Tenhle článek se týká samotný podstaty toho, co znamená bejt opravdu svobodnej člověk, co to obnáší a co tomu naopak brání. Svoboda neni něco, co vám přiděluje někdo jinej a co vám seberou železný okovy. Svoboda je něco, co si musíte v první řadě vytvořit sami a o co můžete snadno přijít, aniž byste si toho vůbec všimli.
Tohle bude jeden z nejvýznamnějších článků tady na Antiviru, protože se týká samotný podstaty toho, co znamená bejt opravdu svobodnej člověk, co to obnáší a co tomu naopak brání. Svoboda neni něco, co vám přiděluje někdo jinej a co vám seberou železný okovy. Svoboda je něco, co si musíte v první řadě vytvořit sami a o co můžete snadno přijít, aniž byste si toho vůbec všimli.
Většina lidí žije dneska bez opravdový svobody – ne proto, že by je někdo fyzicky věznil, ale proto, že někdo manipuluje jejich realitu tak, že se vězní sami a žijou uvnitř velmi omezenýho Overtonova okna a nikdy je nenapadne se podívat mimo něj. O svobodu můžete přijít spoustou způsobů, který nemuseji bejt nutně nijak nápadný. Můžete mít určitý věci výslovně zakázaný – a pak to omezení svobody vidíte jasně. To omezení ale může existovat i bez zákazu těch věcí, čistě prostřednictvím toho, že o nich vůbec nevíte.
I to je součástí důvodu, proč k vám svoboda nepřijde samovolně a musíte se o její získání neustále snažit. Svoboda spočívá v možnosti plnýho využití vlastního potenciálu, jenže k tomu musí člověk nejdřív mít nějakou představu, co ten potenciál vůbec je. A okolní svět a mocenský struktury se neustále snaží o to, abyste tuhle představu měli co nejmizernější a svýho potenciálu si vůbec nevšímali.
Vlastní úsilí je teda naprosto nutný jak k objevení, tak k využití toho potenciálu, což teprv může vést ke svobodě. Bez toho se celý vaše vnímání “svobody” omezuje na volbu mezi věcma, který vám někdo ukázal a dovolil dělat. To neni svobodnej život. To je život ochočenýho králíka, kterej neví, že je v kleci, protože se nikdy nezajímal o to, co existuje mimo tu klec.
Osobní svoboda byla v historii vždycky omezovaná těma, kdo chtěli ovládat ostatní. Primitivní metody jsou postavený na rozkazech a zákazech pod pohrůžkama násilí (což existuje dodnes ve formě zákonů a policie). Sofistikovanější manipulátoři přišli na to, že mnohem efektivnější je naučit lidi, aby uvažovali jen určitym způsobem a sami se drželi v patřičnejch mezích “přijatelnýho” projevování se.
Tenhle způsob manipulace skrz programování lidí se objevuje odjakživa, ale v dnešní technologický době má specifickou a obzvlášť vyvinutou podobu. Začneme teda tou.
Život podle menu
Průměrnej člověk dnešní doby je řízenej na každym kroku, aniž by si to uvědomoval. To řízení se neděje násilně skrz rozkazy a zákazy, ale “dobrovolně” skrz pohodlnost, což je nejmocnější metoda manipulacedneška. Lidi si sice vybíraji “dobrovolně”, ale je to stejný, jako když jde zvíře “dobrovolně” za návnadou a nepřemejšlí, kdo tam tu návnadu dal a proč. Stejně tupě jde člověk za pohodlností a neptá se, kdo a proč pro něj tu pohodlnost připravil (skutečnej důvod nikdy neni vaše pohodlí, ale zájmy těch, kdo tu pohodlnost nabízí) a o co přijde, když po ní skočí.
Co řídí každodenní život lidí? Jejich telefon (naprosto brutálně, ale to už ocení jen těch pár z nás, co ten telefon nemaji a vidí to “zvenku”), sociální média, “feedy” goolagu a fujsbuku, a obecně algoritmy všeho druhu. Lidi nečtou zprávy, který je zajímaji – čtou zprávy, který jim předhodil goolag na bázi jejich profilu. Nehledaji informace, který je zajímaji – konzumujou informace, kterejma je krmí zpětná vazba jejich profilu.
Dnešní člověk si nevybírá ze všeho, co je, ale jen z toho, co mu ukazuje nějaký menu, který někdo předem vyfiltroval. Tohle je primární funkce dnešního digitálního světa – 24 hodin denně vám filtrovat realitu, abyste se celej život zabejvali jen tim, co pro vás připravili ti, kdo žijou z vaší pozornosti a z vašich dat. Průměrnej člověk nevyhledává “na internetu” – vyhledává na goolagu, což je menší, cenzurovaná a vyfiltrovaná část internetu, očištěná od informací, který by vás mohly osamostatnit a osvobodit.
Často mi někdo řiká o něčem, co čet na Seznamu. Když se ptám, proč kurva čte Seznam, dovídám se, že “já to normálně nečtu – to na mě vyskočilo na telefonu”. Jenže ono to na něj vyskakuje pořád. Takhle to přesně funguje. Tohle je mentální otroctví. Lidi se nezabejvaji tim, co je zajímá, ale tim, co “na ně vyskočí na telefonu”. Každej jednotlivej článek nebo výsledek hledání je sám o sobě bezvýznamnej, ale když takhle žijete pořád, vaše mysl je směrovaná na každym kroku tam, kam chce někdo jinej, a pryč od toho, čeho nechce, abyste si všímali. A když si každej den pasivně všímáte toho, “co na vás vyskakuje”, nemáte čas si všímat jinejch věcí a vaše představa o světě se automaticky zkresluje. To, že vás okrádaji bankéři 24/7, na vás na telefonu nikdy nevyskočí.
Všude je vaše “volba” ovlivňovaná tim, co je nejpohodlnější. Máte “svobodu” si vybrat tu míň pohodlnoumožnost, ale 99% lidí to 99% času neudělá. Kde je potom jejich “svoboda”? Žádná neni. Nikdo jim ji sice neodebral násilím, ale nastražil na ně past a oni se do ní chytli a o svobodu se připravili sami. Naučili se, že bez telefonu nevydrží ani hodinu a tim pádem je jejich celodenní pozornost řízená tim, co se děje na jejich telefonu. To ale neni nijak neutrální nebo objektivní – je to výsledek sofistikovanejch algoritmů, který se odvíjí od vašich osobních dat, který nepřetržitě sdílíte a dovolujete tak manipulátorům vědět, jak přesně je nejsnadnější vás ovládat.
Drtivá většina lidí si vybírá “default” – výchozí nastavení, přednastavený možnosti, “nejpopulárnější” volbu (která často nemá s popularitou nic společnýho a je předložená jako populární, protože manipulátoři vědí, že po popularitě lidi jdou). Výchozí nastavení je obvykle to nejhorší pro vás – rozhodně pokud jde o soukromí, nezávislost a svobodu. Každá přednastavená volba je navržená tak, aby byla k co největšímu prospěchu tomu, kdo vám ji nabízí – ne vám. Většina lidí se neobtěžuje podívat se, jaký vůbec jsou ty ostatní volby, natož si je vybrat. Takovej člověk nemá nárok tvrdit, že má svobodu. Tý se dávno vzdal.
K manipulaci a směrování lidí patří hodnocení, komentáře, “odebírání” a “doporučený” příspěvky na sociálních médiích. Manipulátoři vědí, že lidi se zajímaji o příspěvky, který maji vysoký hodnocení. Když už to hodnocení nefalšujou přímo (což se rozhodně stává), tak ho znatelně ovlivňujou tim, jaký příspěvky doporučujou. Je všeobecně známý, že digitální korporace primárně doporučujou obsah, kterej je rozdělující a vyvolává negativní emoce. Proto je takovej obsah specificky doporučovanej – a pak má samozřejmě hodně shlídnutí a vysoký hodnocení a lidi na to klikaji ještě víc. Celý je to naprosto záměrná algoritmická manipulace, která jejím autorům přináší vyšší sledovanost jejich platforem a tudíž vyšší zisky a víc osobních dat.
Celej model sociálních médií se točí kolem udržení vaší pozornosti na těch platformách co nejdelší dobu, což znamená úmyslnou propagaci obsahu, kterej to zajistí, neboli obsahu, kterej vám neni nijak prospěšnej – naopak, vyvolává negativní reakce, pěstuje závislost a likviduje vaši pozornost a schopnost kriticky myslet.
Celej digitální svět vám dává “svobodnou volbu” vybrat si z menu společností, který ho vyrábí. Vybírání z menu ale neni svoboda. Vaše svoboda byla odstraněná ještě předtim, než jste si sedli ke stolu. Vybíráte si jen z toho, co vám manipulátoři ukážou, a ještě si z 90% vyberete přesně to, co chtěji oni, protože tuhle volbu nastaví jako výchozí, zvýrazní, doporučí, prezentujou jako populární, daji k ní pět hvězdiček, udělaji ji nejpohodlnější a když je třeba, přidaji k ní nějakou miniaturní výhodu (malej dárek, malá sleva, nějakej “bonus”), která ve vás vyvolá pocit, že získáváte něco navíc. Ve skutečnosti jste ale udělali přesně to, co chtěl ten manipulátor a co je nejvýhodnější pro něj.
Průměrnej člověk dneška je naprosto domestikovanej tvor. Nemusí se mu přikazovat, a přesto skoro vždycky udělá, co po něm jeho “páníčkové” chtěji – naprosto dobrovolně, protože se to tak naučil a vnímá to jako tu “správnou” volbu. Zdržuje se ve vymezenejch prostorách, omezuje se na povolený aktivity a zabejvá se převážně jen tim, čim ho páníčkové naučili se zabejvat.
Overtonovo okno vašeho myšlení
Co je ohledně toho menu, který řídí váš život, nejdůležitější, je to, co na něm chybí. Kterou blbostí se zrovna zabejváte, protože na vás “vyskočila” nebo byla někde na prvním místě, neni tak podstatný. Mnohem zajímavější je, čim se díky tomu nezabejváte, o čem díky tomu ani nevíte, nebo co díky tomu neumíte. Nezabejváte se osobním růstem, protože to nebylo v menu. Nerozšiřujete si nijak zvlášť vlastní vědomosti – a rozhodně ne mimo rámec schválenejch směrů a oblastí – protože to neni v menu. Nevíte, jak překonávat životní těžkosti vlastní silou, protože to vám žádnej algoritmus nenabíd (protože byste taky mohli zjistit, že ke svýmu životu žádnej debilní algoritmus nepotřebujete).
Jenže tady nejde jen o to, co nevíte a neumíte. Tahle všudypřítomná digitální klec taky definuje Overtonovo okno vašeho myšlení a pohledu na svět. Pokud jste denně uvězněni v okruhu témat, který vám generuje algoritmus, tak vás jiný věci ani nenapadaji a nikdy na ně nemyslíte, protože vaše mysl je 24/7 zaměstnaná těma věcma, který algoritmus generuje – a ostatní lidi vám zrcadlí to samý. Digitální manipulátoři, ať už tohle zamejšleji nebo ne, nejen že vybíraji, čim se budete zabejvat, ale přímo ovlivňujou a redukujou vaši schopnost se určitejma věcma zabejvat. Vytváří úzkej rámec přijatelnýho myšlení a některý témata doslova odsunujou do kategorií jako “tim se zabejvaji jen blázni”, “to jsou dezinformace” a podobně.
Digitálně závislej člověk se doslova naučí myslet tak, jak to vyhovuje těm lidem u ovládacích panelů. Jeho vůle zakrní, jeho rozhled se nijak nerozšiřuje a jeho představivost umírá. Celý jeho vnímání je uzamčený uvnitř vysoký zdi, která kolem něj nenápadně narostla a nikdy mu nedovolí nahlídnout, co je za ní. A co víc – člověk nevidí ani tu zeď, protože je celá obložená digitálníma monitorama, na kterejch se neustále střídaji “zajímavý” obrázky. Přemejšlí někdo, co je za těma obrázkama? Nebo proč tam jsou? Téměř nikdo.
Existence většiny lidí je teda opravdu na úrovni dobytka, kterej existuje jako zdroj energie pro chovatele. Digitální giganti žijou z vaší pozornosti, z vašich dat, z vašeho osobního života a chovaji si vás tak, abyste tý pro ně potřebný energie generovali co nejvíc. Tu digitální celu vám udělaji pohodlnou, aby se vám v ní líbilo a nechtěli jste utíkat, různejma prkotinama vás přesvědčí, že je to pro vás výhodný a dělat cokoliv jinýho je na hlavu, a pak už jen vysávaji převážně nic netušící oběti jako gigantickej neviditelnej parazit.
Mysl predátora
A tady to začíná bejt zatraceně zajímavý až bizarní. Když jsem o tom nedávno přemejšlel, vzpomněl jsem si na určitej koncept, kterej jednou don Juan vysvětloval Castanedovi a kterej Carlos nemoh pobrat. I mně ten koncept tenkrát připadal těžko představitelnej na nějaký praktický úrovni. Proto mě při týhle vzpomínce totálně zamrazilo, když jsem si uvědomil, že don Juanovo vysvětlení, ač neúmyslně, popisuje dnešní digitální svět tak dokonale, že z toho jakákoliv nejasnost vyprchala a všechno bylo až znepokojivě reálný.
Jelikož je tahle část velice ilustrativní pro koncept, kterym se zabejváme, podíváme se na malou ukázku. Don Juan vysvětluje Carlosovi, co objevili čarodějové dávnýho Mexika:
Ať už Don Juan popisoval cokoliv, tak když si místo “dravce” dosadíte goolag nebo fujsbuk, sedí to přesně. Zkrocení, poslušnost, bezmocnost, potlačení nezávislosti – to všechno jsou vlastnosti digitálních platforem. Ale to je teprv začátek.
“A proč nad námi převzali ti dravci vládu, jak popisujete, done Juane?” zeptal jsem se. “Museli k tomu mít nějaký důvod.”
“Existuje jedno vysvětlení,” odpověděl don Juan, “a je to nejjednodušší vysvětlení na světě. Ovládli nás, protože jsme jejich potrava. Bezohledně nás vysávají, protože se tím sami udržují při životě. Tak, jako my chováme kuřata na drůbežích farmách zvaných španělsky gallineros, chovají nás dravci v lidských farmách, které bychom mohli nazvat humaneros. Tak mají svou potravu vždy při ruce.”
Tohle je celkem dokonalej popis fujsbuku. Je to farma a vy jste potrava. Jste vězni jejich algoritmů a FB vás drží v ohrádce, protože jste jeho potravou – tim, z čeho žije. Každá minuta na platformě, každý kliknutí, každá reakce je doslova potrava pro tuhle otupující mašinerii, a vy jste levnej oběd.
Tuhle část si přečtěte několikrát. Pak si vzpomeňte na Covid, kde to bylo brutálně viditelný – lidi se chovali jako totální dementi a dělali věci, který by jim ještě o měsíc dřív připadaly jako šílený. Proč? Protože jim někdo nasadil do hlavy komplet alternativní realitu a většina lidí ji přijala za skutečnou a začala se podle toho chovat. Ale tohle platí obecně – lidi se celej život pachtí za “úspěchem”, kterej definuje někdo jinej, bojí se věcí, kterejma je straší média, ačkoliv skutečná hrozba je často zanedbatelná, nenávidí, koho maji nenávidět, a touží po tom, co jim někdo chce prodat. Nic z toho neni přirozený a nevychází to z těch lidí. Celej ten operační systém je naprogramovanej. A tady je ten klíč:
“Ne, takhle v žádném případě ne. To je hovadina,” řekl don Juan s úsměvem. “Jsou nekonečně účinnější a organizovanější. Aby nás ochočili a zlomili, uskutečnili dravci obdivuhodný manévr. Tedy obdivuhodný z hlediska bojové strategie – z hlediska obětí spíš příšerný a obludný. Dali nám svou vlastní mysl! Slyšíš mě dobře? Dravci nám předali svou vlastní mysl, která se tak stala myslí naší. Dravčí mysl je barokně zdobná, plná protikladů, nevrlá a stále plná strachu, že je každou chvíli někdo odhalí.”
“Přestože jsi nikdy nestrádal hladem,” pokračoval, “stejně v sobě máš strach z nedostatku potravy. To se dravčí mysl bojí, že bude objevena a potrava jí pak bude odepřena. Prostřednictvím mysli, která je vlastně jejich myslí, promítají dravci do lidského života všechno, co jim vyhovuje. Tím si zajišťují určitý stupeň bezpečnosti, kterým se zaštiťují proti svému strachu z objevení.”
Věta “Dali nám svou vlastní mysl” je klíčová. To je ta část, na kterou jsem si vzpomněl, když jsem přemejšlel o digitálních platformách a jak ovlivňujou lidi. Tyhle platformy doslova daly lidem ten žádoucí způsob myšlení. Lidi se naučili myslet jinak než dřív – tak, jak to chtěji ty platformy. Naučili se zajímat se o to, co chce algoritmus, považovat za úspěch, co prezentuje jako úspěch algoritmus, nadávat na to, k čemu je algoritmus provokuje, hádat se s těma, koho jim algoritmus podává jako nepřítele, a bát se toho, čim je algoritmus straší.
