Eset a Usire (Isis a Osiris)

Obsah

Usirova vražda

Bůh země Geb a bohyně nebes Nut zplodili čtyři děti – Usira, Eset, Suteha a Nebthet. Usir jako prvorozený zdědil právo vládnout egyptské zemi (jeho předchůdci byli Ptah, Re, Šov a Geb).[a] Usirovou manželkou byla jeho sestra Eset.[b] Spolu vládli v obdobím blahobytu a hojnosti, zlatém věku lidstva.[c] Vlevo: Eset byla zobrazována se symbolem trůnu na hlavě.

Nahoře: Papyrus z Knihy mrtvých (cca.1000 př.n.l.). Osiris je zde výjimečně zobrazen v modrém oděvu. Modrá znamenala nový život, znovuzrození.[2]

Usirův bratr Suteh (Set) se však rozhodl uchvátit trůn pro sebe.[d] Ve formě mýtického zvířete zasazuje Usirovi smrtelnou ránu.[e] Pak začíná Suteh vládnout Egyptu. Jeho žena a sestra Nebthet soucítí s Esetou, která propadá zoufalství. Eset se rozhoduje využít své nesmírné magické síly, nalézt Usirovo tělo a vzkřísit ho k životu alespoň tak, aby s ním počala syna. Doufá, že syn vraždu jejího muže pomstí. Eset se svou sestrou Nebthet neúnavně bloudí Egyptem a oplakávají Usira. Konečně nacházejí v Abydu jeho tělo.Eset v podobě ptáka zastíní křídly tělo Usira, vyvolá jimi dech života a přivolá zpět k životu svého milého. Pak se bohyně nechá oplodnit. Usirova úloha v eposu je završena a bůh odchází vládnout do podsvětí jako Pán věčnosti.

Suteh ve své zvířecí formě. Lehce prohnutý čenich, na vrcholu hlavy dva kolmé výrůstky, vztyčený rozdvojený ocas.

Obr. vlevo. Usir leží na mumifikačním loži. Vpravo stojí Eset, vlevo Hor, jejich budoucí syn. Eset zároveň v podobě krahujce usedá na Usirův falus. Chrám Abydos, 1280 př.n.l.[4]

Narození Hora

Ze spojení Esety a Usira se rodí bůh Hor. Eset se před Sutehem skrývá se svým synem v papyrových mokřinách. Mladý bůh (dítě Hor – Harpachered) je bezbranný, odkázán na ochranná kouzla své matky. Teprve když Hor vyspěje (Hor starší – Haruer), může se pokusit získat zpět své dědictví – egyptský trůn.

Eset a Hor[7]

Soud Hora a Suteha

Hor přednáší svůj nárok na trůn před tribunálem nejvyšších bohů, v čele se slunečním bohem Re. Hor volí vhodný okamžik. Thovt, bůh moudrosti, právě obdarovává Rea symbolem světového řádu, spravedlnosti a moci, Posvátným okem.  Thovt i další bůh Šov podporují Horův nárok na trůn. Eset se již chystá radostnou novinu poslat severním větrem do podsvětí Usirovi. Re se však stále zdráhá rozhodnout. Suteh navrhuje spor řešit vzájemným soubojem. Čas běží, soud v čele s Re však stále není schopen rozhodnout.Po osmi letech sporu žádají bohové o radu stvořitelku Neit. Ta svým dopisem doporučuje vrátit vladařství Horovi, který po právu úřad zdědil po svém otci Usirovi.  Sutehovi však zároveň navrhuje, jako útěchu, dát za manželky Reovy dcery  Anat a Aštoret.[f] Re však odmítne a oboří se na Hora ve snaze oslabit jeho pozici.

Hor (Horus), syn Usira a  Eset. Byl zobrazován jako muž se sokolí hlavou nebo jako sokol. [10]

Další bohové zpochybňují Reovu autoritu a ten uražen odchází. Situaci zachrání bohyně lásky a radosti Hathor, která před ním odhaluje svou nahotu, Re je potěšen a vrací se zpět do soudní síně. Spor Suteha a Hora pokračuje.

Suteh se vychloubá svou silou, jen on prý může zapudit draka/hada Apopa, úhlavního nepřítele slunečního boha Re při jeho pouti podsvětím. Thovt a Onhureta se však zastávají Hora. Také Eset se pro svého syna snaží získat přízeň ostatních bohů. Suteh vyhrožuje, že každý den zabije jednoho z bohů svým obřím žezlem.  Odmítá každý soud, v němž bude Eset zasedat.

