„Ó ne, Izidoro! Člověk je velmi silný ve své schopnosti přežít. Ani si neumíš představit, jak moc je silný! Opravdový člověk se nikdy nevzdá… I kdyby zůstal jediný. Tak tomu bylo vždy. A vždy tomu tak bude. Na Zemi je velmi mocná síla Lásky i síla Boje, přestože to lidé zatím ještě pořád nechápou. Ale vždy se zde najde někdo, kdo povede ostatní. Důležité je, aby tento Vůdce nebyl „černý“… Od okamžiku narození člověk hledá cíl svého života. Záleží pouze na něm, najde-li jej sám, nebo se ukáže být tím, komu tento cíl bude dán. Lidé se musí naučit myslet, Izidoro. Dosud bohužel za mnohé přemýšlí jiní…”
Probudila jsem se v děsivém studeném sklepě, silně prostoupeném pachem krve a smrti…
Oněmělé tělo nevnímalo a tupě bolelo, ani v nejmenším si nepřálo „procitnout“… A Duše se s lehkostí ptáčka vznášela v jasném světě vzpomínek, vyvolávajíc z paměti milované tváře ze dnů plných štěstí, kdy do našeho života ještě nenahlédal smutek a kdy v něm nebylo místa pro zármutek a bolest…
V onom překrásném „opuštěném“ světě ještě žil můj báječný manžel Girolamo… zaplavoval mě zvonivý smích malé Anny… tam se na mne po ránu laskavě usmívala moje milá, něžná maminka… Tam mne trpělivě učil moudrosti Života můj dobrý otec… Tento svět byl šťastný, slunečný a má rozervaná duše odlétala pryč, dál a dál… aby se nikdy nevrátila zpět…
Jenže zlá realita mne, kdoví proč, neopouštěla… Nelítostně dorážela na můj horečnatě pracující mozek, násilně se dožadovala návratu „domů“. Pozemský svět volal o pomoc… Karaffa žil… A dokud on dýchal – nemohlo být v našem světě radosti a světla.
Byl čas vrátit se domů…
Zhluboka jsem se nadechla a konečně ucítila své ztuhlé fyzické tělo – do něhož se neochotně, kousek po kousku, navracel život… Zbývalo pouze sebrat odvahu…
V místnosti, kde jsem se nacházela, vládlo tíživé, ohlušující ticho. Seděla jsem v hrubém dřevěném křesle, bez pohybu, se zavřenýma očima, snažíc se „přítomným“ (pokud tam takoví byli) nedat najevo, že jsem procitla. Vše jsem velmi dobře cítila a slyšela a napjatě jsem se „rozhlížela“, snažíc se zjistit, co se kolem děje.
Potichoučku přicházejíc k sobě, začínala jsem si vzpomínat na minulost a najednou jsem velmi jasně uviděla, CO bylo skutečným důvodem pro mou náhlou a hlubokou extázi!..
Ledová hrůza ostře zachvátila znehybnělé srdce, aniž by mu umožnila plně se probudit!..
Otec!.. Můj ubohý dobrý otec je ZDE!!! V tomto strašlivém krvavém sklepení – děsivém doupěti určeném smrti… Následoval Girolama… Umíral.
Karaffova zlověstná past se zaklapla, pohlcujíc jeho čistou Duši…
Bála jsem se uvidět nejhorší, ale přesto jsem sebrala unikající odvahu a pozvedla hlavu…
První, co jsem uviděla přímo před sebou, byly černé Karaffovy oči planoucí hlubokým zájmem… Otec v mučírně nebyl.
Karaffa stál, zkoumavý zrak soustředěně zabodnutý do mé tváře, jako by se snažil přijít na to, co se skutečně odehrává v mé utrpením zmrzačené duši… Jeho inteligentní, štíhlý obličej k mému velkému překvapení vyjadřoval upřímné nadšení(!), které se mi ale zřejmě nechystal ukazovat… Když zpozoroval, že jsem se probudila, Karaffa okamžitě „nasadil“ svou lhostejnou masku a s úsměvem „laskavě“ pronesl:
„Copak, Izidoro! Pročpak všechny děsíte? Nikdy jsem si nemyslel, že můžete být tak nervózní!..“ a potom, nevydržev, dodal: „Jak jste krásná, madonno!!!.. I když se nacházíte v tak hlubokém bezvědomí…“
Hleděla jsem na něj neschopna cokoli odpovědět a v mém poraněném srdci se šířil divoký poplach… Kde byl otec? Co s ním Karaffa učinil?! Byl vůbec ještě naživu? Sama jsem to nedokázala vidět, jakmile mi realitu zastřely emoce, schopnost vidět mne opouštěla. Ale Karaffy jsem se ptát nechtěla, stejně jako jsem si nepřála poskytnout mu sebemenší potěšení. Stejně – něco změnit už nebylo možné. A byla jsem si jistá, že Karaffa si neodepře radost mne o tom, co se ještě mělo stát, informovat. Proto jsem dávala přednost vyčkávání.
Karaffa již byl zase sám sebou – sebejistým a „pichlavým“… Po jeho nedávné „uchvácenosti“ a „soucitu“ nezbylo ani stopy. Myslím, že to byl nejpodivnější, nejnevypočitatelnější člověk na světě. Jeho nálada se dramaticky měnila během několika sekund a po nejlichotivějším komplimentu mohla následovat nejkratší cesta do rukou kata. Byl výjimečný ve své nepředvídatelnosti a velmi dobře to věděl…
„Madonno Izidoro, cožpak jste zapomněla mluvit? Promiňte, ale vědmy vašeho „rozletu“ musejí být silnější! Nakolik jsem pochopil, vy jste jejich – Bojovník? Jak jste se tedy mohla tak snadno chytit na prosté „lidské“ emoce?..
Vaším rozumem je srdce, Izidoro, a to je pro tak silnou vědmu nepřijatelné!.. Cožpak vy sami, nadaní Darem, neříkáte: „Buď sám a zachovávej odstup, dokud probíhá válka. Nepouštěj své srdce na „bitevní pole” – jinak tě zničí“. Není to vaším přikázáním, Izidoro?
„Máte naprostou pravdu, Svatosti. Ale to ještě neznamená, že s ním plně souhlasím. Láska k člověku nebo lidstvu může někdy na „bitevním poli“ vykonat zázraky, nemyslíte? I když, odpusťte mi mou naivitu, úplně jsem zapomněla, že takové pocity jsou vám sotva známé… Ale jak velmi dobře si pamatujete naše přikázání, Vaše Svatosti! Doufáte, že se ještě někdy vrátíte do Meteory?.. Vždyť ten, kdo vám poskytl svůj „dárek“, už tam dávno není.
Meteora ho vyhnala tak, jako vyhnala i vás… Není to tak, Svatosti?
Karaffa smrtelně pobledl. Všechna jeho obvyklá arogance se najednou začala vytrácet a on náhle vypadal vnitřně bezbranný a „obnažený“. Zdálo se, že zoufale hledá slova, a nemůže je najít. Čas se zastavil. Nebezpečná chvíle – něco se každým okamžikem muselo stát… Každou buňkou svého těla jsem cítila, jak v něm zuří bouře „černého“ hněvu smíšeného se strachem, který by u Karaffy sotva kdo očekával. Čeho se mohl obávat tento všemocný, zlý člověk?..
„Odkud to víte, Izidoro? Kdo vám to mohl povědět?!“
„Jsou „přátelé“ a PŘÁTELÉ, jak rád říkáte, Vaše Svatosti!..“ odpověděla jsem, záměrně ho popichujíc. „Právě tito PŘÁTELÉ mi pověděli vše, co jsem o vás chtěla vědět. Pouze pro získání poznatků, které nás zajímají, používáme jiné metody než vy – mé druhy nebylo třeba mučit, sami mi s radostí vše řekli… A věřte, je to tak mnohem příjemnější! Pokud vás ovšem neokouzluje samotné mučení, samozřejmě… Zdálo se mi, milujete pach krve, Svatosti?.. “
Jak jsem přicházela víc a víc k sobě, cítila jsem, jak se postupně navrací i můj bojový duch. Nebylo co ztratit… Nesnažila jsem se být příjemná – Karaffu to ale neznepokojovalo. Toužil po jediném – získat odpovědi na své otázky. Na ostatním nezáleželo. Snad kromě jediného – mého plného podrobení se mu…
Ale velmi dobře věděl, že to se nestane. Takže jsem neměla potřebu být zdvořilou. A abych byla upřímná, způsobovalo mi to opravdovou radost…
„Vás nezajímá, co se stalo s vaším otcem, Izidoro? Vždyť ho tolik milujete!“
„Milujete!!!“… neřekl – „milovala“! To znamená, že otec zatím žije!
Snažila jsem se nedat najevo svou radost a jak nejklidněji jsem mohla, odvětila jsem:
„Stejně ho zabijete! A stane-li se to dříve nebo později, už nemá žádnou hodnotu, Svatosti…“
„Jak se mýlíte, drahá Izidoro!.. Pro každého, kdo se dostane do sklepení inkvizice, to má veliký význam! Ani nemáte představu, jak veliký…“
Karaffa už byl zase „Karaffou“, důmyslným mučitelem, který, aby dosáhl svého cíle, byl připraven s velkou radostí přihlížet nejkrutějšímu mučení, nejhorší bolesti druhých…
Se zájmem hazardního hráče se teď snažil objevit alespoň nějakou skulinu v mé bolestí zmučené mysli, ať už jí bude strach, hněv nebo dokonce láska – to pro něj nemělo žádný význam… Prostě chtěl udeřit, a který z mých pocitů mu pro to otevře „dveře“ – už bylo druhořadé…
Ale já jsem se nepoddávala… Zjevně mi pomáhala má věhlasná „trpělivost“, která bavila všechny kolem ještě v době, kdy jsem byla dítětem.
Otec mi kdysi vyprávěl, že jsem byla nejtrpělivějším dítětem, jaké s matkou kdy viděli a které nebylo možno téměř ničím rozzlobit. Když ostatní v nějaké věci úplně ztratili trpělivost, já jsem říkala: „Nic se neděje, všechno bude dobré, je potřeba jenom chviličku počkat“… Věřila jsem v pozitivní i tehdy, když v to již nikdo jiný nevěřil. A právě tuto mou vlastnost Karaffa, při všech svých velkých vědomostech, zřejmě neznal. Proto nesnášel můj podivný klid, který neměl žádnou oporu v současnosti, ale který byl dán právě mou nevyčerpatelnou trpělivostí. Zkrátka, nemohla jsem dopustit, aby, konaje nám takové nelidské zlo, si ještě i vychutnával naši hlubokou, skutečnou bolest.
