Oblíbená pochoutka? Klíšťata z divokého prasete!

foto2_26525Varovné zasyčení následuje ostrý výpad. Dvoumetrová kobra si zatím nedělá s malou šelmičkou žádnou hlavu. Vždyť její proslulý hadí jed dokáže poslat dospělého člověka do kómatu za pouhých 15 minut! Tentokrát se přepočítá. Mangusta roztáčí hopsavý tanec smrti. Za pár vteřin si dají její ostré zoubky obávaného plaza jako zákusek.

Kobra (Naja) zvedá varovně přední část těla do vzduchu. Stačí neopatrný pohyb a smrtící koktejl neurotoxinů, které spolehlivě odstaví nervovou soustavu mimo provoz letí jako přesně mířená slina vzduchem. Kobry mají dostřel mezi dvěma až čtyřmi metry. Jste obětí? Na napsání závěti máte pár minut. Zubatá s vámi bude cloumat 45 minut až dvě hodiny, podle síly a množství jedu. Šance na přežití? 40 procent. Přesto i kobry mají nepřítele…

Sestřenka je pěkná hyena
Na domovním zvonku by klidně místo svého jména mangusta liščí (Cynictis penicillata) mohla mít štítek červená surikata (Suricata suricatta), jak se jí s oblibou přezdívá. V průměru půlkilogramová šelmička ji na první pohled připomíná. Se surikatou jsou příbuzné. Další sestřenky přes několik kolen šokují o chlup více. Počítají se mezi ně například i neoblíbené hyeny (Hyaeninae)! Podivné mangustí společenstvo, čítající mezi osmi až padesáti jedinci, nám ale přichystá nejedno překvapení.

Multikulturní bydlení
Zaleháváme na dohled od jednoho z vchodů do důmyslného podzemního království. U maskované díry v zemi se konečně něco pohne. Malé zvířátko vybíhá ven, nasává vzduch a staví se pro lepší rozhled na zadní. „To není mangusta,“ upozorňuje nás angličtinou s řádným akcentem africký průvodce Yaw. S otázkou v očích zvedáme zrak. Před pár minutami nás ujistil, že se jedná o mangustí doupě! „Surikata,“ komentuje suše. Co dělá v mangustím doupěti? Odpověď je jednoduchá: žije. Mangusty milují společnost a dokážou jí skvěle využít. A tak v jednom podzemním labyrintu udržují chodby bok po boku se vzdálenými příbuznými.

foto1_26525 Housenky, žáby i pták s vejci
Sameček mangusty se plíží k vůdci smečky. Těsně před ním padne jak široký, tak téměř půl metru dlouhý, a začne svého vladaře olizovat. Za odměnu se mu dostane několika nepříjemných postrků a závdavkem pár kousanců. Hierarchie je ve společenstvu jasně daná. Ve dne se často poddaní koří dominantnímu samci. Ještě že na ponižování není moc času. Mangusty jsou vyhlášenými gurmány. Schovávat by se před hladovým chřtánem mangust měli i brouci, mravenci, kobylky, housenky či žáby, ještěrky a malí ptáci i s vajíčky. Před mangustou liščí si nemůže být jista ani obávaná kobra. V Africe jich žije hned několik druhů, většina s jedem, který skolí turistu takřka bez námahy. Kobra černokrká (Naja nigricollis), kobra červená (Naja pallida) i kobra egyptská (Naja haje) zpočátku všežravého, někdy i čtyřikrát menšího útočníka podcení.

Imunitou proti kobrám
Podbřišek a brada mangusty házejí v poledním slunci odlesky. Malé zvířátko hopsá kolem hada jako smyslů zbavené. Huňatý ocas sebou kmitá zprava doleva a nezávislý pozorovatel může jen marně přemýšlet, zdali je oním odvážlivcem samec či samička. Na první pohled to totiž nepoznáte. Hadovi dochází trpělivost a vztyčená hlava vyráží k útoku. S jedním ale nepočítá. Mangusty si za poslední staletí dokážou na neurotoxické jedy zvyknout! Chlupatý útočník jen na chvíli odskočí, aby se vrhl s novou vervou vpřed. Míří přesně. Ví, kde má had zranitelné místo…

Šakalí léta po africku
Ostré zuby se zaboří hadovi přesně do míst, kde končí hlava. Ostré zuby mohou směle konkurovat Francouzskou revolucí protřelé gilotině. Bezhlavý had naposledy škubne neovladatelným tělem a hostina začíná. I teď ale musí být zdatní lovci na pozoru. Že si troufnou jako takřka jediní z okolí na kobru, ještě neznamená, že si netroufne někdo na ně. Podobně jako u koček zamáchá mangusta nervózně ocasem ze strany na stranu. Ve vzduchu je cizí pach. Po vzoru surikat se staví na zadní a rozhlíží. Nejvyšší čas utéct! Z povzdálí se blíží nepřítel číslo jedna, šakal čabrakový (Canis mesomelas).

