Tartarologie 9. část – Tartárie XX. století

Konec devatenáctého a začátek dvacátého století byl poznamenán nekonečnou řadou revolucí, které vypukly po celém světě. Pokud je neuvažujeme odděleně, ale jako různé epizody stejného procesu, pak je nemožné neidentifikovat jeden vzorec: příjemcem v každém případě bylo jistě Britské impérium. A říkat, že Britové neměli s většinou z nich přímý vztah, může jen extrémně krátkozraký a naivní člověk. Osvědčené a zdokonalené metody vedení informačních válek devatenáctého století byly doplněny ještě propracovanější taktikou podkopávání států zevnitř za pomoci tzv. „pátých kolon“ živených v jejich hlubinách. Takže to není vůbec vynález CIA, jak se mnozí domnívají.

„Boxerské povstání” v Číně (1899 – 1901), Anglo-Búrská válka v letech 1899 – 1902, Anglo-Haro válka v letech 1901 – 1902, Britská expedice do Tibetu (1903 – 1904). První rozdělení Bengálska (1905 – 1911). Filipínsko-americká válka (1899 – 1902 / 1913). Občanská válka ve Venezuele (1899 – 1902). Blokáda Venezuely námořnictvem Německa, Velké Británie a Itálie s cílem vymáhání dluhů a náhrady vzniklých škod (1902 – 1903; venezuelská krize). Atentáty na italského krále Umberta I. (1900), amerického prezidenta McKinleyho (1901), generál-guvernéra Finska Bobrikova, portugalského krále Carlose I. (1908), premiéra Japonska Ito Hirobumiho (1909). Hospodářské krize: 1901, 1907. To je jen neúplný výčet událostí z počátku dvacátého století, na jejichž pozadí se odehrávaly tragické události v Rusku a na jeho východních hranicích.

Porážka v rusko-japonské válce? Co, už zas!?

Situace vyvolaná Británií, ve které se Rusko ocitlo, se ukázala patovou. Ať už se ruský car rozhodl jakkoli, nevyhnutelně to vedlo k válce s Japonskem. Dále bylo podle scénáře třeba udělat tuto válku nepopulární v očích obyčejných lidí a využít pak jejich nespokojenosti v boji proti stávající vládě k následnému úplnému rozvalo země. A rok 1904 se stal takovým výchozím bodem. Obrana Port Arthuru, Cušimská bitva a bitva u Mukdenu byly prohlášeny za porážku Ruské říše v rusko-japonské válce. Takové hodnocení bylo pro marxisty a jejich zámořské pány nesmírně přínosné, a proto se po více než sto let nikdo ani nepokusil skutečný význam těchto událostí pro Rusko přehodnotit.

Gramotný člověk moc dobře ví, že v bitvě vyhrává ten, kdo na základě jejích výsledků zlepšil poměr mezi svými a cizími zdroji. To znamená, že i ústup se může ve skutečnosti ukázat jako vítězství, protože poměr zdrojů se zlepšil ve prospěch ustupujícího. A co vidíme, když nestranně hodnotíme „porážku“ Ruska?

Jen při obléhání Port Arthuru ztratili Japonci 110 000 zabitých lidí, zatímco ruské ztráty činily 15 000 vojáků. A pevnost by nebyla dobyta, nebýt zrady jejího velitele, generála Stoessela, který se svévolně rozhodl vzdát pevnost a stáhnout posádku. Vojenský soud shledal jeho jednání zlovolným a odsoudil ho k smrti. Nicméně později, výnosem Nikolaje II., byl Anatoly Stessel amnestován a propuštěn na svobodu.

Velitel japonských jednotek obléhajících Port Arthur, generál Nogi, jehož dva synové v této válce padli, považoval jeho jednání za krajně neprofesionální. Sám jako dědičný samuraj požádal japonského císaře o povolení spáchat seppuku – slavnostní sebevražedný obřad. Ten mu to za svého života zakázal a Nogi spáchal sebevraždu až po smrti svého panovníka, v roce 1912. To znamená, že samotní Japonci považovali výsledek války za porážku, nikoli za vítězství. Zde je to, co o tom píše japonský historik Shumpei Okamoto:

„Bitva byla krutá a 10. března skončila vítězstvím Japonska. Bylo to ale extrémně vratké vítězství, protože ztráty Japonska dosáhly 72 008. Ruské jednotky ustoupily na sever, „udržovaly pořádek” a začaly se připravovat na ofenzívu, zatímco stále přicházely další posily. V císařském štábu se ukázalo, že vojenská síla Ruska byla hrubě podceněna a že v Severním Mandžusku se může objevit až milion ruských vojáků. Finanční možnosti Ruska také daleko převyšovaly japonské odhady.”

