http://www.knihya.cz/18398/utajovana-pravda-%e2%80%93-zapovezene-poznani-8

.

21. ELEKTROMAGNETICKÝ PŘENOS

 

obr18_02Zhruba v té době jsme přes jednoho z hlavních z členů CSETI narazili na bývalého plukovníka, který patřil k nejlepším přátelům bývalého ředitele CIA Billa Colbyho. Colby se v těchto programech velmi angažoval a fakticky měl přístup k mimozemským zařízením, funkčním energetickým zařízením a dalšímu hardware a také k zhruba 50 milionům dolarů z neznámých zdrojů. Colby chtěl tyto položky přenést do CSETI, aby celé do odtajnění mohlo proběhnout řádným způsobem, s nezvratnými důkazy a usvědčujícími dokumenty. To vše mi bylo nabídnuto. Pomyslel jsem si: „Konečně bude mít CSETI dost financí a podpory, aby mohlo světu vyjevit pravdu.” Původně nám ten plukovník nechtěl říci, že ten muž, se kterým se máme sejít, je Bili Colby. Pouze nám oznámil, že je to velmi vysoce postavený člověk, který má spojení na ty super tajné projekty. Řekl: „Ať už je to kdokoliv, bude to jen dobře. Pokud nám chtějí pomoci, budeme jim vděčni.” Tak jsem dal dalšímu jednání zelenou. Ještě ten týden se měl člen naší rady sejít s dřívějším ředitelem CIA, aby formalizoval celý přenos. Avšak Colby byl nalezen mrtev v řece Potomac! Plukovník, který to setkání připravil, mi osobně řekl, že Colby byl zavražděn. Jeho žena později uvedla.: „Nevím, proč Bili odešel, aby se projel na kánoi, když té noci byla řeka rozvodněná po prudkém dešti. Navíc po sobě nechal otevřené dveře od domu a zapnutý počítač a kávovar!” Zvolala: „Takového Billa já neznám!”

 

Paní Colbyová naznačovala, že něco nebylo v pořádku, ale nikdy nedošlo k žádnému šetření. Tak tedy zavraždili bývalého ředitele CIA, který byl vstřícný k tomu, co děláme, protože se snažil definitivně skoncovat s tou ničemnou skupinou. Už stárnul a nechtěl si to tajemství odnést s sebou do hrobu. Jako mnoho našich svědků Colby věděl, že celý ten stínový svět je zcela mimo kontrolu a že už to zašlo moc daleko. Byl jsem tím otřesen, ale nikoliv paralyzován strachem. Je znepokojivé se dozvědět, že někdo ztratil svůj život kvůli tomu, že se pokoušel s námi spolupracovat. Toho dne jsem si přísahal, že nikdy nesvolím k transakci, aniž bych věděl, kdo je ve hře. Protože pokud vím, o koho se jedná, mohu ho ochránit. V roce 1997 jsme se Shari věděli, že jsme terčem stále intenzivnějších útoků elektromagnetických zbraní. Tak během krátkého časového období došlo k tomu, že jsme – Shari, jeden spřízněný kongresman a já – dostali rakovinné metastázy. Jsem přesvědčen, že byly vyvolány elektronicky. Na jemné elektromagnetické rovině může dojít k transmutaci prvků a také k přenesení něčeho z jednoho místa na druhé – lze někoho infikovat nebo elektronicky zranit. To je velmi smrtící aplikace vědy, která by měla sloužit k léčení lidí. Bohužel jsou v současné době tyto technologie v držení těch nejhorších představitelů lidstva.

 

Když mají lidé obavy z toho, že by tyto technologie byly odtajněny, říkám: „Pusťte to z hlavy. Ti nejhorší lidé to už mají…” Tak začala velmi obtížná a emocemi nabitá doba. Do půl roku po tom brífinku pro kongres v roce 1997 jsme – Shari a já – měli agresivní rakovinné metastázy. Měl jsem zhoubný nádor, který když přeroste do metastázy, bývá většinou smrtelný. Je samozřejmě pochopitelné, že to bylo velmi znepokojivé jak pro mne, tak pro moji rodinu. A Shari, která byla vedle Emily tím nejskvělejším člověkem, který mi při všem pomáhal, dostala strašnou rakovinu prsu. Tak jsme ji my dva, zcela normální lidé, kteří neměli v celé své rodině žádný případ tohoto druhu rakoviny, během jednoho měsíce dostali oba. Je to příliš silné, než aby se dalo věřit ve shodu náhod… Nemohou dokázat, co se vlastně stalo. Mohu říci pouze toto: jeden z největších expertů v patologii a diagnostice zhoubných nádorů se podíval na jeden nádor, který mi byl vyoperován z levého ramene, a oznámil: „Je ve stádiu metastázy.” Už ten první byl metastázový. Metastázový znamená, že má původ v primárním nádoru, který se nachází někde jinde. Já však neměl žádný jiný primární nádor ani na svém těle, ani uvnitř.

 

Bylo provedeno vyšetření i ze zadní části mého oka, kde je sítnice … na všech místech, kde se nachází melanocit, ten typ buňky, který způsobuje zhoubné nádory. Nikde však nebyl nalezen prvotní nádor! Nakonec jsem musel říci svému der- matologovi: „Už přestaňme hledat.” Zeptal se: „Co tím chcete říct?” Já na to: „Vím, kde to má původ. Pochází to z jedné laboratoře v Utahu, odkud to do mě bylo přeneseno elektromagneticky.” Podíval se na mě a zeptal se: „Myslíte si, že něco takového je možné?” Přikývl jsem: „Ano, vím, že to možné je.” A dodal jsem: „Moje hlavní asistentka v projektu Disclosure byla právě diagnostikována – má rakovinu prsu, která je též metastatická.” „Ach bože,” zaúpěl ten doktor. Tehdy jsem měl zlatého retrívra jménem Yami. Vždy jsme k sobě měli velmi blízko. V době, kdy jsem onemocněl rakovinou, dostal i on rakovinu levého trojhlavého svalu – sarkom. Musela mu být odoperována celá přední část levé nohy. Když se vrátil od veterináře a já od doktora, měli jsem zcela identické jizvy – tentýž úhel jizvy a použitý typ svorek! Do dnešního dne jsem přesvědčen, že Yami, který ke mně cítil silné pouto, si ode mě astrálním způsobem vzal část „střely” z té elektromagnetické zbraně, kterou na nás použili. Jsem přesvědčen, že mi zachránil život. Tak se Velký duch může projevit skrze přírodu, skrze psa, skrze cokoliv a tak pomoci! Můžete se modlit a meditovat, jak chcete, ale pokud jste v Hirošimě v okamžiku svržení jaderné pumy, pak se se vší pravděpodobností rozpadnete na atomy. A k tomu již došlo.

