Než jsem stačil cokoliv říct, důstojník mě požádal, abych ho doprovodil do kanceláře samotného prezidenta republiky. Pohlédl jsem na Butlera, který pokýval hlavou na souhlas, a já jsem se tedy vydal za důstojníkem. Čekalo na nás vozidlo, které jsem ještě v životě neviděl. V tomto městě nebyl ani jeden kout, kam by se nedostalo osvětlení velkými lucernami, které město zdobily a vyvolávaly krásný pocit, jako kdybychom se ocitli v nějakém nejlepším příběhu. Město bylo tiché, nebyly zde žádné kočáry ani koně nebo jakýkoli typ vozidel, které jsem znal z velkých měst, jako byl New York na přelomu 18. a 19. století. Rozdíl s tím, co jsem do nynějška znal, byl ve všem propastný. Například jejich oblečení bylo krásně pestré a barevné. Důstojník, který mě doprovázel, měl v rukou zařízení, které svítilo a přenášelo různé obrazy a hlasy. Jazyk, kterým místní mluvili, byl ale jiný a já nerozuměl jedinému slovu. Mezi ostatními vyčnívala obrovská kamenná budova s ​​velkými jasnými písmeny, na které bylo napsáno: “Prezidentská kancelář Znovuzrození” a vedle toho vlála vlajka této země, která byla zvýrazněna dokonalým osvětlením. Když jsme sem dorazili, následoval jsem důstojníka, ale hned jsme do této obrovské budovy nevstoupili. Důstojník mě požádal, abych na něj počkal na jednom z nainstalovaných sedadel. Za nedlouho vyšel z budovy vysoký muž s knírem a zeptal se: “Takže vy jste William Morris ze Spojených států amerických?”. “Přesně tak”, odpověděl jsem. On mi pak pevně potřásl rukou a poznamenal, že je mu líto, že nás přijímá v těch nejhorších dnech, které v této Republice kdy byly. Komentoval současnou situaci takto: “Jmenuji se Fhael a je mi líto, že jste dorazili právě v těchto časech.”. Cítil jsem v sobě velký zmatek a na mysl mi přišlo tolik otázek, že jsem nebyl schopen říct jediné slovo. “Ano, pane Morrisi, situace je zde nyní velmi extrémní. Panuje tu velké napětí, protože válku jsme obvykle viděli z dálky a nyní jsme její součástí. Měl bych vám vysvětlit mnoho věcí, abyste vše pochopil.”. Pokýval jsem hlavou, jako bych předstíral, že všemu rozumím. “Zřejmě ještě úplně nerozumíte všem okolnostem, ale my jsme součástí toho, co bychom mohli nazvat ‘Starověké lidstvo’. Chci tím říct, že my jsme nebyli součástí posledního restartu lidstva, rozumíte mi?”. Moc bych si přál, abych mu mohl říct, že rozumím, ale pravda byla taková, že jsem se ve všem zcela ztrácel. “Koho nazýváte Starověkým lidstvem? A kolik lidstev vlastně existuje nebo existovalo?”. Vyhrkl jsem. “V minulosti bylo mnoho lidstev, stejně tak jich bylo mnoho zresetováno. To se stane pokaždé, podle scénáře, který byl dávno dopředu stanoven a celý tento hrůzný proces je realizován přesně k určitému datu. Je záměrně vyvolán těsně před dosažením určitého vývoje lidstva. Reset vždy nastane nějakým nepřirozeným způsobem, protože ‘přirozený’ způsob neexistuje. V tom místě odkud pocházíte pak vždy probíhá stejná manipulace s lidstvem a jejich prostředím.”. “A co je to vlastně ten restart lidstva?”, zeptal jsem se nechápavě…

“Reset je proces, který provádějí ve tvých zemích, aby zničili každého člověka. Ponechávají nejraději pouze novorozené děti, aby znovu osídlili tyto země a pak s nimi prováděli neustále ten stejný proces. Reset je podle našich informací prováděn vždy tehdy, když se něco vymkne jejich kontrole a takových startovacích faktorů může být celá řada. Nepochybujte o tom, že i poznání o jiných utajovaných zemích může vést k resetům, které mohou být způsobeny škůdci, povodněmi, požáry, morem, pandemiemi, válkami, střelami nebo kosmickými bombami, které nazývají asteroidy, nebo to může být všechno dohromady, nezáleží na tom, co použijí, ale na tom, jak děsivý to nakonec bude mít dopad na lidstvo. Fakt, že my jsme před tím vším utekli, je pro ně dostatečným důvodem k hrozbě vůči nám, nechtějí ani nás nechat svobodně dýchat, rozumíš mi, Williame?”

