Po stopách lebek

Vydáme se opět po stopách dávnejch civilizací a jejich mystérií, ale tentokrát trochu jinak. Budeme sledovat stopy z lebek. A ne těch obyčejnejch, kterejch se válej všude tisíce (teda kromě pyramid a dalších zaručenejch “hrobek”). Podíváme se zase na pár věcí, který jsou trnem v oku odporníkům a drtí narativ ortodoxní archeologie a historie jak buldozer lebky politiků. (…abych vám evokoval nějakou pozitivní vizi pro zlepšení nálady.)

Začneme s křišťálovejma lebkama. Většina těch slavnejch se našla v oblasti Mexika a Guatemaly a má se za to, že hrály nějakou roli hlavně v kultuře Mayů. Jsou vyrobený opracováním křišťálu, což je hodně tvrdej materiál, ještě tvrdší než žula, a přesný opracování takovýho materiálu je samozřejmě opět velmi náročná práce. Už jen to, že by Mayové dokázali něco takovýho vyrobit, je pozoruhodný. (Kupodivu jsem nikde v informacích o křišťálovejch lebkách nenarazil ani na jedinou zmínku o bronzovejch dlátech.)

Ještě pozoruhodnější jsou ale některý detaily a vlastnosti těchhle výtvorů. U některejch ani neni otázka jak to mohli vyrobit Mayové, ale jak to moh vyrobit kdokoliv.

Řekneme si taky na rovinu, že datování je tu ještě náročnější než u všech těch staveb, o kterejch už jsme mluvili. Vlastně je prakticky nemožný. Ten křišťál se samozřejmě datovat nedá, stejně jako ty stavby, a tady už vůbec nelze brát v úvahu datování věcí okolo, protože zatímco stavby obvykle aspoň stojí na jednom místě, artefakt o váze pár kil může kdykoliv kdokoliv dát kamkoliv.

Takže sice máme informace, že Mayové ty lebky nějak používali, ale to nám samo o sobě neříká, jestli je vyrobili nebo našli. Podle některejch lidí, kteří se touhle problematikou zabejvali, můžou některý z těchhle artefaktů bejt klidně deseti- až statisíce let starý. Prostě nevíme.

Začneme s tou nejslavnější.

Mitchell-Hedges

F. A. Mitchell-Hedges je postava zajímavá sama o sobě, i bez týhle lebky. Je to člověk, jehož životopis je plnej výroků a tvrzení, o nichž někteří řekli, že jsou moc přitažený za vlasy. Jenže jsou pravdivý. Mitchell-Hedges, mezí přáteli známej jako Mike, byl totiž takovej Indiana Jones v reálu.

Jeho příběh tu nebudeme rozebírat do detailu – jen berte v úvahu, že jeho historie a historie týhle lebky jsou plný zápletek a ke každýmu tvrzení existuje nějaký protitvrzení, takže je to docela detektivka. Je tu spousta pochyb a nejasností, a proto je lepší se zaměřit víc na to, co nám řekne samotná lebka, než na mýty a legendy, kterejma je opředená.

Na přelomu let 1923/24 zkoumal Mitchell-Hedges ruiny Lubaantun na území dnešní Belize. (Kdo dává pozor, pamatuje si, že tohle místo se objevilo nedávno ve článku o pyramidách.) Křišťálovou lebku údajně objevila v jednej pyramidě prvního ledna – na svoje 17. narozeniny – jeho adoptovaná dcera Anna.

Tohle samo o sobě je zvláštní. Mike prozkoumal a objevil spoustu věcí, takže už jen to, že jeho nejslavnější objev má na svědomí jeho tehdy 17-letá dcera, je mírně podezřelý. K tomu tvrzení, že se jí to podařilo na vlastní narozeniny, je ještě podezřelejší. Jenže to je jedna z těch zápletek, který maji různý možný vysvětlení.

Existuje názor, že lebku objevil Mike sám a následně nechal svoji dceru “najít” jí, což, jak jistě uznáte, by byl dost dobrej “dárek k narozeninám”. Anna celej svůj stoletej život stála při tom, že lebku našla ona, takže pokud to byl “dárek”, Mike to nikdy nevyzradil. A jelikož to byl člověk, u kterýho je všechno možný, tahle teorie zní celkem uvěřitelně.

Trvalo ale dlouho, než se o tomhle artefaktu objevila nějaká veřejná zmínka. Což se zase některejm skeptikům zdá podezřelý, ale pak je tu zmínka v jednej z Mikeovejch knih, že má svoje důvody tajit, jak přesně tu lebku získal. Vůbec o spoustě osobních detailů o sobě mlžil – skoro jako by se učil od toltéckejch čarodějů v Mexiku.

A podobnejch zápletek je tu víc. V roce 1943 Mike svojí lebku koupil v aukci, což je podle skeptiků důkaz, že ji získal tam a nenašel v Lubaantun. Jenže v tej aukci ji prodával jeho kamarád ze školy, u nějž ji podle Anny Mike nechal v zástavě za půjčku na jednu z jeho expedicí. Proč Burney lebku prodával, místo aby ji vrátil Mikeovi? Poukazuje se na to, že podle tehdejších zákonů tím, že ji takhle koupil, se Mike stal jejím legálním majitelem – což evidentně nebyl ten případ, pokud k ní přišel různejma jinejma způsobama.

A teprv od tý doby o lebce mluvil veřejně, ačkoliv existujou indicie, že ji vlastnil už ve 30. letech. Takže aukce možná byla způsobem, jak dosáhnout toho, aby nikdo nezpochybňoval jeho vlastnictví a nechtěl mu ji zabavit. Možná lebku z Mexika propašoval nelegálně a nikdo z jeho výpravy o tom nesměl mluvit. Prostě zápletka za zápletkou a nikdo přesně neví, jak to všechno bylo. Takže se podíváme na samotnou lebku, protože ta tu je, ať se vzala odkudkoliv.