 

Můžete být Gándhí a můžete žehnat všem, kteří k vám přicházejí, ale stejně vámi prolétne kulka a zabije vás. Připomínám: orwellovsky „matoucí” název zní nesmrtící zbrojní systémy. Ale ve skutečnosti jsou pořádně smrtonosné. Slova jsou často používána tomu, aby zatemnila, co vlastně lidé dělají. Mnoho ze zasvěcených lidí nám řeklo, že všechny tyto projekty jsou vlastně ve stavu volného pádu a zachváceny panikou – podařilo se nám vyzískat mnoho informací a předat je mocným lidem, tak proto ti ničemové ztrácejí kontrolu. Spojili jsme své síly a ti lidé kolem mlátí hlava nehlava. Zhruba v té době jsem se dostal k tajnému dokumentu, který je seznamem kódových názvů a jmen projektů, které mají co do činění s problematikou mimozemšťanů. Tento dokument se nachází v knize Project Disclosure. Den po tom brífinku pro kongres v roce 1997 jsem byl požádán, abych udělal brífink pro šéfa tajných služeb admirála Torna Wilsona a pro společný štáb velitelů. Před tímto důležitým setkáním jsme jeho lidem poslali jeden dokument. Jeho asistent mi řekl, že admirál použil ta kódová jména a názvy projektů a čísla. Pak provedl pátrání a pomocí nich nalezl některé ty špi- onské buňky v Pentagonu. Jakmile admirál tuto skupinu identifikoval, řekl kontaktní osobě v této super tajné buňce: „Chci vědět o tomto projektu.’ Odpověď zněla: „Pane, vy nepotřebujete vědět nic. Nic vám neřekneme.” Představte si, on, admirál nejvyšší třídy, šéf tajných služeb ze společného štábu rozvědek v Pentagonu a někdo mu řekne: „My vám nic neřekneme!” Byl šokován a rozhněván. Na to setkání s admirálem jsem vzal jednoho z našich svědků, Shari, našeho vojenského poradce a kosmonauta z Apolla – Edgara Mitchella. Byl to sólový brífink. Jak brífink pokračoval, začal rušit jednu svou schůzku za druhou – tak ho naše informace zajímaly. Jediný důvodem, proč naše setkání skončilo, bylo to, že Ed Mitchell musel odletět do New Yorku na televizní interview. Vím, že admirál by pokračoval dál.

 

Během tohoto setkání jsem s admirálem diskutoval o tom, jakým rizikem pro Spojené státy, národní bezpečnost a dodržování zákona je ta skupina, která ho odstrčila. Zdůraznil jsem, že první ředitel CIA admirál Roscoe Hillenkoeter napsal na začátku šedesátých let dopis, že to, co ohrožuje národní bezpečnost, není UFO, ale tajnosti kolem UFO. Admirálovi jsem řekl, že tato ilegální ničemná skupina má repliky mimozemských korábů, které mohou kroužit kolem bombardérů B2 Stealth. Na chvíli se zamyslel a pak řekl: „Co se mě týká, pokud dokážete sehnat lidi, kteří o těchto věcech budou vypovídat před kamerami, pak máte můj souhlas s tím, aby to šlo do médií. Ta skupina je nelegální!” Takže když se lidé ptají, kdo podpořil proces odhalení, říkám jim, že mimo jiné to byl i velitel společného štábu tajných služeb! Po tomto setkání se na nás začala ta ničemná skupina mstít. Zřejmě byli znepokojeni tím, že se nám ty informace podařilo předat člověku, jeho je admirál Wilson – a že jim bylo ukázáno, že vskutku provozují ilegální činnost. Takže Bili Colby byl zavražděn, ten kongresman záhy zemřel na ten typ rakoviny, který dostala Shari Adamiaková a já. Takže nyní jsme doslova a dopísmene bojovali o život. Po brífinku pro kongres v dubnu 1997 za námi přišel Dan Burton a řekl: „Chci všechno, co o té věci máte, podívám se na to.” Skutečně se pokusil na tom nějak zapracovat, ale pak ho navštívil někdo, kdo mu řekl: „Přestaň se v tom šťourat!”

 

Někdo, kdo ho zná osobně, mi vysvětlil, že tento kongresman byl zastrašen. Když se ho na to zeptáte dnes, kongresman Burton odpoví: „Ach, bylo to jen něco, na čem jsem měl osobní zájem.” Není to pravda. Jedna z jeho nejlepších přítelkyň, která v jeho kanceláři rozvrhuje program, je žena, která z okna své koupelny viděla vznášející se UFO. Byla kongresmanovi Bur- tonovi příliš blízko, takže věděl, že mu říká absolutní pravdu. Jako předseda Vládní dozorčí rady a Reformní komise, která dohlíží na vládu, byl kongresman Burton ve velmi vhodné klíčové pozici – do pár měsíců však byl odstraněn z funkce. Takže my jsme nepředávali tyto informace pouze lidem, jako jsou ředitel CIA, senátor Pell, lidé ze senátní vyšetřovací komise, lidé ze senátní komise tajných služeb – ale i lidem, kteří mají osobní poznatky ohledné toho, že se jedná o skutečnou věc, jako Dan Burton. A zainteresována je stále větší mocná skupina dobrých lidí v Pentagonu a odhaluje, že celé té záležitosti se fakticky ujala stínová vláda. A navíc už jsme se dostali dost hluboko k lidem, kteří jsou připraveni strhnout závěs a ukázat černé mágy, kteří sedí na všech úrovních a tahají za nitky a děsí lidi. Odkrývali jsme to, před čím varoval už Werner von Braun: zinscenování útoku mimozemšťanů, které povede ke globální uzurpaci moci založené na strachu a válce. Ujišťuji vás, že lidé, od kterých jsme získali tyto informace, to brali velmi vážně.

 

Takže za těchto okolností přišel ten zdrcující sled osobních událostí. Shari, moje blízká přítelkyně a spolehlivý rádce, mi chřadla před očima a do roka zemřela! Byl to pro mě velmi těžký a emocemi nabitý čas. V červenci 1993 jsem byl takřka zabit, když jsem odjížděl z akce, kde se plánoval projekt Disclosure. Bylo to poblíž Monroeova institutu. V roce 1994 jsem prodělal hrozivý atak v hotelu St. Moritz v New Yorku, za nímž následovaly podivné útoky v mém vlastním domově, které se opakovaly každý den ráno ve čtyři hodiny. A nyní, v roce 1997 jsem byl posunut na samou hranici toho, co mohu snést.

Přesto i v té době došlo k několika skutečně úžasným věcem…

 

22. MILIARDA TŘPYTIVÝCH SVĚTÉLEK

 

V červnu 1997 jsme s jednou výcvikovou skupinou, skládající se asi z dvaceti lidí, pobývali na Blanca Peak v Arizoně. Měli jsme zde neobyčejný zážitek se skupinou asi tuctu mimozemských stařešinů. Shari Adamiaková a já jsme věděli, že tu tito mimozemšťané byli proto, aby nám vyjádřili svůj ohromný vděk. Bylo to nádherné vznešené setkání. Vykonali jsme protokol a pozvali mimozemšťany, aby sestoupili na Blanca Peak. Vzápětí jsme uviděli mnoho jejich korábů pohybovat se sem a tam po obloze – některé z nich doslova vylétaly z hory. Z dřívější vize jsem věděl,, že na vrcholu hory je palouk či mýtina, na které může dojít ke kontaktu. V jednom okamžiku jsem náhle dostal povel, abychom odešli na toto místo. Byla černočerná tma a celá naše skupina se vydala tím směrem. Kontaktní místo se nacházelo zhruba ve výšce tří tisíc metrů; když jsme k němu kráčeli, nad námi se ve výšce čtyř a půl tisíce metrů tyčil vrchol hory. V jednom okamžiku se všude kolem rozsvítily myriády třpytivých světélek. Byla drobná, ale viditelná. Celá ta hora byla tu noc pokryta těmi drobnými jiskrami a celá oblast vibrovala tím nebeským třpytivým jasem. Dokonce i země a skály se leskly a jiskřily tou úžasnou energií.

