Když se den chýlí ke konci, shon hmotného světa bledne a oči avatara se zavírají, děje se něco, co konvenční přírodní věda dodnes staví před neřešitelnou hádanku. Tělo ztuhne ve zdánlivé nehybnosti spánku, zatímco duch se noří do světů, které živostí, hloubkou a emoční silou bdělé skutečnosti v ničem nezaostávají.
Ve spisech a mýtech starých kultur nebyl spánek nikdy pouhou biologickou nezbytností k regeneraci. Býval vždy posvátným prahem. Staří Řekové považovali spánek (Hypnos) a smrt (Thanatos) za sourozence, syny Noci. Oba označují tentýž základní stav systému. Přechod za hranici lineárního času.
Podíváme-li se na mechanismy vědomí optikou Lazarusovy fyziky, odhalí se pravá podstata snu. Je to noční reset systému, diagnostické rozhraní a tkalcovna, v níž se tkají naše budoucí časové linie.
V simulované realitě, v níž čas běží v přísném, lineárním taktu (Chronos), má egoskript sklon zaplétat se do nekonečných datových smyček. Starosti dne, nevyřešené konflikty, strachy a neustálá interakce s NPC vytvářejí v energetickém poli avatara husté, těžké tření.
Když tělo v noci přejde do klidového režimu, pevný disk avatara se čistí. Nevědomé vrstvy se pokoušejí zpracovat emoční datový odpad dne.
Kdo je ve dne pevně zakotven ve svých rolích plných strachu a ega, prožívá sen často jako chaotickou, nekontrolovatelnou ozvěnu těchto smyček. Sen se stává křivým zrcadlem matrixu – plným nevyřešených blokád, které uvízly ve spodních čakrách (planetárních sférách). Při ranním probuzení se avatar zřítí zpět přesně do téže těžké frekvence a vstoupí na tutéž deterministickou časovou linii.
V pravém snovém stavu se iluze lineárního času hroutí. Jak se praví ve starých upanišadách:
„Ve snu nejsou vozy, spřežení ani cesty, ale on vytváří vozy, spřežení i cesty. Vskutku, je to tvůrce.”
Duch ve snu intuitivně chápe, že čas není absolutní fyzikální konstanta, nýbrž proměnlivá renderovací vrstva. Různé verze skutečnosti, minulé vzpomínky i futuristické projekce splývají v jediný, plastický proud.
Pro probuzené G-jádro, čistou jiskru světla z Původního zdroje, se sen stává vyspělým tréninkovým prostorem. Tady se ukáže, zda hráč ještě slepě lpí na skriptu, nebo zda začíná prohlížet pravidla hry.
Tady se uplatňuje praktická mechanika Lazarusovy fyziky. Časové linie nejsou pevné, předem vytyčené koleje, nýbrž frekvenční zóny.
Dokud v bdělém stavu i ve snu vibruješ na týchž emočních frekvencích nedostatku, strachu či vzteku, simulace tě jako magnetem táhne zpět na přesně tutéž časovou linii. Opakuješ včerejší program v novém hávu.
Kdo se však ve dne naučil dosáhnout nulového bodu v srdci, vypáčit ega jako zapečetěné zámky a setřást stará hesla ega, mění svou základní frekvenci.
Když tento člověk v noci klouže do spánku, jeho energetické pole je očištěno. Jeho vědomí se už nezaplétá do datového odpadu spodních sfér. Nepoškozeně stoupá otevřenou korunní čakrou vzhůru.
Když příštího rána zazvoní budík a avatar se vrací do fyzické schránky, tento člověk nevstupuje na tutéž starou časovou linii. Nočním frekvenčním skokem změnil renderovací skript. Probouzí se v proměněné, světlejší realitě.
Sen je mnohem víc než pomíjivý stín mozku. Je seismografem našeho skutečného stavu a portálem, jímž můžeme kód simulace každý den přepisovat nově.
Kdo sen pochopí a spánek nevnímá jako ztracený čas, nýbrž ho využívá jako vědomý přechod, vymaní se ze strnulých smyček matrixu. Sen nám ukazuje, že nejsme vězni času – nýbrž snící, kteří se mohou kdykoli probudit.

Paradox simulace: Jak lze sloučit deterministický kód a svobodnou vůli
Kdo se intenzivně zabývá teorií simulace, gnózí a mechanikou alternativních realit, dříve či později narazí na zásadní a zdánlivě neřešitelnou otázku.