“Pane Fhaeli, když jsem teď pochopil situaci, nemůžu uvěřit, že toto všechno se odehrává v zemích, kde jsem se narodil.”. “Rozumím tvým pocitům, Williame, chtěl jsem jít přímo do historie, abys pochopil celkovou situaci. Je toho ale mnohem víc, co by se mělo vědět. Všechno podstatné se dozvíš během vašeho pobytu zde. Ačkoliv tyto naše země jsou považovány za země, které stojí mimo konflikt, nic a nikdo nemůže si být jist v těchto dnech, že je z tohoto konfliktu venku. Omlouvám se, že náš rozhovor byl tak krátký, ale nyní musím urychleně odejít.”. Znovu mi potřásl rukou a důstojník mě pak odvedl z místnosti ven. Vrátili jsme se na mou loď, kde jsem své skupině řekl o mém setkání. Kapitán Butler tam už ale nebyl. Skupina byla z těch informací ohromenější než já, začali se mě vyptávat a radit, že bych se měl zeptat na to či ono. Zeptal jsem se jich, kam odešel Butler a bylo mi řečeno, že opustil loď, jakmile jsem odešel s důstojníkem. Netušili jsme, kde je a kam šel. Kapitán Butler nám opět zmizel, ale nyní se to stalo tady v neznámých zemích. Byli jsme zticha, a seděli v zamyšlení. Všechno mi běželo hlavou. Přemýšlel jsem o tom starém lidstvu, o úmyslných smrtích nás všech. O tom, jak může mít někdo tak hrůzostrašné plány a jaký má vůbec záměr. Z přemýšlení mě náhle vytrhl ohlušující zvuk a výbuch, loď se otřásla, jako by byla z papíru a všechno kolem nás začalo explodovat. Vůbec jsme nechápali, co se to děje. Běželi jsme na palubu a uviděli tam scénu jako z nejhorší válečné scenérie. Dokonce ani v době války jsme nezažili něco podobného. ​​Všechno bylo zničené a lidé křičeli na ulicích. Kdoví kde se spustil zvuk alarmu a byl slyšet po celém městě. Nějaký hlas se snažil lidi uklidnit. Byl jsem ohromený tím, co se stalo, a stále jsem ještě plně nechápal situaci, která tady nastala. Hlavou mi proudilo mnoho myšlenek. V dálce byla stále slyšet nepřátelská křížová palba a já jsem toho dne viděl umírat nevinné lidi. Všechno se během několika okamžiků vymklo kontrole, sledovali jsme oblohu plnou malých stříbrných koulí s červenými světly, které sledovaly celou scénu, nebyl jsem si jistý, zda tyto objekty patří k Republice nebo pochází od nepřátel. Museli jsme co nejdříve opustit loď. Hlas, který se nás předtím snažil uklidnit, teď vydával rozhodné rozkazy. Dostali jsme příkaz, abychom urychleně odešli do budovy prezidentské kanceláře. Zvedl jsem oči k nebi, prosíc o nějakou milost. Podíval jsem se na oblohu a uviděl jsem, že je zbarvena do rudého tónu. Mohl jsem se dívat přímo do slunce, a sluneční záře mi nespálila zrak. Slunce mělo tmavý tón a to, co jsem si myslel, že je Měsíc, vyčnívalo v dálce v úplně černé barvě, jako kdyby bylo zatmění. Tehdy jsem si myslel, že je to ta nejpodivnější obloha, jakou jsem kdy viděl. Zvláštnost tomu všemu ještě dodávaly podivné koule, které tančily ve vzduchu na všechny strany. Byly jako stříbrné oči, které se na všechno dívaly. Napadla mě další otázka: Kdo ovládal tyto malé objekty a jaká byla jejich funkce? Žádná z těchto koulí neprováděla útok nebo nějaké manévry. Nastalá situace byla opravdu srdceryvná.

