Dogoni, lidé nelidé…

Říká se o nich spousta věcí. Třeba že jsou to nejlepší hvězdáři Afriky. Že mají znalosti astronomie na takové úrovni, ke které se západní civilizace začala dobírat až ve 20. století. Že se v jejich kultuře vyskytují často mimozemské motivy a že je tedy skoro vyloučeno, že se v minulosti nesetkali s obyvateli jiné planety. Co z toho je pravda? To vědí asi jenom sami Dogoni. A nemají velkou potřebu se svěřovat nám cizincům.

Pozorovat dogonské tance je neskutečný zážitek. Nad vesnicí Neni na úpatí útesu Bandiagara, nedaleko od malijské hranice, se sešlo několik desítek tanečníků a hudebníků. Tance doprovází bubeníci, každá maska má svůj význam, téměř každý pohyb něco znamená. Maskované tance se uplatňovaly dříve hlavně při rituálech, jako je například svatba nebo pohřeb, dnes jsou vítaným prostředkem, jak si přivydělat. Turistický ruch už proniká i sem.

Mezi nejzajímavější z dogonských rituálů patří ceremonie Sigui. Koná se jednou za 65 let a trvá hned několik roků. Poslední skončila v roce 1973, další by měla začít v roce 2032. Symbolizuje smrt prvního předka Dogonů. Jde o mohutné maskované procesí, které putuje od vesnice k vesnici. Při Sigui se používá speciální tajný jazyk, který je zapovězen ženám. Velkou roli hraje maska, které se říká Velká nebo také Matka masek.

Útes Bandiagara

Útes Bandiagara se zvedá z polopouštní roviny strmě do výše až 400 metrů. Na horním platu i při úpatí je poset dogonskými vesnicemi s typickou architekturou. Ani vesnice Neni není výjimkou. Pískové domy barevně ladí s krajinou i harmattanem ve vzduchu – vítr sem přináší písek ze Sahary. V dogonských vesnicích najdete sýpky – jsou striktně rozděleny na mužské a ženské a druhé pohlaví do nich nemá přístup. Skladují se v nich i ostatní předměty, ne jen úroda – třeba ženy, které nejsou u Dogonů ekonomicky závislé na mužích, zde skrývají své šperky.

---

Dogoni žijí na území u malijsko-burkinafaské hranice

A kde se vlastně Dogoni na útesu Bandiagara vzali? Žije jich tu údajně asi 200 tisíc (ale odhady se velmi liší) a prý přišli někdy ve 14. století od řeky Niger. Zatlačila je sem postupná islamizace celého prostoru západní Afriky. Dogoni jsou animisté a nechtěli se svého náboženství vzdát. I dnes islámu vzdorují, i když už i mezi nimi je nějakých 30–40 procent muslimů.

Dogonská vesnice Neni na úpatí útesu Bandiagara

Dogoni mají velmi propracovaný náboženský systém. Nepodařilo se jej dodnes kompletně popsat, Dogoni si svá tajemství střeží. Známe jen několik mýtů, které složitě vypráví o stvoření světa. Dají se v nich pozorovat i paralely ke Starému a Novému zákonu. Celá dogonská mytologie je složitě rozpracovaná, figuruje v ní bůh Amma, stvořitel všeho vesmíru. Stejně jako náboženský systém je složitá i celá společnost, která je rozdělena na kasty.

Speciální zacházení je v ní například vyhrazeno menstruujícím ženám, které se po dobu menstruace nesmí zdržovat ve vesnici. Vesnici vládne takzvaný hogon, duchovní vůdce. Dogonům je vlastní touha po harmonii – v životě i při rituálech. Když Dogon potká Dogona, v tomto momentě započíná rituál zdravení. Po tradičním pozdravu sewa (něco jako mám se dobře) následuje série otázek na zdraví, úrodu či rodinu, která téměř nebere konce. Proto jim lidé přezdívali také sewa…

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Lidé a Země