I když, abych byla naprosto upřímná, některé skutečnosti v Karaffově jednání jsem si stále ještě nedokázala pořádně vysvětlit…
Na jedné straně – zdálo se, že byl skutečně nadšen mými neobvyklými „talenty“ a také ho vždy uchvacovala má „proslavená“ přirozená krása, což prozrazoval žár v jeho očích pokaždé, kdykoli jsme se setkali. Ale současně Karaffu z nějakého důvodu dokázala velmi rozčarovat jakákoli nedokonalost, kterou ve mně náhodně objevil, a opravdu ho rozzuřila jakákoli má slabost nebo také sebemenší chybička, kterou se mi čas od času stejně jako kterémukoli jinému člověku podařilo udělat… Někdy se mi dokonce zdálo, že jsem nechtěně porušila nějaký, jím samým a pro sebe vytvořený, neexistující ideál…
Kdybych ho tak dobře neznala, možná bych byla nakloněna uvěřit, že tento nepochopitelný a zlý člověk mne svým velmi osobitým způsobem miluje…
Ale jakmile můj vyčerpaný zmučený mozek dospěl k takovému závěru, okamžitě jsem si připomínala, že se pořád jedná o Karaffu! Karaffu, který nemá uvnitř žádné čisté nebo opravdové city!.. Tím víc takové jako Láska. Když už, jeho cit se spíše podobá citu vlastníka, který si našel drahou hračku a přeje si znát, co je uvnitř. A pokud na hračce objeví sebemenší chybu – je téměř okamžitě připraven vrhnout ji přímo do ohně…
„Umí vaše duše opustit tělo během života, Izidoro?“ přerušil mé smutné myšlenky další neobvyklou otázkou.
„Samozřejmě, Vaše Svatosti! Je to to nejjednodušší, co může udělat každý vedun. Proč vás to zajímá?“
„Váš otec to používá, aby se vyhnul bolesti…“ pronesl Karaffa zamyšleně.
„Běžné mučení proto u něj nemá smysl. Ale já najdu způsob, jak jej přimět mluvit, i když to bude trvat déle, než se čekalo. On ví velmi mnoho, Izidoro.
Myslím, že ještě mnohem víc, než si dovedete představit. Neodhalil vám ani polovinu!… Nechtěla byste znát zbytek?!“
„Proč, Vaše Svatosti?!..“ snažila jsem se skrýt svou radost ze slyšeného a pronesla jsem tak klidně, jak jen bylo možné: „Pokud mi něco neodhalil, znamená to, že pro mne ještě nenastal čas to znát. Předčasné poznání je velmi nebezpečné, Vaše Svatosti – může stejně dobře pomoci jako zabíjet. Proto je třeba velká obezřetnost. Myslím, že to musíte vědět, vždyť i vy jste se nějaký čas učil tam, v Meteoře?“
„Nesmysl!!! Já – jsem připraven na všechno! Tak dávno už jsem připraven, Izidoro! Tito blázni prostě nevidí, že potřebuji jen Poznání (Znalosti), a dokážu mnohem víc než ostatní! Možná i víc než oni sami!..“
Karaffa byl děsivý ve své „ŽÁDOSTIVOSTI“ a já jsem pochopila, že pro to, aby získal potřebné znalosti, smete JAKÉKOLI překážky stojící mu v cestě…
Ať už to budu já, můj otec nebo dokonce malá Anna, on dosáhne zamýšleného, „vytluče“ to z nás, neohlížeje se na nic. Očividně i dříve se domáhal všeho, na co se zaměřil jeho nenasytný mozek, včetně své současné vlasti a návštěvy Meteory a pravděpodobně mnohých, mnohých dalších, což jsem raději ani nechtěla znát, abych definitivně neztratila naději ve vítězství nad ním. Karaffa byl opravdu nebezpečný pro lidstvo!.. Jeho svrchovaná „víra“ ve vlastní „genialitu“ převyšovala jakékoli obvyklé normy nejvyššího existujícího sebevědomí a děsila svou neúprosností, když se věc dotýkala něčeho jím „vytouženého“…
Abych ho trochu zchladila, najednou jsem začala „tát“ přímo před jeho „svatým“ pohledem a během okamžiku jsem úplně zmizela… Byl to dětský trik nejjednoduššího „závanu“, jak jsme nazývali okamžitý přesun z jednoho místa na druhé (teleportaci), ale na Karaffu to muselo zapůsobit „osvěžujícím“ způsobem. Nemýlila jsem se… Když jsem se za minutu vrátila nazpátek, jeho ohromená tvář vyjadřovala naprostý zmatek, který, jsem si jista, se podařilo zahlédnout jen nemnohým. Nevydržela jsem déle tento zábavný obrázek a z duše se rozesmála.
„Známe mnoho triků, Vaše Svatosti, ale jsou to jen triky. POZNÁNÍ – je něco zcela jiného. Je to – zbraň a je velmi důležité, do jakých rukou se dostane…“
Ale Karaffa mne neposlouchal. Byl jako malé dítě otřesen tím, co právě uviděl, a hned to chtěl pro sebe!.. Byla to nová, neznámá hračka, kterou musel mít hned teď!!! Nemeškaje ani minutu!
Na druhou stranu však byl také velmi inteligentním člověkem, a přes touhu po něčem téměř vždy dovedl uvažovat. Doslova v okamžiku jeho pohled začat temnět, rozšiřující se černé oči na mne zíraly s němou, ale velmi naléhavou otázkou a já jsem s uspokojením uviděla, že začal chápat skutečný význam jemu ukázaného malého „triku“…
„Znamená to, že jste po celou dobu mohla jednoduše „uniknout“?!.. Proč jste neodešla, Izidoro?!! “ téměř nedýchaje, zašeptal Karaffa.
V jeho výrazu hořela jakási divoká, neskutečná naděje, očividně spojená se mnou… Ale podle způsobu, jakým jsem odpovídala, pochopil, že se zmýlil. A „železný“ Karaffa k mému velkému překvapení náhle ochabl!!! Na okamžik jsem si dokonce myslela, že se uvnitř něj cosi přetrhlo, jako by našel a hned zase ztratil něco pro něj opravdu životně důležitého, a možná do jisté míry i drahého…
„Vidíte, život není vždy tak jednoduchý, jak se nám zdá… nebo jak bychom jej chtěli vidět, Vaše Svatosti. To nejjednodušší se nám někdy zdá nejlepším a nejreálnějším. Ale bohužel, ne vždy je to pravdou. Ano, dávno jsem mohla uniknout. Ale co by se tím změnilo?.. Vy byste našel další „obdařené Darem“, ne tak silné jako já, ze kterých byste se také pokusil „vytlouct“ znalosti, které vás zajímají. A tito chudáci by neměli žádnou naději se vám postavit.“
„A vy myslíte, že ji máte?..“ otázal se Karaffa s jakýmsi bolestným soustředěním.
„Bez naděje je člověk mrtvý, Vaše Svatosti, nu a jak vidíte, já pořád ještě žiji. A dokud budu naživu – do poslední minuty mne uvnitř bude hřát naděje…
Takové už jsme my – vědmy – zvláštní lidé, viďte.“
„Myslím, že pro dnešek už bylo rozhovorů dost!“ zvolal nečekaně zle Karaffa. A aniž by mi dal čas se vystrašit, dodal: „Vás odvedou do vaší komnaty. Na brzkou shledanou, madonno!“
„A co můj otec, Vaše Svatosti? Chci být přítomna u toho, co se s ním stane. Bez ohledu na to, jak hrozné by to bylo…“
„Neobávajte se, drahá Izidoro, bez vás by to nebylo ani zdaleka tak „zábavné“! Slibuji, uvidíte všechno, a já jsem velmi rád, že jste takové přání projevila.“
Hezky se usmál, už se obrátil ke dveřím, ale najednou si na něco vzpomněl a zastavil se: „Řekněte, Izidoro, když „mizíte“, hraje nějakou roli, odkud se to děje?..“
„Nikoli, Vaše Svatosti. Vždyť přece neprocházím zdmi. Jednoduše se „rozpouštím“ na jednom místě, abych se ve stejnou chvíli na jiném objevila, pokud vám takové vysvětlení dá alespoň nějakou představu. Vše je velmi jednoduché, když víte, jak to udělat…“
Karaffa mne ještě okamžik hltal svýma černýma očima, potom se otočil na podpatku a rychle vyšel z komnaty.
Velmi dobře jsem chápala, proč položil poslední otázku… Ve stejné minutě, kdy uviděl, jak se mohu zvednout a jednoduše zmizet, si lámal svou pyšnou hlavu, jak by mne pevněji někam „připoutal“. Ale svou odpovědí jsem ho připravila o klid a má duše se upřímně radovala z tohoto malého vítězství, protože jsem s jistotou věděla, že od toho okamžiku Karaffa nebude spát, jak se bude snažit vymyslet, kde by mne spolehlivěji ukryl.
Konečně, byly to jen zábavné okamžiky, odvádějící pozornost od strašné reality, ale pomáhaly mi se v Karaffově přítomnosti na okamžik uvolnit a neukazovat, jak hluboce a bolestivě mne ranilo to, co se stalo. Nesmírně jsem si přála najít východisko z naší beznadějné situace, přála jsem si to ze všech sil své zmučené duše! Jenže samotná touha zvítězit nad Karaffou nestačila. Musela jsem pochopit, co jej činilo tak silným, jaký to byl „dar“, který obdržel v Meteoře a který jsem nemohla vidět. K tomu jsem ovšem potřebovala otce.
Ten ale neodpovídal. Proto jsem se rozhodla zkusit, zda neodpoví Sever… Ale ani on se mnou z nějakého důvodu nechtěl navázat kontakt. A tak jsem se rozhodla vyzkoušet něco, co jsem ukázala Karaffovi – projít „závanem“ do Meteory… Jenže tentokrát jsem neměla ponětí, kde se požadovaný klášter nachází… Byl to risk; pokud jsem neznala svůj „bod zhmotnění“, nemohla jsem se nikde „shromáždit“. To by znamenalo smrt. Ale stálo za to se o to pokusit, jestliže mám naději získat v Meteoře alespoň nějakou odpověď. Proto, snažíc se příliš nemyslet na důsledky, jsem vykročila…
Naladěna na Severa, v duchu jsem si přikázala objevit se tam, kde se v daném okamžiku mohl nacházet. Ještě nikdy jsem nešla takto naslepo a velkou důvěru to mému pokusu samozřejmě nepřidávalo… Jenže kromě vítězství nad Karaffou nebylo nic důležitějšího. A proto stálo za to riskovat…
Objevila jsem se na okraji velmi strmé skalní stěny, která se „vznášela“ nad zemí jako obrovská pohádková loď… Okolo byly pouze hory, veliké i malé, zelenající se i holé skály, kdesi v dálce přecházející v kvetoucí louky. Hora, na níž jsem stála, byla nejvyšší a jediná, na jejímž vrcholu se místy držel sníh…
Hrdě se tyčila nad ostatními jako třpytivý bílý ledovec, jehož základy v sobě skrývají neodhalené tajemství…
Čistý svěží vzduch až bral dech! Jiskřící a lesknoucí se v paprscích horského slunce pronikal hluboko do plic. Dýchalo se tak lehce a svobodně, jako by se do těla nevléval vzduch, ale úžasná životodárná síla. Chtělo se dýchat ji věčně!..
