Málokdo ví, že Michail Lomonosov byl odsouzen k trestu smrti oběšením a rok čekal ve vězení na vykonání rozsudku, dokud nepřišla carská milost. Kdo měl zájem na štvanici na všeobecně uznávaného Rusa, zabavení jeho vědecké knihovny, její ukrytí, a především na zničení jeho mnohých rukopisů, na nichž pracoval v průběhu celého svého života?

M. V. Lomonosov byl pronásledován kvůli svému nesouhlasu s německými vědci, kteří byli v 18. století nasazení a stali se páteří Akademie věd. Za vlády carevny Anny Ivanovny směřoval z Evropy do Ruska proud cizinců. Těmito cizáckými “dobrodinci” ruského národa, kteří přicházeli od roku 1725, kdy byla založena Ruská akademie, až do roku 1841, byly “vytvářeny” základy “moderní” ruské historie. Tito “historici” sice rusky mluvili velmi špatně, ale zato se velmi rychle stali “odborníky” na ruské dějiny a zcela zaplnili historické oddělení ruské akademie.

Byli to tito dosazení pánové: Kohl Johann Peter (1725), Johann Eberhard Fischer (1732), Adolf Bernhard Cramer (1732), Lotter Johann Georg (1733), Peter Ludwig le Roy (1735), Moerling Georg (1736), Johann Friedrich Brehme (1737), Tauber Johann Caspar (1738), Christian Crusius Gottfried (1740) Karl Friedrich Moderach (1749) Stritter Johann Gotthilf (1779) Hackmann Johann Friedrich(1782), Johann Heinrich von Busse (1795), Jean-François Vauvilliers (1798) Julius Heinrich Klaproth (1804), Carl Theodor Неrmann Melchior (1805), Iohann Philipp Krug (1805) Аugust Сhristian Lehrberg (1807), Heinrich Karl Ernst Köhler (1817), Christian Martin Joachim Frähn (1818), Christian Friedrich Gräfe (1820), Isaak Jakob Schmidt (1829), Andreas Johan Sjögren (1829), François Bernard Charmoy (1832), Heinrich Leberecht Fleischer (1835), Robert Lenz (1835), Marie-Félicité Brosset (1837), Johannes Albrecht Bernhard Dorn (1839). V závorce je rok vstupu cizince do Ruské akademie.

Ideologové Vatikánu šířili pomocí nich svou vůli v Rusku. Bez zbytečného hluku se na počátku XVIII. století do této země vydávají i budoucí tvůrci ruské “historie”, kteří se později stali akademiky: G. F. Miller, A. L. Schlözer, G. Z. Bayer, a i mnoho dalších. Vyprodukovali římské povídačky, “normanskou teorii”, mýtus o feudální fragmentaci “Starověké Rusi” a vznik ruské kultury roku 988 n. l., a další nesmysly. Tito zahraniční “vědci” se ve svých výzkumech snažili dokázat, že východní Slované v IX. – X. století byli naprostými divochy, které z temnoty nevědomosti zachránila varjažská knížata. Gottlieb Siegfried Bayer předložil pak smyšlenou normanskou teorii o formování ruského státu. Podle ní hrstka Normanů, která přišla do Ruska, za pár let změnila zaostalou zemi na mocný stát.

Lomonosov vedl nesmiřitelný boj proti tomuto falšování ruské historie a ocitl se v samém středu tohoto boje. V letech 1749 – 1750 vystoupil proti historickým názorům Millera a Bayera, stejně tak jako proti “normanské teorii” o formování Ruska, kterou Němci hlásali. Zkritizoval Millerovu disertaci “O původu jména a lidu Ruska”, stejně jako Bayerovy práce o ruských dějinách. Lomonosov byl s těmito zahraničními kolegy, kteří pracovali v Akademii věd, v zásadním sporu. To dokumentuje jeho známá věta: “Ó jaké hnusné svinstvo vrší v ruských starodávnostech tenhle dobytek!” Uvádí se, že tato věta byla určena pro Schlözera, který “tvořil” ruskou “historii”.

M. Lomonosova v jeho názorech a postojích podpořili mnozí ruští vědci. Člen Akademie věd, vynikající ruský konstruktér A. K. Nartov podal senátu stížnost na dominanci cizinců v ruské akademické vědě. K Nartovově stížnosti se připojili i ruští studenti, překladatelé a úředníci a také astronom Dělil. Podepsali ji i I. Gorlický, D. Grekov, M. Kovrin, V. Nosov, A. Poljakov a P. Šiškarjev.