Lebka váží kolem 5 kg a skládá se ze dvou kusů křemennýho krystalu. Čelist je samostatná a byla nalezená o tři měsíce později než hlavní část, o pár metrů dál (nebo aspoň taková je jedna verze týhle story), ale původně byla součástí stejnýho kamene. Tenhle materiál je extrémně tvrdej a je velmi podobnej tomu, co se dnes používá v mikročipech. Což nám mimochodem říká, že je to materiál, v němž se daji ukládat informace, což je zároveň něco, co nám říká velký množství zdrojů o Atlantidě – že používali krystaly, v nichž mimo jiné ukládali informace.

Lebka je anatomicky velmi přesná a to je jeden z důvodů, proč je slavnější než ty ostatní, který jsou většinou nějak umělecky stylizovaný. Podle rozměrů a tvaru by odpovídala ženě ze střední Ameriky ve věku 25-29 let.

Po dobu šesti let měl lebku v opatrování Frank Dorland, kterej ji studoval. Jelikož pracoval v Hewlett-Packard, vzal ji do laboratoře k testování, kde objevili záhadný vlastnosti. V první řadě tam přišli na to, že byla vyřezaná bez ohledu na přirozenou osu toho křemene, což je v dnešní době neslýchaný, protože při takovym postupu je extrémně vysoká šance, že se kámen roztříští. Zároveň nenašli žádný známky použití jakejchkoliv kovovejch nástrojů. Jeden z pracovníků HP poznamenal, že tahle zatracená věc by neměla existovat. Konsensus byl, že takhle by to dneska nikdo nedokázal vyrobit, ani s pomocí laseru.

Při teorii, že lebka byla vyrobená primitivníma metodama, který lze přisoudit Mayům a podobnejm kulturám, se předpokládá, že by výroba mohla trvat až 200-300 let. (Ale Velkou Pyramidu postavili za 27 let? Ještě že tu lebku nemuseli stihnout do pohřbu nějakýho panovníka.) Nicméně po našem rozsáhlym pojednání o stavbách starověku víme, že teorie o bronzovejch dlátech jakožto vrcholu starověký technologie je značně neadekvátní a je velmi pravděpodobný, že i tady mohla bejt použitá nějaká úplně jiná metoda, než jakou odporníci čekaji.

Frank Dorland též zjistil, že lebka čas od času vydává nevysvětlitelný zvuky nebo dokonce i vůně, a někdy se z nejasnýho důvodu rozsvítí. Dál jsou na lebce různý detaily – jako prizma na patře ústní dutiny, který neni normálně viditelný a štěpí světlo, když je lebka nasvícená zespodu – jejichž vytvoření by vyžadovalo extra velkou zručnost. Dorland dospěl k závěru, že ačkoliv spousta příběhů okolo ní je podezřelá, lebka samotná je autentická a podle něj možná 12 tisíc let stará.

Max

Lebka jménem Max byla objevená v Guatemale a Mayové ji používali pro léčení, rituály a modlitby. Láma Norbu, Američan, kterej studoval léčení u Tibeťanů a u Mayskejch kněží v Guatemale, tuhle lebku dostal darem od Mayů, když od nich odcházel. Od něj ji později dostala JoAnn Parks, která ji vozí po Americe i jinde a umožňuje lidem přijít s ní do styku za účelem léčení a podobně.

Unikátní specialita Maxe je, že se skládá z pěti odlišnejch sekcí krystalu, který byly pravděpodobně nějak spečený do sebe pod ohromnym tlakem. Kdyby se toho dotkly nějaký moderní nástroje na opracování, tak by se lebka rozpadla na jednotlivý části. Takže výroba musela bejt hodně náročná. (A nebo byly použitý metody, o kterejch nemáme ani tušení.)

Odhaduje se, že tahle 8-kilová lebka je alespoň 10 tisíc let stará, což by znamenalo, že ačkoliv ji Mayové používali, dochovala se k nim od nějaký starší kultury. (Ale všechny odhady stáří jsou dost spekulativní.)

Ami

Ami je jméno téměř čtyřkilový lebky z temně fialovýho ametystu. Ta samá laboratoř H-P, která testovala Mitchell-Hedgesovu lebku, testovala i tuhle a došla k závěru, že k vyřezání Ami nebyly použitý žádný nástroje s vysokym tlakem. A stejně jako M-H, i tahle lebka je vyřezaná proti svojí přirozenej ose. Byla teda vyhodnocená jako starověká.

Sha Na Ra

Sha Na Ra je další lebka, která je prokazatelně hodně stará. Váží 6 kg a byla nalezená v roce 1995, když byl F.R. “Nick” Nocerino, ke kterýmu se ještě dostaneme, v Mexiku, kde ho požádali, aby použil svoje psychický schopnosti, s jejichž pomocí by jim poradil, kde maji kopat a hledat starý artefakty. Našli ji na jednom z těch míst, na který jim ukázal. (Což je samozřejmě totální náhoda.)

Příběhy kolem křišťálovejch lebek se často točí kolem všelijakejch psychickejch schopností a metafyzickejch zážitků. Několik dalších lebek se ke svejm majitelům dostalo nějakou podobnou cestou. S ohledem na to, že křišťál v sobě dokáže uchovávat informace a nějakou energii a ty lebky jsou tisíce let starý, to neni nijak zvlášť překvapivý. (Pokud nejste odporníci.)