Mobilizační potenciál ruské země byl tedy mnohonásobně vyšší než japonský, takže mukdenské „vítězství“ ve skutečnosti podkopalo vojenské možnosti nepřítele, nikoli však Ruska. A Rusko by Japonsko bez větších potíží porazilo, nebýt… Nebýt zrady liberální opozice v samotném Rusku. V zemi do té doby vyrostly již dvě generace bojovníků za práva a svobody jednotlivce. A když by bylo nutné udělat třebas jen jediný krok k porážce Japonska, srdceryvné výkřiky o „ostudné hanebné válce“ vyděsily úřady, popudily revolucionáře a inspirovaly „obránce lidských práv“, kteří chápou svobodu jako nezodpovědnost, beztrestnost a možnost svobodně odejít na Západ. Zde je, co napsal K. D. Balmont poté, co se mu splnil sen a monarchie v zemi přestala existovat:

„Za cara jsem se neobtěžoval s cizím pasem, když jsem chtěl jet do Francie nebo Španělska. Prostě jsem podal žádost v domě generálního guvernéra a o několik dní později jsem dostal pas. V sovětském Rusku na to bylo potřeba šest měsíců. Ti lupiči, kteří nyní sedí v Kremlu a ve zlodějsky zabavených moskevských domech již dávno proměnili veškeré ruské obyvatelstvo v otroky a obnovili nevolnictví s připoutaností k tomuto místu. Dostat se ze sovětského Ruska do zahraničí byl zázrak a tento zázrak se přihodil mně.”

Jak se říká, ani ubrat, ani přidat. Takoví „demokraté“ z páté kolony byli vždy spolehlivou oporou pro agresory a právě díky nim byla revoluce v roce 1905 v Rusku možná. Revoluce, jejíž plody sklízíme dodnes, kdy krátká paměť nám nedovoluje dělat paralely a vyvodit smrtelně jednoduchý závěr, že totiž „Krvavá neděle“ byla předlohou všech moderních „barevných“ revolucí. S jejich pomocí jsou svrhávány legitimní vlády po celém světě i dnes.

Nyní je již s jistotou známo, že car byl během těch strašných událostí v Carském Selu a dostával informace ve značně zkreslené podobě z úst osoby spojené s esery. Čtěte – agenta zahraniční rozvědky. Nikolaj se nemohl vzdát a nedal ani rozkaz střílet do demonstrantů. O tom, co se stalo, byl informován, až když už bylo pozdě cokoliv měnit. Večer 9. ledna 1905 si Nikolaj II. zapsal do svého deníku:

„Těžký den! V Petrohradě došlo k vážným nepokojům v důsledku snahy dělníků dostat se do Zimního paláce. Vojáci museli střílet v různých částech města, bylo mnoho zabitých a zraněných. Pane, jak je to bolestivé a těžké!”

Druhá vlastenecká

Poslední ruský císař tehdy nevěděl, že tento den se stane pouze prologem budoucích krvavých událostí. Když kolektivní Západ vidí, že impérium je stále silné, použije k logickému vyřešení dlouhodobou práci zaměřenou na vytvoření vnitřního nepřítele v Ruské říši. A to není jen „pátá kolona“, ale ve skutečnosti západní výspa říše, její část – Německo.

Na první pohled se toto tvrzení může zdát absurdní, ale svůj pohled upřesním. Faktem je, že dnes už si jen málokdo pamatuje, co vlastně v Rusku nazývali onou válkou, které se později říkalo „první světová“. Ve veřejné doméně je stále méně hmotných důkazů stejného stáří jako události z roku 1914. Zde je jen jeden z nich:

Na jednu stranu není pochyb, proč se jedná o „druhou vlasteneckou válku“, ale pokud si pamatujete na první vlasteneckou válku, která se odehrála o století dříve, a na závěry, že „vlastenecká“ je synonymem pro slovo „občanská“, pak vyvstávají otázky. Je možné, že Německá říše zaútočila na Ruské impérium a my v tom případě hovoříme o možné válce v rámci jedné vlasti? Je!

