Laughland se širšímu českému publiku představil vůbec poprvé. Vystudoval filosofii na prestižní univerzitě v Oxfordu a poté se mimo jiné věnoval práci v Evropské nadaci a na sorbonnské univerzitě. V současnosti působí v pařížském Institutu pro demokracii a spolupráci. Je autorem mnoha textů, z nichž zmiňme alespoň do češtiny přeložený Znečištěný pramen pojednávající o tom, že dnešní podporovatelé EU měli podobné argumenty jako nacisté, či příspěvek Od Lenina k Lennonovi, který je součástí jednoho ze sborníků prezidenta Václava Klause, s nímž se – nikoli poprvé – setkal i včera.
Ve svých pracích se zabývá především kritikou evropské integrace, současného konceptu lidských práv, nového světového řádu, odhalováním kořenů Evropské unie, funkce mezinárodních soudních tribunálů apod. Těmto tématům se věnoval i ve včerejší přednášce.
Západ přejal marxismus. Bojuje proti národnímu státu
Nejprve se zaměřil na problematiku domnělého studenoválečného antagonismu demokratický Západ vs. komunistický Východ. Laughland objasnil, jak západní demokracie postupně přejímaly mnohé z prvků svého soupeře, začaly samy sebe představovat jako pokrokovější a nakonec porazily sovětský socialismus na jeho vlastním poli.
Základem marxismu je podle něj metafyzická koncepce světa jako něčeho, co se neustále proměňuje. Neexistuje nic absolutního, posvátného, žádná Pravda. V tomto ohledu mohli marxisté navázat na řeckého filosofa Hérakleita z Efesu či darwinisty. Všechny vývojové etapy měly svůj smysl, ale žádná nemůže být trvalá. Důležité přitom je, že vývoj postupuje od nižšího k vyššímu, což má při aplikaci na lidskou společnost znamenat, že směřuje ke svobodě. Ta je ovšem možná pouze bez státu. Jakékoli pokusy o popírání těchto „faktů“ představují zdroj nesvobody.
Národní státy jsou podle marxistů pouze přechodnou vývojovou fází na cestě ke svobodě. K té udělal svět velký krok díky buržoazii, která vytvořila světový trh a ve svém důsledku globalizaci. V globalizovaném světě dochází ke všeobecné centralizaci, míšení jednotlivých dílčích celků (např. národů) a tvorbě kosmopolitismu. Nikoli náhodou marxisté tvrdí, že dělník nemá žádnou vlast. Levice tedy hájí tento pokrokářský univerzalismus, který má vyústit v úplnou svobodu a zrušení státu, zatímco pravice se staví za existenci státu, národů, soukromého vlastnictví, toho, co je.
Marxismus pokračuje v EU
Na základě těchto teoretických poznatků lze objasnit, že pád socialistického bloku neznamenal konec marxismu. Naopak díky němu Západ zvítězil. Absorboval totiž ideje antistalinských komunistů, tedy v prvé řadě trockistů, jejichž koncepce permanentní revoluce se úspěšně prosadila, a dalších levičáků kritických k Sovětskému svazu. Dobrým příkladem je dědictví 60. let, které v současné Unii zapustilo hluboké kořeny (stačí se podívat na některé z tehdejších komunistických aktivistů, mezi nimi nynějšího předsedu Evropské komise José Manuela Barrosa).
V 80. letech v západní Evropě sílily integrační tendence, což se projevilo Jednotným evropským aktem z roku 1986, který podporovala i Margaret Thatcherová, neboť si od něho slibovala kýženou ekonomickou liberalizaci. Nahrála tím ovšem evropským federalistům, pro něž ekonomická integrace měla být prvním krokem k vytvoření evropského superstátu. Takové snahy zapadají do mozaiky levičáckého boje za nový světový řád, jak byl naznačen výše. Proto byl také vítán nástup Gorbačova, jenž byl stoupencem teorie konvergence, postupného sbližování a propojování dvou existujících systémů.