Tohle všechno samozřejmě platí už dlouho i v jinejch oblastech – politika, ekonomie, ekologie – ale v digitálním světě je to tak do očí bijící, že se to dá těžko ignorovat. Technologický společnosti vás naučily myslet způsobem, kterej vyhovuje jim – neboli, daly vám svoji mysl, svůj pohled na svět. Diktujou, o co se zajímáte, čeho si všímáte, čim trávíte čas, o čem víte, co podporujete a co kritizujete, co je úspěch, co je ostuda, co je důležitý a co ne.
Nedělaji to přesvědčováním, ale nenápadným zvýrazňováním těch žádoucích možností a zvyšováním jejich lákavosti na základě vašeho detailního profilu. Čim detailnější profil, tim líp to funguje. Čim víc jim o sobě dáváte informací, tim snadnější je vás ovládat. Vaše myšlenky nejsou vaše vlastní. Nenápadně vám byly podsunutý ty jejich. Ty, který vás udržujou v jejich zajetí.
Carlos se dona Juana zeptal, proč proti těm dravcům čarodějové dávnýho Mexika – nebo i ti současní – nic nepodnikli.
Předpokládá se, že don Juan o digitálním světě nic nevěděl, ale neni tohle naprosto přesnej popis dnešní situace? S těma platformama nic nenaděláte – můžete se jen vymanit z jejich dosahu. A když o tom řeknete něco svejm bližním, tak se mnozí z vás na vlastní kůži přesvědčili, že se vám opravdu vysmějou a někteří jsou opravdu až agresivní. A to tady ani nemluvíte o nějakejch nejasnejch “predátorech z kosmu”, ale o skutečnejch digitálních platformách, o jejichž negativním dopadu máme vědecký studie. I přesto se vám lidi vysmějou. Ale odtrhnout se od toho všeho je jediná cesta ke svobodě.
Rutina a účelný nepohodlí
Don Juan Castanedovi často zdůrazňoval, že pro život bojovníka je klíčový rozbíjet rutinu, protože ta vede k mentální lenosti a udržuje ho v zajetí vnějších okolností a blokuje mu cestu ke svobodě. Koncept “nedělání” spočívá v podstatě v tom, dělat věci jinak, než je člověk zvyklej – jinak, než je to pohodlný. Je to opak cesty nejmenšího odporu, a tudíž ten “odpor”, neboli to, co pro vás neni snadný a přirozený, je záměrně vyhledávanej. Ne proto, že těžkosti jsou nějak žádoucí samy o sobě, ale proto, že to překonávání odporu a překážek zaostřuje vaše vědomí a pozornost a trénuje vůli. Učí vás to jednat vědomě místo automaticky.
G. I. Gurdžijev v podobnym kontextu používal termín “intentional suffering”, doslova “záměrný utrpení”, nebo taky “dobrovolný strádání”. Odlišuje to od “hloupýho utrpení”, což je utrpení bezúčelný, který k ničemu pozitivnímu nevede a vzniká z vašich automatickejch emocí, obav, sebelítosti a podobně. Záměrný utrpení, kterýmu můžeme řikat “účelný nepohodlí“, je opět to, co trénuje vaši vůli a učí vás opravdu si vybírat z existujících možností, aniž byste vždycky skončili u tý nejsnadnější. Protože když vždycky skončíte u tý, tak si vlastně nic nevybíráte a žádná svoboda v tom neni. Jen jdete naprosto předvídatelně po cestě, kterou vám někdo nakreslil a doporučil.
Jak don Juan, tak Gurdžijev vedli svoje žáky k cílenýmu vyhledávání “nepohodlí”, protože kdo to nepohodlí nikdy dobrovolně nezakusí a vždycky se mu automaticky vyhybá, ten nemá žádnou autonomii, žádnou svobodu, a je naprosto předvídatelnej a tim pádem ovladatelnej. Dnešní technologický společnosti postavily celej svůj model na pravym opaku tohodle přístupu – cíleně vytvářeji to pohodlí takovym způsobem, aby vás vždycky vedlo tam, kde vás chtěji mít ony.
Když se nad tim člověk zamyslí, zjistí, že je to naprosto logický. Když se vždycky vyhybáte nepohodlí, dá se vaše chování snadno předvídat a vlastně si nikdy opravdu svobodně nevybíráte. Když je vaše volba na 100% předvídatelná, neni nijak reálně svobodná. Fungujete jako stroj, jako algoritmus – ne jako člověk. A kdo vám to pohodlí dokáže nabídnout (a stanovit při tom podmínky), může vás ovládat. Tohle samotný zjištění vás od toho může potenciálně osvobodit, takže digitální platformy dělaji všechno pro to, aby vás takový myšlenky nikdy nenapadly a neměli jste ani čas myslet. Pro platformu jste potrava a potrava musí bejt předvídatelná a mít jasnou rutinu.
Gurdžijev tvrdil, že většina lidí nejsou nic víc než stroje, který prochází životem ve spánku. Na všechno reagujou automaticky a rozhodujou se podle programů, který jim někdo vštípil. Jen někdo, kdo si to uvědomí a rozhodne se aktivně se tomu postavit, se může “probudit” a stát se “skutečným” člověkem. Tenhle záměr nutně vyžaduje nějakou snahu a nepohodlí, protože pohodlí a lenost jsou přesně to, co udržuje lidi ve spánku a dělá z nich zombíky, bioroboty atd.
Podobně don Juan vysvětloval, že skutečná svoboda, což je cíl čarodějů, je možná jen když přerušíme tu automatiku a začneme žít vědomě. A první krok, jak toho dosáhnout, je začít cíleně dělat věci jinak, než jsme zvyklí a odříct si to pohodlí spojený s tim zvykem.
Jednim z klíčovejch témat Toltéků je vlastní důležitost, která stojí u kořene všech negativních emocí a točí se kolem obhajování “identity”, kterou jsme si v životě vytvořili a na který si zakládáme. Tahle identita ale nejsme my – je to konstrukce postavená na programování společností a přijímání systému hodnot, kterej nám předložil někdo jinej. Jenže většina lidí tuhle falešnou identitu považuje za “sebe”, za “důležitou” a bude ji zuby-nehty bránit před jakýmkoliv útokem. Tomu don Juan řiká plejtvání energií na vlastní důležitost.
A přesně tohodle využívaji digitální platformy. Z vašeho profilu snadno vyčtou, co je tahle vaše “identita”, a všechno cílí na to, aby ji upevňovaly, a obklopujou vás obsahem, kterej vás utvrzuje ve věcech, kterejm věříte, a názorech, který máte, abyste se na tý platformě cítili jako doma. Celá ta algoritmická mašinerie se v podstatě chytá vaší vlastní důležitosti, vykrmuje jí a udržuje vás v ohrádce, ze který nemůžete utýct, protože je spojená s tou vaší “identitou”.
Svobodnej člověk musí znát sám sebe, vědět, co chce, a nenechat se zlákat něčim, co je mu nabízený, jen proto, že to vypadá pohodlně. Kdo ví přesně, co chce, toho nemůže ovládat algoritmus, protože takovej člověk se neřídí tim, “co na něj vyskočí”. Má svoje vlastní cíle a když je mu nabízeno něco jinýho, nechává to na pokoji, i když to vypadá lákavě nebo to maji všichni ostatní. Biorobot nemá vlastní cíle – má jen “cíle”, který před něj někdo postavil a skrz pohodlnost a popularitu (ať už skutečnou nebo falešnou) ho přesvědčil, že jsou pro něj žádoucí.
Don Juan a Gurdžijev se shodujou v tom, že cesta ke svobodě a autonomii vede skrz vlastní úsilí.Dnešní algoritmy účelně úsilí odstraňujou a udržujou vás v pohodlný bublině, kde vaše vlastní schopnosti postupně zakrňujou. OK, ale co když byl Gurdžijev blázen a don Juan ani neexistoval? To je rozumná otázka, ale tady se nám paradoxně otvíraji dveře k něčemu ještě víc fascinujícímu.
Podíváme se teda na to, kde jinde se v historii a různejch kulturách objevuje tahle myšlenka – že člověk spí a žije automaticky, a že cestou k probuzení, naplnění vlastního potenciálu a ke svobodě je vlastní úsilí.
Historie úsilí jako cesty ke svobodě
Buddhismus, Advaita vedanta, jóga
V Buddhismu a příbuznejch tradicích popisuje výchozí nastavení lidí sanskrtskej pojem SAMSARA, kterej popisuje cestu nejmenšího odporu. Je to nekonečnej cyklus životů založenejch na automatickejch reakcích, vyhledávání příjemnejch věcí a utíkání od nepříjemnýho. Takhle vzniká falešná představa “já”, který neni skutečný, a utrpení, který pramení ze snahy tohle falešný “já” chránit.
V dnešním světě se pojem samsara dá aplikovat i na každodenní cyklus kontrolování telefonu, skrolování, reagování na zprávy a co na vás “vyskočí” z nějakýho Google feedu, klikání na “doporučený” příspěvky šitý vám na míru dle nahromaděnejch dat z vašeho profilu, a obecně na digitální realitu, která je navržená tak, abyste nikdy neměli ani pár vteřin na to se zastavit a nad něčim se zamyslet. Vždycky něco krade vaši pozornost a směruje ji někam, kde z ní někdo má finanční zisk. Je to kolotoč utrpení, ze kterýho se většina lidí nedokáže dostat.
Advaita vedanta má pojem MAYA, kterej popisuje “iluzi”, která se vydává za realitu. To přesně odpovídá algoritmický komnatě ozvěn, ve který vás denně udržujou platformy. Pojem avidya popisuje nevědomost, ne jako obyčejnou neznalost faktů, ale jako zásadní strukturální vlastnost neprobuzený mysli. Nevíte, že jste nevědomí, protože ta nevědomost vám brání to vidět. Tohle opět odpovídá algoritmický filtraci – nevíte, co vám ty algoritmy neukazujou, a protože o tom nevíte, žijete v domnění, že to, co se k vám dostává, reprezentuje realitu.
Buddhova základní diagnóza je, že člověk spí a poháněji ho automatický reakce, který se odvíjí od touhy a averze. To, co řídí většinu lidskýho chování, popisuje pojem SAMSKARA, což je zhruba vzorec lidskejch myšlenek vytvořenej zvykem. Je to určitá vyjetá kolej, ve který se člověk automaticky drží, neboli ta cesta nejmenšího odporu. Čim víc se nějaký myšlení nebo chování opakuje, tim hlubší ta kolej je, a tim víc takovej člověk operuje automaticky a bezmyšlenkovitě. Celá mysl je pak jen kolekcí takovejch vyjetejch kolejí.
Člověk se většinu času nerozhoduje svobodně a vědomě, ale jen následuje tyhle vyjetý koleje. Celý jeho jednání je výsledkem mentální lenosti a programování kohokoliv, kdo mu něco podstrkuje – školství, média, digitální platformy. Pokaždý, kdy jdete tou cestou nejmenšího odporu, ty koleje se prohlubujou a ztrácíte samotnou schopnost reagovat nezávisle.
Jak se z toho všeho dostat? K tomu slouží Buddhova osmidílná stezka, která je v podstatě celoživotním tréninkem odolávání tý automatice. Jednou z těch osmi částí je doslova “správná snaha” nebo “úsilí” (sammā vāyāma). Účelem je vyhybat se nebo překonávat stavy mysli, který vedou k automatickýmu jednání a spánku, a pěstovat stavy mysli, který vedou k probuzenýmu vědomí. Buddha zdůrazňoval, že osvobození od utrpení vyžaduje nepřetržitý vědomý úsilí zabraňovat automatickýmu jednání – sledovat automatický myšlenky a zastavit se dřív, než podle nich začnete jednat, 24 hodin denně, celej život. Žádný zkratky, žádný “snadný osvícení”. Jakmile polevíte, okolní svět vás okamžitě začne stahovat zpátky do automatiky.
Meditace neni relaxace, ale vědomý úsilí udržet svoji mysl bdělou a zabraňovat jí spadávat zpátky do denního snění. Je to o sledování těch procesů, aniž by jima byl člověk ovládanej. Odolávat automatickýmu toku myšlenek vyžaduje trénink a ohromný úsilí, jak si ověřil každej, kdo to někdy upřímně zkusil. Vipassana je vědomá snaha pozorovat vlastní pocity a myšlenky bez reakcí, čimž se narušuje ta automatika.
Korupce moderní doby: Ačkoliv jsou na Západě orientální tradice relativně populární, byly transformovaný na pasivní spiritualitu konzumerismu. Co bylo odstraněný, je přesně to úsilí, který je v původních tradicích celou podstatou. Dnešní “McMindfulness” je kapitalistická bastardizace, která má udržovat korporátní otroky vyklidněný, aby snášeli tu buzeraci, vykořisťování a omezování jejich autonomie. Zachovala se forma (sedět a dejchat), ale vytratil se obsah (osvobození vyžaduje neustálý úsilí).
Podobně byla na Západě Advaita vedanta překroucená na “už jste osvícení, nemusíte nic dělat, všichni jsme jedno, jen posílejte lásku a světlo”, což je přesně to, před čim původní tradice varovaly. Je to navržený tak, aby byli lidi pasivní a nevzpírali se, když je Systém obírá o zbytky toho, co ještě maji. Výsledkem takový “filosofie” neni svobodnej člověk, ale líp naladěnej otrok.
Taoismus
Wei wu wei, neboli něco jako “dělání bez úsilí”, je někdy na Západě interpretovaný jako vyhybání se úsilí, neboli cesta nejmenšího odporu. Někdy se to popisuje jako “jít s proudem”, ale už se neřeší, o jakej proud jde. Tohle se stává v kultuře, která čte nadpisy a ne ten zbytek. Jenže je to trochu jako když se vám někdo pokouší říct, že se máte nechat nýst “proudem kosmickýho oceánu” a vám unikaji ty detaily a necháváte se unášet proudem stoky – což je přesně to, co se děje, když váš den řídí telefon a digitální platformy.
Wu wei je sice “cesta bez úsilí”, ale je to cesta bez úsilí mistrů, který už strávili desítky let úsilím se na tý správný cestě udržet a teď už to umí natolik dobře, že je to moc úsilí nestojí. Ze začátku to ale vyžaduje disciplínu a odstranění všech naprogramovanejch vzorců chování, aby se člověk moh “sladit” s kosmickym řádem, což je v podstatě jedna z nejtěžších prací, jakou lidstvo zná.
To, co má učedník Taoismu “bez úsilí” následovat, je Tao, neboli řekněme “přirozenej řád vesmíru”, a ne každodenní algoritmická manipulace. Jedno je opak toho druhýho. Bejt v souladu s Tao znamená operovat z úrovně tak hlubokýho vědomí, že je všechno spontánní a přirozený – ale dosáhnout tohodle stupně vědomí vyžaduje velký úsilí a překonání všeho naprogramovanýho jednání. Abyste se mohli nechat snadno unášet přirozenejma kosmickejma silama, musíte se sakra snažit, aby vás neodtáhnul Goolag někam jinam, o což se vší silou snaží.
Taoismus poukazuje na nespolehlivost automatickýho vnímání – jsem motýl, kterej sní, že je člověk, nebo člověk, kterej snil, že je motýl? Většina lidí se nad takovejma věcma nezamejšlí a automaticky předpokládá, že to, co vnímaji, je skutečnost. Taoistickej mudrc se nad tim zamejšlí, a to samotný vyžaduje úsilí.
Taoismus kritizuje “umělý konstrukce” a “nucený jednání”, což v podstatě znamená systémy mechanický komplexity, který nahrazujou skutečný pochopení. To přesně odpovídá doporučovacím algoritmům, který vytváří iluzi personalizace, zatímco omezujou váš rozhled a s čim přijdete do styku. Návrat k “přirozenosti” a “jednání bez námahy” vyžaduje úsilí odnaučit se všechny společenský programy a vrátit se k Tao.
Sufismus
Sufismus mluví o roli a důležitosti úsilí naprosto jasně. Je to jeden ze zdrojů, ze kterejch Gurdžijev hojně čerpal, takže paralely jsou tu evidentní. Koncept “zapomnětlivosti” (ghafla) odpovídá “spánku” Gurdžijeva. Člověk neni “přítomnej”. V chodu ho udržujou programy nainstalovaný kulturou, výchovou a jeho touhama. Probuzení se z tohodle stavu neni jednorázový – vyžaduje ustavičnou disciplínu.
Celym projektem Sufismu je mujahada, neboli spirituální boj proti egu. Neni to žádná pasivní oduševnělost, ale brutální válka proti vlastní automatice. Rumi, Ibn Arabi, al-Ghazali – všichni zdůrazňujou, že to neni něco, o čem čtete, ale něco, co musíte dělat, ideálně s učitelem, kterej vás bude záměrně vykopávat z vaší komfortní zóny, protože cesta nejmenšího odporu je přesně to, co vás udržuje ve spánku.
