Vesmír je plnej mystérií, mnohý z nichž jsou za hranicema chápání bytostí na úrovni 3D. Jedním z těch mystérií je, kdo nebo co vlastně jsme my sami. Ve 3D si teprve začínáme uvědomovat sami sebe, a později i to, že jsme víc než jen to tělo, který všichni kolem nás vidí.
V nějakym bodě člověk přijde na to, že “má duši”, a pak na to, že přesnější je říct, že “je duše”, která momentálně “má tělo”, nebo spíš je “vtělená”. Pak objeví to, že ta duše se takhle vtěluje opakovaně, aby se učila různý lekce a směřovala k nějakýmu cíli kdesi v daleký “budoucnosti”.
V tomhle bodě lidi obvykle ustrnou na delší dobu, protože to samo o sobě celkem dává smysl, a další odpovědi nejsou tak snadno dostupný. Jejich vnímání vesmíru je ale pořád v zajetí lineárního času, což je pouze umělej výtvor lidí, a všechno se podřizuje velmi zjednodušenejm představám založenejm na omezený zkušenosti ze 3D.
Že se ale někteří blíží k postupu do 4D, komplexní vzdělávácí program z vyšších sfér nám nabízí hlubší pohled na duši a charakter naší existence. Všechno je mnohem komplexnější než to na první pohled vypadá, a ani duše samotná neni tak “přímočará”, jak by se zdálo.
Stejně jako byla karma popsaná jako “komplexní mozaika”, tak ani duše neni jednoduchá jednotka, která skáče z těla do těla po nějaký přímý cestě, ale spíš taková multidimenzionální fraktálová struktura, která existuje napříč časem a prostorem jako takovej magickej, rozvětvenej strom.
Čas
Asi nikdo ve 3D plně nechápe, jak přesně to všechno funguje, ale vodítka tu jsou. K pochopení struktury duše a jejích interakcí se vším, včetně sebe samotný, je třeba pochopit, že lineární čas je iluze. Ve 3D ho lineárně vnímáme, ale hyperdimenzionální realita je nadčasová a jak nám říkaji všechny zdroje, “všechno se děje zároveň“.
To je pro většinu lidí náročnej, až nepochopitelnej koncept, takže tohle bude trochu náročnej až nepochopitelnej článek. Je to jen pro ty, co nemaji nic lepšího na práci. Bude asi dobrý to číst pomalu a trávit to krok za krokem. (Kdo neni zvyklej číst Antivirus, vystavuje ze velkýmu nebezpečí zauzlování mozkovejch závitů, což může někdy vyústit v záchvaty vzteku. Kdyby vás z toho popadal amok, můžete to číst jako “sci-fi”.)
Říct, že čas “neexistuje”, je možná trochu extrémní. V nějaký formě existuje, ale pořád nad nim visí to, že “všechno se ve skutečnosti děje zároveň”. Nejjednodušší přirovnání je, když se podíváte na film, kterej máte na HD, BR, DVD, nebo old school VHS.
Film má nějakou časovou posloupnost, ale z vašeho pohledu všechny části toho filmu existujou zároveň, v jednu chvíli. Teď, v tuhle chvíli, existuje jak začátek, tak konec filmu The Matrix, včetně všech částí mezi tim (a všech jeho pokračování). Z pohledu Nea a Trinity je to zvláštní koncept, a oni tam vnímaji ten lineární čas, ale z našeho pohledu je to jasný.
My jsme si vědomi všech částí toho filmu a můžeme se bavit o jeho konci a potom o jeho začátku. Můžeme si ho klidně pustit pozpátku. Stejně tak entity z vyšších úrovní vidí nás a naši pozemskou existenci jako něco, co se všechno děje zároveň. Rok 2024 je pro ně “k nahlídnutí” úplně stejně jako 1024 nebo 3024.