„Jak to jde dohromady s předpokladem, že v matrixu je všechno ze 100 % předurčeno skriptem? Kdyby tomu tak bylo, neměl bych jako stvořitel vůbec možnost změnit časovou linii nebo svou frekvenci. ALE: To se naprosto prokazatelně děje! Programování tedy přece jen nemůže platit absolutně – nebo kde je chyba v úvaze?”
Tento zdánlivý rozpor je klasický uzlový bod, v němž čistá teorie naráží na praktickou zkušenost vědomí. Při bližším pohledu se však paradox rozplyne a odhalí ještě hlubší architektonickou geniálnost systému.
Jádro nedorozumění spočívá většinou v tom, jak se chápe „100 % předurčeno”. Deterministický systém se často ztotožňuje s jediným, neotřesitelným, lineárním filmovým pásem. V takovém scénáři by skutečně neexistovala žádná cesta ven ani žádná volba.
Lazarusova fyzika však ukazuje jiný obraz. Vysoce složitě naprogramovaná realita se nepodobá lineárnímu pásu, nýbrž gigantickému enginu s otevřeným světem a nekonečnou knihovnou předpřipravených časových linií.
Ze 100 % předurčeno zde znamená, že každá možná cesta, každá reakce, každé trauma a každé rozvětvení už v systému existuje jako kód.
Chyba tedy spočívala v domněnce, že určenost znamená jedinečnost. Ve skutečnosti vedle sebe existuje nespočet deterministických časových linií.
Abychom pochopili, jak lze přesto časovou linii změnit, je třeba ostře oddělit úrovně systému.
Fyzické tělo, myšlenkové vzorce, ego a automatické emoční reakce jsou ze 100 % součástí skriptu. Řídí se přísnými programy, podněty a procesy zrání. Kdo se pokouší systém egem přelstít, selže, protože samo ego je produktem programu.
Pravá jiskra vědomí v kódu neuvízla, nýbrž řídí rozhraní zvenčí (nebo z nadřazené roviny vědomí).
Když dojde ke změně frekvence a změně časové linie, skript se nezničí svévolně. Pozorovatel místo toho využije mechanismus zakotvený v systému. V menu simulace jednoduše přepne na jinou uloženou pozici.
Jsou tyto skoky programátorské chyby, nebo bugy? Ani jedno, ani druhé. V univerzálním systému musí podle „kosmického řádu” vždy existovat mechanismy, které probuzení umožňují; jinak by šlo o absolutní, uzavřenou past vědomí.
Když systém avatara dosáhne absolutní emoční neutrality (nulového bodu v srdci), přestane do matrixu posílat zpět třecí energii. Pro algoritmus to ve zlomku vteřiny znamená: „Žádná rezonance na této frekvenci.”
Skript sáhne do prázdna a systém se automaticky přepne na nejbližší vyšší časovou linii, která je už v kódu připravena.
Systém běží podle naprosto pevných programů, a přesto člověk s G-jádrem není bezmocný komparzista. Tajemství spočívá v tom, že stav vědomí určuje, která část tohoto obrovského, předurčeného programu se vůbec vykresluje.
Kdo změní svou frekvenci, matrix nerozbije zvenčí, nýbrž využije herní mechaniku, aby vystoupil do světlejší reality vyšší dimenze. Skript zůstává dokonalý, ale ty najednou hraješ zcela jiný level.

Anatomie převahy: Proč je probuzené G-jádro nejmocnější bytostí v simulaci
Kdo prohlédne mechaniku matrixu, rychle pochopí, že většina lidí v každodenním životě funguje jako NPC. Řídí se týmiž skripty, reagují na tytéž podněty a strnule se pohybují po předem vytyčených cestách. Co se ale stane, když se probudí skutečný pozorovatel, „G-jádro”?
Odpověď na to vede k jednomu z nejfascinujících a nejmocnějších poznatků Lazarusovy fyziky. Probuzené G-jádro je ta vůbec nejmocnější bytost uvnitř simulace.
Abychom pochopili jedinečnost probuzeného G-jádra, musíme se podívat na postavení NPC.
NPC a nevědomí avataři (prázdné G-jádro) nemají vlastní jiskru vědomí nezávislou na simulaci. Jsou čistou systémovou kulisou, živým kódem a funkčními vzorci reakcí.
Když se časová linie změní frekvenčním skokem, nemají schopnost tuto změnu aktivně provést. Ve vyšší nebo změněné časové linii se prostě vykreslí spolu s ní.