 

Když jsme dorazili na místo – kruhový palouk uprostřed stá- lezelených stromů a keříků – uviděli jsme obrys korábu. Nebyl ještě zcela zhmotněn, ale byl kruhový, zářivý a rozeznatelný – jedna polovina z něho již byla v tomto světě, zatímco druhá za průsečíkem světla. Byl transdimenzní – částečně materializovaný a částečně ne, polovina astrální a polovina materiální. Když jsme přistoupili blíže, všimli jsme si, že kolem něho sedí v půlkruhu skupina světelných bytostí. Došel jsem k určitému místu a náhle se nad mou hlavou rozzářilo jasné, třpytivé světlo. Zůstal jsem na tom místě stát. Nebylo matné ani nejasné, bylo to jasně viditelné bílé třpytivé světlo přímo nad mou hlavou. Podle toho jsem přesně poznal, na jakém místě mám být. Zbytek naší skupiny zůstal stát, zatímco já jsem přistupoval k jedné té bytosti za druhou a napojoval se na ně. Bylo jasné, že se jedná o staré, velmi vážené a osvícené vůdce. Každý z nich byl z jiné sluneční soustavy. Zádní dva z nich si nebyli podobní. V okamžiku, kdy jsem se napojoval na ty bytosti, tak jsem byl ve stavu božského vědomí. Došlo k nádhernému duchovnímu kontaktu, během kterého jsme byli všichni bdělí a plně vědomí místa a času, zároveň jsme však pobývali v nekonečnu kosmického bytí. Bylo to jak velmi transcendentní, tak i velmi konkrétní, přítomné a reálné – nanejvýš skutečné. Když jsme byli v tomto stavu, uviděl jsem, že za energetickou úrovní je další, kde bylo mnoho andělských forem. A pak, za tím vším jsem uvidél Avatára – božské bytí reprezentující Boha. Bylo to nádherné kosmické shromáždění, které nelze popsat slovy.

 

Přistupoval jsem ke každému z mimozemšťanů zvlášť, vzdal každému čest a přivítal je na Zemi, Poděkoval jsem jim za jejich přítomnost. V jednom okamžiku se lidem z mé skupiny zdálo, jako bych zmizel. Někteří z nich mě vůbec neviděli, zatímco jiní viděli skrze mě, jako bych byl průhledný. Cítil jsem se být probuzen k životu, lehčí, u vytržení. Moje vibrační frekvence byla tak vysoká, že jsem se mohl vznést a levitovat nebo prostě zmizet. Já jsem měl pocit, že jsem tam plně fyzicky přítomen, ale lidé viděli skrze mě. Trvalo to asi hodinu a půl nebo i déle. Dá se říct, že to bylo sbližování lidí, kteří jsou součástí kosmické kultury. Právě kvůli tomuto účelu jsme tam byli s nimi. Takový byl smysl tohoto setkání. Mimozemšťané též vyjádřili svůj dík za naši práci a námahu – a požádali, abychom pro univerzální mír dělali vše, co je v našich silách. Konkrétně nás žádali o to, abychom zasáhli proti používání Star Wars technologií proti mimozemským lidem. Ujistil jsem je, že budeme dělat vše, co je v našich silách…

 

Dalšího dne jsme si se Shari vyrazili na krátkou procházku v San Juan Hills, které se nachází jižně od Blance Peak. Vyšplhali jsme na skály a já jsem vytáhl kompas. Během včerejšího setkání s mimozemšťany jsem měl kompas v levé vnitřní kapse přímo nad srdcem. Když jsem se nyní na kompas podíval, zjistil jsem, že se magnetický sever posunul skoro o 180 stupňů. Nasměrování střelky se změnilo, takže nyní vykazovala odchylku 180 stupňů od magnetického severu. To byl jasný důkaz velmi neobvyklého toku magnetických polí, ke kterému došlo během včerejšího setkání. Kompas zůstal v tomto stavu několik dnů. Do normálu se vrátil asi až za týden. Velmi to připomínalo tu událost před pěti lety, z července 1992, kdy se střelka téhož kompasu točila stále dokola. Pak, v červenci 1997 jsme vzali jednu naši výzkumnou výcvikovou skupinu do Anglie, do téže oblasti jako kdysi, do Wiltshire poblíž Stonehenge.

 

Toho roku jsme si pronajali velký starý statek, který musel být postaven někdy v 17. či 18. století. Na týden se tu usadil celý náš tým. Před odjezdem ze Spojených států do Anglie jsme se dozvěděli, že rakovina, kterou trpěla Shari, je již ve stadiu meta- stáz a napadla jí mízní uzliny. To bylo velmi vážné. Také mně byl právě odoperován další zhoubný nádor. Takže tu první noc, co jsme strávili na statku, jsme si hojili naše rány a zcela otevřeně jsme byli emočně rozhození. Chvíli jsme se smáli a vyprávěli příběhy a vzápětí propukli v pláč. Věděli jsme, že jeden z nás, nebo i oba dva, tu už dlouho nebudeme. Když jsme seděli v podkroví toho statku, Ron Russel a pár dalších vyrazili ven na CSETI expedici. Shari a já jsme byli příliš unavení, než abychom šli ven. Já jsem však té skupině řekl, že zhruba hodinu před půlnocí má vyjít ven. Já a Shari jsme zůstali v místnosti s vikýřem a malým krbem. Náhle jsme viděli, jak tím oknem přilétá zářící světlo podobné třpytivé kouli či chomáči světla. Nad ohništěm se ta koule obrátila a protáhla a změnila se v mimozemskou bytost! Tak před námi stál svítící mimozemšťan vysoký necelý metr! Ještě nebyl plně materializován. Byl však jasně viditelný pouhým okem, přestože místnost byla plná světla ze žárovek. Shari ho zpočátku nezaregistrovala, tak jsem jí řekl: „Shari, podívej se.” Otočila se, uviděla toho mimozemšťana a zvolala: „Ach, pane bože!” Pak jsme společně s ním usedli k meditaci. V podstatě se nás pokoušel uklidnit a povzbudit. Byl velmi milý a velmi vděčný a velmi přátelský – prostě nádherný. V tomto stavu kontaktu a meditace jsme zůstali asi půl hodiny. Věděl jsem, že jeden z nás dvou se nedokáže uzdravit, a ta bytost vůči nám projevila velký soucit, respekt a vděčnost za naši práci.

