Gerard Friedrich Miller sám složil pro Lomonosova posměšné “pokání”, které musel Lomonosov veřejně vyslovit a podepsat. I Michail Vasilijevič, aby mohl pokračovat ve svém vědeckém výzkumu, byl nucen opustit své názory. Německé profesory to ale neuklidnilo. Ve své snaze o odstranění Lomonosova a jeho stoupenců z akademie pokračovali i nadále.

Okolo roku 1751 začal Lomonosov pracovat na “Starověké ruské historii”. Snažil se vyvrátit teze Bayera a Millera o “velké temnotě nevědomosti” údajně vládnoucí ve staré Rusi. Zvláštní důraz byl v této práci kladen na dobu Ruska před “Rurikem”, a kde bylo vyloženo učení o etnogenezi národů východní Evropy a především slovanské Rusi.

To se těm mocným za oponou nelíbilo a tak se němečtí profesoři historie rozhodli zcela odstranit Lomonosova i jeho příznivce z akademie. Tato jejich “vědecká aktivita” se však musela rozvinout i mimo Rusko, protože Lomonosov byl vědcem světové proslulosti a byl velmi dobře známý i v zahraničí. Bylo tehdy vynaloženo obrovské úsilí, aby byl před světovou vědeckou komunitou zkompromitován, k čemuž byly použity nejrůznější prostředky. Všichni se snažili zlehčit význam Lomonosovových prací nejen v oblasti historie, ale i v přírodních vědách, kde byla jeho autorita velmi vysoká. Lomonosov byl totiž členem několika zahraničních akademií. Byl například členem Švédské akademie od roku 1756 nebo Boloňské akademie od roku 1764. V Německu Miller podněcoval projevy proti objevům Lomonosova a požadoval jeho vyřazení z Akademie. To se tehdy nestalo, ale oponentům Lomonosova se podařilo získat jmenování Schlözera AKADEMIKEM PRO RUSKOU HISTORII. Ten nazval Lomonosova hrubiánským ignorantem, který nezná nic než své kroniky. Jak vidíme, Lomonosov byl absurdně obviněn ze ZNALOSTI RUSKÝCH LETOPISů!

Navzdory protestům Lomonosova Kateřina II. jmenovala Schlözera akademikem, který získal velké pravomoce. NEJENŽE SE MU DOSTALO MOŽNOSTI NEKONTROLOVANĚ POUŽÍVAT VŠECHNY DOKUMENTY V AKADEMII, ALE TAKÉ MĚL PRÁVO VYŽÁDAT SI I TY, KTERÉ POVAŽOVAL ZA NEZBYTNÉ, Z CARSKÝCH KNIHOVEN A DALŠÍCH INSTITUCÍ. Schlözer také získal právo předkládat svou práci přímo Kateřině… V písemnostech zanechaných Lomonosovem “k zapamatování” pro případ náhodného zmizení jsou jadrně popsané pocity hněvu a hořkosti způsobené tímto rozhodnutím: “Nic není ušetřeno. Vše je přístupné potřeštěnému Schlözerovi. V ruské knihovně pro něj už nebude žádné tajemství.”.

Miller a jeho spolupracovníci zcela ovládali nejen univerzitu v Petrohradě, ale i gymnázia připravující budoucí vysokoškolské studenty. Ta byla vedena Millerem, Bayerem a Fisherem. V gymnáziu tito učitelé neovládali ruský jazyk… a jejich žáci zase němčinu. Veškerá výuka tedy probíhala výlučně latinsky… Za třicet let (1726 – 1755) gymnázia nepřipravila jedinou osobu pro přijetí na vysokou školu. Z toho byl pak vyvozen následující závěr: bylo konstatováno, že “jedinou cestou je přijímat studenty z Německa, protože ruské žáky prý připravit k dalšímu studiu není možné”…

