Existuje zvláštní místo, ve kterém mnozí z nás už nějakou dobu žijí.
Místo, do kterého nevstupujete dobrovolně, a jakmile jste uvnitř, uvědomíte si, že z něj není úniku.
Říkám mu „čekárna“.
Je to místo, kam dorazíte poté, co začne probuzení, poté, co opadnou iluze, poté, co jste viděli příliš mnoho na to, abyste se kdy mohli vrátit k tomu, kým jste kdysi byli. Je to místo, kde přistanete, když se rozpustí důvěra v instituce, když se zhroutí narativy, s nimiž jste vyrůstali, když stanete tváří v tvář nepříjemné, často nesnesitelné realitě toho, co se skrývá za mocí, za systémy, za pečlivě konstruovanou verzí světa, která nám všem byla předložena.
Abyste se sem dostali, museli jste se vše odnaučit. Museli jste odložit přesvědčení, identity, domněnky, dokonce i části sebe samých, kterých jste si kdysi vážili. Museli jste stavět znovu od základů, kousek po kousku, pravdu po pravdě, intuici po intuici. A i teď jste stále v tomto procesu, stále se vyvíjíte, stále se zdokonalujete, stále vidíte víc.
Jakmile sem však dorazíte, něco se změní, protože z tohoto místa začínáte čekat.
Čekáte, až vás svět dožene.
Čekáte, až ostatní uvidí to, co jste viděli vy, až zpochybní to, co jste zpochybnili vy, až pocítí to, co jste cítili vy. Čekáte na posun, na bod zlomu, na okamžik, kdy se vše, co se zdá být tak očividně rozbité, začne proměňovat v to, čím by to mělo být.
Ve svět v souladu s něčím vyšším.
Ve svět, který odráží dobrotu, soudržnost, pravdu; svět, u něhož máte pocit, jako by byl stvořen milujícím Bohem, a ne tuto roztříštěnou, konflikty zmítanou, rozdělenou, chaotickou a často krutou realitu, v níž se nacházíme. A tak čekáte…
Čekáte, zatímco se věci zdánlivě zhoršují. Čekáte, jak hluk sílí, jak se prohlubují rozpory, jak se pocit, že je něco zásadně v nepořádku, stává nemožným ignorovat. Procházíte čekáním skrze cykly naděje a zklamání, jasnosti a zmatku, hybnosti a stagnace, nadšení a rozčarování.
A pomalu si uvědomujete něco dalšího: z této čekárny se neodchází.
Nezáleží na tom, zda se ponoříte do všeho, co se děje, nebo zda se úplně vypnete. Nezáleží na tom, zda oddálíte pohled na globální scénu, nebo se soustředíte pouze na svůj bezprostřední svět, svou rodinu, svůj každodenní život.
Stále jste tady.
Protože čekárna není místo mimo vás, je to stav, který si nesete v sobě, jakmile jste prozřeli. Jakmile jednou pochopíte, nemůžete to nevědět. Jakmile jednou vnímáte, nemůžete to nevidět.
Jediná cesta ven nevede skrze rozptýlení, popření ani ústup. Jedinou cestou ven je transformace. Nikoliv ta vaše – v té už jste. Transformace světa.
A tak zde zůstáváme, v tomto zvláštním meziprostoru, už ne tím, kým jsme byli, ale ještě nežijeme ve světě, o němž víme, že je možný. Ve světě, který cítíme s naprostou jistotou, a přesto se ho nemůžeme plně dotknout. Ve světě, který existuje těsně nad dosah, nikoliv vysněný ve fantazii, ale rozpoznaný v pravdě.
A tak sedíme s tímto vědomím. Sedíme s tou touhou. Sedíme v čekárně.
A to nejtěžší je možná toto…
Hluboko uvnitř víme, že nečekáme jen na to, až se svět změní; čekáme, abychom zjistili, zda se to vůbec někdy stane.
Překlad: Martha Scholler
Finančním darem pomůžete s náklady na provoz a údržbu webu, zároveň ohodnotíte naši práci se zpracováváním informací, které pravidelně přinášíme bez reklam. Děkujeme
Účet CZK- 2596759016/3030. CZ24 3030 0000 0025 9675 9016
Účet EUR – CZ02 3030 0000 0025 9675 9024. BIC – SWIFT AIRACZPP
Účel platby – poznámka: uveďte prosím DAR.