Nickova dcera Michelle Nocerino je současnou majitelkou týhle lebky a stejně jako JoAnn Parks s Maxem, i ona k ní umožňuje lidem přístup.

Rainbow / lebka světla

Lebka se jménem Rainbow (duha), též známá jako lebka světla, je z těch menších a váží jen 2.8 kg. Byla nalezená ve vykopávkách v Mexiku, nedaleko místa, kde našli lebku Sha Na Ra. Je to další, která byla vyřezaná proti přirozenej ose krystalu, což normálně vede k rozlámání krystalu, a je taky považovaná za autentickej starověkej artefakt.

“ET”

Neobvyklá lebka se jménem “ET” – protože vypadá jako lebka mimozemšťana – je z kouřovýho křišťálu a váží 5 kg. Byla nalezená Mayskou rodinou v Guatemale, když něco kopali na svym pozemku v roce 1906.

Synergy

“Synergy” je další lebka ověřená jako starověká. Jeden evropskej cestovatel ji dostal v Peru od místních obyvatel, když tam přenocoval na cestách. Tam ji na začátku 18. století vlastnila jedna jeptiška a místním ji předala, než zemřela. Řekla jim, že je to “dědictví ztracený civilizace” a že ji maji hlídat, než se objeví ten “správnej” člověk, kterýmu ji maji předat.

Tenhle cestovatel, George, byl lebkou fascinovanej a pokusil se nechat udělat kopii. Ačkoliv měl přístup k adekvátní technologii, brzo zjistil, že náklady by byly tak vysoký, a trvalo by to tak dlouho, že se to nevyplatí. (Tady opět narážíme na téma, který jsme viděli u starejch staveb a bronzovejch dlát.)

Zjistil, že původní křišťál pro výrobu týhle 7-kilový lebky musel vážit až přes 40 kilo a i s použitím laseru by trvalo profesionálům měsíce tenhle artefakt replikovat, pokud by se jim to vůbec podařilo. George s jedním dalším člověkem se nějakou dobu pokoušeli repliku vyrobit sami, ale všechny pokusy skončily roztříštěním v konečnejch fázích procesu.

Současná majitelka Sherry Whitfield též s lebkou cestuje a umožňuje veřejnosti se s ní setkat.

Amar

Amar je jedna z největších známejch křišťálovejch lebek, váží 10 kg a pochází z Tibetu, kde byla používaná k léčení a věštění. Odtud byla po čínskej invazi propašovaná do Nepálu, aby se k ní nedostali komouši. (Tady u nás je možná taky na čase začít pašovat věci do Nepálu.)

Einstein

Tohle je největší známá starověká křišťálová lebka – váží 15 kg. Byla vyhodnocená Nickem Nocerinem jako autentická. Kupodivu neni pojmenovaná po Albertovi. Současná majitelka Carolyn Ford říká, že to jméno se jí prostě zjevilo, a že byla o mnoho let později v úžasu z toho, že Ein Stein znamená “jeden kámen”. S Američanama je vždycky sranda, když jde o cizí jazyky – maj co dělat, aby se naučili ten svůj.

Lebka se k současnej majitelce dostala od dobrodruha, kterej ji spolu s dalšíma artefaktama přivez z Mexika ve 20. letech.

Tuhle kamennou makovici zkoušeli vyfotit foťákem na focení aury, neboli energetickejch polí. Očekávání bylo, že tenhle neživej předmět by žádný energetický pole mít neměl. Samozřejmě to ale dopadlo jinak, jak vidíte na obrázku.

Lebka z britskýho muzea

Tahle pěti a půl kilová lebka byla známá jako “aztécká lebka”. V 90. letech, když byla v britskym muzeu asi 100 let, na ní udělali nějaký testy, pro který si nechali přivýzt i další lebky, včetně Maxe, Sha Na Ra, a tý ze Smithsonian Museum v USA.

Na tej poslední a tej britskej našli známky použití nástrojů, který jsou podle nich moderní, a tudíž lebky můžou bejt nanejvejš asi 500 let starý. Tady je ale třeba vzít v úvahu, že tohle hodnocení je založený na představě, že odporníci ví, jaký nástroje ve starověku měli nebo neměli, což jsme si v nedávnym megalitickym seriálu ukázali, že je představa značně pochybná, neboť ohromný množství starověkejch staveb by nebylo možný postavit těma nástrojema, který jim odporníci přisuzujou. Je teda klidně možný, že tahle lebka je 10-20 tisíc let stará, nebo i víc, a byla vyrobená pokročilejma nástrojema tý doby. Ale prostě nevíme.

Za zmínku stojí taky to, že muzeum odmítlo poskytnout výsledky analýzy těch druhejch dvou lebek – Max a Sha Na Ra. Jasná známka toho, že těmhle lidem (a jejich výsledkům) můžete věřit, protože by vám určitě nelhali a nic před váma neskrejvali.

Lebka ze Smithsonova muzea

Tahle lebka je celkem zvláštní. Jednak je dost velká – váží 14 kilo, jednak má obecně trochu podivnej design, a jednak je dutá. Podezřelá je i tim, že byla muzeu darovaná anonymně v roce 1992 a o jejím původu se nic neví. Takže v tomhle případě je pravděpodobnost, že je moderní, jak se domnívaji odporníci, celkem vysoká. I tak je to ale obdivuhodnej výtvor.

