Anna s údivem hleděla na Severa, byl by schopen nás zachránit… Nadšení v jejích očích začalo pomalu pohasínat, když uviděla jeho smutnou tvář tak pochopila, že z nějakého důvodu jim pomoci nemůže.
Opravdu nás chceš zachránit? Řekni, Severe, chceš nám pomoct?..
Anna se nám s úzkostí střídavě dívala do očí, jako by se chtěla ujistit, že ji správně chápeme. A její čistá a čestná duše nemohla pochopit, že někdo může, ale nechce nás zachránit před strašnou smrtí…
Pochop Anno… Nemohu vám pomoci, – zarmouceně řekl Sever.
Ale proč!!! Není ti líto, že zahyneme?.. Proč, Severe?!..
Protože NEVÍM, jak vám pomoci… Nevím, jak zničit Karaffu. Nemám potřebnou „zbraň“, abychom se ho zbavili.
Anna tomu všemu nechtěla věřit a tak se dál ptala.
A kdo ví, jak ho zničit? Někdo to přece musí vědět! On přece není tak silný! Přece dědeček Istěn je mnohem silnější než on! Severe, je to přece pravda?
Bylo zábavné poslouchat, jak takového člověka prostě nazývala dědečkem… Anna je přijímala jako svou věrnou a dobrou rodinu. Rodinu, kde se každý radí s každým… A kde si každý cení života toho druhého.
Bohužel, do takové rodiny nepatřily… Volchvové byli jiní, žili uzavřeným životem. A to zatím Anna ještě plně nechápala.
To ví Vladyka, moje milá. Pouze on vám může pomoct.
A jestli je to pravda, tak proč už nám nepomohl?! Maminka přece u něho už byla?
Proč nepomohl?
Promiň, Anno, nemohu ti odpovědět. Já nevím…
A proto jsem ani já nemohla déle mlčet!
Ty jsi mi to, Severe, přece vysvětloval! Co se od té doby změnilo?..
Po pravdě, já, moje přítelkyně. Myslím, že ty jsi změnila mě. Jdi k Vladykovi, Izidoro.
On je vaše jediná naděje. Jdi, pokud ještě není pozdě.
Neodpověděla jsem mu. A co jsem taky mohla říct?.. Že nevěřím v pomoc Bílého Volchva? Nevěřím, že pro nás udělá výjimku? A to byla i pravda! A proto jsem za ním nechtěla jít a prosit ho. Moje rozhodnutí bylo možná egoistické, možná i nerozumné, ale nic jiného jsem nemohla udělat. Nechtěla jsem více žádat o pomoc otce, který kdysi zradil svého milovaného syna… Nechápala jsem ho a také jsem s ním zcela nesouhlasila. Vždyť on MOHL zachránit Radomíra. Ale nechtěl… Dala bych nevím co, abych mohla zachránit moji milovanou, statečnou dívenku. Bohužel, jsem ale takovou možnost neměla…
Volchvové, kteří především chránili to nejdražší (VĚDĚNÍ), neměli ale přitom právo uzavřít svoje srdce do té míry, aby ztratili lidskost! Zničit v sobě soucit. Změnili se v chladné, bezcitné „knihovníky“, kteří věrně chrání svoji knihovnu. Otázkou je pouze to, zda-li pochopili, ukrývajíc se za své hrdé mlčení, KOMU bude jednou tato knihovna určena?..
Uvědomovali si, že naši Velcí Předkové shromáždili všechno VĚDĚNÍ jen proto, aby jednou pomohlo jejich vnukům zachránit naši překrásnou Zemi?.. Kdo dal právo Bílému Volchvu, aby jedině on osobně rozhodl, kdy je ten správný čas, konečně otevřít dveře dokořán?
Z nějakého důvodu jsem si vždy myslela, že ti, které naši předkové nazývali Bohy, by nedovolili, aby zahynuli jejich nejlepší synové a dcery, jenom proto, že ještě nenastal ten „správný“ čas! A jestli černí zničí všechny osvícené nezůstane už nikdo, kdo by pak pochopil tu nejlepší knihovnu…
Anna mě pozorně sledovala, zřetelně vnímala moje smutné myšlenky a v jejích laskavých, zářících očích se objevilo dospělé kruté poznání.
Nepůjdeme za ním, maminko. Zkusíme to samy. – Pronesla moje statečná dívenka a laskavě se usmála. Máme ještě nějaký čas, že ano?
Sever se s úžasem podíval na Annu a když uviděl její odhodlání, neřekl ani slovo.
A Anna se obdivně podívala kolem a teprve teď si uvědomila, jaké bohatství ji obklopovalo v této nádherné Karaffově pokladnici.
Och, co je to?!. To je knihovna papeže?.. A ty jsi tady bývala často, maminko?
Ne, moje milá. Jen několikrát. Chtěla jsem poznat skvělé lidi a papež mi to z nějakého důvodu umožnil.
Znáš Katary? – klidně se zeptala Anna. Opravdu toho tolik věděli? Ale nebyli schopni přežít. Byla země vždy tak krutá… Proč, mami?
Ne Země není krutá, sluníčko moje. To jsou – lidé. A odkud znáš Katary? Já jsem ti o nich nikdy nevyprávěla?
Na Aninných bledých tvářích se objevil „ruměnec“ rozpaků.
Och, odpusť mi, prosím! Prostě jsem „slyšela“ jak si povídáte a velmi mě to zajímalo!
Tak jsem poslouchala. Promiň, nebylo to nic osobního a tak jsem se rozhodla, že vám to nevadí…
Ano, samozřejmě! Ale proč potřebuješ takovou bolest? Stačí nám to, co nám dělá papež, přece, ne?
Mami, chci být silná! Nechci se ho bát, jako se nebáli svých vrahů Kataři. Chci, aby ses za mě nestyděla. Pronesla Anna a hrdě zvedla hlavu.
Každý den mě více a více udivovala síla ducha mé mladinké dcery!.. Kde se v ní vzalo tolik odvahy, aby se postavila samotnému Karaffovi?.. Co hnalo vpřed její hrdé a vřelé srdce?
Chcete vidět ještě něco jiného? – Jemně se zeptal Sever. – Nebylo by lepší nechat vás chvíli o samotě?
Prosím, Severe, vyprávěj nám ještě o Magdaleně!… A vyprávěj, jak zemřel Radomír?
S nadšením poprosila Anna. Pak se zarazila a otočila se ke mně: nevadí ti to, mami?…
Samozřejmě, že mě to nevadí!…
Naopak, byla jsem připravena udělat vše, abych odvedla její pozornost od naší blízké budoucnosti.
Prosím, povídej, Severe! Pomůže nám to všechno zvládnout a dodá sílu. Řekni, všechno, co víš, příteli náš…
Sever přikývl a znovu jsme se ocitli v jakémsi cizím, neznámém životě… V jakémsi dávném dávno prožitém životě. Před námi se objevil tichý jarní večer, který voněl jižními vůněmi. Někde v dálce se ještě odrážely poslední záblesky západu, jakoby si chtělo unavené slunce do zítřka odpočinout, kdy se opět vrátí na svoji každodenní okružní pouť.
A na rychle tmavnoucím sametovém nebi se rozzářily neobvykle velké hvězdy. Okolní svět se postupně ukládal ke spánku… Pouze se někdy někde najednou ozval rozzlobený křik osamělého ptáka, který nenacházel klid. Nebo čas od času přerušil ospalé ticho štěkot místních psů, kteří tím dávali najevo své ostražité bdění. Jinak byla tato noc nehybná, laskavá a klidná… Pouze v zahradě, která byla obehnána vysokou hliněnou zdí, ještě seděli dva. Byli to Ježíš Radomír a jeho žena Marie Magdalena… Prožívali svoji poslední noc… před ukřižováním.
Přitulila se k mužovi, položila ustaranou hlavu na jeho hruď, Marie mlčela. Ještě tolik mu toho chtěla povědět!.. Říci mu tolik důležitých věcí, pokud byl ještě čas! Ale nenacházela slova. Všechna slova již byla vyřčena. A všechna byla nakonec bezvýznamná. Nehodná těchto posledních okamžiků…
Snažila se přemluvit Radomíra, aby opustili tuto cizí zemi, ale on nesouhlasil. Bylo to tak nelidsky bolestivé!… Svět se zdál klidný a bezpečný, ale ona věděla – už takový nebude, pokud odejde Radomír… Bez něho bude pustý a studený… Prosila ho, aby se zamyslel…
Prosila ho, aby se vrátili na Daleký sever, nebo chce-li do Údolí králů, kde by mohli začít znovu.
Věděla, že v Údolí králů je čekají nádherní lidé. Všichni byli nadaní. Tam by mohli vybudovat nový a světlý svět, jak ji ujišťoval Volchv Jan. Ale Radomír nechtěl… Nesouhlasil.
Byl ochoten obětovat sám sebe, aby slepí prozřeli… A to byl právě ten úkol, který na jeho silná ramena vložil Otec, Bílý Volchv… A Radomír ho nechtěl zklamat… Chtěl získat pochopení. I za cenu svého vlastního života.
Ani jeden z jeho devíti přátel, věrných rytířů jeho Duchovního Chrámu, ho nepodporoval. Ani jeden si nepřál, aby se dostal do rukou katů. Nechtěli ho ztratit. Velmi ho milovali…
A tak nastal ten den, kdy se podřídili železné vůli Radomíra, jeho přátelé a jeho žena (proti své vůli) slíbili, že nebudou zasahovat do toho, co se bude dít… Nesnažte se mě zachránit, bez ohledu na to, co se bude dít. Radomír horoucně doufal, že když lidé jasně uvidí možnost jeho smrti, nakonec pochopí a uvědomí si, že ho sami chtějí zachránit, bez ohledu na rozdíly v jejich víře i přes nedostatek porozumění.
Ale Magdalena věděla – to se nestane. Věděla, že tento večer bude jejich poslední.
Srdce měla rozervané na kusy, když slyšela jeho pravidelný dech, cítila teplo jeho rukou, viděla jeho soustředěný obličej, ve kterém se neobjevila ani nejmenší pochybnost. Byl si naprosto jistý, že má pravdu. A nemohla dělat vůbec nic, bez ohledu na to, jak moc ho miluje i bez ohledu na to, jak se ho urputně snažila přesvědčit o tom, že ti, pro které jde na smrt, toho nejsou hodni.
Slib mi, moje světlo, že pokud mě zničí, ty půjdeš Domů. Najednou naléhavě žádal Radomír. Tam můžeš učit. Rytíři Chrámu půjdou s tebou, přísahali. Vezmeš si sebou Vestu, budete spolu. A já za vámi přijdu, to přece víš. Víš to?
Už to nemohla déle vydržet… Ano, byla silnější Vědmou. Ale v tomto hrozném okamžiku byla slabou, milující ženou, která přijde o toho nejdražšího člověka na světě…
Její oddaná, čistá duše nerozuměla tomu, JAK mohla Země vydat na milost a nemilost jednoho ze svých nejnadanějších synů?.. Měla tato oběť smysl? Přemýšlela – smysl neměla.