 

Chtěli jsme si celý zážitek nechat pro sebe – bylo to příliš osobní, nádherné a dojímavé. Další den však Ron Russel přišel s tím, že zatímco byli na pozemcích kolem statku, viděli velmi zvláštní úkaz. Asi hodinu před půlnocí se na obloze objevilo světlo, které pak sestoupilo nad stromy a zmizelo přímo ve vikýři našeho pokoje. Sestoupilo z prostoru jasné oblohy, vzneslo se nad trávník našeho statku a pak vlétlo přímo do jednoho okna. Ron zvolal: „Bylo to okno ve Stevově pokoji!” Takže oni viděli příchod té bytosti z vesmíru. Celá ta skupina, která byla venku, viděla, jak začalo to naše setkání v podkroví: světlo sestupující z nebe až na zem a odtud rovnou do toho okna. Jakmile jsem to světlo uviděl proniknout do mého pokoje, došlo přímo uprostřed ohniště v krbu k jeho zhmotnění a přeměně na mimozemskou bytost! Zjistíte, že pravda skrývá svou vlastní skutečnost, poněvadž pravda je mnohem podivnější – a krásnější – než fantastický film. Naše poslední expedice se Shari se odehrála v roce 1997 v Joshua Tree Wilderness. V dubnu téhož roku jsme byli v Pentagonu s tím admirálem a odhalili všechny tyto informace klíčovým lidem z kongresu a Bílého domu. Na podzim už Shari měla metastázy i v mozku a byla částečně ochrnutá. Shari se mnou začala spolupracovat v roce 1991. Zúčastnila se už té první lekce, kterou jsem dával. A byla se mnou až do své smrti v lednu 1998.

 

Chystal jsem se zrušit naši expedici do Joshua Tree, ale Shari řekla: „Pokud je to ta poslední věc, kterou mám udělat, tak tam půjdu a budu tam s tebou a mimozemšťany.” A to také udělala… Všichni jsme byli udiveni její nezkrotnou vůlí. Byla jako lvice, divoká a odvážná, nanejvýš oddaná a stoprocentně kvalifikovaná. Shari byla tou první osobou, kterou jsem mohl vzít nejdále, jak jsem mohl – do všech kontaktů. Pokaždé mohla jít nejdále, jak to jen šlo. Až do tohoto okamžiku už tu nebyl nikdo, kdo by mohl jít tak daleko. Neměla strach a znala svůj osud. V roce 1996 jsme si soukromě zajeli do Baca, do opuštěné oblasti v Colorado Rockies poblíž Crestone, kde jsme prováděli výcvik. Účelem této výpravy bylo hledání vize. Řekl jsem jí, že jí chci ukázat nějaké věci a říci nějaké věci, které jsem vždycky věděl – už od doby, kdy jsem byl malý kluk a měl svůj první kontakt. Nikdy jsem to nikomu neřekl, ale věděl jsem, že je velmi vnímavá a duchovně probuzená; věděl jsem, že je připravena. Dorazili jsme k obrovskému diskovitému korábu, který se celý zářivě třpytil. Vypadal jako hologram, ale byl skutečnější a živější. Za pár okamžiků se z toho korábu vynořil obrys humanoidní postavy a mířil k nám. Řekl jsem Shari: „Teď ti ukážu, jakým způsobem tyto mimozemské bytosti, když jsou na Zemi, raději setrvávají v této formě. Je to bezpečnější.” Když byla ta událost v plném proudu, řekl jsem Shari: „A nyní ti chci říct, jaká je struktura vesmíru a jak vesmír drží dohro mady a jak je možné, že jsou zde.” Měli jsme s sebou magnetofon, tak jsem začal mluvit a zaznamenávat to, co si nyní můžete přečíst v kapitolách „Průsečík” a „Mimozemšťané a nová kosmologie” v knize Mimozemské kontakty: důkazy a důsledky. Ta informace byla zaznamenávána v reálném čase během toho kontaktu v coloradské poušti. Ten večer později jsme se vraceli do Boča Townhouse. Jeli jsme autem a já jsem řekl: „Budou nás následovat až k nám domů.” Viděli jsme, jak ta jakoby stroboskopická svétla svítí podél cesty a doprovázejí nás až k domu v Crestone.

 

Jakmile jsme dorazili k domu, odešli jsme na vnitřní dvorek a podívali se na horu Sangre de Cristo, která se tyčí až do výšky čtyři a půl tisíce metrů. Její vrchol je pokrytý sněhem. Řekl jsem: „Měli bychom být zde, protože se nám chystají ukázat body, kterými vstupují a kde rádi pobývají. Teď se rozhlédni kolem. Vidíš tu jemnou strukturu vláken astrálních složek vesmíru, která podpírá a vyživuje stvořený hmotný svět?” Vysvětlil jsem: „Myšlenky a vědomí a astrální formy světla podporují hmotný vesmír. .Mezera’ existuje tam, kde sféra čirého vědomí, myšlenek a astrálního světla postupně zapadá do částečně zhmotněného energetického pole. To je ta oblast, kde astrální krystalizuje do hmotného jako do nějakého architektonického plánu. To astrální vykrystalizuje a jako matrice pak podpírá hmotné objekty a dokonce i atmosféru.” Sotva jsem to řekl, jako by se odhrnul závoj a ona to mohla vidět – strukturu té nebeské, éterické a astrální sféry, která krystalizuje v něco, co vnímáme jako kosmos. „Teď se podívej vzhůru na tu horu.” Vznášel se tam obrovský koráb ve tvaru sombrera. Nebyl ještě plně materializovaný, ale vypadal jako hustý, dokonale ohraničený mrak, který je osvětlen z nitra zlatobílým světlem. Seděl přímo nad nejvyšším vrcholem hor, nad Crestonem. Byl tam skoro tři čtvrtě hodiny. Protože Shari dokázala ty věci vidět a prožívat, měl jsem je komu vysvětlovat. A protože jsem jí je mohl vysvětlovat, mohu se o ně podělit s jinými. Nemůžeme nikoho nic učit do té doby, dokud tu není někdo, kdo je připraven to vidět. Jedno přísloví říká: „Moudrý je ten, kdo nemluví dřív, než má posluchače.”

 

Poprvé jsme do Joshue Tree jeli v roce 1996. Brzo po našem příletu se nám nad hlavami objevil velmi rychle se ve spirále pohybující koráb. Mohli jsme fakticky slyšet, jak hvízdá. Byl tak nízko v atmosféře. Přelétl nad našimi hlavami a nad údolím Palm Spring. Každý z naší skupiny jej viděl a byl ohromen. Jednu noc jsme opustili to místo poblíž Joshua Tree a přesouvali se jinam, protože jsem měl jistou vizi. Když jsme tak pozdě v noci jeli po prašné cestě, světélka na přístrojové desce náhle potemněla. Obrátil jsem se k Shari: „Ach, už jsou tady.” O pár vteřin později se přímo nad obzorem objevil ohromný koráb. Vypadal jako kužel s plochým dnem a špičkou na vrcholu. Když ohromnou rychlostí klesal dolů na poušť, tvořil se mu na špici jakýsi jiskřící a světélkující ohon. V průměru měl asi sto metrů. Byl modrozelený a zářící – tak jasný, že pouštní písek kolem byl viditelný jako ve dne, pak vletěl rovnou do země a byl pryč. „Ach”, řekl jsem, „to nám chtěli říci, kde se budou nacházet pod zemí.” Pokud někdo má schopnost materializovat a demateriali- zovat objekty, pak může setrvávat v kvazimaterializované formě, takže jeden objekt může projít přímo druhým objektem, jako duch prochází zdí. Neexistuje důvod, proč by tomu tak být nemělo. Koneckonců, většina hmoty je „prázdný prostor”. Pokračovali jsme dál v jízdě a já jsem si v duchu přesně zmapoval to místo, kde ten obří koráb zmizel v zemi. Jel jsem velmi rychle, abychom k tomu místu dorazili co nejdříve. Před námi bylo několik aut, která však jela příliš pomalu, tak jsem sešlápl plynový pedál, předjel je a pospíchal, abych mohl přesně vystopovat to místo, kde koráb zmizel. Nyní máme v terénu poblíž Joshua Tree jedno zvláštní místo, kde provádíme na akce, je to právě ono místo. Shari byla rozhodnuta přijít, ale rakovina už jí zachvátila celé tělo i mozek – sotva mohla hýbat nohama. Tu první noc ztratila rovnováhu, upadla a rozbila si kolena. Stále však říkala: „To je dobré, je to v pořádku.” Tak tam byla, už jednou nohou v hrobě, ale stále trvala na tom, že se k nám ve jménu univerzálního míru připojí, aby mohla být s námi pod hvězdami společně s těmi kosmickými bytostmi. Byl to tak nádherné – a zároveň pro mě tak bolestivé.