Prezidentská budova byla ale neporušená a já do ní mohl vstoupit bez větších problémů. Přestože z pochopitelných důvodů byl u vchodu zmatek, lidé se navzájem neobyčejně slušně respektovali. Snažil jsem se procházet různá patra a najít kancelář prezidenta Fhaela, protože jsem potřeboval naléhavě mluvit s velením. Ten prudký útok se dotkl mého srdce natolik, že jsem se cítil stejně jako lidé těchto zemí, jakoby se zde má krev zrodila už kdysi dávno.
K mému překvapení jsem našel Fhaela pohromadě s kapitánem Butlerem. Fhael komunikoval pomocí maličkého komunikátoru, kde druhý hlas opakoval následující: “Žádáme o podporu od Anakimů, nemáme na výběr, Fhaeli.” Butler se ke mně otočil a řekl mi: Ti “Anakim jsou obří válečníci jihu, Williame. A nejen to, obři Anakim jsou zachránci našeho lidu. Jsou to ti, kteří nás stihli odvést ještě před minulým resetem.”. Kapitán Butler mi řekl, že je čas si jít odpočinout, než se vydáme na novou další cestu. Zeptal jsem se: “A kde je místo naší nové destinace?”. Vysvětlil mi, že to není přesně Fhaelův plán, ale že nastal okamžik, abychom podnikli výlet do země obrů Anakim. Pak mi kapitán Butler řekl: “Omlouvám se, že jsem ti to nemohl říct dřív, Williame, ale já jsem nedílnou součástí těchto zemí, jako kdokoli jiný koho tady vidíš. Narodil jsem se s krví předků odsud a teď sleduji, jak moji bratři umírají. Očividně tady nyní chtějí Elity opakovat krutou historii. Je nejvyšší čas znovu zachránit zbylé lidstvo, které přežilo reset. Kdo nás asi všechny může zachránit lépe než ti, kteří nám tenkrát pomohli překročit ledové stěny?”.

Butler pak odpochodoval a ztratil se mezi agenty čekajícími venku. Po několika neúspěšných pokusech se mi přece jen podařilo usnout. Náhle mě probudil kapitánův hlas: “Williame, probuď se, je čas na cestu!”. Butler rychle shromáždil celý tým. Vyšli jsme do centrální chodby, která se křížila s dveřmi prezidenta Fhaela. Kapitán byl znepokojený a nařídil nám, abychom spěchali, jak jen to půjde. Tisíce lidí, kteří se tísnili v budově, byly pryč. Co se s nimi asi stalo? Než jsem se stihl zeptat, jeden člen naší posádky řekl, že slyšel, že byl aktivován plán evakuace. V okolí jsme viděli velké vlaky a tisíce lodí, které převážely mnoho lidí pryč neuvěřitelnou rychlostí. Kapitán se k nám vrátil a řekl, co uděláme. Nalodíme se na jednu z těch lodí, která musí odjet už za dvanáct minut.
Podíval jsem se znova na oblohu a ty malé koule, které jsem tam dříve viděl, byly pryč. Místo nich oblohou projížděli neuvěřitelnou rychlostí nějaké velké namodralé trojúhelníky, z jedné strany na druhou. Kapitán na mě zakřičel: “Williame, nech na chvíli to nebe, teď na to není čas, tito ‘létající ptáci’ Iron Blues nutí nepřítele k ústupu.”. Neměl jsem na výběr a musel jsem si nechat ujít majestátní let těchto modrých ocelových ptáků. Létali z jedné strany na druhou velkolepým a jedinečným způsobem. Nemohl jsem uvěřit, že jsou řízeni někým nebo něčím. Zdálo se, jakoby měli vlastní mysl. Když jsme dorazili do předpokládaného místa nalodění, bylo tam mnoho důstojníků. Vysadili nás na nějakou stříbrnou plošinu, která nás vynesla nahoru. Z výhledu jsme uviděli zničující zkázu moderního města s dosud neviděnými strukturami, které představovaly absolutní prosperitu obyvatel. Kapitán se zeptal, zda nám tento pohled nepřipomíná portréty Norimberku a Basileje. Jakmile jsme dorazili do nejvyššího patra, uviděli jsme lodě, které vůbec nevypadaly jako ty, které jsme znali. Jejich konstrukce byla troufale obrovská a zdálo se, že jsou vyrobeny z jednoho kusu. Vypadalo to, že tyto lodě cestují po obloze, na které vedou dvě různé cesty, tam a zpět. Tyto velké železné konstrukce byly ztraceny v horizontu. Důstojník, který nás přijímal, řekl, že to jsou spojnice do každého velkého města. Řekl, abychom se připravili, protože první zkušenost s cestováním v těchto velkých lodích bude něčím, na co nikdy nezapomeneme.

