Označení Zeleného draka jako v zásadě mystického řádu se nejočividněji objevuje v knize Trevora Ravenscrofta z roku 1973, The Spear of Destiny (Kopí osudu). Není zanedbatelné, že Ravenscroft byl stoupencem antroposofie a jejího zakladatele Rudolfa Steinera.

Jeho kniha je výrazně antroposofickým pohledem na zločinné okultní síly za Hitlerem a jeho nacistickým režimem. Ravenscroft pevně spojuje Zeleného draka s německým geopolitikem a mystikem Karlem Haushoferem, jedním z předpokládaných Hitlerových duchovních učitelů. Podle Ravenscrofta, získal profesor Haushofer „… mimořádné nadání prostřednictvím členství v japonské Společnosti Zeleného draka, v níž je ovládnutí časového organizmu a řízení životních sil v lidském těle ústředním cílem vzestupných stupňů zasvěcení“.

62Historie rozhodně nemá nedostatek záhadných či kontroverzních bratrstev, řádů, lóží a společností. Například templářští rytíři jsou předmětem trvalé fascinace a spekulací. Zda Templáři byli inspirací pro neméně kontroverzní Zednáře, bandu zvrhlých kacířů či nevinné oběti spiknutí zrozeného z chamtivosti a závisti, je stále tématem živých diskuzí.

Co však nikdo nemůže zpochybnit je, že Rytíři existovali. Počátek a formální konec řádu lze s přesností datovat, a jména jeho vůdců jsou záležitostí historických záznamů. Dokonce lze prokázat, že pochybná organizace, jakou je Převorství siónské, byla skutečná, ne-li současná, ale její tvrzení o staletích tradic a skrytém vlivu zůstávají nepodložená. Existují však i další skupiny, u kterých se zdá, že existují pouze v oné šedé zóně mezi realitou a fantazií, ty, jejichž původ, počet, rozsah a účel zůstávají příšerně nejasné.

Jedním takovým subjektem je téměř mytická Společnost Zeleného draka (Green Dragon Society), rovněž známá jako Řád Zeleného draka, či prostě Zelený drak. Nejčastěji je zmiňována jako japonská tajná společnost, ale to nemusí být bezpodmínečně celá pravda. Jiné důkazy, nebo alespoň tvrzení, argumentují, že její skutečný původ leží v Číně nebo Tibetu, a že její vliv sahal až k centrům moci carského Ruska a nacistického Německa. Historické postavy od císaře Hirohita přes Adolfa Hitlera po Rasputina, byly spojovány se Zeleným drakem, ať již oprávněně, či nikoli. Vody ještě více zkalily RPG hry, které zkombinovaly mytickou nestvůru Cthulhu H.P. Lovecrafta s dalšími fiktivní prvky. Určování toho, co je „skutečné“ a co je hravým výplodem fantazie, může být složité.

To, co následuje, nevyřeší záhadu Zeleného draka, ale pokusí se oddělit fakta od fikce a vysvětlit, odkud pochází tvrzení a informace. Přitom nabídne lákavý pohled do tajemné organizace, která mohla hrát významnou roli při formování novodobých dějin.

Příchod Černého draka

Nejjednodušším vysvětlením pro existenci Společnosti Zeleného draka je, že je to zmatená zmínka o známější, a zcela jistě reálné, Společnosti Černého draka (Black Dragon Society), neboli Kokuryukai. Společnost Černého draka se poprvé objevila zhruba okolo r. 1901 a byla odnoží jiné, starší japonské tajné společnosti zvané Černý oceán neboli Genyosha. Stejně jako jeho „rodič“, byl i Černý drak militantním, „ultra-nacionalistickým“ subjektem, který pracoval na rozšíření vlivu císařského Japonska na asijském kontinentu. Společnost Černého draka se původně soustředila na boj proti ruským zájmům ve velké čínské provincii Mandžusko. Ve skutečnosti si společnost odvodila svůj název od řeky Amur, neboli „Černého draka“, která oddělovala Mandžusko a Sibiř. Síť špionů a sabotérů Černého draka se aktivně podílela na další rusko-japonské válce (1904-05) a později Černý drak rozšířil svou činnost a vliv po celé Asii, Evropě i Americe.

