Odhalení – Světlana Levašov 14. díl

Karaffa bezostyšně zíral na Severa, jako by byl nějaké neobvyklé, podivné zvíře. Papežův obličej bez zřejmé příčiny vyzařoval jakousi jistotou, což mě vyděsilo víc, než kdyby po nás vrhal „blesky“ své strašlivé nevůle…„Nu, ctihodný Severe, konečně se setkáváme! Slíbil jsem kdysi, že za mnou přijdete – a já své sliby neporušuji, obvykle.“

„Jen si tolik nelichoť, Karaffo,“ pronesl Sever klidně. „Kdyby šlo o tebe, nikdy bych ti tu radost neudělal. A ty to velmi dobře víš. Tím, kdo mne zajímá, je madonna Izidora… Je příliš cenná, než aby zůstávala ve tvých rukách. Ale to ty, bohužel, nedokážeš pochopit…

„Cena člověka závisí na tom, nakolik může být prospěšný Bohu. A madonna Izidora, jak víte, je vědma. Neobyčejně silná vědma. Její postoj k hospodinu proto neposkytuje žádnou naději na změnu k lepšímu. A proto se, podle mne a naší svaté církve, její «hodnota» blíží k nule, drahý Severe.“

„Proč ji potom držíš pod zámkem a promyšleně ničíš všechny její blízké, Karaffo?“ otázal se Sever odměřeně.
„Promiňte, nejdražší Severe, ale madonna Izidora je úplně volná ve svém jednání a rozhodování!“ A s jízlivým úsměvem dodal: „Jakmile svolí poskytnout mi to, oč ji žádám, může odejít, kam jí bude libo. I když to nebude v souladu s mým přáním.“

Komnata «jiskřila» napětím… Pro mne a Severa nepříjemný rozhovor nevěstil nic dobrého. Ale Karaffa měl zjevně jakýsi svůj (jako vždy, ostatním neznámý) cíl.
„Povězte Severe, když je pro vás madonna Izidora tolik cenná, proč se ji Meteora nesnaží zachránit, proč se ji nesnaží ukrýt za své mocné «kouzelné» zdi?
„Proto, že k nám lze přijít pouze na základě vlastního přání a vlastní vůle. Nabízeli jsme jí to, ale Izidora nechtěla zůstat.“
Karaffa se prudce otočil mým směrem. V jeho obličeji byl vepsaný ohromný úžas…

„Tedy je to pravda?!.. Vy sama jste si nepřála zůstat?“
„Už jsem Vám to říkala, ale nevěřil jste mi,“ co nejlhostejněji jsem pokrčila rameny.
Papež byl zjevně zaskočen. Nedokázal pochopit, jaktože, při všem nebezpečí hrozícím mi z jeho strany, jsem se nechtěla bránit?!. Nemluvě ani o příležitosti získat Znalosti, ukryté v Meteoře…

„Řekněte, Severe, kolik je vám k dnešnímu dni let?“ zeptal se Karaffa, obraceje se na něj přímo, jak se říká «tváří v tvář».
„Devět set šedesát tři od narození vašeho falešného Pána,“ odpověděl Sever s klidem.
„Jiné počítání let, předpokládám, neznáš…“

„Vypadáte na třicet…“ pronesl tiše papež, ignoruje posměšky. „A právě to žádám od madonny Izidory!..“
„A ona má naprostou pravdu, když ti neposkytuje, co žádáš. Zločinci nemají právo na dlouhý život, Karaffo. Obzvláště takoví jako ty… Vždyť ty nebudeš litovat svých činů i kdybys žil tisíc let, je to tak? Jaký by to pak mělo smysl? Vždyť tvůj Bůh se nachází v tvé duši, Karaffo… A temné duše, jako je ta tvá, nedokážou existovat ve světle. Proto, jakkoli dlouho bys žil – až do konce budeš tvořit temné a zlé.“
„To se ještě uvidí!..“ zadumaně pronesl Karaffa. „Uvidíme… I kdyby madonna Izidora byla sebesilnější, velmi miluje svou dcerku, prava? A mateřská láska někdy dělá divy, víte!“
Dosud mlčící Anna nyní popošla kupředu a pokud možno klidně pronesla: „Mluvíš pořád dokola, Karaffo. Buďto konej své dílo, nebo nevyhrožuj tím, co nemáš v úmyslu vykonat!
Nehodí se to příliš pro samotného římského papeže…“

„Anno!!!“

Výkřik se mi proti mé vůli vydral z hrdla… Věděla jsem naprosto přesně – pokud se má dcera dostane do podzemního vězení, už odtud živá nevyjde. Všechno skončí… Pro ni… i pro mne.
„No tak, Izidoro, rozhodněte se! Anna sama o to požádala. Chcete být svobodnou a spokojeně vidět svou překrásnou dceru vyrůstat nebo se má její život ukončit přímo teď… V podzemí.“
S nadějí jsem se obrátila na Severina – napjatě cosi řešil…
„Pověz, Karaffo, nebojíš se? Vždyť i po smrti bude tvůj život pokračovat… Víš to. S tím jediným rozdílem, že tvůj následující život už nebude tak příjemný. Nevede tě to k zamyšlení?“
„Nejdražší Severe, když to porovnám s pokusem dosáhnout nesmrtelnosti už nyní – pak je to jen maličkost. Vsadil jsem všechno na jedinou kartu! A to, co požaduji, získám jakýmkoli způsobem. Třeba i zločinem…“

Stála jsem, neschopna přemýšlet… Nedokázala jsem najít žádné řešení. V hlavě mi zůstala jediná myšlenka – to je konec… Už nikdy nespatřím svou úžasnou, odvážnou dcerku! Karaffa ztratil trpělivost a události proběhnou právě nyní… Bezodkladně.
Anna mi hleděla přímo do očí a… usmívala se. Chápala jsem – snažila se mne ukonejšit!.. I když její duše v té chvíli vyla divokým, živočišným strachem. Cítila jsem to a nemohla pomoci… Nesměla jsem zradit ani ji ani sebe. Ani nikoho z již mrtvých. Nemohla jsem vydat další obdařené, přežívající ze dne na den v hrůze, v očekávání obludné smrti!..

Musela jsem zničit Karaffu… Dřív, nežli on zničí celou Zemi.
Byly jsme pouhými zrníčky prachu, já i má dcerka, ve srovnání se všemi, kdo jím byli zničeni. Duše obdařených, kteří odešli v mukách, ke mně každou noc promlouvaly, dovolávajíce se pomsty…

Můj život a život Anny neměly význam. Ale zároveň jsem nemohla dovolit Anně tak jednoduše zemřít. Nemohla jsem se smířit s její smrtí…
„Pokus se ho zadržet, Izidoro,“ uslyšela jsem přímo ve svém mozku. „já půjdu k Nejvyššímu.“
A Sever zmizel, doslova roztál… Vypadalo to, že jsem jeho poslední slova zaslechla pouze já, protože Karaffa několik sekund jako opařený zíral na místo, kde Sever právě stál. Ale jako vždy se velmi rychle vzpamatoval a udiveně pronesl:
„Co že vás tak najednou opustil?.. Kde je vaše přátelství? Nebo v Meteoře nevědí, co to je?“
„Vědí, vaše svatosti. Právě se mi je snaží prokázat.“

Karaffa zůstal okamžik v hlubokém zadumání, jakoby se uvnitř rozhodoval, co s námi dál udělá. Najednou se prudce otočil a křikl: „Stráže!“
Do komnaty vtrhli dva statní strážní.
„Odveďte ji do sklepení!“

Muži uchopili Annu za ruce a vlekli ji ke dveřím.
To je konec… myslela jsem si celá zledovatělá.
Ale do úplného konce bylo ještě daleko. Anna se neočekávaně napřímila a… oba obrovští strážní jako peříčka prolétli ke dveřím a jako těžké pytle dopadli na zem.
„Tak, tak…“ zašeptal Karaffa, pronikavě hledě na Annu „Opravdu je vaší dcerou, madonno. Dobře, zkusíme to trochu jinak.“
Zatleskáním přivolal nové stráže.