Svět se zdál krásným a slunečným! Jako by nikde nebylo smrti a zla, jako by nikde nestrádali lidé, jako by na zemi nežil strašlivý člověk jménem Karaffa…
Cítila jsem se jako ptáček připravený rozepnout svá lehká křídla a vznést se vysoko-vysoko do nebe, kde by se mne již žádné zlo nemohlo dotknout!..
Ale život se neúprosně vracel na zemi, tvrdou realitou připomínající důvodу, pro které jsem sem přišla. Rozhlédla jsem se kolem – přímo za mými zády se, hlazena větry, třpytící se ve slunci, tyčila sivá skála. A na ní… jako rozptýlené bílé hvězdičky se pohupovaly rozkošné, veliké, nevídané květiny!..
Hrdě vystavující slunečním paprskům své bílé, jako voskové, ostře zakončené okvětní lístky se podobaly čistým chladným hvězdám, omylem spadlým z nebe na tuto šedivou, jednolitou skálu… Neschopna odtrhnout oči od jejich chladné, podivuhodné krásy, spustila jsem se na blízký kámen, nadšeně obdivujíc fascinující hru světel a stínů na oslnivě bílých, dokonalých květinách… Má duše blaženě odpočívala, žádostivě nasávajíc nádherný klid tohoto světlého, čarovného okamžiku… Okolo se vznášelo kouzelné, hluboké a laskavé ticho…
Stopy Bohů!!! Vzpomněla jsem si najednou! Tak se nazývaly ty nádherné květiny! Podle prastaré legendy, kterou mi velmi dávno vyprávěla má milovaná babička, Bohové přicházející na Zemi žili vysoko v horách, daleko od hlučících davů a lidských neřestí. V dlouhých hodinách přemítání o vznešeném a věčném se před lidmi halili závojem „moudrosti“ a výlučnosti… Lidé nevěděli, jak je najít. Pouze pár šťastlivcům se poštěstilo JE uvidět, ale tyto „šťastlivce“ už nikdy nikdo nespatřil a nebylo koho se zeptat na cestu k hrdým Bohům… Až jednou umírající voják, poražený, ale odhodlaný nevydat se nepřátelům živý, vystoupil vysoko do hor.
Život ho opouštěl, vytékaje posledními kapkami chladnoucí krve… Nablízku nebylo nikoho, aby se s nešťastným vojákem rozloučil, aby slzami smáčel jeho poslední cestu… Najednou však jeho pohled zachytil podivnou, nevídanou božskou krásu!.. Obklopovaly jej neposkvrněné, sněhobílé, podivuhodné květiny… Jejich kouzelná bělost zaplavovala duši, navracela uniklou sílu. Volala zpátky k životu… Nemaje sílu se pohnout, voják vnímal jejich chladné světlo a jeho osamělé srdce se otevíralo lásce. Najednou, přímo před jeho očima, se hluboké rány začaly uzavírat. Život se k němu navracel, silněji a intezivněji nežli při narození. Pomalu vstal… přímo před ním se objevil vysoký Stařec…
„To ty jsi mne navrátil životu, Bože?“ zeptal se užaslý voják.
„Kdo jsi, člověče? A proč mne nazýváš Bohem?“ podivil se stařec.
„Kdo jiný by mohl učinit něco podobného?“ zašeptal muž. „A žiješ tu téměř v oblacích, v nebi… To znamená, že jsi Bůh.“
„Nejsem Bůh, jsem jeho POTOMEK… Pojď dál do našeho příbytku. S čistým srdcem a čistým úmyslem jsi přišel prosit o život… Proto ses vrátil. Raduj se.“
„Kdo mě tedy navrátil, Starče?“
„Oni, předkové (rodní), „stopy Bohů“…“ potřásl hlavou a ukázal na podivné květiny Stařec.
Od těch dob se šířila legenda o Květinách Bohů. Říká se, že vždy rostou u jejich obydlí, aby příchozím ukázaly cestu…
Ztracená v myšlenkách jsem si zpočátku nepovšimla, co vidím všude kolem… Moje podivuhodné čarovné květiny rostly pouze kolem úzké, temné průrvy, zející ve skále jako téměř neviditelný „přírodní“ vstup!!! Náhle zbystřený instinkt mě vedl právě tam…
Nikoho jsem neviděla, nikdo mi nepřicházel vstříc. Přicházejíc bez pozvání, jsem se cítila nepříjemně, ale odhodlala jsem se a přistoupila k průrvě.
Opět se nic nestalo… Žádná zvláštní ochrana ani žádná další překvapení tam na mne nečekaly. Všechno bylo klidné a majestátní jako na počátku věků… Ovšem proti komu by se zde také bylo pořeba chránit? Pouze před takovými obdařenými Darem, jakými byli i samotní hospodáři?.. Najednou jsem se zachvěla – vždyť by se mohl objevit ještě jeden takový „Karaffa“, který by byl do určité míry obdařený Darem, a stejně snadno by je „objevil“?!..
Opatrně jsem vstoupila do jeskyně. Ale ani zde se nic neobyčejného nestalo, až na to, že vzduch se stal jaksi jemným a „radostným“ – vonělo to tu jarem a bylinkami, jako bych se nacházela na svěží lesní mýtině a ne uvnitř holé jeskyně… Když jsem popošla několik metrů, ucítila jsem, že vše se stává světlejším, i když by se zdálo, že tomu musí být naopak. Světlo proudilo odněkud shora a zde dole se rozlévalo do velmi měkkého „šerosvitu“. V mé hlavě tiše a nevtíravě zazněla zvláštní, uklidňující melodie. Nikdy dříve jsem nic podobného neslyšela… Neobvyklá kombinace zvuků činila celý okolní svět lehkým, radostným a bezpečným…
V podivné jeskyni byl klid a velmi útulně… Jediné, co mě poněkud znepokojovalo – byl sílící pocit cizího pozorovatele. Ale nebylo to nepříjemné.
Spíše jako – starostlivý dohled rodiče nad nedospělým dítětem…
Chodba, kterou jsem procházela, se začala rozšiřovat, přecházejíc v obrovský vysoký kamenný sál, na jehož okrajích se nacházely jednoduché kamenné sedačky, podobné dlouhým lavicím, vytesané kýmsi přímo ze skály. A uprostřed tohoto podivného sálu stál kamenný podstavec, na kterém „planul“ všemi barvami duhy veliký diamantový krystal… Jiskřil a třpytil se oslepujícími různobarevnými záblesky a podobal se tak maličkému slunci, které kdosi z nějakého důvodu skryl v jeskyni.
Přistoupila jsem blíž a krystal zazářil jasněji. Bylo to velmi krásné, ale nebylo v tom nic mystického. Krystal byl hmotný, jen neuvěřitelně veliký a krásný. Pouze jsem nemohla pochopit, proč tento od pohledu obyčejný „kámen“ reagoval na přiblížení člověka? Možná, že jej nějakým způsobem „rozsvěcovalo“ lidské tělo?
„Máš naprostou pravdu, Izidoro…“ zaslechla jsem najednou čísi laskavý hlas. „Nikoli pro nic za nic si tě Otcové tolik cení!“
Trhla jsem sebou leknutím, otočila se a radostně vykřikla – stál tam Sever!
Byl stále přátelský a vřelý, pouze trošku posmutnělý. Jako přívětivé slunce, které najednou zastře náhodný mrak…
„Dobrý den, Severe! Odpusť, že jsem přišla bez pozvání. Volala jsem tě, ale nepřicházel jsi… Proto jsem se rozhodla vyhledat tě sama. Vysvětli mi, co znamenají tvá slova? V čem mám pravdu?“
Došel až ke krystalu – který se rozzářil ještě jasněji. Světlo doslova oslepovalo, nedovolujíc na něj hledět.
„Máš pravdu ohledně tohoto „zázraku“… Objevili jsme jej velmi dávno, před mnoha sty lety. A nyní koná dobrou službu – je ochranou proti „nevidoucím“, proti těm, kteří sem zabloudili náhodou.“ Sever se usmál. „Proti těm, kteří „touží, ale nemohou“…a dodal: „Jako Karaffa. Ale toto není tvůj sál, Izidoro. Pojď se mnou. Ukážu ti tvou Meteoru.“
Postoupili jsme hlouběji do sálu, procházejíce kolem jakési ohromné bílé desky s vytesanými nápisy.
„Tohle se nepodobá runám. Co je to, Severe?“ nevydržela jsem to.
Opět se přátelsky pousmál: „Jsou to runy, pouze velmi staré. Tvůj otec neměl čas tě je naučit… Ale pokud budeš chtít, já tě naučím. Stačí přijít k nám, Izidoro,“ zopakoval, co jsem již jednou slyšela.
„Ne!“ odsekla jsem. „Proto jsem sem nepřišla, víš to, Severe. Přišla jsem pro pomoc. Pouze vy mi můžete pomoci zneškodnit Karaffu. Vždyť to, co koná, se děje i vaší vinou. Pomozte mi!“
Sever ještě více zesmutněl… Už předem jsem věděla, co odpoví, ale neměla jsem v úmyslu se vzdát. Na vahách ležely miliony dobrých životů a já jsem nemohla tak jednoduše odmítnout za ně bojovat.
„Už jsem ti to vysvětlil, Izidoro…“
„Tak mi to vysvětli znovu!“ přerušila jsem ho zostra. „Vysvětli mi, jak je možné pokojně sedět s rukama v klíně, když lidské životy hasnou jeden za druhým z tvé viny?! Vysvětli mi, jak takový bídák jako Karaffa může existovat, a nikdo z vás nemá ani chuť pokusit se ho zničit?! Vysvětli, jak ty sám můžeš žít, když se vedle tebe děje něco takového?..“
Horoucí hněv ve mně bublal a snažil se vytrysknout ven. Téměř jsem křičela, pokoušejíc se proniknout do jeho duše, ale cítila jsem, že se ztrácím.
Nebylo cesty zpět. Nevěděla jsem, zda se mi ještě někdy podaří se sem dostat, a před odchodem jsem musela vyzkoušet všechny možnosti.
„Podívej se, Severe! Po celé Evropě hoří tví bratři a sestry jako živé pochodně! Skutečně můžeš v jejich křiku klidně spát??? Nenavštěvují tě krvavé noční můry?!“
Jeho klidný obličej pokřivila grimasa bolesti: „Nevyslovuj takové věci, Izidoro! Už jsem ti vysvětlil – my nesmíme zasahovat, nebylo nám dáno takové právo… Jsme – strážci. My pouze chráníme POZNÁNÍ.“
„A nezdá se ti, že když budete dále čekat, nebude už nikoho, pro koho byste vaše znalosti ochraňovali?!.“ hořce jsem se rozplakala.
