protože je celý komplex plný různých značek, ať už jsou to kruhy či obdélníky, začalo se brzy pátrat po tom, zda Stonehenge neplní i jinou funkci.
Přes počáteční averzi vůči nezvyklejším teoriím vědci připustili, že Stonehenge je dokonalou měsíční observatoří. Pohyby měsíce nejsou každý rok stejné v důsledku sklonu Měsíce k ose Země a k oběžné dráze okolo Slunce. Celý cyklus se opakuje zhruba jednou za 19 let a jeho součástí jsou i tzv. zastavení. Těch je celkem osm. Čtyři velká a čtyři malá. Již stavba Stonehenge i byla orientována tak, že umožňovala stanovit či dokonce předpovědět těchto osm bodů. Další studie prokázaly, že spojováním různých kamenů Stonehenge umožňovalo pozorování a předpovídání všech dvanácti nejpodstatnějších okamžiků v pohybech Slunce a Měsíce. Vezmeme-li v úvahu, že tehdejší místní obyvatelstvo opouštělo dobu kamennou, nezbývá než se ptát po onom geniálním staviteli. Ačkoliv se v prohlubních i hrobech poblíž Stonehenge našly památky, které naznačují vazby na Řecko či Féničany, pokud ale počátek stavby celého kolosu spadá do 3. tisíciletí př. n. l., jsou jedinými kandidáty Sumeřané a Egypťané. Tyto rané civilizace měly přesné informace o postavení hvězd ať už na hliněných destičkách či papyrusech a velmi často zvedaly své oči k nebi.
Že Slunce vychází na východě a zapadá na západě nebo to, jak velký oblouk opisuje a že to má vliv na délku dne, zaznamenali i starověcí pozorovatelé. My víme, že je to proto, že zemská osa, kolem které se Země otáčí, není kolmá k oběžné dráze kolem Slunce. Vždy je k ní nakloněná – v současnosti pod úhlem asi 23,5°. To způsobuje střídání ročních dob, ale také výskyt bodů, do kterých se Slunce dostává. Jedná se o letní a zimní slunovrat a jarní a podzimní rovnodennost. v den rovnodennosti vychází Slunce kdekoliv na světě přesně na východě a zapadá přesně na západě.
Chrámy slunovratu jsou individuálnější, závislé na zeměpisné šířce, ve které se nacházejí. Stonehenge je, jak už bylo zmíněno, orientován podle letního slunovratu. Významným badatelem v této oblasti byl sir Norman Lockyer. Klíčovým prvkem se pro něj staly chrámy v Egyptě. Zjistil, že starší chrámy jsou založeny na rovnodennosti a novější na slunovratech a že původnější vykazují stopy po vyspělejších astronomických znalostech než chrámy pozdější. Dalo se z nich sledovat a uctívat nejen Slunce, ale i hvězdy. Stejné odlišnosti ve směřování staveb si pak všiml také v Athénách v chrámu zvaném Parthenón. Zjistil, že ke staré části chrámu byla přistavěna nová část, ovšem se stejným posunutím jako chrám Annu v Héliopoli. Na základě pozorování a výpočtů došel k názoru, že příčinou tohoto posunu jsou změny ve sklonu Země. Tento úhel (dnes asi 23,5°) se mění a Země se v důsledku této změny kolébá ze strany na stranu, byť změna o jediný stupeň trvá tisíce let. Znamená to ale, že chrám postavený přesně v orientaci na bod slunovratu v určitém čase tomuto postavení za několik set až tisíc let neodpovídá.
Lockyer se poté zaměřil na ověřování si fenoménu, jehož objevitelem se stal na komplexu Stonehenge. Patkový kámen podle něj označoval místo předpokládaného východu Slunce. Jeho posun při první přestavbě si zřejmě vynutila změna východu slunce o slunovratu v důsledku změny sklonu zemské osy.
A tak se opět ocitáme před zdánlivě nerozluštitelným rébusem. Kdo a proč Stonehenge postavil a následně upravil tak, aby vyhovoval novým požadavkům? Několik století před výstavbou Stonehenge byl vybudován už zmiňovaný chrám v Héliopoli, mohli tedy stavitelé Stonehenge pocházet z Egypta? Ovšem žádná kamenná památka v Egyptě nemá kruhovou základnu. K vidění jsou pyramidy, jehlany i obelisky, ale základny těchto staveb jsou čtvercové či obdélníkové.