Centrem pozornosti je nafs, neboli nižší “já” nebo ego. Cílem je transformovat ho z “nafs al-ammara”, který je mechanický a následuje touhy a programy, na “nafs al-lawwama”, který už si všímá těch mechanismů, ale ještě jim neuniklo, a nakonec na “nafs al-mutma’inna”, který je plně vědomý a svobodný. Každá etapa vyžaduje nekompromisní úsilí.
Sufismus rozlišuje mezi menším džihádem (externí boj) a větším džihádem (Jihad al-Akbar, vnitřní boj proti nafs), s tim, že ten vnitřní, náročnější, je podstatou duchovní cesty Sufismu. Cílem je fana, zničení nebo rozpuštění nižšího já / ega, protože pohodlnej život bez výzev sice vypadá jako svoboda, ale ve skutečnosti je to to nejhlubší vězení.
Že z těch myšlenek převládající kultura jako vždy udělala totální paskvil, asi neni nutný vysvětlovat.
Platónova jeskyně
Jedním z nejstarších západních textů na tohle téma je Platónovo podobenství o jeskyni. To znáte všichni ze školy, takže neni třeba ho představovat. Pokud to někdo ve škole zaspal, může si to někde snadno přečíst – má to celý 4 stránky.
Vězni teda sedí v jeskyni, koukaji na stíny na zdi, který jsou celá jejich realita, a netuší, že existuje něco jinýho. Zakládaji si na tom, co kdo ví o těch stínech, a jsou hrdý na to, že dokážou předpovídat, kterej stín se objeví jako další. Přesně takhle funguje “realita” digitálních platforem, kde lidi staví celej svůj život na fiktivních kravinách, který jim algoritmus servíruje v jejich umělý bublině.
Když je jeden vězeň osvobozenej a vytaženej na světlo, cejtí bolest a je nasranej. To světlo ho pálí do očí, je dezorientovanej a chce zpátky. Přesně to se stane, když někoho chcete odtáhnout od toho digitálního pohodlí. Cesta z jeskyně na světlo je náročná a bolestivá a vyžaduje úsilí, stejně jako adaptace na ten vnější svět. Ten člověk si zvyká jen pomalu a těžko a ze začátku by se nejradši vrátil. Závislost na pohodlí a strach z novejch věcí jsou silný.
Časem ale přijde na to, že skutečnej svět je mnohem zajímavější a ty stíny v jeskyni byly pěkná fraška. Chce teda jít zpátky a říct ostatním o skutečnym světě venku. Jde zpátky do jeskyně, ale jak si zvyk na světlo a v ní je tma, špatně vidí. Pokusí se říct ostatním o světě venku, ale chtěji ho slyšet? Nechtěji. Nevěří mu. Maji ho za blázna a poukazujou na to, že ten svět venku mu “zničil oči”. Jejich realita je ta správná a bezpečná. Kdyby mohli, tak by tohodle dezinformátora zabili.
Ta paralela s dnešním světem je nepřehlídnutelná. Stíny jsou algoritmickej feed, doporučení a výsledky šitý na míru. Řetězy jsou ta pohodlnost, která vám brání chtít se od toho odtrhnout. Bolestivá cesta z jeskyně je nepohodlí střetu s informacema, který nezapadaji do vaší představy o světě. A agresivní reakce vězňů po návratu je stejná, jako když dnešním lidem řeknete, že to digitální prostředí je jim šitý na míru a navržený tak, aby je uvěznilo. Nechtěji to slyšet. Jeskyně je pohodlná.
Platón tady ukazuje, že ten, kdo si nedá vlastní práci s tim, aby prozkoumal svoji mysl a pohled na svět, bude ovládanej kýmkoliv, kdo ovládá jeho podněty k vnímání.
Stoicismus
Stoikové zmapovali základní poznatky ohledně svobody dokonale. Epiktétos, bejvalej otrok, chápal, že když neovládáš svoji mysl, někdo jinej ji bude ovládat za tebe.
Podle stoiků je mysl většiny lidí ovládaná vnějšíma vlivama, událostma dne, touhama, emocema, a názorama davu. Cesta nejmenšího odporu je poddávat se tomu všemu a nijak to kriticky nepřezkoumávat. Většina lidskýho utrpení plyne z automatickejch, nevědomejch reakcí na události a ne z událostí samotnejch. To, co vás rozhodí, neni to, co se stalo, ale to, jak reagujete nebo jak posuzujete to, co se stalo. Když se objeví nějakej dojem, netrénovanej člověk na něj automaticky přistoupí a přijme ho za svůj – stane se tim dojmem. Takovej člověk nikdy nemůže bejt svobodnej.
Základní metoda stoiků spočívala ve vložení pauzy mezi ten vjem a vlastní reakci. V průměrnym člověku něco vyvolá vztek a on se prostě nasere, aniž by ho napadlo nějak zvažovat, jestli se opravdu nasrat chce a jestli mu to nějak prospěje. Stoik ale přesně to zvažuje. Jakmile se objeví vjem, tak se na vteřinu zastaví a vědomě se zamyslí nad tim, jak chce reagovat – jestli nechá ten podnět, aby ho ovládnul, nebo ne. Tadypřesně začíná skutečná svoboda, ne v tom, že nesedíte za mřížema nebo nemáte na rukách pouta.
Většina lidí automaticky reaguje bez špetky vědomýho myšlení a řiká tomu život. Je to ale “život” robota, kterej je naprosto předvídatelnej. Takovej člověk neni o nic svobodnější než stroj, kterej vždycky dělá přesně to, na co je naprogramovanej. Svobodnej člověk se při podnětu zastaví a vědomě a logicky zváží povahu toho podnětu a jak na něj zareagovat. Tohle ale je těžký a vyžaduje to úsilí, trénink a vnitřní disciplínu. Bez toho nicméně svoboda neexistuje. Epiktétos to řiká jasně – když netrénujete schopnost věci přezkoumávat a zarazit ten automatickej souhlas, nejste svobodní; jste loutka.
Postřeh, že “některý věci jsou na nás a jiný ne”, je významnější, než si většina lidí dokáže představit. Průměrnej člověk má potíže řešit svoje problémy právě proto, že nedokáže jasně rozlišit, co je na něm a co ne, a místo aby se zaměřil na ty věci, který jsou pod jeho kontrolou, snaží se ovlivnit ty věci, který pod jeho kontrolou nejsou (převážně tim, že si stěžuje, kritizuje a nadává, což je samozřejmě pro ovlivnění tý situace stejně efektivní jako používat logický argumenty na politika).
To rozlišení je ale naprosto jednoduchý – na vnější okolnosti máte minimální vliv nebo vůbec žádnej; na svoje reakce na okolnosti máte vliv stoprocentní – nicméně s tim dodatkem, že ten vliv musíte používat a trénovat, což většina lidí nedělá. Tohle je prakticky klíčem k utrpení velký spousty lidí – děje se jim něco, co se jim nelíbí, a místo aby přijali tu situaci, kterou nemůžou změnit, a naučili se ovládat svoje reakce na ni, tak ukazujou prstem na tu situaci, která “za jejich stav může” a požadujou, aby s tim někdo něco udělal, nebo si prostě jen tak planě stěžujou.
Tohle je jedno z nejdysfunkčnějších chování na světě. Don Juan tomu řikal “hovění vlastním slabostem” nebo “plejtvání energií na vlastní důležitost”, moderní psychologie pro to má relevantní termín “mentalita oběti”, a spousta dalších systémů to vysvětluje vlastními slovy, ale pointa je stejná – tim, že budete podrážděně reagovat na věci, který neni ve vaší moci změnit (zákony, počasí, chování ostatních lidí), ničeho nedosáhnete. Jedinej způsob, jak se dostat z toho nepříjemnýho stavu, je naučit se na tu situaci reagovat jinak. Jak přesně, to už záleží na vás, podle toho, čeho chcete dosáhnout nebo čemu se chcete vyhnout. Jestli to nedokážete vymyslet, jste pořád na úrovni nesvéprávnýho otroka. Vaše vlastní iniciativa a úsilí jsou tu naprosto nutný, pokud chcete nějaký funkční řešení.
Dnešní digitální svět je navrženej tak, aby vám co nejvíc znemožnil vložit tu pauzu mezi podnět a reakci. Snaží se zaplnit každou mezeru a bombardovat vás nepřetržitě podnětama, abyste si na nich doslova vypěstovali závislost. Nejen že potom nic nepřezkoumáváte a nedržíte si odstup, ale doslova čekáte, až přijde ten další podnět, abyste na něj mohli bezmyšlenkovitě reagovat. Celej trik je v tom, že ty podněty působí příjemně (tak asi na 5 vteřin, ale to na ovládání zombíků stačí) a přináší pocit pohodlí.
Tenhle systém je útokem na tu stoickou pauzu a zamyšlení se. Doslova potřebuje, abyste reagovali rychlejc, než se nad tim zamyslíte, protože toho, kdo se zastaví a zamyslí se, je mnohem těžší ovládat a vydělat na něm. Všechno je nastavený na takovou snadnost a pohodlnost, že zapomenete, že jste kdy měli schopnost si sami vybírat. Klikání bez přemejšlení je automatika zombíka. Stoická disciplína spočívá v úsilí neklikat, neskrolovat, nelajkovat a nekomentovat.
To, že se dneska stoicismus prezentuje jako “překonávání stresu z emailů”, zatímco zůstáváte poddajnym korporátním zaměstnancem, je ukázka toho, jak systém prodává poslušnost v obalu osvobození.
Gnosticismus
Gnosticismus k našemu tématu poskytuje celou kosmologii. Nejen že lidi žijou automaticky a neznaji pořádně sami sebe, ale je to tak záměrně. Podle gnostiků byl náš hmotnej svět stvořenej archonama s demiurgem Yaldabaothem v čele. Tyhle parazitický entity nám “vládnou” a náš svět je prakticky vězení, v němž jejich manipulace zastírá naši skutečnou podstatu. Člověk má božskou jiskru, ale archoni brání jejímu vzplanutí.
Cílem archonů je udržovat lidstvo ve stavu hypnotickýho spánku, aby se mohli živit jeho životní energií. Jejich hlavní zbraní je zapomnětlivost a iluze – duše pijou před inkarnací “vodu zapomnění” a tak nevědí, kdo jsou a odkud přišly. Tohle vězení považujou za domov a myslí si, že demiurg je bůh a že jejich touhy jsou jejich vlastní.
Role archonů je tu nápadně podobná roli “predátora” v podání dona Juana – jsou to ti, kdo nám “dali svoji mysl” a udržujou nás v iluzi, která slouží jejich účelům. Dali nám falešnou představu o sobě a udržujou naši pozornost v zajetí tužeb, strachů a identifikací.
(Gemini 3.1 Pro)
Gnostickej výklad, ač může někomu znít fantasticky, neztratil nic ze svojí relevance:
Jak se z toho teda dá dostat? Tou cestou je gnóze – přímý vědomosti o vlastní podstatě a pasti archonů, získaný vlastní zkušeností. Tyhle vědomosti se nedaji získat čtením nebo posloucháním někoho. Daji se získat jen úsilím, praxí a disciplínou. Člověk se musí aktivně vzbouřit proti programování společnosti a těla a prohlídout manipulaci archonů. Nestačí si uvědomit, že ta manipulace existuje – je třeba pochopit, jak funguje a naučit se jí vzdorovat, což vyžaduje každodenní práci, rozbíjení zvyků, a odmítání implantovanejch myšlenek a cesty nejmenšího odporu.
Církev považovala gnostiky za kacíře a pronásledovala je, protože dávali lidem možnost probudit se vlastním úsilím bez zprostředkování církve (která, když se nad tim zamyslíte, byla jen dalším výtvorem archonů). Nemohla tolerovat, že by lidi získali svobodu od těch, kdo je chtěji ovládat, ať jsou to archoni nebo samotná církev.
Dnešní svět je naprosto perfektní ukázkou systému, kterej slouží archonům, a všechny ty digitální sračičky jsou dokonale navržený tak, aby udržovaly lidi v hlubokym spánku a dělaly z nich “baterie” – zdroj energie pro parazitický entity, který je tak můžou donekonečna vysávat.
Samozřejmě myšlenka nehmotnejch entit, který se živí naší energií, specificky tou negativní, taky neni omezená na gnosticismus a najdeme ji opět všude možně pod různejma jménama (démon, asura, Anunnaki, džin, Wendigo, 4D STS, atd.).
Hermetismus, alchymie, kabala
Evropská hermetická tradice, s kořenama ve starověkym Egyptě a Řecku, rozeznává v člověku božskou podstatu, na kterou ale zapomněl, protože žije automaticky a nevědomě. Svět hmoty je nejvzdálenější od Stvořitele a návrat k vlastní božský podstatě je možnej jen skrz vlastní transformaci, tj. nepřetržitou praxi vědomýho odolávání vnějším vlivům a poznávání sebe sama. Vědomosti jsou důležitej začátek, ale museji bejt uvedený do praxe.
Alchymie je z poloviny práce na vnějším světě (základy chemie) a z poloviny práce na sobě. Transmutace olova na zlato, ačkoliv je podle některejch zdrojů možná doslova, je primárně o transformaci sebe sama – ze základního, těžkýho, mechanickýho stavu neprobuzenýho člověka (olovo) na probuzený vědomí svobodný bytosti (zlato).
Tohle je “Velký dílo” alchymie, který vyžaduje celoživotní úsilí, smrt starýho, nevědomýho automatickýho “já” a zrození novýho, plně vědomýho. To je podstatou hesla “Solve et Coagula” – rozpustit to starý a dát vzniknout novýmu. Transmutace vyžaduje “oheň alchymistů”, což je to vědomý úsilí a překonávání překážek. Nikdo nezíská “kámen filosofů” (transformovanej stav) cestou nejmenšího odporu. Alchymista musí překonat entropickej tah vesmíru.
Kabala, která je s hermetismem úzce spjatá, se točí kolem kabalistickýho stromu života. Cílem člověka je šplhat po tom stromě od jeho kořenů (hmota) až k nejvyšší části, kde dochází ke spojení s nekonečnem, neboli božskou rovinou. Opět je to něco, čeho může dosáhnout jen ten, kdo tomu zasvětí celej život. Samo to do klína nikomu nespadne.
Hermetismus a kabala jsou, podobně jako učení Gurdžijeva, silně zaměřený na cílevědomou, aktivní práci na sobě. Něco “vědět” je základní předpoklad pro nějakou práci, ale skutečnou náplní je něco “dělat”. Žádná “pasivní” forma hermetismu neexistuje. Podstatou je vlastní transformace, která vyžaduje celoživotní úsilí.
Otcové pouště, monasticismus a hésychasmus
Křesťanství má kromě gnosticismu vlastní odnož: poustevníky, co ve 3.-4. století odešli do egyptský pouště, pryč od vlivu města, kterej lidi udržuje v transu mechanickýho života. Identifikovali logismoi, myšlenkový vzorce jako touha, lakota, smutek, vztek atd., který nutí člověka jednat automaticky a bezmyšlenkovitě, a ten se stane jejich otrokem. Obzvlášť relevantní byla acedia, duchovní lenost, což je tendence jít za pohodlím a pryč od přímý konfrontace reality.
Jejich praxí byla nepsis (bdělost), což znamená konstantní ostražitost a hlídání vlastních myšlenek, který je třeba zachytit dřív, než se s nima člověk identifikuje a začne podle nich automaticky jednat. Účelem je vlastní myšlenky vědomě posoudit a zhodnotit, jestli se podle nich zařídit nebo ne. Tohle vyžaduje neustálou pozornost.
Hesychia je vnitřní klid – zastavení automatickýho vnitřního dialogu, čimž se člověk stane imunním proti externí manipulaci. Tohle se nápadně podobá “vnitřnímu tichu”, o kterym mluvil Castaneda a jehož cílem bylo “zastavit svět”, což člověku umožňuje naladit se na úplně jinou frekvenci vnímání.
Otcové pouště byli toho názoru, že kdokoliv si myslí, že ho spasí pouhá víra ve správný dogma, je blázen.
Existencialismus
Jean-Paul Sartre měl koncept “špatný víry” (mauvaise foi), což je v podstatě víra ve vlastní omezení, který si ten člověk ale vybral. Je to ztotožňování se s nějakou rolí (zaměstnání, společenský postavení) a předstírání, že nemáte jinou volbu, než bejt ta role. Je to postoj k životu shrnutej slovy “To se nedá nic dělat. Já jsem prostě takovej.”
Typickej příklad je číšník, kterej si řiká “já jsem jenom číšník”, jako by to definovalo jeho existenci. Chová se tak, jak se podle něj má chovat číšník, ve “špatný víře”, že tak to prostě “musí” dělat a nemá jinou možnost. Tim si omezuje vlastní svobodu, který se v podstatě zřeknul tim, že přistoupil na určitou roli a cokoliv mimo ni odsunul mimo svůj dosah.