„Země není dosud připravena, Izidoro. Už jsem ti to říkal…“
„Možná nebude připravena nikdy… A jednoho dne, za nějakých tisíc let, až na ni pohlédneš ze svých „výšin“, spatříš pouze holou pláň, možná porostlou krásnými květinami, protože v ten čas už na Zemi nebudou lidé, kteří by je trhali… Uvažuj, Severe, takovou budoucnost bys přál Zemi?!.“
Ale Sever byl chráněn svou vírou v to, co říkal, jako neproniknutelnou zdí… Zdálo se, že všichni pevně věřili, že měli pravdu. Kdo kdy vštípil tuto víru do jejich duší tak hluboce, že si ji nesli přes staletí, aniž by otevřeli svá srdce a někoho do nich vpustili?… Ani já jsem jí nedokázala proniknout bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila.
„Je nás málo, Izidoro. Pokud se budeme vměšovat, není vyloučeno, že také zahyneme… Potom bude i pro slabého člověka, nemluvě o takovém jako je Karaffa, velmi snadné využívat všeho, co jsme ochraňovali. Vláda nad vším živým spočine v něčích rukou. Kdysi dávno už to tak bylo… Velmi dávno. Svět tehdy téměř zahynul. Proto – omluváme se, ale nebudeme se vměšovat, Izidoro, nemáme na to právo… Naši Velcí Předkové ustanovili, abychom ochraňovali prastaré POZNÁNÍ. To je, proč jsme zde. Proč žijeme. Nezachránili jsme ani Krista kdysi… I když bychom mohli. Vždyť jsme ho všichni velmi milovali.“
„Chceš říct, že někdo z vás znal Krista?!.. Vždyť to bylo tak dávno!.. Ani vy nemůžete žít tak dlouho!“
„Proč – dávno, Izidoro?“ upřímně se podivil Sever. „Bylo to jen před několika sty lety! Víš že žijeme mnohem déle. Stejně jako bys mohla i ty, kdybys chtěla…“
„Několik století?!!!“
Sever přikývnul.
„Ale co legenda?!. Vždyť podle ní už od jeho smrti uplynulo patnáct set let?!.“
„K tomu právě „legenda“ slouží…“ pokrčil rameny Sever. „Vždyť pokud by byla Skutečností, nemusela by žít ve „fantazijích“ Pavla, Matouše, Petra a jim podobných, vzniklých na zakázku?.. Přičemž tito „svatí“ lidé živého Krista nikdy ani nespatřili! A on je nikdy neučil. Historie se opakuje, Izidoro… Tak bylo a tak bude vždy, dokud lidé nakonec nezačnou samostatně myslet. Dokud za ně přemýšlí Temné mysli – na Zemi vždy bude převažovat hlavně boj…“
Sever umlkl, jako by se rozhodoval, zda pokračovat. Po krátké úvaze se znovu rozhovořil… „„Přemýšlející Temní“ věnují lidstvu čas od času nového Boha, vybírajíce jej vždy z těch nejlepších, nejsvětlejších a nejčistších… ale pokaždé z těch, kteří se už nenacházejí v Kruhu Živých. Mrtvého je o mnoho lehčí „obléci“ lživou „historií jeho Života“ a vypustit ji do světa, aby přinášela lidstvu pouze to, co je „podporováno“ „Přemýšlejícími Temnými“ a co nutí lidi, aby se ještě hlouběji ponořili do nevědomosti Mysli. Stále silněji zaplétají jejich Duše do strachu z nevyhnutelné smrti a nasazují okovy jejich svobodnému a hrdému Životu…“
„Kdo jsou ti – Přemýšlející Temní, Severe?“ nevydržela jsem to.
„Je to Temný Kruh, do něhož vstupují „šedí“ volchvové, „černí“ mágové, úplatní duchové a mnozí tomu podobní. Jednoduše – je to pozemské (ale nejen pozemské) sdružení „temných“ sil.“
„A vy s nimi nebojujete?!! Mluvíš o tom tak klidně, jako by se tě to netýkalo!.. Vždyť ty také žiješ na Zemi, Severe!“
V jeho očích se objevila smrtelná úzkost, jak jsem se náhodou dotkla něčeho velmi smutného a nesnesitelně bolestivého.
„Bojovali jsme, Izidoro!.. A jak jsme bojovali! Bylo to dávno… Já, stejně jako ty dnes, jsem byl příliš naivním a myslel, že stačí lidem ukázat, kde je pravda a kde lež, a oni hned budou spěchat do útoku za „správnou věc“. To všechno jsou jen „sny o budoucnosti“, Izidoro… Člověk je bytost snadno zranitelná… Příliš snadno podléhá lichotkám a chamtivosti. A jsou i další „lidské nectnosti“… Lidé myslí v první řadě na své potřeby a výhody a teprve potom – na „ostatní“ žijící. Ti, kdo jsou silnější – touží vládnout. Slabí hledají silné obhájce, přičemž se naprosto nazajímají o jejich „čistotu a vnitřní pevnost“. A tak to jde celá staletí. To je důvod, proč v každé válce nejprve hynou ti nejsvětlejší a nejlepší. „Zbývající“ se přidávají k „vítězi“… Je to jako začarovaný kruh. Země není připravena myslet, Izidoro. Vím, nesouhlasíš, protože ty sama jsi příliš čistá a světlá. Ale není v silách jediného člověka svrhnout obecné ZLO, ani tak silného, jako jsi ty. Pozemské zlo je příliš velké a nespoutané. Snažili jsme se jednou… a ztratili ty nejlepší. Právě proto budeme čekat, dokud nepřijde pravý čas. Je nás příliš málo, Izidoro.“
„Ale proč jste se tehdy nesnažili bojovat dál? Ve válce, která nevyžaduje vaše životy? Máte takové zbraně! Proč dovolujete znesvětit takové jako Ježíš? Proč lidem nepovíte pravdu?..“
„Protože jí nikdo nebude naslouchat, Izidoro… Lidé dávají přednost krásné a pokojné lži, vzdalující duši pravdě… Nepřejí si myslet. Podívej se na historky o „životě bohů“ a mesiášů vytvořené „temnými“, jak se, až na detaily, podobají jedna druhé, počínaje jejich narozením až do samé smrti. Je to proto, aby člověka neobtěžovaly „novoty“, aby ho vždy obklopovalo „staré a známé“.
Kdysi, když jsem byl takovým jako ty – přesvědčeným, opravdovým Bojovníkem – tyto „historky“ mne ohromovaly otevřenou lží a nevelkou košatostí mysli jejich „tvůrců“. Považoval jsem to za velikou chybu „temných“… Ale nyní jsem už dávno pochopil, že šlo z jejich strany o záměr.
Bylo to opravdu geniální… Přemýšlející Temní až příliš dobře znají přirozenost „obeznámeného“ člověka, a proto jsou si zcela jisti, že Člověk vždy ochotně půjde za tím, kdo se podobá někomu jemu již známému, ale bude se silně bránit a těžko přijme toho, kdo se pro něj bude jevit jako nový a bude jej nutit přemýšlet. To je důvod, proč lidé pořád ještě slepě jdou za „podobnými“ Bohy, Izidoro. Bez pochybností a bez přemýšlení, aniž by se obtěžovali položit si alespoň jednu jedinou otázku…“
Sklonila jsem hlavu – měl naprostou pravdu. U lidí byl pořád ještě příliš silný „instinkt tlupy“, který snadno řídil jejich poddajné duše…
„Vždyť každý z těch, které lidé nazývali Bohy, měl svůj vlastní jedinečný Život, který by nádherně zdobil Pravdivou Kroniku Lidstva, pokud by o nich lidé věděli,“ smutně pokračoval Sever. „Pověz mi, Izidoro, zda kdokoli na Zemi četl zápisky samotného Krista?.. Vždyť byl výborným Učitelem, který kromě toho také překrásně psal! A zanechal mnohem více, než by si dokázali představit „Přemýšlející Temní“, vytvářející jeho falešnou historii…“
Severovy oči se staly velmi temnými a hlubokými, na okamžik odrážející celou pozemskou hořkost a bolest… Bylo jasné, že o tom mluvit nechtěl, po minutě mlčení ale pokračoval.
„Žil zde třináct roků… A už tehdy napsal zprávu o svém životě, protože věděl, jak velmi lživě ji překroutí. Už tehdy znal svou budoucnost. A již tehdy trpěl. Mnohé jsme ho naučili…“ Sever si najednou vzpomněl na něco příjemného a usmál se jako dítě… „Vždy v něm planula oslnivě jasná Životní Síla, jako slunce… A nádherné vnitřní Světlo. Ohromoval nás svou nekonečnou touhou VĚDĚT! Znát VŠECHNO, co jsme znali my… Nikdy jsem neviděl takovou šílenou touhu!.. Snad s výjimkou ještě jednoho, stejně posedlého…“
Jeho úsměv se stal překvapivě milým a prosvětleným.
„Tou dobou u nás žila dívenka – Magdalena… Čistá a jemná jako ranní svit. A neobyčejně nadaná! Byla nejsilnější ze všech, které jsem v té době na Zemi znal, kromě našich nejlepších volchvů a Krista. Ještě za pobytu u nás se stala Ježíšovou vědunou… jeho jedinou Velikou Láskou a později – jeho ženou a přítelem, sdílejícím s ním každý okamžik jeho života, dokud pobýval na této Zemi… Nu a on, učící se a rostoucí mezi námi, se stal velmi silným vedunem a opravdovým Bojovníkem! Tehdy přišel čas, aby se s námi rozloučil… Nastal čas splnit Úkol, pro který jej Otcové povolali na Zemi. A tak nás opustil. Marie Magdalena šla s ním… Náš klášter se stal pustým a studeným bez těchto podivuhodných, nyní už zcela odrostlých dětí. Velmi nám scházely jejich šťastné úsměvy, jejich hřejivý smích… Jejich nanasytná touha po poznání, pevná Síla Ducha a Světlo jejich čistých Duší… Tyto děti byly jako slunce, bez něhož bledl náš chladný, rovnoměrně plynoucí život. Meteora byla bez nich smutná a prázdná… Věděli jsme, že se už nikdy nevrátí a nikdo z nás je více neuvidí…
Ježíš se stal neochvějným bojovníkem. Bojoval se zlem stejně zaníceně jako ty, Izidoro. Ale nedostávalo se mu sil.“ Při těch slovech jakoby Sever celý povadl…
„Volal na pomoc svého Otce, celé hodiny s ním v mysli rozmlouval. Ale Otec byl hluchý k jeho žádostem. Nemohl, neměl právo zradit to, čemu sloužil. A musel za to obětovat svého syna, kterého upřímně a oddaně miloval.“
V Severových očích se, k mému velkému překvapení, zaleskly slzy… „Po odmítnutí svého Otce Ježíš, stejně jako ty, Izidoro, požádal o pomoc nás všechny… Ale my jsme také odmítli… Neměli jsme žádné právo. Nabádali jsme ho, aby odešel. Ale on zůstal, ačkoli velmi dobře věděl, co ho čeká. Bojoval až do poslední chvíle… Bojoval za Dobro, za Zemi a také za lidi, kteří ho popravili.
