Působením hadí síly došlo v sanskrtu k sestupnému, obsahově degenerativnímu vývoji řeči a k vytvoření velmi četných homonym, (tj. slov dvojího, ale třeba i trojího významu se stejným kořenem), které vyjadřovaly svým prvním významem duchovní a druhým hmotný obsah a smysl. Tyto rozdílné významy dokumentují zrcadlovou proměnu světa z duchovní podstaty na hmotnou. Původní duchovní a skutečný význam slova byl postupně nahrazován jeho napodobující hmotnou formou. Tak vznikala odvozená a stínová podstata celého manifestovaného světa. Tento prototyp převrácenosti a zrcadlovosti je důležité si plně uvědomit a zapamatovat si ho. Jasně nám ukazuje vztah mezi duchovním a hmotným principem a rozdíl mezi pravou duchovní školou a ji napodobujícími temnými kulty.
Převrácení světelného poselství v temné si můžeme ukázat i na změněné legendě o králi Artušovi. Původní velebení védského výrazu “šastram”, jako Slova poznání, bylo později pod vlivem chtonických sil interpretováno pouze hmotně a již jen jako fyzický meč, spásný Excalibur, vězící ve skále. Původní Spasitel, jenž dojde poznání a vládne slovem vědění a jím osvobozuje lidstvo, byl tak přeměněn na hrdinu, který osvobodí sečnou, zářivou zbraň z kamenného zajetí a tím dokazuje svou údajnou spasitelskou schopnost. Smysl duchovní spásy je tímto dokonale převrácen. Smrtonosná zbraň štěpící hmotu nahrazuje v této legendě původní védské Slovo poznání a míru. Vražedný nástroj je vyměněním svého významu najednou pokládán za svatý, přestože původní výraz symbolizoval šířící brahma – svaté Slovo vědění. A proč tento posvátný meč vydává nepochopitelnou záři? Vždyť byl původně Světlem poznání a dárcem života.
Také původní střed, kruh dokončenosti, posvátné místo poznání ve Védě zvané “vedi”, bylo v západní Artušově legendě nahrazeno kruhovým hodovním stolem, kde se popíjí hmotná nápodoba ducha (spiritu), špiritus a víno. Přijímání “duchovní potravy” sómy se v upravené legendě mění na pojídání zabitého býka, který se tak stal hmotnou nápodobou sómy. Ostré duchovní zbraně – Slova, nahrazují v západní legendě po zuby ozbrojení středověcí rytíři v železné zbroji. Jejich nástroje boje jsou “šátráni”, železné meče. Ale tyto železné meče však již nemají původní poslání a nešíří Poznání, Světlo a nehájí život, jak nám důrazně sdělují védské písně, ale naopak nyní šíří smrt, zkázu a neštěstí.