Magdalena, od dětství zvyklá na nekonečné (někdy i beznadějné) boje, nebyla schopná pochopit tuto absurdní, divokou oběť!.. Nechtěla se slepě poddat osudu ani myslí, ani srdcem, ale ani prázdné naději možného „prozření“! Tito lidé žili ve svém, naprosto uzavřeném a izolovaném světě. Nezajímal je osud „cizince“. A Marie s naprostou jistotou věděla, že nepomohou. Zcela určitě věděla, že Radomír zemře hloupě a zbytečně. A nikdo ho nedokáže vrátit zpět. I když by chtěl. Cokoli změnit je už pozdě…
Nemůžeš mi rozumět?.. – najednou řekl Radomír, když zaslechl její smutné myšlenky.
Jestli se je nepokusím probudit, zničí budoucí. Vzpomínáš, Otec nám o tom vyprávěl. Musím jim pomoct! Přinejmenším se o to musím alespoň pokusit.
Pověz, ty jsi je nikdy nepochopil? Tiše pronesla Magdalena a něžně hladila jeho ruku.
Tak, jako oni nikdy nepochopili tebe. Jak můžeš pomáhat národu, kterému jsi ty sám neporozuměl?!. Myslí jinak… Myslí-li vůbec?.. Je to jiný národ, Radomíre! Neznáme jejich myšlení a srdce. Bez ohledu na to, jak se snažíš – oni tě neslyší! Nechtějí tvoji Víru, tak jako nechtějí ani tebe. Podívej se kolem sebe, Lásko moje – toto je cizí dům! Tvoje země tě volá! Odejdi, Radomíre!
Nechtěl se smířit s porážkou. Chtěl dokázat sobě i ostatním, že udělal všechno, co bylo v jeho lidských silách. I kdyby se sebevíc snažila – nemohla Radomíra zachránit. A bohužel, to věděla…
Byla skoro půlnoc.. Starý sad se utápěl ve světě vůní a snů, trpělivě mlčel a těšil se na svěžest a chlad. Svět, který obklopoval Radomíra a Magdalenu sladce a bezstarostně spal, aniž by tušil něco špatného či nebezpečného. A pouze Magdaleně se jakoby zdálo, že se přímo za jejími zády kdosi škodolibě usmívá, někdo lhostejný, bezohledný.. Stál tam Osud…
Nesmiřitelný a impozantní Osud zachmuřeně hleděl na křehkou, jemnou ženu, kterou se mu ještě z nějakého důvodu nepodařilo zlomit… Žádnými potížemi, žádnou bolestí.
A Magdalena, aby se od všeho ochránila, ze všech sil se obrátila ke svým starým dobrým vzpomínkám, protože věděla, že jen ony jsou schopny uchránit její mysl od úplného a nenávratného „zapomnění“.
Její paměť jí znovu vracela do nádherných let, které s Radomírem prožila… Zdálo se jí, jako by to bylo tak dávno!.. Nebo to bylo včera?.. To už ale teď nemá žádný význam, protože zítra zemře. A celý jejich nádherný život se po všem, co se stane, zůstane pouhou vzpomínkou…
JAK se s tím mohla smířit?! JAK se mohla jen dívat a nic neudělat, když šel na smrt její nejdražší člověk na Zemi?!
Chci ti něco ukázat, Marie, tiše zašeptal Radomír.
Sáhl pod svou košili a vytáhl – zázrak!
Skrz jeho dlouhé štíhlé prsty procházelo pulzující smaragdové světlo!.. Stále sílilo, jako by bylo živé a prosvětlilo temné noční prostranství…
Radomír otevřel ruku a na jeho dlani ležel neuvěřitelně krásný zelený krystal…
Co to je??? – bojácně potichu zašeptala Magdalena.
Klíč Bohů – pokojně odpověděl Radomír. Podívej se, ukážu ti…
Krystal byl hmotný. A současně opravdu kouzelný. Byl vybroušen z velmi krásného kamene, který se překvapivě podobal jasnému smaragdu. Magdalena ale cítila, že je to něco O Klíči Bohů mohu mluvit se souhlasem Poutníků, se kterými jsem se mohla dvakrát setkat a to v červnu a srpnu v roce 2009 v Údolí Králů. Do této doby nikdo nikdy o Klíči Bohů nemluvil.
mnohem složitějšího, než jen obyčejný drahokam, i když nádherně čistý. Měl tvar protáhlého kosočtverce, velký asi jako dlaň Radomíra. Každý kousek krystalu byl zcela popsán neznámými runami, dokonce ještě staršími, než které znala Magdalena.
Co nám „sděluje“, lásko moje? A proč neznám tyto runy?
Kdysi ho sem na Zem přinesli naši moudří Předkové, naši Bozi, aby tady vytvořili Chrám Věčné Moudrosti. Zadumaně pronesl Radomír, dívaje se na krystal. Měl pomáhat najít Světlo a Pravdu Dětem Země, které jsou toho hodny. To ON zrodil na zemi kastu Volchvů, Vedunů, Vědyní, Daryň a ostatních osvícených. A oni pak z něho čerpali své VĚDOMOSTI a ZNALOSTI a na jeho základě byla postavena Meteora.
Bozi tento Chrám přenechali lidem a ve chvíli, kdy se rozhodli navždy odejít požádali je, aby ho ochraňovali tak, jako by se oni sami starali o Zem. A Klíč od Chrámu předali Volchvům, aby se případně nedostal do rukou „temných“, kteří by Zem zničili.
A tak ho od té doby po staletí chrání Volchvové a čas od času ho předají tomu, kdo je toho hoden, aby případný „strážce“ nezradil učení a víru, které lidstvu předali naši Bohové.
Je to opravdu Grál, Severe?.. neudržela jsem se a zeptala.
Ne, Izidoro, Grál nikdy nebyl tím, čím je tento podivuhodný Moudrý Krystal. To jen lidé „přisuzovali“ svoje vysněné Radomírovi… tak i všechno ostatní „cizí“. Radomír byl po celý svůj dospělý život Ochráncem Klíče Bohů. Ale lidé tohle pochopitelně nemohli vědět a tak se znepokojovali. Nejprve hledali „vlastní“ Radomírův Pohár. A jindy Grálem nazývali jeho děti, nebo i samotnou Magdalenu. A to vše se stalo jen proto, že „pravověrní“ chtěli mít nějaký důkaz o pravdivosti toho, čemu věří… Něco hmatatelného, něco „posvátného“, něco, čeho by se mohli dotknout… (tak je to, bohužel, i nyní, i když uplynuly už stovky let). Tehdy pro ně „temní“ vymysleli krásnou historku, aby nadchli jejich citlivá „věřící“ srdce…
Bohužel, lidé vždycky potřebovali relikvie, Izidoro, a když nebyly, někdo je prostě vymyslel. Radomír nikdy neměl žádný pohár a také se nikdy nekonala „poslední večeře“…, kde by z něho údajně pil. Pohár na „poslední večeři“ měl prorok Jeshua, ale ne Radomír.
A Josef z Arimatie opravdu někdy sebral do poháru několik kapek krve proroka. Ale tento slavný „Grálský Pohár“ byl ve skutečnosti velmi jednoduchý hliněný pohár, který v té době používali, a který nebylo tak jednoduché potom najít. Zlatý, nebo stříbrný pohár, zdobený drahými kameny (jak ho s oblibou líčí kněží), nikdy ve skutečnosti neexistoval, ani v době proroka Jeshui, a tím méně v období Radomíra.
Ale to už je jiná, neméně zajímavá historie.
Už nemáš mnoho času, Izidoro. Myslím si, že chceš vědět něco úplně jiného, co máš na srdci, a co ti třeba pomůže najít v sobě tolik síly, aby ses mohla bránit. „Temné“ síly spojily těsně dohromady dva různé životy (Radomíra a Jeshui) tak, že se v žádném případě nebudou moci rozplést. Jak už jsem řekl, ty prostě už na to nemáš čas, přítelkyně moje.
Promiň…
Jen jsem přikývla místo odpovědi, jen aby neviděl, jak moc mě zajímá tento skutečně pravdivý Příběh!.. A jak moc jsem chtěla vědět, i když umírám, veškeré neuvěřitelné množství lží, které církev snesla na naše důvěřivé pozemské hlavy… Nechala jsem zcela na Severovi, aby se rozhodl, co všechno mi řekne. Byla to jeho svobodná vůle – řekne-li mi to či ono. Byla jsem mu nesmírně vděčná za jeho vzácný čas a jeho upřímnou touhu zpříjemnit nám zbývající smutné dny.
Vrátili jsme se do temného nočního sadu, abychom se „zaposlouchali“ do posledních hodin Radomíra a Magdaleny…
Kde je ten Velký Chrám, Radomíre? – překvapeně se zeptala Magdalena.
V úžasné daleké zemi… Na samém „vršku“ světa… (jedná se o Severní pól, bývalá země Hyperborea-Daaria), tiše, jako by se vrátil do nekonečně vzdálené minulosti, zašeptal Radomír. Tam leží svatá hora člověčenství a není v silách přírody, ani času, ani lidí, aby ji někdo zničil. Tato hora – je věčná… To je Chrám Věčného Poznání (Vědění). Chrám našich starých Bohů, Marie…
Kdysi dávno zářil na vrcholu svaté hory jejich Klíč – tento zelený krystal, chránil Zemi, otvíral duši a učil osvícené. Teprve teď odešli naši Bohové. A Země se ponořila do tmy, kterou sám člověk není schopen zničit. Je v něm ještě mnoho závisti a zloby. Ano, také i lenost…
Lidé se musí probudit, Marie. Po krátké odmlce řekl Radomír. A zejména TY jim pomůžeš! Ani si nepovšiml jejího protestu, protože spokojeně pokračoval. TY jim předáš ZNALOSTI a VĚDOMOSTI. A poskytneš jim pravou VÍRU. Budeš jejich Vůdčí Hvězdou, ať se se mnou stane cokoli. Slib mi to!.. Nikdo jiný nemůže udělat to, co jsem měl udělat já. Slib mi to, lásko moje.
Radomír vzal něžně do svých dlaní její obličej a pozorně se díval do jejích zářivě modrých očí a … najednou se usmál… Tolik nekonečné lásky vyzařovaly ty nádherné, známé oči!.. A kolik tam bylo té nejhlubší bolesti… Věděl, jak se bojí a jak je osamělá. Věděl, jak moc ho chtěla zachránit! A přes všechno utrpení se Radomír neudržel a usmál se – Magdalena v této, pro ni hrozné době, vyzařovala úžasné světlo a byla ještě krásnější!… Byla čistý, životodárný pramen s křišťálově čistou vodou…
Zatřásl se, ale klidně pokračoval dál.