Bojoval za Světlo. Za což ho lidé „z vděčnosti“ po jeho smrti očerňovali, učinivše jej falešným a bezmocným Bohem… I když právě bezmocným Ježíš nikdy nebyl… Byl bojovníkem až do morku kostí už tehdy, když jako dítě přišel k nám. Vyzýval k boji, ničil „temnotu“ všude tam, kde na ni na své trnité cestě narazil.“
Sever umlkl a já jsem myslela, že vyprávění je u konce. V jeho smutných šedých očích se chvěla tak hluboká, obnažená bolest, že jsem si konečně uvědomila, jak těžké muselo být dále žít a přitom odmítat pomoc milovaným, světlým a krásným lidem, vidět je, jak jdou na jistou smrt, a vědět, jak snadné by bylo je zachránit, pouze natáhnout ruku…
Ježíš Radomír vyhání pěnězoměnce z chrámu
„Člověk – celá jeho bytost má slabou vůli, Izidoro…“ náhle se znovu tiše rozhovořil Sever. „A nenasytnosti a závisti je v něm bohužel více, než dokáže zvládnout. Lidé ještě stále nechtějí následovat čisté a Světlé – zraňuje to jejich „hrdost“ a pobuřuje je to tím, jak se taková bytost odlišuje od „běžného“ člověka v jejich pojetí. Přemýšlející Temní to velmi dobře znají a využívají, pokaždé snadno přesvědčí lidi, aby nejprve svrhli a zničili „nové“ Bohy, naplňujíce tak palčivou touhu po pádu krásného a světlého. A potom, dostatečně zhanobené lží, navracejí tyto nové „bohy“ davu jako Velké Mučedníky, zabité „omylem“… Tak ze zaníceného Bojovníka Krista zůstal v lidské paměti jen bázlivý Bůh, vyzývající nastavit i levou tvář, udeří-li ho kdo v pravou…. A z jeho velké Lásky – zůstal jen ubohý výsměch… Překrásná čistá dívka byla změněna v Kristem „omilostněnou“ „padlou“ ženu vytaženou z bláta… Lidé jsou stále hloupí a zlí, Izidoro… Neobětuj se pro ně! Vždyť i poté, co ukřižovali Krista, nedokázali najít klid a jen dále ničí Jeho Jméno. Neobětuj se za ně, Izidoro!“
„Podle tebe jsou VŠICHNI lidé hloupí a zlí?.. Ale na Zemi je i velmi mnoho překrásných lidí, Severe! A ne všichni potřebují „svrhnutého“ Boha! Podívej se na mne – copak nevidíš? Potřebovala bych živého Krista, stejně jako jeho nádherná Láska – Magdalena…“
Sever se usmál.
„To proto, že jsi Iz-i-do-ra… Modlíš se k jiným bohům. Tvými bohy jsou – Dobro a Láska, Světlo, Poznání a Čistá prvotní Síla. Jsou to Bohové Moudrosti, k nimž se „modlíme“ my. Lidé je nepoznají, dokud budou potřebovat někoho, komu si mohou postěžovat, když se cítí špatně; koho mohou obviňovat, když je potká neštěstí; koho mohou žádat, když něco chtějí; někoho, kdo jim může odpouštět, když „zhřeší“… To je to, co lidé potřebují… Uplyne ještě hodně času, než přestanou vyžadovat Boha, který by za ně vše vyřešil a ještě více – vše odpustil… Lidé ještě nejsou připraveni činit něco sami.“
„Ukaž mi, Severe…“ poprosila jsem šeptem, „ukaž mi, jaký byl.“
Okolní vzduch se zachvěl měkkými vlnami, perlil a houstl, jako by se otvíraly tajemné neviditelné dveře. A vtom jsem je uviděla!.. Ve velké kamenné jeskyni dvě krásné plavé děti seděly u malé přírodní fontánky a o něčem besedovaly. Svět kolem nich se zdál šťastný a slunečný, prozářený tichou radostí jejich úžasných duší. Chlapec byl hrdý, vysoký a velmi štíhlý na svých třináct let. Bouřila v něm obrovská vnitřní síla, ale zároveň byl i jemný a velmi milý.
Díval se na svět vesele a … velmi moudře, jako by mu uvnitř bylo nejméně sto let. Co chvíli jeho zářivé modré oči zaplály ocelově šedým zábleskem, ale hned zase zazářily veselím a potěšením ze své okouzlující usměvavé spolubesednice…
Dívenka byla opravdu neobyčejně hezká. Připomínala čistého anděla, který právě sestoupil z nebes. K hrudi tiskla starou tlustou knihu, kterou očividně nechtěla pustit. Zvlněné, velmi dlouhé zlaté vlasy, měla svázané modrou stuhou, pěkně odrážející barvu jejích smějících se nebesky modrých očí. Malé dolíčky na růžových líčkách ji činily roztomilou a zábavnou jako čisté květnové ráno…
Děti byly oblečené do dlouhých, sněhově bílých oděvů, přepásaných zlatými opasky, a tvořily krásný pár, který jako by vystoupil z nějakého starého obrázku… Nádherně se k sobě hodily, vzájemně se doplňovaly a vytvářely jeden celek, který není možné rozdělit… Takový byl Ježíš a Magdalena, budoucí Spasitel lidstva a jeho jediná a velká budoucí Láska.
„Vždyť jsou úplně jiní!“ vykřikla jsem upřímným překvapením. „Vůbec ne takoví, jak se obvykle malují! Copak oni nejsou Judejci (Židé)?!“
„Nikdy jimi nebyli,“ pokrčil rameny Sever. „Ježíš byl synem Bílého volchva a věduny Marie. Oni jej zrodili, aby na Zemi byla přivedena jeho neobyčejná Duše.“
Ohromeně jsem hleděla na Severa…
„Ale co Židovka Marie a Josef?! Co Nazaret?..“
„Žádná Židovka Marie nikdy nebyla, Izidoro, ani Josef. Byla Věduna Marie, která těsně před jeho narozením přišla do Meteory, aby se narodil zde, mezi volchvy a vědunami. Ale opozdila se… Ježíš se narodil o týden dříve, za rozbřesku (НА ЗАРЕ, foneticky „na zare“ – pozn.), v malém domku na břehu řeky. Jeho narození provázela Jasná Jitřní Hvězda. Naši volchvové k němu pospíchali, aby ho spatřili a ochránili. A jeho Učitel a Otec se přišel poklonit neobyčejné duši svého novorozeného syna. Volchvové ho povolali na Zemi, aby byla zastavena „nákaza“, která zde již dávno jako pavouk splétala své černé sítě.
Právě volchvové vyslali Krista k Judejcům. Ale samotný Ježíš nikdy Židem nebyl. Volchvové doufali, že bude mít dost sil k zastavení „černého“ Zla, rozšířeného po Zemi. Ale Ježíš prohrál, když podcenil „velké slabiny“ člověka…
Země nebyla připravena na Jeho příchod, stejně jako není připravena na příchod VĚDOUCÍCH, Izidoro. A my nejsme připraveni jí pomoci. Až přijde ten správný čas – otevřeme Dveře. Potom možná na Zemi zvítězí Světlo. Ale to nenastane ještě velmi dlouho… Odpusť.“
Věduna Marie a volchv Jan v očekávání Bílého volchva při narození Radomíra
„To znamená, že budete jednoduše pokojně pozorovat, jak zabíjejí ty nejlepší?!.“ vybuchla jsem. „Vždyť je to také váš svět, Severe! Jak jej můžete tak snadno nechat zahynout? Jak je to jednoduché – zvednout se a odejít. Nebo prostě jenom ČEKAT. Jestlipak tě ale taková zrada nebude pronásledovat po všechen tvůj zbývající dlouhý život?.. Cožpak můžeš žít někde v bezpečí, aniž bys přemýšlel o všech těch mrtvých?!.. Já nevěřím v krásnou budoucnost založenou na něčí smrti, Severe! Je to děsivé. Svět už nikdy nebude stejný, pokud mu nepomůžeme teď hned! Prosím, pomoz mi, Severe…“
Byla jsem připravena padnout na kolena, pokud by to mohlo nějak pomoci. Ale viděla jsem, že se tím nic nezmění… Tito lidé žili ve své Pravdě, velmi neosobní a cizí. Nedokázala jsem pochopit, že jim nebylo stydno stát stranou, když nejlepší a nejnadanější děti Země hořely po tisících, proklínajíce svůj Dar a umírajíce ve strašných mukách…. Vzdala jsem se – nemohla jsem bojovat samotná. On měl pravdu – neměla jsem dost sil.
„Jak je možno přijmout něco takového, Severe!.. Jak můžeme dovolit „temnotě“ ovládnout naši překrásnou Zemi?.. Cožpak tví Velcí Učitelé nevidí, co se děje? Jak po tom všem ještě věřit v něco světlého?!.“
„Země bude velmi dlouho a krutě trpět, Izidoro… Dokud se nedostane na samý okraj zániku. A vždy za ni budou umírat především ti nejlepší. Potom přijde čas volby… Pouze lidé sami budou moci rozhodnout, mají-li dost sil, aby přežili. My jim jen ukážeme cestu.“
„Ty věříš, že bude ještě komu ji ukazovat, Severe? Možná těm, kteří zůstanou, už nebude pomoci…“
„Ó ne, Izidoro! Člověk je velmi silný ve své schopnosti přežít. Ani si neumíš představit, jak moc je silný! Opravdový člověk se nikdy nevzdá… I kdyby zůstal jediný. Tak tomu bylo vždy. A vždy tomu tak bude. Na Zemi je velmi mocná síla Lásky i síla Boje, přestože to lidé zatím ještě pořád nechápou.
Ale vždy se zde najde někdo, kdo povede ostatní. Důležité je, aby tento Vůdce nebyl „černý“… Od okamžiku narození člověk hledá cíl svého života. Záleží pouze na něm, najde-li jej sám, nebo se ukáže být tím, komu tento cíl bude dán.
Lidé se musí naučit myslet, Izidoro. Dosud bohužel za mnohé přemýšlí jiní.