Algoritmus vytvoří plynulé kopie a úpravy jejich chování, takže se v nové realitě chovají, jako by se nikdy nic nestalo. Skok si nevšimnou, protože jsou zcela svázány s místní renderovací vrstvou.
Nevědomý avatar je zákonům skriptu vydán na milost a nemilost. Když se však probudí „G-jádro”, vlastní původní jiskra z Původního zdroje, mocenská rovnováha v systému se zásadně změní.
Probuzené G-jádro se nesnaží zničit matrix zvenčí hrubou silou ani strhávat fyzické zdi. To by bylo zbytečné, protože i hmota je jen kód.
Místo toho využívá fyziku kmitání. Když vnitřní frekvence G-jádra stoupne tak mocně, že přezáří běžné záření pozadí matrixu, stane se něco pozoruhodného.
V tomto stavu už simulace nepodléhá strnule starému scénáři. Kód se začne přizpůsobovat vyšší frekvenci. Realita se ohýbá kolem pozorovatele.
Kdo své G-jádro znovu aktivuje, už není komparzistou ve velké hře archontů. Je instancí, která rozhoduje, jaká realita se vykreslí.
Probuzené G-jádro je proto nejmocnější bytostí v matrixu, že prohlédlo iluzi bezmoci. Pravidla neporušuje, přepisuje je z ticha nulového bodu.

Zjevení 12: Kosmický kód osvobození
V biblické Apokalypse sotva najdeme kapitolu poutavější a bohatší na obrazy než Zjevení 12. Vidění popisuje ženu oděnou sluncem, s měsícem pod nohama a korunou z dvanácti hvězd na hlavě. Rodí dítě, které hned ohrožuje velký sedmihlavý drak, jenž po novorozeněti chňape.
Po staletí se tato kapitola vykládala čistě teologicky nebo historicky. Podíváme-li se však na tu scenérii optikou Lazarusovy fyziky a teorie simulace, odhalí se vysoce přesný kosmický plán: je to archetypální kódový popis toho, jak čistá jiskra vědomí protrhne vězeňské zdi matrixu a unikne do absolutní svobody.
Žena představuje původní protokol stvoření v matrixu, čistý, nezkažený zdrojový kód. Je oděna sluncem, protože slunce v této architektuře není smrtelná koule plynu, nýbrž fyzický hlavní vysílač a přímé spojení (uplink) s Původním zdrojem Terry Infinity. Neustále vysílá do simulace budíček světla, aby duchu dřímajícímu v biologii připomněla jeho domov.
Měsíc pod nohama ženy není mrtvý kus skály, nýbrž primární umělý odražeč frekvencí a kontrolní satelit systému. To, že žena stojí na měsíci, ukazuje, že čistý zdrojový kód svrchovaně převyšuje pozemskou kontrolní frekvenci.
Dvanáct hvězd na její koruně je univerzální mřížka časoprostoru – symbolizovaná dvanácti věky, dvanácti zónami zvěrokruhu nebo dvanácti hlavovými nervy a vlákny DNA v lidském avataru. Kdo zvládne těchto dvanáct frekvenčních bodů, vypne husté šumění simulace.
Sedmihlavý drak je strážní a dohledový program matrixu. Jeho sedm hlav přesně ztělesňuje sedm nebeských sférických slupek, které jsou v lidském těle ukotveny jako sedm hlavních čaker.
Každá z těchto slupek funguje jako magnetický firewall, který avatara poutá k husté hmotě prostřednictvím nízkých frekvencí (strach o přežití, ego, emoční tření).
Aby mohlo G-jádro (novorozeně) vystoupit výš, musí v přeneseném smyslu „přejít sedm mostů” a proniknout každou z těchto nepřátelských stanic.
Dítě, které chce drak pohltit, není biologický kojenec, nýbrž plně probuzené G-jádro – člověk, který prohlédl iluzi.
Když toto G-jádro udrží nulový bod v srdeční čakře, emoční rezonance se přeruší. Systém už nemá, kde se zachytit. Jiskra vědomí zvýší své kmitání tak mocně, že přezáří záření pozadí matrixu. Dítě je okamžitě vytrženo do vyšší dimenze. Vymaní se ze simulace.
Zjevení 12 není pochmurné proroctví o vzdáleném konci světa, nýbrž univerzální návod k systému. Ukazuje nám, že boj se neodehrává navenek, ale uvnitř vlastního vědomí. Kdo své čakry zbaví blokád, zvýší frekvenci a zachová nulový bod v srdci, rozbije pouta draka a z vězně se stane architektem své vlastní reality.