Čekala na nás tmavě modrá loď, která byla uzavřená. Seděl jsem vedle Butlera na sedadlech po 4 lidech, interiér se zdál větší, než byl zvenčí. Stroj se rozjel, ale mohli jsme slyšet sotva slabé pískání. Butler a důstojníci nás požádali, abychom se uvolnili, že si na stroj brzy zvykneme. Jakmile jsme se rozjeli, tak jeden z našich chlapců hned omdlel. Také se mi zatočila hlava, ale snažil jsem se uvolnit a přizpůsobit se té zběsilé rychlosti. Zdálo se mi, že jsem byl vymrštěn z nějakého nejsilnějšího děla. Občas jsme vjížděli do dlouhých tunelů. Chvílemi jsem si také myslel, že omdlím. Cítil jsem jen dočasnou nevolnost a závrať. Po patnácti až dvaceti minutách jsme si ale zvykli a již jsme všichni cestovali hladce. Bylo na čase také věnovat pozornost krásné krajině Republiky předků. V dálce se rýsovalo město Renacer. Bylo to vysoce moderní a prosperující město, které by si ani velké literární mozky nedokázaly představit. Okolí bylo zbarvené různými barevnými tóny díky velkým plantážím zeleniny, květin a ovocných stromů. V barevné mozaice ale přece jen převládala zelená barva. Byl to opravdu emotivní pohled, který doslova vybízel k bydlení v tomto malebném ráji. Podle toho, co jsem slyšel z okolí, byly poblíž nějaké ostrovy zvané “Rajské Ostrovy”, které dokonce poskytovaly ještě větší podívanou. Mé rozjímání přerušil Butler následující otázkou k důstojníkům: “Jaké bylo poslední měření vzduchu, a jak velké škody máme v této oblasti?”. Jeden z důstojníků odpověděl, že jsou si jisti, že zareagovali včas a že útok byl proveden v oblasti, kde měření neukázalo možnou otravu vzduchu a okolních plantáží. Sebral jsem odvahu a zeptal se: “Můžete nám vysvětlit, o jaké otravě mluvíte? A jak nám otravují vzduch?”, zeptal jsem se. Kapitán Butler se na nás podíval a poněkud s výčitkami svědomí řekl: “Jak to vysvětlit? Implementují sem nemoci a otravují vzduch lidem, kteří se rodí na našich kontinentech. Paraziti (nebo jak si oni říkají ‘elity’) mají tuto metodu postupné likvidace lidí dokonale vymyšlenou. Lidé onemocní s přesnou jistotou vždy. Určitá nemoc je obvykle implantovaná do prvních lidí po resetu nebo lépe řečeno do dětí, které přežijí poslední reset. Někdy pro jistotu otráví a implementují nemoc i do druhé generace. Nemoc pak automaticky přechází z generace na generaci. Je také obvyklé, že vzduch otravují pravidelně, což je nejběžnější způsob jak pokračovat v zajišťování budoucích nemocných generací nebo prostě v lidské poslušnosti. Paraziti jsou velmi krutá rasa, Williame. Je mi líto, že toto všechno musíš zjistit tak náhle, ale dříve nebo později se to stejně musíš dozvědět.”. Všechny nás zarazilo prohlášení o rozšiřování nemocí a otravě našeho vzduchu. “Co je to za nemoc?”, zeptal jsem se udiveně. “Toto onemocnění je prakticky nové a bylo použito při posledním resetu lidí.”, upřesnil důstojník, který poslouchal náš rozhovor. “Stále to pozorně zkoumáme, ale jisté je, že při ní vaše těla stárnou rychleji. Životy lidí jsou pro ně užitečné a ziskové jen když jsou krátké. Potřebují, aby staré generace ustoupily těm dalším a novým generacím co nejrychleji, protože v minulosti lidé zažívali dlouhověkost a měli hodně času na analýzu své situace. Zjišťovali, v jaké situaci se nacházejí, a pochopili, že člověka modifikují a utvářejí nějaké bytosti ke své užitečnosti.”. “Znamená to tedy, že zkracují náš život?”. “Ano, přesně to ti říkám.”. “My v Rodové republice žijeme třikrát déle než vy, protože v našich tělech není žádná taková modifikace. Bohužel ale i u nás to nedávno vyzkoušeli. Chtěli zkrátit naše životy, aby nad námi dosáhli kontrolu.”.
Butler důstojníka přerušil a začal se ptát znova na válečnou strategii. Nemohl jsem plně pochopit situaci. Vše bylo tak matoucí a vyvolávalo ve mně takový hněv, že to bylo pro mě těžké zvládnout. Myslím, že jsme si v tu chvíli všichni mysleli totéž. Paraziti nám zkracují a ztrpčují životy. Tehdy jsem pochopil, že v našich známých zemích neexistuje žádná svoboda a neexistuje ani v žádné podobě. Přemýšlel jsem, jak bychom z tohoto otroctví mohli naše lidi osvobodit! Ale jak bychom mohli vyhlásit válku nepříteli, o kterém nic nevíme? Jaký by byl a jak by asi vypadal člověk bez této jejich odporné kontroly?