Znalosti nutné pro postavení kamenného komplexu v Anglii měla dále jen civilizace Sumerská. Tisíce let před Kristem měli krásná města, psaný jazyk, literaturu, básníky, školství, soudy, obchodníky a mnohé další. Své chrámy však stavěli obdélníkovité a zikkuraty čtvercové. Jako příklad nám slouží nákres zikkuratu, který byl součástí města v Nippuru. Orientace zikkuratu a ostatních chrámů byla taková, že rohy všech staveb směřovaly do čtyř světových stran. Bylo jistě velmi těžké toto provést bez kompasu. Tato orientace však umožňovala pozorovat nebesa v mnoha různých směrech a pod různými úhly. Co stupeň, to jiný obzor. Přímka mezi rohy směřujícími od východu na západ představovala orientaci podle rovnodennosti, strany umožňovaly pozorování východu a západu slunce za slunovratu. První takovýto chrám na vyvýšené platformě vznikl už v r. 3100 př. Kristem, tedy asi 200 až 300 let před stavbou Stonehenge I. Jak je patrno i nezasvěcenému pozorovateli, ve stylu provedení i v orientaci se sumerské stavby od Stonehenge značně liší. Navíc Sumeřané nepracovali s kameny, protože v zátopové oblasti mezi Eufratem a Tigridem žádné kamenné bloky nebyly.
K odpovědi na otázku Kdo postavil kamenný komplex na Salisburské pláni navádí jedna z irských legend o mohyle Newgrange. Toto místo bylo podle jeho výzkumníka, Michaela J. O’Kellyho, nazýváno různými jmény, která však znamenala totéž – Brug Oenguza neboli Oengův dům. Oengus, syn hlavního boha z předkeltského panteonu, přišel do Irska z “Onoho světa”. Hlavní bůh se jmenoval An Dagda – An, přívětivý bůh. Toto jméno se objevuje i na jiných místech – v zikkuratu E.ANNA v sumerském Uruku, v Héliopoli, jehož staroegyptské jméno znělo Ón (Annu), nyní i v dalekém Irsku. Pouhý pocit důležitosti se přehoupne v jistotu v momentě, kdy se blíže podíváme na jméno božího syna Oenga. Jméno boha Enkiho bylo v historických záznamech Mezopotámie, sepsaných podle sumerských a babylonských záznamů babylonským knězem Bérósósem, zapisováno jako Oannes. Enki stál v čele první skupiny Anunnaků, kteří přišli na Zem. Byl synem boha Anu. Mohl být i tím, komu se říkalo Oengus, syn An Dagy?
Starověké národy či starověcí bohové. Odpověď na otázku Kdo vyznívá ve světle těchto důkazů zcela jasně.
Již od nejstarších dob lidé věřili, že jejich stvořitelé pocházejí z nebe. Jak uvádí Zecharia Sitchin, nazývali je Anunnakové, tedy “Ti, kteří sestoupili z nebe na Zemi”. Ty, kteří se na Zemi usadili, bylo možno uctívat v chrámech pro ně postavených, a rituálům, víře i znalostem se začalo říkat náboženství. Nejdůležitějším centrem bylo Enlilovo město Nippur v oblasti, které se později začalo říkat Sumer. Každému z velkých Anunnaků byl přiřazen jeden nebeský protějšek a jejich uctívání bylo tedy úzce spjato s pohyby nebeských těles. Rituály, které vyjadřovaly úctu k bohům, se vázaly k pohybům božích protějšků na nebi. K uctívání bylo tedy zapotřebí kalendáře, proto byly chrámy observatořemi a kněží v nich byli astronomy. Prvním oficiálním knězem byla osoba nazývaná EN.ME.DUR.AN.KI, “kněz a pán z Dur-an-ki”, posvátného okrsku v Nippuru. v textech na hliněných tabulkách se vypráví, že ho bohové naučili výpočtům s čísly – matematice, astronomii, měření veličin včetně času a svěřili mu božskou tabulku – vyrytá tajemství nebes i Země. Další informace dokazující fakt, že prastaré národy před více než pěti tisíci lety měly znalosti exaktních věd, pramení z příběhu o Etanovi, jednom z prvních sumerských králů. Vědci se domnívali, že se jedná o mytologickou postavu, ale byly objeveny pozůstatky místa Kiš, kde se po potopě světa království nalézalo. Byl 13. panovníkem a v seznamech králů je u jeho jména napsáno “Pastevec; ten, který vystoupil na nebesa, který sjednotil celou zem”. Začátek jeho vlády je datován okolo roku 3100 př. Kr., soudě podle vykopávek v Kiši, které odhalily pozůstatky monumentálních staveb a zikkuratu z téže doby.
Když odezněla potopa a pláně se vysušily, byla města bohů vystavěna na základech identických se stavbami předešlými, ale Kiš – město lidí, bylo zbudováno zcela nově. Muselo být nově naplánováno – za pomoci astronomických a geometrických znalostí, jak je v příběhu o Etanovi uvedeno:
Bohové rozvrhli celé město; sedm bohů položilo mu základy.
Města Kiš zhotovili rozvrh
a tam poté sedm bohů jeho základy položilo.
I založili město, příbytek pro člověka;
ale Pastevce zdrželi.
