Jen zcela výjimečně dávám článek, který jsem nenapsal já. Dneska máme neděli a ke mě se dostalo kázání jednoho nejmenovaného faráře, které mi přišlo natolik trefné, že bych k němu do kostela chodil s chutí a přetisk tohoto kázání dnes dávám místo svého článku. Autor se shodou okolností jmenuje stejně jaká já a já mu tímto moc děkuji.
Jeremijáš 1:5-10 „Než jsem tě zformoval v matčině lůně, znal jsem tě. Ještě než jsi přišel na svět,
posvětil jsem tě; národům učinil jsem tě prorokem.“ „Ach ne, Hospodine, Pane můj,“ zvolal jsem.
„Neumím přece mluvit! Jsem ještě dítě!“ „Neříkej, že jsi ještě dítě,“ odpověděl mi Hospodin, „ale
jdi, kamkoli tě pošlu, a říkej, cokoli ti přikážu. Neboj se jich – vždyť já jsem s tebou, abych tě
vysvobozoval, praví Hospodin.“ Tehdy Hospodin vztáhl ruku, dotkl se mých úst a řekl mi: „Hle,
vložil jsem ti do úst svá slova. Pohleď, dnes tě ustanovuji nad národy a královstvími, abys vyvracel
a podvracel, ničil a bořil a abys budoval a sázel.“
V období, kdy působil prorok Jeremijáš, se Židé nacházeli v nezáviděníhodné situaci. Z jedné
strany Egypt jako upadající velmoc, z druhé strany Babylónská říše jako velmoc na vzestupu, vedle
ní její spojenec Médská říše, která právě Babylóňanům pomohla porazit a dobýt říší Asyrskou. A
uprostřed mezi nimi, na rozhraní vlivu dvou velmocenským bloků, malé samostatné Judské
království. Avšak Nabukadnesar již spřádá plány na začlenění Judska do sféry vlivu Babylóna.
Celkem třikrát přitáhlo Babylónské vojsko k Jeruzalému. Poprvé to bylo roku 605 př.n.l. za vlády
krále Jójakima. Jójakim uznal Nabukadnesarovu svrchovanost a ten se k němu zachoval vcelku
velkoryse. Učinil sice z Judska vazalský stát, odnesl si část vybavení Božího chrámu a odvedl si
také vybrané mladíky ze šlechtických rodů, aby se jim v Babylóně dostalo patřičného vzdělání a
multikulturní převýchovy, ponechal však krále Jójakima ve svém úřadu a ponechal Judejcům
možnost spravovat si svoji zemi.
Jójakim se však později proti babylónské nadvládě vzbouřil. A tak Babylónské vojsko přitáhlo roku
597 př.n.l. podruhé. Jójakim mezitím zemřel a jeho syn Jójakín, který seděl na trůnu pouhé tři
měsíce, se po krátkém obléhání Jeruzaléma Nabukadnesarovi vzdal. Tentokrát Babylónský král už
tak shovívavý nebyl. Z Jeruzaléma nechal odnést všechny poklady Hospodinova domu i
královského paláce. Jójakín byl zajat, odveden do Babylóna a spolu s ním také několik tisíc
hodnostářů, bojovníků, řemeslníků a kovářů. Tedy všichni, kdo byli schopni organizačními
schopnostmi, výrobou zbraní či přímo bojem přispět k obraně země. Za krále byl dosazen Jójakínův
strýc, kterému Nabukadnesar změnil jméno na Sidkiáš. Na trůnu tak stále seděl člen královské
dynastie, avšak z Judska se stal demilitarizovaný stát bez devizových rezerv pod silným vlivem
Babylóna.
Navzdory okolnostem se i Sidkijáš vzbouřil proti Babylónu, spoléhaje se přitom na pomoc Egypta.
A tak babylónské vojsko přitáhlo roku 586 př.n.l. k Jeruzalému potřetí. Faraon skutečně poslal
Jeruzalému na pomoc armádu, což přinutilo babylónské vojsko obléhání dočasně přerušit, nicméně
Egyptská pomoc nebyla dostatečná, jeho armáda se stáhla zpět a obléhání Jeruzaléma tak mohlo
pokračovat. Nakonec po roce a půl obležení město padlo. Tentokrát Nabukadnesar neznal slitování.