Podívej se, ukážu ti, jak se otvírá tento starodávný Klíč…
Na Radomírově otevřené dlani zazářil smaragdový plamen… Každá, i ta nejmenší runa vytvářela ucelenou vrstvu neznámých prostor, kde se vytvářely a rozšiřovaly miliony obrazů, které se prolínaly jeden do druhého. Podivuhodná transparentní „struktura“ rostla, vířila a odkrývala stále nové a nové stupně Poznání, které současný člověk ještě nikdy nepoznal. Bylo to ohromující a nekonečné!.. A Magdalena, neschopna odvrátit oči od všech těch kouzel, se vrhla po hlavě do hlubin neznáma a celou svou duší hltala svět poznání!..
Vstřebávala do sebe moudrost předků a cítila, jak ji mocná vlna zvláštní Starověké Magie zaplavuje každou buňku jejího těla! Zaplavily ji znalosti Předků, byly opravdu obrovské – od života nejmenšího hmyzu ji přenesly do života ve vesmíru, přes miliony let života na jiných planetách a znovu se mohutnou silou vrátila na Zem… Magdalena, se široce rozevřenýma očima, vstřebávala úžasné Znalosti Starověkého světa… Její lehké tělo, osvobozené od pozemských „pout“, se jako zrnko písku koupalo v oceánu vzdálených hvězd a přitom vnímala velikost a klid světového míru…
Najednou se přímo před ní objevil pohádkový Hvězdný Most. Zdálo se, jako by byl protažený do nekonečna, třpytil se a zářil nekonečnými shluky větších a menších hvězd a rozprostřel u jejích nohou stříbrnou cestu. Daleko, uprostřed této cesty, obklopen zlatavou září, očekával Magdalenu Muž… Byl velmi vysoký a vypadal i velmi silný.
Když přišla Magdalena blíž, viděla, že ne všechno bylo na tomto stvoření „člověčí“.
Především ji zaujaly jeho očima – velké a jiskřivé, jako by byly vybroušeny z drahého kamene, chladně se třpytily, jako opravdový diamant. Byly necitlivé a rezervované, stejně jako je diamant…
Magdalena byla překvapena ostrostí a nehybností obličeje neznámého, jako by před ní stála socha… Velmi dlouhé, husté vlasy se třpytily stříbrem, jako by na ně někdo, omylem, rozsypal hvězdy… „Muž“ byl velmi neobvyklý… Magdalena jasně cítila, i přes jeho „ledový“ chlad, že podivný neznámý naplňuje její duši klidem a teplem, upřímnou laskavostí.
Pouze ona jasně věděla – ne vždy a ne ke všem byl stejně laskavý.
„Muž“ zvedl ruku na pozdrav a laskavě řekl:
Zůstaň, Hvězdná… Tvoje cesta ještě neskončila. Nemůžeš se vrátit Domů. Vrať se na Midgard, Marie… Vezmi si Klíč Bohů. Pomůže ti zachránit Věčnost.
Poté se začala mohutná postava neznámého najednou měnit, zcela zprůhledněla, jako by chtěl zmizet.
Kdo jsi?.. Prosím, řekni mi, kdo jsi?!. prosebně křičela Magdalena.
Poutník… Ještě se potkáme. Nashledanou, Hvězdná…
Najednou se nádherný krystal prudce zavřel… Div skončil tak náhle, jako začal.
Najednou bylo kolem chladno a pusto… Jako by v zahradě začala zima.
Co to bylo, Radomíre?!. Je to mnohem víc, než jsme se učili!.. ohromeně pronesla Magdalena a nespouštěla oči ze zeleného „kamene“.
Jen jsem ho malinko pootevřel. Abys mohla vidět. A to je jen nepatrná část toho, co dokáže. Proto ho musíš zachránit, bez ohledu na to, co se se mnou stane. Za každou cenu…
včetně tvého života, a také životů Vesty a Svetodara.
Upřeně se na ni díval svýma pronikavýma modrýma očima, Radomír trpělivě čekal na odpověď. Magdalena pomalu přikývla.
Řekl totéž… Poutník…
Radomír přikývl a přesně věděl, o kom mluvila.
Po celá tisíciletí se lidé snaží najít Klíč Bohů. Pouze nikdo neví, jak opravdu vypadá.
A nevědí ani o jeho smyslu, – už mnohem mírněji pokračoval Radomír. Vypráví se o něm nejneuvěřitelnější legendy, některé – velmi krásné, jiné – skoro šílené.
Zdá se, že najednou začne u kohokoli pracovat rodová paměť a člověk si vzpomene – bylo to kdysi cosi neuvěřitelně velkého, darovaného Bohy. Ale, co to bylo – si nemůžeme vzpomenout… A tak stále dokola procházejí staletími „hledající“ a nevědí proč. Protože někdo řekl: „jdi tam – nevím kam, přines to – nevím co“… Vědí pouze to, že síla v něm ukrytá je obrovská a znalosti ohromné. Inteligentní znalosti hledají, no a „temní“, jako vždy se ho snaží najít proto, aby ovládali ostatní…
Myslím, že je to nejtajemnější (každému po jeho způsobu) a nejžádanější relikvie, která na Zemi existuje. A teď bude všechno záležet na tobě, lásko moje. Pokud já nebudu, ani za nic ho nesmíš ztratit! Slib mi to, Marie…
Pravda, o Klíči Bohů se vyprávějí nejrůznější legendy. Po staletí se v mnoha jazycích barvitě líčí největší smaragdy! V arabštině, jidiš, hinduismu, ale také v latině… Proč nikdo nechce pochopit to, že ne díky kamenu se stane osvíceným, bez ohledu na to, jak moc by to chtěl… Na uvedených fotografiích vidíme: iránský pseudo Mani, Velký Mogul, a katolický „talisman“ Boha, a Smaragdová „číška“ Hermese (Emeral tablet) a dokonce slavná indická Jeskyně Apollóna z Tyany, kterou, jak věří sami indové, navštívil Ježíš Kristus. Více si o tom můžete přečíst v připravované knize „Svatá země Daarija“. Část l. O čem věděli Bohové?
Magdalena opět přikývla. Pochopila – Radomír jí žádal, aby se obětovala. Slíbila mu to… Slíbila mu, že bude ochraňovat podivuhodný Klíč Bohů celým svým životem… i životem dětí, pokud to bude zapotřebí.
Radomír opatrně vložil zelený zázrak do jejích dlaní – krystal byl živý a teplý…
Noc plynula příliš rychle. Na východě už začalo svítat… Magdalena hluboce vzdychla. Věděla, že brzy přijdou, aby Radomíra odvedli a předali ho do rukou snaživých a lživých soudců…kteří celou svou bezcitnou duší nenávidí toho, jak ho nazvali „cizího posla“…
Magdalena se schoulila do Radomírovi náruče, mlčela. Chtěla pouze cítit jeho teplo…
tak dlouho, pokud to ještě půjde…
Zdálo se, jako by ji po kapkách opouštěl život a měnil její zlomené srdce v chladný kámen. Nemohla bez něho žít… Bez tohoto, tak blízkého člověka!… Byl její druhou polovinou, částí její existence, bez které nemohla žít. Nevěděla, jak bez něho bude žít?..
Nevěděla, jak dokáže, aby byla silná?.. Ale Radomír jí věřil. Předal jí POSLÁNÍ, které sám nestačil splnit. A ona se upřímně snažila, aby žila dál…
I přes nelidskou kázeň, další události si Magdalena téměř nepamatovala…
Byli tam cizí lidé, zachvácení nevysvětlitelným vztekem…
Byla to hrůza a bolest sledovat utrpení Radomíra…
Byla tu nepatrná naděje, která se v mžiku rozplynula…
A byl tu KŘÍŽ… Nelidský a hrůzný nástroj smrti.
Klečela pod křížem a do poslední chvíle se dívala Radomírovi do očí… Do okamžiku, kdy jeho čistá a silná duše opustila umírající tělo.
První horká kapka krve dopadla na truchlivou tvář Magdaleny a ta se v slzách zhroutila na zem. Pak dopadla druhá… Zůstala ležet, neschopná vstát, uvězněná v nejhlubším žalu… oplakávala svůj bol krvavými slzami. Najednou zasáhl prostranství divoký, zvířecí ryk… Byl to táhlý a pronikavý křik. Z tohoto křiku stydla krev v žilách a srdce probodávaly tisíce ledových střepin. To křičela Magdalena… Země jí odpověděla celým svým starým silným chvějícím se tělem. Pak se rozprostřela tma…
V němé hrůze se lidé rozprchli do všech stran, aniž by věděli, kam je jejich neposlušné nohy nesou. Jako slepí do sebe naráželi, prchali na všechny strany, zakopávali, padali, nevnímali, co se kolem děje… Ze všech stran se ozýval křik. Pláč a zmatek zahalil Lysou horu a lidé, kteří přihlíželi popravě si teprve teď uvědomili – opravdu vidí svůj čin…
Magdalena vstala. A znova se ozval divoký, nelidský křik, který prořízl unavenou Zem. V tu chvíli však zanikl v rachotu hromu, proměnil se v děsivé blesky a doslova zmrazil duši… Magdalena uvolnila Prastarou Sílu a požádala o pomoc pradávné Bohy…
Požádala Velké Předky.
Ve tmě jí vítr čechral nádherné zlaté vlasy a její křehké tělo obklopovala svatozář.
Děsivé krvavé slzy, které jí stékaly po bledých tvářích, ji proměnily k nepoznání… Téměř se podobala ukrutné Kněžce…
Magdalena volala… Lomila rukama a znovu a znovu volala své Bohy. Volala Otce, kteří právě ztratili nádherného Syna… Nemohla se jen tak vzdát… Chtěla Radomíra vrátit za každou cenu. Dokonce, i když se s ním nebude moci stýkat. Chtěla, aby žil… bez ohledu na všechno.
Bohové však neodpovídali… Magdalena tomu nemohla uvěřit! Nechtěla, aby umřel.
Nechtěla ho ztratit… Byla to oslepující bolest… Přímo nelidská.
Přistoupili přátelé – Rytíři Chrámu… Uctivě čekali, protože nebylo možné Magdalenu oddělit od mrtvého těla. Její žal byl hluboký a beznadějný, dotýkal se i zkušených a ostřílených…
Potom se dostavila otupělost. Neuvědomovala si, kdy ji odvedli stranou a posadili.
Neviděla, kdo naposledy umyl Radomíra… Uvědomovala si jen jedno – měl být vzkříšen!… A ona mu měla pomoct…
Nastala noc a nic se nezměnilo. Jeho duše s ní mluvila, ale ona stála otupělá, nic neslyšela, protože stále dokola volala Otce.. Ještě nic nevzdávala.