Pro ně je to jen rozdíl v zaměření pozornosti, stejně jako pro nás je kterákoliv část filmu přístupná jedním kliknutím. A tak je to se vším ve vesmíru. Iluze času je jen omezením pohledu určitý entity z určitýho místa. S vývojem ty omezení odpadaji a entity na vyšších úrovních maji mnohem “širší” rozhled, jak v prostoru, tak v “čase”, a v 7D jsou všichni “Jedno” (což znamená, že v podstatě nejsou žádní “všichni”) a všechno od “začátku” do “konce” existence se děje v jeden nekonečnej “moment”.
Zdroj všechno stvořil v jednom momentě, a v tom samym “momentě” to všechno vidí dojít až do “konce”. Vše, co se kdy stalo/stane, je Zdroji přístupný v jeden moment. Čas pro něj neexistuje. Existujou ale všechny ty události a lekce v tom Stvoření obsažený.
Strom duše
Duše má tu zajímavou vlastnost, že má rozsáhle komplexní strukturu a přitom si každá její část zachovává svoji identitu, podobně jako má každá větev stromu svoji identitu, ale je zároveň jasnou součástí toho celku – stromu.
Když přirovnáme duši ke stromu, byl by spíš obrácenej, nebo se na to můžeme dívat jako na kořeny, v tom smyslu, že to větvení je “dole” a směrem “nahoru” se to sjednocuje. Za “dole” tady budeme považovat 1D a za “nahoře” 7D.
Vývoj probíhá od 1D skrz ty ostatní úrovně k 7D. V 7D je všechno sjednocený – nejen všechny “vaše” já, ale úplně všechny fragmenty vědomí v existenci splynou se Zdrojem v to plný vědomí toho Zdroje, kterej je souhrnem všeho vědomí, co kdy existovalo/existuje/bude existovat.
Stvoření zjednodušeně vypadá tak, že Zdroj (též známej jako “všechno, co je”) se rozdělil nebo rozdrobil na “malinký” jednotky (nebo je spíš “oddělil ze sebe”), který maji všechny tvořivou sílu toho Zdroje (protože jsou jeho částí), a maji svobodnou vůli. Co nemaji, jsou vědomosti toho Zdroje, a proto ze začátku ani neznaji rozsah tý svojí síly. Jsou stvořený s takovým tim “čistým štítem”.
Tohle jsou ty duše, který postupně sbíraji vědomosti a zkušenosti, a jelikož jsou součástí Zdroje a v konečný fázi s nim splynou, všechny ty zkušenosti se dostanou zpět k tomu Zdroji. Zdroj možná od začátku všechno “ví”, ale mít přímou zkušenost je něco jinýho než “teoreticky vědět”, takže ze sebe “vyzářil” (nebo jakkoliv jinak si to chcete představit) ty duše, aby sbíraly zkušenosti a vrátily je do toho Zdroje.
Tímhle Zdroj obohacuje sám sebe a to je celá tahle “hra”, který se říká “existence”. Samozřejmě extrémně zjednodušeně, neboť celej ten obrázek je za hranicema chápání ve 3D (a jak už bylo řečeno, lekce se učí popořadě, takže nemá smysl se pokoušet pochopit, na co lidskej mozek neni stavěnej).
Podle některejch zdrojů je tohle všechno jen jeden cyklus a až dojde do “konce” (je to takovej cyklus expanze a kontrakce), začne novej a trochu jinak. A opakuje se to donekonečna. Náš vesmír je taky zřejmě jen jednim z nekonečnýho množství alternativních vesmírů, který maji za určitejch okolností nějaký styčný body.
Jak tohle všechno přesně funguje, je spíš jen potrava pro mozek těch abstraktně zaměřenejch lidí, který baví metafyzický hlavolamy. Obecně jsou pro nás tyhle “detaily” (jako kolik je vesmírů a jestli se to všechno opakuje donekonečna) vedlejší, protože máme plný ruce práce s lekcema 3D v jednom vesmíru. Takže tady to zmiňujeme jen pro obecnou představu.
Podstatnej je pro nás ten “strom duše”. Když začneme s tim hodně zjednodušenym modelem, že duše prochází vývojem z 1D do 7D, a budeme se na to dívat primitivně jako na cestu z bodu A do bodu B, tak v každym bodě mezi A a B existuje nějaký vědomí, který nějak vnímá samo sebe. Jenže protože čas je jen iluze, tak všechny tyhle “já” existujou zároveň.
