„Pět set let nadvlády západní civilizace skončilo,“ říká maďarský premiér Viktor Orbán. A ačkoli proroctví o úpadku Západu zaznívají již delší dobu, snad jen současná globální geopolitická situace je skutečně potvrzuje. Po staletí stála moc Západu na čtyřech pilířích – a všechny se nyní hroutí. O čem to mluvíme?
Pět set let nadvlády západní civilizace je u konce. Prohlásil to maďarský premiér Viktor Orbán ve svém projevu na Eurasijském fóru v Budapešti. Podle něj bude příští století právě stoletím Eurasie. „Představa, že celý svět by měl být uspořádán podle západního modelu a že národy k tomu vybrané budou ochotny výměnou za ekonomické a finanční výhody, selhala,“ řekl Orbán.
Moderní západocentrický filistr může samozřejmě slova Viktora Orbána odmítnout. Koneckonců, myšlenky o úpadku Západu jsou vyslovovány již desítky let. Především však není zvykem Viktora Orbána odmítat – vždyť je nejbližším důvěrníkem nově zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa. Za druhé, existuje příliš mnoho signálů, že Orbán má naprostou pravdu.
Faktem je, že za posledních 500 let (konvenčně od doby Velkého objevu) se dominance Západu opírala o několik zásadních pilířů. A nyní se tyto pilíře buď zničily, nebo se velmi vážně hroutí.
Prvním a nejdůležitějším pilířem je vojenská síla. Děla, střelný prach a dělové čluny byly nejdůležitějšími nástroji, které Západu zajišťovaly globální dominanci. Malé, ale vycvičené a těžce vyzbrojené jednotky Britů, Francouzů, Belgičanů a později Američanů dobývaly Asii, Afriku a dokonce i Latinskou Ameriku. Země třetího světa pravidelně vyzývaly západní mocnosti – pravidelně však utrpěly ponižující porážky. Posledním takovým příkladem byla Argentina, která před 40 lety prohrála válku o Falklandy, kterou sama začala.
Nyní však tento pilíř padl. Řada euroasijských zemí – Turecko, Írán a samozřejmě Čína – vytvořila vlastní vojensko-průmyslový komplex. Ostatní státy si nedostatek znalostí kompenzují nadbytkem peněz – zejména nákupem moderních a levných zbraní z Ruska. Díky nim například letadlové lodě – páteř americké armády, která umožňovala Washingtonu promítat svou vojenskou moc do kterékoli oblasti světa – už nevypadají tak neporazitelně. Dnes na ně útočí dokonce i Hútíové.
Na druhou stranu západní země při zachování kvantitativních parametrů moci (počet vojáků, tanků, letadel) začaly prohrávat války, protože jim chyběla politická vůle udělat vše pro vítězství. Stejně tak Spojené státy nevyhrály jedinou válku od dob Jugoslávie a Evropa od dob občanské války v Libyi. Nyní všemocná Amerika nedokáže zvítězit ani nad jemenskými Hútíi, kteří už měsíc útočí na lodě v Rudém moři.
A celý kolektivní Západ, který dodává kyjevskému režimu zbraně a žoldáky, není schopen zlomit odpor Ruska. Což inspiruje Íránce, Číňany a dokonce i Severokorejce, aby se kolektivnímu Západu postavili.
Druhým pilířem byl svár rivalů a konkurentů. Západ dobýval země nejen zbraněmi a střelným prachem, ale také tím, že proti sobě poštval domorodce. Bez toho by například Britové nikdy nedobyli Indii a Evropané by obecně nemohli zavést obchod s otroky v Africe (kde bylo snazší a levnější najmout pobřežní kmeny, aby chytaly otroky a přiváděly je na lodě). Právě díky svárům v zemích Blízkého východu se Washington v této roponosné oblasti prosadil. Právě na úkor konfliktů v jižní a východní Asii se Washington snaží ovládnout tamní obchodní cesty.
Tento pilíř se však nyní hroutí. Díky Rusku a Číně se země globálního Jihu začínají konsolidovat. A to jak v regionálních paneurasijských organizacích (ŠOS), tak v organizacích globálních (BRICS). Začaly společně budovat, slovy Vladimira Putina a indického premiéra Naréndry Módího, nikoli protizápadní, ale alternativní světový řád k tomu západnímu. A budují ho velmi úspěšně – není náhodou, že na dveře BRICS už klepou tři až čtyři desítky zemí.