 

23. NEKONEČNO

 

První listopadovou noc v roce 1977 jsme se vydali na místo v Joshua Tree, které se jmenuje Skryté údolí. V jednom okamžiku se vedle nás začaly divoce a nevysvětlitelně třást stromy, přestože bylo úplné bezvětří. Lidé z naší skupiny začali křičet: „Co se děje! Co se to děje!” Vysvětlil jsem jim: „Oznamují nám, že jsou zde.” Mimozemšťané vlastně chodili od člověka k člověku a dotýkali se nás na rameni nebo na hlavě. Skrze celou naši skupinu se též pohyboval zvláštní vysoký elektronický tón, který jsme slyšeli skoro všichni. Podle toho jsem zjistil, že se stabilizovali na místě, kde jsme stáli, a spojovali se s námi. Měsíc byl zhruba ve své třetí čtvrtině. Byla nádherná křišťálově čistá noc. Náhle se na obloze rozsvítilo něco, co připomínalo jasnou žárovku. Prostě tam nejednou zářila – její velikost odpovídala třetině velikosti Měsíce. Tato ohromná loď svítila a letěla v rovině pod Měsícem. Pak zmizela. Zcela jednoznačně se jednalo mimozemský koráb, který se nacházel přímo v tom směru, kde jsme před rokem viděli jiný koráb zalétnout rovnou do země.

 

Tu poslední noc naší expedice, pořádané speciálně pro Shari, se s ní mimozemšťané rozloučili úžasným způsobem. Došlo k tomu, když jsme jeli z Joshua Tree do oblasti Palm Springs. Bylo již pozdě a ona byla vyčerpána chorobou. Náhle se nad údolím objevil velký koráb, bylo to skoro na chlup stejné jako tu vůbec první expediční noc, kterou jsme – ona a já – strávili. Tato ohromná loď letěla přesně rychlostí světla. K našemu potěšení přední část té jednolité lodi „předběhla” zadní část, takže vypadala jako harmonika, která se natahuje a smršťuje. Tak mimozemšťané říkali Shari „sbohem”. V prosinci upadla Shari do bezvědomí a v komatu byla do své smrti v lednu 1998. Když jsem pracoval jako doktor na pohotovosti, pobýval jsem s mnoha umírajícími lidmi. A ze svého vlastního zážitku blízkého smrti jsem věděl, jak je důležité, aby – pokud je to možné – někdo asistoval umírajícímu při jeho spojení s Bohem. Aby mu pomohl vztyčit most ke světu Světla. Naše kultura již takřka zapomněla na posvátnost okamžiku skonu. Dnes je každý napojen na přístroje a je to všechno velmi technické – a obecně se podceňuje a znevažuje vše ostatní, co by mělo být v tomto okamžiku – našeho přechodu z fyzické roviny do nebeského či astrálního světa – vykonáno. Tento příběh vykládám proto, abych objasnil, co se v té věci dá dělat. V lednu po mně lidé, kteří se stali o Shari, chtěli, abych za ní přiletěl do Denveru. Navštívil jsem ji několikrát a v těch posledních měsících jsem jí věnoval mnoho času. Tentokrát jsem však řekl: „Přijedu, až nastane ten pravý okamžik.” Správné načasování je vším – my všichni máme svůj okamžik posvátného přechodu na druhou stranu.

 

Jednou ráno jsem se během meditace náhle dostal do stavu kosmického vědomí a pak do božského vědomí. To, co jsem viděl, byla úplnost stvoření ve formě, kterou někteří nazývají kosmickým vejcem. Představme si: bylo nekonečné, a přesto samostatné či ohraničené. Kolem něho bylo nekonečno Boha. Byl jsem s ním ve stavu dokonalé jednoty a byl jsem si všeho naprosto vědomý. Pak jsem uviděl, že je tam i Shari. Byla tam přede mnou a já jsem poznal, že jsem tam proto, abych jí ukázal nejvyšší nebeskou úroveň stvoření. Věděl jsem, že odejde do nekonečna, do nebeského domova přede mnou, protože ona byla – doslova – blíže tomu místu s nekonečným kosmickým vědomím… Věděl jsem, že se do něho chystá vstoupit a sjednotit se s ním. V jistém smyslu to bylo roucho Boží – tělo Boha. Bylo to totální vyjádření Stvořitele, Stvoření a neohraničené Mysli v jednom. Viděl jsem celé stvoření v jeho oslnivé růžovo-fia- lovo-červeném jsoucnu ve tvaru disku či galaxie – vskutku se to podobalo vejci. Bylo to ohraničené – plné radosti – a neuvěřitelně úžasné. Nebylo to jen fyzicky nádherné a vznešené, ale i plné lásky a krásy. Když jsme se blížili, slyšeli jsme triliony – nekonečné množství – nádherných andělských hlasů, něco jako sbor Vien- na Boys Choir. jejich zpěv stále dokola opakoval: „V Duchu jsme všichni jedním jediným.” Když jsem hleděl do nekonečna, viděl jsem, že je v něm zastoupena každá stvořená bytost, a přesto jsou všechny bytosti v tomto stavu vědomí jedním jediným. Od samotného úsvitu věčnosti chorál těch hlasů opakuje „V Duchu jsme jedním jediným”. Melodie toho chóru byla tak vytříbená – kéž bych ji dokázal reprodukovat! Nedá se to popsat slovy. Hned jak k tomu došlo, rozplynul jsem se ve stavu nekonečné lásky a dokonalé jednoty vědomí. Když jsem se ve své ložnici vrátil zpět do svého běžného vědomí, podíval jsem se na budík a zapamatoval si čas. V duchu jsem věděl, že za sedm čtyřiadvacetihodinových period – sedm rotací Země – nastane okamžik Shariina skonu. Prostě jsem to věděl.

