Za dávných časů se sešel rod, aby si jeho členové poměřili síly a schopnosti. Soutěžili. Soutěž = sou – společné a těž – těžili… Bylo to společné těžké těžení schopností a dovedností pro rozvoj i vývoj rodu. Toto vede k porovnávání, jež se stane hodnocením. Soutěžili v různých oborech: Ve fyzické zdatnosti, mrštnosti, síle, zručnosti, v různých dovednostech, v umění i kumštu. To vše sloužilo ke zdokonalování celého Rodu. To vše bylo i pro dina (jedinotlivce – jed+din – jednotlivec), aby našel své silné i slabší stránky a schopnosti. To vše se děje z touhy poznávat, z touhy Hrát a také Hrát si. Toto soutěžení bylo pozitivním poměřováním, nikoli bojem ve smyslu toho slova. Úctu měl vítěz i poražený, protože vítěz v odinom (jedinom – jednom) klání mohl být poraženým zase v jiném.

Pak se ale stalo, že některý člen rodu začal zpochybňovat tuto myšlenku sounáležitosti a společného prohlubování dovedností a schopností. Chtěl vyniknout nade všechny. Tím se začala mezi členy Rodu vkrádat pochybnost. Pochybnost o sobě a své bezvadnosti. Pochybnost rostla a bobtnala, až byla do her a života včleněna jako pocit viny, chyby, nízké dostatečnosti. Tím se snižovalo sebevědomí dinů (jednotlivců), vytvářel se postupně pocit závislosti na těch “lepších”. Vznikal pocit vděčnosti. Ale vděčnosti jako ponížení a ne jako díku. Mezi diny se vkradl jed.

K Bytí se jako protiváha zrodilo Ego. Dualita. Byla uměle vytvořena velká Hra Života. Hra Života, jež odvádí Bytí od sebe, aby mu umožnila poznávání skrz – pro – žitek. Teprve porozuměním pro-žitku prochází Bytí Hrou Života. Porozumění pak otočí směr pohybu z -ven na -dovnitř a vede Bytí k odevzdání se samo sobě = Celku.

Bytí ve Hře Života sbíralo a hromadilo prožitky všeho druhu, a tím se rozšiřovala genetická paměť Rodu. Nejdříve bylo Egem utlačováno a prožitky byly bolestné. Postupně se Bytí uvolňovalo a díky zření a přijetí prožitků se osvobozovalo z nadvlády Ega. Čisté Bytí je již prosto potřeby dávat na odiv své schopnosti, dovednosti i moudrost… Čisté Bytí již pochopilo, že ať je výsledek jakýkoli, je to vždy jeho vítězství, protože bude moudřejší o další prožitek a paměť rodu mohutnější, z které pak budou moci všichni čerpat.

Čisté bytí cítí a poznává skrz každý prožitek. Prožitky jej obohacují a všechny prožitky jsou pro něj bohatstvím. Bolest, slzy, vztek, bezmoc, smích, hmotné bohatství i chudoba, těžká práce i povalečství, stejně jako tvůrčí úsilí i součinnost s ostatními. Výčet by byl velmi dlouhý, protože prožitků je mnoho. Díky velkému množství prožitků se Bytí oprošťuje od pochybnosti a může svobodně volit. Postupně opouští potřebu něco dokazovat sobě i druhým. Přestává se dovolovat i si dovolovat. Oprošťuje se od vděčnosti a žije v díku toho, čím je. Když Bytí pozná, co je BÝT, odchází z duality zpět k “Celku”, k “Sobě” a je plné prožitků. Přestává potřebovat slova. Jenom je a užívá si toho, že je, ať se děje cokoli.