Tento boj pokračoval po celý život Lomonosova. Díky jeho obrovskému úsilí se v akademii přece jen objevilo několik ruských akademiků a asistentů. Nicméně v roce 1763 na základě udání Tauberta, Millera, Shtelina, Epinusse a dalších proněmecká imperátorka Ruska KATEŘINA II. DOKONCE ÚPLNĚ LOMONOSOVA Z AKADEMIE PROPUSTILA. Brzy však byl příkaz k jeho propuštění zrušen. Důvodem byla velká popularita Lomonosova v Rusku a velké uznání jeho zásluh zahraničními akademiemi. Nicméně Lomonosov byl alespoň odstraněn z vedení geografického oddělení a místo něj byl jmenován Miller. Zároveň dokonce došlo k pokusu PŘEDAT SCHLEÖZEROVI spravování LOMONOSOVOVÝCH MATERIÁLŮ V OBLASTI JAZYKA A HISTORIE.

Tento poslední fakt je velmi výmluvný. Jasně ukazuje, že už dokonce za života Lomonosova byly podniknuty pokusy o získání jeho archivu o ruských dějinách, jaký osud mohl tento unikátní soubor materiálů čekat po Lomonosově smrti? Jak se dalo očekávat, když Lomonosov v dubnu roku 1765 “nečekaně” zemřel, BYL JEHO ARCHÍV Z PŘÍKAZU KATEŘINY II. ZABAVEN A IHNED NÁSLEDUJÍCÍHO DNE PO JEHO SMRTI BYLA VĚDCOVA KNIHOVNA A VŠECHNY PÍSEMNOSTI Z PŘÍKAZU IMPERÁTORKY ZAPEČETĚNY G. ORLOVEM, KTERÝ JE PŘESTĚHOVAL DO SVÉHO PALÁCE A POTÉ BEZE STOPY ZMIZELY. Uchoval se jen Taubertův dopis adresovaný Millerovi. V něm netají svou velkou radost z oznámení smrti Lomonosova a dodává: “…druhý den po Lomonosově smrti hrabě Orlov přikázal zapečetit jeho kancelář. Není pochyb o tom, že se tam musí nacházet písemnosti, které by se neměly dostat do nesprávných rukou.”.

I sama smrt Michaila Lomonosova byla nečekaná a tajemná a kolovaly pověsti o jeho zinscenované otravě. Je zřejmé, že to, co se nepodařilo uskutečnit veřejně, dokončili jeho početní nepřátelé v skrytu a potají. Tak se “plagiátoři ruských dějin” – Miller a Schlözer – dostali k archivu Lomonosova. A ten bezprostředně po jeho smrti zmizel. PO SEDMI LETECH PRŮTAHŮ byla nakonec publikována – samozřejmě pod plnou kontrolou Millera a Schlözera – práce Lomonosova o ruské historii. Ale jen první díl, který byl navíc s největší pravděpodobností přepsaný Millerem tím “správným směrem”. Ostatní díly jednoduše zmizely. Tak se stalo, že práce Lomonosova o historii, které dnes máme k dispozici, se překvapujícím způsobem podobají Millerovu pohledu na historii. Toto bije přímo do očí, protože je to úplně v základním rozporu a nedává to žádný smysl, proč by se tedy Lomonosov tolik let s Millerem úporně hádal. Proč obviňoval Millera z falšování ruských dějin, když by s ním v oné jimi zveřejněné “Historii” tak poslušně SOUHLASILve všech ohledech?!

Millerem publikovaný Lomonosovův koncept dějin Ruska je psán jakoby přes jeho kopírák a prakticky ničím se neliší od millerovské varianty Ruské historie. A to se týká i dalšího ruského historika – Tatiščeva, jehož dílo Miller rovněž vydal až po autorově smrti. Také Karamazinovi texty vypadají, jakoby téměř doslova přepsal Millera, i když i jeho texty byly po jeho smrti nejednou přepracovány. Jedna z posledních takových reedicí proběhla v roce 1917, kdy z jeho textů byla odstraněna všechna svědectví o varjažském jhu. Je zřejmé, že se tak nová politická moc snažila vyhladit nespokojenost lidí z nadvlády cizinců v bolševické vládě.