„Odveďte děvče do mých komnat a nepouštějte ji z očí!“ přikázal ostře.
Co zamýšlí tentokrát jsem ještě nepochopila. Pokud jsem chtěla Annu bránit, bylo potřeba něco udělat… Ale jak jsem mohla bojovat, když jsem nevěděla s čím? Karaffa měl něco v plánu, aby se vyhnul konfrontaci s Annou. Jenže co?.. Bohužel, to bylo známo jen jeho důmyslnému mozku. Byla jsem strnulá, neschopna řešit další. Jen jsem doufala, že se snad již brzy objeví Sever…

Jenže Sever se neobjevoval. Nastala noc. Nenacházela jsem klid, představujíc si to nejhorší. A jen naděje, že je Anna ještě naživu, bojovala v mém hrůzou rozpáleném mozku. Karaffa se ji chystal mučit, aby zlomil mne. Proto pro něj nemělo žádný smysl mučit Annu tajně. Chtěl způsobit bolest právě mně a to dávalo určitou naději uvidět ji alespoň ještě jednou…

Nadešlo jitro.
V noci jsem nezamhouřila ani oka, cítila jsem se polámaná a zničená…
Ta nejistota byla k zbláznění, nedávala příležitost k odpočinku, neumožňovala myslet.
Na mé výzvy Anna neodpovídala – Karaffa zřejmě opět použil svůj ochranný štít. Ale v duši jsem velmi dobře věděla – že moje děvčátko ještě žije…
Karaffa se objevil pozdě ráno. K mému překvapení vypadal napjatě, jako střela připravená k vypuštění. Jeho panovačné oči se dívaly pozorně a pichlavě, jakoby právě řešil můj smutný osud.

„Pojďte se mnou, madonno! Budete muset zhlédnout velmi nepříjemné představení. A je to jenom vaší vinou!.. Radil jsem vám, abyste si to rozmyslela – rozmýšlela jste se příliš dlouho. Už nemám víc času. Lituji…“
Karaffa byl silně rozrušený. Cosi znepokojovalo jeho bystrou mysl, ale nebyl to strach, že neobdrží to, co požaduje. Bylo to něco jiného, co jsem nedokázala uchopit… Byl zřetelně rozzlobený a nervózní, nedopřával mi čas vše domyslet.
Sestoupili jsme do známého podzemí, v němž se nic nezměnilo. Stejný lidský nářek…

Stejný pach smrti… A stejnou hrůzou stydla krev v žilách.
„Předtím než vstoupíme dovnitř, chci se vás zeptat ještě jednou, madonno Izidoro, zda jste přece jen nezměnila své rozhodnutí?“ Karaffa se do mne vpíjel svýma černýma očima.
„Nechtěl bych mučit Annu. Její život je cenný, opravdu Vám jí není líto?“
Sebrala jsem všechny zbytky své odvahy, snažila jsem se uklidnit třesoucí hlas, chystala jsem se odpovědět. Mdloby zastíraly mou mysl. Tělo vypovídalo poslušnost. Bezmoc mne ničila… Panicky jsem se bála uvidět to, co se skrývalo za těžkými dveřmi… Nebyla jsem si jista, zda snesu pohled, který pro mne «svatý» Otec připravil.
„Ano, Svatosti, je mi Anny líto…“ zašeptala jsem v odpověď. „Stejně jako všech ostatních krásných životů, které byly zničeny. I těch, které ještě zničeny budou… Nerozumím Vám, Karaffo. A myslím, že toho není schopen nikdo… Ale můžete mi věřit, za všechny své skutky budete muset velmi hořce zaplatit.

„Milá Izidoro! Vždyť to nebude tak hned!“ rozesmál se Karaffa. „A co bude později – o tom budu přemýšlet, až to nastane.“
Karaffa otočil rezavým klíčem a zvolna zatlačil na těžké dveře…
Mým očím se naskytl obrázek, z něhož má duše ledovatěla – ve středu malé kamenné místnosti, v podivném železném křesle, připoutaná řetězem, seděla Anna.
Srdce se mi rozbušilo… a zledovatělo. Jak jenom jsem něco takového mohla dopustit?!.
Ale rozpálený mozek nekompromisně odpověděl – mohla!!! Jiná možnost není.
Anna mi hleděla do očí, nebála se, neprosila. Tato dívka projevovala mnohem více odvahy, nežli jsem jí v danou chvíli cítila já sama.
„Nevzdávej se! Hlavně se nevzdávej, mami!“ zaslechla jsem.

Anna se mnou hovořila pomocí myšlenek, snažila se mě podpořit. Bála se, (protože věděla nakolik ji miluji), že nevydržím. Bála se, že Karaffa dostane to, co si tak intenzivně přál. A potom se všechny naše zkušenosti ukážou zbytečnými.
„Vaše dcera je stejná bojovnice jako Vy, madonno. Musel jsem vyměnit osm mužů, než ji konečně spoutali! Bylo nutné napojit ji makovým odvarem, aby se unavila… Politujte ji, Izidoro.“
Statný kat v koženém náprsníku připravoval jakési stašlivé nástroje. Zjevně k mučení mé milované dcery… Mé sladké a jasné dívenky.
Srdce mi ledovatělo… Zdálo se, že svět se stal jedinou nekončící bolestí. Nic jiného už jsem necítila, přestala jsem dýchat…
„Proberte se, madonno! Co je to s Vámi? Proberte se!..“

Starostlivý Karaffa přede mnou držel čichací sůl, čas od času mi ji přikládl k nosu, čímž mne zároveň nutil nedobrovolně vdechovat zatuchlý vzduch sklepení. Připadala jsem si jako vosková panenka. To nebylo dobré – Karaffa velmi dobře pochopil, že právě tím by mne, možná, mohl zlomit. A zaplatit za to, samozřejmě, měla Anna…
„Skutečně doufáte, že pokud budete žít dostatečně dlouho, podaří se vám zničit všechny obdařené?“ zašeptala jsem. „Vždyť to, co si přejete, je nesmysl, svatosti! Lidé se rodí… A stejně tak se rodí obdaření. Nikdy se Vám nepodaří je zničit! Zamyslete se, dokud ještě není pozdě. Váš intelekt je neobyčejný, proč jej zaměřujete na ničení?“

Karaffa v zamyšlení popotahoval velký zlatý kříž, visící na jeho papežské hrudi. Zdálo se, jako by odešel z důvěrně známého světa do nějaké neznámé dálky… Bohužel, ne nadlouho…
„Jak už jsem Vám říkal dříve, Izidoro, lidé jsou v naprosté většině hloupí. Podívejte se kolem – množství zbabělců a lenochů, kteří vám dají vše, jen aby zůstali stranou, kde se cítí bezpečně a chráněni!.. Jsou přesvědčení, že žijí ve víře a pravdě, trávíce celé dny v zahálce, užívajíce si štěstí svých mizerných malých osobních světů. Schovávají se za zády odvážných a silných, které využívají a potom je také sami ničí. K podlosti žádný rozum nepotřebujete, Izidoro…“ ironicky se ušklíbla jeho «svatost» a po chvilce mlčení dodala: „Ale bohužel, existují i jiní… Ti, kteří stojí vždy v popředí, jejichž život šíří světlo, ukazuje cestu ostatním… Ti – jsou neuvěřitelně nebezpeční! Neuvažují tak, jak si přejí ostatní.

