Pavouk, maturita a hřbitov v noci. Co mají tyto tři věci společného? Váže se k nim jistý fenomén: strach. Tato emoce mnohým z nás brání v naprosto běžných činnostech a to často ze zcela nepochopitelných důvodů! Děsí nás věci nebezpečné, neznámé, ošklivé, ale mnohdy i zcela normální, ne-li krásné! Proč se vlastně bojíme? Jak vznikají obavy a nejrůznější fobie? Odhalíme podstatu fascinujícího strachu?
Na dětskou oslavu právě dorazil nejočekávanější účastník. Má bílý obličej, červený nos, barevné vlasy a směje se od ucha k uchu. Jeho příchod vyvolá všeobecné nadšení. Jeden muž však rychle prchá z místnosti. Jeho zkřivená grimasa naznačuje, že má velký strach. Co ho tak vylekalo? Byl to klaun, který všechny ostatní rozesmál! Takové obavy se nazývají coulrofobie a jsou jednou z mnoha bizarních fobií, kterými mohou lidé trpět. Strach z uzavřených prostor, z hmyzu nebo výšek patří mezi ty obvyklejší. Jenže lidé se mnohdy bojí i spousty věcí, které ostatním připadají naprosto běžné. Můžeme se tak setkat s fobiemi z knoflíků (koumpounofobie), krásných žen (venustrafobie), nebe (uranofobie), papeže (papfobie), nebo dokonce z plešatých lidí (peladofobie)! Jak se mohou takové fobie, tedy chorobný, nepotlačitelný strach, u člověka rozvinout?
Jen ho nechte, ať se bojí…
Fobie mají svoji příčinu často v dětství, někdy jsou přímo výsledkem vrozené psychické poruchy osobnosti. Jak upozorňuje řada odborníků, postižený se primárně potýká se strachem ze strachu vůbec. Protože se bojí, že by se mohl bát, vyhýbá se strašidelným situacím. Fobie je však jiný typ strachu než ten, který v nás vyvolá například opuštěný hřbitov v noci nebo neznámá voda, a je žádoucí jej odstranit. Je to ale vůbec možné? Účinnou metodou při snaze zbavit se strachu má být takzvané znecitlivění strachu. To, čeho se člověk bojí, by měl naopak praktikovat! „(…) Mary Cover Jones (1896–1987) přišla na to, že když může být strach naučený, nebo klasicky tímto způsobem podmíněný, možná může být i odnaučen a rozehnán,“ popisují doktor David H. Barlow a profesor Vincent Mark Durand. „Pracovala s chlapcem jménem Peter, který byl ve svých 2 letech a 10ti měsících už dost vystrašen z chlupatých objektů. Jones se rozhodla nosit do pokoje, kde si Peter hraje, každý den bílého králíka. Pozorovala, jak se jeho strach zmenšuje. Pokaždé, když trochu klesl, dala králíka blíž. Nakonec se Peter králíka dotýkal a hrál si s ním, o několik let později se strach už nevrátil.“ Fungovalo by to u každého?
Jak se strachem naložit?
Strach je především obranou organismu a reakcí na vznikající nebezpečí. Má být motivem dotyčného k útěku. Proč si ale tolik lidí navozuje strach záměrně – například sledováním hororových filmů, nebo návštěvou tajemných míst? „Tak například strašidelné domy, kdyby si lidé skutečně mysleli, že tam je vrah se sekerou, který je zabije, tak by tam nešli. Jediným důvodem, proč si to lidé užívají, je, že vědí, že vrah se sekerou ve strašidelném domě není skutečný (…). Myslí si, že mají situaci pod kontrolou. I když přesně nevědí, co se stane (…),“ říká doktorka Eilenna Denisdoff z torontského Centra pro závislosti a psychické zdraví. Můžeme našemu strachu skutečně věřit? Je správné ho potlačovat? Jedná se o emoci nevyzpytatelnou a tajemnou. Někdy od něj pomůže správná terapie, jindy údajně hypnóza, ale mnohdy se strachu nezbavíme nikdy! Dostaneme se mu někdy takzvaně „pod kůži“? Budou pouhou minulostí i nepochopitelné fobie?
Michaela Vondrušková ENIGMA
