Na konci vesnice žije v chudobě v jedné chalupě stařeček s vnukem. Mají jednoho koně, který jim jednoho dne utekl.
Vesničané stařečka litují: “To je neštěstí, to je neštěstí.” Stařeček se jen podívá a řekne: “Kdo ví. Kdo, ví.” Chlapec jde koně hledat a vrátí se i s celým stádem divokých koní, v jehož čele jde jejich kůň. Vesničané říkají: “To je štěstí, to je štěstí”, a stařeček odpoví: “Kdo ví, kdo ví.” Další dny se vnuk snaží osedlat a ochočit divoké koně, ale přitom spadne a škaredě si zlomí nohu. Leží doma a vesničané přicházejí a lamentují: “To je ale neštěstí, to je neštěstí”, a stařeček zase říká: “Kdo ví, kdo ví.” Vnuk leží doma se zlomenou nohou a tu do vesnice přijdou biřici a odvedou všechny zdravé muže do války…

Pokud se tímto způsobem naučíme přistupovat ke všem zkušenostem, tak z nich v klidu vytváříme prožitky a “Hru s bojem” přeměníme na součinnost. Na součinnost dění. Bytí takovým pochopením naplňuje oduševnělý princip získání prožitků a otevírá si cestu k Sobě.

My všichni jsme Bytím a otevíráme si svoji cestu…

Staré vzorce chování byly dobré pro chov, pro tu dobu, v níž jsme byly chovaným stádem, více, či méně poslušným. Díky těmto programům kopírovaným z generace na generaci jsme přežívali. Nyní ale tato doba končí. Byl to náš slabikář, z něhož jsme se učili číst. Byla to naše početnice, z níž jsme se učili počítat. Stejně jako děti jednou odloží slabikář a početnici, protože v dalších třídách by jim už byly bez užitku a staly se jen zátěží, i my potřebujeme odložit naše staré programy.

Kdyby paradoxně zůstaly rody pohromadě, zažité programy by se měnily hůře a pomaleji. Stále by byla potřeba kopírovat předešlé generace a změna by probíhala pomaleji. Příliš pomalu na potřebu dnešní doby. Ti nejsilnější – z každé generace – prochází nastávající změnou první, jsou vzorem pro ostatní a umožňují jim, aby je napodobili a učinili totéž. Skrz ně se potom děje opětovné spojení Rodů, ale již na jiné úrovni. Už ne na fyzické úrovni společného soužití, ale zejména na úrovni mentální a psychické. Už budeme vědět o sobě mnohem více, budeme se podporovat, přestože žijeme každý jinde. Vznikající duchovní propojení již bude mnohem silnější, než fyzické. Nově vytvořená vztahová síť je mnohem pevnější. Umožňuje vytvoření silných rodin spojených ve volném rodovém svazku. Stále více si uvědomujeme, že k sobě patříme. Jsme společně silní, ale i samostatně, protože jsme propojeni na jemnější úrovni.

Je ale potřeba zničit původní síť a původní soudržnost na fyzické úrovni. Potom se zkušenosti proměněné v prožitky uloží do genetické paměti. Jakmile se zpřetrhá vztahová síť, společenství, rody a rodiny se začnou rozpadat. Přes nastalou deziluzi musí každý v této fázi hledat sám sebe. Je třeba vstoupit do nitra své osobní temnoty, z níž pak vystoupíme posíleni a přeměněni. Jen tak bude každý připraven na spojení s ostatními. Nejsilnější (nikoli ti nejstarší) se stanou pilíři, o které se ti slabší, váhavější a zdezorientovaní mohou opřít. V další fázi nastane propojování pilířů a opětné posílení vzájemnosti a soudržnosti.

V čase rozdělení jsme slabí. Jsme ohrozitelní. Je to čas provokací, napadání a ničení. Abychom touto dobou zdárně prošli, je třeba nalézt vlastní rovnováhu. Rovnováhu mezi světlým a temným, mezi dobrým a zlým. Je třeba zcela přestat bojovat, ale umět své konání obhájit, přestat páchat zlo i “dobro”, ale umět ostatní kolem sebe podpořit, přestat se bát a začít si věřit, přestat hrát různé hry a sundat nasazenou neupřímnou masku, přestat posuzovat, odsuzovat, pomlouvat a začít přijímat vše takové, jaké je. Stát se čestným a poctivým k sobě a tím se stát čestným a poctivým k druhým.

Zůstaneme-li v klidu, ve svém středu a v nadhledu, dokážeme vším projít, i když se někdy jeví situace zdánlivě beznadějnou.