 

Byla stále blíž a blíž smrti a všichni mi říkali: „Měl bys být s ní.” Já jsem jim odpovídal: „Budu tam.” Šestého dne jsem letěl do Denveru. Byla tam její rodina a Ron Russell a všichni její blízcí přátelé – a já jsem se náhle záhadně objevil. Ohlásil jsem: „Jsem zde, protože je čas.” Tu noc jsem čekal, až všichni opustili Shariin pokoj v hospici. Pak jsem se vedle ní posadil a začal se modlit a meditovat. Byla v komatu celé týdny. Přečetl jsem jí krásnou modlitbu a podíval jsem se na ni – náhle se jí otevřely oči, poprvé za mnoho týdnů. Po tváři jí stekla jedna velká slza. Věděla, že jsem s ní. Řekl jsem jí: „Je to v pořádku – už můžeš jít.” Jsem si jist, že to Shari ode mě potřebovala slyšet, protože se mi dřív doznala, že cítí, že mě opouští a nechává mě samotného s břemenem vší té práce. Řekl jsem: „Můžeš nám velmi pomáhat z druhé strany. Můžeš udělat spoustu věcí, které jsi zde dělat nemohla.” Většina lidí neví, že ti osvícení lidé, kteří přejdou na druhou stranu, jsou tou silou, která mysteriózně pozvedá tento svět. Jsou inspirací a neviditelnou rukou, která chrání a vede a pomáhá tomuto světu při jeho postupu vpřed. Děje se to neustále, ať už to vnímáme nebo ne.

 

Hluboce jsem se na ni napojil a řekl jsem: „Teď můžeš odejít. Nastal čas. Můžeš už jít.” Když jsem viděl, v jakém stavu komatu se nachází, tak jsem si uvědomil, že dokončí svůj přechod na druhou stranu až příští ráno – cítil jsem k ní hlubokou lítost. Byl jsem ubytovaný Shariině domě, který byl nyní zcela opuštěný, kromě ženy, která se o ni starala. Ale tu noc jsem nemohl jít rovnou zpátky, tak jsem šel do jednoho nočního baru v centru. Prostě jsem si chtěl sednout a něčeho se napít. Do řeči se se mnou dal pár homosexuálů. Nakonec jsem jim vyjevil všechny svoje pocity. Řekl jsem jim vše o astrální a spirituální sféře a o tom, co se stane. Tito noví přátelé měli neuvěřitelně čisté srdce a byli velmi duchovní. Přesně to jsem tu noc potřeboval – a našel jsem to na tom nejméně pravděpodobném místě. Zjistil jsem, že mohu jít na podobná místa a najít tam neuvěřitelně oduchovnělé lidi. Na druhé straně mohu jít do kostela a najít lidi, kteří maskují své kruté srdce. Takže nezáleží na místu, ale na záměru. Pozdě v noci jsem se vrátil a usnul jsem v Shariině starém pokoji. Toho rána jsem se probudil velmi brzo, posadil jsem se na posteli a meditoval. Sledoval jsem čas, protože jsem si přesně zaznamenal okamžik – s ohledem na časová pásma – jejího skonu. Náhle zaklepala na dveře žena, která se starala o Shari. „Už je čas – je blízko smrti…” oznámila. „Ale vy už jste celý oblečený a připravený vyrazit,” řekla překvapeně. Přijel jsem chvíli před ostatními a strávil jsem se Shari pár chvil o samotě. Vzal jsem ji do stavu nekonečného míru a do bezbřehého stavu čiré kosmické mysli, který na nás čeká. Když dorazili i ostatní, společně jsme odříkali modlitby. Stáli jsme v půlkruhu u její postele. V jednom okamžiku, poté, co jsme ji duchovně připravili a spojili s Bohem, jsem se k ní obrátil a řekl: „Teď nechej všechno být, Shari, a vstup do věčného světla.”

 

Zároveň s těmi slovy vydechla naposled a vystoupila do Boží prozřetelnosti. Její skon byl úžasně klidný, ale i přesto jsem byl zdrcený. Náhle do místnosti vstoupila zvláštní síla. Bylo to jako dar- šan či spirituální pole vysoce osvíceného avatára. Bylo to jako vánek mocné božské energie, který prošel pokojem a skrze mé tělo. Bylo to fyzicky hmatatelné! Poznal jsem, že vystoupala na nejvyšší úroveň. A pak jsem se úplně zhroutil. My všichni potřebujeme takovouto vzájemnou péči v okamžiku našeho skonu; všichni potřebujeme tuto vzájemnou pomoc, modlitby a spirituální sílu, abychom v okamžiku našeho přechodu na další úroveň vystoupali do těch nejvyšších a duchovně nejlepších možných stavů. Tu noc, kdy zemřela, jsem napsal následující řádky k uctění její památky: „Shari Adamiaková dnes, 20. ledna 1998 v 9,50 ráno odešla do světa Světla. Shari uskutečnila tento přechod v přítomnosti přátel a blízkých klidně a bez bolesti. Žádám každého, aby na okamžik stanul a pomodlil se za Shari a vzestup její duše v přítomnosti Boha. Slovy nelze vyjádřit pocit naší ztráty a lásky, kterou jsme se Shari sdíleli. Od roku 1991, kdy jsme se poprvé setkali na přednášce v Los Angeles, byla Shari pilířem plným síly a obětavosti, neúnavnou kolegyní a nebojácnou lvicí. Bez jejího úsilí by CSETI nemohlo uskutečnit mnoho svých historických úspěchů.

 

Více než šest let byla mou pravou rukou a spolehlivou pomocnicí. Shari byla vždy se mnou – a pro nás pro všechny, ať už při nebezpečných dobrodružstvích v odlehlých končinách Latinské Ameriky či při asistování během setkání v kancelářích generálů z Pentagonu. Nikdy nezakolísala a nikdy se nevzdala. Nezlomily ji ani ostré hroty kritiků, ani machinace nemilosrdných tajných operací. Vždy rezolutně pracovala pro to, aby mohl nastat čas míru – univerzální mír jak pro Zemi, tak pro bezpočet dalších světů. Společně jsme byli svědky mnoha divů a zázraků. Od chůze po okraji jedné z největších sopek na světě v doprovodu tiše se vznášejících mimozemských korábů až po sledování tuctu lop-secret armádních svědků během konference pro kongres, kteří informovali o pravdě o UFO – Shari a já jsme byli svědky událostí tak obrovského významu. A při tom všem byla Shari plná radosti, vzrušení a energie. Plná takřka dětské zvědavosti i úžasu během mystérií stvoření a odhalování ohromujícího potenciálu této doby. Dokonce i když její tělo začalo vypovídat službu, ovládala svého ducha s takovou grácií, kuráží a láskou, že ti všichni, kteří ji znali, byli překvapeni a požehnáni jejím příkladem. Právě před dvěma měsíci, v listopadu 1997, jsme spolu cestovali do kalifornské divoké přírody kolem Joshua Tree. Zde mohla vyjádřit svoji lásku k tomu, co milovala nejvíce: jednotě s hvězdami, vesmírem a komunikaci s těmi lidmi z jiných planet, kteří nás v navštěvují v tomto bouřemi zmítaném světě. Přemohla slabost, bolest i stále se prohlubující ochrnutí svých paží a nohou a každou noc s námi chodila do pouště. Neodradily ji ani stále větší problémy způsobené jejím fyzickým stavem. A zde, skrze průsečík světla, jsme viděli hlubiny vesmíru a lidi a kosmické lodě z jiných světů, kteří očekávají, až nadejde náš čas jako lidstva. Na této její cestě ji nic nemohlo zadržet.

