Velká Tartárie byla rozvinutá mocnost s pokročilými technologiemi a znalostmi. Měla hojnost přírodních zdrojů, včetně drahých kamenů, zlata a stříbra, dokonce s dobře zavedenou průmyslovou výrobou papírových peněz, hedvábí, papíru a střelného prachu, který se používal zejména při těžbě. Tato mocnost se dostala díky svému rozvoji mimo dosah zbytku světa. Marco Polo popisuje ve svém díle například směnárnu, kde obchodníci směňovali zlaté a stříbrné dirhamy za papírové peníze. PAPÍR používali už ve třináctém století! Zničení Velké Tartárie začalo proti ní vyvolanou kombinovanou, přírodní a magicko-technickou katastrofou a použitím vysokoenergetických zbraní, které byly analogické s jadernými a termonukleárními zbraněmi.
Minimálně jedna katastrofa měla celosvětový charakter a během následujících staletí proběhlo obrovské množství malých “katastrof” (války, četné závažné “nevysvětlitelné požáry”, záhadné epidemie ad.). Také výbuch Tunguska je jednou z ozvěn těchto událostí. V této době došlo k posunu zemských pólů, což způsobilo silnou přílivovou vlnu s okamžitým zmrazením a vytvoření ledové krusty a permafrostu v zemích Tartárie, kde kdysi existovalo subtropické klima (Rusko a Severní Amerika).
Encyklopedie Britanica uvádí, že největším dodavatelem ananasů do Evropy v 17. století byla oblast Sibiře. Moderní oteplování tedy není nic jiného než obnovení normálního teplotního režimu na planetě Zemi, narušeného vnějšími interferencemi v 17. a 18. století. Stopy po této utajované katastrofické události jsou patrny po celé Zemi. Podle změny klimatu, ke které došlo před několika sty let, lze vypočítat dobu rozmrazování země podle rychlosti ústupu permafrostu od severu. Podle vědců do roku 2050 zůstane na území Ruska už pouze 15-18% současné plochy obsazené permafrostem.
Většině populace Tartárie v 17. století se ale podařilo včas evakuovat, dlouho před začátkem katastrofy. Čarodějové na dvoře Velkého Chána nejedli zdejší chléb zadarmo. Mnohé malé skupiny lidí zázračně unikly zkáze, díky své evakuaci na vrcholky hor a do jeskyň. Stali se zakladateli kmene Yukaghirů (kavkazského domorodého obyvatelstva Jakutska, Kolymy a Čukotky). Zbytek spěchal na jih, západ a do Evropy. Velká Tartárie pokračovala ve své existenci až do roku 1812 (existuje ještě mapa Tartárie z roku 1811). V důsledku toho existují vážné důvody se domnívat, že “vlastenecká válka z roku 1812”, stejně jako jiné napoleonské války, nejsou ničím jiným než vojenskými operacemi, které měly zničit Tartárii podlomenou cílenými ataky prostřednictvím klimatických manipulací.
(2. díl)
V 18. a 19. století byly po celou dobu vedeny stovky bitev, revolucí a válek, které vedli řízeně západní evropané pod taktovkou Anglo-Sasů s cílem definitivního zničení a vyplenění dědictví Velké Tartárie po celém světě. Tato říše byla pak cíleně a pečlivě mazána z nových map, písemných zdrojů a i z paměti lidstva. Místo toho byly vytvořeny kupy mýtů o despotických úzkookých Mongolech – Zlaté hordě. Ale všechno má svůj čas a doba zatracení a zapomnění Tartárie nyní končí a nastává doba jejího velkolepého znovuzrození ve zcela nové podobě. Bude nám ctí zúčastnit se této skvělé renesance.
Připomeňme si frázi ze “světové geografie” od Dionysia Petavia: Scythové byli udatný, velmi lidnatý, starověký národ. Nikdy se nikomu nepoddávali a jen velmi zřídka na sebe útočili, aby si někoho podmanili. Kdysi existoval dlouhý spor o to, kdo je starší, zda Egypťané nebo Scythové, který skončil tím, že Scythové byli uznáni jako nejstarší lidé, Scythové neboli Tartaři. A pro svůj velký počet byli nazýváni matkou stěhování národů. A Prometheus je symbolem prozřetelnosti. Jeho jméno je odvozeno od slova bystrý, důvtipný a prozíravý a je v řeckých mýtech považován za “krále Scythů” a za stvořitele lidí k obrazu bohů.