Formálním zakladatelem a vůdcem Černého draka byl Ryohei Uchida, ale skutečným mistrem, či „stínovým císařem“ byl Uchidův zlověstný rádce, Mitsuru Toyama, rovněž zakládající člen Genyosha. Ten byl údajně namočený do „extrémních východních náboženských přesvědčení“. To by naznačovalo mysticismus a okultismus připisovaný Společnosti Černého draka. Mohl hrát intrikánský a tajnůstkářský Toyama hlavní roli v obou společnostech?

Byly společnosti Černého a Zeleného draka, nebyli-li jedním subjektem, dvěma stranami téže konspirační mince? Například, stejně jako Řeka Černého draka (Amur) tvořila severní hranici Mandžuska, dále na jih obkreslovala mnohem menší řeka Qinglong ,neboli Řeka Zeleného draka, dělící čáru mezi Mandžuskem a územím Číny. Jestliže byla Společnost Černého draka primárně protiruského zaměření, mohl být Zelený drak protičínský nebo protizápadní? Zatímco se Černý drak zaměřil na politický aspekt, mohl se Zelený drak zabývat tajnější okultní oblastí?

Jedna nejasná, avšak důležitá zmínka, která jednoznačně rozlišuje mezi Černou a Zelenou společností, se objevuje v pamětech druhé manželky čínského představitele Čankajška, Ch’en Chieh-ju. Vzpomíná, že její manžel zvažoval „zcela tajný systém soukromých vyšetřovatelů“, a za vhodné modely považoval „japonské společnosti Zelený a Černý drak a Šanghajskou triádu“. Alespoň v Čankajškově mysli byli tedy tito dva Draci zcela oddělené (i když ne nutně bez vazeb), japonské, odpovídající modely pro tajné shromažďování zpravodajských informací.

Jak již bylo uvedeno, byla Společnost Černého draka mohutně zapojena do špionáže a příbuzné oblasti propagandy a podvratné činnosti. Jako taková v podstatě fungovala jako pobočka „speciálního orgánu“ císařské armády, Tokumu Kikan. Aby v ničem nezůstalo pozadu, udržovalo japonské císařské námořnictvo svou vlastní tajnou službu, Joho Kyoko. Stejně jako armáda využívala Černého draka k umocňování či obstarávání svých „zvláštních potřeb“, mohlo i námořnictvo používat Zeleného draka stejným způsobem?

Trevor Ravenscroft & Karl Haushofer

Označení Zeleného draka jako v zásadě mystického řádu se nejočividněji objevuje v knize Trevora Ravenscrofta z roku 1973, The Spear of Destiny (Kopí osudu). Není zanedbatelné, že Ravenscroft byl stoupencem antroposofie a jejího zakladatele Rudolfa Steinera. Jeho kniha je výrazně antroposofickým pohledem na zločinné okultní síly za Hitlerem a jeho nacistickým režimem. Ravenscroft pevně spojuje Zeleného draka s německým geopolitikem a mystikem Karlem Haushoferem, jedním z předpokládaných Hitlerových duchovních učitelů. Podle Ravenscrofta, získal profesor Haushofer „… mimořádné nadání prostřednictvím členství v japonské Společnosti Zeleného draka, v níž je ovládnutí časového organizmu a řízení životních sil v lidském těle ústředním cílem vzestupných stupňů zasvěcení“.

Ravenscroft dodává, že „jeden z nejvyšších testů tohoto typu iniciace ve Společnosti Zeleného draka vyžaduje schopnost kontrolovat a řídit životní sílu v rostlinách poněkud podobným způsobem, jakým bývala moc lidu Atlantidy“. „Pouze dvěma dalším, Evropanům bylo dovoleno vstoupit do tohoto japonského řádu“ [a člověk si klade otázku, kteří to byli?] pokračuje Ravenscroft, „což vyžaduje přísahy mlčenlivosti a poslušnosti daleko přísnějšího a nekompromisnějšího charakteru než u podobných tajných společností v západním světě“.

Hlavním problémem toho všeho je, že Ravenscroftovy zdroje jsou mlhavé nebo neexistující. Nejspíše si vzal podnět z díla Louise Pauwelse a Jacquese Bergiera z roku 1973, The Morning of the Magicians (Jitro kouzelníků). Tito autoři tvrdí, že Haushofer „byl prý [kdo to řekl?] zasvěcen do jedné z nejdůležitějších tajných buddhistických společností a přísahal, že kdyby ve své ‚misi’ selhal, spáchá sebevraždu podle starobylého obřadu“. Za předpokladu, že je toto narážka na výše zmiňovanou Společnost Zeleného draka, stále čelíme nedostatku jakéhokoliv identifikovatelného zdroje informací těchto autorů.