Pohádka – jak si lze otevřít cestu k sobě

Na konci vesnice žije v chudobě v jedné chalupě stařeček s vnukem. Mají jednoho koně, který jim jednoho dne utekl.
Vesničané stařečka litují: “To je neštěstí, to je neštěstí.” Stařeček se jen podívá a řekne: “Kdo ví. Kdo, ví.” Chlapec jde koně hledat a vrátí se i s celým stádem divokých koní, v jehož čele jde jejich kůň. Vesničané říkají: “To je štěstí, to je štěstí”, a stařeček odpoví: “Kdo ví, kdo ví.” Další dny se vnuk snaží osedlat a ochočit divoké koně, ale přitom spadne a škaredě si zlomí nohu. Leží doma a vesničané přicházejí a lamentují: “To je ale neštěstí, to je neštěstí”, a stařeček zase říká: “Kdo ví, kdo ví.” Vnuk leží doma se zlomenou nohou a tu do vesnice přijdou biřici a odvedou všechny zdravé muže do války…

Pokud se tímto způsobem naučíme přistupovat ke všem zkušenostem, tak z nich v klidu vytváříme prožitky a “Hru s bojem” přeměníme na součinnost. Na součinnost dění. Bytí takovým pochopením naplňuje oduševnělý princip získání prožitků a otevírá si cestu k Sobě.

My všichni jsme Bytím a otevíráme si svoji cestu…

Staré vzorce chování

Staré vzorce chování byly dobré pro chov, pro tu dobu, v níž jsme byly chovaným stádem, více, či méně poslušným. Díky těmto programům kopírovaným z generace na generaci jsme přežívali. Nyní ale tato doba končí. Byl to náš slabikář, z něhož jsme se učili číst. Byla to naše početnice, z níž jsme se učili počítat. Stejně jako děti jednou odloží slabikář a početnici, protože v dalších třídách by jim už byly bez užitku a staly se jen zátěží, i my potřebujeme odložit naše staré programy.

Kdyby paradoxně zůstaly rody pohromadě, zažité programy by se měnily hůře a pomaleji. Stále by byla potřeba kopírovat předešlé generace a změna by probíhala pomaleji. Příliš pomalu na potřebu dnešní doby. Ti nejsilnější – z každé generace – prochází nastávající změnou první, jsou vzorem pro ostatní a umožňují jim, aby je napodobili a učinili totéž. Skrz ně se potom děje opětovné spojení Rodů, ale již na jiné úrovni. Už ne na fyzické úrovni společného soužití, ale zejména na úrovni mentální a psychické. Už budeme vědět o sobě mnohem více, budeme se podporovat, přestože žijeme každý jinde. Vznikající duchovní propojení již bude mnohem silnější, než fyzické. Nově vytvořená vztahová síť je mnohem pevnější. Umožňuje vytvoření silných rodin spojených ve volném rodovém svazku. Stále více si uvědomujeme, že k sobě patříme. Jsme společně silní, ale i samostatně, protože jsme propojeni na jemnější úrovni.

Je ale potřeba zničit původní síť a původní soudržnost na fyzické úrovni. Potom se zkušenosti proměněné v prožitky uloží do genetické paměti. Jakmile se zpřetrhá vztahová síť, společenství, rody a rodiny se začnou rozpadat. Přes nastalou deziluzi musí každý v této fázi hledat sám sebe. Je třeba vstoupit do nitra své osobní temnoty, z níž pak vystoupíme posíleni a přeměněni. Jen tak bude každý připraven na spojení s ostatními. Nejsilnější (nikoli ti nejstarší) se stanou pilíři, o které se ti slabší, váhavější a zdezorientovaní mohou opřít. V další fázi nastane propojování pilířů a opětné posílení vzájemnosti a soudržnosti.

V čase rozdělení jsme slabí. Jsme ohrozitelní. Je to čas provokací, napadání a ničení. Abychom touto dobou zdárně prošli, je třeba nalézt vlastní rovnováhu. Rovnováhu mezi světlým a temným, mezi dobrým a zlým. Je třeba zcela přestat bojovat, ale umět své konání obhájit, přestat páchat zlo i “dobro”, ale umět ostatní kolem sebe podpořit, přestat se bát a začít si věřit, přestat hrát různé hry a sundat nasazenou neupřímnou masku, přestat posuzovat, odsuzovat, pomlouvat a začít přijímat vše takové, jaké je. Stát se čestným a poctivým k sobě a tím se stát čestným a poctivým k druhým.

Zůstaneme-li v klidu, ve svém středu a v nadhledu, dokážeme vším projít, i když se někdy jeví situace zdánlivě beznadějnou.

Zdroj: https://celostnivzdelavani.cz/stare-vzorce-chovani

Předchozí díl: https://knihya.cz/studiem-a-poznani-bukvic-se-opet-vracime-domu/