Lebka z pařížskýho muzea

Tahle malá, 2.5-kilová lebka je klasifikovaná jako předkolumbovská z Mexika. Byla to první křišťálová lebka vystavená v muzeu, ke konci 19. století, ale pak nebyla asi sto let k vidění, než ji začali vystavovat znova, když křišťálový lebky proslavil Indiana Jones. (Neboli, sice vám nechceme ukazovat křišťálový lebky, abyste neměli zbytečně votravný votázky vo naší historii, ale když se ty lebky proslaví a můžeme na tom vyrejžovat nějaký prachy, tak uděláme výjimku.)

Existuje několik dalších známejch lebek, jako lebka “Maya” se třema řadama zubů, ale tohle byly ty hlavní.

F.R. ‘Nick’ Nocerino

Nick Nocerino byl asi největší expert na křišťálový lebky. V roce 1955 založil “Society of Crystal Skulls International”, kde se po zbytek života zabejval dokumentováním a zkoumáním těchhle artefaktů. Prošlo mu rukama víc krystalovejch lebek, než komukoliv jinýmu, včetně asi všech těch slavnejch, který se k němu dřív nebo pozdějc dostaly, částečně i proto, že kdo nějakou měl a chtěl se o ní dovědět víc, tak Nick byl ten člověk, ke kterýmu se šlo.

Pracoval s devíti starověkejma lebkama v životní velikosti, a celkem vyhodnotil 15-18 lebek, který analyzoval, jako autentický starověký artefakty.

Proč křišťálový lebky?

Můžeme se ptát, proč by někdo vyráběl křišťálový lebky. Jedním z důvodů je patrně to, že křišťál má vlastnosti, který z něj dělaji dobrej nástroj pro práci s informacema a energií. Ne nadarmo se k věštění odjakživa používaji křišťálový koule.

Jak už bylo řečeno, velmi podobnej materiál se používá v mikročipech. Majitelka lebky Einstein řekla, že když se k ní dostala, nic o tomhle nevěděla a netušila (stejně jako další lidi, ze kterejch se nečekaně stali majitelé jednoho z těchhle artefaktů), co s tim má dělat. Nicméně lebka s ní začala “komunikovat” a první, co jí řekla, podle ní bylo, “jsem počítač”.

My používáme krystaly pro počítače, který nám umožňujou přístup k informacím. Podle všeho křišťálový lebky a koule fungujou podobně. Lidi – alespoň ti, kteří k tomu mají nějaký predispozice – v nich vidí obrazy a vize a dokážou skrz ně získávat informace, ke kterejm by se jinak nedostali.

Dalo by se teda asi obecně říct, že křišťál je nástroj ke komunikaci a zprostředkovává přístup k informacím, ať už ve formě mikročipu nebo věštecký koule. Jestli má tvar lebky v tomhle ohledu nějakej konkrétní význam, asi nikdo tak úplně jistě neví. Je možný, že ta forma ten artefakt víc soustředí na typ informací týkající se toho, co ta forma reprezentuje, tj. informace o lidech, případně o životě a smrti, ale to je jenom teorie.

V každym případě křišťálovej artefakt může bejt cennym nástrojem v rukou opravdovejch lidí, hodnejch toho jména, zatímco v rukou materialistickejch omezenců a jinejch zombíků to bude jen zajímavý těžítko.

To byly teda lebky z kamene a teď se podíváme na ty kostěný.

Lebky zvláštních tvarů

Všude po světě, na všech kontinentech (asi kromě toho ledovýho), najdeme lidský lebky zvláštních tvarů. Nejběžnější zvláštností je protažení do dýlky/vejšky. Objevujou se v Austrálii, Číně, Koreji, Pákistánu, Uzbekistánu, Rusku, Ukrajině, Turecku, Iráku, Íránu, Chorvatsku, Maďarsku, Bulharsku, Německu, Francii, Británii, Norsku, Kongu, Mexiku, Spojenejch Státech, Brazílii, Bolívii, Peru, stejně jako na všech možnejch ostrovech včetně Malty a na mnoha dalších místech.

Z nějakýho důvodu, o němž “jsou nějaký teorie”, ale nikdo z odporníků přesně neví proč, měli lidi na stovkách různejch míst, který spolu podle nich nebyly v kontaktu, stejnej divnej nápad – ovazovat novorozencům všelijak hlavy, aby se vytvarovaly do protáhlýho tvaru (případně nějakýho jinýho).

Ačkoliv se to dělo všude, největší koncentrace a největší velikost protaženejch lebek je v Peru.

Tam jsou toho plný muzea, kde se mísej lebky všech možnejch tvarů a velikostí.

Aby tenhle fenomén byl o trochu zajímavější, najdou se na mnoha z nich známky trepanace, neboli operací, při nichž bylo třeba vyříznout část lebky. Vzhledem ke známkám úspěšnýho hojení víme, že to většina pacientů přežila.

Známky kraniální deformace máme v Peru 9 tisíc let zpátky a na jinejch místech až 12 tisíc let zpátky. Umělá deformace probíhá tak, že se začne kolem jednoho měsíce věku a po dobu šesti měsíců až několika let se aplikuje tlak na lebku ovazováním nebo i přivazováním prken k hlavě dítěte. Čím dýl, tím větší efekt. Jak lebka roste, ovazování ji brání zvětšovat se v určitejch směrech, takže roste tam, kam může. Celkovej objem lebky zůstane stejnej a kupodivu to zřejmě nemá žádnej zásadní vliv na následný zdraví a schopnosti dítěte, i když to se neví jistě.