 

Nyní to velké světlo odešlo z tohoto světa, ale navěky jasně září v říši věčnosti. Vím, že Shari je na tuto velkou cestu dobře připravena. Přesně sedm jiter před jejím skonem jsme spolu přešli na druhou stranu, byť pouze na pár chvil. Plni úcty a úžasu jsme hleděli na Světlo – Jsoucno – nádherné a vyzařující ze středu stvoření. Žádná slova to nemohou vylíčit, překonává to vše, co je uchopitelné rozumem. Nekonečná zář, která je zlatá ve svém středu, a čím více se od středu vzdaluje, tím více dalších odstínů nabírá – oranžový, červený, fialový. To vše expandovalo do nekonečna rozprostírajícího se před námi. Zaplaveni tímto mořem lásky jsme prožívali radost a krásu, která nemá obdobu. Byl to prožitek vědomí Boha – čiré světlo, nepopsatelná láska a klid. A celým tímto místem se rozléhal chór hlasů, který unisono zpíval melodii, jež je příliš líbezná, než abych šiji mohl vybavit. Refrén té písně zněl: ,V Duchu jsme my všichni jedním jediným.'” Poněvadž jsem věděl, že její čas je blízko, včera jsem do dorazil do Denveru, abych ji viděl, jak odejde na druhou stranu. Tu poslední noc, zatímco jsem se modlil, vystoupila z komatu a radostně na mě pohlédla a otevřela oči. Slyšel jsem, že rozumí těm slovům, a po tváři jí stekla velká slza, poněvadž pochopila, že náš společný čas na tomto světě se chýlí ke konci.

 

Tohoto rána jsme byli přivoláni k jejímu lůžku. Když jsme se shromáždili, pomodlili jsme se a spirituálně ji připravili na přechod. Když světlo a Velký duch zaplnily pokoj, poznali jsme, že nastal čas, tak jsem ohlásil:,Shari, vstup do věčného Světla.’ S těmi slovy vydechla naposled a vstoupila do Boží prozřetelnosti. I když znám radost a lásku, ve kterých se nyní nachází, ta ztráta bolí stejně palčivě. Připomeňme si ji proto: .Radostně žila ve světě Světla a chtěla by po nás, abychom pokračovali v práci, které zasvětila celý život – ustanovení univerzálního míru a vytvoření kosmické civilizace na Zemi.’ Nalézáme naději v poznání, že ti, kdo přešli do vyššího světa, se stávají hybnou silou, která pozvedá existenci tohoto světa. Sha- ri a já jsme diskutovali o její budoucí práci z toho místa za závojem světla, která může urychlit příchod míru a osvícení ve všech říších Boha. Nepochybuji, že bude dobře sloužit ze svého nového domova ve věčnosti a že se stane jedním z andělů míru. Bez míru nedojde na Zemi k žádnému pokroku. Usilujme tedy o mír se srdcem naplněným láskou. Protože v okamžiku odchodu z tohoto světa si skutečně budeme moci odnést pouze jednu věc – lásku, nekonečnou věčnou lásku.”

 

Tu noc po její smrti a poté, co jsem napsal tento hold, jsem upadl do velmi hlubokého spánku a měl jsem neobyčejný prožitek s mimozemšťany. Probudil jsem se do lucidního snu s mimozemšťankou, které nyní říkáme Laskavá a kterou mi představila Shari. Byla to mimozemšťanka, která byla tak vyvinutá, že mohla simultánně komunikovat jak se mnou, tak se Shari v jejím astrálním světelném těle. Ta bytost, mimozemská žena, měla dokonale kulatou hlavu a žádné vlasy a skutečné exotické nádherné oči a krásnou tvář. Byla velmi štíhlá a s jemnými rysy. Poté, co jsme se na sebe napojili, čišela z ní zcela výjimečná laskavost. Byla ztělesněním dokonalé laskavosti – byla velmi milá a přátelská. Rozmlouvali jsme spolu. V jednom okamžiku jsem se zeptal: „Máme nyní vaše svolení provést to odhalení (Disclosure) pravdy sami? Prezident to nedokázal udělat, mezinárodní společenství také ne a kongres je příliš zastrašen či vyděšen nebo zkorumpován.” Laskavá odpověděla: „Ano, pokud můžete, udělejte to.” Pokud můžete, udělejte to. Takže jsme dostali zelenou od této velmi důležité mimozemské velvyslankyně. Takže od roku 1998 jsme dávali dohromady plán na rok 2001, kdy došlo k odhalení. Dělali jsme to s vědomím, že jsme k tomu dostali svolení od té mimozemšťanky tu noc, co Shari zemřela. A něco podobného pak řekl šéf tajné služby ze štábu společného velení.

 

Zajímavé je, že v tom stejném lucidním snu jsem byl i s Billem Clintonem a diskutovali jsme o tom. A on mi se zatrpklým úsměvem oznámil: „No, já to udělat nemůžu, ale ty ano.” Samozřejmě ve skutečnosti říkal: „Nemohu to udělat, protože je to příliš nebezpečné, ale proč to neuděláte vy?” John McCain má pravdu, když říká, že pokud chce někdo být skutečným vůdcem, nutně k tomu potřebuje odvahu. Vždy jsme cítili, že nám při té práci pomáhá Shari. A ukázalo se, že téměř při všech kontaktních expedicích po roce 1998 se objevila mimozemšťanka, které říkáme Laskavá, v nádherném modrobílém korábu. Často křižovala po obloze, dělala na nebi oblouky a světelné výboje a svítila na nás modrobílým světlem! Vím, že je to velmi důležitý duchovní a politický velvyslanec mimozemské koalice, který je na nás napojen od roku 1998. Předtím jsem měl většinu kontaktů s mimozemšťanem – mužem, který měl temně černé vlasy a velmi bělošské rysy, intenzivně modré oči a tu nejbělejší kůži, jakou jsem kdy viděl, ‘loje ten mimozemšťan, který mě kontaktoval v roce 1990, kdy jsem začal s CSETI a všemi těmi projekty.