Před sebou jsem viděl absolutní blahobyt. Každý chlapec a dívka, které jsem viděl volně běhat po polích, byli šťastní a bezstarostní až do stáří třeba 240 nebo 250 let. Do hlavního města zvaného “Archa” jsme dorazili ve stanovený čas. Neměli jsme žádné zpoždění, dveře se otevřely a my jsme zastavili na plošině, kde bylo vše zakryto nějakým druhem křišťálu. Neumím vyjádřit krásu, kterou jsme viděli. Toto byly momenty, u kterých jsem litoval, že jsem se nenarodil jako literární velikán, abych vše barvitě popsal. Ten den jsme navíc prožili ten nejlepší západ slunce, jaký může někdo ve svém životě zažít. Existovaly zde struktury nikdy předtím neviděné, které se dotýkaly oblohy. Viděli jsme stovky létajících kol, vypadaly jako dvě kola, která byla spojena a tvořila s jiným materiálem kouli, ve které cestoval jeden nebo dva cestující. Něco takového vidět bylo velkolepé. Další neuvěřitelnou skutečností bylo, že navzdory tomu, že jsem viděl největší, nejosvětlenější a nejmodernější město ze všech, tak tam nebyl žádný hluk a vše se zde odehrávalo v naprostém tichu.
Hlavní město Archa nás přátelsky přijalo. Snažili jsme se neztratit z dohledu kapitána. Byli jsme uchváceni prostředím na každém kroku, který jsme udělali. Bylo zde plno lidí ve veřejných prostorech a restauracích. Vozidla a jejich jízdní manévry byly téměř dokonalé. Na nebi z jedné strany na druhou pluly velké průhledné koule. Většina z nich byla obsazena jednou osobou, ale v některých případech i dvěma a bravurně řídili tyto podivné balóny, které křižovaly oblohu. Přestože se zprávy o vzniklém konfliktu rychle šířily do všech částí republiky, tak se občané Archy vesele procházeli, jako by žádná válka nevypukla. Pokud bychom se oddělili od kapitána, znamenalo by to pro nás velké potíže. Jazyk, který zde používali, nebyla angličtina ani žádný jazyk, který bych dokázal rozluštit. Možná to byl nejstarší jazyk, který kdo mohl slyšet, jazyk z dřívější doby lidstva. Ponořil jsem se do svých myšlenek ohledně země Anakimů. Jedna má část dokonce pochybovala o jejich existenci. Bylo neuvěřitelné si vůbec představit možnost vidět obry. Přiblížili jsme se k místu, které vypadalo jako velký přístav, a kde bylo mnoho lodí. Kapitán Butler nás požádal, abychom na něj počkali, zatímco si půjde promluvit s důstojníky. Využili jsme příležitosti, abychom si chvíli popovídali. Všichni jsme se shodli na tom, že jsme jako ve snu.

Z knihy: The Navigator who crossed the ice walls. Autor: Nos Confunden. Přeložila Zuzi Czech, upravil Ota Veselý

-pokračování-

https://celostnivzdelavani.cz/pribeh-williama-morrise-cast-10

Předchozí díl: https://knihya.cz/pribeh-williama-morrise-cast-1/