Oživující význam slov je našimi zotročovateli neustále potlačován a umrtvován. Symbolicky lze říci, že se zde studený Had již zcela zmocnil své kořisti, vykřesaného dědictví člověka. Obraz dnešního světa to dokumentuje, je hrůzný a velmi alarmující. Had pomalu dusí svou oběť, která už nemůže dýchat a pomalu umírá. Ostatní lidské bytosti jsou sice ještě žijící, ale v polohypnotickém spánku jsou postupně odváděny dolů, do ještě hlubší temnoty, mimo svět Člověka.
“Had” se všeho zmocňuje a representuje dvě temné síly, stále se střídající u moci. Neustále užírá cokoliv, co se jako lidské poznání (sóma) rodí z citu a inteligence. V našich nynějších podmínkách se projevuje jako bezbřehá demokracie, omlouvající a skrytě podporující všechno nízké, hloupé a egoistické (“tamas”) a jako totalita či fašismus vládnoucí lidem surovou a nemilosrdnou rukou (“radžas”). Tyto dvě hadí síly se zde na Zemi vesele střídají jako domnělí “nepřátelé” v nadvládě nad člověkem, aniž by se prostý člověk dozvěděl, že jsou to ve své podstatě materialističtí a spodinově nevědoucí spojenci. Takhle zmanipulovaný a neosvícený člověk je zcela zmatený, dezorientovaný a naivně věčně slouží pouze oběma těmto silám a neslouží už sobě, ani Člověku, ani lidskému rozvoji a vzestupu.
Védský “sóma” (indu), samotný vykřesávaný duch života, se tak stal v úpadkovém stadiu sanskrtu Temnotou a kult Slunce se duchem nápodoby změnil na kult Měsíce:
Dobrý člověk vytváří kolem sebe svou dennodenní obětí slova a činu, svým trvalým pozitivním úsilím, atmosféru Světla, protože velmi dobře chápe, že pokud se nechá strhnout existujícími vnějšími sílami zla, tak se dostane do “moci démonů”. V této pradávné, ale stále platící védské vizi takový člověk vytváří v sobě a tím zároveň i kolem sebe životodárný prostor s pozitivním zdrojem idejí a atmosféru, ve které se daří Životu.
Představa “boží síly” byla ve Védě jednoznačně spojena se Světlem poznání, s Pravdou a s pozitivní duchovní činností, kterou védský člověk prováděl tím, že si tuto sílu plně uvědomoval, opěvoval ji, velebil ji a tím ji i stále oživoval, protože ji měl jako základní podmínku a sílu uvnitř sebe pro plnohodnotný, kreativní život. Tato pěstovaná božská síla mu za to dávala životní energii, nádech, věčnou inspiraci a příslib duchovní nesmrtelnosti.
Dnešní zmanipulovaný, nevědomý člověk je v zajetí materialistických a fatalistických představ, které ovládly lidské myšlení. Tady je “náboženská myšlenka” už něčím zcela jiným, než to, co v sobě nesla védánta. Dnešní “věřící” už nemají vůbec žádný vnitřní kontakt s božskou podstatou. “Bůh” je podle bible prezentován jako děsivá, nepochopitelná, žárlivá, krev pijící, bytost, která si především dělá, co chce. Udeří, kdy se mu zlíbí, pomůže, kdy chce.
U tohoto “boha” již vůbec neexistuje ta původní védská, nesmírně důležitá vzájemnost. Tato novodobá hadí chtonická “duchovní síla” již není “mitra” – “přítel” a zejména tu hlavně chybí ten důležitý vnitřní vztah mezi silou nitra člověka a pozitivní “boží silou”.