Nakonec, když začalo venku svítat, v místnosti se náhle objevila jasná zlatá zář – jakoby se najednou rozsvítilo tisíc sluncí! A v tomto světle se u vchodu objevila vysoká, vyšší než obyčejný člověk, postava… Magdalena okamžitě pochopila – přišel ten, koho tak horlivě a vytrvale celou noc volala…
Vstaň Radostný!.. – hlubokým hlasem pronesl příchozí. Toto už není tvůj svět. Ty jsi už v něm svůj život prožil. Ukážu ti tvou novou cestu. Vstaň, Radomíre!..
Děkuji ti, Otče.. – tiše pronesla Magdalena, která stále vedle něho. Děkuji, že jsi mě vyslyšel!
Stařec se dlouho a laskavě díval na křehkou ženu, která stála před ním. Pak se neočekávaně lehce usmál a velmi laskavě řekl:
Je to pro tebe těžké!.. Děsivé.. Odpusť mi, drahá, odvedu tvého Radomíra. Není mu souzeno, aby tu zůstal déle. Teď ho čeká jiný osud. Ty sama jsi to tak chtěla…
Magdalena pouze přikývla, že rozumí. Mluvit nemohla, téměř ji opustila veškerá síla.
Musela nějak přežít tyto poslední okamžiky, pro ni tak těžké.. Potom bude mít dost času truchlit nad zemřelým. Hlavní bylo to, že ON žil. A všechno ostatní už nebylo tak podstatné.
Ozval se překvapivý výkřik – Radomír stál a rozhlížel se, aniž si uvědomoval, co se stalo. Nevěděl ještě, že ho už čeká jiný osud, NEPOZEMSKÝ… Nechápal, proč ještě žije, i když si přesně pamatoval, že popravčí dokonale provedli svou práci…
Sbohem, Lásko moje… tiše zašeptala Magdalena. Sbohem, můj milovaný. Splním tvé přání. Žiješ jen.. Navždy budu s tebou.
Znovu se rozhořelo zlaté světlo, teď jako by se nacházelo venku. Radomír pomalu vyšel ze dveří za ním…
Všechno kolem bylo tak známé!.. I když vše vnímal velmi živě, Radomír nějak věděl – toto už nebyl jeho svět.. Pouze jedno ho ještě spojovalo se starým světem – byla to jeho žena… Jeho milovaná Magdalena….
Já se k tobě vrátím… určitě se k tobě vrátím… – velmi tiše si pro sebe řekl Radomír.
Nad hlavou mu jako ohromný „deštník“ vysel vajtman…
Obklopen paprsky zlatého světla se Radomír pomalu, ale jistě pohyboval za zářícím Starcem. Těsně před ochodem se náhle obrátil, aby ji naposledy uviděl… Aby si sebou odnesl její úchvatný obraz. Magdaleně se zatočila hlava. Zdálo se jí, že Radomír v tomto posledním pohledu poslal všechnu lásku, nashromážděnou za celou dobu, co byli spolu. Poslal ji, aby na něho nezapomněla.
Zavřela oči, chtěla to zvládnout… Chtěla, aby věděl, že je klidná. A když je otevřela – bylo po všem… Radomír odešel… Země ho ztratila, nebyl jí hoden. Začínal nový život, ještě neznámý život, a Marie zde zůstala i s povinnostmi k dětem… Její duše zůstala zraněná a osamělá, i když vždy milující a vytrvalá.
Magdalena křečovitě vzdychla a vstala. Neměla čas truchlit. Věděla, že Rytíři Chrámu brzy přijdou a předají Radomírovo mrtvé tělo Svatému Ohni a připraví jeho Duši na Věčnost.
Obrazy, si prosím, překopíruj. Nejde mi to.
Vidíte, skoro stejné obrazy. Autorem je slavný italský malíř Rafael Sancho (Raphael Sanzi/Santi)… Člověk má dojem, že někdo úmyslně „posunul“ druhý obraz níž, aby nebyl zobrazen „nebezpečný“ objekt – skvěle zobrazený „létající talíř“… Ve skutečnosti to byla absolutní pravda. Rafael byl velmi neobyčejný muž, který často odporoval církvi. Tak ho popsal ve svých spisech slavný Vassari – byl „ateistou s bohatou fantazií“… První obraz (vlevo) vytvořil umělec v posledním roce svého života (1520) a nazval ho „Odchod“. Svatá církev rozpoutala proti tomuto dílu obrovskou kampaň nevole a tento nádherný obraz byl odsouzen ke zničení. Proto se umělec rozhodl udělat si z papeže neškodnou legraci a namaloval druhý obraz tak, že celou kompozici obrazu posunul níž a uřízl vrchní (hlavní) část obrazu, na kterém zobrazil Krista tak, jak bylo dovoleno dle přísných pravidel té doby.
Druhý obraz pojmenoval „Proměna“ (Transfiguration)… Bohužel umělec zemřel dřív, než stačil dokončit druhý obraz – dokončili ho jeho nejlepší žáci a (dle přání učitele) věnovali Vatikánu. Papež měl radost z tohoto obrazu a nazval ho „jedním z nejlepších“ děl Rafaela…
***
Jako vždy se první objevil Joann… Jeho obličej byl klidný a spokojený. Ale v jeho hlubokých šedých očích Magdalena postřehla upřímnou účast.
Velké poděkování tobě, Marie… Vím, jak to pro tebe bylo těžké nechat ho odejít.
Odpusť nám všem, drahá…
Ne… nevíš, Otče… A nikdo to neví… – tiše zašeptala Magdalena, polykajíc slzy. Ale děkuji ti za účast. Prosím, řekni Matce Marii, že ON už odešel… Kteří žijí… Já za ní přijdu, hned jakmile se bolest trochu zmírní. Řekni všem, že ON ŽIJE…
Déle už to Magdalena nemohla vydržet. Neměla v sobě víc lidských sil. Zhroutila se přímo na zem a hlasitě se, téměř dětsky, rozplakala…
Podívala jsem se na Annu – stále jako z kamene. A po tvrdé mladé tváři jí stékaly potůčky slz.
Jak to mohli dovolit?! Proč ho hned nevzkřísili? To je tak nespravedlivé, mami!.. – zlostně na nás se Severem křičela Anna.
Byla ještě v podstatě dítě a nekompromisně požadovala na všechno odpověď. I když upřímně řečeno, také jsem cítila, že měli zabránit smrti Radomíra… Jeho přátelé… Rytíři Chrámu… Magdalena. Ale jak jsme mohli z naší doby posoudit to, co bylo v té době pro každého správné?.. Jsem jen člověk a tak jsem HO prostě chtěla vidět! Stejně, jako jsem chtěla vidět živou Magdalenu…
Právě proto jsem se nikdy nechtěla vracet do minulosti. Minulost nelze změnit (v žádném případě jsem to udělat nemohla) a nikoho nelze varovat před potížemi nebo nebezpečím. Minulost – byla prostě MINULOSTÍ, kdy se dávno událo všechno dobré i špatné a já jsem pouze mohla sledovat něčí dobře nebo špatně prožitý život.
A najednou jsem znovu uviděla Magdalenu, v noci seděla sama na břehu klidného jižního moře. Malé vlnky jemně omývaly její bosé nohy, jako by jí cosi našeptávaly o minulosti… Magdalena soustředně pozorovala obrovský zelený kámen, který klidně ležel na její dlani a o něčem velmi vážně přemýšlela… Zezadu k ní tiše přistoupil muž. Magdalena se prudce otočila, ale pak se hned usmála:
Kdy mně konečně přestaneš strašit, Radánku? A proč jsi tak smutný jako všichni!
Vždyť jsi mi to slíbil!.. Proč být zarmoucený, když ON žije?..
Nevěřím ti, sestro! – laskavě se usmál, ale přesto smutně pronesl Radan. To byl přesně on celý takový krásný a silný. Pouze v jeho posmutnělých modrých očích nebyly, tak jako v minulosti, radost a štěstí, ale odrážel se v nich hluboký stesk…
Nevěřím, že jsi se s tím smířila, Marie! Měli jsme ho zachránit, navzdory jeho přání!
Později by i on sám pochopil, jak silně se mýlil!.. Nemůžu si to odpustit! Srdceryvně zvolal Radan.
Zdálo se, že bolest ze ztráty bratra zcela ovládla jeho dobré, milující srdce a zahalila následující dny hlubokým smutkem.
Přestaň, Radánku, neotvírej ránu… – tiše zašeptala Magdalena. Tady, dobře se podívej co mi zanechal tvůj bratr… Radomír nás požádal, abychom to chránili.
Marie natáhla ruku a ukázala Klíč Bohů… Krystal se znovu začal pomalu a majestátně otvírat. Rozvíjející se krása krystalu předčila veškerou představivost Radana a on na něj okouzleně hleděl jako malé dítě, neschopen slova.
Radomír mě požádal, abychom ho chránili třeba i za cenu našich životů… I za cenu životů jeho dětí. Toto je Klíč Bohů, Radánku. Pokladnice Vědění. Nic podobného na Zemi není. Ano, myslím i daleko mimo Zem… – smutně pronesla Magdalena.
Všichni odejdeme do Doliny Mágů. Tam budeme učit… Začneme tvořit nový svět, Radánku. Světlý a Dobrý svět… – odmlčela se a dodala. Myslíš, že to zvládneme?
Nevím, sestro. Nezkoušel jsem to. Pokýval hlavou Radan. – Mám jiný úkol. Chránit Svetodara. A tam uvidíme… Možná se nám podaří vybudovat tvůj Dobrý Svět…
Radan se posadil vedle Magdaleny, na chvíli zapomněl na svůj smutek a nadšeně sledoval, jak se tento nádherný poklad třpytí a „staví“ podivuhodné vrstvy. Čas se zastavil, jako by litoval ty dva, kteří se ztratili ve svém žalu… A oni schouleni k sobě, osaměle seděli na břehu a fascinovaně sledovali, jak všechno kolem zalilo smaragdové moře… Na dlani Magdaleny nádherně hořel Klíč Bohů – který ji předal Radomír, úžasný „inteligentní“ krystal… Uplynulo několik dlouhých měsíců od toho smutného večera a během nich Rytíři Chrámu a Magdalena utrpěli ještě jednu těžkou ztrátu – náhle a brutálně byl zabit Volchv Joann, který pro ně byl nepostradatelným přítelem, Učitelem a věrnou a silnou oporou…
Rytíři Chrámu pro něj hluboce a upřímně truchlili. Jestliže po smrti Radomíra zůstala jejich srdce zraněná a rozhořčená, tak po smrti Joanna se svět pro ně stal chladný a neuvěřitelně cizí… Nebylo jim ani dovoleno, aby jeho znetvořené tělo pohřbili (jako bylo zvykem – spálením). Prostě ho zakopali do země, což Rytíři Chrámu nechápali. Tak Magdalena chtěla alespoň vykoupit(!) jeho uťatou hlavu, kterou však za žádnou cenu nechtěli vydat, protože ji považovali za velmi nebezpečnou – pro ně byl Joann velký Kouzelník a Čaroděj…
A tak se Magdalena nakonec rozhodla se smutným břemenem nejtěžší ztráty a malou dcerkou Vestou, chráněná šesti Rytíři, vydat se na nelehkou a dalekou cestu – do nádherné země Occitanie, kterou znala pouze Magdalena…
Další – byla loď… Byla to dlouhá a těžká cesta… I přes svůj hluboký žal, však byla Magdalena po celou dobu nekonečné cesty, na které jí doprovázeli Rytíři, vždy příjemná, klidná a spokojená. Rytíři Magdalenu obdivovali a táhlo je to k ní, když viděli její čistý, smutný úsměv a zbožňovali ji za její klid, který vnímali, kdykoli byli s ní… A ona jim s radostí dávala své srdce, protože věděla, jaká krutá bolest spálila jejich unavené duše a jak silně je trýznila smrt Radomíra a Joanna…
A když konečně dorazili do vysněného Údolí Mágů, všichni bez výjimky toužili pouze po jednom – odpočinout si a zapomenout na utrpení a bolest, tak jak to bylo pro každého možné.