Původně se mělo za to, že všechny protažený lebky jsou výsledkem týhle praktiky, jenže se ukázalo, že to neni tak úplně pravda. Jak bylo řečeno, u umělý kraniální deformace zůstane objem lebky stejnej, ačkoliv tvar se změní. To vidíme tak u 90% objevenejch případů. Ale u toho zbytku, z čehož nejvíc případů máme právě v Peru, vidíme objem lebky až o 25% větší, než je normální, a k tomu je lebka až o 60% těžší, přičemž prostor pro mozek je až o polovinu větší. Na obrázcích nahoře a dole vidíte několik takovejch příkladů.

Když srovnáme některý z těch protaženejch lebek s těma normálníma, je evidentní, že pouhym tlakem na lebku bysme tohodle rozdílu nedosáhli. Lebka se nemůže takhle zvětšit.

Kdyby se dal tlak aplikovat nějak zevnitř, pak by teoreticky lebka mohla mít větší objem. Jelikož se ale aplikuje tlak zvenku a lebka se vlastně komprimuje, je nesmysl, aby se její objem zvětšil. Když už by se měl změnit, tak by bylo logický, aby se zmenšil.

Máme spoustu případů, obzvlášť v Peru, kde umělá deformace nedokáže vysvětlit rozměry lebky. A rozměry jsou jen jednou z mnoha věcí, který tahle praxe nemůže vysvětlit.

Hlavním centrem protáhlejch lebek v Peru je pobřežní oblast Paracas. V roce 1928 tam byl objevenej rozlehlej hřbitov, kterej byl plnej těch největších protaženejch lebek, co se kde našly. Na tomhle jednom místě se jich našlo víc než 300 a jsou až 3000 let starý. Kultura Paracas existovala zhruba od doby 1000-800 BC do přelomu letopočtu. Paracas ale zdaleka neni jediný místo v Peru, kde se tyhle lebky našly.

Byly objevený prakticky všude, kde najdeme nějaký megalitický stavby – Ollantaytambo, Machu Pik(a)chu, Sacsayhuaman a všude v okolí Cuzca, stejně jako v oblasti Tiahunaca a Puma Punku v Bolívii.

Zajímavý je též to, že umělá deformace se všude po světě praktikovala ve vyšších vrstváchspolečnosti. Často měli hřbitovy oddělený od chudý lůzy jako jste vy a já. Ačkoliv nápad přivázat novorozenci k hlavě prkna vypadá bizarně a barbarsky, bylo to evidentně něco žádoucího a praktikovala to smetánka společnosti. K tomu, jak to do sebe všechno zapadá, se ale dostaneme později. Teď se podíváme na to, co všechno se o těchhle lebkách zjistilo.

Vypadá tohle jako výsledek ovazování hlavy?

Analýza lebek z Paracasu

Brien Foerster se v posledních letech zasloužil o většinu výzkumu těch lebek a o to, že se poprvý udělaly nějaký pořádný testy DNA. Roky trvalo dostat vůbec k takovejm testům povolení, protože i tady je u akademiků značná nevole k výzkumu, kterej hrozí tim, že přinese výsledky, z nichž se akademici poserou hrůzou.

V roce 2014 se podařilo získat první výsledky z laboratoří v Kanadě a USA. V laboratořích nevěděli, odkud a z čeho přesně vzorky jsou, aby je to neovlivňovalo. Výsledkem testů bylo zjištění, že mitochondriální DNA ze zaslanejch vzorků “obsahuje mutace dosud neznámý v žádnym člověku, primátech, nebo zvířatech”.

Takže tu máme něco dost unikátního, čeho rozhodně nedosáhnete tim, že dítěti přivážete prkna k hlavě. To byl ale teprve začátek. Od tý doby proběhlo několik dalších testování a ty přinesly další výsledky.

Například krevní skupiny. Historicky prakticky všichni v předkolumbovskej Jižní Americe měli krevní skupinu 0. Poměr krevních skupin u dlouhejch lebek z Paracasu je ale podobnej Evropě. Takoví lidi podle oficiální historie neměli v Peru před 2-3 tisíci lety co dělat.

Stejně tak analýza haploskupin ukázala, že zatímco američtí domorodci mají skupiny mitochondriální DNA A, B, C a D, lebky z Paracasu ukázaly například haploskupiny T2b, H1, H2a a U2e1, který se vyskytujou převážně v Evropě, hlavně v oblasti okolo Černýho moře, a některý též na Blízkym východě. Což by znamenalo, že tihle lidi se do Ameriky nedostali v dávnejch dobách přes Beringii z Asie, ale zřejmě připluli z Evropy někdy před 3000 lety nebo víc.

Součástí testování bylo například tohle zhruba 20-měsíční dítě, který tu vidíte ve srovnání s normálním jihoamerickym dítětem:

Další nesrovnalostí je barva vlasů, která je u Paracasáků kaštanová, zrzavá, a někdy i blond, což se jinak v Jižní Americe nevyskytovalo. Bylo potvrzeno, že zbarvení neni výsledkem barvení nebo nějakejch posmrtnejch procesů, ale je genetický. Kromě toho, gen pro zrzavý vlasy je recesivní, takže ho člověk musí dostat od obou rodičů, aby se projevil. Vlasy jsou taky o 30% tenčí než standardní jihoamerický. To nám opět ukazuje evropskym směrem.

Trochu víc detailů o analýze DNA z Paracasu si můžete přečíst na Brienovejch stránkách.

Momentálně se testuje i otcovská DNA a tady jsou zatím výsledky ještě zvláštnější. Dosavadní sekvenování nenašlo žádný lidský reference pro chromozom Y z poskytnutejch vzorků. No, nevim jak vám, ale mně se vybavuje “synové boží si brali za ženy lidský dcery” nebo jak to bylo. A podle všeho to byly dcery z Evropy a jejich potomci se pak plavili do Peru.