Sartre došel k tomu, že svoboda je pro většinu lidí děsivá, protože s sebou nese osobní zodpovědnost, takže udělaji cokoliv, aby se jí vyhnuli. Utíkaji od ní skrz začlenění se do nějakýho systému, skrz rutiny, autority, algoritmy, výchozí nastavení – cokoliv, co rozhoduje za ně, jen aby se nemuseli rozhodovat sami a nýst za to odpovědnost. Když se něco posere, můžou vždycky říct “já jen dělal, co jsem měl” a předstírat, že oni za nic nemůžou.
Stručně řečeno, “špatná víra” je volba předstírat, že nemáte na vybranou a vaše jednání je diktovaný vnějšíma okolnostma.
Søren Kierkegaard, považovanej za prvního existencialistu, tvrdil, že “dav je nepravda”. Jednotlivec se ale schovává v tom davu – dělá, co dělaji ostatní, věří tomu, “co si všichni myslí”, a nikdy by ho nenapadlo se tomu davu postavit. Když to dělaji všichni, nemůže to bejt špatně.
Splynutí s davem je způsob vyhnutí se osobní zodpovědnosti a přenechání všech důležitejch rozhodnutí na někom jinym. Takhle lidi dělaji největší rozhodnutí svýho života podle davu – ožení se, protože tak se to má dělat, maji děti, protože se to od nich očekává (a často vám nedokážou dát jinej důvod, proč ty děti vlastně maji), makaj 8 hodin denně, protože tak to dělaji všichni, a když něco nevědí, tak nepátraji po tom, jak to doopravdy je, ale po tom, co si o tom myslí ostatní.
Jsou to lidi, který si všímaji toho, co dělá jejich soused, aby oproti němu nevypadali blbě. Nedej bože, aby mysleli sami za sebe a udělali něco, co lidi kolem nich neschvalujou. Svoboda neni důležitá. Důležitý je zapadnout a bejt ostatníma považovanej za “normálního”. (Prostě splynout s davem ostatních zombíků.)
Martin Heidegger postavil svoji filosofii na německym pasivním termínu “das Man”, což je něco jako český “ono se”. Člověk dělá věci tak, jak je dělá, protože “to se” tak dělá. Věří tomu, co “se řiká”, a za správný považuje to, co “se má dělat”. Nikdy ho nenapadlo se nad tim zamyslet, zpochybňovat to, natož něčemu z toho oponovat. Taková myšlenka ho vnitřně děsí.
(Tady si můžeme všimnout určitýho druhu lidí, který se dodnes rozhořčujou nad tim, že je Antivirus psanej nespisovně, protože “se má psát spisovně”. Nikdo z nich mi nedokáže dát rozumnej důvod, proč bych neměl psát svym rodnym jazykem, kterym mluvim celej život a mluví jim všichni okolo mě – hovorovou češtinou – a měl bych psát jazykem, kterej lidem cpou státní instituce a používaji ho lháři v médiích a politici, tj. největší hovada na světě. Neexistuje žádnej jinej důvod, proč bych měl psát jazykem, kterym jsem nikdy nemluvil, než že “se to tak má dělat” nebo že to dělaji všichni ostatní, což je ten nejdebilnější důvod všech dob. Kecy o “lásce k jazyku” nijak nevysvětlujou, proč bych měl mít lásku zrovna k jazyku, kterej používaj politici, a ne k tomu, kterej odjakživa používám sám. Je nicméně pozoruhodný, jak hodně to některý lidi irituje a jak se jejich ego považuje za lepšočlověka, kterej píše tak, “jak se to má dělat”.)
Únikem z týhle otupělý davový psychózy je podle Heideggera “autenticita” – vědomý úsilí odtrhnout se od myšlení stáda a udělat ten děsivej krok do neprozkoumanýho teritoria samostatnýho myšlení a rozhodování. Vyžaduje to nepřetržitý odhodlání odolávat hybný síle davu a zachovávat si vlastní identitu. Bez toho úsilí je člověk vždycky staženej zpátky do šedi a průměrnosti davu, kterej řídí celej jeho život.
Friedrich Nietzsche popisoval “posledního člověka” jako konečnou fázi cesty nejmenšího odporu. Poslední člověk chce pohodlí, bezpečnost a hlavně žádný komplikace a námahu. Je to ideální konzument. Chce, aby mu algoritmus ukazoval přesně to, co se mu líbí, aby nemusel o ničem přemejšlet, a aby se nemusel o nic snažit.
Takovýmu člověku vyhovuje to předfiltrovaný menu a život, kde je všechno předvídatelný, včetně jeho. Spokojeně zamrká a pokyvuje si nad tim, že “jsme vynalezli štěstí”, zatímco se prakticky odnaučil žít.
Nietzsche popisuje v Zarathustrovi tři fáze života člověka, kterej chce bejt svobodnej:
- Velbloud – řídí se slovem “musíš” a drží se tradic, zákonů a očekávání ostatních. To je fáze naprogramovanýho člověka.
- Lev – postaví se proti “musíš” a oponuje zavedenýmu systému. Tohle je fáze negace a rebelství. Lev ale umí jen ničit, ne tvořit.
- Dítě – začíná novej život s nevinností nezatíženou předepsanejma pravidlama. Tvoří na základě vlastních rozhodnutí a hodnot. Tady začíná skutečná svoboda.
Každá metamorfóza vyžaduje velký úsilí – lev potřebuje odvahu postavit se všem programům a dítě musí dát ještě víc energie do vytvoření novejch hodnot. Většina lidí nepodnikne ani ten první krok. Z těch, co ho podniknou, se většina zasekne ve fázi lva a jen oponuje, popírá a nadává na internetu, aniž by něco vytvořila. Odmítání je první krok ke svobodě, ale neni to svoboda.
“Stát se sám sebou” znamená vytvořit si vlastní “já” skrz úsilí a utrpení. Člověk se ničim nestane bez tý práce. Svoboda pro Nietzscheho neni “stav” – je to tak náročná aktivita, že jí většina lidí neni schopná.
Moderní psychologie
Carl Gustav Jung to shrnul takhle: “Dokud si nezvědomíte to, co je ve vás nevědomý, bude to řídit váš život a vy tomu budete říkat osud.” To je celá pointa celkem jednoduše popsaná. Jung mluvil o Stínu, což je kolekce nevědomejch, automatickejch vzorců, který vědomý ego odmítá brát na vědomí. Tyhle vzorce ale nezmizí, když je budete ignorovat; naopak, budou vás ovládat, nenápadně a bez vašeho chápání, co se vlastně děje.
Podle Junga většina lidí žije skrz osobnost, nebo veřejnou masku, a jejich život ovládá jejich Stín a komplexy – autonomní psychický fragmenty. Když se aktivuje komplex, člověk se nerozhoduje samostatně – ovládá ho nevědomej program.
Integraci Stínu a překonání automatiky, která nás ovládá, Jung řikal individuace. Je to dlouhodobej proces, kterej vyžaduje úsilí a ochotu poprat se s nepříjemnejma věcma. Neni to práce na víkend, ale celoživotní dílo. Člověk se musí vzdát pohodlí a s brutální upřímností prozkoumat sám sebe, protože jen tak může získat autonomii a svobodu od vlivů, který bez jeho vědomí řídí jeho život.
Individuace vyžaduje plavat proti proudu a Jung se netajil tim, že většina lidí tuhle práci nikdy nepodnikne. Prožijou celej život a umřou jako fragmenty, ovládaný komplexama, který nikdy neprozkoumaji, a řikaji tomu “osobnost” a “preference”.
Stanley Milgram svym experimentem ukázal, že lidi jsou schopný páchat zvěrstva jen proto, že je k tomu navede nějaká autorita. Solomon Asch ukázal, že lidi budou tvrdit něco, o čem vědí, že to neni pravda, jen aby se nelišili od davu. Obojí demonstruje, jak chatrná je vrstva autonomní volby, a jak snadno se dá přepsat společenským programováním.
Kognitivně behaviorální terapie je založená na poznatku, že většina emocionálního strádání je způsobená nevědomejma, automatickejma myšlenkovejma vzorcema. Náplní terapie je identifikace těch vzorců a vědomá snaha je překonat, což vyžaduje úsilí a překonání nepohodlí.
Snad nejjasnějc tenhle problém popisuje Daniel Kahneman, kterej rozlišuje rychlý a pomalý myšlení, jimž řiká jednoduše Systém 1 a Systém 2.
Systém 1 je myšlení, který je rychlý, automatický, intuitivní a beze snahy. Děje se samo. Systém 2 je myšlení pomalý, analytický, systematický a vyžaduje úsilí. Výchozí nastavení mozku je Systém 1, protože šetří energii. Je to ta pohodlná cesta nejmenšího odporu. Chybí mu ale hloubka, objektivita a nezávislost. Systém 1 je odrazem programování a snadno podlýhá manipulaci.
Kahneman ukazuje, že většina lidí i ve chvíli, kdy si myslí, že se rozhodujou svobodně, používaji Systém 1 a rozhodujou se na základě programování, který si neuvědmujou. Je to “rozhodování” na autopilota. Systém 2 vyžaduje snahu a energii a proto ho většina lidí téměř nepoužívá. Svoboda ale vyžaduje Systém 2.
Jakejkoliv externí systém, kterej se snaží upoutat vaši pozornost a řídit vaše chování (reklama, propaganda, algoritmy), apeluje na Systém 1, kterej obchází logický myšlení a reaguje automaticky a instinktivně. Algoritmická manipulace je navržená tak, aby vás trvale udržovala v Systému 1, zatímco vaše schopnost vůbec používat Systém 2 pomalu podlýhá erozi.
Shrnutí
Všechny starověký tradice ze všech koutů světa, který se zajímaly o svobodu a byly zaměřený na to, aby životu dodaly nějakou skutečnou hodnotu, došly ke zhruba stejnejm závěrům. Filosofové pozdějších dob k nim dochází znova a znova. Moderní psychologie je potvrzuje. Struktura je zhruba následující:
- Výchozí nastavení je spánek. Netrénovanej člověk je biorobot ovládanej emocema a společenským programováním. Svobodu nemá a ani ji nechce (vlastně ani nechápe, co to je). Chce pohodlí.
- Cesta nejmenšího odporu se tváří neutrálně, ale neni. Průměrnej člověk dělá, co je snadný, a nevšímá si toho, že to snadný mu do cesty obvykle nepřišlo náhodně samo, ale někdo to tam nastrčil za účelem, kterej slouží jemu a ne tomu člověku, kterej po tom šáhne.
- Svoboda vyžaduje bdělost a nepřetržitý, cílevědomý úsilí. Nejsou žádný zkratky, žádná spása zvenku, žádná snadná cesta, která by vedla k něčemu hodnotnýmu. Kdokoliv prodává “snadný osvobození bez úsilí”, má nějaký postranní úmysly a prodává lež.
- Většina lidí bude celej život odmítat vložit to úsilí do vlastního osvobození. Pro většinu lidí pohodlný otroctví bez odpovědnosti přebije vybojovanou svobodu s odpovědností každej den.
- Ovládat lidi je neuvěřitelně snadný. Výchozí nastavení dělá lidi předvídatelnejma a snadno ovladatelnejma. Pohodlí a nepohodlí fungujou na většinu lidí naprosto spolehlivě, přesně jako cukr a bič, a je možný je přimět dělat úplně neskutečně stupidní věci, aniž by se vzbouřili.
- Celá naše společnost je nastavená tak, aby člověka udržovala ve spánku, a digitální svět je v tom obzvlášť efektivní. Pasivita neni neutralita. Mentální pasivita zaručuje s naprostou jistotou, že vás bude někdo nebo něco ovládat – nepřetržitě a dneska extrémně efektivně – a většina si to ani neuvědomí.
Jakmile ten vzorec uvidíte a opravdu pochopíte, začnete ho vnímat všude – napříč celou historií a kamkoliv se kouknete dneska. Vystihujou to i některý přísloví jako “bez práce nejsou koláče”, který ale dnešní společnost degraduje na materiální úroveň a celá pointa z toho téměř zmizí. Kdo se dívá, ten to vidí, ale to se podaří jen tomu, kdo věnuje to úsilí vlastní samostatnosti a začne opravdu vnímat svět kolem sebe a v sobě. Většina lidí to nikdy neuvidí, nikdy nepochopí, a proto se obecně nic moc nemění.
V každý době ale existovali jak ti, kdo lidem ukazovali cestu ke svobodě, tak ti, kdo je vedli do otroctví, a těch druhejch bylo vždycky víc. Vždycky tu máme dva vlivy:
- Exoterický směry – zaměřený “vně”, na pasivní poslušnost, dodržování pravidel a následování autorit. Sem patří formální náboženství a prakticky jakejkoliv politickej systém.
- Ezoterický směry – zaměřený “dovnitř”, na individuální cestu ke svobodě skrz vlastní úsilí. To jsou ty, který jsme si tu vyjmenovali, a spousta dalších.
Běžnej fenomén, kterej můžete často pozorovat, je ten, že nejdřív přijde někdo, kdo chce lidi osvobodit, přinese v podstatě revoluční pohled na svět a začne ho lidem vysvětlovat – a po něm přijdou ti, jejichž moc tahle revoluce ohrožuje, a začnou zajišťovat korupci toho učení, až ho přetvoří tak, aby sloužilo jim, a pak ho formalizujou a postaví kolem něj instituce s jasnou hierarchií, ze kterejch by se autor těch původních myšlenek zhrozil. (Stručně řečeno, začátek STO obvykle následuje korupce na STS.)
Každá církev vznikla na základě myšlenek někoho, kdo chtěl lidi osvobodit, ale žádná církev nikdy nikoho neosvobodila, protože to nikdy nebyl její účel. Všechny učení pro širokou veřejnost vždycky vedly k větší nebo menší míře zotročení, protože cokoliv osvobozujícího vždycky ohrožovalo vládnoucí vrstvu a ta dělala všechno pro to, aby takový myšlenky zarazila, ať už nápadně (zákazy, pronásledování) nebo nenápadně (infiltrace hnutí, překroucení nauky).
V dnešní době ovládá hlavně západní svět snad nejzhoubnější myšlenkovej směr všech dob – materialismus. Je ve svý podstatě otevřeně anti-spirituální (na rozdíl od církví, který se navenek tváří spirituálně, ačkoliv reálně nic takovýho nepodporujou), neuznává žádný hodnoty, protože všechno je “náhodný a mechanický”, a úspěch je v něm definovanej v podstatě tim, že komu se podaří něco urvat na úkor jinejch, ten vyhrává. Je to pohled na svět, kterej odpovídá psychopatický/antisociální osobnosti a vede k parazitismu masivních proporcí – jak na lidech, tak na přírodě a zbytku světa.
Automatika versus Autonomie
Neni auto jako auto a rozdíl mezi automatikou a autonomií je v tom, jestli ovládání sebe sama přenecháte komukoliv, kdo má zájem s váma manipulovat, nebo nad sebou převezmete kontrolu sami. To první je jednoduchý a nevyžaduje prakticky nic, ale vede k závislosti a víceméně otroctví. To druhý je náročný, ale vede ke svobodě.
U kořene věci je skutečnost, že mysl je programovatelná a trénovatelná. Buď si ji nastavíte vy podle sebe a neustále si ji hlídáte, nebo vám ji naprogramuje společnost nebo někdo jinej ke svejm potřebám. Vnější vlivy vždycky existujou, takže jedinej způsob, jak jim odolat, je neustálá bdělost a úsilí.
Výchozí nastavení mysli ve společnosti je zombík. Cesta nejmenšího odporu je cesta zombíka, která nikam nevede. Udržuje vás na úrovni spotřebitele, produktu, nebo otroka – někde, kde vás chce mít někdo, kdo si to celý promyslel líp než vy. Kdo nemá vlastní životní strategii, stane se najisto nástrojem někoho jinýho.
Osobní rozvoj naprosto bezpodmínečně vyžaduje úsilí – pohodlností nikdo “osvícení” ani ničeho podobnýho nedosáhne. Jakákoliv duchovní cesta vede skrz úsilí, překonávání překážek a opuštění cesty nejmenšího odporu. Jakejkoliv systém, kterej učí víru a poslušnost místo osvobození sebe sama, neni ve skutečnosti duchovní, i kdyby to tvrdil.
Hodnotu společenskýho nebo náboženskýho systému posoudíte snadno:
– pokud vás vede k osobní zodpovědnosti, autonomii a svobodě, je pro vás dobrej
– pokud vás vede k pohodlnosti a závislosti na instrukcích toho systému, je to systém na ovládání lidí
Tohle je přesně ten důvod, proč je důvěra v autority smrtelně nebezpečná. I kdyby ty autority zrovna byly relativně dobrý, což skoro nikdy nejsou, tahle důvěra automaticky znamená, že se vzdáváte vlastního já, vlastní svobody a volby, a přenecháváte rozhodování o vašem životě někomu jinýmu. Slepá důvěra v autority je doslova opak svobody. Vaše “volba” pak neni volba, protože je předem daná – vyberete si to, co chce dav, co vám káže církev, nebo co “říká věda”, aniž byste si promysleli, jaký to bude mít důsledky.
