Honosný průvod opouští časného listopadového rána roku 109 př. n. l. Řím. Míří do přístavu Ostie. Několik místních povalečů a trhovců, spěchajících opačným směrem do města za výdělkem, obdivuje bohatou výstroj početného jezdeckého doprovodu i množství plně naložených soumarů.
V čele jezdců jede mladý muž v drahém exotickém oděvu. Po projetí městskou bránou se ještě otočí. Zachmuřeně pohlédne zpět a všichni, kdo stojí poblíž, mohou slyšet jeho hlasitě pronesená slova: „Město prodejné, určené k záhubě, jen co se najde kupec.“ Rozhněvaným mladým mužem je numidský král Jugurtha (asi 160–104 př. n. l.).
Nebezpečně ambiciózní synovec
Když roku 118 př. n. l. leží Micipsa, král africké Numidie, na smrtelné posteli, jeho mysl zaměstnává jeden jediný problém. Jde o Jugurthu, jeho synovce a adoptivního syna. Schopný, fyzicky atraktivní mladý muž, skvělý válečník a politik postrádá jakékoli zábrany. Micipsa se zvláště děsí Jugurthových ambicí zmocnit se vlády v celém království na úkor jeho vlastních synů Adherbala a Hiempsala. V minulosti už také proto učinil pokus, jak se Jugurthy elegantně zbavit. V roce 133 př. n. l. ho pověřil velením numidských oddílů, které jako spojenec a vazal Říma vyslal na pomoc římským legiím v Hispánii (dnešní Pyrenejský poloostrov). „Jugurtha by mohl v bojích padnout,“ uvažuje Micipsa. Jeho sen se však nesplní…
Roztržka mezi dědici
Jugurtha přežije a navíc získává mezi Římany řadu vlivných přátel. I když je nemanželského původu, již Micipsův otec Massinissa ho uznal za legitimního. Umírajícímu králi proto tedy nezbývá než respektovat Jugurthovo postavení a vládu ve svém království rozdělit mezi něj a své dva syny. Pro jistotu však o dohled nad dodržením své poslední vůle požádá římský senát.
Již při prvním jednání všech tří dědiců ale dochází k roztržce. „Zrušme všechny královy výnosy za posledních pět let, protože král již nebyl zcela při rozumu,“ navrhuje Jugurtha na společné schůzce. „Zcela souhlasím. Právě před třemi lety král rozhodl učinit tě spoluvladařem,“ podotkne na to konto škodolibě Hiempsal, který Jugurthu nesnáší. Netuší, že si tím podepisuje ortel smrti.
Rodinný spor řeší Řím
Jugurtha urážky nezapomíná. Využívá nejbližší vhodné příležitosti a nechává Hiempsala zavraždit. Druhému z bratrů, Adherbalovi, se však podaří uprchnout do Říma a v senátu vznese proti Jugurthovi žalobu. Obviněný ale také nesedí se založenýma rukama. Díky svým stykům s řadou vlivných římských politiků dobře ví, že kromě halasně proklamované lásky k vlasti mají ještě jednu tajnou lásku – a to lásku k penězům. Do Říma proto posílá své důvěryhodné emisary. Na cestu je vybavuje nejen doporučujícími listy, ale i africkým zlatem.
Podivný výrok soudců
Jugurthovi vyslanci odvádějí v Římě dobrou práci. „Hiempsala zavraždili pro jeho krutost sami Numiďané,“ zní následně uplacený verdikt senátu. Adherbal podle soudního výroku uprchl do Říma poté, co mu nevyšel pokus zbavit Jugurthu vlády. Právoplatný dědic trůnu se nestačí divit. Podplacení senátoři totiž ještě prosazují usnesení, které vychází Jugurthovi všemožně vstříc. Hiempsalova vražda je definitivně zametena pod koberec a do Numidie je vyslána desetičlenná komise, která má říši rozdělit mezi Adherbala a Jugurthu. I tu však Jugurtha zkorumpuje a rozdělení Numidie jasně vyznívá v jeho prospěch.
Sok sevřený do kleští
Mimořádně ambiciózní Jugurtha ale brzy zjišťuje, že mu to stále nestačí. Do Adherbalovy části Numidie podniká několik loupeživých nájezdů ve snaze vyprovokovat spoluvládce k vojenské protiakci. Když jeho sok nereaguje, odhazuje Jugurtha všechny zábrany a začne obsazovat jeho část království. Teprve teď se mu Adherbal vojensky postaví na odpor, ale je poražen a obklíčen v přístavním městě Cirta. Předtím však ještě stihne odeslat do Říma dopis, ve kterém opět vylíčí všechny Jugurthovy zločiny. „Pošleme tam tři vyslance,“ rozhoduje senát. Římská mise je však bezvýsledná. „Vyjednávej s Jugurthou,“ přesvědčují zatím obleženého Adherbala významní občané Cirty. Vládce se nakonec nechá umluvit. Jugurtha ovšem nabídky k jednání zneužije. Jeho vojáci vtrhnou do města. Dochází k masakru, při němž kromě nebohého Adherbala umírají i římští obchodníci, kteří se zde zdržovali.