Nesou své proklaté světlo, bez ohledu na nebezpečí, bez ohledu na své životy… Právě Vy jste jednou z nich, Izidoro. Stejně jako Vaše milovaná dcera Anna. Proto, pokud mám být zcela upřímný, Vás nikdy nemohu propustit, dokonce i kdybyste mi dala to, oč Vás žádám… Zůstanete zde a budete královnou… pokud mne poslechnete. Nebo vězněm, pokud souhlasit nebudete. Nemohu Vám dát svobodu… Nehledě na to, že Vás miluji.“
Hleděla jsem na něj neschopna slova, úplně utonulá v šílenství jeho argumentů. I když v něčem měl Karaffa, bohužel, pravdu… Na zemi žilo příliš mnoho zbabělců a darebáků.

Konzum vzkvétal, předhazuje jim «kostičky» osobní spokojenosti. A právě o to Karaffovi šlo… Byl to dav, který nebyl nebezpečný. Nu, a já s Annou jsme se nacházely ve druhé, nebezpečné kategorii.
„Vaše svatosti, pokud víte, že takové jako já nezlomíte, proč se o to stále snažíte? Vždyť Anna je velmi talentovaná. Proč ji nechcete zachovat? Mohla by Vám v mnohém pomoci.
Proč ji zabíjíte?“

„Protože Vy jste mou jedinou nadějí k dosažení toho, co si přeji, Izidoro. A z toho důvodu je Anna – mou jedinou výhodou, kterou (už mi uvěřte!) nezaváhám využít proti vám. Chtěla byste o tom přemýšlet, madonno?“
Silně se mi zatočila hlava – kolikrát jsem si záměrně představovala tento okamžik, abych se nějak dokázala přizpůsobit a přežít!.. Kolikrát jsem se snažila «přivyknout si» na tuto myšlenku, abych se (až to nastane) úplně nezbláznila!.. Jenže realita byla mnohem horší…
Nějak jsem se sebrala a mrtvými rty pronesla slova, které mne pronásledovala po celý můj zbývající krátký život… A která jsem nedokázala zapomenout ani tam, v mém vzdáleném novém světě…

„Už jsem Vám odpověděla, Vaše Svatosti… Anna nestojí za miliony dalších dobrých životů, které Vy zničíte, budete-li žít dostatečně dlouho… Nemohu jí dát přednost před miliony jiných… I když je mou dcerou.“
„Vy jste se dočista zbláznila Izidoro!..“ pronesl Karaffa, obrátil se ke katu a dodal:
„Začni!“

V Anniných očích se zračila čirá hrůza. Věděla jsem, jak se bála… Ale bez ohledu na to, moje holčička se nevzddávala. Nemohla jsem ji zradit tím, že bych Karaffovi ustoupila…
Muž přistoupil k mučícímu křeslu, zvedl Anně ruce a vložil jí do nich doruda rozpálenou těžkou tyč. Bylo cítit spálené maso. Anna divoce vykřikla. V ten okamžik se její mučitel chytil za srdce a pomalu se svezl na zem.
„Okamžitě přestaňte, Izidoro! Nebo Vás budu nucen vyhodit před dveře!“ zařval Karaffa.
„Ale to jsem nebyla já, svatosti!“ usmála jsem se vyčerpaně. „Anna je velmi silná Veduňa. Snad jste nepředpokládal, že bude nečinně sedět, když ji budete mučit?“
Byla jsem hrdá na svou statečnou dceru, i když jsem věděla, jak přitom trpí. V Anně žila odvaha jejího otce a proto se nehodlala vzdát svého života nijak snadno – snažila se vzít s sebou co nejvíce těch, kteří snad ani nebyli lidmi, způsobujíce bolest dalším obdařeným.
„Takže to byla opět Anna? Ale přece nemohla?.. Napojili jsme ji bylinkami, které uzavírají výron jejích sil? Jak se to mohlo stát?!“

Karaffa se prořekl… Zuřil! A já jsem se mu smála do tváře, když jsem naráz pochopila, co se tu vlastně stalo.
„Vaše svatosti, Vy jste poslechli něhoho ze «zlomených» obdařených, že ano? Jenže oni nevěděli, jak je Anna doopravdy silná. To jste věděl jenom Vy. Nemá cenu zlobit se pro nic za nic!“
Karaffa se zastavil přímo přede mnou a zuřivým hlasem vykřikl: „Dokáže Anna svou podstatou (сущностью) opustit tělo? Odpovězte, madonno!“
„Samozřejmě, vaše svatosti! Je to to nejmenší z toho, co dokáže.“
Byla to lež… Ale pokud taková lež mohla zachránit mou holčičku před utrpením – byla jsem ochotna opakovat ji znovu, třeba i tisíckrát!
Karaffa o něčem minutku napjatě uvažoval.

„Nu, madonno Izidoro, to vše vyřešilo. Mučit Annu nemá smysl. Ona zabije všechny mé katy a to, odpusťte, mne neuspokojuje. Bude mi předvádět stejné věci jako její Dědeček a na to já zkrátka nemám čas. Vy strávíte tuto noc se svou dcerou, ale bude to vaše poslední společná noc, protože ráno Anna zemře. Skončí na hranici… Zbývá jediná noc, abyste změnila své rozhodnutí, madonno.“
Karaffa se neočekávaně otočil a vyšel z místnosti…

Vyvedli nás z mučící kobky a odvedli do jakési temné a špinavé «klece», v níž nebylo nic, kromě slámy nastlané na podlaze, na niž jsme se zhroutily, pevně svírajíce jedna druhou, jakoby nám to mohlo pomoci přežít… Neměly jsme naději. Zůstávalo jen zoufalství a beznaděj.
Držela jsem v náručí svůj poklad, svou jedinečnou, podivuhodně nadanou holčičku, a plakala… Kdyby jen Anna zůstala v Meteoře!.. Žádná Karaffova moc by se jí tam nedokázala dotknout!.. Jenže ona nezůstala… Z obav o mne přišla a nabídla svůj život…
výměnou za můj. S vědomím, že mi tak poskytne nějaký čas, abych se pokusila zabít Karaffu…

Před mýma očima se míhaly obrazy našeho krátkého života, stráveného v domě jejího otce a dědečka, kde jsem tak houževnatě a vytrvale učila Annu být silnou!.. Kde jsem tolikrát opakovala, jak je život krásný a jakou ji naplní radostí… Ale zmýlila jsem se… Annin život se završoval právě nyní. Aniž by jí dal pocítit ono štěstí a radost…
Seděly jsme v koutě na slámě a objímaly jedna druhou. Hladila jsem její rozcuchané krví slepené dlouhé vlasy, vědouc přitom, že to dělám naposledy. Naše oči byly suché i když srdce hlasitě naříkalo. Myslím, že bolest byla příliš velká, než aby ji bylo možno smýt slzami…

Pevně svírajíc Annu, vnímala jsem, jak rychle a nelítostně ubíhá čas, odnášející do nenávratna poslední hodiny jejího podivuhodně odvážného života.
Noc se chýlila ke konci. A stejně jako v noci před smrtí mého otce jsem nějakým způsobem usnula! Po chvíli jsem v hrůze vyskočila, abych vzbudila svou holčičku. Ale Anna nespala. Něžně hladila mou tvář svýma zmrzačenýma štíhlýma rukama a tiše šeptala:

„Jak jsi krásná, maminko… Tolik tě miluji!.. Prosím tě, jenom vydrž, nevzdávej se! Mně už je všechno jedno… Toto je osvobození. Tam dál nebude žádná bolest. Tak mi to říkal tatínek. Vím že tam na mne čekají. A potom budeme všichni čekat na tebe. Vydrž, maminko! Vydrž má drahá!..“
Její hlas byl roztřesený a tak smutný!.. Stokrát bych obětovala sebe samu, jen aby ona žila!.. Ale bohužel, nebyly jsme to my, kdo rozhodoval o našem osudu – ale prolhaní a zlí…
„Mami, můžeš mi odpustit, že jsem ti nedokázala pomoci?.. Tolik jsem se snažila… ale nedokázala jsem to,“ zašeptala Anna. „Tolik jsem ti ublížila!..“

Jakási krutá neviditelná ruka sevřela mé hrdlo – nemohla jsem odpovědět.
Moje duše křičela, ale nikdo ji neslyšel…
Jak bych mohla přežít něco takového?!!
Jak bych mohla přihlížet, jak z mého života odchází to jediné, co mi ještě zbylo – moje podivuhodná holčička? Krev mé krve, která darovala lidem tolik štěstí, kolik jiní nedokážou dát za celý svůj dlouhý život?
Co ZLÉHO Zemi způsobila, že má být nyní tak nelidsky zavražděna? Mé jasné, čisté děťátko, které ani nemělo tolik času, aby pochopilo, co je to vlastně ŽIVOT?