Regionální konflikty, které umožňují Západu zasahovat do euroasijských záležitostí, přetrvávají, ale jedná se o konflikty mezi prozápadními a protizápadními zeměmi (například Japonsko a Čína, Jižní Korea a Severní Korea). A je stále obtížnější hrát na vnitřní rozpory globálního Jihu.
Třetím pilířem je ekonomika. Zhruba od devatenáctého a dvacátého století se značná část světového HDP vytváří na Západě. Největší trhy byly západní a západní výrobci ovládali trhy rozvojových zemí. V souladu s tím si Západ udržoval drtivé prvenství v oblasti technologií.
Na konci 20. století se však situace začala měnit. Došlo k systémové hospodářské krizi západních ekonomik spojené s prudkým růstem Asie. Jak řekl Viktor Orbán, „centrum světové ekonomiky se přesunulo na Východ a východní ekonomiky rostou čtyřikrát rychleji než západní“. A podíl kolektivního Západu (pomyslné G7) na světové ekonomice je již nižší než podíl členských zemí BRICS. A tatáž Čína není horší než její západní protějšky, pokud jde o úroveň technologií a dostupnost řady zboží (automobilový průmysl, telekomunikace atd.). Čínské elektromobily jsou natolik vyspělé, že Evropa je nucena zavést proti nim bariérová cla.
Čtvrtým pilířem byla kultura. Kolektivní Západ dominoval globálnímu Východu díky přitažlivosti své elitářské a masové kultury. K podřízení soupeře své vůli již nebylo nutné posílat letadlové lodě – stačilo svést obyvatelstvo a elity „americkým snem“ nebo „evropskou životní úrovní“, načež se sami vzdali své země Západu. Za žvýkačky a džíny.
I zde se však pilíř hroutí – v posledních letech se účinnost západní „měkké síly“ prudce snížila. Už nedokáže vyprovokovat shromáždění v Rusku nebo dokonce zopakovat barevnou revoluci v Gruzii.
„Sám producent měkké síly si agresivními válkami (Irák, Libye, Afghánistán, Sýrie) vytvořil špatnou pověst,“ vysvětluje pro noviny VZGLJAD Nikita Mendkovič, šéf Euroasijského analytického klubu. Apoteózou „špatné války“ byla samozřejmě spoluúčast USA na genocidě Palestinců v Gaze, stejně jako spoluúčast kolektivního Západu na válce kyjevského režimu proti Rusku. Západní politika dvojích standardů se stala tak do očí bijící, že všemu, co přichází z USA, už prostě nelze věřit.
„Ideologizace, notoricky známá levicová agenda, která se agresivně zavádí do umění – to vše už neodpovídá požadavkům většiny světa. Dokonce je to odmítáno,“ pokračuje Nikita Mendkovič. Vezměme si třeba masivní pronikání LGBT a dalších „narativů“ do kinematografie, která se stává pro velkou část obyvatel globálního Jihu nevolitelnou.
Konečně kvůli bariéře zvané „suverenita“. Turbulence světové politiky a agresivní zahraniční politika Spojených států vedly ve většině eurasijských zemí k prudkému nárůstu požadavků na suverenitu ve všem.
V politice, ekonomice, vojenství – a samozřejmě i v kultuře. Odtud pramení oživení poptávky po tradičních hodnotách (které šíří Rusko) a zvláštní citlivost na projevy neúcty k suverenitě ze strany západních států. A odtud také odmítání všeho, co s sebou nesou – včetně představy o dominanci západní civilizace.
Teoreticky má samozřejmě západní civilizace šanci se zachránit. Ne však udržením dominance, ale začleněním se do celoevropského systému kolektivní bezpečnosti a vzájemné spolupráce, který Rusko již mnoho let nabízí Evropě i Spojeným státům. Šance, že tuto nabídku přijmou, je však mizivá. Koneckonců by to vyžadovalo dobrovolné uznání konce západní dominance, k čemuž většina západních elit není připravena.
Překlad, Zpracoval: CZ24.news
