Jmenuji se William Morris (jsem otcem Helen) a příběh, který vám budu vyprávět, vám pravděpodobně změní náhled na celý život. Ve svém osobním životě jsem byl členem Amerických námořních sil a byl jsem ženatý s Lucy. Život měl ale se mnou jiné plány a já musel přetnout živý kořen plodného stromu. Jedné klidné noci po vítězné bitvě ve válce, ve které jsme se nacházeli, jsme pluli skrz severní Atlantik, byl úplněk a kamarádi námořníci posilnění whisky začali vyprávět příběhy a anekdoty, aby utišili úzkost a stres z války. Mluvili o Jamesi Cookovi a jeho obscesi s překročením Antarktického Kruhu, i když nebylo zjevné, kdo stál za financováním jeho cesty a proč byla ta obscese. Kapitán Butler, velmi respektovaný člen naší skupiny, se přidal k nám a k našim příběhům. Řekl nám tehdy, že existuje místo někde v jižním polárním kruhu a toto místo může být spojnicí s dalšími zeměmi. Řekl to zcela vážně a bez mrknutí oka. Vzpomínám si, že moje pozornost se výhradně obrátila jen směrem k němu a 5 nebo 6 z nás jsme v úžasu poslouchali jeho příběh. Chtěli jsme se smát, ale místo toho jsme hltali každé jeho slovo, když popisoval, že za Antarktickým kruhem jsou další země.

Kapitán nám tehdy řekl, že z velmi dobrých zdrojů na vysoké úrovni ví, že proběhlo zkoumání a financování cest, které měly zajistit vstup skrz těžké antarktické podnebí a bariéry v jižních šířkách k civilizaci žijící za Antarktidou a že s těmito misemi hodně spěchali, protože už mnoho civilních lodí tehdy kroužilo okolo Antarktidy, což se jim ale vůbec nelíbilo. Kapitánův příběh byl kupodivu hodně detailní a také nám řekl, že sám a na vlastní oči viděl mapu, kde souřadnice přesně udávaly polohu místa vstupu na toto území.

Když jsme potom po válce dorazili domů, spousta lodí, které americké námořnictvo používalo, se zničilo, prodalo nebo pronajalo. Měl jsem tehdy dost úspor a rozhodl jsem se jednu z těchto lodí koupit. Myšlenka na průzkumnou cestu do těch míst mi nedávala spát. A i když se to Lucy vůbec nelíbilo, rozhodl jsem se, že na konci listopadu se svou lodí vyrazím směrem k Antarktidě. Přesvědčil jsem k cestě ještě 2 mé kamarády, kteří tehdy také poslouchali kapitánův příběh. Nejtěžší ale bylo přesvědčit samotného kapitána, aby se s námi na cestu vydal. Kapitán zpočátku odmítal, ale pak nečekaně ráno 11. října se ukázal u mě doma ještě s mužským doprovodem, který se jmenoval Fint. Přinesli sebou mapy a dokumenty, které možná ještě nikdo jiný předtím nespatřil. Kapitán mi řekl, že přijímá mé pozvání, ale že musím akceptovat, že tato cesta může být jen jednosměrná.

Dva dny před naším vyplutím se v mých dveřích objevil Fint (kapitánův známý) ještě s jedním neznámým mužem, který byl oblečen celý v černém a měl zvláštní přízvuk. Fint řekl, že je to urgentní a že je musím pustit dovnitř. Když vešli dovnitř, otevřel kufřík, vytáhl nějaký historický manuskript a začal přede mnou z něj recitovat: “Tak se na žádost připojuji, ve velké důležitosti, zde na přání našich pánů, ale tak, aby byly dveře vědění zavřeny pro ty, kteří odmítli být součástí naší slavné cesty a dovolených svobod.”. Pak ještě přečetl několik dalších vět, a když skončil, řekl jsem, že to vypadá, jako kdyby prováděl nějaký zasvěcující rituál. Fint se na mě podíval a řekl: “Přesně tak, kamaráde, ti, kteří neprojdou patřičnou inicializací, jsou vyloučeni z takových cest. A lépe řečeno: My jsme z nich vyloučeni.”.

Vůbec jsem tomu nerozumněl a poprosil jsem Finta o vysvětlení. “Podívej”, řekl Fint. “Vysvětlím ti teď situaci. Tento manuskript patří Dozorcům (kteří si říkají ‘Elity’), sami sobě namlouvají, že jsou Bohové Slunce. Dozvěděli se o tvém chystaném plánu a nejsou z něho nadšeni. Oni totiž přísahali na manuskript, že nenechají nikoho neprověřeného opustit tyto země a to dělají na pokyn svých Pánů.”.