„Maminko, podívej se, slunce!..“
Obrovské Anniny oči zářily… Pochopila jsem – překonala hrůzu a bolest. Přešla onu hranici, za níž už není žádný strach. Snažila se odejít důstojně. Jak si to přál její Dědeček, když sám odcházel…
„Znič ho, maminko! Nyní jsi zůstala sama. Možná ti pomůže Sever, Karaffa nemá právo žít. Znič ho, mami.“
Ve dveřích se objevila stráž. Anna vstala, hrdě pohodila svou dlouhou hřívou a na okamžik se svýma planoucíma očima vpila do mé tváře.
„Všechno je v pořádku, maminko. Nebojím se… Nebojím se ničeho! Oni jsou zbabělci.
Nenávidí nás a proto nás upalují. Miluji tě, maminko… Moc tě miluji!..“

Na prahu stál Karaffa…
Ó, jak silně jsem ho nenáviděla!!! Kdyby nenávist mohla zabíjet, dávno by nebyl mezi živými!.. Jenže on žil… A já jsem umírala.
„Předpokládám, že jste zůstala u svého přesvědčení!?“ «Nejsvětější» Otec se mi podíval do očí a po malém zamyšlení dodal: „Vzpamatujte se, Izidoro, vždyť je to Vaše dcera, kdo odchází na hranici! Co je to s Vámi, madonno?!..“

Znovu jsem spočívala v něčích rukách, aniž bych si uvědomovala, co se děje. Moje ubohé srdce hrozilo, že se zcela zastaví, neschopno vydržet takovou trýzeň… Anna mi bolestně hleděla do očí, snažila se mne podržet… Ona mne utěšovala!!!
„Copak nemáte srdce, madonno?“ zeptal se Karaffa, špatně skrývaje hořkost. „Nebo jste tak mizerná matka?“
„Nech ji na pokoji, Karaffo, o svém osudu jsem rozhodla sama!“ rozzlobeně zakřičela Anna. „Nikdy nevyhoví tvé žádosti! Kliď se odtud!“

Karaffovu tvář zkřivil vzteklý úšklebek. Prudce se obrátil ke dveřím a syčivě pronesl: „Nu což, já nemusím být lepší než Vy! Vy jste tou matkou – vydávající vlastní dítě na smrt…
Jste děsivá, madonno!..“
Přesně to jsem v daném okamžiku bolestně pociťovala! Kdybych Annu zachránila, nikdy by mi to neodpustila. Jenže vydávajíc ji na hranici, zrazovala jsem ji jako matka. Bylo nějaké východisko z tohoto začarovaného kruhu?.. Nebylo. Skutečně se mi začínalo zdát, že všichnim kdo bojovali, kdo věřili, v kom tak jasně zářila pravda, z nějakého důvodu umírali po stovkách…
Vzpomněla jsem si na Magdalenu… Radomíra… Vestu… S jakou silou se stavěli proti Přemýšlejícím Temným!.. A jakou nenávistí hořela srdce vrahů, kteří zničili jejich Světlé Životy.
„Mami! Prober se maminko!..“ zazněl Annin vzrušený hlas. „Jsi v pořádku, maminko?“

Jen jsem přikývla, protože jsem si uvědomila, že je třeba jít.
Kočár jímž mne vezli byl pohodlný a měkký. Ten, jenž vezl ubohou Annu, byl stlučený z neohlazených prken a hrubě otesaných trámů. Jak vůz poskakoval na hlubokých výmolech, její ruce spoutané drsnými provazy, se každou sekundu třely o dřevo a já jsem viděla, jak se třísky zarývají do její zmrzačené kůže, což muselo způsobovat silnou bolest.
Ale Anna se jenom usmívala… Její mysl se dávno pohybovala za hranicí reality, dalekopředaleko, kde bolest už neměla žádnou moc, protože se k ní nemohla dostat…

Nakonec jsme dospěly k malému náměstí, na němž před několika měsíci zahynul můj otec… Vzpomínka na tento den ještě jasně žila v mé duši, odkud se nechtěla vytratit… A nyní se k těmto smutným vzpomínkám připojovala Anna! Nemohla jsem tomu uvěřit!..
Nedokázala jsem to přijmout ani rozumem ani srdcem!.. Ale to, co se odehrávalo, bylo skutečné. Odráželo se to v Karaffově tváři.

„Izidoro, jsem Vámi naprosto zklamán. Nejste tím, co jsem si představoval. Nezasloužíte si být milována…“
Karaffa mne sežehl nenávistným pohledem, pokynul rukou a přikázal začít.
Hleděla jsem na strašlivé «představení» aniž bych něco cítila nebo dokázala vnímat…
Zdálo se, jako by někdo ze soucitu nad umírající duší «vyplnul» všechny mé pocity…
Někdo, kdo si přál, abych ještě zůstala naživu.

„Odpusť, Izidoro, prohrál jsem… Nemohu vám pomoci, Nejvyšší mne odmítl,“ tiše pronesl laskavý hlas.
Za mými zády stál Sever. Jen jsem přikývla, neschopna cokoli odpovědět. Poslední naděje byla pryč. Anně nezbývalo, než důstojně zemřít…
Hleděla jsem na ni s přáním zapamatovat si každý detail její krásné tváře. Zkamenělá a ohluchlá jsme vstřebávala její světlo, které se rozlévalo zlatým proudem, dotýkajícím se a naplňujícím všechny kolem… Jako by to vycítili, lidé najednou ztichli. Vzápětí náměstí zaburácelo bouřlivými výkřiky:
„Smilujte se nad ní!!! Zachraňte její mládí!.. Propusťte děvčátko!!! Vrahové! Smilujte se nad dítětem!..“
Zrodila se ve mně křehká naděje Anninu záchranu, ale Karaffa ji nelítostně odmítl.
Zlostně mávl rukou a dal příkaz vykonat rozsudek.

Anna stála u kůlu jasná a čistá, jako by se jí ohrožující realita netýkala. Aniž by ze mne spustila zářící oči stále se usmívala…
„Vydrž, maminko! Ani za nic se mu nevzdávej!..“ obracela se ke mně v myšlenkách.
„Vždycky tě budu milovat… I tam. Nezapomeň na mě, maminko!..“
Srdce mi bušilo v železném sevření, nedostávalo se mi vzduchu… Zdálo se, že jsem se chystala odejít spolu s Annou, neschopna déle vydržet takovou bolest. A to jsem ještě netušila, jak ta bolest bude nakonec nelidská…
„Je mi líto, mami, ale budeš mi muset pomoci. Nedokážu uniknout sama… Pomůžeš, maminko?“

Všechno co mne obklopovalo kamsi zmizelo – zůstala pouze má milovaná holčička, která prosila o pomoc, aby mohla odejít… Což znamenalo – prosila, abych ji zabila, zastavila tlukot jejího srdce.
Země mi zmizela pod nohama – fyzické tělo vypovídalo poslušnost… Vylekala jsem se, že zemřu, aniž bych splnila dceřinu prosbu! Anna si nemohla pomoci sama. Zbývala jsem já, abych ji zbavila utrpení, z něhož nebylo jiného vysvobození…
Kat popošel k hranici a zapálil suchou slámu… Plameny vyšlehly rychle a vítězoslavně, vesele se rozbíhajíce výše a výše, hrozící uchvátit bezmocné tělo…
„Sbohem, maminko!..“ vykřikla Anna. „Sbohem, milovaná!“