Hadí zabiják, hadí oběť
„Vrrrrchh,“ spustí šelmička naštvaně proti šakalovi, a než vezme do mangustích, vypustí z análních žláz odporně páchnoucí tekutinu. O chvíli později je již v bezpečí rodných tunelů. Sem se šakal ani draví ptáci nevejdou. Bezpečno tu paradoxně není před některými hady. Bránit se ve stísněném prostoru není takřka možné, a nejde-li zrovna o kobru, je i jinak výhodná imunita k ničemu. Jako první vystrkávají do bezpečí před sebou mláďata či nastávající matky. Chvíle radovánek v období mezi červencem a zářím vyúsťují v porod mezi říjnem a prosincem, v některé z mnoha podzemních komůrek. Většina mangust rodí po dvou mláďatech, o která se prvních 10 týdnů stará dnem i nocí. Dospělost ale přichází až s 10. měsícem. Mnohdy se podaří zachránit jen jednoho z potomků.

Spí mangusty s paviány?
Ze statistik by tak lépe vyšly samičky mangust žíhaných (Mungos mungo) žijících opodál, ve východní a střední Africe. Nejenže své průměrně 70denní těhotenství dokážou kolektivně sladit s porodem na den přesně, ale rodí minimálně dvě, maximálně šest, většinou však čtyři mladé. Oproti svým jižním sestrám proslují hravostí. S dětmi dokážou vyvádět stejně, jako by jim bylo pár týdnů. Své by mohli povídat i paviáni (Papio). Mangusty žíhané je berou za nejlepší parťáky. Vzájemné pošťuchování a hry neberou konce. Občas dojde i na jemný mezidruhový flirt. A pokus o něco víc, pravděpodobně ze strany paviánů? Fotografické důkazy nejsou, ale vyloučit se to nedá…

Prasata plná pralinek
V ostrých slunečních paprscích se mangusty porozhlížejí po něčem na zub. Za lahůdku platí mnohonožky a světe, div se, i klíšťata z prasat savanových (Phacochoerus africanus) žijících hlavně v Keni! Prasata drží jako ochočená. Jemné chřoupání šelmiček napovídá, že ani jim zbavování prasat parazitů není proti srsti. Právě naopak. Klíšťata mají místo pralinek. Když svačinka nestačí, podívají se dlouhými drápy pod zem, zda neukrývá nějaké delikátní brouky. S polednem přichází vedro a pro mangusty čas relaxování. Na rozdíl od jižních sester nelpí na svém podzemním království. Doupě si často hloubí v termitištích, která jsou pro ně gastronomickým rájem. Na přespání ale nezhrdnou ani malou jeskyní, starým stromem nebo opuštěnou norou.

Moc žen? Pryč s nimi!
Lidé by se objímali, ukápla by nějaká ta slzička a vzduchem by se třepalo několik naškrobených kapesníčků. U mangust se loučí s menší pompézností. Skupinka i s novými přírůstky, které chvílemi hlídají mangustí chůvy v podobě starších samic, čítá okolo čtyřiceti členů. Čas se rozdělit. Parta osmnácti mladých jedinců si balí pomyslný raneček a jde si svou cestou, založit vlastní klan. Kdo mu ale bude šéfovat? U mangust nerozhodují krvavé souboje, ale zdraví a hlavně: puch! Na trůně nové smečky usedne jen ten, kdo dokáže z análních žláz vytlačit co největší smrad! Nová skupinka má štěstí. Samečci si mohou mnout tlapky. K nové formaci se přidává dvanáct zapuzených samiček. Kde se vzaly? Když je v klanu moc žen, ostatní je násilně vystrkají pryč. O přijetí v jiných skupinách ale nemusejí mít strach…

Michaela Wilhelmová EPOCHA

Surikaty: Těhotenství jen vyvoleným!
Příbuzná mangust, promykovitá šelma surikata, váží až 975 gramů a její tělo dorůstá do délky 35 centimetrů. Koloniím čítajícím na 30 členů vládne dominantní pár. On jediný se smí rozmnožovat. A když nechtěně otěhotní jiná samice? Vládkyně má právo její mladé zabít! Většinou se však surikatí královna spokojí s tím, že březí konkurentku jednoduše vyžene. Nejde o jednoduchý úděl, šance na přežití samičky i mláďat jsou mizivé. Vyhoštěná nešťastnice buď potratí, nebo se o potomky nedokáže sama postarat – jen co odběhne pro jídlo, stávají se terčem dravců. Ke svému společenstvu se většinou může vrátit – ale jen coby bezdětná.