Tolik teda dosavadní výsledky testů DNA. Brien neúnavně pracuje na tom, aby se toho otestovalo mnohem víc. Je zarážející, že před ním se k tomu nikdy nikdo neměl.

Je tu ale mnohem víc než jen DNA, co nám říká, že některý z těch lebek do standardní pohádky o Jižní Americe nezapadaji. V první řadě je často už na první pohled patrný, že tvar lebky je moc komplexní na to, aby to byl výsledek nějakýho stlačování.

Pak tu máme to, že nejen lebka je celkově větší, než je normální, ale i některý její rysy, na který popsaný praktiky nemaji žádnej vliv. Například oční důlky, který jsou často ještě zřetelně větší na vejšku. Spodní čelist je taky často robustnější.

Na normální lebce jsou menší otvory (kolem 2 mm) pro nervy pod očima a na spodní čelisti. Na lebkách z Paracasu jsou často další dvě v zadní části lebky, což je u lidí hodně vzácný.

Možná nejzajímavější abnormalita jsou lebeční švy. Normální lidská lebka má kromě věnčitýho švu (od ucha k uchu přes vršek lebky) taky sagitální šev, kterej rozděluje vršek lebky na levou a pravou stranu. U Paracasáků tenhle šev často chybí.

Tady vidíte nalevo normální lebku a napravo jednu z Paracasu. Existuje jev, kterýmu se říká kraniostenóza, kdy se šev lebky předčasně zacelí, což zamezuje růstu lebky v tej oblasti a vede k deformitám. Na lebkách z Paracasu ale nejsou známky ničeho takovýho. Neni tam ani stopa, že by tam ten šev někdy byl, a ten šev běžně chybí i u dětskejch lebek. Kromě toho, zacelení toho švu by vedlo k omezení právě růstu do vejšky, takže jeho absence je kuriózní obzvlášť u protaženejch lebek.

Další odchylkou od normálu je umístění foramen magnum, neboli velkýho týlního otvoru. U lebek z Paracasu je o 2-3 cm posunutej dozadu a často menší. Toho se taky nedá dosáhnout uměle a musí to bejt genetický.

Podle všeho měli tihle tvorové dlouhej, tenkej krk, napojenej na lebku víc vzadu. K tomu ale maji větší a těžší lebku, což mi připadá docela nepraktický.

Znamenalo by to mnohem větší nápor na krční svaly a větší náchylnost ke zraněním. Z toho mám pocit, jako by design toho těla byl kalibrovanej pro menší gravitaci. Se všema těma genetickejma změnama se nabízí myšlenka, že se sem na Zem možná nějaká skupinka humanoidů dostala odjinud a někde v Evropě se smísila s místníma lidma.

Tyhle abnormality se nejvíc objevovaly v tom prvním tisíciletí BC a pak se postupně velikost lebek zmenšovala. Některý výrazný případy se ale objevovaly ještě dlouho potom. Podíváme se na tohodle skřítka jménem Huayqui, kterej údajně umřel kolem roku 1300 AD, takže relativněnedávno:

Podle analýzy je to zhruba dvouletý dítě (nebo asi 20 měsíců), ze kterýho máme hlavu, trup, a jednu paži bez ruky. Vidíme tu všelijaký zvláštnosti. Třeba ta díra na vrchu hlavy je normální u novorozenců a do dvou let se zacelí. Takže to by naznačovalo, spolu s tim, že lebka je v tom místě hodně tenká, že je to dítě o dost mladší. Na druhou stranu tu jsou dost vyvinutý zuby, který by naznačovaly až několikanásobně vyšší věk.

Je tu spousta rozporů a mnoho doktorů a zdravotních sester, když se jich Brien ptal na odhad věku, bylo značně zmateno a nedokázali se rozhodnout, protože různý aspekty týhle kostry, i samotný lebky, jim dávaji protichůdný indikace. Aspoň teda pokud to má bejt lidský dítě, tak je na něm všechno divný a protiřečí si to.

Hlavním rysem tohodle skřítka je, že jeho hlava je stejně velká jako trup, a bylo vypočítáno, že objem jeho mozku by byl asi o 50% větší než u normálního 2-letýho dítěte. Nebyla nalezená žádná známka jakýkoliv známý nemoci (která by mohla vrhnout světlo na ty nenormální rozměry) a žádná známka lebeční deformace.

Výrazný jsou velký oči, obzvlášť vertikálně. K tomu ale oční důlky nejsou moc hluboký, takže by oči pravděpodobně dost vystupovaly. Kosti ruky jsou taky mnohem delší, než je normální u dvouletýho dítěte. Velkou kuriozitou je počet žeber. Normální člověk jich má 24, ale Huayqui jenom 20. Taky se zjistilo, že má jen jednu sadu zubů, zatímco většině lidí po pár letech první sada vypadá a narostou druhý zuby.

Podařilo se analyzovat i DNA. Analýza ukázala, že matka byla člověk. Nepodařilo se ale zjistit, co byl zač otec. Huayqui teda rozhodně nebyl normální človíček a neni jistý, jestli to byl človíček nebo co je to vlastně za podivnýho tvora.

Máme ale i příklady novorozenců s prodlouženou lebkou. Například tady je dítě, který umřelo před 2000-2800 lety ve věku do 3 měsíců:

Šipky ukazujou očička a tlamičku. Ve třech měsících by ještě nebylo možný takhle prodloužit lebku uměle, takže i tady je to genetický. Máme tu i páteř posunutou dozadu a kaštanový vlasy.

Kromě novorozenců jsou tu i případy ještě nenarozenejch dětí. Například v jeskyni v Huichay, nedaleko Tarmy, byla nalezená žena se sedmiměsíčním plodem v děloze, se zřetelně prodlouženou lebkou (viz ilustrace).