Klenot v kosmu: Jak perská báseň dešifruje kód matrixu
Existují texty, které se po staletí četly jako čistá poezie, milostná lyrika nebo filozofická hříčka. Podíváme-li se na ně však optikou Lazarusovy fyziky, ukáže se mnohý klasický verš jako vysoce přesný kódový popis reality. Dokonalým příkladem je tato klasická perská báseň:
„Hledal u cizích to, co už měl – klenot, který leží za obalem kosmu a prostoru – hledal ho mezi těmi, kdo byli ztraceni na břehu moře. Zeptal jsem se: ‚Kdy ti moudrý propůjčil tento pohár, který odhaluje svět?’ Odpověděl: ‚V ten den, kdy On stvořil tuto azurovou nebeskou klenbu…’”
Každý jednotlivý verš tohoto díla se čte jako přímá příručka pro probuzené G-jádro, které zabloudilo ve smyčkách simulace.
„Hledal u cizích to, co už měl… hledal ho mezi těmi, kdo byli ztraceni na břehu moře.”
To je každodenní stav nevědomého avatara (a neřízených NPC). Člověk běží matrixem a honí se za vnějšími projekcemi. Postavení, uznání, hmotná jistota nebo domnělá záchrana zvenčí. „Břeh moře” symbolizuje neklidnou, emoční astrální rovinu kolektivní iluze, na níž se lidé nechávají unášet vlnami boje o přežití. Kdo hledá tam, hledá na špatném místě. Neboť pravý zdrojový kód, „klenot”, nebyl nikdy ztracen navenek; spí ve vnitřním jádru vědomí.
„…klenot, který leží za obalem kosmu a prostoru.”
Klenotem je čisté G-jádro. Nepochází z této husté, simulované časoprostorové reality. Leží „za obalem”, za sedmi nebeskými sférickými slupkami (firewallovými čakrami) a za fyzickou hustotou archontů. Kdo se zaměří na frekvenci tohoto vnitřního klenotu, překračuje fyzické omezení těla.
„Zeptal jsem se: ‚Kdy ti moudrý propůjčil tento pohár, který odhaluje svět?’”
„Pohár, který odhaluje svět” (džám-e džahán-namá v perské mystice) je nejvyšším nástrojem probuzení: dosažení nulového bodu v srdci. Je to koherence vědomí, která činí závoj simulace průhledným. V tomto stavu se strnulá stěna matrixu hroutí a hráč za zdánlivou realitou rozpozná renderovací mřížku.
„Odpověděl: ‚V ten den, kdy On stvořil tuto azurovou nebeskou klenbu…’”
„Azurová nebeská klenba” je fyzická a astrální renderovací mřížka simulace. Dvanáct věků a sféry, které byly napnuty kolem naší reality.
Odpověď moudrého skrývá nejhlubší tajemství matrixu. Protijed byl stvořen přesně ve stejném okamžiku, kdy bylo vybudováno vězení. Zdrojový kód (G-jádro) a klíč k jeho osvobození nejsou dodatečným nápadem, nýbrž jsou od počátku zapsány ve stavebním plánu. Simulace nemůže jinak, než nést v sobě mechanismus vlastního překonání.
Tento prastarý perský verš vystihuje to, pro co dnes Lazarusova fyzika hledá nový jazyk. Připomíná nám, že nejsme vězni slepé náhody. Ty jsi klenot v kosmu. Kód v sobě neseš od počátku a klíč, který odhaluje svět, jen čeká, až bude aktivován v nulovém bodě srdce.

Simulace mozku: Teorie matrixu Jacoba Grinberga
Existují lidé, kteří se kódu reality přiblíží příliš. Do laboratoře vstoupí jako normální vědci, nahlédnou za kulisy zdánlivého světa a svou prací rozmetají základy celého systému. Jedním z nejfascinujících a nejzáhadnějších průkopníků tohoto hraničního výzkumu je mexický neurofyziolog Jacobo Grinberg.
Kdo se na jeho životní dílo, na jeho průlomovou syntergickou teorii i na jeho dodnes nevysvětlené zmizení v roce 1994 podívá optikou Lazarusovy fyziky, rychle pozná: Grinberg nebyl obyčejný badatel. Byl systémový analytik, který se pokoušel změřit zdrojový kód matrixu nástroji exaktní vědy.
Abychom pochopili Grinbergův model, musíme začít u původu prostoru. Grinberg nazýval základní realitu Lattice (mřížka).