Drak/had Apop[5]

Eset však vymyslí léčku.  V převlečení za starou bábu ji převozník Nemty dopraví na ostrov, kde bohové rokují. Zde v podobě mladé krasavice okouzlí Suteha.  Předstírá, že je vdova po pastevci a že někdo vyhrožuje jejímu synovi odejmutím dědických práv. Suteh je touto nespravedlností pobouřen. Právě na to Eset čeká, pro vlastní bezpečnost odlétá v podobě jestřába na akácii a sděluje Sutehovi, že svým výrokem odsoudil sám sebe.
Suteh propadá v pláč a stěžuje si Reovi. Pak jej popadne pomstychtivost a žádá potrestat alespoň převozníka. Nemtymu jsou tedy uťaty prsty na nohou. Pak se soudní dvůr stěhuje na horu v západní poušti. Zde tribunál rozhoduje ve prospěch Hora, Suteh se však odvolává a vyzývá opět Hora k zápasu.

Souboje Hora a Suteha

Suteh vyzývá Hora, aby se oba proměnili v hrochy a na tři měsíce se ponořili pod hladinu. Ten, kdo se vynoří před stanoveným limitem, ztratí nárok na trůn. Oba se tedy v podobě hrocha ponoří do vody. Eset v obavách, aby Suteh nezabil pod vodou Hora, vyrobí měděnou harpunu a mrští ji tam, kam se oba bohové/hrochové potopili. Netrefí však Suteha ale Hora. Hor si samozřejmě stěžuje a Eset kouzlem harpunu vyjme. Druhý hod zasáhne Suteha, který si rovněž stěžuje. Dovolává se pokrevního sourozeneckého svazku což Esetu obměkčí a ona vyjme harpunu i z jeho těla.
Hor se však rozlítí, že matka ušetřila jeho protivníka, setne jí hlavu a odnese do pouštních hor. Esetino tělo se promění v kamennou, bezhlavou sochu. Re se ptá Thovta, koho bezhlavá socha představuje. Dozvídá se pravdu a chce potrestat Hora. Nechá jej hledat a mezitím je Esetina hlava zřejmě opět vrácena.

Hora nalézá v pouštní oáze Suteh, vrhá se na něj a vydloubne mu oči. Ty zakope v poušti, kde se z nich stávají květy lotosu. Pak se vrací zpět k Reovi ale popírá, že se s Horem setkal.

Horovo oko – egyptský symbol moci. Památka na ztrátu oka boha Hora v boji se Sutehem.

Zoufalému Horovi pomáhá Hathor, zhojí jeho oči gazelím mlékem. Re se opět dozvídá pravdu a ztrácí trpělivost. Oba soupeře povolává k sobě a přikazuje, aby spory urovnali. Suteh naoko souhlasí a zve Hora na hostinu do svého domu. Večer se Suteh pokouší sexuálně zmocnit Hora. Ten se však útoku vyhne a zachytí tajně Sutehovo semeno. Hor o incidentu zpraví Esetu a ta mu usekne jeho nečistou ruku, odhodí do močálu a vykouzlí novou. Eseta se rozhodne využít událost v jejich prospěch. Pomocí vonné masti vzruší Horův falus a jeho semeno vloží do džbánu. Pak jím natře hlávky salátu, které Suteh sní. Suteh se snaží zesměšnit Hora před ostatními bohy a před soudem prohlásí, že se homosexuálně zmocnil Hora. Hor však obviní Suteha ze lži a navrhne, ať je povoláno jejich semeno, aby se odhalilo. Thovt, s rukou položenou na Horovi, volá Sutehovo semeno. To však nevystoupí z Hora ale z bažin. Thovt pak vyvolává semeno Horovo a to se vynoří jako sluneční kotouč ze Sutehovy hlavy. Suteh je tedy ponížen a Hor očištěn.
Suteh však nehodlá uznat porážku a navrhuje další souboj. Oba bohové mají za úkol zhotovit si kamennou loď a závodit. Hor staví loď z borového dřeva a maskuje ji vápencovou omítkou. Loď pluje. Suteh ulomí vrchol hory a vytvaruje z ní loď dlouhou 138 loktů (70m). Plavidlo však jde ke dnu. Suteh se ve zlosti mění v hrocha a rozbíjí Horovu loď. Hor se chápe zbraně, bohové mu však nepovolují zabít soupeře. V zoufalství se plaví do svatyně bohyně Neit v Saji a ztěžuje si, že ani po několika rozsudcích v jeho prospěch nezískal své dědictví.^[1]