Příliš mnoho drahého bylo ztraceno… Příliš vysoká byla cena.
Sama Magdalena, která odešla z Údolí Mágů jako malá desetiletá holčička, znovu vzrušeně „poznávala“ svou hrdou a milovanou Occitanii, kde všechno – každý kvítek, každý kámen, každý strom jí připomínal rodinu!.. Vzpomínala na minulost a dychtivě vdechovala bouřlivou „dobrou magii“ occitánského vzduchu a nemohla uvěřit tomu, že se nakonec vrátila Domů…
Toto byla její rodná zem. Její budoucí Světlý Svět, jeho vybudování slíbila Radomírovi. A v tuto chvíli si uvědomila hloubku svého žalu a bolesti jako ztracené dítě, které hledá u Matky ochranu, soucit a klid…
Magdalena věděla – aby uskutečnila slib, který dala Radomírovi, musí být klidná, silná, cítit jistotu. A zatímco ještě žila, uzamčená ve svém nejhlubším žalu si připadala k zbláznění sama…
Bez Radomíra byl její život prázdný, zbytečný a hořký… Teď on žil někde daleko, v neznámém nádherném Světě, kam se její duše nemohla dostat… Tohle všechno jí nestačilo, jako člověku, jako ženě!.. Bohužel, nikdo jí v tom nemohl pomoct.
Potom jsme ji znovu uviděli… Na vysokém útesu, zcela porostlém lučními květy, seděla osamělá Magdalena, s koleny přitisknutými k hrudi… Stalo se jí zvykem, že doprovázela západ – další obyčejný den, prožitý bez Radomíra… Věděla – že takovýchto dní bude mnoho a mnoho. A také věděla, že si bude muset zvyknout. Nehledě na všechnu tu hořkost a prázdnotu, Magdalena si velmi dobře uvědomovala – čekal ji dlouhý, nelehký život a prožít ho musí sama… Bez Radomíra. Nemohla si však pomoct, protože žil všude – v každé její buňce, v jejích snech i v přítomnosti, v každém předmětu, kterého se kdy dotkl.
Zdálo se, že vše kolem je naplněno přítomností Radomíra… A i kdyby si to sebevíc přála, nemohla se toho pocitu zbavit.
Večer byl tichý, klidný a teplý. Večerní příroda ožívala po denním horku a všude kolem se rozprostírala charakteristická vůně lučních květů a jehličí… Magdalena se zaposlouchala do monotónních zvuků prostého lesního světa – byl překvapivě tak jednoduchý a klidný!.. Poblíž v křoví hlasitě bzučely včely, zmoženy letním horkem. Také ony, jinak velmi pracovité, se ukryly před letním žárem a teď spokojeně nasávaly životadárný večerní chlad. Malý barevný ptáček si nebojácně sedl na teplé rameno Magdaleny, cítíc lidskou dobrotu, a vděčně zazpíval stříbřitým trylkem…
Ale Magdalena si toho ani nevšimla. Opět se vrátila do důvěrně známého světa svých snů, do světa, kde ještě žil Radomír… A znovu na něho vzpomínala… Jeho neuvěřitelnou dobrotu… Jeho úžasnou radost ze Života… Jeho zářivý úsměv a pronikavý pohled jeho modrých očí… A jeho naprostá víra ve správnost zvolené cesty. Vzpomínala na krásného silného muže, který si už jako dítě dokázal podmanit davy!..
Vzpomínala na jeho lásku… Teplo a věrnost jeho velkého srdce… Všechno toto už zůstalo jen v její paměti, bez ohledu na čas, aniž by zapomínala. Všechno to bylo stále živé a… nesmírně bolestivé. Někdy se jí dokonce zdálo – ještě malinko a přestane dýchat… Ale dny ubíhaly. A život pokračoval dál. Byla povinna splnit Radomírův DLUH. Proto také přestala myslet na svá přání a tužby.
Velmi jí také scházel syn Svetodar, který zůstal s Radanem v dalekém Španělsku.
Magdalena věděla – pro něho to bylo ještě těžší… Byl ještě velmi mladý na to, aby pochopil a smířil se s takovou ztrátou. Přesto ale věděla, že i přes hluboký žal, on nikdy neukáže svou slabost před cizinci. Byl Radomírovým synem… A tím byla určena jeho síla.
Opět uběhlo několik měsíců. A tak postupně, jako tomu bývá i u nejhlubšího žalu, Magdalena začala pomalu ožívat. Jak se zdálo, nastal ten správný čas vrátit se mezi živé…
Nakonec byl vybrán malý hrad Monségur, nejmagičtější místo v Údolí (protože byl postaven na „vrcholu přechodu“ do jiných světů) a Magdalena se sem pomalu začala stěhovat i se svojí maličkou dcerkou. Pomalu začal ožívat jejich nový, neznámý ještě, Domov…
A konečně, aby mohla splnit naléhavé Radomírovo přání, začala Magdalena pomalu přijímat své první žáky…
Byl to asi jeden z nejlehčích úkolů, protože každý člověk na tomto nádherném kousku země byl více, či méně nadaný. A tak se téměř každý chtěl učit. Takže velmi brzo měla Magdalena několik stovek pilných studentů. Potom toto číslo přerostlo v tisíce… A tak velice rychle ovládlo celé Údolí Mágů její učení. A tak přijímala stále více žáků, aby unikla svému smutku a byla neskutečně šťastná, jak dychtivě se okcitánci učí! Věděla – že by Radomír z toho měl velkou radost… a přijímala ještě více žáků.
Odpusť, Severe, ale jak mohli Volchvové s tímto souhlasit?!. Vždyť tak pečlivě ochraňují přede všemi své Poznání? Jak to, že Vladyko toto všechno dopustil? Vždyť Magdalena učila všechny, bez rozdílu?
Vladyko s tím nikdy nesouhlasil, Izidoro… Magdalena a Radomír šli proti jeho vůli, zpřístupnili tyto vědomosti lidem. A já sám do této chvíle nevím, kdo z nich měl pravdu…
Sám jsi viděl, jak dychtivě přijímali tyto Vědomosti okcitánci! A zbytek Evropy stejně! – zvolala jsem překvapeně.
Ano… Ale viděl jsem i jiné – jak byli zničeni… A to znamená – nebyli na toto připraveni.
A kdy, podle tebe, budou lidé „připraveni“?.. rozkřikla jsem se. – Nebo se to nestane nikdy?!.
Stane se to, moje přítelkyně… myslím. Ale jen když si lidé konečně uvědomí, že jsou schopni uchránit ty samé Vědomosti… – najednou se Sever neočekávaně dětsky usmál. – Magdalena a Radomír žili v budoucnosti, víš… Snili o krásném Jediném Světě… Světě, kde by byla jedna společná Víra, jeden vládce, jedna řeč… Nezáleží na tom, učili… Neposlechli Volchvi… Nepodřídili se Vladyko… A při tom všem dobře věděli – že ani jejich vzdálení pravnuci nezažijí ten nádherný „jediný“ svět. Oni prostě bojovali… Za světlo. Za vědění. Za Zemi. Takový byl jejich Život… Oni ho prožili, aniž by zradili.
A znovu jsem se ponořila do minulosti, kde stále ještě žil tento úžasný a jedinečný příběh…
Pouze jeden smutný obláček vrhal stín na Magdaleninu rozjasňující se náladu – Vesta hluboce trpěla od smrti Radomíra a nebylo ji možno ničím „rozveselit“. Když plně pochopila, co se stalo, zcela uzavřela své malinké srdíčko před okolním světem a prožívala svůj žal a bolest sama v sobě, aniž by k sobě pustila i svoji milovanou maminku, světlou Magdalenu. A tak se celé dny neklidně toulala a nevěděla, jak se vypořádat s touto hlubokou bolestí. A také nebyl na blízku ani bratr, se kterým se Vesta naučila dělit o radosti i starosti. Byla ještě příliš malá na to, aby zvládla tak hluboký žal, který nečekaně dopadl na její křehká dětská ramena.
Nesmírně postrádala milovaného, pro ni nejlepšího tatínka na světě a vůbec nemohla pochopit to, kde se vzali ti krutí lidé, kteří ho nenáviděli a kteří ho také zabili?..
Už nikdy neuslyší jeho veselý smích, už nikdy nepůjdou na nádhernou procházku…
Nezůstalo zcela nic z jejich vřelého a radostného společenství. A Vesta hluboce, zcela dospěle trpěla… Zůstaly jí pouze vzpomínky. A ona chtěla aby byl naživu!.. Byla ještě příliš malá na to, aby se spokojila jen se vzpomínkami!.. Ano, velmi dobře si pamatovala, jak stočená do klubíčka v jeho silných pažích, se zatajeným dechem poslouchala neuvěřitelné příběhy, chytala každé slovo, aby jí nic podstatného neuniklo… A teď její zraněné srdíčko chtělo tohle všechno zpátky! Tatínek byl její pohádkový hrdina… To byl jejich báječný svět, oddělený od ostatních, ve kterém žili jen oni dva… A teď tento svět přestal existovat. Zlí lidé ho zničili a zůstala po něm pouze hluboká rána, kterou ona sama nedokázala vyléčit.
Všichni dospělí kolem Vesty se ji snažili rozptýlit, jak jen uměli, ale malinká nikomu nechtěla otevřít své truchlící srdce. Jediný, kdo by pravděpodobně mohl pomoct byl Radan.