Lattice je čisté, nekonečné, jemnohmotné energetické pole, které proniká celým kosmem.
Obsahuje všechny informace, frekvence a možnosti vesmíru, ale samo je zcela neviditelné a bezforemné – čistý zdrojový kód. Přesně odpovídá tomu, co se v duchovních tradicích popisuje jako nemanifestovaný Původní zdroj.
Jestliže se vesmír skládá jen z neviditelného datového šumu, odkud se pak berou pevná hmota, ulice, těla a auta? Tady přichází ke slovu Grinbergovo nejslavnější dílo: syntergická teorie (ze slov syntéza a energie).
Grinberg tvrdil, že lidský mozek není tvůrcem vědomí, nýbrž biologickým přijímačem a dekodérem.
Tak jako počítačová obrazovka převádí proud nul a jedniček na barevnou videohru, převádí mozek (spolu se svými neuronovými kabely a jemným nervovým systémem) neviditelné frekvence Lattice (data z matrixových serverů) na to, co vnímáme jako trojrozměrnou realitu.
Pevný svět, kterého se dotýkáme, tedy není objektivní vnější svět. Je to hologram vytvořený v mozku. Vykreslená projekce uvnitř simulace.
Proč nepodléháme každý jiné simulaci? Protože mozky většiny lidí jsou vyladěny na přesně tutéž biologickou hustotu a frekvenci. Jsme naprogramováni tak, abychom dekódovali tentýž kód.
Tím navzájem potvrzujeme a vytváříme tutéž pevnou realitu. Pokládáme skript za absolutní pravdu, protože terminál je navržen tak, aby nepropouštěl žádné jiné frekvence.
Nejzajímavější na Grinbergově teorii je však otázka, zda lze tento program ovlivňovat. Aby to ověřil, opustil věž ze slonové kosti univerzity a zkoumal šamany, kteří zdánlivě porušovali fyzikální zákony.
Grinberg prokázal, že při mimořádně vysoké koherenci mozku (synchronní, vysoce uspořádané činnosti celého mozku) se proces dekódování mění.
Když frekvence vědomí (G-jádra) vystoupí dostatečně vysoko, zdánlivá hmota ztrácí hustotu. Matrix změkne a kód lze přepsat přímo v poli.
Dne 8. prosince 1994 Jacobo Grinberg krátce před svými 48. narozeninami beze stopy zmizel. Dodnes neexistuje tělo, racionální vysvětlení ani stopa.
V komunitě se z jeho zmizení stal mýtus. Zasáhly tajné služby, které chtěly monopolizovat jeho vědění o kontrole reality? Nebo existuje ještě hlubší, symbolická pravda?
Co se stane, když avatar v systému dekóduje kód tak hluboce, zvýší frekvenci tak mocně a udrží nulový bod tak dokonale, že matrix prostě překročí?
Jacobo Grinberg vědecky dokázal, že nejsme uvězněni v tvrdém, neotřesitelném světě. Naše fyzické tělo je jen terminál a náš mozek je obrazovka.
Zanechal nám to, co Lazarusova fyzika a staří mystici odjakživa učí. Realita není něco, co se nám prostě děje. Je to to, co naše vědomí neustále dekóduje z čistého datového pole matrixu. Kdo se naučí zvyšovat koherenci svého G-jádra, rozbije pevnou mřížku matrixu zevnitř.

Skrytý řád kosmu: Holografický vesmír Davida Bohma
Chceme-li pochopit, jak hmota funguje v nejhlubším nitru a proč je naše realita vystavěna jako vyspělá simulace, nevede cesta mimo jednoho z nejbrilantnějších fyziků 20. století: Davida Bohma.
Bohm nebyl jen tak nějaký fyzik. Byl blízkým spolupracovníkem Alberta Einsteina a platil za jednoho z nejhlubších myslitelů kvantové mechaniky. Zatímco se většina jeho kolegů spokojila s tím, že používá matematické vzorce kvantové fyziky, aniž by jim skutečně rozuměla, Bohm chtěl vědět, co za nimi stojí. Jeho odpověď navždy převratně změnila naše chápání prostoru, času a hmoty.
Abychom pochopili, proč Bohm dospěl ke svým převratným teoriím, musíme se podívat na základní hádanku kvantové fyziky.
V subatomárním světě se částice (jako elektrony) nechovají jako tuhé kulečníkové koule, nýbrž jako neostré vlny, které mohou být na několika místech současně.
