Dnes nikoho nepřekvapíte tvrzením, že všechny takzvané indoevropské jazyky mají jeden společný základ. Bylo ale období, kdy “věda” pevně trvala na dogmatických postulátech, podle nichž asijský, severní a evropský jazyk vznikaly samostatně a vyvíjely se nezávisle na sobě. Byla vytvořena teorie, že existovaly nezávislé jazykové skupiny: ugrofinské, slovanské, románské a anglosaské. Uplynulo však jen několik desetiletí a to, co bylo považováno za pobuřování, již vstoupilo do učebnic a věda byla nucena uznat jednotný základ pro všechny evropské, většinu asijských, indických a arabských jazyků a dialektů. A takovým jazykem byl s největší pravděpodobností i jazyk, kterým mluvil jeden z jeho posledních řečníků, Čingischán. Za jeho vlády v něm dokázalo komunikovat jen velmi málo lidí a říkalo se mu Moghull. Ale po prostudování mnoha starověkých pramenů mnozí dospěli k závěru, že všechny jazyky slovanské skupiny jsou jazyku Mogull nejblíže, jazyku kterým mluví a píší velcí Mughalové. Téměř bez zkreslení se zachoval v podobě dnes již “mrtvého” sanskrtu. Proto se naši indičtí přátelé, kteří studovali sanskrt, cítí v rusky mluvícím prostředí docela příjemně. Mnoho jednoduchých ruských slov pro ně nevyžaduje překlad. Vědí, co je žena, ovce, chata, snacha, hmoždíř, peníze, ad. Kromě toho obrovské množství slov, která jsme považovali za nativně ruské, existovalo beze změny v jazyce Mogul. Dnes je mnoho tatarských jmen považováno za prapůvodně evropské. Například takové běžné jméno v Lotyšsku jako Gunar bylo mezi Tatary velmi běžné. A taková prapůvodně ukrajinská zakončení příjmení jako “chuk” a “enko” byla nejčastějším zakončením jmen skutečných historických postav, chánů a guvernérů Velké Tartárie. Podobných příkladů je samozřejmě mnohem více.
Historii píší bohužel vítězové a přibližně totéž se stalo i s historií Velké Tartary. Ona, jako jedna z nejdokonalejších forem sociální struktury v dějinách lidstva, se stala kostí v hrdle těch, kteří se podíleli na jejím zničení. Velká Tartárie již ze své existence v minulosti položila tak mocný a neotřesitelný základ pro moderní Rusko, že navzdory zapomnění na skutečnou historii nebyl nikdo schopen zničit její minulost. Název země, i forma vlády se mohou libovolně měnit, ale základ zůstane nezničitelný.
Historie se mění, mutuje, chvílemi se stává silnější, chvílemi slabší, ale je skutečně nesmrtelná, na rozdíl od všech římských a čínských říší, které nejsou zdaleka tím, co nám předkládají moderní historici. A co se týče Velké Tartárie je pravda taková, že v muzeích, knihovnách a soukromých sbírkách západních zemí se zachovalo neuvěřitelné množství dokumentů, které postupně umožní detailně zrekonstruovat nejen některé historické události, ale i detaily ze života této země a pomohou posoudit zvyky, život a technologie, které byly běžné mezi národy a kmeny spojenými v tomto obřím státě. Pravda o Tartárii, kterou rusofobové posledních dvou set let vládnoucí Rusku tak usilovně a vytrvale mazali z dějin Ruska, bude schopna konečně a neodvolatelně dokázat, že cesta rovnoprávného soužití různých kmenů a rodů zvolených našimi předky pod baldachýnem jediné organizace byla správná, spravedlivá a životaschopná. To dokazuje samotný fakt, že Rusko stále existuje, je ekonomicky i vojensky velmi silné. To, že pravda o Tartárii prorazila až v posledních dvou desetiletích, je dáno také rozvojem informačních technologií, které umožnily digitalizovat obrovské množství dosud neznámých dokumentů a poskytnout k nim široký otevřený přístup veřejnosti. Při bližším zkoumání ruské knihovny se našlo neuvěřitelné množství písemných pramenů svědčících o skutečné historii Velké Tartárie. Stačí vzít vydání z osmnáctého nebo devatenáctého století a udělat si v terminologii pořádek. Zdá se, že vše skryté ztrácí závoj, oči se otevírají a my konečně zjistíme skutečný význam toho, co kdysi bylo.