Pokud to bude trvat, Země bude neustále ztrácet své nejlepší syny a dcery, kteří budou platit za jejich nevědomost. To je důvod, proč ti nebudu pomáhat, Izidoro. Nikdo z nás nebude. Ještě nepřišel čas vsadit vše na jedinou kartu.
Pokud zahyneme nyní, bojujíce za hrstku Osvícených, později už nebude, kdo by toto poznání předal… Vidím, že jsem tě nepřesvědčil.“ Severovy rty zvlnil lehký úsměv. „Nebyla bys to ani ty, kdybych tě přesvědčil… Ale prosím tě pouze o jediné – uteč, Izidoro! Toto není tvůj čas a není to tvůj svět!“
Pochopila jsem, že zde jsem prohrála. Nyní vše záviselo pouze na mém svědomí – budu-li souhlasit s útěkem, nebo zda budu bojovat s vědomím, že na vítězství není žádná naděje…
„Inu co, Severe, budu se držet svého názoru… Nejsem tak moudrá jako ty a tví Velcí předkové … ale přemýšlím, zda skutečně byli tak „Velkými“ – mohli byste nám pomoci a oni by vám odpustili. A pokud ne – potom možná nejsou zas až tak „velicí“!..“
Hořkost promlouvala mými ústy… Nedokázala jsem se smířit s myšlenkou, že nebylo od koho dočkat se pomoci… A to i přesto, že přímo zde byli lidé, kteří měli moc pomoci, jenom natáhnout ruku. Jenže nechtěli. „Obhajovali“ se vysokými cíli, zakazujícími vměšování… Oni byli MOUDŘÍ… Nu a já jsem zase poslouchala své srdce. Chtěla jsem zachránit své milované, chtěla jsem pomoci ostatním neztrácet jim drahé lidi. Toužila jsem zničit Zlo… Možná, že z pohledu „moudrých“ jsem nebyla ničím víc nežli nevyzrálým „dítětem“. Ale i kdybych prožila tisíc let, nikdy bych nedokázala klidně přihlížet, jak čísi krutou rukou hyne nevinný, překrásný člověk!..
„Přeješ si vidět skutečnou Meteoru, Izidoro? S největší pravděpodobností se taková možnost nebude už nikdy opakovat,“ pronesl Sever smutně.
„Smím se zeptat, co znamená to slovo – meteora?“
„Je to už dávno, co tak byla nazvána… Kdysi to znělo trošku jinak. Znamenalo to – MY-TE-U-RA, což znamenalo – v blízkosti světla a poznání, ochraňující je a žijící jimi. Ale potom nás začalo hledat příliš mnoho „nevědomých“. A jméno se změnilo. Mnozí neslyšeli jeho skutečný zvuk a nechápali, že vstupujíce sem, přicházejí do styku s VÍROU. U samotných dveří, počínaje jménem a pochopením jeho významu… Vím, není to tvůj jazyk a je pro tebe opravdu těžké jej pochopit, Izidoro. I když tvé jméno se vztahuje k něčemu podobnému…“
„Zapomněl jsi, že jazyk pro mne není důležitý, Severe. Cítím ho a vidím,“ usmála jsem se.
„Odpusť mi, vidoucí… Zapomněl jsem – kdo jsi. Přeješ si uvidět to, co je dáno pouze vidoucím, Izidoro? Další možnost nebudeš mít, protože se sem už nevrátíš.“
Přikývla jsem. Snažila jsem se zadržet horké slzy, připravené rozlít se po tvářích. Veškerá naděje být s nimi, získat jejich mocnou, přátelskou podporu, umírala. Zůstala jsem sama. Aniž bych se dozvěděla něco pro mne velmi důležitého… A téměř bezbranná proti silnému a strašnému člověku s děsivým jménem – Karaffa…
Ale bylo rozhodnuto a já jsem neměla v úmyslu ustoupit. Zač by jinak stál náš Život, kdybychom zradili sami sebe? Najednou jsem byla úplně klidná – vše nakonec zapadlo na svá místa, dělat si větší naděje nemělo smysl. Mohla jsem se spolehnout jen sama na sebe. Právě proto stálo za to pokračovat. A jak to vše skončí – přinutila jsem se na to nemyslet.
Šli jsme vysokou kamennou chodbou, která se s přibývající délkou stále více rozšiřovala. Bylo tam světlo a příjemně, pouze vůně jarních trav se zdála mnohem silnější. Najednou přímo před námi zazářila zlatá světelná „stěna“, na níž zářila jedna jediná velká runa… Okamžitě jsem pochopila – byla to zábrana proti „nezasvěceným“. Podobala se husté mihotající se oponě, vytvořené z nějaké mně neznámé, zlatě se třpytící substance, skrze níž by se mi pravděpodobně nepodařilo projít. Sever vztáhl ruku, lehce se jí dotkl dlaní a zlatá „stěna“ v tu ránu zmizela, odkrývajíc průchod do podivuhodné místnosti…
Najednou jsem měla zvláštní pocit, že je to pro mne zcela známý svět, ve kterém jsem vždy žila… Pocit, že nás někdo neznámý pozoruje, zesílil. Ale ani to nebylo nepřátelské, spíše se to podobalo dotyku starého dobrého přítele, kdysi dávno ztraceného a nyní opět znovu nalezeného… Ve vzdáleném rohu místnosti zářila třpytící se malinká přírodní fontánka. Voda v ní byla tak průzračná, že byla vidět pouze v duhových záblescích světla, odrážejících se na jejích chvějících se kapkách. Jak jsem hleděla na tento podivuhodný pramen, ke svému překvapení jsem náhle pocítila palčivou žízeň. Aniž bych požádala Severa, mohu-li se napít, ihned jsem dostala odpověď:
„Jistě, Izidoro, ochutnej! Je to voda Života, pijeme ji, když se nám nedostává sil, když se naše břemeno stává příliš těžkým. Ochutnej!“
Sklonila jsem se, abych rukama nabrala zázračnou vodu, a pocítila jsem neuvěřitelnou úlevu, aniž bych se jí vůbec ještě dotkla!.. Zdálo se, že všechny mé problémy, všechny hořkosti, najednou kamsi ustoupily, cítila jsem se klidná a šťastná… Bylo to neuvěřitelné!.. Zmateně jsem se obrátila na Severa – usmíval se. Vypadalo to, že obdobné pocity měli zřejmě všichni, kdo se podobnému zázraku přiblížili poprvé. Nabrala jsem vodu do dlaní – třpytila se jako malinké brilianty, jako ranní rosa na trávě prozářené sluncem… Opatrně, tak abych nevylila ani jedinou drahocennou kapku, jsem udělala malý doušek – celým tělem se mi začala šířit neopakovatelná lehkost!.. Jako kdyby se někdo smiloval a mávnutím kouzelného proutku ze mne sňal celých patnáct let! Cítila jsem se lehká jako ptáček, stoupající vysoko k nebi… Hlava se mi vyčistila a projasnila, jako bych se právě teď narodila.
„Co je to?!“ zašeptala jsem užasle.
„Už jsem ti řekl,“ pousmál se Sever. „Živá Voda… Pomáhá vstřebávat znalosti, snímá únavu, navrací světlo. Pijí ji všichni, kdo se zde nacházejí. Byla zde vždy, nakolik si pamatuji.“
Postrčil mne dále. A tu jsem naráz pochopila, co mi předtím připadalo tak zvláštní… Komnata neměla konec!.. Na první pohled se zdála maličkou, ale prodlužovala se spolu s tím, jak jsme se jí pohybovali!.. Bylo to neuvěřitelné!
Podívala jsem se znovu na Severa, ale jenom přikývl, jakoby říkal: „Ničemu se nediv, všechno je v pořádku.“ Přestala jsem se tedy podivovat… Najednou přímo ze stěny místnosti „vystoupil“ člověk… Polekala jsem se, ale okamžitě jsem se pokusila dát dohromady, abych neukázala žádné překvapení, protože pro všechny ostatní zde žijící to viditelně bylo zcela běžné. Člověk kráčel přímo k nám a hlubokým zvučným hlasem pronesl:
„Buď zdráva, Izidoro! Jsem volchv Istěn. Vím, je ti těžko… Ale ty sama sis zvolila cestu. Pojďte se mnou – ukážu ti to, nač si nedokážeš vzpomenout.“
Postupovali jsme dál. Následovala jsem podivného člověka, ze kterého vycházela neuvěřitelná síla, a horečně uvažovala, jak by to bylo lehké a snadné, kdyby mi chtěl pomoci! Jenže bohužel také nechtěl… Šla jsem hluboce zadumaná, takže jsem ani nezpozorovala, jak jsem se ocitla na úžasném místě, zcela vyplněném úzkými policemi, na nichž spočívalo neuvěřitelné množství neobvyklých zlatých tabulek a velmi starých „svitků“, podobných starým manuskriptům uloženým v domě mého otce s tím rozdílem, že ty zdejší byly zhotoveny z nějakého neznámého tenčího materiálu. Destičky a svitky byly různé – malé i obrovské, krátké i velmi dlouhé jako velikost člověka. Bylo jich tu neuvěřitelné množství…
„Toto je POZNÁNÍ, Izidoro. Přesněji, jeho velmi malá část. Můžeš z něj čerpat, chceš-li. Neuškodí, dokonce ti možná pomůže ve tvém hledání. Vyzkoušej to, moje milá…“
Istěn se laskavě usmíval a mně se najednou zazdálo, jako bych ho znala odedávna. Vycházelo z něj podivuhodné teplo a klid, kterých se mi tak nedostávalo ve všech těch hrozných dnech, kdy jsem bojovala s Karaffou.
Očividně to velmi dobře cítil, protože se na mne díval s hlubokým smutkem, jako by věděl, jaký zlý osud mne čeká za zdmi Meteory. A zároveň mne přitom oplakával… Přistoupila jsem k jednomu z nekonečných regálů, až po vrch zaplněnému polokruhovými zlatými destičkami, abych se podívala, jak navrhl Istěn… Ale sotva jsem přiblížila ruku, jako by se na mne doslova vyvalil příval ohromujících vizí!!! Neobyčejné obrazy, nepodobné ničemu dříve viděnému, zazářily v mém zmučeném mozku, střídaje jeden druhý s neuvěřitelnou rychlostí… Některé z nich z nějakého důvodu přetrvávaly, jiné se ztrácely okamžitě následovány novými. Co to bylo?!.. Život jakých dávno mrtvých lidí?
Našich Velkých předků? Vize se střídaly, letící šílenou rychlostí. Jejich proud nekončil, unášel mne do nějakých podivuhodných zemí a světů, nedával mi možnost vydechnout. Najednou jedna vize zazářila jasněji než ostatní a přede mnou se objevilo nádherné město… vzdušné a průzračné, vytvořené jakoby z Bílého Světla.