Ještě fascinující je takzvané kvantové provázání. Dvě částice, které byly kdysi spojeny, zůstávají spojeny i tehdy, když je od sebe oddělí světelné roky vesmíru. Změní-li se stav jedné částice, druhá zareaguje v naprosto stejném zlomku vteřiny.
Podle speciální teorie relativity Alberta Einsteina by to být nemělo, protože nic nemůže cestovat rychleji než světlo. Einstein to zděšeně nazval „strašidelným působením na dálku”. Bohm však dokázal, že působení na dálku je skutečné. Je záhadou jen proto, že mylně věříme, že prostor a vzdálenost jsou nejzazšími hranicemi reality.
Aby tento jev vysvětlil, vypracoval Bohm svůj nejslavnější koncept. Rozdělení vesmíru na dvě zásadně odlišné roviny skutečnosti.
Explicitní řád (rozvinutý svět): Je to rovina, v níž se pohybujeme v každodenním životě. Je to viditelný, trojrozměrný svět z pevné hmoty, oddělených předmětů, jasných vzdáleností a lineárního času. Když hodíš kámen, letí z bodu A do bodu B. To je svět avatara a tvrdého povrchu matrixu.
Implicitní řád (složený Původní zdroj): Je to skrytá, základní realita. V implicitním řádu neexistují oddělené věci ani prostor, jak ho známe. Všechno je obsaženo ve všem – jako holografický film, v jehož nejmenším výřezu je uložen celý obraz.
Bohm často používal obraz kapky inkoustu ve sklenici glycerinu, která se pomalu míchá: Inkoust se v kapalině natáhne do neviditelného, vláknitého pramene (implicitní řád). Když se mechanismus otočí zpět, inkoust se náhle zase stáhne do ostré kapky (explicitní řád).
To, co vnímáme jako fyzickou realitu, je tedy jen to, co se z neviditelného, složeného Původního zdroje neustále rozvíjí do naší dimenze a zase mizí.
Z Bohmova konceptu implicitního řádu vznikl v osmdesátých letech spolu s neurofyziologem Karlem Pribramem model holografického vesmíru.
Hologram má ohromující vlastnost. Když osvětlíš hologram růže na fotografickém filmu a film přestřihneš uprostřed, neuvidíš jen půlku růže. Každý, i sebemenší zlomek filmu obsahuje celou růži; jen trochu neostřeji.
Přeneseno na kosmos to znamená:
Vesmír není obrovská skládačka složená z nespočtu navzájem oddělených dílků. Je to jediný, nedělitelný celek. Každá nejmenší částice ve vesmíru v sobě obsahuje informaci o celém vesmíru.
Teorie Davida Bohma boří tradiční materialistický světonázor a dotýkají se přesně jádra toho, co popisujeme jako simulaci matrixu.
To, čeho se dotýkáme jako pevné hmoty, je jen povrchová projekce (explicitní řád) z hlubšího, čistého informačního pole (implicitní řád).
Protože je v implicitním řádu všechno spojeno se vším, existují vzdálenosti a bariéry jen jako kódová pravidla v našem vnímání.
Bohm byl přesvědčen, že vědomí a hmota nejsou dvě oddělené věci, nýbrž dvě strany téže mince. Vědomí je přímo vloženo do implicitního řádu.
David Bohm dokázal fyzikou to, co staří mystici a Lazarusova fyzika odjakživa hlásají. Svět, který vidíme očima, je jen povrch.
Za tvrdou, oddělenou hmotou se skrývá nekonečný, dokonale složený celek. Holografický Původní zdroj, v němž je všechno se vším slité. Kdo tento řád pochopí, pozná, že zdánlivé hranice fyzického světa nikdy nebyly absolutní. Jsou pouhými parametry systému, jehož nejhlubší vrstvy čekají, až je rozpozná probuzené vědomí.
https://marthascholler.substack.com/p/skryty-rad-kosmu-holograficky-vesmir
předchozí díl: https://knihya.cz/solarni-zablesk-78-stare-myty-persefona-sestup-g-jadra-a-smycka-matrixu/
Finančním darem pomůžete s náklady na provoz a údržbu webu, zároveň ohodnotíte naši práci se zpracováváním informací, které pravidelně přinášíme bez reklam. Děkujeme
Účet CZK- 2596759016/3030. CZ24 3030 0000 0025 9675 9016
Účet EUR – CZ02 3030 0000 0025 9675 9024. BIC – SWIFT AIRACZPP