Ale ten se nacházel daleko, spolu se Svetodarem. Nicméně byl s Vestou ještě jeden člověk, který se jí ze všech sil snažil nahradit strýce Radana. Tohoto člověka pojmenovali Zrzavý Simon – veselý Rytíř s jasně červenými vlasy. Přátelé ho tak nazvali podle jeho neobvyklé barvy vlasů, a Simon si z toho nic nedělal. Byl usměvavý a veselý, pravda, vždy připravený zastoupit nepřítomného Radana. A přátelé ho za to měli rádi. Byl „katalyzátorem“ problémů, kterých v životě Rytířů v té době bylo velmi, velmi mnoho…
Zrzavý Rytíř se trpělivě věnoval Vestě, každý den s ní chodil na krásné dlouhé procházky a postupně se stal maličké opravdovým důvěrným přítelem. A také v malém Monséguru si na něho brzy zvykli. Stal se obvyklým, vítaným hostem, kterého měl každý rád pro jeho vstřícnou, klidnou povahu a vždy dobrou náladu. Pouze sama Magdalena se chovala k Simonovi obezřetně, i když si sama neuměla vysvětlit proč… Radovala se ze všech nejvíc, když viděla Vestu šťastnější a šťastnější, ale zároveň se nemohla zbavit podvědomého pocitu nebezpečí, které přicházelo od Rytíře Simona. Věděla, že by měla cítit pouze vděčnost, ale úzkost nepřecházela. Magdalena se velmi snažila nevěnovat pozornost svým pocitům, měla se pouze radovat z proměny Vesty, silně doufajíc, že žal dcerušky časem odezní tak, jak začal ustupovat v ní samotné… A pak zůstane v jejím ztrápeném srdíčku hluboká světlá touha po mrtvém dobrém tatínkovi… A ještě zůstanou vzpomínky… Čisté a trpké tak, jak někdy bývá trpký nejčistší a nejsvětlejší ŽIVOT…
Svetodar často posílal své mamince dopisy a jeden z rytířů Chrámu, který ho v dalekém Španělsku ochraňoval i s Radanem, vozil tyto dopisy do Údolí Mágů, odkud zase přivážel nejnovější zprávy. Tak žili, navzájem odloučeni a mohli jen doufat, že možná někdy přijde ten šťastný den, a se opět setkají… Bohužel, ale nevěděli, že tento šťastný den pro ně nikdy nenastane…
Po všechny ty roky po smrti Radomíra hýčkala Magdalena ve svém srdci sen – vypravit se někdy do daleké Severní země, aby uviděla zem svých předků a navštívila tam Radomírův dům… Navštívit zemi, kde vyrůstal pro ni nejdražší člověk. A ještě sem chtěla vrátit Klíč Bohů. Pouze věděla – že takto to bude správně… Ona sama HO musí vrátit do jeho rodné země, aby byl v bezpečí.
A život ubíhal, jako vždy, velmi rychle a Magdalena neměla čas, aby uskutečnila svůj plán. Osm let po smrti Radomíra přišla pohroma… Magdalena intenzívně cítila, že něco přijde, trpěla, ale nemohla pochopit příčinu. Jako jedna z nejsilnějších Vědyň, nemohla znát svůj Osud, i kdyby sebevíc chtěla. Její Osud byl před ní skryt, a proto byla nucena žít svůj život naplno, bez ohledu na to jako složitě a těžce se projevoval…
Mami, proč všechny Vedyně a Veduni nemůžou znát svůj Osud? Jak je to možné?..
pobouřeně pronesla Anna.
Myslím, že je to proto, abychom se nesnažili změnit to, co je nám předurčeno, moje milá – nepříliš jistě jsem odpověděla.
Pokud jsem si vzpomínala, už od dětství jsem nesnášela tuto nespravedlnost! Proč jsme museli jako Vědoucí podstupovat takovýto test? Proč jsme ho nemohli změnit, když jsme to uměli?.. Odpovědět na tuto otázku nám, zřejmě, nikdo nedokázal. Takový byl náš Život a prožít jsme ho měli tak, jako ho pro nás někdo určil. Prostě jsme ho mohli prožít šťastněji, kdyby nám ti „nahoře“ umožnili znát svůj Osud!.. Bohužel takovou možnost jsem neměla (dokonce ani Magdalena).
A ještě, Magdalenu stále více a více znepokojovaly pomluvy, které se začaly šířit…
pokračoval Sever. – Mezi jejími studenty se najednou začali objevovat podivní „kataři“, kteří tiše nabádali ostatní k „nekrvavému“ a „pokornému“ učení. To znamenalo – vyzývali žít bez boje a odporu. Bylo to všechno podivné a v žádném případě to neodráželo učení Magdaleny a Radomíra. Cítila z toho podvod, cítila nebezpečí, ale setkat se alespoň s jedním z „nových“ Katarů se jí nikdy nepodařilo… V duši Magdaleny se objevily obavy… Někdo velmi chtěl, aby Katar byl bezmocný!.. Zasít do jejich smělých srdcí pochybnosti. Kdo to potřeboval?
Církev? Věděla a vzpomínala, jak velmi rychle umíraly velmi silné a krásné státy, když na chvilku přestaly bojovat a spoléhaly se na cizí vstřícnost!.. Svět je stále ještě nedokonalý… A v tomto světě bylo třeba umět bránit svůj dům, svoji víru, svoje děti a dokonce i lásku. Proto také Kataři Magdaleny byli zpočátku válečníci a to zcela odpovídalo jejímu učení. Vždyť ona z nich nikdy nedělala stádo mírných a bezmocných „ovcí“ právě naopak – Magdalena vytvářela mohutná společenství Bojových Mágů, jejichž cílem bylo VĚDĚT a také – ochraňovat svoji zem a lidi, kteří tu žili. To byl také důvod, proč její Kataři, Rytíři Chrámu, byli stateční a silní lidé, hrdě nesoucí Veliké Znalosti Nesmrtelných.
Když Sever uviděl můj protest, usmál se.
Nediv se, moje přítelkyně, jak víš, všechno staré se na Zemi přirozeně vyvíjí – všechno se přepisuje do pravdivé Historie, všechno přetvoří nejbystřejší lidé… Tak to bylo, a myslím, že tak to bude vždy… A to je také důvod proč i z dob Radomíra, od bojových a hrdých prvních (a opravdových) Katarů, dnes zůstalo, bohužel, pouze bezmocné Učení Lásky, postavené na odříkání.
Oni se přece nebránili, Severe! Neměli právo zabíjet! Četla jsem o tom v deníku Esklarmond.!.. A ty sám jsi mi o tom říkal.
Ne, moje přítelkyně, Esklarmod vydávali už „noví“ kataři. Vysvětlím ti to…
Omlouvám se, ale neřekl jsem ti pravou příčinu záhuby tohoto nádherného národa. Nikdy jsem ji nikomu nesvěřil. A opět se zřejmě ukazuje „pravda“ staré Meteory… Příliš hluboko se ve mně usadila…
Ano, Izidoro, Magdalena učila Víře v Dobro, učila Lásce a Světlu. Ale ještě učila BOJI, za dobro a světlo! Tak jako Radomír i ona učila statečnosti a odvaze. Vždyť zejména po smrti Radomíra se kolem ní shromáždili rytíři z celé tehdejší Evropy, tak jak zejména z ní cítili smělé srdce Radomírovo. Vzpomínáš si, Izodoro, vždyť ještě jako mladík Radomír vyzýval k boji? Vyzýval bojovat za budoucí, za děti, za Život?
A proto první Rytíři Chrámu, kteří se podrobili vůli Magdaleny, v průběhu let do sebe vstřebali věrnou a loajální pomoc – okcitánských rytířů-válečníků. Řady Templářů rychle rostly a přijímaly mezi sebe ty, kteří si to přáli i ty kteří si to zasloužili. Brzy téměř všichni muži ze šlechtických okcitánských rodin patřili k Chrámu Radomíra. Ti, kteří pobývali v dalekých zemích, se na příkaz rodiny vrátili, aby naplnili bratrství Rytířů.
I přes jejich velkou zaneprázdněnost, prvních šest Rytířů Chrámu, kteří přijeli s Magdalenou zůstali jejími nejmilejšími a nejvěrnějšími učedníky. Nejen proto, že znali Radomíra, ale i z toho prostého důvodu, že mnoho let žili společně, takže se mezi nimi vytvořilo velmi silné přátelské pouto, proto také tito Rytíři byli Magdaleninu srdci nejbližší.
Sdílela s nimi Poznání, která neznal nikdo jiný. Oni byli skutečnými Bojovníky Radomíra… A právě oni se stali kdysi prvními opravdovými Mágy Údolí…
Opravdoví byli skvělí válečníci a nejmocnější mágové, Izidoro, takže se stali mnohem silnější, než kterýkoli jiný žijící (kromě některých Volchvů, samozřejmě). Marie jim svěřila životy svých dětí, věřila jim. A jednoho dne cítila, že není něco v pořádku, tak, aby zabránila potížím, rozhodla se svěřit jim tajemství Klíče Bohů… To, jak se později ukázalo, byla krutá a smrtelná chyba, která během staletí zničila Velkou Říši Poznání a Světla… Čistou a nádhernou Říši Katarů.
Díky kruté zradě (s pomocí církve) jednoho z blízkých přátel, po brutální smrti Magdaleny, se Katar postupně změnil tak, že ze silných a hrdých válečníků se stali bezbranní a bezmocní… A tak se stala Říše Slunce a Světla lehce zranitelná a dostupná. No a církev, stejně jak tomu bylo v té době, tiše a klidně pokračovala ve své špinavé práci, nadále posílala do Okcitánie desítky „nových“ katarů, kteří „skrytě“ našeptávali ostatním, jak překrásný bude jejich život bez boje, jak čisté budou jejich světlé duše bez prolévání krve. A kataři naslouchali těmto krásně znějícím slovům a úplně zapomínali, co je kdysi učila jejich Zlatá Marie…
Opravdu pro klidný a láskyplný národ, jakými byli okcitánci, bylo mnohem přijatelnější učení bez krveprolití. Takže se jim po nějaké době zdálo, že právě tomu je učila Magdalena. Asi to tak bude správné. Pouze nikoho ani nenapadlo, zamyslet se alespoň na okamžik a ptát se: PROČ se toto začalo vyučovat až po brutální smrti Zlaté Marie?..
A tak se v průběhu let změnilo učení Radomíra a Magdaleny v bezradné Velké Poznání, které neměl kdo zachovat a zachránit… A tak se „noví“ Kataři vzdali, čímž sebe, své děti, své ženy vydali na milost a nemilost ohni a církvi… A tak bylo upáleno tisíce Dětí Magdaleny, aniž by se bránili, nebo proklínali své vrahy. Byli upalováni a při tom snili o vysokém hvězdném nebi, kde se setkají se svojí Marií…
Jak se to mohlo stát, Severe?!. Řekni mi to, jestli to můžu vědět…
Sever smutně pokýval hlavou a pokračoval.
Je to všechno neuvěřitelně hloupé a urážlivé, Izidoro, tak hloupé, že se tomu někdy nechce ani věřit…
Vzpomínáš si, jak jsem ti říkal, že jednou Magdalena seznámila své nejbližší Rytíře Chrámu s tajemstvím Klíče Bohů? – Přikývla jsem. – V té době ještě, bohužel, nikdo z Rytířů Chrámu nevěděl, že jeden z nich je od samého počátku chráněncem „temných“, ačkoli o tom sám nevěděl.