Ravenscroft pokračuje tvrzením, že členové Společnosti Zeleného draka zřídili ve 20. letech v Německu obchod a spojili síly se skupinou tibetských mnichů zvanou „Společnost Zelených mužů“. Ti byli ve skutečnosti „mistři Agharti a Šambaly“ a jejich vůdce byl tajemný „Muž se zelenými rukavicemi“. Také se ukázalo, že Zelení draci a Zelení muži „astrálně komunikovali po stovky let“. Sjednocené bratrstvo začalo brzy komunikovat se stoupajícím Hitlerem.

Jiní již od té doby na výše uvedeném tématu pracovali a ze Zeleného draka udělali „vnitřní tajný spolek pro politické intriky“ Genyoshi i Černého draka, a udělali z něj „předsunutou hlídku mnohem větší konspirace založené na ještě tajnější skupině a Zelených mužích“. I když jsou fascinující, zdá se, že tato tvrzení nemají žádný pevný základ ve skutečnosti.

Ale to neznamená, že na nich nemusí být snítka pravdy. Například, na konci Výmarské republiky existovala v Berlíně okultní postava, někdy označovaná jako „Kouzelník se zelenými rukavicemi“, který se stal krátkodobě věštcem Hitlera a nacistické strany. Nebyl to žádný Tibeťan a vystupoval pod jménem Erik Jan Hanussen. Když se stal nepohodlným přesnou předpovědí požáru Říšského sněmu (nebo jeho zaranžováním), jeho někdejší nacističtí kamarádi jej zabili.

Stejně tak by něco mohlo být na spojení Zeleného draka s Tibetem. Zelený drak, neboli Zhug, hraje důležitou roli v tibetské mytologii, kde symbolizuje „boha hromu… statečnost a vše dobývající sílu“. Více k věci snad může být to, že japonský buddhistický mnich jménem Ekai Kawaguchi podnikl před první světovou válkou dvě návštěvy Tibetu, přibližně ve stejnou dobu, kdy byl Haushofer v Tokiu. Na první pohled se zdálo, že Kawaguchi je pouze náboženským vyznavačem, ale je známo, že byl v kontaktu s alespoň jedním japonským tajným agentem, zatímco byl v Zemi věčného sněhu, s Naritou Yasuteru, stejně jako s jedním agentem britsko-indické zpravodajské služby. Kawaguchi měl také vazby na Annie Besant a její teosofickou sektu, další skupinu obviněnou z rozvracení státu a machinací. Ještě důležitější je, že Kawaguchi byl vyznavačem zen buddhismu.

Ve své poslední knize z roku 1989, The Unknown Hitler (Neznámý Hitler), tvrdí Wulf Schwarzwaller, že Haushofer byl mistrem různých východních mystických tradic a „seznámil se s učením zen japonské Společnosti Zeleného draka“. Novější zdroje zdůrazňují blízké spojení Zeleného draka k zenu, konkrétněji k jeho podobě Sótó, a tvrdí, že „Zelený drak měl tradici tajné propagace“, ať již to znamená cokoliv.

Buddhistické spojení může nabídnout několik důležitých stop. Buddhismus vznikl v Indii a rozšířil se do Tibetu a Číny, a odtamtud do Japonska. Zen (Cha’an) doktrína měla také své kořeny v Číně. Jedním z nejvíce uctívaných buddhistických „svatých“ v Japonsku je Kukai, mystik 8. – 9. století, který strávil léta studiem v Číně. Zajímavé je, že jeho hlavním místem osvícení byl chrám Zeleného draka v Xian, kde se naučil okultním, tantrickým tradicím pocházejícím z Tibetu. Po návratu do Japonska, začlenil Kukai tyto tradice do své verze Shingon buddhismu (pravá země). Problém je, že Shingon byl a je zcela odlišný od zenu. Takže který z nich, jestli vůbec nějaký, je napojen na Zeleného draka?

Abychom situaci ještě více zkomplikovali, existují četné odkazy na čínskou Společnost Zeleného draka. Většina z nich je spojena s bojovým uměním. Společnosti kung-fu Zelený drak jsou aktivní na celém světě, ale zdá se, že většina vznikla poměrně nedávno. Kupodivu, v 60. letech vedla chicagská Společnost Zeleného draka hořký spor s konkurenční Společností Černého draka! Jedna verze historie čínského Zeleného draka tvrdí, že jde o taoistickou tajnou společnost, která vznikla v 17. století jako reakce na pronásledování jezuity ovlivněným císařem Kiang Hsi.