Skutečnost, že Mugalové a lidé, kteří žili v zemi Mugalov od starověku, byli známí pod jménem “Scythové”, je nepopiratelná. Historické texty o nich říkají, že jejich bohatství spočívalo v rozsáhlých hájích s nádhernými potoky, ve kterých pásli svůj dobytek. I dnes je stále vidět, že toto dělají stejně Mugalové a Kalmakové, kteří jsou přímými potomky starověkých Skythů. Jednalo se o Skythy, nacházející se zejména severně od pramenů Gangy a dále na východ od Kaspického moře.
Plinius, mluví o Skythech a jejich zemi, a říká, že je to ta část světa, která je zakletá přírodou a ponořena do husté tmy. Mugalové, stejně jako Kalmakové, jsou těmi, kterým se v Bibli říká Gog a Magog. Jsou z těch národů, které Řekové nazývali “skuf”, a jejich zemi se říkalo “země Skuf”, o které píšou, že je to velká země, rozdělená řekami a táhne se od začátku Dunaje a Dněpru, pokrývá celou krymskou zemi, až po Don nebo Tanais, po Volhu nebo Ra a řeku Yaik. Pokrývá divoká pole až k řece Amur. Dále se táhne od Amuru až po stát Sibiř. Tento národ byl početnější než kterýkoli jiný na celém světě. Od nich pochází mnoho království.
A jakým jazykem mluvili a psali Scythové, obyvatelé největšího a nejmocnějšího státu starověku? První věc, která nás napadne, je sanskrt. “Mongolský chán a císař dynastie Yuan Kublajchán se obrátil na svého duchovního mentora, tibetského mnicha, ředitele školy Sakya, Pagba Lama, aby vytvořil novou abecedu pro celou říši.”. Pagba použil indickou tradiční filologii a jeho známé tibetské a devanagarské skripty, aby fungovaly i pro čínské a mongolské čtvercové písmeno. Devanagari nebo sanskrt je považován za starověký literární jazyk Indie. Neměl by být považován za jazyk žádných lidí, ale za jazyk určité kultury, který byl rozšířený výhradně mezi sociální elitou, přinejmenším od starověku. Nemůžeme říci, že sanskrt byl jazykem “divokých nomádů”, kteří přišli do Indie ze severu ze zaniklé Hyperborei či Daarie, a kteří tam zůstali v podobě nejvyšší kasty Brahmanů, vládnoucí vytvořenému státu. Také se jim říká Velcí Mogulové, Tatraři nebo Scythové, potomci Árijců.
(3. díl)
Moderní studie skýtských jmen a místních názvů ukázaly, že odhalují silné spojení nikoli s íránskými jazyky, ale … s protoindickým jazykem – sanskrtem, ve kterém byly napsány slavné posvátné text – Védy.
Sanskrt je umělý jazyk indoárijců, vytvořený na základě jazyka Rusů. Osoba, která plynně hovoří sanskrtem, rozumí ruské řeči. Proč sanskrt udržoval ruský jazyk čistěji než hindština? Ta byla jazykem lidu a sanskrt byl jazykem Magi-Brahmanů a byl udržován na posvátné úrovni. Přežívající památky na skýtský jazyk včetně náboženských textů Véd a Avesty, osobní jména i jména míst, zjevně neodrážejí jazyk, kterým mluvili “historičtí” Scythové. Ten patří k velmi raným fázím svého vývoje a sahá, jak se nyní ukazuje, do dávných hlubin tisíciletí. Obě památky, a zejména Védy, představují důležitý zdroj skýtského jazyka, byť ne toho úplně nejstaršího. Abychom správně porozuměli skýtskému jazyku, potřebujeme znát, kam patří sanskrt v indoevropské rodině. Toto místo je již dlouho potvrzené: Je to prokazatelné spojení S JAZYKY SLOVANSKÉ SKUPINY. Na první pohled je zcela zřejmé hluboké spříznění sanskrtu s ruským jazykem. Podobnost je tak silná, že jeden indický sanskritolog při setkání v Rusku potvrdil, že všichni tam mluví vlastně nějakou starodávnou formou sanskrtu! Sanskrt je forma nejstaršího ruského tedy skýtského jazyka. V určitém okamžiku se sanskrt a ruština od sebe oddělily a šly různými cestami.