Když si jako přirovnání vezmeme ten film, tak řekněme, že máte x životů na Zemi, neboli hrajete v x filmech. Jednou jste Neo v Matrixu, jednou John Connor v Terminátorovi, jednou prostitutka v Pretty Woman. Stejně jako můžete v tuhle chvíli mít tyhle 3 DVD v ruce – všechny existujou zároveň – tak ty vaše tři životy taky existujou zároveň.
Z pohledu z vyšších úrovní, třeba ze 6D, existujou úplně všechny vaše 3D životy, včetně všech pozemskejch, zároveň. Někdo z 6D teda může mluvit s “váma v roce 1990”, pak za chvíli s “váma v roce 2020”, a o chvíli pozdějc s “váma v roce 1840”, což by z vašeho pohledu spadalo do nějakýho “jinýho života”. Ty roky jsou úplně vedlejší a pro někoho v 6D tu nehraje roli nějaký “pořadí”, úplně stejně jako vy se můžete dívat na tři filmy za sebou a je vám úplně jedno, v jakejch letech a jakym pořadí byly natočený.
V hypnotickejch regresích můžeme mluvit s já toho hypnotizovanýho z nějaký jiný “doby” a místa. A můžeme nahlídnout do jednoho života a za pár minut do jinýho. Takže můžeme mluvit s vašim jáv roce 1840 v Americe, a za chvíli s vašim já v roce 1340 v Anglii. Všechny vaše já existujou zároveň a tohle je toho v podstatě přímej důkaz.
Stejně tak se můžete napojit na svoje já někde mezi inkarnacema. Všechno je to “dostupný”. Neni to nijak oddělený nějakou “časovou bariérou”. Je to jen otázka zaměření pozornosti.
Teď si představte, že vaše současný já, z roku 2024 (nebo kdykoliv tohle čtete) se napojí na vaše já z roku 2020 a budete se spolu bavit. Na tomhle příkladu si můžeme ukázat tu souběžnost jedný identity a zároveň samostatný individuality. Když se budete bavit se svym “já před 4 lety”, tak na jednu stranu jasně víte, že to druhý já jste pořád vy, ale zároveň se dokážete odlišit jeden od druhýho a ty dvě identity se vám nebudou nijak plíst.
Vaše já 2020 bude vnímat, že vy víte něco, co ono neví, jako třeba jak dopad koronacirkus. Vnímá vás jako něco oddělenýho od sebe, ale zároveň ví, že to je jedna duše, jen v jinym bodě vývoje. Prostě vás vnímá jako já z budoucnosti a vy jeho jako já z minulosti. Ale je evidentní, že tyhle dvě samostatný identity existujou zároveň, i když patří (ze svýho vlastního pohledu) do “jinejch časů”.
No a teď zbejvá jen tuhle vizi rozšířit do nekonečna a uvědomit si, že nejen tyhle dvě verze vašeho já existujou současně, ale úplně všechny. A každá z nich má svoji individualitu a dokáže se odlišit od všech ostatních (včetně vašeho včerejšího a zejtřejšího já od toho dnešního), ale zároveň jsou všechny aspektem jedný a tý samý duše.
Tady se nám teda rýsuje ta nekonečná komplexita duše, kde všechny momenty její existence existujou zároveň a můžou spolu – za určitejch okolností – komunikovat.
Že je čas iluze, je pro spoustu lidí moc náročnej koncept, kterej si prostě nedokážou představit, a někdy argumentujou tim, že “když neni čas, tak proč nejsou hypnotický regrese do budoucíchživotů?” Tohle řikaji zejména proto, že o hypnotickejch regresích vědí velký kulový.
Kdyby je trochu víc studovali, věděli by, že takový regrese existujou. Přečtěte si všechny knížky Dolores Cannon a na pár jich narazíte (myslim že hlavně v sérii Convoluted Universe). Na jednu stranu to neni nic překvapujícího, ale na druhou stranu existujou dobrý důvody, proč jsou takový regrese vzácný.