 

Několikrát byl koráb Laskavé pozorován přímo nad naším domem ve Virginii. Naši sousedé viděli jasně modrou loď, která nebyla zcela zhmotněná a vznášela se nad naším domem o půl páté ráno. Jedna sousedka neměla v té době tušení, že jsem zapleten do takovýchto projektů. Ale když se podívala na ten kobaltově modrý disk přímo nad naším domem, cítila neuvěřitelný klid a bezpečí. Po Shariině smrti jsem byl po nějakou dobu emočně vyčerpán. Cítil jsem odpovědnost a pocit viny za to, že jsem přežil. Naše děti věděly, že jsem smutný, tak mi ty Vánoce darovaly video s filmem „Ptačí klec”. Díval jsem se na ten film pořád dokola – potřeboval jsem terapii smíchem, a to nejenom kvůli tomu, že jsem měl rakovinu, ale také kvůli svému smutku nad smrtí své nejbližší přítelkyně, která vlastně byla zavražděna. Setkal jsem se se všemi druhy celebrit a rokových hvězd a ředitelů CIA a senátorů. Ale ta jediná osoba, se kterou mám zájem se setkat, je Nathan Lane – pan Albert z „Ptačí klece”. Rád bych s ním strávil nějaký čas a doznal se mu: „Tím filmem jste mi zachránil život, protože to, jak jsem se smál, mě uzdravilo.” Poté, co Shari přešla na druhou stranu, jsme odjeli na Havaj a byli zde na tom velkém ostrově s Joan Oceán. Psal se únor 1998. Dělali jsme výcvikový program zaměřený na kontakt s mimozemšťany a měli jsme velmi pozitivní zážitky. Bylo to něco, co jsem skutečně potřeboval, protože jsem byl zdrcen jak Shariinou smrtí, tak vývojem mnoha dalších věcí.

 

Jednu noc jsme v poli viděli třpytivý, elektricky modrý koráb. Nebyl ještě plně zhmotněný, ale byl to jasné viditelný kobaltově modrý disk. Byla to Laskavá – mimozemšťanka, se kterou jsem setkal v den Shariiny smrti. Na konci výcviku jsme si šli pod dohledem Joan Oceán zaplavat s delfíny skákavými. Joan je odbornice na kontakt s delfíny. Delfíni vyskakovali z vody, otáčeli se kolem osy a opět se potápěli pod hladinu. Byli velmi hraví. Po dlouhém pátrání jsme konečně narazili na místo, kde tito delfíni vyskakovali z moře. Do vody jsem šel s Lindou Willitt- sovou, která byla při plavání mým partnerem. Vstoupil jsem do stavu rozšířeného relaxovaného vědomí a za chvíli k nám připlavala skupina čtyř delfínů. Zůstal jsem ve velmi nevinném, takřka dětském stavu vědomí, kdy si je člověk vědom pouze toho, co se děje, ale nemá žádné očekávání ani záměry – pouze je. Je to podobné zenovému stavu vědomí – hluboce klidný stav. Pak se náhle objevili ti čtyři delfíni a přijali mě do svého hejna. Ti čtyři delfíni a já jsme se uspořádali do tvaru hvězdy: jeden byl přede mnou, jeden po mé pravé ruce, druhý po levé ruce a jeden za mnou – přesně jako letadla, která letí v této formaci za sebou. Byl jsem dost blízko na to, abych jim viděl oči, a kdybych chtěl, tak bych se jich mohl dotknout. Dívali jsme se vzájemně do očí s hlubokým poznáním a hravostí.

 

Plaval jsem s nimi, ale když už jsem jim nestačil, zpomalili kvůli mně. Brali mě s sebou do hloubky a potápěli jsme se, já jsem však nemohl pod vodou zůstat tak dlouho jako oni a zamířil jsem k hladině. Jak jsem se vynořil, zároveň se mnou se vynořili i oni. Zamířili jsme si to rovnou na širé moře. Lod se v dálce stále zmenšovala a Linda nám nestačila. Z bezpečnostních důvodů jsem se otočil, ale oni mě vzali pryč na jejich speciální místo uprostřed širého moře. Byla to nádherná zkušenost a velmi klidné setkání s těmito inteligentními bytostmi v jejich živlu. Je to dobrý způsob, jak trénovat na setkání s mimozemšťany. Vstoupili jsme do téhož nenásilného, nevinného a hravého stavu kosmické mysli. Je to jako nepolapitelný motýl: musíme být v určitém stavu mysli, a pokud se s námi cítí v pohodě, tak přijdou. Musíme být zcela zajedno s jejich vědomím. Zjistil jsem, že je úžasné to praktikovat se psy a dalšími zvířaty. Můžeme s nimi vytvořit velmi zvláštní mystické spojení. Na konci tohoto našeho výletu na Havaj jsme se vyšplhali do míst, kde láva vyvřelá z velké činné sopky padá do moře. Celé místo bylo zalito měsíční září. V jednom okamžiku se několik metrů od nás objevilo třpytivé pulzující světlo modrobílé bar- vy. Když jsme došli zpět k autu, světla byla rozsvícená, dveře odemknuty a všechna elektronika pozměněna. Nakonec jsme byli dvakrát osvíceni nějakým objektem v dálce. To se během posledních patnácti let stalo mnohokrát.

 

V Joshua Tree, během naší další akce, jsme byli na tom místě, kde tehdy ten koráb vstoupil do země. Náhle jsme zpozorovali, že vysoko na nebi bliká nějaké světlo. Nepohybovalo se a nebyla to družice, prostě tam jen bylo světlo, které se rozsvěcelo a zhasínalo. V jednom okamžiku byla celá skupina zalita neobvyklým světlem – velmi jemnou stříbrnou září. Každý si toho všiml. Bylo to, jako bychom byli ve světelné trubici. Bylo to velmi klidné a tiché. Trvalo to zhruba půl hodiny. Pak v mžiku oka světlo zmizelo a všude kolem byla zase černočerná tma. Jednou jsme při naší expedici do Crestone v Coloradu provedli jeden protokol, abychom vytvořili ochrannou kopuli kolem naší skupiny. Náhle jsme zcela jasně spatřili modrobílý koráb Laskavé. Přiletěl k nám, udělal oblouk a zase zmizel ve vesmíru. Když jsme byli zabráni do této činnosti, cítili jsme, že se v naší blízkosti usadil velký koráb. Byl naprosto tichý a jen částečně zhmotněný. Ale okolní vzduch náhle zteplal a v naší blízkosti jsme pozorovali jasné sálání tepla. Mnoho lidí vidělo, jak se kolem nás pohybují mimozemské bytosti jako duchové, nebyly plně v této materiální dimenzi. Viděli jsme zlatý koráb, po jehož obvodu rotovalo červené světlo. V dálce probíhala velkolepá elektrická bouře. Později se ukázalo se, že nás zahlédl i personál z motelu Bílý orel poblíž Crestone. Kuchař a další zaměstnanci vyšli během přestávky před budovu a podívali se směrem k Baca, kde jsme se nacházeli my, a uviděli zářící kopuli podobnou lodi, kolem jejíž základny proti směru hodinových ručiček rotovalo rudé světlo. Byli naprosto šokováni. Neměli ani potuchy, co je to CSETI, ani co vlastně děláme. Dokonce říkali, že mohli vidět skrze objekty, které jim bránily ve výhledu na tu kopuli; tím směrem leží jedna farma, která však pro ně byla v tom okamžiku neviditelná.

 

Samozřejmě, následujícího dne nám všechno povyprávěli. Byly zcela ohromeni, když se dozvěděli, že jsme byli přesně v místě té kopule – korábu a co jsme vlastně dělali. Chápu, že nakonec z toho údolí odešli, protože byli z tohoto zážitku zcela vynervovaní. Poté, co koráb odletěl, teplota během vteřiny klesla o dobrých deset stupňů. Bylo to, jako bychom byli v budově a ta náhle zmizela.

 

http://www.knihya.cz/18616/utajovana-pravda-%e2%80%93-zapovezene-poznani-10