Geografie jako věda bezpochyby patří spolu s geologií k jedné z nejkonzervativnějších oblastí našich znalostí. Vytvořená dogmata, na jejichž základě jsou tyto vědy založeny, jsou neotřesitelně a úzkostlivě prosazovaná a nikdo nedovolí jejich zpochybňování a revize. Všechny pochybnosti jsou interpretovány jako zaostalost, neschopnost a ignorance středověkých kartografů. Jak však ukazují zkušenosti, které jsou dnes oficiální vědou zcela ignorovány, geografické změny často nenastávají během miliard a milionů let, ale mnohdy rychle nebo najednou. Ostrovy se objevují a zase mizí, stejně jako mysy, zátoky a poloostrovy. Například Národní park Canyon of St. Helen ve Spojených státech se objevil přes noc a geologové stále opakují naučené postuláty, že takové události se stávají až po stovkách milionech let. Středověké geografické mapy zobrazují neznámé obrysy kontinentů a řada map Asie sestavené během patnáctého století ukazují, jak se obrovská území na severovýchodním cípu euroasijského kontinentu dostala pod vodu, jak se objevilo Ochotské moře, jak vzniklo první souostroví a jak se v něm pak objevil velký ostrov, později spojený s kontinentální částí a stal se nám známou Kamčatkou. Na těchto mapách můžete také sledovat poměrně úplnou historii vzhledu ostrova Sachalin a hřebene Kurilu. Totéž platí pro výškové značky. Hory se objevovaly a mizely v různých částech kontinentu. Pohoří Ripean se změnilo v severní a malé kopce uprostřed Eurasie a proměnily se v hřeben Uralu. Hory jižního Kavkazu a Pamíru se zase zvedly o dobrých tisíc metrů nad mořem. A pohoří, která byla na území moderní Ukrajiny, zcela zmizela a nezanechala na sebe ani připomínku.
(4. díl)
U vývoje hydrografie je situace přibližně stejná. Několik vnitrozemských moří zmizelo téměř beze stopy, stejně jako Aralské moře přestalo existovat přímo před našimi očima. Katai moře za sebou zanechalo pouze bažinu na střední Sibiři. Bílé moře, které bylo na území moderní Baškirie, připomíná jeho existenci v minulosti pouze názvem řeky Belaya, která protéká Ufou. Také obrys velkého Mazanderundského moře v Turkestánu, který byl rozdělen na Kaspické a Aralské moře, se zcela změnil. Khvalynskoye moře zanechalo jen jeho připomenutí, v podobě běloruských bažin, s “podkovou” tvořenou několika městy od Bialystoku na západě po Lipetsk na východě, včetně Minsku, a které byly kdysi přístavy. Zmizelo také Lenské moře, které bylo kdysi na území hranic moderního Khabarovského území a Jakutska.
Je také nutné pamatovat na to, že hlavní “dálnice” středověku byly řeky. Byly mnohem hlubší a rozšířenější. Cesta od Varangiánů k Řekům nevyžadovala použití přepravníků člunů při plavbě. Hluboké řeky umožňovaly lodím projíždět kanály z jednoho povodí velké řeky do druhé, aniž by se uchýlily k tak obtížnému úkolu, jako je přetahování těžkých lodí z jedné řeky do druhé. Tato potřeba vyvstala až po silném zplytčení kontinentálních vodních cest, ke kterému došlo teprve v sedmnáctém století. Je logické, že se zde uvedených okolností vyplývá následující bod: U geografických a etnografických jmen se dějinným falzifikátorům asi nejvíce osvědčily falzifikáty. Moderní historici nemohou za to, že upřímně věří v historii jako vědu a nepochybují o dogmatech, která se stala kanonickými několik generací před jejich narozením. Pracují s tím, co je k dispozici, a jejich bludy jsou spíše neštěstím než jejich chybou. Bude to pro ně hořké, až si konečně jednoho dne uvědomí, že celý život studovali něco, co v přírodě neexistovalo, a že jejich disertační práce a monografie jsou dobré pouze k odsunu do zaprášeného archivu? Přesto bude třeba sebrat odvahu a přiznat, že Katay, která se objevuje v mnoha oficiálně uznávaných zdrojích, nemá sebemenší vztah k zemi, která je po celém světě známá jako “Čína” a “Čína” se jí říká pouze v Ruštině. Faktem je, že Katay je země, která se nacházela na místě, které obklopovalo Katayské moře, a to je území moderních regionů Kurgan a Tyumen. V Kurganské oblasti dnes existuje dokonce město zvané Katajsk.