Oba dva mi ještě jednou pohrozili, že nesmím nikam vyplout, a pak odešli. Snažil jsem se najít kapitána Butlera, ale on jako kdyby se do země propadl. Rozhodli jsme se tedy náš plán zrušit, ale 14. listopadu někdo zaklepal na mé dveře. Byl to kapitán Butler! Řekl, že se z bezpečnostních důvodů, ochrany dokumentu a mapy musel na chvíli ukrýt. Butler sebou přinesl mapu, a když ji otevřel, uviděl jsem na ní země, které jsem na žádné jiné mapě předtím neviděl.

“Ty znáš ty Dozorce (‘elity’)?”, zeptal jsem se ho. “Je mnoho věcí, které nevíš, Williame“, odpověděl Butler. Dozorci spolu s tvůrci pyramid nechtějí, abychom překročili “Jižní pól” a proto náš plán se musí uskutečnit ještě dnes. Vyrazil jsem tedy urychleně z domu, abych sehnal celou posádku, a ještě večer jsme vypluli z Charlestonu.

Konečně jsme vypluli z charlestonského přístavu. Vypočítali jsme, že dosáhneme studených antarktických vod asi za 140 až 150 dnů. Butler se také tehdy zmínil o “jiné rase”, pokud se tam opravdu dostaneme. Dny plynuly a všechno šlo velmi dobře, měli jsme spoustu zásob. Na rovníku jsme udělali několik zastávek a na základě rady jsme si udělali velké zásoby. Kapitán nám řekl, že cesta bude delší, než jsme očekávali. Věděli jsme jasně, že časy temnoty a chladu v černých vodách jihu se blíží. Druhou noc poté, co jsme opustili poslední přístav směr Antarktida, jsem byl na palubě, díval jsem se na horizont a přemýšlení o tomto dobrodružství. V hlavě se mi vynořily všechny vzpomínky na to, co jsem po sobě zanechal, ale měl jsem v sobě velký vnitřní oheň zvědavosti. Přemýšlel jsem o tom průchodu a zda je opravdu možné ho překonat, přemýšlel jsem, co bude za ním. Zatímco se mi tohle všechno honilo v hlavě, přišel ke mně kapitán Butler. “Už začala zima, kamaráde, že? Nedovedeš si představit, co tě tam čeká“, řekl mi. “Takže jsi tam byl“? – zeptal jsem se znovu. “Kde myslíš, v jižních vodách?”. “Ano, samozřejmě”, potvrdil Butler. “Ten příběh, který jsi tehdy v noci vyprávěl, byl o tobě?”.
“Ano, byl jsem tam, Williame. Viděl jsem to místo vstupu na vlastní oči, a právě proto mě usilovně hledají.”.
Všechny pochybnosti mě najednou opustily, když mně kapitán dal jasně vědět o své plavbě v minulosti. Pak mi řekl: “Neboj se, Williame, uvidíš to taky, uvidíš, co jsem viděl já a ani tomu nebudeš věřit, a to nemluvím jen o tom prostupném místě. Ale teď o tom nebudu ještě mluvit, dokud se tam nedostaneme.”. Kapitán ukončil rozhovor, ale já jsem ještě měl plno nezodpovězených otázek. Za 138 dní jsme dopluli do ledových vod a my najednou ucítili ten propastný rozdíl. Voda byla tmavá, studená a temná. Pluli jsme paralelně s obrovskou ledovou stěnou, která byla vysoká mezi 80 a 90 metry a v některých místech tam byly vrcholy ještě větší výšky. Kapitán nám sdělil, že načervenalá a žlutá barva na obzoru je zde zcela obvyklá. Počasí zde bylo nehostinné a nedalo nám žádný oddech. Museli jsme být stále ve střehu. Byl to každodenní boj s vlnami a větrem. Panovalo neustálé nebezpečí srážky s masami ledu a vody.