Sidkijáš byl zajat na útěku, oslepen a v poutech odveden do Babylóna. Jeho synové, nejvyšší kněz a
královští hodnostáři byli popraveni. Jeruzalém byl vypálen, jeho hradby strženy, obyvatelstvo
odvlečeno. V zemi byli ponecháni pouze ti nejchudší, aby obdělávali pole a vinice, aby země
nezpustla. Judsko se stalo babylonskou provincií a za správce země byl jmenován Gedaliáš.
Tolik historické okolnosti. Pojďme se nyní podívat na to, co Jeremijáš hlásal. Ale než se do toho
pustíme, mám k vám takový návrh. Někdy při čtení Bibli máme tendenci si říkat, jak mohli být ti
židé tak hloupí a zaslepení a ignorovat Jeremijášova očividná varování. Jenomže přitom
zapomínáme, že my, na rozdíl od Jeremijášových současníků, známe konec příběhu. Oni konec
příběhu neznali, a tak události té doby mohli vnímat velmi odlišně od toho, jak je vnímáme dnes. A
tak abychom si dokázali trochu přiblížit jejich situaci, pojďme si na chvíli jejich příběh připodobnit
k jinému aktuálnímu příběhu s otevřeným koncem. Pojďme si na chvíli představit, že Jeremijáš se
nejmenuje Jeremijáš, ale Sergej, že to není Žid, ale Ukrajinec, že ten, kdo se snaží zatáhnout jeho
zemi do své sféry vlivu, jsou Rusové pod vedením Putina, a že ten, na jehož pomoc vedení země
spoléhá, je Amerika a západní Evropa.
Aby nevzniklo nedorozumění, tak zdůrazňuji, že není cílem tohoto kázání jakkoliv hodnotit situaci
na Ukrajině. Na takové hodnocení se necítím. Takže pojďme si říct, co vlastně Jeremijáš hlásal.
Jeremijáš lidem vytýkal, že dovolili, aby jejich zemi na všech úrovních ovládla korupce.
6:13-14 Vždyť od nejmenších až po největší každý jen hledá mrzký zisk; od proroků až po kněží
každý jen podvádí. Můj těžce poraněný lid léčí ledabylými slovy: ‚Klid, jen klid‘ – jenže klid není!
Jeremijáš lidem vytýkal, že se přestávají řídit zákony a utlačují ty nejchudší a nejzranitelnější.
7:5-7 Jedině pokud napravíte své cesty a své jednání – pokud se mezi sebou budete řídit právem,
pokud přestanete vykořisťovat přistěhovalce, sirotky a vdovy, pokud přestanete na tomto místě
prolévat nevinnou krev a nebudete už k vlastní škodě následovat cizí bohy – pak vás tu nechám žít,
v té zemi, kterou jsem dal vašim otcům od věků až na věky.
A jako celkové děsivé hodnocení stavu společnosti Jeremijáš píše:
5:30-31 Co se to v téhle zemi děje? Hrůza! Děs! Proroci prorokují lživě, kněží vládnou na vlastní
pěst a můj lid to takhle miluje!
Až potud by Jeremijášova slova neobsahovala nic mimořádného. Jenomže Jeremijáš šel dál a začal
mluvit o tom, že Bůh se chystá svůj lid potrestat za jejich hříchy, a že Hospodinův chrám bude
zbořen a město Jeruzalém zničeno.
Jeremijáš hlásal, že to budou právě Babylóňané, kteří se stanou nástrojem Božího hněvu:
25:8-9 Nuže, toto praví Hospodin zástupů: ‚Protože jste neposlouchali má slova, hle, povolám a
poberu všechny kmeny ze severu, praví Hospodin, a přivedu je i se svým služebníkem, babylonským
králem Nabukadnezarem, na tuto zem, na všechny její obyvatele i na všechny národy v okolí.
Vyhladím je jako proklaté, aby vzbuzovali děs a posměch; zbude z nich věčné zbořeniště.