Snažila jsem se jí pomoci – ale z nějakého důvodu se to nepodařilo! Proklínajíc se za zbabělost, zkusila jsem to znovu. Anna na mne hleděla, zahalená plamenem, a v myšlenkách žadonila: „Maminko, pomoz mi! Mami!!!“
Znovu jsem sebrala všechny zbývající síly – a ve stejný okamžik její křehké tělo zůstalo bezmocně viset v provazech…

Moje báječná dcera, moje zářivá holčička, byla mrtvá. Zabila jsem ji, otevírajíc jí cestu k očekávané věčnosti… To je všechno, co si pamatuji.
Dny ubíhaly… Byla jsem nemocná…

Mé vědomí se neustále propadalo do zapomnění, tu se na okamžik vracelo zpátky, tu se vytrácelo na dlouhé hodiny, jako by mne tím chránilo od úplného šílenství. Hodiny klidu se střídaly s hodinami blouznění… Známé obrazy střídaly obrazy neznámé, které nutily mou duši toužící po klidném úkrytu křičet a svíjet se…
Jindy to vypadalo, že jsem konečně unikla… Objevovaly se milé tváře – otcova, Girolamova, Annina… Usmívali se na mne, jako by se mi snažili pomoci přežít. Jindy mi před očima vyvstával Karaffův obraz. Z nějakého důvodu byl vždy velmi rozrušený… Jeho černé oči mne pohlcovaly jako kdyby hledaly odpověď.

Nakonec, po nějakém čase, začala horečka ustupovat. Dny se zdály jasnější, blouznivý stav se vytrácel. Nejhorší, zdálo se, bylo pryč. Alespoň ostatní si to mysleli… Pro mne bylo nejhorší probuzení – vzpomínky na to, co vyvolalo můj zánět mozku. Vzpomínala jsem si na Anninu smrt – a do mé vyprahlé duše se okamžitě valila bezmezná bolest!.. K mému překvapení však bolest OŽIVOVALA!.. Všechny ostatní pocity v mé duši však byly dávno mrtvé.
Jednoho dne se mi podařilo zaslechnout ten pro mne nejžádanější hlas na světě:
„Mami, och, maminko, jak já se o tebe bála!..“
Bylo to mé milované děťátko… Má Anna!

Ke svému velkému překvapení jsem zatoužila uvidět Karaffu!.. Zřejmě proto, že si mé neštěstím a utrpením zmučené srdce přálo zatvrdit se. Neměla jsem čekat dlouho…
Bylo teplé, jasné ráno. Otevřeným oknem voněl jasmín. Slunce svítilo laskavě a hrdě, jakoby říkalo, že nastal čas navrátit se k ŽIVOTU. Ležela jsem dosud bezmocně, ale rychle jsem nabývala sil tak, jak si to vyžadoval můj poslední a nyní už jediný úkol…

Dveře se nanejvýš tiše otevřely – do komnaty vstoupil Karaffa…
Ale co tak strašného se mu za tu dobu mohlo přihodit?!. Papežova tvář byla vychrtlá, zestárlá a vyčerpaná, oči se zdály podlité krví… Karaffa vypadal zestárlý o celých dvacet let!!! Co se stalo, že ho to tak zničilo?..
„Konečně jste se probrala, madonno?! Chvála Pánu! Už jsem nedoufal, že vás uvidím živou!.. Mí lékaři si zoufali! Všichni tvrdili, že Váš mozek se ponořil do temnoty… Že se už nikdy nevrátíte. Jak jsem rád! Vítejte, madonno!..“
Šokována takovým přívalem bouřlivého nadšení nedokázala jsem pronést ani slovo.

Najednou papež velmi znervózněl, zamumlal že se objeví později a vyběhl z komnaty…
Co to mělo znamenat? Byl to důkaz, že se Karaffa skutečně obával o mé zdraví?.. Nebo se jednoduše bál, že pokud zemřu, jeho cíl se nikdy neuskuteční?.. Myslím, že jediný kdo mu dokázal porozumět, byl on sám. Rozhodla jsem se nelámat si kvůli němu hlavu a opět jsem se ponořila do blahodárného spánku.

Jak dlouho trval můj útěk do «mezisvětí» jsem nevěděla… Byly to dny nebo týdny?.. Ale to nebylo podstatné… Nejdůležitější bylo, že mi to pomohlo přežít ztrátu mé holčičky a nezlomit se. Nic dalšího nebylo důležité. Teď jsem byla úplně sama a neměla jsem důvody strachovat se o někoho z rodiny. Všichni odešli do lepšího světa, zabití Karaffou… Mohla jsem se plně oddat pomstě, beze strachu z následků, protože nyní mohl zabít už jenom mne.

Najednou se přihodilo něco neuvěřitelného!.. Stella, Izidora, Anna a všichni ostatní kamsi zmizeli!!! S pocitem, že mne nasává velký vysavač, jsem se ocitla ve svém obvyklém fyzickém světě, kde mne rozčileně očekávala pobouřená babička… Podle svého zvyku jsem vklouzla do fyzického těla… tj. – pokusila se do něj vklouznout… Byl to velmi nepříjemný pocit! Jako kdyby moje nešťastná podstata narazila do chladné železné bariéry… S pohledem upřeným na babičku jsem vykřikla hrůzou.
„Proč nemohu vejít! Cosi mne nechce pustit!..“

Bylo to opravdu velmi děsivé. Viděla jsem své ztuhlé fyzické tělo, které mne jednoduše nechtělo přijmout zpět!.. Věděla jsem, že nejsem mrtvá, ale z nějakého důvodu jsem se nemohla vrátit.
„Babičko! Pomoz mi!!!“ zakřičela jsem už vážně vystrašená.
Přesněji, zakřičela má podstata – kromě babičky to nikdo nezaslechl.
«Dveře» do fyzického těla se pomaloučku začaly otevírat a já jsem konečně hladce vklouzla do toho, co se na Zemi nazývalo MNOU…
„Copak – měla jsi v úmyslu odejít? Omrzelo tě nést břemeno? Nepodařilo se, moje milá.
Tvůj život bude ještě velmi dlouhý. Tak co – žiješ!“

Viděla jsem, ža babička je velmi znepokojena, což se stávalo zřídka. A nijak jsem nedokázala pochopit, co vyvolalo její úzkost. Různými úrovněmi jsem procházela téměř každý den a nikdy se nedostavily žádné potíže. Co se muselo stát, co ji přimělo se tolik strachovat?..
„Jestlipak víš, kolik je teď hodin?“ zeptala se babička, stěží přemáhajíc rozhořčení.

Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. Když mi babička přímo pod nos přistčila hodinky, užasla jsem – moje cesta trvala celých PĚT HODIN!!! Nikdy předtím jsem se neprocházela tak dlouho!.. Pravda, ještě jsem nerozuměla, proč to bylo špatně, ale podle pocitů ve fyzickém těle bylo zřejmé, že jsem se dostala velmi blízko k jakési hranici, jejíž překročení by pro mne mohlo skončit velmi, velmi špatně… Tělo bylo neobvykle studené jakoby mne strčili do chladničky. Nechtělo poslouchat, odmítalo se zahřát. Babička mne strčila do vany, naplněné vodou ohřátou téměř k varu (v té době jsme ještě neměli ústřední topení a voda se ohřívala na sporáku), připravenou zjevně ještě předtím, než jsem se vrátila. Drkotala jsem zuby od zvláštního vnitřního chladu, neschopna pronést slova. Podivný chlad byl stále silnější, i když se zdálo, že by tomu mělo být naopak. Když babička viděla mé marné pokusy jí něco vysvětlit, nakonec se hřejivě usmála: „Raději buď zticha, ty cestovatelko… Ale pamatuj si – když budeš sama, nikdy se nevzdaluj na tak dlouho. Vždyť pokud bych tě neudržovala naživu, už bys byla mrtvá…“