V první řadě pro nikoho neni dobrý “znát svoji budoucnost”, protože taková znalost mu pak evidentně překáží v jeho lekcích. Jednoduchej příklad, nad kterym se asi každej někdy zamyslel, je “jak by se vám žilo, kdybyste věděli, že za rok umřete?” To by vám ten život mohlo dost rušit.
Podobně když budete znát detaily svýho příštího života, bude trochu těžký se pořádně soustředit na ten současnej, což je to, co tu máte dělat. V regresích se obvykle řeší problémy vzniklý v minulejch životech a nikdo nemá extra dobrej důvod se šťourat v těch budoucích, takže ty se často neobjevujou. Takový případy ale i přesto existujou, protože někdy to má nějakej význam.
Nicméně i bez toho by člověku mělo dojít, že spojení se svým budoucím já musí nutně bejt úplně stejně přirozený jako s tim minulým. Ačkoliv člověk může komunikovat přímo sám se sebou “v jinym čase”, tenhle případ pomineme a podíváme se na něco běžnějšího.
V regresi se “sebou” nemluvíte sami, ale s vašim jinym “já” mluví ten, kdo dělá tu regresi. Vaše “jáz roku 836″ odpovídá na otázky pokládaný teď a tady. Kdo se trochu zamyslí, tomu musí dojít, že tady dochází jak ke kontaktu s minulým já, tak ke kontaktu s budoucím já. To já z roku 836 totiž mluví hlasivkama toho já z dneška, který je pro něj celkem jasně z “budoucnosti”.
Prostě když je možný mít konverzaci napříč “časem”, tak se zjevně odehrává oběma směrama, podle toho, z čího pohledu se na to díváte.
Posuneme se ale o krok dál. Ukážeme si, že představa, že život v roce 1800 se odehrává “před” životem v roce 2000, je značně pochybná až nesmyslná. Když se nad tim zamyslíte, tak jestli se všechno odehrává zároveň a čas ve vyšších úrovních neni žádná překážka, tak když ukončíte tady ten současnej život a budete se chtít inkarnovat znova, tak kdo řiká, že se musíte narodit v roce, kterej je oproti roku smrti v současnym životě v “budoucnosti”?
Co vám brání mít příští život třeba v 15. století? Nebo ve 20. tisíciletí BC v Atlantidě? Ta “posloupnost času” existuje jen v tom fyzickym těle a váže se k fyzickýmu prostředí, v našem případě k prostředí Země. Pro duši nijak neexistuje. Neni nikde daný, že “příští” život na Zemi se musí odehrát v “historicky novějším” období Země než ten “minulej”.
To, že 20. století je “po” devatenáctym, dává v celym vesmíru smysl jen a pouze na Zemi a jen když jste tu ve fyzickym těle. Pro kohokoliv jinýho ve vesmíru je to jen bezvýznamnej blábol. Tahle nesmyslnost se možná trochu vyjasní, když si do toho přidáme jiný planety nebo místa ve vesmíru.
Inkarnace samozřejmě nejsou jen na Zemi. Máme k dispozici miliardy jinejch planet. Takže můžete mít jeden život tady a další někde milión světelnejch let daleko, na jiný planetě. Život tady bude “v 16. století”. Jak určíte, jestli ten život na tý druhý planetě je předtim nebo potom? “16. století na Zemi” pro tu planetu nemá jako časovej údaj absolutně žádnej význam.
Kromě toho i fyzika nám říká, že při cestování vesmírem je to trochu zvláštní a kdo stráví hodně času ve vesmíru a vrátí se na Zemi, odžije tam trochu jiný množství času než ti, co zůstali na Zemi. Jak potom skloubíte časovou posloupnost Země s nějakou planetou milión světelnejch let daleko? Je to nesmysl. Události na jednom místě nemaji s událostma na tom druhym žádnou časovou souvislost.
Je teda dost irelevantní dumat nad tim, jestli ten život tam byl před nebo po tom životě tady. Všechno se děje zároveň, a zejtra ve 4 hodiny odpoledne můžete mít hypnotickou regresi do naprosto jakýhokoliv svýho života, ať se odehrál “kdykoliv” a kdekoliv.