Když don Juan vysvětloval Castanedovi toltéckej systém, jako jeho účel mu uved maximální osobní svobodu – svobodu vnímat a zažívat všechno, co je možný. Neni náhoda, že jednou z praktik bylo rozbíjet rutinu a chovat se nepředvídatelně. Předvídatelnej člověk je ovladatelnej člověk. Nepředvídatelnost vyžaduje žít vědomě, všeho si všímat a rozhodovat se nezávisle. Předvídatelnost a konformita nevedou ke svobodě a ani nemůžou.
Kterou cestu si v životě zvolíte, má vliv úplně na všechno a kompletně mění kvalitu vašeho života.
Pohodlí vede k zakrnělosti a otroctví. Úsilí vede k síle a svobodě. Jestli se tomu prvnímu vůbec dá řikat “život”, závisí na tom, jak hodně si svýho života vážíte. Je to existence v transu a v podstatě na úrovni umělý inteligence – je tu nějakej kognitivní signál, ale autonomie žádná. “Biorobot” neni nadávka; je to přesnej popis situace.
Default
Výchozí nastavení – “default” – je zajímavej fenomén, kterej sám o sobě vypovídá hodně o naší společnosti i každym jednotlivci. Je to každodenní záležitost, která ukazuje, jak kdo žije a jakej má vztah k autonomii. Ačkoliv se s tim setkáme všude možně, nejmarkantnější je to u softwaru.
Když si nainstaluju nějakej program (kterej si v první řadě vyberu podle vlastních potřeb a ne podle toho, co je nejpopulárnější nebo “co používaji všichni”), první, co udělám, je to, že si projdu nastavení a změnim všechno, co se mi nelíbí. Je to malej projev svobody, ale celá svoboda se skládá z mnoha malejch činů. Kdo neumí udělat ty malý, nemá šanci udělat nějaký větší, protože jeho mentalita to pak vůbec neumožňuje.
Většinu lidí ani nenapadne měnit nějaký nastavení. Převážně o tom ani nepřemejšlí, ale spousta z nich je schopná dokonce přesvědčeně tvrdit, že měnit výchozí nastavení je “nebezpečný”. To jim totiž řekli ti, kdo potřebujou (pro vlastní prospěch), aby to nastavení neměnili. Představa, že výchozí nastavení je nějak “to správný”, je projev čirý debility, obzvlášť v dnešní době, kdy je naprosto evidentní, že primární funkce jakýhokoliv výchozího nastavení je maximální šmírování a zisk pro korporátní parazity.
Přijetí výchozího nastavení je v principu postoj “Přijímám stávající systém a nemám k němu žádný výhrady.” Je to pasivní akceptování preferencí někoho jinýho. Když máte k dispozici nastavení vlastních preferencí a ani se ho nedotknete, znamená to, že žádný preference nemáte a každej si s váma může dělat, co chce. Jste jen turisti, který se daji snadno nalákat na trapný atrakce a dá se z nich vyždímat spousta peněz. A nejde ani tak o nastavení něčeho konkrétního, ale o to, že tohle je vaše mentalita, která řídí celej váš život.
Pokud máte většinu softwaru ve výchozím nastavení, naznačuje to, že:
- Nejste zvyklí zpochybňovat, jak věci jsou a proč
- Jdete po tom, co je pohodlnější a jednodušší – cestou nejmenšího odporu
- Necháte se snadno manipulovat, aniž byste o tom vůbec věděli
Možná jste jen zoufale nekompatibilní s technologií a ničemu technickýmu “nerozumíte” (což ale silně zavání naučenou bezmocností), jenže výsledek je stejnej a ten třetí bod platí tak jako tak.
Ironie je, jak je to tady s tou pohodlností. Kdo to nastavení nemění, má pohodlí jen v tom smyslu, že nemusí měnit to nastavení. Ve skutečnosti je mnohem pohodlnější jednou věnovat minutu tomu nastavení a zajistit si tak napořád, že vám ten program slouží líp, což vám dává víc pohodlí, než je ta minuta ušetřená změnou nastavení. Většina lidí teda nejen že se vzdá vlastní volby a dělá věci tak, aby sloužily co nejlíp někomu jinýmu, ale v tomhle případě ani nezískává žádný skutečný pohodlí. Jen si ušetřila minutu času, protože minuta času je za svobodu moc vysoká cena.
(Mimochodem, pár lidí mi řeklo, že když povypínali ty špehovací sračky na telefonu a notebooku podle doporučení na Antiviru, tak se jim ty přístroje zrychlily a baterie vydrží mnohem dýl.)
Vrcholem absurdity potom je, že 90-99% z těch lidí, který tvrdí, že “nevědí, jak to nastavení změnit”, nikdynezkusilo kliknout na to tlačítko “Nastavení”, který tam celou dobu maji. Zřejmě teda potřebujou, aby jim někdo vzal ruku a položil prst na to tlačítko a pak jim čet, co se tam píše a vysvětloval, co znamenaji slova. Moderní člověk se naučil neumět úplně jednoduchý věci a mít při tom pocit, že všechno umí.
Duchovní dimenze
To, jestli si dokážete změnit nastavení programu nebo ne, sice může vypadat triviálně, ale ten, kdo neumí využít vlastní svobodnou volbu na týhle základní úrovni – v každodenních malejch činech – nebude nikdy mít kapacitu učinit svobodnou volbu, až na tom bude skutečně záležet. Když něco pravidelně nepoužíváte, tak to ani používat neumíte. To funguje v mnoha oblastech:
Fyzický úsilí → trénuje svaly → fyzická síla, rychlost, odolnost
Mentální úsilí → trénuje mozek → kritický myšlení, paměť, vědomosti
Duchovní úsilí → trénuje ducha → duchovní růst, vůle, moudrost
Pasivita vede k pomalýmu úpadku. Žádnej “pasivní duchovní růst” neexistuje. Růst vyžaduje učit se nový věci, a to vyžaduje úsilí. Jedinej způsob, jak plně využít lidskej potenciál, je změnit svůj záměr z pohodlí na úsilí. V dnešní době je duševní a mentální pasivita obzvlášť sebevražedná, protože všechno řídí profesionální paraziti, který se na vás snaží vydělat, jak se dá, a maji vědecký studie na to, jak to dělat efektivně. A aby jim to šlo dobře, potřebujou, abyste byli zakrnělý, tupý, snadno ovladatelný ovce.
Dneska záleží na každý volbě, protože ten kumulativní efekt cílevědomě směřuje k maximální kontrole vlád a korporací nad lidma a až to překročí určitý hranice, nebude cesta zpátky. Pokud se tomu dostatek lidí aktivně nepostaví, ty hranice budou překročený brzo. Volbou je ale i to, že se vlastní volby vzdáte a pasivně přijmete “výchozí nastavení”, ať už se týká čehokoliv. Ve světě, kterej vás urputně táhne jednim směrem (a ještě pro vás špatnym), si jen blbec může myslet, že nedělat nic je “neutrální”.
Ten systém, kterej se kolem nás staví, je zřetelně nepřátelskej a nekompatibilní se svobodou. Předstírá, že nás živí, ale ve skutečnosti my jsme jeho potrava. Nestát se potravou pro něco obludnýho vyžaduje nepřetržitou ostražitost a mentální a duchovní úsilí. Na každym malym rozhodnutí záleží, protože jakejkoliv smysluplnej výsledek může vzniknout jen z miliónů těch malejch rozhodnutí. Na malejch autonomních rozhodnutích se trénuje vůle, bez který ty velký nejsou možný.
Kdo chce opravdovou svobodu, pro toho se vědomý rozhodování o malejch věcech musí stát druhou přirozeností. Jít s proudem znamená skončit v otrávený žumpě s ostatníma zombíkama.
Cassiopejskej materiál tohle zdůrazňuje už 30 let. Cassiopejci tu nejsou od toho, aby dělali nějakou práci za nás. Na některý otázky záměrně neodpovídaji, protože odpověď by nahrazovala vlastní úsilí a spíš škodila než pomáhala. Mnohokrát vysvětlovali, že jejich role neni nás “vodit za ruku” a všechno nám ukázat, protože naše role je učit se sami a přijít na věci vlastním úsilím. Oni poskytujou vodítka, ale neustále nás nabádaji, abysme spolupracovali mezi sebou a snažili se na věci přijít sami.
Dát někomu něco zadarmo, když to nejvíc potřebuje, je dobrej skutek. Kdo ale dostává věci zadarmo pravidelně, zvykne si na to a naučí se jedině tak chovat se jako parazit. V konečný fázi mu to uškodí, protože nebude umět bejt samostatnej, a ve chvíli, kdy z nějakýho důvodu zmizí ten aparát, kterej ho celou dobu krmil, bude bezmocnej.
Parazitickej systém
Každá doba měla vládnoucí vrstvu, která bohatla na úkor ostatních a snažila se všechny ovládat. Ať už to byla nějaká incestní aristokracie nebo dlouhodobej mor zvanej katolická církev, vždycky tu byl nějakej parazit, kterej zajišťoval, aby energie neustále proudila od obyčejnejch lidí k němu. K tomu používal lži a manipulaci. Tenhle proces tu existoval vždycky a člověk musí bejt fakt tupej zombík, aby to neviděl.
Dneska to neni jiný v principu, ale liší se to v provedení, který je nekonečně sofistikovanější, rafinovanější, nenápadnější a o to efektivnější. Technologie umožňuje věci, který dřívější vládci nikdy nedokázali, protože hrubou silou to nejde. Dnešní systém má tu výhodu, že násilí téměř nepotřebuje. To se používá jen proti těm, kdo přese všechno tvrdohlavě trvaji na tom, že chtěji žít svobodně – zfanatizovaná horda zombíků pak nadšeně hejká, když se to děje.
Hlavní síla technokratickýho feudalismu 21. století spočívá v informační asymetrii. Systém těží z toho, že o nás ví skoro všechno: co chceme, čeho se bojíme, na co se dáme nalákat a čim se dáme snadno ovlivnit. A většina lidí je tak blbá, že tomuhle krvelačnýmu systému dává ty informace dobrovolně – včetně mnoha z těch, kdo vidí, kam to ve skutečnosti vede. Nad tim se zamyslete – tu největší zbraň, kterou současnej systém proti lidem má, mu většina z nich poskytuje dobrovolně a posmívá se těm, kteří to odmítaji.
Co že nám vůbec ten dnešní “svobodnej, demokratickej systém”, “nejlepší, jakej jsme kdy měli”, poskytuje?
- špehování všude a pořád, žádný soukromí, žádná anonymita, žádná nezávislost
- vybírat si můžete jen z menu, který vám systém ukáže
- stovky poplatků jsou povinný, včetně za pojištění a oficiální dezinformace
- musíte platit i za věci, který údajně “vlastníte” (daň z nemovitosti)
- na každym kroku vás ovlivňujou algoritmy
- všechno vás učí držet se toho menu – škola, televize, internet, telefony, technologie
- za “špatný” názory vás vykopnou z platformy, seberou vám příjmy, dávaji pokuty, tahaji vás k výslechu
- normalizuje se zadluženost, což v praxi znamená omezení toho, co můžete dělat
Kde je v tom ta svoboda? Nikde. Celý je to navržený tak, aby vás nikdy nenapadlo tu svobodu chtít, a v poslední době už doslova i tak, abyste nebyli schopni správně definovat, co ta svoboda vůbec je. Tenhle systém transformuje autonomní jedince na předvídatelný produkty a jeho úspěšnost demonstruje možná nejlíp to, že to skoro nikomu nevadí.
Zodpovědnost
Ke svobodě patří neodmyslitelně osobní zodpovědnost. Když se o něčem sami svobodně rozhodnete, nesete za to odpovědnost. Když to dopadne špatně, můžete si za to sami a musíte si nějak poradit. Z tohodle maji lidi hrůzu a to je jeden z hlavních důvodů, proč svobodu nechtěji. Když za ně rozhodne někdo jinej, ta tíha odpovědnosti odpadá, a když to dopadne špatně, můžou fňukat, že to zavinil někdo jinej a požadovat, aby to napravil. A vlastně jim tak moc nezáleží na tom, jestli se to napraví nebo ne – hlavně aby tu nápravu nikdo nechtěl po nich.
Tohle se přenáší i na ty “defaulty”. Lidi si nezmění nastavení, protože “co kdyby se něco rozbilo?” U takovejch lidí by asi bylo zajímavý slyšet odpověď na otázku, proč si myslí, že tam to nastavení vlastně je. A když se něco posere s tim výchozím nastavením? Nebo když to výchozí nastavení brutálně nabourává jejich soukromí? Tak to je v pořádku, protože za to nemůžou oni. Prostě vám řeknou, že “takhle už to bylo nastavený”, a tim veškerá filosofická debata o moralitě a zodpovědnosti končí.
Lidem je dneska vlastně celkem jedno, jestli jsou věci dobře nebo špatně. Důležitý pro ně je, že je za to zodpovědnej někdo jinej a nikdo nechce po nich, aby o něčem rozhodovali.
Kdo se vymlouvá na to, že “takhle už to bylo nastavený”, říká tim nepřímo, “já přece nejsem zodpovědnej za nastavení vlastního přístroje”, neboli “přece po mně nikdo nemůže chtít, abych si sám vybíral, co jak budu používat”, protože “To je přece práce někoho jinýho, ne? Řídim snad svůj vlastní život já??”
Tihle lidi se sami pasovali na úroveň nesvéprávnejch dětí a průpovídkama jako “tomuhle já nerozumim” a “do toho se nechci míchat” se neustále utvrzujou v tom, že na tuhle úroveň neodmyslitelně patří a nemůže to bejt jinak. To je přesně ta “špatná víra”, o který mluvil Sartre. Tihle lidi považujou za samozřejmost, že by jejich život měl řídit někdo jinej, protože ten někdo jinej je už dávno přesvědčil, že oni k tomu nejsou dostatečně kompetentní. To je sice každýho volba, ale takovej člověk nemůže mluvit o svobodě, protože žádnou nemá, nikdy neměl, a evidentně ani mít nechce.
Digitální klec 21. století
Celá architektura moderního digitálního prostředí je specificky vytvořená tak, aby dělala přesnej opak všeho, co učili Castaneda, Gurdžijev a ostatní, a dělá to s přesností a v rozsahu, který si nikdo z nich nemoh ani představit. Digitální svět je doslova optimalizovanej tak, aby vás udržoval ve spánku/hypnóze/transu trvale. Všechno je šitý na míru vašemu mechanickýmu já, ne tomu vědomýmu.
Monopoly platforem zajišťujou první vrstvu cenzury a omezení. Když víc než 90% lidí používá stejnej vyhledávač, stejnou sociální platformu, nebo stejnej operační systém, maji autoři těch technologií moc filtrovat realitu 90% lidí. Tim, že se člověk omezí na takovou platformu, se automaticky posune od přístupu ke všem informacím k přístupu jen k těm informacím, který mu ta platforma dovolí vidět.
Každá platforma má svoje vlastní menu, který je sestavený tak, aby na něm byly prominentní věci, který slouží majitelům platformy, a aby tam nebyly věci, který slouží vaší svobodě a nezávislosti, protože to by zahrnovalo svobodu od a nezávislost na tý platformě. V životě si teoreticky můžete jít vlastní cestou, nebo si vybírat z nějakýho menu – kdo se drží jen těch největších platforem, žije v rámci omezenýho menu a ani neví, co na něm chybí.
Digitální svět pořád ještě poskytuje i ty jiný možnosti – necenzurovaný informace, soukromou komunikaci, anonymitu – ale většina lidi už si dobrovolně vybrala tyhle možnosti ignorovat, protože vyžadujou nějaký (i když minimální) úsilí nebo poskytujou o trochu míň pohodlí. Zvolili si, že budou používat jen věci, o kterejch vědí, že je odposlouchávaji a manipulujou s nima, a který filtrujou jejich realitu tim, že jim ukazujou jen to, co se hodí těm platformám a odvádí pozornost od toho, co by opravdu sloužilo uživatelům.
Další vrstva je potom jak lidi ty platformy používaji. Platformy maji dokonale zmapovaný, co na lidi platí. Dneska se často řiká, že znaji svý uživatele líp, než oni sami sebe, a u většiny lidí to bohužel platí. V první řadě je tu to výchozí nastavení. Na to, že se ho 90% lidí ani nedotkne, se spolýhá, a proto pod něj korporace schovaji ty nejhorší sračky. Vyhnou se pokutám, protože máte jednoduchou možnost to nastavení změnit, ale přitom vědí, že většina lidí to neudělá.
Studie ukazujou, že výchozí nastavení má ohromnou moc, což se ukazuje například na tom, kolik dárců orgánů má stát, kde je výchozí nastavení je darovat a změnit to musí ten, kdo je darovat nechce, a kolik dárců má stát, kde je výchozí je nedarovat a něco musí udělat ten, kdo je dobrovolně darovat chce. V tom prvním jsou dárci orgánů skoro všichni, v tom druhym skoro nikdo. Jelikož tyhle statistiky jsou známý, je jasný, že se tohodle faktu využívá. Všechny korporace vědí, že minimálně polovinu lidí můžou přimět celkem k čemukoliv, když z toho udělaji výchozí nastavení. Ve skutečnosti spíš tak 80-90%.