Jednoho dne Butler zakřičel mé jméno a zavolal mě na palubu. Za našimi zády se otevřel průchod mezi obřími zmrzlými zdmi. Štěstí, které nás obklopilo, bylo nevysvětlitelné, ale věděli jsme, že nebude dlouho trvat. Kapitán Butler neváhal ani vteřinu a zamířil tím směrem. Zdálo se, že dobře ví, co dělá. Jakýsi proud nás začal unášet dovnitř té průrvy a my byli taženi obrovskou silou. Paralyzoval nás strach, několikrát jsme se okrajem lodi otřeli o ledové zdi průjezdním místem. Celá naše panika trvala tak tři až čtyři minuty, ale nám se tato doba zdála jako věčnost. Najednou, když jsme byli unášeni tímto silným proudem, který nás stále táhl dopředu, bouře ustála, i když nás neustále bičoval studený vichr. Dostali jsme se do nevysvětlitelné extáze, když jsme uviděli, jak se tento úzký průchod stále více rozevírá a přechází do otevřeného moře. Kapitán v euforii zakřičel: “Dokázali jsme to! Zvládli jsme to!”. Ano, ocitli jsme ve vodách, kam se dostalo jen velmi málo lidí, alespoň jsme si to v tuto chvíli všichni mysleli. Temné vody se začaly projasňovat. Ledové stěny byly sice stále ještě viditelné, ale už se ztrácely v dálce. Slunce, které shora sledovalo naši jízdu, zapadalo na horizontu. Kapitán shromáždil tým a všem oznámil, že se chystá učinit důležité oznámení. Začal tím, že řekl, že to, co se chystá říct, není o něm, ani o našem týmu, ani o nám známé Zemi, kterou jsme již zanechali za sebou, ale že je to o celém lidstvu a jeho skutečné minulosti.

Všichni jsme mlčky čekali na slova kapitána, který se nám chystal říct něco, co se nám zdálo být jedinečné, a tu se objevilo náhle obrovské plavidlo. Zdálo se, že pluje přímo k nám. Jeden z chlapců naší posádky se šel podívat a zakřičel na nás: “Plují k nám a je to něco gigantického!”. Všichni jsme zpanikařili, ale Butler nařídil zachovat klid, ale i když se snažil zůstat klidný, vypadal nervózně ve srovnání s tím, jakého jsme ho znali předtím, než jsme vypluli. To mě zneklidnilo. Čím víc se ta gigantická loď k nám přibližovala, nebudu popírat, bál jsem se o svůj život i život našeho týmu. Nemohl jsem uvěřit, že když už jsme zanechali za sebou ledové stěny, bude existovat něco, co nám bude bránit v pokračování prozkoumávání tohoto neznámého oceánu. Původně jsem si myslel, že jsme v těchto místech jediní, kteří se dostali, tak daleko. Neznali jsme přesně hloubku oceánu, ale ten byl stále velmi temný. Náhle nás zahalil ohlušující zvuk. Stěží jsme to vydrželi. Znělo to jako nějaké skřípání nebo jako nějaký druh troubení. Pak se ozval hlas s dokonalým anglickým přízvukem, jenž říkal následující: “Vážení návštěvníci z uzavřených zemí, někteří z našich mužů sestoupí a přistoupí k vaší lodi. Neublížíme vám, prosím zachovejte klid.”. Tato zpráva zněla ještě děsivěji, protože uvnitř jsem si myslel, že by na nás mohli zaútočit. Tato loď byla opravdu gigantická a vypadala jako objekt z nějakého příběhu z daleké budoucnosti.

Kapitán Butler nám oznámil, že si byl něčeho takového vědom a že máme zůstat v klidu a přivítat tuto návštěvu laskavým způsobem. Tři muži zamířili k naší lodi a vstoupili na palubu. Měli bílé obleky a na nich nějaké emblémy. Na jejich lodi vlála vlajka, která byla úplně modrá s bílým kruhem uprostřed. Pomohli jsme mužům nastoupit a oni nás pozdravili přátelským potřásáním rukou. Jeden z nich se představil jako kapitán a zeptal se nás, kdo jsme, a co děláme v této oblasti za ledovými zdmi. Butler promluvil a informoval ho, že jsme se plavili okolo Antarktického polárního kruhu a že nás proud přivedl na “druhou stranu” a že jsme se rozhodli plout těmito oblastmi. Všiml jsem si jistého kamarádství mezi Butlerem a tímto důstojníkem. Tento muž se otočil, aby se podíval na své další dva společníky. Vypadali ohromeni a poznamenali, že to je už dlouho, co něco takového viděli. Důstojník se omluvil za způsob, jakým k nám přistupovali a vysvětlil nám důvod pro jejich znepokojení a ohromení.