Usirova pomoc

Thovt přesvědčí Rea, aby dopisem požádal Usira v podsvětí o radu. Ten v odpovědi připomíná, že právě on se stará, aby bohové byli silní, protože světu poskytnul pšenici a žito. Žádá, aby jeho syn Hor nebyl připraven o dědictví. Uražený Re odpovídá, že by bohové měli obilí i bez Usira. Ten vyhrožuje, že jsou mu v podsvětí podřízeny krvežíznivé síly, které dostihnou každého provinilce a přinesou mu jeho srdce. Navíc hvězdy na obloze, bohové i lidé sestupují na Západní obzor a tedy do Usirovy říše.
Tribunál bohů po zvážení těchto skutečností uznává Horův nárok na trůn. Suteh v roli Esetina vězně je předveden před bohy aby se vzdal vlády nad Egyptem.  Sluneční bůh Re mu pak nabízí účast na jeho cestách po obloze, Sutehův hlas se stane nebeským hromem. Hor se konečně stává vládcem Egypta, předchůdcem faraonů.^[1]

O Ísidě a Osiridovi

Dnes nejznámější verze mýtu pochází až z Řecka. Plútarchos sestavil spis Peri Ísidos kai Osiridos věnovaný delfské kněžce, zřejmě vyznavačce Isidy. Bohové jsou nazýváni řeckými jmény.

Mezi Kronem (Geb) a Rheou (Nut) došlo k nepovolenému styku. Bůh slunce Hélios se snaží po všechny dny roku bránit v narození dětí. Hermovi (Thovt) se však daří přidat k roku dalších pět dní, kdy se rodí pět bohů – Osiris (Usire), Apollón (Hor starší), Týfón (Suteh), Ísis (Eset) a Nefthys (Nebthet).

Lidé začali žít civilizovaně až za vlády Osirise, který je naučil obdělávat půdu a nastolil zákony. Týfón však zosnoval spolu se 72 pomocníky spiknutí. nechal zhotovit truhlu na míru Osiridovi. Na hostině pak slíbil dát truhlu tomu, kdo do ní přesně zapadne. Jakmile byl uvnitř Osiris, zaklapli víko. Truhlu pak Týfón nechal vhodit do řeky a proud ji zanesl až do Středozemního moře.

Osiris[11]

Ísis v úzkostech hledala Osirise. Za spojence získala i šakalího boha Anúbida (Anupa). Dlouho hledala truhlu až ji nakonec našla v libanonském Byblu. Truhla zarostla do stromu vřesovce, ze kterého nechal král zhotovit pilíř pro jeho palác. Ísis sedala u studny, kde se spřátelila se služebnicemi královny. Vdechla jejich pleti vůni, která královnu zaujala natolik, že pro Isidu poslala a ustanovila ji chůvou svého syna. V noci Ísis královnino dítě zapálila, aby mu mohla kouzlem zajistit nesmrtelnost. V podobě vlaštovky pak létala kolem sloupu s Osiridovou truhlou. Nářek vlaštovky přivolal královnu, která v obavě o synův život přetrhla Isidino kouzlo. Královský syn tak ztratil možnost stát se nesmrtelným. Ísis si vyžádala sloup a truhlu vysekala. Dřevo darovala svému chrámu v Biblu. Truhlu převezla zpět do Egypta.
Jednou navštívila Isis svého syna Apollóna (v této verzi již narozeného) a nechala truhlu bez dozoru. Týfón truhlu objevil a rozsekal Osiridovo tělo na 14 kusů, které rozhodil po celé zemi.
Ísis se plavila zemí na lodici z papyru a hledala části Osiridova těla. Kdekoliv některou našla, obřadně ji pohřbila.^[o] Bohyně nenašla jen Osiridův falus, který Týfón pohodil do Nilu, kde jej pozřely ryby.
Apollón, syn Osiridův a Isidin, se rozhodnul pomstít svého otce. Zápas mezi Tyfónem a Apollónem trval mnoho dní, Apollón však nakonec zvítězil. Ísis vedla Tyfóna v poutech ale dala mu volnost. Apollóna to rozhněvalo a strhnul z její hlavy korunu. Hermés korunu nahradil čelenkou s kravskými rohy.^[p]
Tyfón se nevzdal a obvinil Apollóna, že je nemanželský syn. Ostatní bohové to však odmítli. Tyfón byl přemožen ještě ve dvou bitvách, Apollón (Hor) svou vládu nad Egyptem udržel.