Jelikož se můžete inkarnovat na nekonečnym množství míst, který spolu nemusí nijak souviset a mít žádnej kontakt, ani se tu nedá určit nějaká časová souslednost těch životů z hlediska 3D. Z hlediska tý duše se asi dá říct, kterej život vývojově předcházel jinýmu, ale pak se taky může stát, že z hlediska tý duše život v roce 2500 na Zemi může předcházet životu v roce 8000 BC na Zemi. Prostě nemá význam to násilím cpát do nějaký časový posloupnosti z hlediska letopočtů na Zemi.
Bylo by to jako tvrdit, že na tenhle film se nemůžete kouknout dřív než na tamhleten, protože tamten byl “natočenej dřív”. Je to blbost. Stejně jako můžete znát film z roku 2020 a neznat film z roku 1950 (na kterej se kouknete až za rok), tak můžete žít v různejch “historickejch” obdobích na Zemi v libovolnym pořadí. Z pohledu duše jsou pozemský letopočty naprosto irelevantní.
Komplexita narůstá
Když si do toho teď přidáme všechny úrovně (nejen 3D), začne se nám vyjasňovat, proč ta duše má tu stromovou strukturu “kořenů”, neboli proč se to směrem nahoru “sbíhá”. Ty vyšší úrovně si totiž “pamatujou” ty nižší, nebo k tý “vlastní historii” maji aspoň přístup.
Pomineme, že duše si při inkarnaci ve 3D v tom těle nepamatuje celkem nic. Řekněme, že meziinkarnacema si duše pamatuje svoje “předchozí” zkušenosti. Takže duše 3D si pamatuje svoje zkušenosti z 1D, 2D a “splněný” části 3D. Duše v 6D si k tomu ale pamatuje celý 3D, 4D, 5D a část 6D, neboli mnohem víc “životů”.
To je ale jen jedna část tý mozaiky. Je tu taky jistá “fragmentace” tý duše. Jedním z opakujících se témat je, že lidský tělo nepojme “celou” duši. Je to otázka energie a vibrací a popisuje se to v tom smyslu, že to množství životní energie, kterou obsahuje duše, by ubohý lidský tělo “spálilo”. (Což se taky při neodhadnutí množství energie, který to tělo pojme, při narození někdy stává a dochází k potratům nebo “narození mrtvýho dítěte”. Takovejch případů je v regresích dost.)
Může se zdát zvláštní, že by “moc životní energie” to tělo “zabilo”. Může to vypadat jako protimluv. Ale neni těžký si to představit. Vemte si třeba žárovku. Ta dostává nějakou energii, aby svítila. Co se stane, když se do ní pošle dvojnásobek proudu, než na jakej byla navržená? Zdechne.
Můžeme to teda brát tak, že to lidský tělo je geneticky navržený na pojmutí určitýho množství životní energie. Ta kapacita se odvíjí od genetiky a ta se částečně odvíjí od úrovně vědomí toho člověka, který tu genetiku svym vývojem a nárůstem vědomostí dokáže modifikovat.
To znamená, že lidský tělo pojme tý energie víc než 2D tělo králíka, a 4D tělo pojme víc než to lidský. Zároveň když je někdo Buddha a medituje jak o život a vzdělává se, tak si tu genetiku postupně upraví, aby tý energie pojmula víc, a pak může dojít k “přilití” nebo “stažení” (download) většího množství tý energie, což zas vede ke zrychlení vývoje atd.
Takže ta duše jako taková do toho 3D těla ze sebe dá jen nějakou část. V principu je to podobný jako když ze sebe Zdroj oddělil ty jednotlivý duše. Zdroj měl tý energie tolik, že ze sebe moh oddělit nespočet duší. Jedna duše má pořád víc energie, než utáhne 3D lidský tělo, takže do těla nahraje jen část. Ten princip se tu zase fraktálově opakuje.