Po těle mi přeběhlo ledové chvění! Znamnená to tedy – že se po jednotlivých úrovních nemohu toulat jak chci?!. Znamená to, že mé tělo má svá omezení a zůstat mimo něj můžu jen po určitou dobu? Ale o tom mi babička nikdy dříve neřekla!..
Asi po deseti minutách v horké lázni mě babička vytřela do sucha, uložila do postele a zakryla všemi peřinami, které byly v domě. Ale přesto mi byla pořád zima…
Krátce na to u mne propukla horečka. Zřejmě byla dost vysoká, když dokázala vyvolat silné blouznění. Já sama jsem si to nepamatovala, vše mi mnohem později vyprávěla babička. Horečka a blouznění trvaly dva dny. Maminka si myslela, že jsem silně prochladla. A babička samosebou – mlčela…
O dva dny později horečka konečně ustala. Probudila jsem se velmi dobře vyspaná, svěží jako rybička, zcela připravená na nové pokusy… A najednou jsem si vzpomněla na své cestování po různých úrovních, na svůj nečekaný «útěk» a na všechno, co už jsem díky tomu nemohla vyslechnout!..
„Babičko!!! Moje milá babičko, já se musím vrátit!!!“ zakřičela jsem.

Byla jsem bolestně roztrpčena, že se všechno seběhlo tak hloupě! Jak je to možné, vždyť Izidora už jistě odešla a nyní už nikdy neuslyším její příběh! Nikdy se nedozvím, co se stalo s ní, s Karaffou!.. Jak jsem si něco TAKOVÉHO mohla nechat ujít!!!
„Babičko! Drahá, milá, pomoz mi! Babulenko!!!“
Hlas se mi třásl vzrušením. Byla jsem připravena slíbit cokoli, jenom aby mi pomohla!..
Pravda, nevěděla jsem přesně v čem, ale cítila jsem, že ona to ví. A to znamená – že mi může nějak pomoci.

Jenže babička se neozývala, zřejmě byla někde na dvorku. Pokusila jsem se sama vstát, ale pokoj se najednou zatočil, nedokázala jsem se zachytit postele a padla jsem na podlahu. To bylo špatné, cítila jsem se velmi slabá a pochopila jsem, že o cestování zatím nemůže být ani řeči. Nakonec jsem zapomněla na svou «odvahu a sílu», které jsem se neustále snažila vyvolávat, a rozplakala se…
Když se babička asi za půl hodiny vrátila, našla mne celou rozrušenou a ubrečenou v mé posteli. Dobře věděla, že normálně nikdy nepláču. Proto mi vážně pohlédla do očí, usedla na kraj postele a jako vždy tichounce pronesla:
„Copak se děje, pověz mi to.“
Pokusila jsem se jí co nejpodrobněji vyprávět Izidořin příběh. Pozorně naslouchala, bez přerušování nebo opravování а když jsem skončila, soucitně řekla: „A teď se trápíš, protože neznáš konec?
Přikývla jsem.

„Zapamatuj si, moje malá, že nic co se v životě děje, neděje se nadarmo. Zdá se, že z nějakého důvodu bylo nutné, abys ji vyslechla.“
„Ale vždyť jsem ještě malá, copak zmůžu?“ podivila jsem se upřímně.
„Vždyť vyrosteš a kdoví – možná právě ty umožníš lidem, aby se o Izidoře dozvěděli?..“
„Jak jí pomůžu, když nevím, co se s ní dál stalo?“ zlobila jsem se.
„Pomůžu ti, moje milá. Jen co trochu nabudeš sil, pomůžu ti“ velmi klidně odpověděla babička. „Jenom mi musíš slíbit, že tam nezůstaneš příliš dlouho!“
„A jak mi pomůžeš, pokud tam Izidora už všechno vypověděla? Přijdu pozdě!“ – rozčilovala jsem se.

„Nepřijdeš, drahoušku. Pomohu ti vrátit se do stejného času, kdy jsi ji opustila,“ pokojně řekla babička.
„V tu ránu jsem ji, jako obyvykle, zasypala otázkami!.. Ale babička jim nevěnovala žádnou pozornost, naprosto nevzrušeně odpověděla, že na takové znalosti je pro mne ještě příliš brzy… A bez ohledu na to, jak silně jsem na ni naléhala, už se mi z ní nepodařilo nic dalšího dostat.
Za několik dní ráno, hned jak maminka odešla do práce, babička na mne lišácky pohlédla a vážně řekla: „Tak co, jsi připravena, cestovatelko?“
Úplně mi tím vyrazila dech!.. Příliš jsem nevěřila, že by se zázrak mohl stát, ale babička byla mou jedinou nadějí, takže jsem to musela vyzkoušet…
Najednou babička i celý můj pokoj zmizeli a já jsem se ocitla přesně v tom místě a čase, jako bych z něj právě nyní odešla!.. Ihned ke mně přispěchala Stella:
„Co je s tebou!.. Myslela jsem, že jsi zmizela! A přitom jsi tady!! To je skvělé! Prosím, pokračuj, Izidoro!..“

Stella vždy zůstávala sama sebou… I když se dělo něco smutného nebo nepochopitelného. A právě proto jsem ji upřímně milovala.
Izidora se jenom usmála a tiše pokračovala ve svém příběhu…
Stále ještě neschopná opustit svou komnatu, trávila jsme dny v naprostém klidu. Karaffa se z nějakého důvodu více neobjevil a já jsem uvažovala, že se prostě ještě nerozhodl, co dělat dál. To mne naprosto uspokojovalo, protože mi to umožňovalo obnovit ztracené síly, které jsem tak nutně potřebovala na boj s ním.
V podstatě jsem se cítila velmi zvláštně… Žádná bolest. Přesněji – nebylo ničeho.

Jakoby se nade mnou někdo smiloval, pevně uzavřel všechny smysly do temné neproniknutelné komnaty, kterou jsem sama nedokázala otevřít. Bylo to tak jednodušší…
Získala jsem naději na přežití a odplatu.
Velmi jsem si přála uvidět Severa, ale neobjevoval se. Stýskalo se mi po jeho nádherných příbězích, bylo mi smutno bez jeho vřelé podpory… Stal se mým opravdovým přítelem a přátel už mi v té době mnoho nezbývalo… Okolí bylo děsivé a chladné, bez jakéhokoli náznaku lidskosti…
Ale nakonec, v jednom překrásném slunečním dni, se Sever objevil. Z nějakého důvodu se mi zdál jiný, pouze jsem nedokázala vystihnout v čem. Pevný a zároveň smutný, dlouho pozorně hleděl do mé tváře, jakoby hledal potvrzení, že jsem ještě naživu… Že budu ŽÍT.
Dokud…

„Moc ráda tě vidím. Vítej, Severe!“
„Mír tvé Duši, Izidoro. Dokázala bys vstát, má přítelkyně? Omlouvám se za všechnu bolest. Nemohl jsem ti pomoci.“
„Myslím, že se mi podařilo přežít, Severe… Karaffa mne už nemůže víc vyděsit. Už mu nezůstalo nic, čím by mne mohl zlomit. Proto jsem silnější než on. Nyní s ním budu bojovat, dokud ho nezničím.“
„Jsi si jistá, přítelkyně, že tě tvé srdce nezradí? Stala ses tak klidnou a uzavřenou!“
Sever se do mne vpíjel jako by se snažil zjistit, zda má duše ještě žije.

„Upokoj se, Severe… Mám dost sil, bych vydržela žít tak dlouho, dokud žije Karaffa. Ale o něm nyní nechci hovořit! Pověz příteli, můžeš mi dnes dát další dárek – můžeš mi povědět o Vidomirovi? Vzpomínáš, slíbil jsi mi to?“
Znovu na mne pozorně pohlédl, ale když uviděl jen upřímnou prosbu, s úlevou přikývl.
Věděla jsem, že jej udivuje má vyrovnanost… Jako bych se stala kamenem, do nějž nyní vytesávám svůj příběh.
„Co bys o něm chtěla vědět, Izidoro?“ zeptal se Sever laskavě.