Isis s křídly jako ochranné božstvo. Hrob Setiho I., Údolí králů, Luxor, 1280 př.n.l.[12]

Kulty a mystéria

Během státních či chrámových obřadů se předváděla mnohá různá dramata spojená se sporem Hora a Suteha.

Edfúzské drama

Podle Papyru Chestera Beattyho I. byl uznán Horův nárok na trůn, Suteha však vzal pod svou ochranu sluneční bůh Re. Podle jiných tradic byl však Suteh po své prohře zničen. V hlavním Horově chrámu v Edfú byla oslavováno vítězství Hora a pustošení Suteha v podobě královského rituálního dramatu. Poslední podoba se dochovala na hieroglyfech a vinětách z období vlády Ptolemaia IX. (cca. 110 př.n.l.).

Suteh je v Horově chrámu zobrazován v podobě hrocha, probodávaném harpunami. 10 částí hrošího těla je zasaženo deseti kopími. Ve vrcholné scéně edfúského dramatu stojí vítězný Hor na hřbetě Suteha/hrocha a probodává mu kopím hlavu. V dramatu vystupovala také bohyně Eseta a to v nezvykle agresivní roli. Při čtvrcení hrošího těla určuje, komu připadnou jednotlivé části. V závěru je hroší koláč slavnostně rozkrájen a sněden, Suteh je tak definitivně zničen.[1]

Horus zabíjí hrocha/Setha. Vpravo stojí Eset. Chrám v Edfu, reliéf vnější galerie. Ptolemaiovské období  (237 př.n.l. -57 n.l.). [9]

Memfiské drama

Popis soudní pře mezi Horem a Sutehem se dochoval na Šabakově kameni. Soudu předsedá bůh země Geb. Navrhuje, aby Suteh vládnul Hornímu Egyptu a Horovi připadl Dolní Egypt. Pak si Geb pomyslí, že by Hor měl získat větší podíl, protože je synem jeho prvorozeného syna Usira. Přizná tedy Horovi celý Egypt.
Hor je tedy v Memfidě oslavován jako sjednotitel celé země, nese korunu Horního i Dolního Egypta.^[1]

Thébské drama

Na papyru z Ramessea, z období Střední říše, je popsáno 46 scén dramatu. Hor má v držení Posvátné oko, nejmocnější symbol starověkého Egypta. Příběh o Horově ztrátě zraku po Sutehově útoku zde nenalezneme. je zde však popisováno potrestání dobytka za to, že podupal Usira v jeho úloze boha obilí. Voli šlapou po opbilí, aby ho vymlátili. Hor jim přikazuje aby ustali a přestali tak tlouci jeho otce. Voli musí pokračovat v práci, aby bylo z čeho péci chléb, jsou však zbiti jako přívrženci Sutehovi.
Drama líčí také předstíraný boj mezi Horem a Sutehem kdy je Geb nabádá, aby své nepřátelství ukončili.
Egyptský král byl ztotožňován s Horem, byl zobrazován se dvěmi žezly protože měl podle rituálu vstřebal Sutehovu sílu. Podle legendy Thovt vyzýval Hora, aby se zmocnil síly nepřítele přivlastněním dvou žezel. Ty představují Sutehovy varlata. Král má v dramatu také rituální krunýř keni, symbol Usirovy vitality. Připnutím krunýře k hrudi a zádům symbolicky uskutečňuje spojení mezi Usirem a jeho synem Horem.^[1]

Královský mýtus

Mýtus o Usirovi, Horovi a Sutehovi měl silný vliv na nástupnictví egyptských vládců. Faraón byl považován za pozemské vtělení Hora. Mrtvý farao, byl ztotožňován s Usirem, vládcem podsvětí. Doklady této představy máme už od VI.dynastie.

Mrtvý Usir dodával zemi její plodnost. Proto bylo třeba i mrtvého krále – Usira uchovat a uctívat jako centrum vyzařování božských plodivých sil.^[14]

Esetin nářek

V rámci Usirových mystérií byl často praktikován nářek nad jeho odchodem do podsvětí, jeho volání a oslava. Nad Usirem naříkala jeho sestra a manželka Eset, často ve společnosti své sestry Nebthet.