To potom znamená, že zbytek existuje někde jinde než to 3D tělo. Z toho nevzniká žádnej problém – už jsme si řekli, že milióny “verzí” nebo “vývojovejch stádií” tý duše, který jsou samostatný a maji svoji individualitu, existuje zároveň. Stejně tak existuje zároveň několik “fragmentů” tý duše.
Ty fragmenty si můžou dočasně jít svojí cestou, ale třeba po tom životě ve 3D se zase integrujou a přinesou s sebou ty zkušenosti. Neni teda nijak překvapivý, že několik fragmentů může žít několik životů na různejch místech. Tohle už do lineární “časový” posloupnosti pozemskýho letopočtu vůbec nedáte.
Na začátku jsem napsal, že duše je taková “multidimenzionální fraktálová struktura”. To se tu pomalu začíná objasňovat, ale ještě jsme zdaleka neskončili.
Duše ze sebe teda může oddělit nějaký fragmenty, který jsou částečně nezávislý a můžou si jít vlastní cestou i po několik inkarnací, ale později se integrovat. Tím vším se všelijak proplejtá fenomén zapomínání. Oddělenej fragment duše může “zapomenout” svůj původ stejně jako člověk ve 3D zapomene, kdo je, což má mimo jiné svůj účel pro učení se, protože při plný paměti by se nedaly získávat určitý lekce.
Lekce jsou hodně o rozhodování se, a kdybyste “věděli všechno”, rozhodování by bylo dost lehký a lekce by byly o ničem. Takže tu existuje to “zapomínání”. Jednotlivý fragmenty duše si teda často žijou vlastním životem v nějakym omezenym kontextu – určitý vědomosti, i ohledně sebe sama, jsou před nima dočasně skrytý. Pořád jsou ale součástí tý celkový duše a spojení s ní je tam vždycky možný, stejně jako se vy můžete i teď spojit se svejma minulejma životama nebo svym vyšším já.
Sjednocený myšlenkový formy
Dalším krokem k ještě větší zamotanosti a komplexitě je ta “unified thought form”. To je něco, k čemu může dojít v 5D nebo 6D. Společnost mnoha duší žije ve skupině a je koherentní do takový míry, že začíná fungovat jako jedna entita. To jsou Cassiopejci, Ra, Plejáďani a podobně.
Je tam pořád zachovaná individualita každý duše, ale ta propojenost je tak vysoká, že fungujou jako jednotnej kolektiv. V malý míře můžete vidět něco podobnýho třeba v manželství. Manželé žijou “společnej” život, kterej se točí kolem jednoho bydliště, dětí, atd. Jsou to dvě nezávislý duše, ale v mnoha ohledech fungujou společně.
Maji nějaký společný zájmy, jako třeba dobře vychovat svoje děti, a spoustu věcí podnikaji společně. Denně si vyměňujou informace a jeden druhýmu říká, co se mu stalo, když tam ten druhej nebyl, takže se udržujou “na stejný stránce” a maji přehled o víceméně stejnejch věcech. Fungujou jako jedna větší jednotka – rodina.
Podobně je to s tou sjednocenou myšlenkovou formou, akorát že mentální kapacita v 6D je nekonečně větší a výměna informací okamžitá. Je to podobný rodině, ale super-efektivní.
Koncept duše nám to obohacuje tim, že když se tahle skupina rozhodně fungovat sjednoceně, tak má celá skupina přístup ke kompletní historii každýho toho jedince, tj. všech inkarnací a jinejch existencí všech “členů”.
To znamená, že “minulost” týhle entity neni nějaká jednoduchá “série” životů, ale množství takovejch sérií, který můžou bejt ještě všelijak propojený jedna s druhou. Tahle entita pak funguje jako taková “nad-duše” (Oversoul), která v tom přirovnání ke stromu je spíš celej les, a ty kořeny už jsou pořádně rozsáhlý.
Ten koncept tý nad-duše funguje i na nižších úrovních, díky tý fragmentaci, a v podstatě se dá říct, že existujou nad-duše nad-duší a celá ta struktura je fraktálová a pořádně rozvětvená.