Obr. Raný obrázek hradu Usson

„Všechno ode dne, kdy se mu podařilo uniknout hranici…“ usmála jsem se. „Od samého narození.“
Sever přisvědčil a znovu pro mne pootevřel «dveře» do minulosti, začínaje tak nový jedinečný příběh…
Poté, co čtyři uprchlíci vybudovali na hoře Bidortě obrovskou hranici – znamení pro očekávané v Montséguru – trochu se ohřáli a pokračovali v nelehké cestě, která je měla dovést k přátelům na odlehlý hrad Usson. Hrad byl před zvědavými pohledy skrytý okolními horami a zdál se v té době nejvhodnějším, aby na nějaký čas ukryl vzácného hosta.

Obr. Stará rytina hradu Usson. Tak vypadal do svého zničení církevním vojskem
roku 1258

„Bylo to úžasné místo, Izidoro. A majitelé hradu (starší) byli lidmi stejně podivuhodnými jako sám hrad. Zvláště paní Esklarmonde d’Usson. Ano, ano! Nediv se, má přítelkyně, mezi katary v té nelehké době bylo celkem pět dam Esklarmond! Říkali, že toto jméno své nositelce přináší štěstí. Pravda, mně to připadalo spíš naopak… Ale jméno je to opravdu nádherné. Povím ti něco málo o Esklarmonde d’Usson… Zaslouží si, aby se oní vědělo.

Obr. Zříceniny hradu Usson v dnešní době

Aby o ní byla známa pravda, nikoli to, co říká církev…“ a když zachytil můj tázavý pohled, Sever smutně odpověděl: „Ano, přítelkyně… Je to další smutný a lživý příběh o podivuhodném člověku, ženě-bojovnici, jejíž život byl neobyčejně statečný a světlý a z něhož «temní» později vytvořili odporný obraz… Stejně jako z Magdaleny i z ní udělali «lehkou ženu», «bláznivou vědmu», bezcílně bloudící po okcitánských horách… Našel se také jistý «bratr Robert», který písemně potvrdil inkvizici, že se v lese setkal s obnaženou Esklarmonde, obklopenou smečkou bílých vlků… kteří měli lidské tváře…

(Podrobnosti o podivuhodném životě Esklarmonde d’Usson si můžete přečíst v další knize «Děti slunce»).

Obr. Esclarmonde d’Usson

Byla nemanželským dítětem hraběte Raymonda Rogera a abatyše Ermengardy. Dali jí jméno Esklarmonde d’Alion. V těch časech bylo pro bohatého pána naprosto normální mít tolik nemanželských dětí, o kolik se byl schopen postarat. Rozdíl mezi nimi byl jen v tom, zda byla matka dítěte bohatá a vznešená. Pokud byla bohatou dámou, dítě bylo přijato otcem bez jakýchkoli problémů. Jako se stalo v tomto příběhu…

Jednou, jestli se nepletu, při nočním lovu vlků v lesích Ariège, se hrabě Raymond, zcela zaujatý lovem, ztratil… Po dlouhém hledání cesty domů, úplně vyčerpanému, se mu zdálo, jakoby jej někdo tiše volal a přímo před sebou uviděl velmi vysokou, bílou kamennou zeď… Ukázala se být velmi známým Ariègeským ženským klášterem.

Hrabě požádal, aby k němu přivedli abatyši, protože počítal s tím, že zde na noc nalezne přístřeší. Přišla k němu vysoká okouzlující mladá žena, představená kláštera Ermengarda…

Obr. Esclarmonde d’Usson, kamenná socha

Hrabě Raymond byl po celý svůj život znám jako velký obdivovatel ženské krásy.
Dokonce mu přezdívali Raymond Milovník… A samozřejmě, milá abatyše jím nezůstala nepovšimnuta… Následující jitro Ermengardě po hraběti zůstaly jen příjemné vzpomínky a hlava jím zabitého velikého vlka, zavěšená na klášterních dveřích…

Vzhledem k tomu, že Ermengarda byla šlechtické krve, musela velmi záhy opustit klášter a odejít do své rodné krajiny v Telha, aby tam přečkala kompromitující období těhotenství. O několik měsíců později porodila dvojčata – okouzlující děvčátko a chlapečka. Ubohá Ermengrada zemřela při porodu, aniž by své děti uviděla. Když se o dětech dozvěděl hrabě Raymond, na nic nečekal a vzal novorozence pod svou ochranu.

Spolu s najatou chůvou a kojnou v jedné osobě je ubytoval na jednom ze svých četných hradů. Bohužel, přesně o rok později, při obléhání hradu Mirepoix, hrabě Raymond na následky těžkého zranění zemřel.

Jak děti rostly, byly velmi krásné, silné a chytré, čímž některým příbuzným způsobovaly radost a u jiných vzbuzovaly určitou závist, jako například u širokého příbuzenstva rodiny Foix-Mirepoix-Peyre (nebo Pereyley? – pozn. překl.), kterému se rozšíření rodiny o nemanželské děti příliš nelíbilo. Aby děti na čas odstranili z dohledu, chlapec byl odeslán studovat do kláštera, (aby mohl později zaujmout odpovídající společenské postavení) a děvčátko usadili na panství Belpech, kde je svěřili do péče věrného Raymondova vazala, již stránoucího de Roaixe…

Tak zní oficiální verze života Esklarmonde d’Usson, kterou vypráví nejsvětější církev… a místní úředníci na žádost těch, co se o věc zajímají, pokud takoví vůbec jsou…
Skutečný život této neobyčejné dívky a později – úžasné ženy byl (jak už jsi pochopila!) poněkud jiný… Pouze se o tom, bohužel, nepíše v «oficiálních» spisech a dokumentech…

A všechno to, co bylo kdysi napsáno, bylo už dávno zničeno služebníky církve, protože se báli, aby lidé neuvěřili starým legendám a nevydali se hledat pravdu o podivuhodné ženěbojovnici, stále ještě žijící mezi Okcitánci…
Legendy ji nazývaly živým Chrámem Starých Bohů…

Přátelé – Vtělením Starých.
Pro církev byla ztělesněným Antikristem, modrookou Ďáblicí, jednoduše – čarodějnicí-Vědmou…
Církev za ni přislíbila velikou odměnu, jen aby jí více nebylo mezi živými…
A kataři, především «starší», obdivovali její odvahu, byli hrdní na její úžasnou odvahu a milovali její velké čisté srdce, které každému rozdávalo světlo a klid…“
„Odkud znáš takové podrobnosti, Severe? Mluvíš tak podrobně jako bys ji znal?“ nevydržela jsem to a zeptala se.

Obr. Obraz malíře Borise Olšanského «Zrození Válečného Mága» se velmi blíží skutečnému obřadu Posvěcení novorozeného Válečného Mága Volchvem

„Pouze několik lidí znalo pravdu o jejím narození, Izidoro. Byl jsem mezi těmi, kteří kdysi v okamžiku narození přišli «zaradovat se» nad jejím Životem… Byla Válečným Mágem…
Své schopnosti nezískala učením, s tím vzácným darem se už narodila. Nazval jsem ji – Rada (radostná, darující Ra). Tehdy ještě nikdo nevěděl, jak nepředvídatelný a komplikovaný bude její Úděl.

Od samého počátku života byla dívka bystrá a houževnatá. I když byla ještě úplně malá, Esklarmonde již dokázala komunikovat s dávno mrtvými bojovníky. Bez dotyku dokázala pohybovat těžkými předměty, mentálně komunikovat… Byla velmi nadaná a byla na to skutečně hrdá. Občas jsem ji navštěvoval, abych její cvičení zaměřil potřebným směrem. A pokaždé jsem byl upřímně překvapen, jak rychle a přesně pracoval mozek maličké Esklarmonde!.. Vždycky toužila po nových, jí dosud neznámých, Znalostech. Chtěla vědět VŠECHNO a HNED, bez ohledu na to, jak těžké nebo složité jí předávané znalosti byly!..