(8. díl)
Uvedená fakta neznamenají, že ti, kteří nemají zájem šířit pravdu o Tartárii, budou dobrovolně souhlasit s uvolňováním informací a umožní masám začít zpochybňovat pravdivosti tvrzení, že kapitalistická společnost je nejdokonalejší. Parazitický systém nevyhnutelně skončí ihned, jakmile se masy dozvědí pravdu, že parazitický stát nemůže mít skutečný zájem na tom, aby jeho občané žili spokojeně, pohodlně a svobodně. Pro něj je výhodné, že lidé jsou nevzdělaní, nemocní a vykonávají otrockou práci, aby jen obohacovali svého zaměstnavatele. Ti, kteří vládnou světu, potlačují myšlenky, že existence spravedlivé společnosti svobodných občanů není utopií, ale přirozeným faktem. S uveřejněnou pravdou, kterou lidé přijmou, ztratí definitivně svou moc a navždy přijdou o možnost parazitovat na svobodných lidech a zneužívat jejich práci.
Proto se elity snaží s obrovskou energií udělat vše pro to, aby lidé zapomněli, že je možné být svobodný, že se obejdou bez pánů, generálů a kněží. Po nástupu k moci začali ničit vše, co by lidem připomnělo, jak žili dříve. Nemilosrdně byly ničeny všechny dokumenty, které osvětlovaly pravdu o životě lidí, než se k moci dostala třída monarchistických vykořisťovatelů. Pravdu už nelze skrývat a ti, kteří zatím ještě ovládají svět prostřednictvím surového znásilňování práva a prostřednictvím úroků z půjček, mají jen jeden nástroj, jak bojovat proti prosakováním pravdy o Velké Tartárii a to diskreditací pravdivých informací a všech těch, kteří se snaží přinést lidem pravdu. Snaží se, aby se informace nešířily a zesměšňují je. Tato technika je u zhlouplých, mediálně uhranutých lidských ovcí, nacházejících se v hluboké informační hypnóze bohužel často účinná.
Prý na území dnešního Ruska nic neexistovalo, jak říkají kritici Velké Tartarie. Pak by v této zemi měla ale existovat civilizace starověkých Řeků, Římanů nebo Sumerů či Peršanů. Ale nic z toho se nestalo! Existují ale naopak spolehlivé informace o tom, jak Rusové v prvním století porazili legie císaře Troyana. Je známo, že Konstantinopol byla přívěskem Ruska. Je také známo, jak skýtský král Ariant porazil armádu perského krále Kýra. I Darius byl poražen a Řím uctil prince Attilu. Pochopení skutečných historických souvislostí bourá mýty o věčné ruské agresi. Vždyť Evropa byla jen malým trpaslíkem ve srovnání s Velkou a bohatou Tartárií. Rusové se ocitli v Evropě pokaždé jen z jednoho důvodu: když byli nuceni dorazit nepřítele v jeho doupěti, který se je pokoušel ovládnout a chtěl zničit ruské země. Evropa vždy snila o tom, že odebere Rusku jeho obrovské přírodní bohatství, které vlastní. A toto plně potvrzují všechny historické události, které se udály. Vždy to tak bylo a i dnes tento stav stále existuje. Západ stále sní o získání zdrojů Ruska. Další utajenou skutečností je, že Čína nebyla na začátku 18. století nezávislým státem. Byla součástí Tartary, stejně jako Sibiř, a některá další asijská území. V ústí řeky Ob Rusové dlouho stavěli velké město Ob, ale nyní je již zničeno a je v troskách. Tehdejší Sibiřské království neslo své jméno podle sibiřské řeky a od města Sibiř, které také bylo zničeno. Jedná se o oblast zmapovanou pod tímto názvem, poblíž známé řeky Ob. Zahrnuje také mnoho dalších oblastí, ležících z větší části mimo Rusko, na severu a východě, pod vládou jednotlivých královských veličenstev. Takže pod názvem Tartary jsou v Evropě známy všechny země na východ od města Ob a Kaspického jezera.
(9. díl)
V Mugalii v oblasti mezi pramenem řeky Amur a stěnou Sinskaya jsou znázorněna mnohá města, která byla zničena (jak můžete vidět na četných mapách). Tato země nyní nemá žádná města, pevnosti ani kamenné budovy. Není tam nic než prázdná země. Na Sibiři na řadě míst lze vidět ruiny starověkých zdí a hromady sutin, kde zjevně byla velká města. Jsou v nich i cenné památky, z čehož se dá usoudit, že v těchto zemích žili lidé s vysokou kulturou.