Když pak Nebukadnesar přišel a část lidu odvedl do Babylóna, Jeremijáš jim v dopise psal, že jejich
pobyt v Babylóně bude trvat dlouho:
29:5-7 Stavějte domy a žijte v nich, sázejte zahrady a jezte jejich plody. Berte si ženy a ploďte děti.
Vybírejte nevěsty pro své syny a provdávejte své dcery, ať mají děti. Rozrůstejte se, ať vás neubývá.
Usilujte o prospěch města, do něhož jsem vás vystěhoval, a modlete se za ně k Hospodinu, neboť
v jeho prospěchu je i váš prospěch.
Jeremijáš vyzýval ke kapitulaci dokonce i samotného krále:
38:17-18 Tak praví Hospodin, Bůh zástupů, Bůh Izraele: Pokud se dobrovolně vzdáš velitelům
babylonského krále, zachráníš si život a toto město nebude vypáleno; tak přežiješ i s celou rodinou.
Pokud se však velitelům babylonského krále nevzdáš, pak město padne do rukou Babyloňanů. Ti je
vypálí a jejich rukám neunikneš ani ty.
Jeremijáš opakovaně odrazoval od spoléhání se na pomoc Egypta.
37:7-8 Hle, faraonovo vojsko, které vám vytáhlo na pomoc, se obrátí domů do Egypta. Babyloňané
se pak obrátí k útoku na toto město; dobudou je a vypálí.
Jeremijáš dále hlásal, že babylónské vojsko nelze porazit.
37:10 I kdybyste celé babylonské vojsko, jež na vás útočí, pobili, takže by v jejich táboře zůstali jen
těžce ranění, přece by se všichni zvedli a toto město vypálili!“
A co bylo ze všeho nejhorší, Jeremijáš opakovaně označoval babylónského krále Nabukadnesara,
toho pohana, který Hospodina neznal a který uctíval babylónské bohy, za božího služebníka:
27:6-7 Nuže, teď všechny tyto země svěřuji do rukou svého služebníka, babylonského krále
Nabukadnezara. Svěřuji mu do služeb dokonce i polní zvěř. Všechny národy budou sloužit jemu,
jeho synovi i jeho vnukovi, než přijde čas i pro něj a pro jeho zemi – tehdy si ho mocné národy a
velicí králové podrobí do služby.
Tak tohle, přátelé, bylo to největší faux pas v dějinách božího lidu. Možná druhé největší, o pět set
let později se Jeremijáše pokusil trumfnout jeden týpek, co se prohlásil za božího syna, ale tím se
teď nebudeme zdržovat.
Tak co, zkusili jste si do Jeremijášových výroků dosadit místo Nabukadnesara Putina? Jestli ano,
tak vám teď musí být jasné, co byl Jeremijáš zač. Jeremijáš, přátelé, viděno optikou dnešní dnů a
aktuálních událostí, byl typický chcimír, dezolát, dezinformátor, probabylónský šváb,
Nabukadnezarův agent a šiřitel babylónských narativů.
A co bylo úplně nejhorší, Jeremijáš byl nedostatečně hodnotový člověk. Odmítal takové ty moderní
hodnoty a politické proklamace jako „K obranné alianci s Egyptem neexistuje alternativa“ a
neustále mlel něco o to, že máme spoléhat na Hospodina. Co tím jako chce naznačit? A vůbec, co
chce říct tím, že jsme opustili Hospodina. My jsme přece Hospodinův lid. Naším otcem je
Abraham. Skrze Mojžíše jsme přijali Boží zákon. Naši kněží každý den přinášejí oběti. A každý den
přicházejí ze všech míst království poutníci, aby se v chrámě poklonili Hospodinu. Tak ano, pravda,
občas zapálíme nějaké to kadidlo Baalovi, to jenom tak pro jistotu, občas upečeme nějaký ten
koláček královně nebes bohyni Ištar, občas obětujeme nějaké to dítě Molekovi, ale hlavně přeci
sloužíme našemu bohu Hospodinu. To je snad to nejdůležitější, ne?