Ztuhnutí a materializace světa

Postupným spodním zrcadlením Slova života se svět materializuje, chladne a projevuje se v podobě řady světských bezduchých činností a neživých vyrobených předmětů. Tento věk nyní už ale končí, neboť již není z čeho žít, není kam živě pokračovat, protože vše duchovní a živoucí bylo beze zbytku zpracováno a vystavěno do hmoty. Hmotní lidé – hylici, materialisté, kteří dnes, v době zmírání právě končícího věku, zcela ovládají a řídí svět, nemají již co vykrádat a napodobovat, neboť duchovní Člověk i jeho životodárné Slovo byli dokonale vykradeni a zneužiti. Vše bylo již převráceno z duchovního a gnostického smyslu na význam hmotný. Není již z čeho materializovat svět. Vše zaplavila studená “světská voda” potopy. V nastalém neštěstí se ale nakonec vždy objeví obnovitel slova, který roztrhne Temnotu, rozdělí mrtvou stojatou vodu a vytvoří roztočením kola dharmy osvobozený a vyprázdněný prostor Světla a přinese životadárné myšlenky pro vznik nového života. Celý proces nádechu Světla tak bude moci opět začít odznova, jako nový věk.
Vize otáčivé osy světa a bezpečného prostoru oka vědění je základním duchovním principem, který udržuje život a umožňuje všemu živému, aby se opět napřímilo a dosáhlo tak nového vývoje a růstu. V duchovní škole pak platí, že vzhůru k duchovním výšinám se stoupá pravotočivostí a uctíváním všeho pravého a dolů se klesá levotočivostí a uctíváním všeho levého.
Zavedený kastovní systém ve védské společnosti respektoval a vytvářel lidskou pospolitost a vzájemnost v údělu lidské práce. Lidé podle své práce vytvářeli jednotlivé kasty, které byly všechny stejně ceněny, a každá byla důležitá pro harmonické fungování společnosti. Úděl kněží byl jednoznačný. Jejich úkolem bylo udržovat a bránit svaté slovo, které chránilo lidské hodnoty. Údělem od mala cvičených bojovníků bylo chránit řád, duchovní principy, na kterých celá společnost stavěla a území, na kterém se nacházela. Úkolem zemědělců bylo zase společnost vyživovat. Nejvíce cenění a uctívaní byli ale vždy ti, kteří se dokázali napojit na Světlo, a kteří “křesali” sómu, nazývaného též “rádža” – “král” (doslova “ten zářící”), protože pouze tito jedinci měli v sobě královskou kvalitu úplnostního a celkového pohledu na svět a tímto získali předpoklady řídit svět. Nižším společenským vrstvám, které nebyly schopny takového úplného napojení, byly určeny oprávněně podřadnější světské úkoly. Védská společenská hierarchie dělila společnost do čtyř tzv. “varn”, které ji stabilizovaly, určovaly po tisíciletí společenský řád i zákon v lidské společnosti. Postupem času ale jednotlivé kasty získaly zcela jiný společenský statut (v hinduistické společnosti) a lidé v nich se od sebe začali odcizovat. V Evropě bylo uspořádání, ve kterém se společnost dělila na tzv. “stavy”, lidi duchovní, krále a šlechtu (rytíře), pracující lid a otroky, rozbito teprve měšťanskými revolucemi v 17. až 19. století.
Zrušení instituce krále a všech stavů se svými povinnostmi a výsadami však znamenalo rozbití původní, velmi stabilní kostry společnosti, kdy si v rámci védské víry a duchovnosti byli všichni lidé rovni. Působení chtonické síly ale mělo neblahé důsledky. Došlo k “likvidaci” celé organizace společnosti a k odstranění úplnostního a celkového pohledu na svět i člověka.
Instituce krále a společenských stavů neměla ve védské společnosti jen světský, tedy mocenský rozměr, nýbrž představovala svou stavbou důmyslnou obranu proti spodní síle materialismu a nevědění, která zbavuje člověka všeho vyššího, ušlechtilého, lidského a vydává ho “běsu světa”, kdy začne ovládat celý svět pouhá materialistická hladovost a ziskuchtivost egoistických jedinců a jejich partikulárních zájmů.