Pohoří: Alanus, Vorosus, Imaus, Sikhius, Belgičan, Rifeus, Alkhas ad., která byla známá ve starověku, jdou dnes obtížné definovat kvůli záměrné časté změně jmen. Totéž platí pro názvy řek, například: Tahmin, Uhardes, Margus, Koskar, Kossin, Sossa a mnoho dalších, které byly známy ve starověku, nyní je možné rozpoznat pouze s určitou pravděpodobností. Mylná představa tvrdila, že Kaspické moře přes Ob se spojuje s Ledovým mořem. Mnoho měst, o nichž staří mluvili, nikde nenalezneme. Buď byly zničeny, nebo se plně změnil název. Například Arbam, Sema, Aybair, Sianfur, Naiman, Kantkorakur a celé regiony a národy známé z nejstarších popisů země se nyní nenacházejí pod svými starými jmény. Mnohá města jako Ung nebo Gog, Siorza, Kavona, Baida, Bargu a bezpočet dalších jsou zřetelně lokalizovány na starých mapách a popisech.
Mnoho starověkých sibiřských měst a vesnic bylo zničeno, jejich zbytky si však zachovaly svá jména, i když v nich nejsou téměř žádné domy. Mezi Tobolem a Astrakanem a mezi Astrakanem a Sinou je mnoho řek, jezer, silnic a mnoho dalších zničených měst a pevností. Pokud se vydáte lodí po řece Indiga, naproti ostrovu Kolguev, poblíž Samoyedů žijících u oceánu, přijedete do města Gorodishche, kde v minulosti žilo několik národů, zvaných Chuds a už neexistují. Zůstaly jen hradby starověkého města. Vzhledem k tomu, že v moderní zemi Kalmaks, na severu, východě nebo ve středu země neexistují žádná stálá města, je pravděpodobné, že zde žili kalmakští králové, o nichž se traduje, že žili ve městech.
Na starých mapách jsou pojmenovány mnohá místa a zmiňováno mnoho států, regionů, měst a řek v této oblasti, poblíž nebo mezi Kaspickým mořem a Sinem nebo Sinou, které jsou dnes neznámé a neexistují, i když jsou přesně zapsané. Není pochyb o tom, že se zde odehrály neskutečné a mohutné události. Mnohá města a národy byly zničeny a jména ostatních byla změněna. Severní část pohoří Imai, nazýváné Alkai, může být malým, nyní zničeným státem Altyn. Tartaria, dostala své jméno podle řeky Tartarus, která vytékala ze země Mugal a vlévala se do Severního ledového oceánu. Region Ťumeň spadal pod Velkého chána z Tartarie a národy, které žily na severu, se nazývaly Mekrit, Molgomsau, Badai a Samoyed a uctívaly Slunce. Také proslavené obchodní město Grustina nacházející se na řece Ob, již dnes není k nalezení.
(10. díl)
V 18. století se zvýšil počet “cestovatelů” osobně poznávajících regiony Uralu, Sibiře, ruského severu a Dálného východu. Všichni napsali své zprávy a popsali tato místa a především velké minerální bohatství, přímo nepředstavitelné pro mysl Evropanů. Jedním z těchto průzkumníků byl Peter Simon Pallas (1741-1811), německý encyklopedický učenec. Po dobu 6 let, od roku 1768 do roku 1774 cestoval do centrálních oblastí Ruska, na Krym, na Kavkaz, na Ural a na Sibiř. Výsledkem těchto cest byla kniha “Cesta do různých provincií ruského státu”, rozdělená do 8 svazků, z nichž každý obsahuje asi 400 stran. Třetí svazek je téměř zcela věnován popisu uralských a sibiřských hutních závodů a dolů. Ve zbývajících svazcích lze nalézt popis národů obývajících tato místa, většinou exotická. Popis flóry a fauny je vylíčen především z hlediska výhody pro výrobu a ziskovosti. Jsou zde popsány hutní závody, starověké doly, moderní dělníci a plánované provozy pro budoucnost.
Nespočet vykopávek provedených po celé jižní části Uralu a zřícené, zasypané doly jsou jednoznačným důkazem odborných znalostí tohoto muže o provozu dolů. Existuje také několik vykopávek ještě dále, ve směru na závod Severskaya. Jde o stopy stejných vykopávek, v důsledku kterých byly založeny doly, které zde fungovaly od roku 1738. V hloubce 10 až 12 sáhů (25 m) existují stropy staré těžby.