Dalším, podobným příkladem je mumie v muzeu v Limě. Takže máme přinejmenším dva nenarozený plody a stovky novorozenců a dětí s prodlouženejma lebkama.

Všechno, co jsme si tu teď popsali, ukazuje jasně, že existuje dostatek případů prodlouženejch lebek, který se nejen nedaji vysvětlit umělou deformací, ale zároveň vykazujou velký množství známek úplně odlišnýho původu než má okolní jihoamerická populace.

Genetický testy ukazujou příbuznost s evropskou populací, hlavně v okolí Černýho a Kaspickýho moře. Máme nějaký důkazy výskytu dlouhejch lebek v tejhle oblasti? Samozřejmě. Tohle je fotka z nedávný vykopávky na Krymu:

Je to asi 18-měsíční dítě, podle rádiovýho karbanátku z druhýho století. Ve skutečnosti v oblasti kolem Krymu najdeme po Peru největší prodloužený lebky na světě.

Starchild Skull

Jedna z nejslavnějších a nejzvláštnějších lebek je tzv. “Starchild Skull”, neboli “lebka hvězdnýho dítěte”. Byla nalezená kolem roku 1930 v Mexiku, spolu s jednou normální kostrou. Čelisti se nedochovaly (kromě malýho oddělenýho kousku, kterej vidíte na obrázku dole), takže je jen částečná, ale i ta existující část bohatě stačila na to, aby všem zamotala hlavy.

Lebka je údajně z dítěte maximálně 5 let starýho, z doby před 900 lety. Je ale o 10% větší než u průměrnýho dospělýho. Je o polovinu tenčí než u normálních lidí a váží o polovinu míň, ale je dvakrát tvrdší. Takže dost praktická helma – jako moderní slitiny: lehká a odolná. Chemickým složením lebka spíš připomíná zubní sklovinu než kost.

Chybí tu nosní dutina a naopak je tu spousta výběžků, který lidi normálně nemaj. Obličej je menší, včetně až o polovinu menších očí, uši jsou mnohem níž, ale sluchovody jsou dvakrát větší než je normální. Foramen magnum je téměř úplně vzadu, ještě víc než v Paracasu, a lebka zřejmě seděla na páteři pod jinym úhlem. Jsou tu taky indikace, že krk byl možná o polovinu užší, než je normální, a zuby jsou na 5-letý dítě tak vyvinutý, že připomínaji spíš zuby dospělýho.

Několik DNA testů ukázalo velice zvláštní výsledky. Mitochondriální DNA obsahovala takový množství neznámejch mutací, že je nejistý, jestli se to dá považovat za lidskou DNA. O otci se nedalo říct nic jistýho, protože spousta těch fragmentů DNA neodpovídala ničemu v databázích. Dá se říct, že se našlo víc DNA, která neni lidská, než tý lidský. Výsledky je ale třeba potvrdit, jelikož se zatím podařilo získat jen menší fragmenty.

Samozřejmě odporníci zpochybňujou všechny ty výsledky všema možnejma způsobama, ačkoliv ke svejm tvrzením nemaji žádnej důkaz. Prostě “neni to pravda, protože to nemůže bejt pravda, protože my odborníci tomu nevěříme”. Snaží se taky tvar lebky svádět na nějakou nemoc, ačkoliv to žádnej nemoci neodpovídá. No prostě klasická akce “rozejděte se – neni tu nic k vidění”.

Osobně mi teda ani trochu nepřipadá, že by to byla lidská lebka. Přinejlepším nějakej hybrid, ale kdo ví jestli vůbec to. Nemoc, která na lebce do ohromný míry změní 20 věcí a překope velkou část genomu takovym způsobem, že je lidskýmu míň podobnej než jakejkoliv opičí, se mi jeví jako značně nepravděpodobná až evidentně fiktivní.

Stačí se podívat na to srovnání s normální lebkou a člověku, kterej nemá hlavu plnou předsudků a indoktrinovaný debility je jasný, že tohle asi nebude člověk s genetickejma vadama galaktickejch proporcí, který ale 5 let přežil. Ale to ať si každej vyhodnotí sám.

Kuriózní je, že v muzeu v Peru našel Brien Foerster lebku velmi podobnou tomu hvězdnýmu dítěti:

Čerti z Pennsylvánie

V 80. letech 19. století bylo v Sayre v Pennsylvánii vykopanejch několik lidskejch koster. Byly anatomicky korektní, až na malej detail – měly na hlavě celkem velký rohy. To ale nebyla jediná zvláštnost, protože kostry měly na vejšku asi dva metry deset, což bylo kolem roku 1200, kam ty kostry datovali, mnohem neobvyklejší, než dneska.

Byla to tenkrát velká záhada, psala o tom spousta deníků a časopisů a kostry byly převezený do muzea ve Philly, kde si nad nima vědci měsíce lámali hlavu, až jim z toho málem taky narostly rohy. Pak to ale vzalo “zvláštní” obrat.

Lebky někam “zmizely” a údajně byly ztracený, někam založený, nebo ukradený, nebo nějaká jiná varianta, jak mohly zmizet beze stopy, a pak o všem ticho. Zbyla nám jen tahle jedna fotka. Už se o tom nepsalo, nikdo nic nezkoumal, nikdo nic neviděl, žádný rohatý lebky neexistovaly a fotka je nejspíš produktem prehistorický verze Fotošoku.