Smysl a cíl jejich stížnosti byl jasný – doufali v transformaci Akademie věd na ruskou NEJEN PODLE NÁZVU. V čele komise vytvořené senátem pro vyšetření tohoto obvinění byl kníže Jusupov. Protiruská komise nakonec zhodnotila žalobu A. K. Nartova, I. V. Gorlického. D. Grekova, P. Šiškarjeva, V. Nosova, A. Poljakova, M. Kovrina, Lebeděva a dalších jako “vzpouru chátry”, která se postavila proti svým nadřízeným.

Ruští vědci, kteří podali stížnost senátu, napsali: “Dokázali jsme obvinění v prvních osmi bodech a dokážeme i ve zbývajících třiceti, pokud získáme přístup ke spisům.”. Ale nakonec byli všichni za “tvrdohlavost” a “urážku komise” zatčeni. Někteří z nich (I. V. Gorlitsky, A. Poljakov, ale i další byli ZAKOVÁNI DO POUT A PŘIPNUTI NA ŘETĚZ. Tak trpěli asi dva roky, ale ani toto je nedokázalo přinutit, aby se vzdali svého svědectví. Konečné rozhodnutí komise bylo vskutku děsivě monstrózní. Němečtí vědci Schumacher a Taubert byli vyznamenáni, zatímco GORLICKÝ BYL POPRAVEN, GREKOV, POLJAKOV A NOSOV POTRESTÁNI BIČOVÁNÍM A POSLÁNI NA SIBIŘ, POPOV, ŠIŠKARJEV A DALŠÍ ZŮSTALI VE VĚZENÍ AŽ DO ROZHODNUTÍ BUDOUCÍHO ŘEDITELE AKADEMIE.

Lomonosov sice formálně mezi těmi, kdo podali žalobu na Schumachera, nebyl, ale veškeré jeho chování v průběhu vyšetřování naznačuje, že se Miller jen sotva mýlil, když tvrdil: “Pan kolega Lomonosov byl jedním z těch, kdo podával žalobu na pana poradce Schumachera a způsobil tím vytvoření vyšetřovací komise.”. Daleko od pravdy nebyl ani Lamanský, který řekl, že prohlášení Nartova bylo napsáno z velké části Lomonosovem. V době práce komise Lomonosov aktivně Nartova podporoval… A právě to způsobilo bouřlivé střety s nejhorlivějšími proněmeckými přisluhovači Schumachera – Wintsgamem, Truscotem a Millerem.

Přisadil si i synod pravoslavné církve, který velkého ruského vědce obvinil, že ve svých rukopisech šíří antiklerikální myšlenky, což je podle článků 18 a 149 Vojenského řádu Petra I. trestný čin, za nějž se stanoví trest smrti. Zástupci duchovenstva pak svorně následně požadovali upálení Lomonosova. Taková krutost byla, zdá se, způsobena příliš velkým úspěchem volnomyšlenkářských a proticírkevních děl Lomonosova, což svědčilo o výrazném oslabení autority církve mezi lidmi. Archimandrit D. Sečenov – zpovědník carevny Jelizavety Petrovny byl vážně znepokojen pádem víry, oslabením zájmu o církev a náboženství v ruské společnosti. Je příznačné, že to byl právě archimandrit Dmitry Sečenov, kdo ve svém pamfletu proti Lomonosovi požadoval jeho upálení. Komise prohlásila, že Lomonosov “za opakované projevy neúcty, nečestné a trestuhodné činy jak ve vztahu k akademii, tak ke komisi i k NĚMECKÉ ZEMI BY MĚL BÝT POTRESTÁN TRESTEM SMRTI nebo v krajním případě BIČOVÁNÍM A ZBAVENÍM PRÁV A MAJETKU. Rozkazem carevny Jelizavety Petrovny byl Michail Lomonosov sice v těchto bodech uznán vinným, ale od trestu byl osvobozen. Jeho plat však byl snížen na polovinu a musel se “za své ‘drzosti’ omluvit profesorům”.

-pokračování-

https://celostnivzdelavani.cz/vite-za-co-byl-lomonosov-odsouzen-k-smrti-2-cast