Chrám v Kiši byl orientován podle pohybů Slunce s dalšími vazbami na celkem sedm planetárních bohů na nebesích – Merkur, Měsíc, Saturn, Jupiter, Mars, Slunce a Venuši. Titul EN.SI – božský pastevec měl až 13. panovník. Bohové museli nalézt někoho hodného tohoto titulu – tím se ukázal být prostý pastevec Etanu. Kiš je také jako první královské město zmíněno v Bibli.
Ve městě Jeruzalémě asi v r. 1000 př. Kr. (tedy asi 2000 let po Etanovi) také hledali pastýře, který by postavil nový chrám. Významnou roli zde také hrálo číslo sedm. Oním pastevcem byl vybrán David, kterému už Hospodin dříve řekl, že bude “Nagidem” nad Izraelem. Slovo Nagid má různé významy – kapitán, vůdce, princ, vévoda, ale slovo jako takové pochází ze sumerštiny a znamená pastevce. Onen chrám měl být skrýší pro archu úmluvy – deset přikázání z hory Sinaje, vytesané na dvou kamenných deskách. Desky byly uloženy v pozlacené schránce ze vzácného dřeva, nad nimiž se tyčili dva cherubové z tvrzeného zlata s křídly nataženými k sobě. Hospodin s Mojžíšem promlouval “mezi oběma cheruby”. Sitchin se domnívá, že archa byla elektricky napájeným komunikačním zařízením. Když se jí někdo neopatrně dotkl, padl okamžitě mrtev k zemi. Hospodin dal lidem podrobný popis toho, jak postavit a rozložit stan, ve kterém byla prozatím archa umístěna, i jak vyrobit a přepravovat samotnou archu. Hlavním úkolem nově jmenovaného krále Davida bylo založit v Jeruzalémě nové hlavní město a v “domě Hospodinově” vybudovat stálou schránku pro archu úmluvy.
Nakonec tomu tak ale nebylo. Hospodin k Davidovi promluvil skrze proroka Nátana a sdělil mu, že Hospodinův dům z cedrového dřeva musí vystavět až Davidův syn. a tak byl jeden z prvních úkolů pro krále Šalomouna jasný. Stavba chrámu trvala sedm let a dokončena byla v 7. měsíci. Podobnost Šalomounova chrámu s chrámem v Kiši je také v orientaci chrámu a jeho rozdělení na tři části. Silně tak připomíná tradiční chrámové stavby, které se stavěly v Mezopotámii tisíce let před tím. Ve 40. letech 19. století vedl Günter Martiny výzkum, týkající se architektury a astronomické orientace mezopotámských chrámů. Skládaly se z jakýchsi tří částí – obdélníkové vstupní části, dlouhé rituální místnosti a čtvercové nejsvětější svatyně. Tato tříčlenná struktura se později objevuje na mnoha místech, např. v Diově chrámu v Olympii i na vrchol zikkuratu vedla cesta přes dvě svatyně. Kolem roku 2300 př. Kr. shromáždila dcera Sargona Akkadského, velekněžka, všechny chvalozpěvy na chrámové zikkuraty své doby. Vědcům se tak dostalo do rukou jedinečné dílo popisující všech 42 zikkuratů. Ve verších je popsáno místo, kde se nacházejí, i jméno boha, kterému jsou určeny. Jmenovalo-li by se dílo podle počátečních slov jako např. Enuma eliš, jednalo by se o:
E U NIR Dům-zikkurat vysoko se tyčící
AN.KI DA Nebesa-Země spojeny.
Podle Sitchina lze v jednom ze zikkuratů nalézt i klíč k tajemství Stonehenge.
Proč se tak podrobně zabýváme obdobím, ve kterém “započal čas”? Cílem naší expedice do historie je přinést informace o alternativních, ale samozřejmě přiměřeně seriózních (tedy vědecky podložených) hypotézách jak vzniklo lidstvo a jak a pod čím vlivem se vyvíjelo. Zecharia Sitchin je vědcem, který disponuje nejen znalostí oboru, ale již po léta pracuje na obhájení své hypotézy, že lidstvo bylo vytvořeno jinou, vyspělejší civilizací, a přináší proto nejrůznější archeologické a historické důkazy. Období, kdy započal čas, a archeologické nálezy z této doby jsou podle mého názoru natolik v rozporu s dnes oficiálně hlásanou úrovní tehdejší civilizace, že mě nenapadá jiné vysvětlení, než že je musela vytvořit civilizace jiná, mnohem vyspělejší, nebo že zde mnohem vyspělejší civilizace existovala a to již po tisíce, či spíše desítky tisíc let. v příštím pokračování článku chceme proto přinést informace o tom, jak to podle některých autorů v historii bylo, a pokusit se o stanovení prvních základních kamenů historie celého příběhu naší lidské rasy.
Zdroj: Tipy a inspirace.cz