A co na to říká Bůh?
7:9-10 Copak můžete krást, vraždit, cizoložit, křivě přísahat, pálit kadidlo Baalovi, následovat cizí
neznámé bohy a pak si přijít stoupnout přede mě v tomto domě, který se nazývá mým jménem, a
prohlásit: ‚Jsme spaseni‘? To abyste mohli páchat všechny ty ohavnosti?
„Copak můžete?“, tak zní otázka, kterou Jeremijáš klade lidu. Jeremijáš samozřejmě nebyl jediný
prorok v historii, který k posluchačům promlouval slovy „How dare you?“. Ale na rozdíl od jiných
nebyl za svá slova odměňován potleskem.
Jenom z toho, co zachycuje vyprávění biblické knihy, byl Jeremijáš za svá slova bičován, byl dán
do klády, byl lynčován rozhořčeným davem, který si žádal jeho smrt, chodily na něj písemná udání,
dostal trvalý ban. Pro mladší dodávám, že tehdejší ban se netýkal učtu na facebooku ani na twitteru,
místo toho Jeremijášovi zakázali vstup do chrámu, aby tam nemohl promlouvat k poutníkům a šířit
mezi nimi ty svoje hatespeech. Příležitostně se musel ukrývat. Byl obviněn, že chce přeběhnout
k Babylóňanům a uvržen do vězení. A jednou byl také obviněn, že nejedná v zájmu Judska, ale
v zájmu Babylóna, že podvrací morálku bojovníku a všeho lidu, načež skončil v jímce. Naštěstí
pro Jeremijáše se nejednalo o jímku na splašky, ale na dešťovou vodu, ale i tak mu v jímce hrozila
smrt.
Jeremijáš tedy za své projevy potlesk očividně nesklízel. Jiní ale nejspíše ano. Bible mezi mnoha
tehdy působícími proroky jmenuje například Chananijáše. Ten prorokoval v Hospodinově domě:
28:2-4 „Tak praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: ‚Jho babylonského krále zlámu! Do dvou let
vrátím zpět na toto místo všechny cennosti Hospodinova domu, které odsud vzal babylonský král
Nabukadnezar a odnesl je do Babylonu. Také judského krále Jekoniáše, syna Joakimova, i všechny
judské vyhnance, kteří odešli do Babylonu, vrátím zpět na toto místo, praví Hospodin, neboť jho
babylonského krále zlámu!‘“
Když zavřu oči a zapojím svoji fantazii, úplně vidím, jak Chananijáš stojí v chrámě a vyvolává:
„Ještě dva roky a babylónským vojákům se zlámou meče a kopí, jejich jezdcům pojdou koně,
lučištníkům dojdou šípy a Nabukadnesar zemře na rakovinu“. A dav nadšeně tleská a lidé si mezi
sebou říkají: „To prorok. Takové bychom měli poslouchat častěji. A ne tady toho profláknutého
dezoláta.“ A co na to říká onen dezolát?
28:13 „Jdi a řekni Chananiášovi – Tak praví Hospodin: Rozlámal jsi jho ze dřeva, ale nahradil jsi
ho jhem ze železa! ̈
Jinými slovy Jeremijáš říká, že trestu za svoje hříchy stejně neujdou. A čím déle budou odmítat
Nabukadnesarovy kapitulační podmínky, tím horší to pro ně bude. A že příležitost uzavřít tu
nejvýhodnější možnou smlouvu s Nabukadnesarem, ať už ji budeme říkat smlouva mírová,
kapitulační či vazalská, tak tedy tuto příležitost už prošvihli.
A jak se naplnilo Chananijášovo proroctví? Dva roky uběhly, judští vyhnanci byli stále v Babylóně
stejně jako cennosti Hospodinova domu, babylónská armáda byla stále stejně silná, Nabukadnesar
se těšil dobrému zdraví, ale jedna věc se přeci jenom změnila. Chananijáš byl mrtvý.