Mír zajistí zlato
Když zprávy o událostech v Cirtě dorazí do Říma, rozpoutají bouři nevole. Jeden z tribunů lidu Gaius Memmius (†100 př. n. l.) pak přes odpor Jugurthových příznivců prosazuje vyhlášení války Numidii. Posly, vyslané africkým králem, senát nevpustí do města. „Do deseti dnů opusťte Itálii,“ jsou naopak vyzváni.
Do Afriky je následně vypraveno vojsko pod velením konzula Lucia Calpurnia Bestii. Jeho legátem (pobočníkem) je Marcus Aemilius Scaurus (asi 163–89 př. n. l.). Společně podnikají řadu úspěšných vpádů na numidské území a obsazují i několik měst. Jugurtha začíná vyjednávat. Zároveň otestuje charakter konzula i jeho legáta a oba Římany vystavuje zkoušce numidským zlatem. Oba lákadlu podlehnou. S Jugurthou uzavírají mír, který je pro něj výhodný. V římských dějinách je to jediný případ, kdy se nejvyšší velitel nechal zkorumpovat a nesplnil svou povinnost.
Svědek zůstane němý
Tribun Memmius na nátlak veřejnosti prosazuje vyšetřování korupce. I když jména zaprodaných senátorů si cvrlikají i vrabci na střeše, Memmius nechává jako hlavního svědka předvolat samotného Jugurthu. „Slíbíme vám milost, když veřejně uvedete jména všech zkorumpovaných politiků,“ vybízí numidského krále. Když je však Jugurtha v senátu vyzván, aby promluvil, druhý z tribunů Gaius Baebius, jenž má sám máslo na hlavě, mu z titulu své funkce nařizuje mlčet.
Zavaří si další vraždou
Jughurta ovšem nezahálí ani v Římě. Do věčného města přece nepřijel, jen aby se zpovídal z uplácení zdejších vznešených občanů… Během své návštěvy zde také nechává zavraždit svého dalšího bratrance, o kterém někteří senátoři uvažují, že by ho mohl na numidském trůnu nahradit. I když přímé důkazy chybí, všem je jasné, kdo stojí za podlou vraždou. Senátorům konečně dochází se samolibým Afričanem trpělivost. Jugurtha je vypovězen z Itálie a uzavřená mírová smlouva Říma s Numidií je zrušena. Na černý kontinent míří další vojenská výprava, tentokrát vedená konzulem Spuriem Postumiem Albinem…
Ponížení legionáři
Novému vojevůdci se však nedaří Jugurthu přimět ke kapitulaci. „Určitě je také podplacen,“ šušká si proto celý Řím. Albinus se raději vrací domů, aby se obhájil. Velení zatím předává svému bratrovi Aulovi, který se pokusí dobýt město Suthulu. Jugurtha však překvapivým nočním útokem Římany porazí. Aulus je nucen kapitulovat. Král nechává poražené Římany potupně projít pod symbolickým dřevěným jhem (část postroje tažných zvířat) a teď pro změnu oni musejí do deseti dnů opustit území Numidie.
Římský senát však odmítne vzít Aulovu kapitulaci na vědomí. Z popudu tribuna lidu Gaia Mamilia Limetana je znovu spuštěno vyšetřování korupčních kauz a konečně padají i první tresty. Bestia, Scaurus a někteří další jsou odsouzeni k vyhnanství. Novým velitelem operací v Africe je pak jmenován konzul Quintus Caecilius Metellus (asi 160–91 př. n. l.). A konečně slaví úspěch.
Zradí ho vlastní tchán
Jugurthově partyzánské taktice se snaží čelit budováním opevněných opěrných bodů. Prostor, v němž může numidský král svobodně operovat, se tím pádem rapidně zužuje. Pak Metellus uštědří rebelovi porážku v bitvě na řece Mushul. Z triumfu se ovšem neraduje dlouho. Brzy přichází jeho vlastní prohra během tažení k městu Zama. „Musím na to jinak,“ uvažuje Říman a zvolí Jugurthovu zbraň. Lákadlu římských peněz nakonec podléhá králův důvěrník a příbuzný Bomilkar (†108 př. n. l.). Jugurtha tuší, že teď už mu teče do bot. Raději se uchýlí ke svému tchánovi, mauretánskému králi Bokchovi, kterého se marně snaží přesvědčit ke společnému boji proti Římanům. Bokchus už však tajně vyjednává s Římany a nakonec Jugurthu také zradí. Vyláká ho na schůzku, kde na něj čeká schopný voják a pozdější římský diktátor Lucius Cornelius Sulla (asi 138–78 př. n. l.). V roce 104 př. n. l. tak numidský král Jugurtha opět kráčí Římem. Nyní však jako zajatec. Poté je podle římského zvyku ve vězení zardoušen.
Ivo Přichystal
Přidali se na stranu vítězů
Dávná Numidie se rozkládá v severní Africe na území dnešní Libye, Tuniska a Alžírska. Numiďané jsou především skvělí jezdci a numidská jízda je v antickém světě považována za nejlepší. V punských válkách mezi Kartaginci a Římem Numiďané zpočátku vystupují jako spojenci Kartaginců, ale v průběhu druhé punské války přecházejí na stranu Římanů. Postará se o to hlavně Jugurthův děd Massinissa, který nese na římském triumfu velký podíl. Spojenectví s Massinissou oceňuje i Scipio Africanus (236–183 př. n. l.), vítěz nad Hannibalem (247–183/182 př. n. l.). Massinissa díky tomu může rozšířit svoji říši.