Je teda jasný, že to největší svinstvo je vždycky ve výchozím nastavení, protože kdyby bylo kdekoliv jinde, tak ho neodsouhlasí ani rozumný lidi (protože nejsou blbý), ani pitomci (protože nemění nastavení). Nejjednodušší způsob, jak vám korporace může legálně podsunout nějakou zákeřnost, je tenhle. To by vám mělo dostatečně vyjasnit, že jestli si myslíte, že ignorováním nastavení dostáváte něco jako neutrální a rozumný služby, tak jste myšlenkově opoždění.
Tohle se týká nastavení, na který vůbec nemusíte šahat, ale hned další vrstva je u voleb, který musíte udělat vědomě. I tam většinu z vás dostanou úplně snadno, a to jako vždy přes pohodlnost. Tohle je ta vrstva, kde tlačítko s nápisem “Přijmout vše” je velký, zářivě barevný a nápadný, navržený tak, aby vypadalo, jako to “výchozí” a “správný”, zatimco ta druhá volba je šedivá, menší, nenápadná.
Kromě toho to první tlačítko stačí zmáčknout a je “vyřešeno” (pokud jste v pohodě s “ano, chci, abyste mě znásilnili” jakožto “řešením”), zatímco to druhý často vede k dalšímu menu, kde musíte něco vybírat, než korporátní psychopaty dostatečně přesvědčíte, že fakt znásilnit nechcete. Když se průměrnýho uživatele zeptáte, proč kliknul na “Přijmout vše” a jestli mu to připadá rozumný, mávne rukou a řekne něco jako “to bych toho jinak musel proklikávat víc”.
Tohle znamená, že svoboda a soukromí tomu člověku za tři kliknutí nestojí, protože jedno kliknutí je maximum, který jeho líný, bezduchý tělo zvládne. Každá tahle volba je malá příležitost prosadit si trochu svobody a získat trochu autonomie. Kdo dá přednost jednomu kliknutí pro nevolnictví před třema kliknutíma pro svobodu, bude otrokem navždy a nikdy si to ani neuvědomí, protože o tom evidentně nepřemejšlí.
Genialita je v tom, že oni vám ve skutečnosti tu svobodnou volbu, aspoň do jistý míry, nabídli, ale vy jste se naučili se jí automaticky vzdát. Tim, že tu možnost, kterou vám chtěji vnutit, udělaji viditelnější, rychlejší nebo jednodušší, si zajistí, že 99% z vás si ji “vybere”, aniž by se ve vašem mozku aktivoval jedinej myslící neuron. Pokud máte nějakou duši, tak ta sedí na vedlejší koleji a nemá šanci se vašeho života účastnit.
V podstatě si můžete představit, že to velký tlačítko, na kterym je napsaný “Přijmout vše”, ve skutečnosti řiká “Zablokovat duši”, a budete blízko realitě. A když tohle podstoupíte stokrát nebo tisíckrát, stane se z toho reflex a celá vaše osobnost je potom naučená přijímat cokoliv, co je jednodušší, a nezabejvat se nikdy nějakejma principama nebo hodnotama. Stane se z vás přijímač. Degenerace je pak automatická.
Zamyslete se na chvíli nad tim, že vůbec automaticky klikáte na tlačítko “Přijmout vše”. Co to řiká o vás a vašem vědomí? Váš postoj k životu je: “Přijímám cokoliv, co si na mě vymysleli lidi, který vydělávaji na mojí pozornosti (nebo nepozornosti), a ani to nebudu číst, protože je mi to jedno.” Masochistickej zombík hadr. Lidi dneska prodávaji vlastní duši proto, že kliknout jednou je míň práce než kliknout třikrát.
Filosofové starejch dob věděli, že většina lidí kolem nich jsou ovce a neváží si svobody, ale pravděpodobně si nedokázali představit, že by lidi někdy mohli klesnout takhle hluboko a vzdát se vlastní duše tak snadno a za tak nízkou cenu.
Když přijmete všechno výchozí (to nejhorší) nastavení a odsouhlasíte všechno, co vám korporátní paraziti legálně nemůžou vnutit bez souhlasu, tak co dál? Pak tu máme další vrstvy. “Doporučeno pro vás…”, “Lidem jako vy se taky líbilo…”, “Protože jste viděli XY…” – algoritmus si vás zmapuje, aby věděl, na co se snadno chytáte, a pak vám toho cpe víc a víc, abyste klikali dál a nikdy neodešli.
Výsledkem je, že váš okruh znalostí a zájmů se neustále zmenšuje, protože algoritmus vás udržuje v bublině toho, o čem už ví, že to na vás platí. Vaše vězeňská cela se zmenšuje každej den a vy si libujete, jak je pohodlná. Jste uzavřeni v místnosti zrcadel a veškerou energii vyplejtváte na reakce na vlastní odrazy.
Ne že by nebylo možný všechnu tu technologii používat zodpovědně a bez sebepoškození, ale drtivá většina těch, kdo si myslí, že jim to neškodí, si to jen nalhává. Digitální svět z vás vysává informace (a vy ho necháváte) a používá je k manipulaci vašeho ega. Můžete se tomu postavit, když nebudete operovat z pozice ega ale z pozice bdělýho vědomí, ale to je přesně to, co vyžaduje každodenní ohromný úsilí a co tudíž téměř nikdo nedělá.
Kolik lidí dneska dokáže hodinu číst knížku, aniž by se podívali na telefon nebo se nechali rozptylovat desítkama dalších věcí? (Možná bych se měl ptát, kolik lidí dneska ví, co je knížka.) Kolik lidí dokáže něco tak jednoduchýho jako hodinu jen sedět a dívat se třeba na stromy? Bez jakýkoliv elektroniky a lidí okolo? Kolik lidí dokáže jít na tři hodiny do lesa bez špehovacího zařízení v kapse? Moc jich neni.
Proč vůbec lidi potřebujou bejt každej den na nějakejch (anti)sociálních médiích? Pochopim, že potřebujou k životu lidi, ale lidi se daji potkávat tváří v tvář bez špehování a ovlivňování korporací, třeba v hospodě (když už ne v přírodě). Ta dnešní potřeba vypadá spíš morbidně než přirozeně.
Mě tohle fascinuje o to víc, že patřim mezi lidi, kterejm samota absolutně nevadí. Nemusim s nikym mluvit třeba měsíc. Nebylo to tak ale vždycky, takže jak se do toho stavu dostat? Aby člověk vydržel o samotě, nemůže bejt v zajetí ega, komplexů a toho Stínu, o kterym mluvil Jung. Měl by nějak chápat svoje místo ve vesmíru, bejt s nim spokojenej (pokud s nim neni spokojenej, tak ho moc nechápe) a dokázat se něčemu věnovat, aniž by jeho ego muselo bejt neustále vykrmovaný nějakejma podnětama.
Z toho ale vyplývá, že velká část důvodu, proč lidi potřebujou sociální kontakt, je nějaká vnitřní prázdnota, kterou museji něčim zaplnit a sami nemaji čim. Ta prázdnota je něco, co z mýho života dávno vymizelo – samozřejmě to stálo roky přesně toho úsilí, o kterym tu mluvíme. Automatickej život je neustálý chvilkový zaplňování vnitřní prázdnoty. Když žijete vědomě v souladu s vesmírem, ta prázdnota se zaplní natrvalo. Popsal bych to něco jako když ten vesmír máte v sobě – jako jakási permanentní rezonance mikrokosmu a makrokosmu.
Kdo nemá tu vnitřní “stabilitu”, ten potřebuje neustálý dávky něčeho, co tu prázdnotu na chvíli zamaskuje. Přesně to dělá digitální svět. Pomalu ale nepřetržitě vám háže drobky, který na chvilku zaplní tu prázdnotu, a dávkuje to tak, abyste museli neustále chodit zpátky pro další drobek. Lidi jsou pak totálně ovladatelní, protože nevydrží bez toho. Přitom si ale myslí, že je nic neovládá. (Jestli si to chcete otestovat, běžte aspoň na jednu noc přespat sami do lesa bez telefonu. To vám ukáže, kolik máte vnitřního klidu a jestli jste nezávislí a samostatní nebo jestli vás to odpojení od digitálu dělá nervózníma nebo snad dohání k šílenství.)
Jak nebejt zombík, pěstovat duši a dosáhnout svobody
Gurdžijev tvrdil, že člověk ve výchozím nastavení nemá duši – tu si musí teprv “vypěstovat”. Cassiopejci rozlišujou dva druhy lidí – ti s individuální duší a organický portály. OP nemaji ten samej potenciál, ale pointa tady je, že člověk s duší, kterej na sobě ještě nezačal pracovat, je od OP nerozeznatelnej. Neboli, přesně jako v podání Gurdžijeva, aby v sobě člověk zažehnul tu “božskou jiskru”, musí na sobě pracovat. A neni žádnej bod, kdy je ta práce “hotová”, protože tady ve 3D jsme na obecně nízký úrovni. Cesta k nějaký tý “vyšší” úrovni, ať už jí budeme řikat jakkoliv, vyžaduje na naší úrovni nepřetržitou snahu.
První, co si teda musí uvědomit člověk, kterej se chce dobrat nějakýho poznání, “osvícení” a podobně, je, že “snadno a rychle” to nepůjde a že nikdo jinej to za něj neudělá ani mu to neprodá. Druhá věc, kterou si musí uvědomit, je, že jsou tu síly, který mu tuhle snahu nepřetržitě a cílevědomě kazí. Jestli jsou to archoni, Castanedův “predátor”, Gurdžijevův “měsíc”, církev, vlády, oligarchie, globalisti, bankéři nebo technologický korporace, je jedno. Důležitý je vidět efekt těch sil, i kdybysme plně nerozuměli tomu, jak fungujou. Stejně tak neni podstatný, jestli nám Google a FB škodí záměrně, nebo je to prostě jen efekt kapitalismu. Výsledek je stejnej a ten vliv na nás je skutečnej.
V tomhle článku se zabejváme osobní svobodou, a pro toho, kdo jí chce dosáhnout, je primární osobní transformace a až sekundární struktura společnosti a jaký přesně síly ji ovládaji a proč. Bojovník jde za svobodou bez ohledu na to, jestli se mu ji někdo snaží omezovat záměrně nebo jestli ty negativní vlivy jsou “přirozený”. Vlivy, který tu svobodu omezujou, tu nicméně jsou, a aby se jim člověk moh postavit, měl by přinejmenším chápat, jak fungujou.
Ideální je samozřejmě chápat to do co největší hloubky, včetně toho, kdo co jak a proč řídí, a celý analýzy mocenskejch struktur a manipulátorský psychologie. Když ale přistoupíme na to, že většina lidí nemá čas a kapacitu to prozkoumat všechno dostatečně detailně, můžeme si ten parazitickej aparát rozdělit na dvě části a ujasnit si, která je pro nás podstatnější. Jedna část se zabejvá tim, kdo a proč to dělá. Ta druhá, podstatnější, se zabejvá tim, jak ta manipulace funguje, jak ovlivňuje jednotlivce, a jak se proti ní bránit.
Ta první část vyžaduje studium velkýho množství věcí. K tomu najdete na Antiviru spoustu materiálu. Ta druhá vyžaduje hlavně pozorovat vzorce toho, jak věci fungujou, co se v historii opakuje, jaký běžný triky používaji manipulátoři, jak se stáváme oběťma kognitivních zkreslení a argumentačních klamů, jaký jsou rozdíly mezi tim, co lidi řikaji a co dělaji – a poučit se z toho. Zatímco ta první část je hodně o vědomostech a faktech, ta druhá je hlavně o pozornosti a vědomí.
Dalo by se říct, že ta první část je víc o politice, historii a podobně, a je to ta externí část, a ta druhá je víc o psychologii a je interní. A ačkoliv jsou pro chápání světa důležitý obě, ta interní je základnější a mělo by se s ní začít. Studium politiky bez chápání manipulace a tý psychologický složky vás dostane do slepý uličky a budete se věčně s někym hádat o nepodstatnejch kravinách, zatimco ta interní část je pro vás užitečná bez ohledu na to, jestli víte něco o politice.
Pro jedince neni tak podstatný, kdo přesně ho manipuluje, jako to, jestli žije autonomně nebo automaticky. A většina žije rozhodně automaticky a bezduše a vydává se na pospas manipulaci kohokoliv, kdo si s ní dá tu práci. A takovejch je tu dost. Spousta lidí pátrá po identitě manipulátorů a přitom dál žije automaticky, jen s posunutym okruhem zájmů. Tihle lidi jen změnili bublinu, ve který jsou uvězněný. Algoritmus jim servíruje jiný věci, ale pořád je má zmapovaný, pod dohledem, a převážně pod kontrolou.
Vědět, jak think tanky ovlivňujou politiku a zkreslujou veřejný mínění, je dobrý, ale pokud váš každodenní život pořád řídí váš telefon, bez kterýho se neobejdete, tak se nikam výrazně neposunujete a pro ten systém nejste žádná velká hrozba. Hlavně se ale nestáváte svobodnějšíma. Stáváte se jen trochu informovanějšíma otrokama. Vaše svoboda ve skutečnosti nevyžaduje chápání politickýho systému – vyžaduje vaše úsilí a odhodlanost řídit svůj každodenní život.
(Je tu jedno jednoduchý měřítko. Až jednoho dne umřete, vaše znalosti pozemský politiky a korporátních struktur vám moc užitečný nebudou. To, jak dobře jste se naučili pracovat sami na sobě, bude naopak velmi relevantní a nikdy se vám to neztratí. V podstatě by se dalo říct, že jestli se nenaučíte nic v tomhle směru, můžete očekávat, že budete ty samý lekce opakovat, protože kvůli těm jste tady byli.)
Aby se moh člověk osvobodit, musí chápat, jaký věci mu v tom brání, jak operujou a co s nim dělaji. Bojovat s nepřítelem, o kterym nic nevíte, je předem prohraná bitva. Nepotřebujete ale znát jeho identitu – potřebujete znát jeho strategii. Na bojišti v zákopech vám taky může bejt ukradený, jak se jmenuje generál nepřítele a skrz jaký kontakty se na svoje místo dostal. Zajímá vás odkud, kdy a jak bude útočit.
Postupy
Základy už jsme si načrtli. Svoboda je v rozporu s automatikou. Automatika je výchozí nastavení, který z vás dělá zombíka. Zombík může bejt “chytrej” a může dokonce i chápat spoustu těch podvodů a manipulací dnešního světa – pokud se ale jeho život díky tomu nijak zvlášť nezměnil a žije dál automaticky, cestou nejmenšího odporu (jen trochu jinym směrem), je to pořád zombík a svobodě se moc nepřiblížil. Co dělá z člověka anti-zombíka, je autonomie, ne inteligence.
Skutečná svoboda vyžaduje neustálou sebereflexi, každodenní úsilí zastavit tu automatiku a přezkoumávat vlastní popudy a motivaci, a přijetí zodpovědnosti za vlastní život.
Ačkoliv už bylo všechno dostatečně vysvětlený, lidi maji často potíže převýst teoretický chápání podstaty do nějaký praxe, takže trochu víc prozkoumáme ty praktický návody, jak se tý automatiky zbavit, který nám zanechaly různý tradice.
Stoická pauza
Tenhle příklad je naprosto jednoduchej k pochopení, takže tim můžeme začít. Automatický jednání znamená, že zareagujete rychlejc, než se nad tim stačíte zamyslet. Pozdějc si často uvědomíte, že jste zareagovali hloupě a neměli jste to dělat. Bez vědomýho úsilí to nějak změnit se ale neodvratně stane to, že příště ve stejný situaci zareagujete úplně stejně, protože je to automatickej reflex. Jestli ten reflex chcete překonat, musíte se o to cílevědomě snažit.
Metodou stoiků bylo včas si tý vlastní reakce všimnout, zarazit jí, dát tam tu pauzu a zeptat se, “co teď chci opravdu udělat?” Ideální příklad jsou věci, který vás vždycky spolehlivě vytočí, protože na tom je snadno vidět ta rychlost tý reakce, kterou nikdy nestihnete zarazit včas. Pozdějc buď litujete, že jste reagovali nepřiměřeně, nebo vás ten vztek třeba vyčerpává a pak si řikáte “proč já se vždycky kvůli takový blbosti nechám zbytečně nasrat?”
Potřebujete teda identifikovat ten podnět, kterej vás vždycky vytočí, a naučit se včas si ho všimnout a zarazit se dřív, než začnete řvát a běsnit. Tohle je ale třeba trénovat, protože zvyk je železná košile, a nějakou dobu to trvá. V prvních několika případech se vám to pravděpodobně nepodaří. Z tohodle důvodu to většina lidí vzdá a rozhodnou se, že to “nejde”, a zůstanou zombíci navždy.