Ano, formálně na začátku války (24. července 1914) byly v Evropě čtyři říše: ruská, německá, rakousko-uherská a britská. Ale nejednou jsme měli možnost se přesvědčit, že státy často existují jen pro své občany a poddané a skutečné hranice rozdělující sféry vlivu panovníků nijak nesouvisejí s nakreslenými čarami na politických mapách. Podívejme na celý název titulu ruského cara:

„Z pomíjivé Boží milosti Nikolaj II., imperátor a samovládce celé Rusi, Moskvy, Kyjeva, Vladimiru, Novgorodu; car Kazaně, car Astrachaně, car Polska, car Sibiře, car Chersonesu Tauridského, car Gruzie; panovník Pskova a velkovévoda litevského Smolenska, Volyně, Podolska a Finska; kníže Estlandský, Livonský, Courlandský a Semigalský, Samogitský, Belostokský, Korelský, Tverský, Jugorský, Permský, Vjatský, Bulharský a dalších; kníže a velkokníže Novgorodu dolní země, Černigovský, Rjazaňský, Polotský, Rostovský, Jaroslavský, Belozerský, Udorský, Obdorský, Kondijský, Vitebskský, Mstislavský a vládce všech severních zemí; a panovník Iverska, Kartalinska a Kabardinské země a oblastí Arméska; Čerkaských a Gorských knížat a jejich dědičný panovník, pán Turkestánský; dědic Norský, vévoda Šlesvig-Holštýnský, Stormarnský, Dietmarský a Oldenburgský a tak dále, a tak dále, a tak dále.“

Za prvé, přítomnost tatarských titulů jako Udorský a Obdorský přitahuje pozornost. Za druhé vidíme, že Nikolaj je, jak se ukázalo, „vévoda ze Šlesvig-Holštýnských, Stormarský, Dietmarsenský i Oldenburgský atd atd…“. To vše jsou knížectví ležící na území dnešního Německa, Rakouska a Dánska. A ono atd. obsahuje Lucemburské knížectví, kam vtrhla německá vojska, jež 1. srpna 1914 vyhlásila Rusku válku.

A toto je okamžik pravdy. Právě proto, že Lucembursko bylo součástí Ruské říše a bylo napadeno zemí, která byla formálně, stejně jako Anglie, přátelská – koneckonců jak v Británii, tak v Rusku byly vládnoucí monarchie spřízněny, všechny pocházely z Oldenburgů – Nikolaj nazval válkou vlasteneckou. Co udělali Britové? Využili této okolnosti, aby vtáhli Rusko do Dohody a zároveň postavili německou a rakousko-uherskou říši proti Rusku. A už tehdy bylo vše předurčeno: rozpad Ruské říše s převodem jejích práv a území ve prospěch legitimních dědiců v souladu s námořním (mezinárodním) právem – Saxe-Coburg-Goths, kteří si nyní říkají Windsorové.

Výsledek zná každý. Stejně jako v předchozí epizodě i během revoluce v roce 1905 zafungovaly stejné mechanismy a na vlně nespokojenosti lidí s „bratrovražednou“ válkou (obyčejní vojáci ruské a německé armády ještě dobře věděli, že byli v minulosti jedním národem), začali systematicky valit zemi do propasti další revoluce. Jako čertíci z tabatěrky se všude vyrojili intervencionisté – lidé v kožených bundách a s mauserem v ruce a začali dělat všechno možné pro vojenskou porážku Ruského impéria s následným drancováním země a jejím rozdrobením na části, aby se bývali spojenci v Dohodě mohli podělit. Byli to menševici a eseři, kteří ani neplánovali zemi vést. Nepotřebovali impérium, chtěli jen zisk.