“Vrtra” a “pani” – nepřátelé zdravé společnosti

Ve Védě, a to je pěkných pár tisíc let, je popisován největší nepřítel zdravé lidské společnosti i samého svobodného duchovně orientovaného “Člověka” tzv. “Vrtra” – “Zahalovač”, “Přikrývač” či přímo “Pokrytec”, někdy ho nazývali také jako “had” – vládce spodních podzemních sil, který spoutává a vězní člověka svou gravitační silou a soustřednou manipulací k nevědění, neprobuzenosti, chaosu a omylu. Tímto způsoboval postupně všeobecnou zkázu. Jeho věrným služebníkem byl podle Védy nevědomý, zcela světský, neduchovní člověk, který stále jen počítá svůj zisk, a kterého pojmenovala Véda “pani” – “ručička, která bere”, obchodník žijící pouze pro svůj zisk.
Podle védántské terminologie je “tapas” – var volby a je základem jak lidského chování, tak dokonce i celé kosmologie, protože z “tapas” podle upanišad vznikl celý svět. Ještě důležitější je potom upanišadové učení, že bez “tapas” by nevznikly žádné duchovní hodnoty, které člověka dělají Člověkem. Spravedlnost, pravda, čistota, transparentnost, soucit, to všechno vzniká díky “tapas”, čili díky té vroucnosti, zanícení, toho vyvstání světla a teploty. Z “tapas” všechno vystupuje a dělá život životem.
“Tapas” je tou vykřesávanou teplotou nitra a je jakousi “kuchyní Člověka”, kde se všechno vaří a kvasí. Právě pomocí “tapas” se lidství pozvedává nad spodní svět, vystupuje z něj vzhůru, stejně jako oheň vystupuje ze žhnoucího dřeva. Tento zapálený ohnivý a světelný zdroj se ve Védě nazývá jako “agni” nebo “sóma” a je zde chápaný jako základní zdroj života a životní síly.
Tento citát z Atharvavédy nám přibližuje funkci “tapas”:
“Skrze tapas sytí žák svého učitele, sytí bohy a otvírá duchovní meziprostory, stoupá vzhůru jako slunce, chrání oba světy, nebe a zemi, skrze tapas chrání král svou říši a bohové skrze tapas se brání smrti.”
Pravé poznání prostupuje Védy i upanišady. Okřídleným termínem se stalo slovo “Brahma” a předčilo všechny ostatní názvy jako je “indra”, “varuna” ad. Nese v sobě ten princip duchovní oběti, protože původně znamenalo oběťnické slovo. Byl to původně obětní dar, který se poskytuje bohům, protože jenom ve Světle poznání, jsme spojeni s “bohy”. Jestliže přijmete tu myšlenku, že to rozbřesknutí mysli je právě “to božské” ve vás, tak potom chápete, že myšlenka, která se ve vás zrodila, je něco jako anděl, který nám zprostředkovává účast na “božství”.

Pomožme nastolit svým duchovním přístupem celosvětovou harmonii a absolutní MÍR

Tím, že se zdržíme nízkosti, zvířeckosti a démonství a chováme se jako soucitní lidé, tak vytváříme a posilujeme v sobě “Purušu”, toho vyššího Člověka v nás. V pravé duchovní škole, na rozdíl od chtonického temného kultu není potřeba podřezávat žádného beránka, prolévat krev, dávat nějaké mince nebo hmotné dary, protože tím vším bychom jen uctívali Temného Boha – Pána hmoty. Podstata védské oběti je pouze duchovní a může se jí zúčastnit každý člověk.
Když někdo dělá duchovní oběť, můžeme ji ztotožnit s védským “Purušou”, což je vlastně ten Ježíšův “poklad na nebesích”, který je evidentně převzat z indické tradice. Ta ho nazývá “param nidhánam” – “duchovní poklad” nebo také “punyam” – “duchovní zásluha”.
Na rozdíl od učení biblického víme, že tento “poklad na nebesích” je právě ten stále otvíraný, bráněný a vyprazdňovaný prostor mezi dvěma temnými protivami. Je to neustálé vymaňování se z manipulace obou temných řádů a z jejich skrytého nepřátelství. Zapředení do stále větších a větších pavučin světskosti a materialistických lákadel pak znamená posilování těchto Člověku nepřátelských sil.
Jediná správná cesta podle védánty je “madhyé” – “to uprostřed”, pocházející od slova “madhu” – “med”. Náš cit a inteligence nám neustále připomínají a vysvětlují, že my si skutečně nepřejeme žádné násilí, vraždy, krvavé oběti a ani žádné zotročování druhých a nenávist. Takže každý, kdo jde tou správnou duchovní cestou, se snaží tlumit a oddělovat od sebe všechny agresivní protikladné síly, čímž vytváří lidský prostor pro MÍR, který se nachází uprostřed mezi těmito antagonismy.
Proto se také píše v upanišadách že “bráhmátma Puruša, je přehradou, která dělí oba světy, aby se navzájem nesrazily a jejich vzájemný obrovský konflikt nezaložil světový požár”.