Nestačí se jen tak “rozhodnout”, že se nechcete naštvat. Snažíte se změnit dlouhodobej zvyk, a aby to fungovalo, musíte ho nahradit nějakym jinym zvykem. To je proces, kterej prostě musíte opakovat tak dlouho, dokud nezabere. Podstatný je neříct si ve chvíli, kdy si uvědomíte, že jste se opět nasrali, “ty vole, to nejde”, ale něco jako, “sakra, zase jsem tu pauzu minul – příště už se mi to ale povede”. Základní předpoklad je nevzdat to.
Je tu ale rozdíl v tom, jak dobrou máte “strategii” a jak dobře si to promyslíte. Tady se hodí veškerý vědomosti o psychologii, který máte, protože chápání, jak funguje vaše mysl, vám pomůže ji nasměrovat tam, kam potřebujete. V první řadě teda musíte mít záměr něco změnit. To ale samo o sobě udělá málo a navíc síla záměru může bejt různá. Jestli si jeden člověk řekne, “měl bych se přestat nasírat” a pak na to na tejden zapomene, a druhej si opakuje 10x denně, že je připravenej na tu situaci, která ho vždycky vytočí, a tentokrát se nenechá, je jasný, kdo bude asi úspěšnější. Záměr je tak dobrej, kolik času a energie do něj vložíte. Takže to je jedna věc.
Druhá věc je jasná představa. Mít záměr, co nedělat, neni zdaleka tak užitečný jako mít přesnou představu, co dělat. Chtít něco “nedělat” vám může dát jen hodně vágní představu o tom, jak se vlastně v klíčový situaci chcete zachovat, a bez jasnýho plánu nejspíš sklouznete do zaběhanejch reakcí. Sedněte si teda na 10 minut a opravdu si do detailu promyslete, jak byste chtěli reagovat. Neřešte, jestli si myslíte, že to dokážete. Vytvořte si mentální obraz toho, jak byste tu danou situaci ideálně chtěli zvládnout. Prožijte si to. Představte si konkrétní situaci a sebe, jak ji zvládáte. Neřikejte si, že to nedokážete. Představujte si, že to děláte.
Až přijde ten moment a vám se konečně podaří si vzpomenout, že tohle je ta situace, o kterou jde, budete mít mentální obraz toho, co vlastně chcete udělat, a uděláte to. Napoprvý možná nejistě nebo neohrabaně, ale to je první krok – první krok ke svobodě a autonomii.
Další trik je vytvořit si nějakou asociaci mezi tim podnětem a žádoucí reakcí. Identifikujte jasně, co přesně vás vždycky rozzuří, a spojte si to ve svojí mysli – “Jakmile moje žena začne mluvit o mně a hospodě, musim zbystřit a soustředit se na to, jak reaguju. Až nadhodí svoji klasickou výčitku, zareaguju tak, jak jsem si promyslel, a ne svym klasickym odseknutím, který vede vždycky ke stejný hádce.”
Normálně si napište celej scénář a natrénujte si to celý jako roli. Klidně nahlas, jestli vám to pomůže. Čim víc tomu dáte času a energie a čim víc detailně si to představíte, tim lepší to má šanci na úspěch. A jestli máte třeba partnera, kterej je v týhle snaze ochotnej spolupracovat, tak mu klidně řekněte, v jakejch situacích vám má připomenout tu (stoickou) “pauzu”, ať už jde o vaši reakci na toho partnera nebo něco jinýho. Jestli už jste se jednou rozhodli, že chcete svoje reakce změnit, připomenutí partnera nebudete brát jako kritiku (i když to tak řekne), ale jako pomoc.
Tohle je efektivní, protože zatimco vy na svůj zlozvyk vždycky spolehlivě zapomenete, ostatní lidi maji v tu chvíli jasnou hlavu. Jeden můj kamarád se kdysi, když nám bylo asi 15, naučil řikat slovo, který mu začlo připadat trapný a chtěl se to odnaučit. Bylo to ale tak automatický, že si na to nikdy nevzpomněl včas. Jelikož už ho to fakt iritovalo, tak mi řek, “Hele, pokaždý, když řeknu tohle slovo, tak mi dej pěstí.” Myslel to vážně. Tak jsem ho asi dva tejdny mlátil pěstí do ramene a bylo po zlozvyku. To nejpodstatnější tu bylo, že on se sám rozhod s tim opravdu něco udělat a byl ochotnej tomu obětovat nějaký pohodlí.
Někdo nemá problém se vztekem, ale je třeba naopak vždycky hodnej a až moc důvěřivej, čehož některý lidi využívaji a v lepším případě si z něj často dělaji legraci tak, že mu nakukaji nějakou blbost a on jim na to vždycky skočí. Takovej člověk pak rozmrzele řiká, “Že já kráva vám na to vždycky naletim.” Tady to funguje stejně – uvědomte si, kdo vám tohle dělá a naučte se u toho člověka bejt ostražitý a zamyslet se nad čimkoliv, co řiká, o čem nemáte jistotu, že je to pravda.
Ačkoliv obecně nemá moc smysl si po nějaký nepříjemný situaci přehrávat donekonečna v hlavě, jak to proběhlo a co jste “měli říct” (tohle určitě znáte), tak pokud se opravdu snažíte změnit svoje zvyky a naučit se reagovat jinak, tady to smysl má – musíte to ale dělat konstruktivně. Přehrajte si v hlavě, jak byste bejvali chtěli, aby to proběhlo, ale ne s tim, že jste to “měli” udělat (na to už je pozdě), ale s tim, že takhle to uděláte příště. Jestli je to něco, co má velkou šanci se v nějaký relativně podobný formě opakovat, tak je to k užitku. Čim víc situací si takhle promyslíte, tim budete připravenější.
Váš přístup by ale měl bejt pozitivní a odhodlanej a ne rozmrzelej. Berte každej neúspěch ne jako prohru ale jako příležitost upravit vlastní strategii a líp si věci promyslet. Počítejte s tim, že to bude nějakou dobu trvat, ale nemůže vás zastavit nic jinýho, než že to sami předčasně vzdáte. Nic jinýho vám v cestě nestojí. Změnit vlastní zvyky neni nijak nedosažitelnej cíl. Jen hodně zdegenerovaná společnost si myslí, že to “nejde”.
Nedělání a rozbíjení rutiny
Castanedovo “nedělání” neni nečinnost, ale záměrný zavádění náhodnejch a nelogickejch změn do vlastního života. Je to “nedělání” toho, co jste zvyklí dělat, neboli demolice automatiky a vlastních zvyků a rozbíjení rutiny. Účelem neni žádná z těch konkrétních činností (ty můžou bejt naprosto bezúčelný až absurdní, což ale cíli jedině napomáhá), ale zvyknout si žít vědomě a rozhodovat se autonomně o bezvýznamnejch, každodenních věcech. Je to trénink pozornosti, vědomí a vůle, a navíc to potlačuje vlastní důležitost, která odmítá dělat věci, ze kterejch nemá žádnej zisk. To je ve skutečnosti velkej bonus.
Výhoda týhle metody je, že nevyžaduje nic konkrétního a dá se použít naprosto kdykoliv a kdekoliv. Jediný, co je třeba, je prostě dělat věci jinak, než jste zvyklí – obzvlášť způsobem, kterej pro vás nemá žádnej jasnej přínos. Automatika jde z ega a ego chce pohodlí a nějakej zisk. Děláním věcí bez zisku doslova rozbíjíte ego a s nim tu automatiku.
Možností je nekonečně. Dělejte věci “obráceně” než jste zvyklí – levou rukou místo pravý, nasedejte na kolo z druhý strany, začínejte věci z opačnýho konce než obvykle. Dělejte věci pomalu a pečlivě místo rychle a automaticky. Přidávejte extra kroky pro nic za nic. Choďte jinudy, než jste zvyklí, i když je to delší. Mluvte způsobem, kterej je pro vás neobvyklej. A čim větší je to blbost a trapárna, tim líp, protože to, co vám brání dělat “hloupý a trapný” věci, je přesně to automatický ego (vlastní důležitost), který je vaše největší překážka na cestě ke svobodě.
Pointou neni žádná z těch činností jako taková, ale to, že dáváte pozor na to, co děláte (awareness), a že se sami rozhodujete, co a jak budete dělat. Je úplně jedno, jestli to děláte líp nebo hůř. Podstatný je, že děláte to, co jste si sami zvolili, a ne to, k čemu vás vedou automatický programy. Je to úplně jednoduchej postup, kterej můžete použít kdykoliv a kdekoliv a kterej vás doslova učí, jak žít svobodně. Většina lidí to ale neudělá, protože si připadaji “hloupě”, když nedělaji to, co všichni ostatní. Svoboda je opravdu děsí. Pokud tvrdí, že chtěji svobodu, tak všechno, co si od tý “svobody” slibujou, je ve skutečnosti o pohodlí a ne o svobodě.
Rozbíjení vlastní rutiny je jednoduchej způsob, jak vyřadit z provozu tupou automatiku zombíků, a ještě se při tom (možná poprvý v životě) dovíte něco o sobě. Uvidíte na vlastní oči, jak vás ten mechanickej člověk ve vás táhne od tý svobody pryč. Potáhne vás k pohodlí a bude vám nalhávat, že to je svoboda, a o svobodě vám bude nalhávat, že je to hloupost.
Dítě tohle ještě umí přirozeně. Nemá rutinu. Nedělá, co se “má” dělat. Dělá, co ho napadne nebo co ho baví a nemusí z toho mít žádnej zisk. Dělá to jen tak pro radost. Dospělej člověk nedělá věci “pro radost”. To z něj ve škole vymlátili jako “nevhodný”. V tom, co se “má” nebo “nemá” dělat, radost nijak nefiguruje. Vaše radost korporacím a vládám nijak neslouží, proto se s ní nikde nepočítá. Když Nietzsche tvrdil, že svobodnej člověk musí bejt “jako dítě”, věděl, co řiká. Mělo by bejt jasný, že chování malejch dětí je přirozený a chování dospělejch je naučenej společenskej konstrukt.
Dospívání je v naší společnosti proces, ve kterym vás naučí, že svoboda je nežádoucí. Místo svobody vás naučí jinou “hodnotu” – práci. Ale ne tu práci na sobě, která z vás udělá lepšího člověka – to ani náhodou. Jde tu o práci, která slouží parazitickejm entitám, ať jsou to vlády, korporace, banky, nebo archoni. Naše společnost dětství zabíjí. Jestli chcete svobodu, musíte to mrtvý dítě vzkřísit.
Dobrovolný utrpení
Mechanický utrpení je každodenní život – uražená pýcha, frustrace, když se vám něco nedaří, nuda, nervozita, úzkost, závist, vztek, zatrpklost, sebelítost. Lidi jsou na svym mechanickym utrpení závislí – identifikujou se s nim, svoji osobnost staví na tom, co jim kdo udělal, a maji něco jako zvrácený potěšení z pocitu “spravedlivý” dotčenosti. Z energetickýho hlediska je tenhle typ utrpení k ničemu. Energie vám uniká a živí se na ní parazitický systémy, zatimco vy zůstáváte ve spánku.
Když zarazíte nějakou navyklou reakci – odepřete tělu jeho lenost, egu jeho potvrzení, nebo centru emocí jeho výbuch spravedlivýho hněvu – vaše mechanický já se bouří. Zažívá niterní, psychologickej, nebo dokonce i fyzickej pocit nepohodlí. Připadá mu to jako smrt, protože pro tuhle mechanickou osobnost nemožnost se vyjádřit je smrt.
Ten vnitřní automatickej stroj má svoje touhy a impulsy: “Chce se mi křičet vzteky”, “mám chuť skrolovat na telefonu”, “chci se litovat”, “chci rychlou a jednoduchou odpověď”. Vyžaduje naplnění těch potřeb, jinak je zle. Dostat to, co chcete, ale neni svoboda. Má to blíž k opaku – krmíte svoje ego komfortem a předáváte otěže automatickýmu programu. Svoboda je schopnost říct svýmu mechanickýmu já “ne”.
“Záměrný utrpení” je vaše zpráva egu, emocím a ostatní automatice, že teď tady velíte vy a budete dělat věci po svym. Místo automatickejch reakcí se zastavíte a pozorujete, co se ve vás děje. Vnímáte tu potřebu vnitřního automatu nějak zareagovat, ale odepřete mu ji a pozorujete, co dělá. Cejtíte tu jeho bolest a frustraci z toho, že nemůže reagovat. Pozorujete, kdo to vlastně je, kdo teď trpí. A vidíte, že to je něco vytvořený zvykama a programováním. Neni to vaše skutečný já – u někoho možná skutečný já ještě ani neexistuje.
Stavět překážky vlastním automatickejm reakcím je první krok k tomu, aby nějaký vaše skutečný já vůbec vzniklo. S každym takovym činem oslabujete to ego a automatiku a posilujete to skutečný já. Vnášet do svýho života nepohodlí je užitečný právě proto, že ta část vás, která je závislá na pohodlí, je ta automatická část, která žije na úkor vás. U řízení může bejt buď vědomí nebo automatika – obojí ne. Oslabení jednoho posiluje to druhý. Jestli chcete vědomej život a svobodu, musíte vykopnout ze sedačky řidiče tu automatiku, to ego. Odepření pohodlí na to funguje dobře.
Primární metodou Gurdžijevova systému bylo neprojevování negativních emocí. Vaše automatika se chce naštvat, stěžovat si, něco zkritizovat, komentovat, nebo se politovat. Vy jí to prostě nedovolíte. Emoce nijak nepotlačujete, ale ani jim neumožníte reagovat. Cítíte je, vnímáte je, ale pozorujete je nezávisle a studujete je. Ta emoce to nakonec vzdá a uklidní se a vy poznáte, jaký to je, ovládnout svoje emoce. Spousta lidí si evidentně vážně myslí, že “to nejde” – takovou moc nad nima ta automatika má.
Dalším postupem je “pamatovat si sebe sama”. Ať děláte cokoliv, vnímejte při tom, kdo jste, co děláte, a že nic z toho, co se děje, vás nedefinuje. Neidentifikujte se s tou činností nebo rolí. Vnímejte sebe sama jako svobodnou bytost, která zrovna náhodou dělá nějakej triviální úkon, ale neztotožňujte se s tim, co děláte. Když mejete nádobí, pořád si při tom pamatujte, že jste kosmická bytost spojená se zbytkem vesmíru. Člověk, kterej žije opravdu vědomě, nezapomíná nikdy, kdo je.
Vnímejte chování ostatních lidí, který vám vadí, aniž byste proti němu něco řekli. Nechte urážku proplout kolem bez reakce, vyslechněte si v klidu něčí blbý kecy až do konce, nesnažte se bránit vlastní stanovisko. Nestěžujte si a nekritizujte – takový reakce živí ego, neboli vlastní důležitost, neboli to mechanický, automatický já.
Základní formy nepohodlí jsou zima, hlad a bolest. Mechanický já se vzpírá při sebemenším náznaku kterýkoliv z nich. Neni nutný se trápit extrémním nepohodlím. Stačí málo. Studená sprcha každej den je nejen dobrá pro zdraví, ale je to každodenní trénink vůle a každodenní omezení automatiky, která do tý studený sprchy fakt nechce, protože chce maximální pohodlí. Jiná možnost je neoblíkat se tak, aby k vašemu tělu neproniklo ani malinko studenýho vzduchu, ale o trochu míň, obzvlášť, když jdete ven na kratší dobu. Nebo choďte po lese bosi a vnímejte to jako svoji volbu a ne jako nepohodlí.
Neni nutný běžně hladovět, ale jakýkoliv jídlo můžete třeba o hodinu odložit. Nemusíte všeho nechat, jakmile tělo ucítí první záchvěv hladu, a vrhnout se po jídle. Sem tam můžete jedno jídlo vynechat úplně – ale musí to bejt ve chvíli, kdy ho to tělo chce, ne když je vám tak blbě, že stejně nemáte hlad. Jednou za rok si můžete stanovit den nebo dva úplně bez jídla. Prospěje vám to v mnoha ohledech.
Způsobovat si záměrně bolest je hloupost, ale můžete změnit svůj pohled na bolest. Když nalejváte horkou vodu z termosky a trocha vám cákne na ruku, většina lidí okamžitě ucukne a zanadává si. Prostě se soustřeďte, ovládněte se, a neucukněte a nic neřikejte. Bolest je stejná tak jako tak. Rozdíl je jen v tom, že vaše reakce je buď automatická, nebo vědomá. Taky můžete vesele říct, “Jé, to mi ta horká voda hezky spálila ruku”, abyste se vysmáli vlastnímu egu.
Každej den máte spoustu možností udělat něco o trochu nepohodlnějc, ale aniž by vám to nějak zvlášť komplikovalo život. Jít po schodech místo výtahem, jít jednu stanici metra/autobusu pěšky, udělat něco potmě místo se světlem, pustit někoho ve frontě, i když nemusíte. Každej takovej skutek přebíjí automatiku, trénuje vůli, pěstuje ducha a učí vás žít svobodně. Svoboda se převážně skládá z tisíců takovejch maličkostí a ne nějakýho občasnýho velkýho zázraku. Svoboda je stav mysli, a automatická mysl žádnou svobodu nemá.