„Co je to???“ zašeptala jsem tiše, tajíc dech. „Může to být vůbec opravdové?..“
„To je Svaté Město (foneticky Svjatoj Grad – pozn.), moje milá. Město našich Bohů. Už dávno neexistuje…“ tiše promluvil Istěn. „Odtud jsme kdysi všichni přišli… Pouze na Zemi si na něj nikdo nepamatuje.“ Potom náhle dodal: „Opatrně, moje milá, bude ti těžko. Není potřeba se více dívat.“
Ale já jsem chtěla víc!.. Jakási spalující touha stravovala mozek! Neznámý svět lákal a fascinoval svou starobylostí!.. Chtěla jsem se do něj ponořit hlouběji, neomezeně z něj čerpat, neztrácejíc ani okamžik, ani jedinou z drahocenných minut… kterých, jak jsem chápala, mi zde zůstávalo velmi, velmi málo… Každá další tabulka přede mnou otevírala tisíce úchvatných obrazů, které byly překvapivě jasné a nyní z nějakého důvodu i srozumitelné, jako bych k nim najednou našla jakýsi dávno ztracený magický klíč. Čas letěl, ale nevnímala jsem ho… Chtěla jsem víc a víc. Děsilo mne, že právě nyní mne určitě někdo přeruší, že bude na čase opustit tento úžasný archív, že se mi už nikdy nepodaří pochopit… Bylo to velmi smutné a bolestné, ale jiné cesty bohužel nebylo. Vybrala jsem si svou cestu sama a nehodlala jsem se jí vzdát. I když to bylo nesmírně těžké…
„To je všechno, má milá. Nemohu ti ukázat víc. Jsi – „odpadlice“, další cesta sem je pro tebe uzavřena. Ale je mi to líto, Izidoro… Máš veliký Dar! Mohla bys snadno obsáhnout všechno toto POZNÁNÍ… Pokud bys chtěla. Ne každému bylo tolik dáno… Tvá přirozenost po tom touží. Ale ty sis vybrala jinou cestu, proto musíš nyní odejít. Mé myšlenky budou s tebou, dítě Světla. Jdi s VÍROU, kéž ti pomůže. Sbohem, Izidoro…“
Komnata zmizela… Ocitli jsme se v jiném kamenném sále, taktéž zaplněném mnoha svitky, ale vypadaly už jinak, možná nebyly tak staré jako ty předchozí. Najednou jsem se cítila velmi smutně… Toužila jsem poznat tato cizí „tajemství“, spatřit jejich skryté bohatsví, ale odešla jsem… abych se sem už nikdy nevrátila.
„Uvažuj, Izidoro!“ promluvil tiše Sever, jako by vycítil mé rozpoložení.
„Ještě jsi nás neopustila, zůstaň.“
Jen jsem zavrtěla hlavou…
Náhle mou pozornost přitáhl již známý, ale pořád zvláštní jev – podle toho, jak jsme se pohybovali, komnata se i zde prodlužovala. Ovšem pokud jsem v předcházejícím sále neviděla ani duši, potom zde, jakmile jsem se rozhlédla, jsem uviděla množství lidí – mladých, starých, mužů i žen. Byly zde také děti!..
Všechny něco velmi pečlivě studovaly, zcela ponořeny do sebe… Nově příchozím nevěnovali žádnou pozornost.
„Kdo jsou všichni ti lidé, Severe?“ špitla jsem.
„Jsou to věduně a veduni, Izidoro. Tvůj otec byl kdysi jedním z nich… Učíme je.“
Mé srdce zabolelo… Chtělo se mi zavýt jako vlku žalem nad sebou, nad svým krátkým ztraceným životem!.. Toužila jsem všechno odhodit, sednout si spolu s nimi, s těmi štastnými vědmami a veduny, abych rozumem i srdcem pojala všechnu hlubinu zázračného, jim tak štědře otevřeného, velkého POZNÁNÍ! Horké slzy byly připraveny vytrysknout proudem, ale z posledních sil jsem se je pokoušela zadržet. Slzy byly „zakázaným přepychem“, na který jsem neměla žádný nárok, pokud jsem sama sebe považovala za Bojovníka.
Bojovníci si nestěžují. Bojují a vítězí a pokud zemřou – pak určitě ne se slzami v očích… Cítila jsem se velmi unavená. Osamělostí a bolestí… Neustálým strachem o příbuzné… Nekonečným bojem, v němž jsem neměla ani malou naději na vítězství. Velmi jsem potřebovala doušek osvěžujícího vzduchu a tím vzduchem pro mne byla moje dcerka Anna. Proč jsem ji ale nikde neviděla, i když jsem věděla, že se nachází zde, v tomto nádherném a zvláštním „uzavřeném“ světě.
Sever stál vedle mne a v jeho šedých očích se tajil hluboký zármutek.
Chtěla jsem se zeptat – uvidím-li ho někdy? Ale nedostávalo se mi sil. Nechtěla jsem se rozloučit. Nechtěla jsem odejít. Život zde byl tak moudrý a poklidný, všechno se zdálo tak jednoduché a dobré!.. Ale tam, v mém krutém a nedokonalém světě, umírali dobří lidé. Byl čas k návratu, abych se pokusila alespoň někoho zachránit… Toto byl opravdu můj svět, bez ohledu na to, jakým byl. A můj otec, který tam zůstal, možná hrozně trpěl, neschopný uniknout ze spárů Karaffy, kterého jsem se já rozhodla zničit, i kdybych se pro to musela vzdát svého krátkého a dobrého života…
„Mohu vidět Annu?“ zeptala jsem se s nadějí v duši Severa.
„Odpusť, Izidoro, ale Anna prochází „očištěním“ od světského nánosu… Před tím, než vejde do tohoto sálu, odkud jsi právě vyšla. Nemůže k tobě teď přijít…“
„Ale proč na mně nebylo třeba nic „očišťovat“?“ podivila jsem se. „Vždyť Anna je ještě dítě, dosud na ní neulpělo příliš světského „bláta“, není tomu tak?“
„Bude do sebe muset mnoho pojmout, aby pochopila celou nekonečnost… A ty se sem již nikdy nevrátíš. Ty nemusíš nic „starého“ zapomínat, Izidoro… Je mi líto.“
„Znamená to, že už svou dceru nikdy víc neuvidím?..“ zeptala jsem se šeptem.
„Uvidíš. Pomohu ti. A nyní, chceš se rozloučit s volchvy, Izidoro? Je to tvá jedinečná šance, nepropásni ji.“
Samozřejmě, chtěla jsem je vidět. Vládce celého tohoto Moudrého Světa!
Otec mi o nich tolik vyprávěl a tak dlouho jsem o nich snila! Jen jsem si tehdy nedokázala představit, nakolik bude naše setkání pro mne smutné…
Sever zvedl ruku, skála se zachvěla a zmizela. Ocitli jsme se ve velmi vysokém kruhovém sále, který vypadal zároveň jako les, louka, pohádkový zámek nebo jednoduše „nic“… I když jsem se snažila, nemohla jsem uvidět jeho stěny. Vzduch se chvěl a třpytil tisíci zářícími „kapkami“, podobnými lidským slzám… Přemáhajíc vzrušení jsem se nadechla… „Deštivý“ vzduch byl podivuhodně svěží, čistý a lehký! Proudila z něj životodárná síla, vším tělem se rozlévaly tenké živé nitky „zlatého“ tepla. Ten pocit byl úžasný!..
„Pojď dál, Izidoro, Otcové tě očekávají,“ zašeptal Sever. Udělala jsem další krok – chvějící se vzduch se „rozhrnul“… Přímo přede mnou stáli volchvové…
„Přišla jsem se rozloučit, vědoucí. Pokoj vám…“ pronesla jsem tiše, aniž bych věděla, jak je vlastně oslovit. Nikdy v životě jsem necítila takovou všeobjímající Velikou SÍLU!..
Nepohnuli se, ale zdálo se, že celý tento sál se vlní hřejivými vlnami jakési pro mě neviditelné síly… To byl skutečný ŽIVOT!!! Nevěděla jsem, jakými jinými slovy by se to ještě dalo popsat. Zachvěla jsem se!.. Chtěla jsem se toho dotknout!.. Pojmout do sebe… Nebo jen padnout na kolena!.. Emoce mě zaplavily neuvěřitelnou silou, horké slzy mi stékaly po tvářích…
„Buď zdráva, Izidoro,“ hřejivě zazněl hlas jednoho z nich. Soucítíme s tebou. Jsi dcerou volchva, budeš sdílet jeho cestu… Síla tě neopustí. Jdi s VÍROU, sestro…“
Má duše k nim chtěla zakřičet hlasem umírajícího ptáka!.. Drala se k nim, lámajíc se o krutou sudbu… Ale věděla jsem, že je příliš pozdě – odpouštěli mi… a litovali mne. Nikdy dříve jsem „neslyšela“, jak hluboký je význam těchto krásných slov. Nyní mne radost z jejich podivuhodného nového zvuku zaplavila a naplnila…
V těchto slovech se nacházel jak tichý prosvětlený smutek, tak i ostrá bolest ze ztráty, krása života, který jsem musela prožít, i obrovská vlna Lásky, přicházející odkudsi zdaleka, zaplavující mou duši i tělo… Obávala jsem se, že nedokážu odejít… Kolem mne stáli vysocí starci a mladí muži, oblečení v oslnivě bílých šatech, podobných dlouhým tunikám. Některé byly opásané červeným pásem, jiné dvě širokým vzorkovaným opaskem, vyšívaným zlatem a stříbrem.