Podle toho se vyvinula tajná společnost z taoistické mystické školy Čisté myšlenky a s nesmiřitelnou nenávistí k dynastii Manchu zůstala věrná „praktikování taoistické alchymie a techniky nesmrtelnosti“. To zní trochu jako to, co popisoval Ravenscroft. Zelený drak také údajně působil pod mnoha pseudonymy a převleky. Utajená a dokonce i zlověstná Společnost Zeleného draka se také objevuje v nejméně dvou filmech o bojovém umění: „The Deadly Sword“ (1978) a „Seven Promises“ (1980). Konec konců Zelená společnost či Zelený gang byl (a zřejmě stále ještě je), hlavní silou čínského podsvětí.

Takže, mohly by existovat dvě Společnosti Zeleného draka, jedna japonská a buddhistická a druhá čínská a taoistická? Tolik se zdá být jasné: promísení čínského a japonského buddhismu, a sekty a tajné společnosti, které z toho vzešly, jsou stará staletí. V tomto kontextu je možné téměř všechno.

Jiné drobnosti, které mohou, ale nemusí nic znamenat, zahrnují skutečnost, že během manželství s jinou ženou navštívil Čankajšek klášter Zeleného draka. Zesnulý učenec Charles Rice uvažoval po probrání všech informací, které byl schopný nalézt o Společnosti Zeleného draka, zda by to nemohlo být nic víc než karate klub císařské stráže japonského císaře! Nejpodivnější ze všech je možná článek z roku 2004 v South China Morning Post, který popisuje nedávné zatčení tří členů „chrámového kultu Zeleného draka“ na základě obvinění z provozování sítě zabývající se prostitucí. Kult sliboval ženským obětem místo v nebi, pokud pro něj vydělaly dostatek peněz.

Není žádným velkým překvapením, že Lucietův nástupce, „Teddy Legrand“, byl pseudonym. Ve skutečnosti se autor jmenoval Pierre Mariel, a ukázalo se, že je poměrně zajímavý člověk. Formálně byl novinář, ale stejně jako Lucieto měl vazby na francouzskou zpravodajskou službu. To vedlo k tvrzení, že tyto vazby „inspirovaly“ jeho literární úsilí, nebo jej dokonce řídily, stejně jako u jeho předchůdce. Snad ještě důležitější je, že sám sebe prohlašoval za odborníka na okultismus. O několik let později zpracoval pod jménem Werner Gerson, jednu z prvních knih o nacistickém okultismu. Samotný Mariel byl členem zednářského Řádu martinistů a svého času i francouzským velmistrem Starého mystického řádu růže a kříže (AMORC). Je zajímavé, že v Les Sept Têtes… vykresluje Mariel Řád martinistů jako konspirační sektu, která hrála roli v pozadí Francouzské revoluce a pozdějších politických nepokojích, a která by mohlo mít vazby na tajemného Zeleného draka.

Existuje i další, zainteresovanější, i když o nic méně záhadný, popis Společnosti Zeleného draka, který je o čtyřicet let starší než ten Ravenscroftův a téměř o třicet let straší než Pauwelsův a Bergierův. Je téměř jistě zdrojem mnohého, co on a jiní od té doby o společnosti řekli. Dotyčnou prací je dílo Teddyho Legranda z roku 1933, Les Sept Têtes du Dragon Vert [„Sedm hlav Zeleného draka“]. Název vyvolává představu draka „se sedmi hlavami, deseti rohy a sedmi korunami na hlavách“ zmiňovaného ve Zjevení 12:3, ačkoliv toto zvíře je červené, nikoliv zelené. Na první pohled se zdá, že je kniha pouze obskurním kouskem francouzského braku, byť plná skutečných lidí a skutečných událostí, spolu s mnoha vymyšlenými.