A víte co na tom všem bylo nejhorší? Že tenhle Jeremijáš, „chcimír, dezolát, dezinformátor, probabylónský
šváb, šiřitel babylónských narativů, nedostatečně hodnotový člověk a spolupracovník tajných
babylónských služeb placený Nabukadnesarem“ měl celou tu dobu pravdu, celou tu dobu skrze něj
mluvil Bůh a celou tu dobu mu nezáleželo na ničem jiném, než na blahu jeho národa. A teď se
v tom vyznejte.
Závěr Jeremijášova života pak byl neméně tragický. Správce Gedaliáš byl zavražděn a zbylí
Židé se ze strachu před Nabukadnesarovým hněvem rozhodli odejít do Egypta, nedbajíc přitom
Jeremijášova varovaní, že je v Egyptě dostihne Nabukadnesarův hněv, meč, hlad a mor. Jeremijáše
vzali sebou. Z historie pak víme, že Nabukadnesar roku 568 př.n.l. napadl Egypt a vyplenil ho. Dá
se předpokládat, že většina Židů v důsledku plenění zahynula. O Jeremijášovi se pak traduje, že ho
jeho přeživší soukmenovci ukamenovali. Konečně jim do toho ten dezolát přestal neustále házet
vidle.
Člověku se až na mysl krade otázka, zda to Jeremijášovi stálo za to a co se asi odehrávalo v jeho
nitru. Co se mohlo dít v nitru člověka, který celý svůj život viděl, že se jeho vlastní národ řítí
do zkázy, celý svůj život se je marně snažil varovat, celý život to schytával ze všech stran, a jediný,
kdo se k němu nakonec zachoval s úctou, byli jeho nepřátelé?
Jeremijáš chce se vším praštit. Sám ale říká, že Boží slovo je jako oheň, který prostupuje celé jeho
tělo, a který by ho spálil, pokud by se jej pokusil zadržet. Prostě si nemůže pomoci a musí jít a
mluvit. I když předem ví, že to zase schytá. I když ho to nakonec bude stát i jeho život.
Tak co, stálo to za to?
Ze všech proroctví, která Jeremijáš vyřkl, a která se naplnila až po jeho smrti. jsem vybral následující:
25:12-14 Až se těch sedmdesát let naplní, potrestám babylonského krále i jeho národ za jejich vinu,
praví Hospodin, a nechám Babylonii zpustnout navěky. Uvalím na tu zem všechny své hrozby, které
jsem o ní vyřkl, všechno, co je zapsáno v této knize, všechno, co Jeremiáš prorokoval o všech těch
národech. I oni sami budou otročit mocným národům a velikým králům. Odplatím jim za jejich
skutky, za to, co vlastnoručně páchali.‘“
Jeremijáš předpověděl, že i Babylón jednoho dne zaplatí za svoje zlé skutky. K tomu skutečně došlo
za vlády Nabukadnesarova vnuka, korunního prince a zastupujícího krále Belšasara, kdy se
z bývalého spojence stal protivník. Perská a Médská říše využila oslabení Babylónské říše,
zaútočila na ni, dobyla ji a učinila z ní svoji provincii.
Příběh o babylónském zajetí a návratu do vlasti se stal trvalou součástí židovské identity. A když
byli Židé později vyhnáni Římany, myšlenka na návrat do vlasti jejich předků se stala součástí
jejich liturgie, jejich příběhů a dokonce i jejich vtipů. A nakonec se do ní po dlouhých 19 staletích
vrátili. Jen pro srovnání, před devatenácti staletími žádný český národ ještě ani neexistoval.
Jeremijáš možná zažíval pocit naprostého zmaru, avšak jeho slova ovlivnila izraelský národ na celá
tisíciletí.
Závěrem bych rád učinil dvě výzvy. Ta první: Važme si lidí, jako byl Jeremijáš. Možná s nimi
nesouhlasíme, možná nám říkají věci, které neradi slyšíme, možná nám připadají pomýlení, a
možná pomýlení opravdu jsou, ale o tom nakonec může rozhodnout jen čas.
A ta druhá výzva: Snažme se, prosím, nenálepkovat druhé. Nikdy totiž dopředu nevíme, skrze koho
se k nám Bůh rozhodne promluvit.