POD JMÉNEM LOMONOSOVA TEDY BYLO VYTIŠTĚNO NĚCO, CO ON NIKDY NENAPSAL. Umíme si představit, s jak velkým potěšením Miller PŘEPSAL po autorově smrti první část jeho díla. Nebo to řekněme jinak – “pečlivě ji připravil k tisku”. Zbytek byl pak zničen. Téměř jistě tam bylo obrovské množství zajímavých a zásadních informací o dávné minulosti Ruska a slovanských národů.

Západní vědci se nyní stále drží uměle vytvořené normanské teorie. A pokud si uvědomíme, že za kritiku Millera byl Lomonosov odsouzen k smrti oběšením a dlouhý čas strávil ve vězení čekáním na vykonání rozsudku, je jasné, že o falšování ruských dějin se zajímali všichni ti chazarští, církevní a normanští nepřátelé Ruska dosazení do nejvyšších míst ruského státu. Ruské dějiny napsali cizinci, o které si pro tento účel speciálně napsal car Peter I. do Evropy. A už v době Kateřiny se nejdůležitějším “kronikářem” stal Miller, který se nechvalně proslavil tím, že pod rouškou carského diplomu cestoval po ruských klášterech a ničil všechny dochované starověké historické dokumenty.

A tento německý “historik” Miller – autor “mistrovského díla” ruských dějin – nám říká, že Ivan IV. pocházel z rodu Rurikovců. Po této důmyslné operaci už pro Millera nebylo nic složitého, aby přerušený rod Rurikovců s jejich neexistující historií začlenil do dějin Ruska. Přesněji, škrtl historii ruského carství a nahradil ji historií chazarského Kyjevského knížectví a pak učinil prohlášení, že Kyjev je matkou ruských měst. Rurikovci nikdy nebyli ruskými cary, protože takový carský rod nikdy neexistoval. Byl tam jen jakýsi neurozený dobyvatel Rurik, který se snažil posadit na ruský trůn, ale byl zabit Svjatopolkem Jaropolkovičem. Falšování ruské historie okamžitě udeří do očí při čtení “ruských kronik”. Udivuje množství jmen knížat, kteří vládli na různých místech Ruska, která jsou lidem předkládána jako údajná centra Ruska. Pokud se například nějaký kníže Černigova nebo Novgorodu ocitl na ruském trůně, měla by tu být v dynastii nějaká kontinuita. A to není. To znamená, že se jedná o mystifikaci, nebo o zločinného dobyvatele, který ovládl ruský trůn.

Překroucená a zmrzačená historie Ruska, dokonce i přes vrstvy vícenásobných millerovských podvodů, křičí o dominantním zásahu cizinců. Dějiny Ruska, stejně jako dějiny veškerého lidstva byly vymyšleny výše uvedenými “historickými zločinci”. Byli to nejen odborníci na falšování příběhů, ale i specialisté na výrobu a padělání letopisů. Objevuje se stále více faktů, že historie Ruska, a nejen jeho, byla úmyslně přepsána. Nachází se mnoho důkazů o vysoké kultuře a gramotnosti našich předků ve starověku. Byly nalezeny dopisy napsané na březové kůře hlaholicí (ruskou rodnou abecedou a ne násilně vnucenou azbukou), dopisy napsané obyčejnými rolníky. Velmi bohatá a nesmírně kulturní historie Ruska byla s velkou urputností skryta. Známe podrobnou historii až od vlády Rurikovců, ale co bylo předtím, je téměř vymazáno. Proč se to stalo a pro koho je to výhodné – to je to, nač se musíme ptát! I nyní se na školách a institucích vysokoškolského vzdělávání učí žáci a studenti dějiny Ruska z učebnic, většinou napsaných za peníze transatlantického patrona George Sorose. A jak známo, “kdo platí, ten poroučí a dělá si nárok na pravdu!”.

autor: V. I. Žiglov

https://celostnivzdelavani.cz/vite-za-co-byl-lomonosov-odsouzen-k-smrti-5-cast

 

1. část  https://knihya.cz/vite-za-co-byl-lomonosov-odsouzen-k-smrti-1-cast/