Jak je to možné, Severe?!. – rozhořčeně jsem vykřikla. Jak je možné, že člověk necítí, že dělá něco špatně?
Nemůžeš přece bojovat s tím, co nevidíš, nebo čemu nerozumíš, je to tak Izidoro? – Sever nevěnoval sebemenší pozornost mému rozhořčení a pokračoval. Právě i on – neviděl a necítil to, že jeho mozek ovládli „temní“, kteří si ho vybrali jako bezmocnou „oběť“. A když přišel čas „temných“, přesně vykonal „rozkaz“, nehledě na pocity a přesvědčení uvězněného muže.
Vždyť Rytíři Chrámu byli tak silní! Jak to, že kdokoli je mohl tak ovládat? !…
Jak vidíš, Izidoro, být silný a vzdělaný není vždy dostačující. Někdy „temní“ objeví u zamýšlené oběti něco, co prostě nemá. A tato oběť žije čestný život do té doby, pokud nespáchá nějaký zločin a v tu chvíli se stane loutkou v rukách „Přemýšlejících Temných“. A to i v případě, že „oběť“ provede nějaký čin a vůbec si to neuvědomuje… To je hrozný konec, Izidoro. Nepřál bych to nikomu…
To znamená, že – tento rytíř si neuvědomoval, jaké zlo zapříčinil ostatním?
Sever odmítavě zavrtěl hlavou.
Ne, moje přítelkyně, neuvědomoval si to do své poslední minuty. Tak i zemřel, věřil, že prožil dobrý život. Nikdy nedokázal pochopit, proč se od něj jeho přátelé odvrátili a proč byl vykázán z Okcitánie. Bez ohledu na to, jak se mu to snažili vysvětlit… Chceš slyšet, jak došlo k této zradě, moje přítelkyně?
Pouze jsem přikývla. A Sever trpělivě pokračoval ve vyprávění tohoto úžasného historického příběhu…
Když se církev dozvěděla, prostřednictvím téhož rytíře, že je Magdalena ještě Ochranitelkou Krystalu Poznání, „svaté otce“ posedla zdrcující touha po tom, aby se jim do rukou dostala tato neuvěřitelná síla. A tím se ještě tisíckrát znásobila jejich touha zničit Zlatou Marii.
„Svatí otcové“ vymysleli velkolepý plán. V den, kdy měla zemřít Magdalena, obdržel její rytíř, který zradil, od církve dopis, jakoby psaný přímo Magdalenou. V této nešťastné „zprávě“ Magdalena „zapřísahala“ první Rytíře Chrámu (své nejbližší přátele), aby už nikdy více neužívali zbraně (ani při obraně!), ani žádný jiný způsob, který znali a který by mohl zmařit jakýkoli cizí život. Jinak – psalo se ve zprávě – při neuposlechnutí, Rytíři Chrámu ztratí Klíč Bohů… protože ho nebudou hodni.
To bylo absurdní!!! Jednalo se o falešné zprávy, které jim někdo předkládal! Ale Magdalena už s nimi nebyla… A nikdo se jí nemohl už na nic zeptat.
Severe, nemohli s ní po smrti mluvit? – divila jsem se. Protože, pokud já vím, tak mnozí Mágové mohou s mrtvými komunikovat?
Ne všichni, Izidoro… Mnozí mohou vidět bytosti po smrti, ale ne všichni jim mohou dobře rozumět. Pouze jeden z přátel Magdaleny s ní mohl svobodně komunikovat. A právě on zahynul pár dní o její smrti. Svou podstatou k nim přicházela a doufala, že ji uvidí a pochopí… Přinášela jim meč, aby pochopili, že je nutné bojovat.
Na nějaký čas se stanovisko Znajících (Dokonalých) přiklánělo na jednu, nebo na druhou stranu. Bylo jich teď mnohem více, a zbytek (nově příchozí) nikdy neslyšeli o Klíči Bohů. Bylo jim řečeno i o „dopise Magdaleny“, s tím, že není určen pro jejich uši. Někteří noví Znající (Dokonalý) chtěli žít pokojný život, raději věřili „dopisu“ Marie. A ti, kteří byli srdcem a duší oddáni Magdaleně a Radomírovi, nemohli uvěřit této nehorázné lži… Ale i oni se báli, aby neudělali chybu ve svém rozhodnutí a Klíč Bohů, o kterém věděli velmi málo, mohl jednoduše zmizet. Závažnost jejich důvěrné Povinnosti je tiskla na srdci i mysli a zrodila v nich na nějaký čas nejistotu a pochybnosti…
Rytíři Chrámu se s úzkostí v srdci, avšak upřímně ptali jak přijmout toto nepochopitelné „poselství“. Zejména proto, že bylo jakoby posledním přáním, poslední prosbou jejich Zlaté Marie. A bez ohledu na to, jak zvláštní byla tato prosba, byli nuceni se jí podřídit. Přestože to byli její nejbližší Rytíři… Tak, jak kdysi vyplnili poslední Radomírovo přání. Klíč Bohů teď zůstal u nich. A ručili za něj svými životy…
Právě pro ně, první Rytíře Chrámu, to všechno bylo velice těžké – velmi dobře věděli a znali – Radomír byl Bojovník, stejně tak jako i Marie. A nic na světě je nemohlo odvrátit od jejich původní Víry. A nic je nemohlo donutit, aby zapomněli to, že jsou opravdovými Katary.
A první Rytíři Chrámu s mnohými nově příchozími Rytíři se rozhodli, že se nevzdají.
S vědomím, že možná jdou proti poslední vůli Zlaté Marie, prostě nemohli jen tak složit zbraně a proto patnáct let po smrti Magdaleny, vyslala církev své věrné sluhy, aby navždy „zničili“ Katary… Smést je z tváře Okcitánie, aby už nikdy více nevyrostly výhonky jejich světlé Víry, aby si nikdo víc na Zemi nepamatoval jejich Dávné a Čisté Poznání…
Ale počet Rytířů Chrámu byl velmi malý, ve srovnání s vlastní „ďáblovou armádou“ a Templáři umírali po stovkách, když bojovali proti desítkám tisíc…
Z celého srdce upřímně věřili, že Marii nezradí.
Věřili, že mají pravdu, bez ohledu na požadavky přátel, bez ohledu na tlak ze strany „nových“ katarů. Brzo zůstal jen malý počet Rytířů Chrámu. Stejně tak jako v Okcitánii nezbyli opravdoví Kataři…
A později si téměř už nikdo nevzpomínal, že když žila Zlatá Marie, toto Učení bylo úplně jiné… Bylo silné, bojovné a hrdé.
V duši jsem měla smutek a chlad. Může někdo, kdo byl s Marií tolik let, může ji nakonec tak neuvěřitelně zradit?..
Severe, můžeš mi říct víc podrobností o této zradě? Nemůže to pochopit ani mé srdce, ani duše. Dokonce ani moje hlava to nechápe…
Myslím, že bude lepší, když ti všechno ukážu, Izidoro, – zamyšleně odpověděl Sever.
Uprostřed malé kamenné místnosti osaměle stál ohromný, kulatý, velmi starý kamenný stůl. Zabíral veškerý prostor. Na vnější straně byl stůl ohlazen častými doteky lidských rukou. Zdálo se, že mnoho osudů tu bylo rozhodnuto, mnoho lidských strastí „slyšel“, během svého dlouhého života…
Kolem stolu sedělo sedm lidí. Byli to staří přátelé Magdaleny a Radomíra, první Rytíři Chrámu. Sedmý mezi nimi byl Radan… Když prostřednictvím posla uslyšel, jak krutě a nelidsky zemřela Magdalena a jeho mladá neteř – Vesta, Radan nevydržel a přijel. Svetodara (který chtěl jet za každou cenu s ním) nechal na starost svým španělským přátelům, cestou uštval několik koní, ale ochránit Marii bylo už pozdě. Přátelé pro ni a Vestu vystrojili pohřební hranici a svobodné duše Zlaté Marie a její milované dcerky odešly tam, kde se teď nachází jejich nový Domov…
V roce 2009, když jsem pobývala v Okcitánii, jsem se dozvěděla, že Duše (Podstata) Magdaleny ještě neopustila naši Midgard-Zemi. Co po dlouhá staletí tady chránila, velmi cenného a drahého – chránila pro lidi Klíč Bohů… A kolik všemožných „nálezců“ by ho chtělo dostat, ale Magdalena dodržela slib, který dala Radomírovi – chránila ho svým životem, i potom, když zemřela.
Rytíři zarytě mlčeli. Co se dalo říct, aby se ztišil jejich žal? Jejich Zlatá Marie zemřela… Byli ochotni pro ní zemřít, položit za ní svůj život. Ale zemřela ONA… Už se nedalo nic změnit, nic udělat. Psal se rok 1094 od smrti neznámého proroka…
Kterého nejsvětější církev prohlásila za velikého trpícího „syna Božího“. Magdaleně v okamžiku smrti bylo teprve dvacet devět let…
Nakonec, když se Radan vzpamatoval, řekl:
Řekni, nám Simone, jak je možné, že právě ty jsi byl v ten samý den dvakrát za Magdalenou? A právě tobě předala svůj dopis. Vždyť ona nikdy nepsala dopisy. Pouze mně a Svetodarovi. Ty přece dobře víš, že – Magdalena s námi vždy mluvila. Nikdy neřešila nic důležitého sama! Vážila si nás a milovala nás a nikdy by s ničím takovým nesouhlasila.
Jeden z rytířů byl velmi nervózní a nešťastný. K mému velkému překvapení, byl to ten samý, vždy veselý a usměvavý „přítel“ Vesty – Zrzavý Simon… Magdalena měla pravdu – přinesl utrpení… aniž si to uvědomoval. Simon se ostražitě díval na ostatní, aniž by věděl, jak vydržet tento slovní útok. Co říct, aby ho pochopili?
Simone, tak jak můžeš vysvětlit tento „dopis“? Stále opakoval Radan.
Už jsem vám říkal, že nevím! – Rozmrzele vykřikl Rytíř. Já, blázen, jsem se vás snažil najít co nejdříve. A za odměnu jsem dostal nedůvěru! Myslím, že žárlivost vám zahalila oči.
Jinak byste mně tak nespravedlivě neuráželi!
Rozzlobený Simon držel v rukách malý bílý lístek papíru, který byl celý popsaný dokonalými významnými runami – údajný „dopis“ Magdaleny… Všichni ostatní byli očividně zmateni – znali se navzájem tak dlouho, že uvěřit ve zradu jednoho z nich, bylo opravdu nemožné… Tak proč se stalo něco takového?!. Konec konců Marie nikdy neudělala to, aby je rozdělila, když chtěla projednat něco důležitého! Vždycky všechno projednávali společně. A tato „zpráva“ postavila veškeré učení Katarů na hlavu a dramaticky měnila smysl toho, co tak dlouho učila Magdalena. Nebylo to všechno přinejmenším opravdu velmi zvláštní?..