Na rozdíl od těchto „vran” bolševici sice dostali od Západu úplatek, aby zorganizovali revoluci, ale v jejich plánech bylo zachování většiny státu pohromadě. Proto považuji za velký úspěch, že se eserům a menševikům nepodařilo udržet se u moci ani rok. V únoru 1917 se chopili vlády, ale rychle ukázali své naprosté selhání a již v říjnu téhož roku se jejich konkurenti – bolševici a „střední rolníci“ (trockisté) – zmocnili kontroly a začali přijímat nouzová opatření, aby zabránili konečné porážce země. Tak Velká Tartáriezemřela podruhé.

Ale tato země už má zřejmě ve světě takovou roli – zemřít a znovu se z popela zrodit. Brzy po skončení druhé vlastenecké války byly všechny říše, kromě Britů, pohřbeny pod troskami starého světa. Zdálo by se, že jde o triumf. Ale ne… Sovětské impérium se vzbouřilo na troskách Ruského impéria. Očistilo se od „vran“, které později dostaly jméno „stalinistické represe“, a svět opět přestal být unipolární. Ani mazaní Britové nevědí, jak z lekcí historie vyvodit správné závěry. Aniž by si uvědomovali, že Rusové a Němci jsou v podstatě jeden národ, viděli v jejich existenci pouze smrtelné nebezpečí pro vlastní blahobyt. A nezbylo, než – po kolikáté už? – ničit Rusy a Němce jejich vlastníma rukama. Projekt „Nacistické Německo“ začal…

Tentokrát to ale Západu s „pátou kolonou“ nevyšlo. Silný policejní aparát vytvořený v SSSR, a co je nejdůležitější – společné cíle a ideologie, podpořené hmatatelnými ekonomickými a sociálními úspěchy nového státu, neponechávaly vytvoření nepřátelské opozice v Rusku žádné šance. A v důsledku nejkrvavější války v dějinách lidstva se světu zjevil nový obr – Sovětský svaz. Jeho základy byly tak pevné, že umožňovaly jeho existenci až do konce dvacátého století. Bohužel již od počátku byly do jeho konstrukce vloženy prvky, které jej ode dne založení vedly k nevyhnutelnému krachu.

Úspěchy, díky nimž byla říše nesmrtelná, byly částečně důsledky národní politiky bolševiků a mnoha specifických faktorů, ale o ně tu teď nejde. Hlavní je pro nás uvědomění si skutečnosti, že světonázor národů obývajících území Velké Tartárie a formovaný po tisíciletí, položil mocný základ, který znemožňuje úplné zničení velké země. Principy rovného soužití kmenů a národů, spojených společnými ideály spravedlnosti, rovnosti, bratrství, odpovědnosti, vzájemné pomoci a sebeobětování ve jménu společného cíle nedávají nejmenší šanci na vítězství západní civilizace individualistů a konzumentů nad východní komunitní civilizací.

Ale abychom si tento základ zachovali, musíme pochopit, že jsme naživu jen tak dlouho, dokud zůstaneme civilizací východního typu, která vyznává nadřazenost zájmů společnosti, nikoli jednotlivce. A k tomu potřebujeme znát historii své země. Navíc její období: slavná i smutná – abychom se v budoucnosti nedopouštěli minulých chyb. Předat to, co nám naši předci zachovali, našim potomkům. A je jedno, jak se zítra bude naše země jmenovat, zda Sovětský svaz, Tartárie, Ruská federace nebo třeba Skythie, hlavní je vědět, že dokud jsme spolu, jsme neporazitelní. To pak znamená, že naši potomci mají zaručenou úspěšnou budoucnost. A baškirské, tatarské, čuvašské, ruské, ukrajinské, běloruské, kazašské děti ze všech ostatních kmenů a národů říše si budou hrát spolu, aniž by přemýšlely o tom, zda mohou být lepší nebo horší kvůli barvě vlasů nebo očí.

Ale také je třeba mít na paměti, že někde jsou lidé, kteří jsou schopni nás přimět se pohádat, rozdělit na republiky a začít se nenávidět, abychom se stali individualisty, se kterými se dá snadno manipulovat v něčích sobeckých zájmech. Každý by měl znát předpisy Čingis-Chána od dětství a nezapomenout je až do své smrti.

Zdroj: https://www.tart-aria.info/cs/tartarija-hh-vek/