V dnešní přestimulovaný době je dobou praktikou samota a klid. To by pro zdravýho člověka ani nemělo bejt nijak znepokojující, ale pro “moderní” lidi to tak je. Takže stačí si dát občas půl hodiny někde v naprostym tichu, pryč od lidí a daleko od telefonu a jiný elektroniky, a prostě jen bejt sám s vlastníma myšlenkama. Měl by to bejt odpočinek. Jestli to nevnímáte jako odpočinek a půlhodina klidu vám způsobuje stres, tak se zamyslete nad tim, co to sakra vedete za život.
K záměrnýmu utrpení by si člověk měl vybírat malý cíle a ne velký gesta, protože u těch hrozí, že se jich chytí ego a založí si na nich svoji novou identitu. Zároveň by svoje cíle neměl nijak veřejně ohlašovat, ze stejnýho důvodu. Tohle je osobní, každodenní práce, složená z velkýho množství malejch projevů svobody. Nedovolte egu, aby se tim chlubilo.
Ovládaná pošetilost
Tohle je koncept pro změnu opět z Castanedy a točí se kolem vědomí a pozornosti. Jde v něm o to, vypadat navenek stejně jako ostatní, ale přitom si uvědomovat, že vaše činnost je jen role nebo hra. Vychází to z poznatku Toltéků, že nic neni důležitější než cokoliv jinýho, neboli všechno je “nedůležitý”. Všechno si je rovný. Proto je celkem jedno, co přesně děláte. Rozdíl v “kvalitě” jednání je v tom, jestli to děláte vědoměnebo automaticky.
Ovládaná pošetilost je něco, co Toltékové aplikovali na celej svůj život. Don Juan Carlosovi tvrdil, že absolutně všechno, co dělá, je “ovládaná pošetilost”. Dělá věci tak nebo tak, protože se rozhodne je dělat zrovna tak, ale uvědomuje si, že to je relativně náhodná volba a nic neinvestuje do výsledku. Jedná se záměrem, ale přijímá jakejkoliv výsledek a ničim se nenechá vyvýst z míry.
Na rozdíl od člověka, kterej jedná automaticky ale s představou, že to vede k něčemu konkrétnímu a nabaluje na to touhy a očekávání, bojovník jedná vědomě, ale neupíná se na žádnou konkrétní představu o výsledku. Neni to lhostejnost – je to jen uvědomění si všech možností a ne jen tý jedný, na kterou se upíná průměrnej člověk. Hlavně je to ale přítomnost v danym okamžiku. Většina lidí prožije svůj život, aniž by jejich vědomí bylo přítomný.
Bojovník jedná se záměrem a cílevědomě, protože musí existovat v každodenním světě, ale zachovává si při tom vnitřní klid a nezaujatej odstup. To je projevem jeho bezchybnosti a strategie. Nepřikládá ničemu nějakou zvláštní důležitost, ale nedělá nic automaticky a bezmyšlenkovitě. Ovládaná pošetilost je jeden z těch záludnějších konceptů na pochopení, protože začátečník v ní vidí protiklady. Je to jemná rovnováha, která spojuje záměr s odpoutaností a vyhybá se jak přehnaný vážnosti, tak automatice a nezájmu.
Malí tyrani
Když na sobě chcete pracovat, může vám někdo asistovat, ať už jako učitel, nebo jako společník, nebo prostě jako někdo, kdo je přítomnej a připomene vám něco, když se zrovna zapomínáte. V takovym případě se jedná o lidi, který vám vědomě pomáhaji. Ty ale může bejt těžký najít. Don Juan měl propracovanej koncept lidí, který vám můžou pomoct tim, že vás neskutečně serou. Řikal jim “malí tyrani”.
Malej tyran je někdo, kdo vás rutinně nějak trýzní – někdo, kdo nad váma má nějakou malou moc (šéf, úředník, člen rodiny), nebo někdo, kdo je prostě neskutečně protivnej, má nesmyslný požadavky, způsobuje vám škody svojí hloupostí a nešikovností, nebo je prostě tak nesnesitelnej, že vás irituje jeho samotná přítomnost.
Bojovník malý tyrany vyhledává, protože poskytujou zadarmo ten tlak, pod kterym se dá kovat charakter. Malej tyran neustále útočí na ego / vlastní důležitost a tim bojovníkovi poskytuje příležitost tu vlastní důležitost pozorovat a odpírat jí ten impuls udeřit zpátky. Je to v podstatě taková alchymická operace, kde ten člověk je chemická látka, která urychluje vaši transformaci z olova na zlato.
Bojovník využívá malýho tyrana k tomu, aby pozoroval, jak ta jeho vlastní důležitost vlastně funguje, na co reaguje a proč, a učí se při tom, jak reagovat jinak, aby při tom neztrácel energii, která krmí to ego. Tyran je externí podnět, ale pointa je pozorně zkoumat sama sebe. Vlastní negativní reakce se nedaji jen tak z ničeho nic nasimulovat, aby se je člověk moh učit ovládat – tu simulaci poskytuje malej tyran.
Integrace s každodenním životem
Aby tohle všechno mělo nějakej smysl, nemůže to bejt nějaká občasná kuriozita, na kterou si jednou za měsíc vzpomenete. Vůli nejde používat jen občas, když je třeba. Když nejste zvyklí ji používat pravidelně, tak žádnou nemáte. Je to jako představa, že až jednou narazíte na hladovýho vlka, tak mu utečete, aniž byste to běhání někdy trénovali. To prostě nehrozí. Netrénovaná vůle je k ničemu.
Aby člověk moh svobodně žít, musí se doslova naučit svobodně myslet, což znamená dívat se na svět jinak než automatoni – každej den, každou minutu. Neni to o občasný volbě, ale o stavu bytí. Je to stav bytí, ve kterym je autoritářství nepřípustný, pravidla se přezkoumávaji a na poslušnost se hledí přinejmenším s velkým podezřením. Kdo vždycky poslušně dodržuje pravidla, svobodu nikdy nezažije, protože i když občas dostane na vybranou, rozhodne se přesně tak, jak ho naprogramovala společnost.
V posledních letech je to všechno o dost horší, protože struktura společnosti se, zejména díky digitálním platformám, systematicky předělává na autoritářštější a automatičtější. Kdo nejde automaticky s davem, je považovnej za nenormálního. Lidi v alternativě na tom nejsou o moc líp než lidi v mainstreamu – jen jdou s jinym davem.
Stačí se podívat, jak lidi čtou články. V první řadě, málokdo vyhledává rozmanitý zdroje. Většina čte, co jim krmí nějakej na míru šitej feed, nebo chodí na jedno-dvě místa, kde se obvykle dokola píše prakticky to samý. Knížku nevidí, jak je rok dlouhej. A když čtou, tak to v lepším případě rychle prolítnou, aby se mohli hnát za dalším podnětem. V horším případě čtou jen první odstavec nebo jen nadpisy. Hloubka žádná.
S takovym přístupem například článek, kterej čtete právě teď, postrádá význam. Aby vám něco dal, musíte se u něj zastavit a pořádně přemejšlet o tom, co se v něm píše. I když ho přečtete celej, ale jen jednou, zdaleka nevstřebáte všechno. Když ho záměrně prolítnete co nejrychlejc, je to jen ztráta času.
Článek je dlouhej, protože odfláknout takovýhle téma by nemělo smysl. V tomhle případě ta dýlka ale hodně úzce souvisí se samotnym obsahem. Ten obsah může totiž doslova bejt užitečnej jen tomu, kdo je ochotnej věnovat něčemu dostatek času a pozornosti. Jinými slovy, kdo nedokáže přečíst takhle dlouhej článek celej, pomalu a pozorně, tomu je stejně k ničemu, protože jeho užitečnost je přímo úměrná tý pozornosti a trpělivosti, kterou je člověk ochotnej něčemu věnovat. Ta dýlka je teda v podstatě i filtr. Kdo řekne, že je to dlouhý a nebude to číst, pro toho je pohodlná zombifikace přednější než svoboda natolik, že by na svym životě nic nezměnil, i kdyby si to přečet. Pokud někoho uvidíte stěžovat si, že ten článek je “moc dlouhej”, je to člověk, kterej chce věci “snadno, rychle a pohodlně”, neboli zombík nejmenšího odporu.
Gurdžijev dokonce záměrně psal složitě, aby o tom čtenář musel hodně přemejšlet a aby z toho měl užitek jen ten, kdo se bude opravdu snažit. Na svý studenty klad vysoký nároky a někdy to až přeháněl, ale bylo to hlavně proto, že na vlastní kůži pochopil, kolik úsilí je třeba, aby se člověk udržoval o pár kroků před davem zombíků a nestáhlo ho to zpátky.
Když mluvíme o čtení článků, tak tady je jedna relevantní kuriozita: S vydáním minulýho článku o Deep State jsem 13.10. zároveň zveřejnil dva příspěvky ze série “AI vysvětluje”. Tyhle příspěvky obvykle během dvou tejdnů přečte tak 400-500 lidí. Tentokrát jsem zveřejnil dva najednou. Jsou oba stejně viditelný, s odkazama na stejnejch místech. Jen je jeden na prvním místě a druhej na druhym. Co myslíte, že se stalo?
Po 11 dnech měl ten první 370 přečtení a ten druhej jen 45. To je osminásobek čistě jen proto, že většina lidí už si druhý položky v menu nevšimne, což je přesně to, o čem mluví celej tenhle článek. Jeden příspěvek byl ten “defaultní”, na “viditelnějším” místě. Na druhej už 88% lidí nekliknulo. Takhle málo stačí k ovládnutí toho, co lidi budou nebo nebudou číst. To je, po pravdě řečeno, brutálně děsivá statistika. Když má 90-procentní efekt jen to, jak jsou dva články seřazený, jak velkej efekt si myslíte, že maji ty algoritmy fujsbuku a goolagu, který vás denně manipulujou záměrně a promyšleně? Jak těžký může bejt udělat jeden článek virálním a druhej totálně utopit? Evidentně vůbec.
Manipulovat lidi je mnohem snadnější, než by si člověk myslel, a je to hlavně díky automatizaci chování, vypěstovaný skrz pohodlí a lingvistickou manipulaci. Lenost a zbabělost jsou obecně považovaný za špatný, když se lidí jen tak zeptáte. Dneska je ale velmi snadný naučit lidi bejt líný a zbabělý a ještě na to bejt pyšný. Stačí změnit definice a pokroutit kontext.
Systém chce líný a zbabělý lidi, protože ti se mu nedokážou postavit. Co udělá? Pojmenuje lenost jinejma slovama, jako “pohodlí” a “efektivita”. Nikdo se nechlubí tim, že je línej. Běžně se vám lidi ale budou chlubit tim, jak to, co dělaji, je “pohodlný” nebo “efektivní” (protože tak to bylo inzerovaný), ačkoliv pořád mluví o vlastní lenosti. Když uděláte z lenosti ctnost, lidi budou klidně i platit, aby mohli bejt líný.
Stejně tak můžete přejmenovat zbabělost na “opatrnost” nebo “chytrost” a naučit lidi na jakejkoliv odvážnej čin reagovat slovy “a proč bych to dělal?” “Proč bych řikal na veřejnosti pravdu, když většina lidí věří lži? Nejsem blázen!” Každá slabost se dá snadno normalizovat, když se přejmenuje a popíše jako výhoda. Většina lidí o tom rozhodně nebude přemejšlet.
Kdo má samostatný myšlení, musí se zamejšlet nad tim, proč mu někdo poskytuje pohodlnost zadarmo. Jen idiot si může myslet, že korporace dělaji něco pro dobro lidí. Když to vypadá, že je to “zadarmo”, ta cena je jen někde skrytá. Jakákoliv služba nabízená korporací musí bejt výhodnější pro tu korporaci než pro vás. Musí. Jinak by to ta korporace nedělala. Průměrnej člověk o tom nepřemejšlí a libuje si, jak získal něco pohodlnýho. Netuší, co ztratil, a je mu to jedno.
To je mentalita nekompatibilní se svobodou. Aby někdo moh žít svobodně, musí se naučit uvažovat úplně jinak, a to neustále. Všechno zpochybňovat, hledat skrytou motivaci, pozorovat sám sebe a jednat vědomě a ne automaticky. A musí to aplikovat hlavně na ty malý, každodenní věci, který vypadaji bezvýznamně, protože jinak nikdy nebude mít tu vůli něco změnit, až o něco půjde.
Svoboda neni konfigurace vnějších okolností. Je to vnitřní nastavení a životní styl.
Zároveň je ale třeba si dávat pozor, aby z toho nevznikla jen nějaká póza nebo nová “identita”, na který si zakládá ego – třeba, že je “probuzenější” než ostatní. I proto je dobrý zaměřovat se na ty malý, zdánlivě “bezvýznamný” věci, kterejma neni tak snadný se chlubit. Lidi jdou po těch grandiózních gestech, protože chtěji maximální efekt s minimálním úsilím. To je ale přesně to, co vede opačným směrem. Kdo jde po efektua ne po tom úsilí, jde pořád za pohodlím a výhodama a pryč od svobody.
Kdo se naučí udržovat si vědomí sebe sama v každodenním životě, kriticky analyzovat vlastní jednání a vědomě se rozhodovat o maličkostech, časem zjistí, že vnímá svět jinak než dřív, že ten efekt malejch rozhodnutí se automaticky přenáší i na ty velký, a že to, co dřív vyžadovalo hodně úsilí, jde najednou relativně snadno.
Taoistickej mistr se nemusí snažit bejt bez úsilí v souladu s Tao. Je to ale jen díky tomu, že tim úmorným snažením se strávil spoustu let a eliminoval tu automatiku, která ho táhla cestou nejmenšího odporu, pryč od Tao. Ta “snadnost” se nakonec objeví, ale kdo si myslí, že ji nějak získá bez desítek let úsilí, ten stále žije v říši zbožnejch přání a naivní představě, že pro “osvícení” stačí mít “pozitivní myšlenky”.
Když někomu řeknete, že ho digitální platformy manipulujou, setkáte se obvykle s několika základníma reakcema. První je, že na vás ten člověk kouká jak na paranoidního magora. Druhá je, že ten člověk sice ví, že něco takovýho existuje, ale je přesvědčenej, že na něj to nepůsobí (představa prakticky univerzálně mylná). Třetí je, že to je pravda, ale s tim se nedá nic dělat, protože “tak to prostě dneska je”. Co ani jedna z těch tří reakcí neobsahuje, je snaha se tomu vlivu nějak bránit, což je samo o sobě pozoruhodný.
Kdo nechce bejt manipulovanej, musí si uvědomit, že ta manipulace existuje, nenalhávat si, že je na ni nějak unikátně imunní, pochopit, jak ta manipulace funguje a jak se jí dá bránit, a aktivně se jí bránit. A ten proces sebeobrany musí bejt nepřetržitej, protože ta manipulace je taky nepřetržitá a člověk automaticky sklouzává zpátky na tu cestu nejmenšího odporu, kde je ta manipulace nejefektivnější.
Bojovník musí s manipulací počítat a čelit jí – ne si namlouvat, že tam žádná neni. Překážky formujou skutečný “já” a úsilí rozvíjí duši. Bez úsilí žádný skutečný “já” ani neexistuje – takovej jedinec je automaton, kterýho je snadný manipulovat. Bez úsilí vás systém konzumuje a dělá vás součástí sebe.
Musíte žít jako bojovník? Nemusíte, ale pak se vás nijak netýká svoboda a jste jen ta baterie, kterou Morpheus ukazoval Neovi. A všechno, co jste si tu přečetli, je ještě mnohem relevantnější pro někoho, kdo se tomu současnýmu systému chce nějak postavit a změnit ho. Jak by se moh postavit systému někdo, kdo nevydrží celej den o samotě, bez mobilu a GPS nenajde nikam cestu, a sám nic neví, protože (si myslí, že) “si to může najít na internetu”? Takovýho člověka si dá systém k snídani, obědu a večeři.
Kdo nedokáže změnit sebe, nemůže změnit svět. A většina lidí udělá cokoliv, jen aby nemuseli měnit sebe.
Bonus
Jo, bylo to dlouhý, ale tady máte možnost věnovat ještě trošku úsilí bonusu, kterej vám několik hodnotnejch myšlenek ukáže z různejch úhlů. Přidávám to sem proto, že sám bych to líp nevystih.
https://antivirus.22web.org/av/261118-cesta-nejmensiho-odporu.htm
Finančním darem pomůžete s náklady na provoz a údržbu webu, zároveň ohodnotíte naši práci se zpracováváním informací, které pravidelně přinášíme bez reklam. Děkujeme
Účet CZK- 2596759016/3030. CZ24 3030 0000 0025 9675 9016
Účet EUR – CZ02 3030 0000 0025 9675 9024. BIC – SWIFT AIRACZPP