Odpusť, Simone, nechtěli jsme tě obviňovat. Ale věci jsou opravdu nepochopitelné. – Zdrženlivě pronesl jeden z rytířů Chrámu. – Jak to, že právě ty jsi byl s Marií ve chvíli, kdy psala tento nešťastný dopis? A jak je možné, že právě ty jsi byl ve svaté jeskyni ve chvíli, kdy byly zabity?! A o něco klidněji dodal: – Říkala něco?
Ne, neříkala… Pouze poprosila, abyste si toto všichni přečetli. – Rozmrzele odvětil Simon. – Kdyby nezemřela, možná, že by se to mohlo zdát divné!? Možná je to moje chyba, že jsem tam byl právě v té chvíli? A jestli bych JE já nenašel, možná ještě teď byste nevěděli, co se stalo!..
Bylo velmi těžké ho soudit, aniž bychom znali pravdu. Oni všichni byli Rytíři Radomíra. Všichni byli nejbližší přátelé, kteří společně bojovali a společně prošli nebezpečnou a dlouhou cestu… Bez ohledu na to, jak se Rytíři snažili myslet pozitivně, to co se stalo je znepokojovalo – a velmi neobvykle to do sebe všechno zapadalo…
Ohromeně jsem stála a nemohla uvěřit tomu, že tato nádherná Říše na Zemi byla tak neuvěřitelně snadno zničena!.. Znovu, byla to zcela jiná doba. Těžko jsem mohla posoudit, jak silní byli tehdy lidé. Ale Kataři přece měli to nejčistší hrdé srdce, které se nikdy nevzdalo a dovolovalo jim jít hrdě na hranici, kde byli upáleni. Jak mohli uvěřit, že by něco takového Zlatá Marie dovolila?..
Úmysl církve byl, pravda, ďábelsky geniální… Na první pohled se zdálo, že právě ona přinášela „novým“ Katarům pouze lásku a dobro, právě proto, že nedovolila nikoho zabít.
Bylo to pouze na první pohled… Ve skutečnosti toto „nekrvavé“ učení zcela odzbrojilo Katary a učinilo je zcela bezmocnými proti kruté a krvežíznivé armádě Papeže. Pokud tomu dobře rozumím, církev je nenapadla, do té doby, pokud byli Kataři ještě válečníci. Po smrti Zlaté Marie a geniálního plánu „svatých“ otců, bylo třeba ještě chvilku počkat, až se Kataři podle svého přání stanou bezmocnými. A potom na ně – zaútočit… Už se nikdo nebude bránit. Protože Rytířů Chrámu zůstane už jen malá hrstka. A porazit Katary bude velmi snadné. A tak si neumažou od krve své jemné a pěstěné ruce.
Z těchto myšlenek jsem byla smutná… Všechno bylo tak snadné a prosté. Ale velmi děsivé. Abych se na chvíli oprostila od smutných myšlenek, zeptala jsem se:
Viděl jsi někdy Klíč Bohů, Severe?
Ne, moje přítelkyně, viděl jsem ho pouze prostřednictvím Magdaleny, jako jsi ho teď viděla ty. Ale mohu ti říct jedno, Izidoro, nemůže se dostat do „temných rukou“, i kdyby to stálo jakoukoli lidskou oběť. Protože potom by už nebylo nic, co se nazývá – Midgard… Je to příliš mnoho energie. A pokud by se dostala do rukou Přemýšlejících Temných, nikdo a nic už nezastaví jejich vítězné tažení po ostatních Zemích… Vím, jak je těžké pochopit to srdcem, Izidoro. Někdy musíme myslet v širších souvislostech. Jsme nuceni přemýšlet za všechny přicházející… a dohlédnout na to, aby najisto měli kam přijít…
Kde je teď Klíč Bohů? Ví to někdo, Severe? – neočekávaně vážně se zeptala Anna, která dosud mlčela.
Ano, Aničko, částečně – vím. Bohužel, ti o tom nemohu říct… Jednou věcí jsem si jist, že jednou přijde den, kdy ho lidé budou opět hodni, a Klič Bohů se znovu rozzáří na vrcholu Severní Země. Do té doby přejde nejedna stovka let…
Ale my stejně brzo zemřeme, čeho se bojíš, Severe? – přísně pronesla Anna. – Řekni nám to, prosím!
Překvapeně se na ni podíval a za chvíli pomalu řekl.
Máš pravdu, drahá. Myslím, že si to zasloužíte vědět… Po brutální smrti Zlaté Marie, Radan odvezl Klíč Bohů do Španělska, aby ho předal do rukou Svetodara. Věřil, že i když je Svetodar ještě mladý, ochrání jemu svěřený poklad. Bude-li třeba i za cenu svého vlastního života. Mnohem později, když byl už dospělý člověk, vydal se Svetodar na cestu Poutníka a vzal sebou tento úžasný poklad. A pak, po dlouhých a složitých šesti desetiletích, když se vracel domů, rozhodl se, že ze všeho bude nejbezpečnější a nejsprávnější nechat Klíč Bohů tam, v Severní Zemi, aby předešel možným problémům v jeho rodné Okcitánii. Nevěděl, co nového ho doma čeká. A riskovat s Klíčem Bohů nechtěl. Znamená to, že Klíč Bohů se celou tu dobu nacházel v Severní zemi? – jako by se v tom utvrzovala v tom, co slyšela, vážně řekla Anna.
To, bohužel, já nevím, drahá. Od té doby nevím nic nového. Řekni mi, Severe, nechtěl bys teď vidět novou budoucnost?.. Nechtěl bys na vlastní oči vidět novou Zemi?.. – neudržela jsem se.
Nemám na to právo, Izidoro. Už jsem tady svůj čas prožil a musím jít Domů. Už je načase. Viděl jsem tu mnoho bolesti, mnoho ztraceného. Počkám na tebe, moje přítelkyně. Jak jsem ti už říkal, můj vzdálený svět je i tvůj. Pomůžu ti vrátit se domů…
Cítila jsem se zcela ztracená, nevěděla jsem, co se děje… Nebyla jsem schopna pochopit moji milovanou Zemi, ani lidi, kteří zde žili. Dostali úžasné VĚDĚNÍ a oni místo toho, aby se učili, bojovali o moc, zabíjeli se navzájem, umírali… Umírali po tisících, aniž by prožili své nádherné životy… A brali životy jiným dobrým lidem.
Řekni mi, Severe, vždyť přece všichni Rytíři Chrámu nezahynuli. Je to pravda?
V opačném případě, jak by se mohl později rozrůst jejich Řád?
Ne, moje přítelkyně, někteří z nich byli povinni zůstat naživu, aby zachránili Řád Rytířů Radomíra. Když Okcitánii napadla církev, uchýlili se ke svým přátelům na sousední hrady, vzali sebou hlavu Joana a poklad Templářů a chtěli vytvořit skutečnou armádu, která by jednala a myslela samostatně, nezávisle na přání králů nebo papeže. Znovu věřili tomu, že vytvoří svět, o kterém snil Radomír. Vytvořit ho tak, aby byl svobodný, mohutný a silný.
Znamená to, že po smrti Zlaté Marie se Kataři jakoby rozdělili. Na „nové“ Katary a staré válečníky Magdaleny?
Máš pravdu, Izidoro. Bohužel, všichni „noví“ byli upáleni na strašlivých Papežských hranicích… O to také usilovala „nejsvětější“ církev.
Proč se nevrátili Templáři? Proč nebojovali za Okcitánii? Hořce jsem zvolala.
Protože už tam nebyl nikdo, kdo by bojoval, Izidoro, – tiše zašeptal Sever. Rytířů, kteří odešli bylo velmi málo. Ostatní zahynuli, když bránili „nové“ Katary. Vzpomínáš si, říkal jsem ti – každý hrad a městečko bránila asi stovka Rytířů. Proti desítkám tisíc Papežových Křižáků. A to bylo příliš mnoho i pro ty nejsilnější…
Noví „Vědoucí“ (Dokonalí) nebojovali, nechali sebe i ostatní zničit. Pokud by bývali opravdu pomohli, až do dnešních dní by vzkvétala říše Světla, a ty bys teď mohla potkat živé Katary… Vždyť Vědoucí (Dokonalé) upalovali po stovkách (pouze v Beziers jich bylo upáleno 400!) – společně by rozdrtili jakoukoli armádu!.. Oni ale nechtěli. Proto kvůli nim umírali Templáři. Jednoduše se nemohli dívat na to, jak umírají staří, ženy a děti… Byli upáleni kvůli hloupé lži.
O zbývajících okcitánských Válečnících-Katarech (Templářích) si budete moci přečíst v knize „Děti Slunce“, která bude doplněna o úryvky z originálních dopisů Hraběte Miropuja (Miropoix), Bojovníka-Vědoucího, který bránil pevnost Monsegur v roce 1244, přežil a vydal svědectví o smrti monseguerských Katarů. Stejně jako ukázky ze záznamů Karkasonské Inkvizice a tajných archívů Vatikánu.
Řekni mi, Severe, dostala se někdy Zlatá Marie do Severní země? – Zeptala jsem se, protože jsem chtěla změnit téma rozhovoru.
Sever se mi velmi dlouho díval do očí, jako by chtěl proniknout až do mé duše. Potom se smutně usmál a tiše pronesl:
Jsi velmi bystrá, Izidoro… Nemůžu ti to povědět. Pouze mohu říct – ano. Navštívila svatou Zemi svých předků… Vlast Radomíra. Pomohl jí Poutník. Nemám právo ti o tom říct víc… Odpusť mi.
Bylo to neočekávané a podivné. Vyprávěl mi o událostech, které byly podle mého názoru, mnohem vážnější a důležitější, když Sever najednou kategoricky odmítl hovořit o takové „maličkosti“!.. Samozřejmě, že mě to začalo zajímat ještě víc a doufala jsem, že ještě než zemřu, všechno se dozvím. Nějak to zařídím…
Najednou se prudce otevřely dveře do místnosti – a na prahu stál Karaffa. Překvapivě vypadal svěží a klidný.
A koukejme… Madona Izidora má návštěvu!.. Velmi vtipné. Přímo z Meteory, nemýlím-li se? Sám Velký Sever, osobně!.. Neseznámíte mně, Izidoro? Myslím, že to pro nás pro všechny bude užitečné!
Rozesmál se Karaffa a klidně se usadil v křesle.
https://www.cez-okno.net/clanok/odhaleni-42-izidora-klic-bohu
12.díl: https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-12-dil/
11.díl: https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-11-dil/
10.díl: https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-10-dil/
9.díl: https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-9-dil/
8.díl: https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-8-dil/
7. díl https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-7-dil/
6. díl https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-6-dil/
5.díl: https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-5-dil/
4.díl https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-4-dil/
3.díl https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-3-dil/
2.díl https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-9-11/
1. díl: https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-1-8-detstvi/