Velké zmatení je způsobeno přítomností takového jména na mapách, jako je Tatarský průliv. Kde je ale Kazaň a kde je Dálný východ. Jak se mohl Tatarský průliv objevit na místě, kde se podle moderních konceptů Tataři ani nepřiblížili? A všechno se stane jednoduchým a logickým, pokud pochopíte, že ve skutečnosti jde o úžinu, která odděluje kontinentální část Tartarie od ostrova v oceánu. Je třeba odhalovat ten škodlivý, uměle vytvořený a hluboce zakořeněný mýtus, díky kterému se srozumitelný a logický příběh promění v jakýsi zmatek a prostor divokých dohadů, které překrucují a srovnávají pseudovědy s pseudonáboženstvími a vytváří další tmářství.
Mluví se o Mongolech a o “tatarských Mongolech”. V tomto případě není připouštěna ani existence myšlenky na nějakou pravděpodobnost výskytu chyb a bludů historiků. Zde je jasný, nekompromisní a zlomyslný záměr, který je zaměřený na trvalé a dlouhodobé prosazování falešného základního historického “rámce”, který je vytvořen tak, aby zcela zmanipuloval veřejnost. Tato informační sabotáž umožňuje, aby jakýkoli pokus o obnovu historické pravdivosti byl přeměněn těmi, kteří úporně střeží tuto agendu, na zločin. Říká se tomu “metoda klopného obvodu”, kdy je lež prohlášena za pravdivou skutečnost a jakékoliv pochybnosti o její spravedlnosti jsou prohlášeny za konspirační teorie a nepřátelské “pokusy o přepsání historie”.
(5. díl)
Indé znamená stejný (nedaleko). Slovo “indus” znamenalo “zemi ležící poblíž, blízko a na hranici”. Navíc v různých zemích mělo slovo “ind” velmi určitý význam a znamenalo to “vzdálená země” nebo “cizí země”. Pak nejsou žádné pochyby ohledně názvu “Indie”. Pro Mughaly to byla “země vedle jejich země”, přesněji “sousední”. Dále je třeba poznamenat, že samotní moglové, tj. Mughalové (ale ne novodobí Mongolové) vysledovali své předky od vnoučat Noeho, synů Jafeta, jménem Turk, Russ a Gorokh. Turk se usadil v zemi, která se nazývala Turkestán, na místě dnešního Kazachstánu, Turkmenistánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu a Kyrgyzstánu. A pra-pra-vnuci Jafeta, Tartar-Khan a Mogull-Khan, založili město Tartarus, stojící na stejnojmenné řece Tartar, které se dnes pravděpodobně říká Kolyma.
Mimochodem, Scythians byl zakladatel mnoha míst Scythů v oblasti Černého moře na Donu, na jihu moderní Ukrajiny, a dokonce i na Sibiři, byl bratrancem Russa a Turka. Scythský syn Sloven se stal zakladatelem Novgorodu na Volchově a Izborsku a jeho strýc Russ postavil Staraya Russa a Staraya Ladoga. A tak pro nás jasné a elementární souvislosti jsou zcela nepochopitelné pro mysl akademika Gerharda Millera, který spojil “dlouhé se slaným”. Jeho práce se díky nevědomosti a jeho zapálené rusofobii stala tou nejabsurdnější konstrukcí ve světových dějinách “tatarských Mongolů”. Horší je už jen možná jediná “normanská teorie” od stejného Millera. Pokud jsou Tataři ruskojazyčným označením obyvatel Tartary, pak jsou Mughalové, neexistujícím pojmem.
Slovo “Tartaria” se v kartografii používá tak často, že by bylo možné předpokládat, že se časem proměnilo ve slovo “území”, protože mapy byly zpracovány převážně v latině a v arabštině. Když se tedy na mapě setkáme se jménem “Mosqovian Tartaria”, máme do činění doslova s ”Moskevským územím”. Při studiu popisů Tartary musíme být překvapeni do očí bijícími nesrovnalostmi toho, co čteme a vidíme na rytinách a litografiích a našimi představami o těchto geologických dobách. Ukazuje se, že vše, co jsme se ve škole dozvěděli o dobách archejské, paleozoické, mezozoické, ale i dalších obdobích, musíme revidovat, protože se zde geologie zcela zasekla v éře nevědomosti a tmářství.