Zpěvy mystérií Usirových – Nářek Esetin a Nebthetin^[q]:

Antická a ranně-křesťanská mystéria

Kult bohyně Isis (Eset) se v helénské a řecké době šířil v celém Středomoří. Isis byla uctívána ještě v křesťanské době a kulty Isis nalézáme i dnes.

V Římě se prováděla Isidina mystéria spojená s mystérii Osiridovými. Zaměřena byla na život ze smrti. Zasvěcenci hledali rozsápaného Osirida a slavili jeho oživení. Tím získávali podíl na budoucím životě. Zasvěcení do mystérií předcházely očišťovací obřady, křest a půst. Praktikant pak podstupoval symbolicky smrt s Osiridem, s nímž se ztotožňoval. Uctívána byla božská trojice Osiris, Isis a Hor. Isis, bohorodička, byla zobrazována s dítětem v náručí. Stala se předobrazem Marie, která převzala i tmavomodrý plášť posetý hvězdami.[14]

Virgin of the Light[16]Fernando Aguilar 19.stol.

Rovněž Isis stojící na srpku měsíce byla vzorem pro řadu zobrazení Marie – matky boží a také ženy ze Zjevení 12:1. CEP – Zjevení 12:1 A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy. Obr. vlevo – Průčelí chrámu Panny Marie Vítězné (u Jezulátka) v Praze na Malé Straně. Panna Marie stojí na pozlaceném půlměsíci.

Naše paní milosrdenství (Our Lady of Grace).[15] Postava Marie, zahalená v modrém plášti stojí nad symbolem měsíce.

Při osiridovských mystériích, kvetoucích v helénské době, byl pohřbíván Osiris a opět vracen do života. V průvodu zvaném Velké vyjití Osirida byla jeho socha převážena  k pohřbu do královského hrobu. V noci se však jeho socha tajemně ukázala v chrámu, což lidé oslavovali jako doklad Osiridova oživení.^[14]

Vznik a zdroje mýtu

Mýtus je tvořen řadou příběhů, jejichž verze a doby vzniku se liší. Osudy Usira, který se z krále Egypta stal nakonec vládcem podsvětí, nalézáme často v Textech pyramid, na nápisech rakví dvořanů Střední říše či na Amenmesseho stéle^[ch]. Usirova vražda byla zmiňována jen výjimečně (např. Ichernofretova stéla^[i] či ptolemaiské papyry^[j].  Scény zápasů o trůn mezi Sutehem a Hórem jsou podrobněji rozepsány na Papyru Chestera Beattyho^[k] Potvrzení Hora jako právoplatného vládce lze nalézt na Šabakově kameni^[l], na papyrech s dramatickými texty z Ramessea^[m] či na zdech chrámu v Edfu^[n].

Mýtus byl později přepracován řeckým autorem Plútarchem (cca. 40-120 n.l.) pod názvem O Isidě a Osiridovi. Mísí se v něm původní egyptské prvky s helénským pojetím světa.

Pozadí mýtu

Usir byl představitelem nejvýznamnějšího vegetačního boha Egypta. Zpodobňován byl vždy jen jako člověk. Byl egyptskou obdobou kenaanského Baala či Adónise, mezopotamského Dumuziho či chetitského Telepinuše.
Podle některých odborníků byla v pozadí všech těchto bohů prastará báje o božském Pastýři, který zahynul v boji se zvěří a je oplakáván svou milou.Vegetativní božstva jsou však hlavně personifikací plodivých sil přírody, které začali lidé uctívat od přechodu k zemědělství. Snažili se magickými obřady rozhojnit plodivou sílu přírody. Střídání období růstu s obdobím vegetačního klidu si vysvětlovali přestávkou boha vegetace, který odcházel nebo býval přemožen, zabit či uvězněn v podsvětí. Oplakávání vegetativního boha se snahou přivolat jej zpět či oživit. Také v Usirově mýtu byl zabit svým božským bratrem Sutechem. Podle některých verzí byl dokonce rozsekán na kusy, ale Usirova družka Eset jej alespoň částečně oživila aby zplodila Hora, otcova mstitele dědice království.  Usir zosobňoval úrodnou půdu, jeho protivník Sutech byl ztělesněním pouště.^[14]

Dalším významným prvkem mýtu je víra ve vzkříšení a věčný život. Osiris po svém utrpení, kruté smrti a zohavení opět ožívá. Vnitřně proměněn odchází ve slávě z našeho světa do podsvětí, odkud však stále ovlivňuje i život na zemi. Věčný život Osirisův znamená i věčný život pro ty, kteří jej následují.

…. pokračování příště …