V podstatě kniha představuje Zeleného draka, nebo jednodušeji „Zelené“, zlověstný mezinárodní tajný spolek pro politické intriky usilující o světovládu. Zajímavým detailem je, že těchto utajených spiklenců je přesně 72, a pravděpodobně byli oněmi „72 neznámými představenými“ konspiračních legend. Pro dosažení svého zločinného cíle, rozpoutá Zelený drak válku, revoluci a chaos a jeho ruka je neviditelným společným jmenovatelem v tak zdánlivě nesourodých událostech jako atentát na Františka Ferdinanda, podnícení bolševické revoluce, vražda Romanovců, zabití německého ministra zahraničí Walthera Rathenaua v roce 1922, únos bělogvardějského generála A. P. Kutěpova a zdánlivá sebevražda švédského milionáře „zápalkového krále“ Ivara Kreugera. Zkrátka a dobře, Zelený drak zní jako další verze nechvalně známých Iluminátů, kteří jsou předmětem mnoha konspiračních teorií.

V době, kdy se odehrává děj knihy, v letech 1929-30, mají tajemní Zelení plné ruce práce, aby usnadnili vzestup „muže dvou Z“, pod jehož „ostrými ostruhami“ se bude Evropa brzy třást. Je to chabě zastíraná narážka a spíše prorocký odkaz na Hitlera, který se sotva dostal k moci, když byla kniha vydána. „Dvě Z“ byla zaklíněná ramena svastiky.

Ústřední postavou Les Sept Têtes ... je britský tajný agent, eso Zpravodajské služby, James Nobody, který může být původní literární inspirací pro Jamese Bonda. Již předtím vystupoval v sérii populárních špionážních románů francouzského spisovatele Charlese Lucieta a po jeho nedávné smrti byl tento román snahou pokračovat v jeho díle. Zajímavé je, že Lucieto byl vysloužilý špion, který za první světové války pracoval pro francouzskou tajnou službu. S oblibou tvrdil, že jeho hrdina Nobody a podobné dobrodružné příběhy byly roman-à-clef (což znamená román, který představuje skutečné události a osobnosti pod jinými literárními jmény). Odhalovaly pravdu, skryté aspekty nedávné historie a současného dění. Jeho vydavatelé později naznačili, že to má něco společného s jeho předčasným úmrtím.

Není žádným velkým překvapením, že Lucietův nástupce, „Teddy Legrand“, byl pseudonym. Ve skutečnosti se autor jmenoval Pierre Mariel, a ukázalo se, že je poměrně zajímavý člověk. Formálně byl novinář, ale stejně jako Lucieto měl vazby na francouzskou zpravodajskou službu. To vedlo k tvrzení, že tyto vazby „inspirovaly“ jeho literární úsilí, nebo jej dokonce řídily, stejně jako u jeho předchůdce. Snad ještě důležitější je, že sám sebe prohlašoval za odborníka na okultismus.

O několik let později zpracoval pod jménem Werner Gerson, jednu z prvních knih o nacistickém okultismu. Samotný Mariel byl členem zednářského Řádu martinistů a svého času i francouzským velmistrem Starého mystického řádu růže a kříže (AMORC). Je zajímavé, že v Les Sept Têtes... vykresluje Mariel Řád martinistů jako konspirační sektu, která hrála roli v pozadí Francouzské revoluce a pozdějších politických nepokojích, a která by mohlo mít vazby na tajemného Zeleného draka.

V knize jsou vyzvědači Nobody a jeho kolega Legrand inspirováni společným zájmem o osud ruské císařské rodiny. Hlavním předmětem fascinace je ikona sv. Serafa, údajně nalezená na těle carevny Alexandry, která nese záhadný nápis v angličtině: „S.I.M.P. Zelený drak. Máš naprostou pravdu. Příliš pozdě“. Rychle zjistí, že první prvek, který je doprovázen šesticípým „kabalistickým“ symbolem, znamená „Supérieur Inconnu, Maitre Philippe“ [Neznámý představený, pan Philippe] – francouzský martinistický mystik, který byl prvním guru carevny Alexandry. Také si všimnou carevniny záliby v „tibetské“ svastice jako symbolu štěstí. Zbytek příběhu sleduje úsilí dvojice, zjistit kdo, nebo co je Zelený drak.

Zájem nevyhnutelně padá na nástupce Maitre Philippe jako královského duchovního rádce, Rasputina, se kterým se setkáváme jako s nástrojem Zeleného draka, ne-li přímo jeho členem. Legrand/Mariel správně uvádí, že během první světové války, udržoval zpustlý svatý muž spojení s tajemnými „Zelenými“ sídlícími ve Stockholmu, což Mariel vykresluje jako další kus větší konspirace. Je zajímavé, že plukovník Stanislaus de Lazovert, jeden z mužů, kteří se později podíleli na spiknutí s cílem zabít tohoto zpustlého svatého muže, tvrdil, že Rasputin byl členem „Zelené ruky“, tajného řádu podporovaného pravděpodobně rakouskými nepřáteli Ruska. Nedávno ruský badatel Oleg Šiškin spolehlivě spojil Rasputinovy záhadné přátele se spiknutím, které vzniklo v Berlíně a zahrnovalo německé okultní lóže a příslušníky etnické německé pobaltské šlechty. Jejich tajné bratrství Baltikum používalo za svůj symbol zelenou svastiku.