Starý Volchv Rajaks, přidělený děvčátku téměř od samého jejího narození, nestíhal odpovídat na věčná «proč?». Přes veškerou péči byla vždy o krůček napřed…
Léta ubíhala… Esklarmonde vyrostla. Z kudrnaté zábavné holčičky se proměnila v krásnou dívku, ohromující silou a moudrostí i ty nejstarší. Stala se neohroženým bojovníkem, «divokou lovkyní», jak ji nazývali cizí… Slunečním bojovníkem, jak ji jmenovali vlastní…

Bylo to staršlivé období lidských obětí v ohni, vysilujících obležení a dlouhé krvavé války se «služebníky Božími». Esklarmonde horlivě bojovala za svou Okcitánii. Zoufale, všemi prostředky, jakoukoli zbraní, která se jí naskytla. Hrabě de Mirepoix, který Esklarmonde velmi miloval a obával se o tuto svou neklidnou příbuznou, se snažil její bojovnost mírnit.

Ale po vyslechnutí jeho slov Esklarmonde bojovala za své katary ještě silněji a divočeji…

Bojovala pomocí magie i obyčejnými zbraněmi. Dokonale vládla mečem (za což vděčila svému strýci, hraběti Mirepoix), v noci vodila bojovníky, z nichž každý byl připraven obětovat za ni svůj život. S využitím velmi dobré znalosti svých milovaných hor připravovala noční nájezdy, čímž výrazně snižovala početní stavy církevního vojska, obléhjícího Montségur. Ve dne, protože věděla kde jsou stanoviště hlídek, na ně Esklarmonde magií svrhávala celé skály, zapalovala stany, plašila koně. Bojovala… A hon na ni pokračoval… Křižáci se jí obávali, té podivuhodné, plavé, modrooké Vědmy, která je beze strachu napadala z nejméně pravděpodobných a nečekaných směrů, ničící je jako hejna přelétavých vran, bezprávně hodujících na její Okcitánii… Esklarmonde bojovala.

Ale byla téměř samotná… Všichni obránci Montséguru se nacházeli uvnitř obleženého hradu. Jenže Esklarmonde mezi ně nevpustili. Její strýc, stojící v čele obránců, jí nařídil bojovat vně obležení; zřejmě se tak dívku snažil ochránit před jejich trpkým tragickým osudem.

Hrabě de Mirepoix, stejně jako jeho bojovná neteř, velmi dobře znal nejrůznější vědy, alchymii a samozřejmě také slovansko-árijské příběhy o bojovém umění. Než započal boj, maloval na tváře svých vojáků ochranné ariánské znaky, které nic nechápající křižáky uváděly v úžas. Když křižáci na hradbách Montséguru viděli rytíře pomalované zvláštními znaky a stejnými znaky zdobenou překrásnou tvář dlouhovlasé ženy, napadající je z týlu, začínali propadat panice. Jak je známo, křižáci se považovali za statečné vojáky, kteří se nebáli ani «boha ani ďábla». Ale jakmile se setkali s něčím nesrozumitelným a tajemným, všechna jejich odvaha se někam beze stop vytratila… A oni se stali jen normálními vystrašenými lidmi, vyhýbajícími se podle možností všemu nepochopitelnému.

(O «barevných» starobylých symbolech rytířů-vojáků přesvědčeného katara, hraběte de Mirepoix, se je možno dočíst v oficiálních záznamench inkvizice v Carcassonnu).

Esklarmonde se neomezovala pouze na válečné nájezdy, ale v noci dodávala na Montségur i potraviny, což bylo ještě nebezpečnější nežli samotný boj. Senešal Carcassonu, d’Arcis, svým vojákům pod hrozbou smrti nařizoval hledat jakoukoli cestičku, jakoukoli skulinu, která by mohla sloužit jako průchod do hradu. Ale Esklarmonde znala tajemství podzemních chodeb, přicházela jimi přímo do «vnitřního» (jak mu říkali) podzemního hradního sálu. A samozřejmě, byla s velkou žádostí očekávána! Tyto její příchody pomáhaly lidem, hladovějícím a unaveným dlouhým obléháním, navrátit trochu sil… aby přežili. A ona byla šťastná už jen tím, když viděla jak se jejich tváře rozjasňují.

Obr. Projít do «vnitřního» sálu Montséguru bylo možné z chodeb v místě označeném na obrázku slovem «Carriere»

Nemyslela na sebe, nemluvila o strachu. Byla vskutku dokonalou starší – mladinká Esklarmonde, jednou z těch, kteří stále ještě bojovali…
Veden přáním nějak ochránit svou milovanou, ale neposlušnou neteř, se strýc odhodlal k závažnému kroku – našel Esklarmond báječného muže, za něhož ji během krátké doby provdal. Jeho jméno bylo Bernard d’Usson, měl 38 let a byl tedy starší než Esklarmonde o celých dvacet let. I přes tento věkový rozdíl si však Esklarmonde svého muže, který byl dobrým a věrným katarem, všemožně pomáhajícím svým bratřím ve Víře přežít tyto strašné dny, opravdu zamilovala.

Psal se rok 1243. Montségur – sluneční svatyně Katarů – se dosud držela. Ale Esklarmonde věděla – že už to nebude trvat dlouho. Věděla, že do roka Montségur padne.
Pán d’Usson usilovně opevňoval hrad, připravující se přijmout uprchlíky z Montséguru, pokud se vůbec někomu podaří zachránit. Esklarmondin manžel Bernard uzavřel smlouvu s Corbariovými španělskými žoldnéři, do jejichž pokladny převedl na tu dobu poměrně velkou sumu peněz.

Tato částka byla žoldnéřům vyplacena za pomoc při osvobození Montséguru, ke kterému, bohužel, nikdy nedospěli.
Zklamaný zradou španělů, pán d’Usson stále ještě neztrácel naději. S vědomím nebezpečí hrozícímu Montséguru, se rozhodl nabídnout svou pomoc Světozarovi a Esklarmonde při záchraně dítěte, potomka Radomíra a Magdaleny, který se už už chystal vstoupit do tohoto nebezpečného Světa. Hrad Usson byl nejbezpečnější ze všech, které zbývaly, a nacházel se velmi blízko Montséguru. Proto se zdál nejvhodnějším útočištěm pro hladem a trvalým nevyspáním vyčerpané uprchlíky. Pomoc byla s povděkem přijata.
Setkali se u hory Bidorty, odkud Světozar musel dát znamení své Esklarmonde, že u nich je vše v pořádku, že její syn zůstal naživu…

Noc byla mlhavá a zamračená. Velké kapky se chvěly ve vzduchu, vlhce lnoucí k oblečení… Zkřehlí uprchlíci se chvěli chladem, ale nezastavovali se, protože si přáli odejít co nejdál. Maličký Vidomir klidně pospával v náručí neznámé tety, aniž by věděl, že jeho matka velmi brzy půjde na smrt… A Esklarmonde, poprvé tisknoucí k hrudi novorozence, s každou minutou víc vrůstala do jeho malého světa, protože věděla, že se s ním nedokáže rozloučit… I kdyby jen na čas… Dokud z něj nevyroste mladý muž Vidomir…

Tehdy ještě nevěděla, jak pevně a trvale spojí jejich životy nevypočitatelný Osud…

https://www.cez-okno.net/clanok/odhaleni-43-ztrata-anny-zena-bojovnice

13.díl: https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-13-dil/

12.díl: https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-12-dil/

11.díl: https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-11-dil/

10.díl: https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-10-dil/

9.díl: https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-9-dil/

8.díl: https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-8-dil/

7. díl https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-7-dil/

6. díl https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-6-dil/

5.díl: https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-5-dil/

4.díl https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-4-dil/