Zatímco 4D entita má za sebou nějakou “sérii životů” (i když i tady je to, jak jsme viděli, komplexnější) v 1D-3D, 6D entita v sobě má sjednocenejch takovejch “sérií” několik. A jelikož 7D je “Union with One”, neboli spojení v jedno, tak i tyhle všechny entity se tam nakonec sjednotí zpátky v ten jeden Zdroj.
Vyšší “já”
O “vyšším já” určitě všichni někdy slyšeli, ale pro většinu je ten koncept jaksi vágní. Má to bejt nějaká vyšší, vědomější složka vlastního já, se kterou se můžete spojit a která vám může třeba nějak poradit. To je pravda, ale protože jsme si pro to teď připravili půdu, můžeme si to objasnit mnohem líp.
Vaše vyšší já je stručně řečeno vaše duše na úrovni 6D, jinými slovy “vy v budoucnosti”. To znamená, že když se duše vyvine na úroveň 6D a má za sebou většinu lekcí, a tudíž má už víceméně skoro všechny vědomosti, co kdy bude mít, je v pozici, kdy může mimo jiné asistovat svejm “minulejm já” na všech nižších úrovních.
Když teda budete například meditovat a dáte otázku svýmu vyššímu já, a nějak se vám dostane odpovědi, tak to, co vám odpovídá, je vaše vlastní duše v bodě, kdy už má za sebou vývoj od 1D až do 6D. Je to teda vaše “já v budoucnosti”, ale opět je vám k dispozici teď a tady, protože všechno se děje a existuje zároveň.
Jelikož v tom 6D je to ale ta “unified thought form”, tak je “vyšším já” všech těch jednotlivejch duší, co se tam spojily. Cassiopejci řekli Lauře, “my jsme vy v budoucnosti”. Jsou v podstatě vyšším já neznámýho počtu lidí na zemi (tisíce? milióny?), ale samozřejmě i vyšším já velkýho množství bytostí 2D na všech možnejch planetách, kde se ty duše inkarnovaly, stejně jako velkýho množství 4D bytostí, opět teoreticky celkem odkudkoliv, a stejně tak všech ostatních úrovní pod 6D.
Cassiopejci jsou teda jedna “entita”, která vznikla sjednocením mnoha duší, který řekněme dlouho putovaly spolu, a pro všechny ty inkarnace, životy, atd. všech těch jednotlivejch duší, co tvoří tuhle sjednocenou myšlenkovou formu, jsou “vyšším já”.
To, že když se dostatečně vyvinete, fungujete jako poradce pro milióny svejch dřívějších existencí, je docela geniální. (Ono je ve vesmíru všechno celkem geniální, což je neklamná známka toho, že to nevzniklo náhodným narážením jedný molekuly do druhý, jak si dodnes myslí spousta pitomců.)
Stejně jako můžete navázat kontakt se svým vyšším já, můžete teoreticky navázat kontakt i s jakoukoliv jinou složkou/verzí svojí duše, na jakýkoliv úrovni. To má ale určitý pravidla a restrikce a karmický spojitosti (například by to mohlo stát v cestě vašim lekcím), takže se to obecně zas tak moc neděje. Ten 6D aspekt to má ale jakoby v “popisu práce” bejt k dispozici těm svejm minulejm verzím.
Což dává smysl, protože kdo vám může líp poradit a kdo líp chápe, co děláte a proč, a co je ve vašem zájmu, než ten, kdo byl kdysi vy a zažil přesně to, co právě zažíváte vy?
Cesta vpřed
Všechno ve vesmíru je ve svojí podstatě geniálně jednoduchý a ve svym provedení geniálně komplexní. Veškerý lidský pokusy o pochopení toho, jak věci ve vesmíru fungujou, vychází jen z hodně zjednodušenejch představ a konceptů.
Člověk ve 3D má daleko k tomu, aby moh pochopit všechno – od toho má před sebou ještě 4D-7D. Jak se ale lidstvo vyvíjí, jsou mu předávaný pokročilejší vědomosti a koncepty, aby moh dosáhnout širšího chápání. K tomu dochází zejména když se duše ve 3D blíží úrovni 4D.