„Oh, podívej!“ přerušila nečekaně krásný okamžik má netrpělivá kamarádka Stella. „Vždyť oni se velmi podobají tvým „hvězdným přátelům“, jak jsi mi je ukazovala!.. Podívej, skutečně jsou to oni, co myslíš?! Nu, pověz!!!“
Po pravdě, už tehdy, když jsme uviděly Svaté Město, se mi zdálo velmi povědomým. A také mne napadaly podobné myšlenky, jen co jsem uviděla volchvy. Ale okamžitě jsem je zaplašila, protože jsem v sobě nechtěla živit přehnané „růžové naděje“… Netrpělivě jsem Stelle pokynula rukou, jako bych chtěla říct, že si o tom promluvíme později, až zůstaneme samy. Věděla jsem, že se Stella zlobí, protože jako vždycky chtěla odpověď na svou otázku dostat okamžitě. Jenže v danou chvíli to podle mého nebylo zdaleka tak důležité jako Izidořin podivuhodný příběh a já jsem myšlenkou poprosila Stellu, aby byla trpělivá. Provinile jsem se usmála na Izidoru a ona, odpovídajíc nádherným úsměvem, pokračovala…
Můj pohled upoutal vysoký silný stařec, mající určitou podobnost s mým milovaným otcem, strádajícím v Karaffově žaláři. Najednou jsem pochopila – byl to vladyka/vládce… Velký Bílý Volchv. Jeho podivuhodné, pronikavé, mocné šedé oči na mne hleděly s hlubokým zármutkem a vřelostí, jako by mi říkal poslední „Sbohem!“…
„Pojď, Dítě Světla, dáváme ti sbohem…“
„Najednou od něj vyšlo podivné bílé Světlo, obklopující vše měkkou září, které mne uzavřelo v laskavém objetí. Pronikalo do nejhlubších zákoutí mé bolestí trýzněné Duše… Pronikalo každou buňkou, přinášelo dobro a mír, „odplavovalo“ bolest, zármutek i všechnu lety nashromážděnou hořkost. Vznášela jsem se v kouzelné záři, zapomínala na všechno „pozemské trápení“, na všechno „zlé a falešné“, pociťujíc pouze nádherný dotyk Věčného Bytí… V duchu jsem prosila – aby to nikdy neskončilo… Ale vrtkavou vůlí osudu vše překrásné vždy končí rychleji, než bychom si přáli…
„Dali jsme ti Dar VÍRY, pomůže ti, Dítě… Naslouchej jí… A buď sbohem, Izidoro…“
Nestačila jsem ani odpovědět, když se volchvové „rozzářili“ podivným Světlem a… zmizeli. Zůstali jsme se Severem sami… Smutně jsem se rozhlédla kolem – jeskyně zůstávala stejně tajemnou a třpytivou, pouze už v ní nebylo to čisté, hřejivé světlo, pronikající až do duše…
„To byl Ježíšův otec, že ano?“ zeptala jsem se opatrně.
„Ten, na jehož duši leží jako vina smrt jeho děda, otce, syna i vnuků…“*
„?!.. “
„Ano, Izidoro. On je ten, kdo nese hořké břemeno bolesti… Nedovedeš si představit, jak je veliká…“ smutně odpověděl Sever.
„Možná by ji dnes nepociťoval tak trpce, kdyby se svého času slitoval nad umírajícími dobrými lidmi, umírajícími z krutosti a nevědomosti?.. Pokud by odpověděl na volání svého podivuhodného a světlého Syna, namísto aby jej vydal k mučení zlým katům? Pokud by nyní nepokračoval jen v „pozorování“, jak Karaffovi „svatí“ poskokové na náměstích upalují veduny a vědmy?.. Oč je lepší nežli Karaffa, pokud takovému Zlu neodporuje, Severe?! Vždyť pokud je v jeho silách pomoci, ale nechce, celá tato pozemská hrůza bude navěky ležet právě na něm! A nebude důležitá ani příčina, ani žádné vysvětlení, když je v sázce překrásný lidský život!.. Nikdy to nedokážu pochopit, Severe. Já „neuteču“, dokud se zde budou zabíjet dobří lidé, dokud se bude ničit můj pozemský Domov. Takový je můj osud. A proto – sbohem…“
„Sbohem, Izidoro. Pokoj tvé Duši… Sbohem.“
Opět jsem se ocitla ve „své“ komnatě, ve svém nebezpečném a nemilosrdném bytí… A vše, co se právě odehrálo, se zdálo být pouze podivuhodným snem, který se mi v tomto životě již nikdy více nebude zdát… Nebo krásnou pohádkou, ve které pravděpodobně někoho čekal „šťastný konec“.
Ale ne mne… Litovala jsem svého neúspěšného života, ale byla jsem velmi hrdá na svou statečnou holčičku, která bude schopna jednou pochopit tento veliký Zázrak… pokud ji Karaffa nezničí ještě předtím, než se bude moci sama bránit.
Dveře se hlučně otevřely – na prahu stál rozzuřený Karaffa.
„Kdepak jste se to „toulala“, madonno Izidoro?“ zeptal se strojeně sladkým hlasem můj trýznitel.
„Chtěla jsem navštívit svou dceru, Vaše Svatosti. Ale nemohla jsem…“
Byla jsem úplně lhostejná k tomu, co si o tom myslel. Má duše ještě prodlévala vysoko, v nádherném Bílém Městě, které mi ukazoval Istěn, a vše ostatní se zdálo být vzdáleným a bezvýznamným. Karaffa mne však bohužel dlouho unikat do snu nenechal…
„Vpustili vás do Meteory, madonno Izidoro?“ zeptal se jak nejklidněji dokázal. Věděla jsem však, že uvnitř duše přímo „plane“, jak si přeje rychle dostat odpověď, a rozhodla jsem se ho napínat, dokud mi neprozradí, kde se nyní nachází můj otec.
„Záleží na tom, Vaše Svatosti? Vždyť máte ve své moci mého otce, můžete se ho zeptat na vše, nač já neodpovím. Nebo jste ho ještě dostatečně nevyslýchali?“
„Nedoporučuji vám mluvit se mnou tímto tónem, Izidoro. Jeho osud bude záviset především na tom, jak se rozhodnete chovat. Proto se snažte být zdvořilá.“
Snažila jsem se změnit téma, které se stalo nebezpečným, a proto jsem se zeptala: „A jak byste se zachoval vy, pokud by se zde namísto mého nacházel váš otec, Svatosti?..“
„Pokud by můj otec byl HERETIKEM, upálil bych ho na hranici!“ odpověděl Karaffa úplně klidně. Jakou jenom duši to měl tento „svatý“ člověk?!.. A měl ji vůbec?.. Jak měl smýšlet o jiných, když o svém vlastním otci mohl říkat takové věci?..
„Ano, byla jsem v Meteoře, Vaše Svatosti, a je mi velmi líto, že se tam už nikdy víc nevrátím…“ odpověděla jsem po pravdě.
„Bezpochyby vás odtamtud také vyhostili, Izidoro?“ překvapeně se zasmál Karaffa.
„Nikoli, Svatosti, zvali mne, abych zůstala. Odešla jsem z vlastní vůle…“
„To nemůže být pravda! Neexistuje takový člověk, který by tam netoužil zůstat, Izidoro!“
„Pročpak ne? Co třeba můj otec, Svatosti?“
„Tomu nevěřím. Myslím, že mu nebylo dovoleno zůstat a musel odejít. Možná, že se jeho čas završil. Nebo jeho Dar nebyl dostatečně silný.“
Zdálo se mi, že klade otázky, aby všemi prostředky utvrdil sebe sama v tom, v co se mu velmi chtělo věřit.
„Ne všichni lidé milují pouze sami sebe…“ promluvila jsem smutně.
„Existuje cosi důležitějšího, čím může člověk vládnout, nežli síla. Na světě existuje také Láska…“
„Láska nevládne světu, Izidoro, a já mu chci vládnout!“
„V lidské moci je všechno… dokud to nezačne zkoušet,“ neudržela jsem se a „popíchla“ ho.
A s myšlenkou na to, co jsem se chtěla bezpodmínečně dozvědět, jsem se zeptala: „Povězte, Vaše Svatosti, znáte pravdu o Ježíšovi a Magdaleně?“
„Myslíte to, že žili v Meteoře?“
Přikývla jsem.
„Ale samozřejmě! To bylo první, co mne zajímalo!“
„Jak je něco takového možné?!.“ zeptala jsem se ohromeně. „A o tom, že nebyli Židé, jste také věděl?“
Karaffa opět přisvědčil.
„Ale vždyť o tom nikde nemluvíte? Vždyť o tom nikdo neví? A co PRAVDA, Vaše Svatosti?!..
„Nesnažte se mě rozesmát, Izidoro!..“ upřímně se bavil Karaffa. „Vy jste opravdu jako dítě! Kdo potřebuje tu vaši „pravdu“?.. Dav, který ji nikdy ani nehledal?!.. Ne, má drahá, Pravdu potřebuje jen hrstka uvažujících, ale dav musí jednoduše „věřit“, nu a čemu – to už není nijak důležité. Hlavní je, aby lidé poslouchali. A co se jim přitom předkládá – je druhořadé. PRAVDA je nebezpečná, Izidoro. Tam, kde se odhaluje Pravda – objevují se pochybnosti, a tam, kde vznikají pochybnosti – začíná válka… Já vedu svůj BOJ, Izidoro, a znamená pro mne opravdové potěšení! Svět byl vždy postaven na lži, víte…
Hlavní je, aby tato lež byla dostatečně atraktivní, aby za sebou dokázala vléct „spřízněné“ mysli… A věřte mi, pokud při tom vy začnete dokazovat davu skutečnou Pravdu, vyvracející jejich „víru“, ten stejný dav vás roztrhá na kusy…“
„Je možné, že tak inteligentní člověk jako Vaše Svatost může tak zrazovat sebe sama?.. Vždyť upalujete nevinné ve jménu stejně pošpiněného a nevinného Boha? Jak můžete tak nestydatě lhát, Vaše Svatosti?!.“
„Oh, nedělejte si starosti, milá Izidoro!..“ usmál se Karaffa. „Mé svědomí je v naprostém klidu! Nevytvořil jsem tohoto boha, nebudu ani organizovat jeho pád. Ale zato budu tím, kdo očistí Zemi od neřesti a kacířství! A věřte mi, Izidoro, v den, kdy já „odejdu“ – na této hříšné Zemi už nebude koho více upalovat!“
Udělalo se mi špatně… Nebyla jsem schopna poslouchat takové blouznění! Proto jsem se rychle snažila dostat pryč od tématu, které se mu zjevně líbilo.
„A jak to, že jste hlavou nejsvětější křesťanské církve? Nezdá se vám, že vaší povinností by bylo odhalit lidem pravdu o Ježíši Kristu?..“
„Právě proto, že jsem jeho „zástupcem na Zemi“, budu i nadále mlčet, Izidoro! Právě proto…“
Hleděla jsem na něj široce rozevřenýma očima a nemohla jsem uvěřit, že opravdu toto vše slyším… A bylo to tu opět – Karaffa byl extrémně nebezpečný ve svém šílenství – a zároveň přitom kdesi existoval lék, který by dokázal pomoci.
„Konec planých rozhovorů!“ vykřikl najednou „svatý otec“, doslova si mna ruce. „Pojďte se mnou, má drahá, myslím, že tentokrát se mi podaří vás překvapit!..“
Kdyby jen věděl, jak dobře se mu to dařilo!.. Mé srdce zabolelo v očekávání něčeho velmi nedobrého. Ale nebylo na výběr – bylo potřeba jít…
Svetlana Levašová
-pokračovanie-
* Otrocký překlad: „Právě tak, jako děd a praděd jeho syna a vnuků, jejichž smrt také leží jako vina na jeho duši.“, pozn. překl.
https://www.cez-okno.net/clanok/odhaleni-37-izidora-iii-meteora
9.díl: https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-9-dil/
8.díl: https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-8-dil/
7. díl https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-7-dil/
6. díl https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-6-dil/
5.díl: https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-5-dil/
4.díl https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-4-dil/
3.díl https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-3-dil/
2.díl https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-9-11/
1. díl: https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-1-8-detstvi/