“Je nám velmi líto, že se vaše návštěva nezdá být vítána, ale ona opravdu je. Je to už dlouho, co jsme viděli lidi proplout skrz zdi. Ale to je teď jedno, dáme vám tuto mapu s pokyny, jak se dostat co nejlépe do tzv. Bezpečných zemí.”. Tuto poslední větu nikdo z naší skupiny nepochopil. Dívali jsme se navzájem na sebe a s jistým strachem jsem se zeptal: “Říkal jsi Bezpečné země? Existují tedy i nebezpečné země?”.
“No, země, odkud pocházíš, jsou docela nebezpečné”, odpověděl muž stojící vzadu. “Nebojte se, pokud poplujete v tomto směru, tak se dostanete do Bezpečných zemí docela dobře.”. Byl to jedinečný okamžik, kdy jsem mohl trochu porozumět nastalé situaci, a proto jsem se zeptal důstojníka: “Promiňte, odkud pocházíte?”. Z “Republiky Předků (z Rodové Republiky), pane”, odpověděl mi muž. Později přívětivě dodal: “Nebojte se, chápu, že máte v této věci mnoho otázek, ale já vám slibuji, že až dorazíte do těch Bezpečných zemí, které jsme vám označili na mapě, okamžitě vás přijmou a budou vás o všem informovat.”.

Muži pak rychle odešli. Podivná návštěva v nás zanechala více otázek než odpovědí. Cíl byl nyní jasný, zamíříme do nových zemí s názvem “Rodová Republika”. Pluli jsme docela dlouho podle kurzu, který nám tito muži vyznačili. Butler poznamenal: “Díky Bohu jsme narazili na tyto lidi a nyní můžeme zamířit do Bezpečných zemí. Myslím, že bychom neměli stejné štěstí, kdyby to byla jiná loď. Pamatujme na to, že lidé, které jsme opustili (na území našich známých kontinentů) jsou velmi mocní lidé, kteří nechtějí, abychom se plavili po těchto vodách a tohle všechno se dověděli. Počkejte, až dorazíme do Rodové republiky, pak pochopíte více o této situaci. Jsem velmi rád, že jsme překročili ledové hradby, cesta právě začala, kamarádi. Je čas pochopit, že jsme ve válečné zóně.”. Poslední věta nás zanechala beze slov, všichni jsme se jednotně zeptali: “Ve válečné zóně?”.
“Válečná zóna?? Jaký druh války myslíš?”. Překřikovali jsme jeden druhého. Otázky byly směřovány na kapitána, který ale na všechno odpovídal slovy: “Kamarádi, pojeďme do těch Bezpečných zemí a všechno vám bude hned jasné, jakmile zakotvíme.”. Okolní teplota se výrazně změnila, když jsme se vzdálili od zdí Antarktidy (asi 30 dní cesty). Oblast se zahalila mírným klimatem, začali se objevovat nejrůznější ptáci a vegetace. Voda byla nyní mnohem průzračnější. Měl jsem vnitřní pocit, že jsme trochu zapomněli na kapitánovu připomínku, že jsme byli ve válečné zóně. Za jedné jasné noci jsme v dálce uviděli nějaká světla, která vycházela z východu na západ, osvětlovala naši cestu a zářila jako naše naděje ve velmi tmavé noci. Butler pozoroval naši skupinu, která byla fascinovaná krásou těchto světel. Město, které jsme v dálce viděli, bylo obrovské, tiché a vypadalo jako elektrický svět z knihy Thomase Browna. Dorazili jsme do přístavu něčeho, co vypadalo jako velké, moderní město a pak jsme čekali, jaké bude naše přijetí. Za méně než dvě minuty k nám přistoupilo několik důstojníků a velmi uctivě nás přivítali: “Vítejte v Rodové republice”, pronesl jeden z nich a přivítal se s Butlerem. “Jsme rádi, že jste navštívili naše země, byli jsme již informováni, že přijedete, ale stejně jsme tomu nemohli uvěřit, dokud jsme vás neuviděli na vlastní oči. Vaše návštěva je tak velmi vzácná, že bych řekl, že je až nemožná. Máme velkou radost, že vás můžeme přijmout.“, prohlásil. Butler poděkoval jménem naší celé lodi a mě představil jako majitele lodi. Nemohl jsem stále uvěřit tomu, že jsme tady, v té zemi za Antarktidou a navíc jsme tu vítáni občany tohoto moderního města.

-pokračování-

Z knihy: The Navigator who crossed the ice walls. Autor: Nos Confunden. Přeložila Zuzi Czech, upravil Ota Veselý.

https://celostnivzdelavani.cz/pribeh-williama-morrise-cast-5

Předchozí vyprávění:

https://knihya.cz/zelezna-republika-rodova-republika-vypraveni-helen-morris-o-utajovani-faktu/