Ať již shodou okolností, či nikoliv, je jedním z protivníků, se kterými se Nobody a Legrand setkávají, baltský baron Otto von Bautenas, kterého identifikují jako jednoho ze „72 Zelených“. Ukáže se, že Bautenas byl velmi reálná postava: ex-přívrženec Baltikum, blízký spojenec litevského politika Augustina Valdemarase a vůdce fašistického hnutí Železný vlk.

Mariel také naznačuje, že vůdce Antroposofie Rudolf Steiner byl zapleten v těchto všech machinacích a v „tajné politice“ prostřednictvím svého napojení na velkoněmecké tajné společnosti. Ve stejné souvislosti zmiňuje také jména Gurdjieff a Besant.

Zatímco děj knihy se odehrává v geografických mezích Evropy, přesouvá se z Konstantinopole, do Skandinávie, Paříže a Berlína, jsou zde četné odkazy na Orient, zejména Tibet. Legrand a Nobody přijímají za pomocníka  „mezinárodního špiona“ I. T. Trebitsch-Lincolna, který sám sebe proměnil na tibetského lámu Dordji Dena. I zde je alespoň zrnko pravdy; v roce 1931 byl chameleonský Trebitsch vysvěcen na buddhistického mnicha a stal se „ctihodným Chao Kungem“.

Dvojice se nakonec ocitne v Berlíně, v přítomnosti Muže se zelenými rukavicemi, zřejmě asijského věštce, který se zde usadil téměř jako skutečný Hanussen. Dívali se na podivnou postavu, která, jak se zdálo, „zcela ovládala své reflexy“. Bylo to ono „ovládání životních sil“, o kterých se zmiňoval Ravenscroft? Jako živá socha, „ani jediný sval ve tváři se nepohnul“, když tento podivný vidoucí promlouval „vynikající oxfordskou angličtinou“. Nobody a jeho přítel si konečně uvědomili, že stojí tváří v tvář „jednomu z těch slavných Zelených“. Popis nedávno dovedl jednoho spisovatele, Christiana von Nidda k závěru, že Zelení byli „plazí“ bytosti!

Na konci Mariel nikdy jasně nedefinuje, co Společnost Zeleného draka je nebo není. Bezpochyby to nikdy nebyl jeho záměr. Zajímavé je, že nic nenasvědčuje nějaké spojitosti s Japonskem. Nicméně, jak napovídá epizoda s Mužem se zelenými rukavicemi, je zde vidina mocného, tajemného asijského rukopisu. Věřil, že skutečným cílem Ruské revoluce bylo zničit bariéru východní Evropy proti pronikání Asiatů. Mariel vycítil jakýsi druh „permanentního spiknutí proti bílé rase – proti západní řecko-latinské civilizaci – které chce oslabit, zlomit a otřást strukturou již nestabilní Evropy“. Když nastane čas, spiklenci „jej nahradí“ [ Muže dvou Z] jako prostředek k dosažení Nového pořádku.

Také zůstává nejisté, do jaké míry Mariel chtěl, aby bylo dílo Les Sept Têtes … bráno vážně. Je zřejmé, že nezabránilo určitému dění. Ať již pravda, fikce, nebo nějaká podivná směsice těchto dvou, je Marielova malá kniha bezpochyby inspirací pro většinu tvrzení o Společnosti Zeleného draka, které se od té doby objevily. Stále stojíme před otázkou, zda, dáme-li stranou veškeré přehánění, mlžení, pověrčivé hrůzy a naprosté lži, by na tom všem mohlo vůbec něco být. Možná.

Dr. RICHARD SPENCE je profesorem historie na University of Idaho. Mimo jiné je autorem knihy Trust No One:The Secret World of Sidney Rilley (Feral House, 2002). Jeho poslední kniha se jmenuje Secret Agent 666: Aleister Crowley, British Intelligence and the Occult , vydaná nakladatelstvím Feral House.

Zdroj: Matrix 2001