Svůj pobyt popisuje následně: “Musíme dojít k závěru, že předci využívali ložiska po celé Sibiři, ale nedostali se do lesů na severu, ale zvolili si pro bydlení otevřenější hory a mírnější klima. Je jasné, že se minerály na Sibiři vyskytovaly na rozsáhlém území. Tato místa byla známá již dlouhou dobu a byla využívána místními obyvateli. Byla to velmi zalidněná oblast.”. Místní obyvatele nazývá Chud, neznámým lidem, očividně je ale neidentifikuje se Skythy. A opravdu neví, zda tento vývoj patřil Scythům nebo Chudi. Scythové, kteří na těchto územích žili tisíce let, zanechali velké množství mohyl a různých předmětů, včetně kovových a zlatých, které byly vyrobeny pomocí špičkových technologií, v obrovském množství, větším než všechny ostatní evropsko-asijské národy dohromady. Je proto velmi nelogické si myslet, že Scythové a obyvatelé Tartárie neměli vlastní doly a velmi rozvinutý hutní průmysl.
(11. díl)
V nedaleké vzdálenosti od Kamenskaya, v lese na straně Isetu (levý přítok řeky Tobol) je vynikající žáruvzdorná hlína, která se používala pro slévárny, našli se kelímky a další testovací nádoby pro pece závodu v Jekatěrinburgu. V jílovité a černě zemi, a nad vrstvou bílé hlíny bylo nalezeno mnoho kusů roztroušeného dřeva, téměř přeměněného na uhlí, hojně smíchaných se sirnými pyrity. Ve dvou různých částech této oblasti byly nalezeny kosti slonů, asi padesát verst východně od Kamenskaya, ve vesnici Tamakulskaya, na břehu Isetu. Rolníci z této oblasti našli v příkopu mnoho zachovalých kostí a tesáků ze slonoviny. Všechny kostní pozůstatky patřily slonům. Našli se i další, menší kosti a obratle, které, jak se ukázalo, patřily velkým buvolům.
Na dně strmého břehu příkopu byla vidět modrá, písčitá a tvrdá hlína, ve které byly kousky dřeva proměněné v uhlí, promíchané se sloními kostmi. Je velmi pozoruhodné, že zde byly také nalezeny žraločí zuby všech druhů tvarů a velikostí, které měly modročernou barvu. Je jasné, že vrstvy, ve kterých byly kosti nalezeny, byly na dně jílovitého moře a že horní vrstvy je pokrývající, byly tvořeny zeměmi smetenými z hor, což dokazovala jejich slídová povaha.
Byly zde také nalezeny střechy domů spolu s kostmi mamutů. To naznačuje, že bylo vše najednou zatopeno současně. Je ale nepravděpodobné, že by se střechy domů mohly zachovat nějakou dlouhou dobu. Proto můžeme usoudit, že ke katastrofě došlo v relativně nedávné minulosti, vzhledem k tomu, že k těmto nálezům došlo v 60. letech 18. století, tak asi v 17. století.
Byly nalezeny také malé mušle, podobné skořápkám svatého Jakuba, ale pokřivenější a s vypouklým žebrovaným hrbolem bělavé barvy. Ty se zde již nenacházejí, ale jsou běžné ve východní a západní Indii. Jak se tito mořští tvorové a sloni dostali tak hluboko pod zem?
Podobně bylo prokázáno, že v Holandsku, ve Frísku a na některých místech, zejména v severním Waldenu, v hloubce 5 až 6 stop pod rašelinou byly nalezeny celé lesy a celé oblasti, kde byly až na polovinu spálené stromy, zejména ořechů a dalších stromů a nad nimi je mnoho stop rašelinné půdy. Také v Surinamu a na dalších místech Ameriky se nacházejí stejné nálezy. Vědci kdyby mohli, tak by to všechno jistě podrobně prozkoumali. Každopádně to ukazuje, že povrch Země prošel nedávno velkou změnou a katastrofou. Tato katastrofa byla celoplanetárního charakteru a radikálně změnila klima zejména na Sibiři, protože sloni, stejně jako mamuti, kteří jsou býložravci, se vůbec neslučují se sněhem a třeskutými mrazy. Jeden dospělý slon spotřebuje 250 kg rostlinné potravy denně, navíc po celý rok a to nejen v létě. A ne nějaké tvrdé jehly, ale šťavnatou trávu a listy. Kromě toho je těžké si představit slona, který se brodí přes bažinatou oblast. To znamená, že vegetace na Sibiři před … a po byla úplně jiná. A samozřejmě nejen co se týče vegetace.
Mapa od Giacomo Gastaldi (1500 – 1566), Cosmographia universale et exactissima je další mapou starého světa. Dle této mapy se ještě v 16. století na Antarktidě proháněli jednorožci, draci, griffini, kentauři a rostly tam stromy. V Kanadě jsou vyobrazeni například i velbloudi.
https://celostnivzdelavani.cz/velka-tartarie-11-dil
1.díl