První věcí, která ukazuje zásadní nesrovnalosti v popisovaných středověkých klimatických podmínkách, je zmínka o rostlinách a zvířatech v místech, kde je jejich existence za dnešní geologické situace dnes v zásadě nemožná. Například obrazy loveckých scén divočáků na polárním kruhu. Že by se divočáci nacházeli v zóně permafrostu? A co popisy slonů a velbloudů na územích moderního Jakutska a Ugra? A jak souvisí se zažitou skutečností, že na litografiích kopírujících náčrty středověkých cestovatelů vidíme mnoho tropických rostlin a palmové háje. Popisy chánových paláců zase hovoří o rozšířeném používání bambusu! Navzdory “skutečnosti”, že zimy zde prý byly zasněžené a mrazivé, byl bambus velmi běžným stavebním materiálem. Další do očí bijící skutečnost svědčí o tom, že ve střední Asii nebyly žádné pouště. Čím by “tatarští Mongolové” krmili statisíce koní, ovcí a krav? A pravdou je, že město Samarkand, nejméně dvakrát, bylo zcela zničeno požárem. Existují dokonce důkazy o tom, že v Samarkandu byla pouze jedna kamenná budova – palác Velkého Chána. Zbytek města byl dřevěný a žilo zde až třicet tisíc lidí.
(6. díl)
Několikrát jsem narazil na neodbytné náznaky, že celý Turkestán, od Sibiře po Pamír a Hindúkuš, byl pokryt hustými lesy. V těchto lesích se ukrývali lupiči, kteří okrádali karavany projíždějících kupců. V lesích také rádi lovili bohatí šlechtici a Chánové, protože lesy oplývaly divokou zvěří. Byla tam však zmínka o tom, že v místě Karakumu bylo málo stromů a spousta neorané půdy a žil zde kmen, který raději jedl sladké kořeny, které vyhrabával ze země, než oral zemi, pekl chleba a choval zvířata. A nejdivočejší houštiny byly na dolním toku Volhy. Bylo to tam, kde jsou dnes kalmycké stepi. Zde byly šumivé lesy obzvláště bohaté na zvěř. Sám Čingischán tam dle dochovaných informací rád lovil.
Země byla jedna. V Evropě se jí říkalo Velký Tartary. Proč ne Rusko? Prostě země Rusů byly v té době rozlohou mnohem menší než země těch, které Rusové nazývali Tatary. Když se ke kmenu Rusů připojili Chud, Vod, Krivichi, Talav, Vyatichi, Slovinec a další, stali se nejmocnější ze všeho nejvíce Rusové. Vládci z Ruska začali vybírat daně od Tatarů a většina Tartárie se stala součástí Ruska.
Aniž si to uvědomujeme, tak stále používáme dědictví kultury Velké Tartárie v našem každodenním životě. Například i zvyk zout si pouliční boty při vstupu do domu. Zástupci západní civilizace považují tento zvyk Rusů převlékat se do domácího (na prahu bytu) za barbarský a svědčící o “necivilizaci”. Pro nás je však tato situace vnímána opačně. Divočina je, když vstoupíte do čistého domu a nevyzujete si boty, ve kterých jste posbírali veškerou špínu na ulici. Chodit po domě ve venkovních botách je jako nemýt si ruce před jídlem, nohy před spaním a čistit si zuby dvakrát denně. Tento zvyk přezouvání se v Rusku zachoval od doby Velké Tartárie. Marco Polo ve svých pamětech o návštěvě paláce Kublajchána říká, že při vstupu do paláce si všichni návštěvníci sundali boty a obuli si bílé pantofle z měkké kůže, které si s sebou přinesli.
Dále stojí za to pamatovat na takový zapomenutý fenomén, jako jsou strážci s píšťalkou na hrudi. Víte, odkud se tento fenomén v Rusku vzal? Už není možné určit, který z velkých Chánů vydal toto nařízení. Ale je naprosto spolehlivým faktem, že ve všech vesnicích a městech byly pověřené osoby povinny v noci chodit po ulicích a pískat na píšťalku, nebo klepat dřevěnou paličkou, aby někdo nebyl v pokušení někoho okrást.
Také oblíbená tatarská omáčka dostala své jméno právě proto, že byla jednou přivezena do Evropy z Tartary. I saláty byly v Evropě obecně neznámé, dokud cestovatelé nepřivezli tuto módu z Ruska. Pouze v asijských kulturách existovala tradice sekání potravin a jejich míchání do polévek a salátů. I koláče a dorty, kterými je moderní evropská kuchyně tak proslulá, jsou odvozeny z vaření z Tartárie. Je pravda, že v Rusku byl dort připraven podle jediného receptu. Palačinky na vysoké hromadě byly mezi sebou hojně potaženy medem a toto sladké jídlo se podávalo na stůl ve formě svisle krájených kusů, skládajících se z mnoha vrstev palačinek slepených viskózní sladkou impregnací. A v Evropě byl pak med, který tam byl vždy velmi drahý a vzácný, nahrazen jinými sladkostmi. Zpočátku to byla vařená jablka, švestky a hrušky a měla konzistenci džemu.