Nový světový řád
Když tedy socialismus na Východě padl, panovaly na Západě příhodné podmínky pro pokračování v marxistickém snu. V tomto kontextu je tak třeba hodnotit slova amerického prezidenta George Bushe st. o novém světovém pořádku, strategickou koncepci NATO, která se zaměřuje na zahraniční intervence (Jugoslávie, Libye aj.), podporu revolučních hnutí, zřízení mezinárodních trestních tribunálů, reorganizace Světové obchodní organizace a tak dále. Západní pokrokáři přijali za své slova německého kancléře Helmutha Kohla, jenž stále opakoval, že národy vedou k nacionalismu a ten vede k válce. To má ospravedlnit budování nadnárodních struktur, které zajistí svobodu a mír.
Velký prostor Laughland věnoval původně komunistickým konceptům, které postupně Západ přejal. Jde především o ideu revoluce, která byla během studené války rezolutně odmítána, ale dnes je tomu přesně naopak, jak dokládá podpora nejrůznějších opozičních revolučních hnutí ve východní Evropě (Ukrajina) či v arabských zemích. Politikové se domnívají, že po vítězství revolucionářů v daných zemích zvítězí západní model uspořádání společnosti, založený na liberalismu a postmoderně, podobně jako dříve sovětští komunisté věřili, že podporou revoluce v zemích třetího světa zvítězí komunismus.
Dalším charakteristickým prvkem je silná podpora nevládních organizací, které mají sdružovat nepoliticky angažované. Tím se ovšem utváří silný mocenský nástroj, který ani zdaleka nepolitický není a který nemá žádnou legitimitu, ač výrazně ovlivňuje světovou politiku. Analogii lze nalézt v raných ruských sovětech, dokud nebyly zabudovány do mocenské struktury nově se utvářejícího Sovětského svazu.
Národní a morální obroda Ruska
V závěru svého příspěvku se přednášející zaměřil na soudobé Rusko, které po rozpadu SSSR a hluboké krizi za Jelcinovy éry odmítlo jak komunismus, tak i liberalismus a vydalo se cestou obnovy. Ta spočívá v prvé řadě ve znovuposilování moci církve – která se těší široké lidové podpoře, jejímž symbolem se stala stavba chrámu Krista Spasitele v Moskvě, který nechal zbourat Stalin – a pozitivních hodnot, jako je vlastenectví. Putinovské Rusko odmítlo ideologii a stalo se tak trnem v oku Západu, který je v zajetí svých ideologických nemarxistických chimér. Proto je dnes vydáváno za baštu reakce.
V diskusi se dostalo na otázku, co stojí za současnou Unií, kdo má zájem ji udržovat a budovat. John Laughland odpověděl, že jejím pilířem je výše popsaná ideologie a finanční zájmy globální oligarchie. Přesto zůstává optimistou a dodává: „Myslím, že situace je neúnosná a k rozpadu dojde.“
Havel – kulturní bolševik propagující volnou lásku
Došlo také na Václava Havla. Toho považuje za typický produkt šedesátých let. Nebál se ostrých slov, když prohlásil: „Václav Havel byl něco jako kulturní bolševik,“ který podporoval volnou lásku a v mnoha směrech propagoval postmoderní relativismus. Takto by měl být českému národu prezentován ten, který je médii vyzdvihován jako všestranný génius a spasitel národa.
Na samém konci se po otázce předsedy Akce D.O.S.T. Michala Semína, který Johna Laughlanda také do Prahy pozval, vyjádřil i k současnému českému prezidentovi Václavu Klausovi a jeho budoucnosti. Vysoce ocenil jeho politické úsilí, v očerňování jeho osoby a odmítavém postoji mnohých západních politiků spatřuje důkaz pro svá tvrzení o vládě marxistické ideologie v Unii a zakončil bohatý program tvrzením, že Václav Klaus po vypršení prezidentského mandátu „určitě bude vůdčí figurou realistické politiky na evropské úrovni.“
Zdroj: http://freeglobe.parlamentnilisty.cz/Articles/2462-havel-byl-kulturni-bolsevik-prosazujici-volny-sex-uderil-klausuv-spojenec.aspx
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.