To, co určuje formu těla, jsou vibrace, a ne obráceně

 

Hmota je ve starších upanišadách chápána jako něco skutečně existujícího, ale Šankara v nové védántě již upírá hmotě bytostnou realitu a hmota je pro něj už jen zdání. Duchovní škola totiž nechápe život, jako život těla. Tělo ji nezajímá, protože je pomíjivé. Zajímá ji hlavně “Život” brahmátma, toho “věčného Člověka”, jehož jsme my v těle pouze nositelé. Člověk, který se rozhodne vraždit, krást, podvádět apod., tak ten se vlastně rozhodl odejít z toho “Živého” a stává se démonem a vyslancem říše Smrti.
Védánta vidí náš svět jako očistec a věčný Člověk v nás, “átman”, zde zakouší “spodní svět” a právě tato zkušenost mu umožňuje se pomalu či rychleji probrat a pochopit, že jeho podstata není totožná s hmotou. A tak díky tomuto poznávacímu procesu se může “sám od sebe” napřímit a zamířit vzhůru. Takže jen ten “átman” byl vnímán jako to “skutečně žijící”. Můžeme mu říkat “Život”. Gnostici ho dokonce nazývali “Zoe”, což je život sám, a považovali ho za jeden ze základních aionů.
Védánta nám dále osvětluje, že to, co určuje formu těla, jsou vibrace, a že to není obráceně. Celý svět hmoty a forem vznikl realizací “mentálních stavů” prostřednictvím jednotlivých vibračních úrovní. Každá duše se zákonitě musí stát ve hmotném světě tou formou a tím, čím je vnitřně. Dostane takové “šaty”, tedy tělo, které odpovídá příslušné vibraci. Právě tímto způsobem si podle indické filosofie “sami vše vybíráme”! Rozhodujícím jsou vibrace a náš “duch”. Jestliže máme jako lidé mentalitu zvířete, tak pokračováním vývoje takového člověka nepatřičné mentality bude přechod do zvířecího těla nebo bude přímo následovat vytvoření těla zvířecího. Je velmi pravděpodobné, že pokud by dál pokračovalo současné zezvířečťování lidstva, došlo by následně i ke zezvířečtění těl.
Jelikož celý projevený “Život” vychází jako emanace z nejvyššího “brahma”, tak je jasné, že nejblíže tomuto stavu odpovídají nejvyšší lidské světy, pak následují asketové, kteří žijí svatým životem, dále pak laskaví a citliví lidé s bohatým vnitřním životem až po ty “nejnižší světy” a červy, hady, kriminálníky nebo “vodníky”, kteří jsou naopak od Puruši “nejdál”.
To, co nám říká védánta, je přesně pravý opak toho, co hlásá židovsko-materialistická koncepce, kde právě “Bůh” (lůno Abrahámovo) je v nitru země a všechno jednoduché a nejnižší tvorové jako žížaly, červi, prvoci, jsou zde Bohu nejblíže a my, lidé, se svojí hříšnou “gnostickou zpupností”, kdy se odvažujeme rozpoznávat dobré a zlé, tak jsme podle této biblické vize od něj “nejdále” – a jsme za své prozření vypuzováni z tohoto hmotného “ráje”. Zastírat tuto převrácenou a proti Člověku namířenou židovskou náboženskou koncepci a tvrdit, že tomu tak není, je jen strkání hlavy do písku. Zde je potřeba si nalít čistého vína, porovnat tyto dvě koncepce a pochopit, že jsou k sobě zrcadlově otočené a jsou zcela opačné.
Ve všem živém je sice brahma, ale čím jdeme níž k primitivnějším formám, tím podle védánty toho brahma obsahují méně. Veškeré zlo je způsobováno nespoutanou žádostivostí, která se rodí ztotožněním naší podstaty, sebe sama a našeho těla s psychickým egem. Jakmile se ale tohoto náhledu zbavíme, jakmile se probudíme k poznání, co je to pravé lidské “Já” a ten věčný vnitřní Člověk, “átman”, tak tím přesekneme kořen věčné hladovosti a lačnosti. Pak už není žádný důvod k tomu, abychom konali jakékoliv zlo.

https://celostnivzdelavani.cz/to-co-urcuje-formu-tela-jsou-vibrace-a-ne-obracene