Vyšší úroveň s sebou nese komplexnější a rozsáhlejší vnímání. Aby se z toho jedinec nezbláznil, potřebuje to vyvážit většíma vědomostma. Jinak je to jako když se primitivní domorodec dostane do technologicky pokročilý společnosti, kde nic nechápe a kdeco ho děsí.
Důvodem, proč většina lidí na Zemi nemůže v současný době postoupit do 4D, neni to, že jim v tom někdo brání. Je to to, že jejich vědomosti a chápání jsou na úrovni, na který by je 4D leda tak vyděsilo k smrti. Jak může někam postoupit někdo, kdo věří, že hmota je u kořene všeho? Jak by mu asi prospělo, kdyby najednou vstoupil do reality, která mu na každym kroku ukazuje, že se celej život mýlil?
Ze stejnýho důvodu je nesmyslná často šířená dezinformace, že nějak “přeskočíme” 4D a půjdeme rovnou do 5D. Je to jako kdyby žák třetího ročníku ve škole přeskočil do pátýho. Nebyla by to pro něj žádná výhra. Nijak by mu to neprospělo. Jeho vývoj by se nezrychlil. Naopak, v 5. třídě by nechápal, o čem se mluví, protože by mu chybělo učivo 4. třídy. Takovej skok by způsobil víc škody než užitku.
Stejně tak duše musí získávat zkušenosti v nějakym logickym pořadí, v souladu s vlastním chápáním v kterymkoliv bodě svojí existence. Člověk ve 3D má k chápání 5D reality hodně daleko, když ani neví nic o 4D. Každá úroveň, včetně 4D, má navíc svoje specifický lekce, který tý úrovni odpovídaji. Přeskočit 4D a jít rovnou do 5D je stejná kravina jako pokoušet se pilotovat letadlo, když ještě neumíte chodit a počítat.
Chápat celou tu strukturu duše z úrovně 3D zřejmě ani neni možný, a pochopení musí vznikat krok za krokem. Nemá smysl pokoušet se pochopit něco o 5 kroků dopředu – jednak pro vás je vždycky relevantní ten krok přímo před váma, a jednak bez těch chybějících 4 kroků ten pátej nepochopíte.
Nějaký načrtnutí toho konceptu ale může vždycky poskytnout nějakej užitečnej vhled, podle chápání jednotlivce. Některý koncepty v sobě člověk musí roky nosit, než v něm dozrajou a budou mu opravdu k užitku. Ale kousek po kousku se to všechno skládá a čas od času to klikne a věci do sebe najednou zapadnou.
Z dostupnejch informací mimo jiné vyplývá i to, že je všechno dost geniálně zorganizovaný a propojený, nic se neděje náhodně, všechno má svoje místo a “čas”, každej je vždycky tam, kde má bejt, a vždycky je mu k dispozici nějaká pomoc, a to včetně od vlastní duše, ať už ve formě “vyššího já” nebo nějaký jiný. A nikdo neni nikdy sám, protože to ve vesmíru, kde všechno vzešlo z jednoho Zdroje, ani neni možný.
S vývojem úrovněma směrem nahoru zároveň ubejvá utrpení a těžkostí, takže snaha o vlastní vývoj je u každýho jedince odměněná rychlejším překonáním těch nepříjemnejch částí. Tím se zároveň rozšiřuje vědomí a otevírá se přístup k větší části sebe sama, což je vlastně všechno, co potřebujete. Vy, nebo nějaká složka vás, máte k dispozici všechny odpovědi, který potřebujete. Stačí se s tím vlastním “já” pořádně spojit.
Od toho vás odvádí televize a další výdobytky těch dobytků, co řídí naši společnost a vedou vás k propasti. Čím dřív se oprostíte od jejich vlivů, tím dřív pochopíte, kdo nebo co jste, a budete moct zkoumat zajímavější aspekty existence než debilitu lidí na planetě Zemi.
Každá bytost má nekonečně rozsáhlejší potenciál, než nám kdokoliv namlouvá. Prvním krokem k jeho využití je, že si ho uvědomíte.
