Pokud by cizinec četl zprávy o české ekonomice, musel by si myslet, že u nás vládne velmi levicová vláda bez pudu sebezáchovy: neustálé zvyšování daní místo ochoty zamyslet se nad potřebností různých výdajů, pod heslem reforem další a další zvyšování daní, a když navýšení daní nepřinese očekávaný efekt, je tu jediné možné řešení – další zvýšení daní.
Nestačí mít rádce, důležité je taky nechat si poradit
Většina lidí by jistě dokázala pochopit, kdyby za zvyšováním daní stál nějaký srozumitelný a hlavně uvěřitelný příběh. Ale pokud je příběhem vlády snaha pomocí vyššího výběru daní pouze tupě snižovat deficit státního rozpočtu bez toho, aby se někdo zamyslel nad smysluplností řady výdajů, nemůže tomu věřit ani nejzaslepenější volič. A to zejména v době, kdy chytré vlády řeší především to, jak podpořit růst a konkurenceschopnost svých ekonomik a jak s co nejmenšími šrámy přežít trvající stagnaci světové ekonomiky.
Před dvěma lety vláda slavnostně zřizovala Národní ekonomickou radu vlády, která měla pomoci posílit českou ekonomiku a navrhnout reformy, které by nám daly větší stabilitu a prostor pro rychlejší růst. Většina členů NERVu vzala svůj úkol překvapivě vážně a přišla s řadou zajímavých návrhů. Tím ale začala jít na nervy svému zřizovateli, a tak po každé tiskové konferenci premiéra s členy NERVu nejdřív přišel potlesk – následovaný rozpačitým tichem, protože nikdo neměl chuť a ochotu navržené reformy připravit a prosadit.
Reformy totiž byly příliš chytré a vyžadovaly by mnohem složitější práci, než je zvýšení daňové sazby. A také nedávaly dostatek prostoru pro různé tunely a tunýlky a privatizaci veřejných služeb do rukou spřátelených IT firem a bank. NERV tak pomalu vyšuměl a řada jeho členů se v okamžicích sebereflexe podivuje nad svou naivitou, se kterou uvěřili snaze vlády modernizovat českou ekonomiku.
Kam mizí sliby
Pohodlnost politiků a to, že dávají přednost jednoduchým řešením před těmi efektivními, nejsou žádná česká specialita, ale to by nás nemělo uspokojit. Mnohem horší než růst potlačující ekonomická politika (protože Německo nás i proti naší vůli potáhne dopředu) je ale to, jak současná koalice v čele s premiérem boří poslední zbytky víry v to, že má cenu věřit ve spravedlnost. Premiér, kterému kdysi mediální poradci vytvořili image slušného člověka, drsně tlačí na policii, která si dovolila vyšetřovat i někoho jiného než opoziční politiky a lokální malé ryby. A když to nestačí, velmi rychle se postará o to, aby pražské vrchní státní zastupitelství mohlo dál v klidu zametat pod koberec vše, co nemá spatřit světlo světa.
Nový ministr spravedlnosti, který pět minut po svém nástupu do úřadu velmi hlasitě zdůrazňuje, že on je nadřízený státního zastupitelství a že by si to měl nejvyšší státní zástupce dobře uvědomit, jen v plné nahotě a bez servítků ukázal, o co při výměně ministra skutečně šlo. Drsné výhrůžky nejmocnějšího ministra v zemi jednomu policejnímu vyšetřovateli pak v tomto kontextu působí už jen jako běžný folklór. Zejména když všichni pochopili, že sliby vlády o boji proti korupci byly stejně liché jako sliby o rozpočtové odpovědnosti.
Na druhou stranu – řada lidí chce něčemu věřit, tak se nechme překvapit, jaký slib se stane hitem v příštích volbách. A můžeme uzavírat sázky, kdy nové sliby poprvé narazí na realitu hladu a mocichtivosti.
http://www.finmag.cz/cs/finmag/ekonomika/vladni-sliby-dva-roky-a-ani-o-den-vic/