Obříci kam se podíváš

Bez ohledu na rohy byl tohle jen jeden z mnoha případů, kdy byly nalezeny obří kostry nebo lebky. Dneska je ale poměrně těžký ty případy najít. Internet je plnej fejků se směšně obříma lebkama (perfektně lidská lebka metr v průměru a podobně), kvůli nimž je těžký najít něco skutečnýho. Kdysi se ale v novinách často objevovaly zprávy jako tahle:

V Texasu nalezená lidská lebka dvakrát větší než normální. Dokonce i s fotkou. Kdo hledá, najde takovejch zpráv spoustu. Např. 18 lidskejch koster až 2.7 m vysokejch, s prodlouženejma lebkama, objeveno v roce 1912 ve Wisconsinu, plus další stejně velkej obr objevenej roku 1897 – obojí reportováno v New York Times(!). Podobní obři byli nalezeni v mnoha státech USA.

Smithsonův institut údajně tajil záměrný zničení tisíců koster obřích rozměrů od roku 1900. Nevim, jestli je to pravda, ale to, že když to zkusíte najít, najdete 150 “fact checků” od známejch lhářů jako Reuters, Politico a spol., kteří tvrdí, že nic takovýho se nestalo, tomu na věrohodnosti spíš přidává. Zvlášť když se ty “fact checky” zaměřujou na nějakou tu evidentně falešnou fotku metrový lebky, kterou k tomu někde nějakej blb přidal (protože takový kraviny se lehko vyvrací).

Každopádně ty výňatky z novin, který popisujou ty objevy, se daji najít, a v 19. a na začátku 20. století se objevovaly velmi často v regulérních novinách, takže by mě zajímalo, kde jsou sakra ty kostry. Předpokládám, že je šéfové muzeí v rámci LGBT+-666 agendy “identifikovali jako kostry normální velikosti”, a proto je neni třeba vystavovat.

Dál tu máme třeba zajímavej příběh z roku 2002 z Afghánistánu, kde americká jednotka vojáků rozstřílela údajně asi čtyřmetrovýho obra s rudejma vlasama, šesti prstama na rukou i nohou, a dvěma řadama zubů (což je mimochodem motiv, kterej taky najdete častějc), kterej stihnul jednoho z nich napíchnout na kopí. Pak ho odnes vrtulník, dopravili ho do Ameriky, tam ho schovali bůhví kam a dál se o tom mlčelo. Zní to možná neuvěřitelně, ale existujou výpovědi několika lidí, kteří se na tej operaci podíleli, a celý to vypadá celkem věrohodně. Hledejte “giant of Kandahar” a posuďte sami. Najdete o tom spoustu materiálu.

7-8 stop vysoký kostry nalezený v Ekvádoru – Tohle je celkem profesionální článek, ačkoliv nadpis na stránce je špatně a obrázek zavádějící, ale článek to uvádí na pravou míru. Našly se kostry o vejšce 210-240 cm, což je na minulost Jižní Ameriky fakt dost, a přitom tam nebyly žádný známky nějaký hormonální poruchy.

Obecně se o tématu obřích koster a lebek hledaji informace trochu těžko, jednak proto, že dělat falešný obrázky je evidentně hrozně zábavný, a jednak proto, že fact checking (=damage control) jede na plný obrátky, ale těch zpráv je spousta po celym světě, stejně jako protaženejch lebek a pyramid.

Tohle už ale trochu odbočuje od našeho tématu, takže tady víc do detailu nepůjdeme. Koho to zajímá a kdo umí anglicky, tomu doporučuju podívat se na tohle perfektně zpracovaný půlhodinový video, který vám dá dobrou představu, jaká je ve světě situace se všema těma obrama.

Kdo anglicky neumí, ten se pro útěchu může podívat aspoň na tohle.

Proč deformovat dětem lebky?

Kraniální deformace je rozšířená po celym světě, ale je nutný se zeptat, proč sakra? Rozhodně to neni něco normálního nebo přirozenýho. Kolik z vás, když se vám narodilo dítě, napadlo přivázat mu k hlavě prkno, abyste mu tu kebuli zdeformovali? Celkem bych se vsadil, že ani jednoho. Ale přitom se to dělo všude a odjakživa. Tohle je třeba lebka z Číny 12 tisíc let stará:

Podobně jako s otázkou ‘proč lidi všude stavěli pyramidy’ a ‘proč všechno stavěli z tak ohromnejch šutrů’ tu máme fenomén, kterej se nenabízí jen tak sám od sebe přirozenym vývojem lidstva. Deformování lebek, stejně jako stavění z 50-tunovejch šutrů, rozhodně nevypadá jako nějaká základní lidská potřeba a je to jen práce navíc, pro kterou odporníci nedokážou poskytnout dostatečně smysluplný důvody. Člověka by prostě normálně nenapadlo deformovat dítěti hlavu.

Jestli to nezávisle na sobě dělali lidi po celym světě, museli k tomu mít nějakej dost dobrej důvod. Ten ale v rámci oficiální historie rozhodně nemaj. Důvody jako estetika a aby se poznala nobilita jsou dost chabý. Nobilita se dá odlišit miliónem jinejch způsobů, který nevyžadujou trápení dětí prknama na hlavě, a to, že je dlouhá hlava esteticky žádoucí, by si lidi těžko všude po světě usmysleli bez toho, aby to nejdřív na někom viděli.

A to je samozřejmě klíč k vyluštění tý záhady. Viděli jsme, že nějaký procento těch prodlouženejch lebek neni důsledkem deformace, ale je to genetický. A spolu s prodloužením lebky se u takovejch jedinců nachází i jiný genetický zvláštnosti, takže to neni o tom, že někomu nějaká mutace jen tak způsobila delší lebku. Byla to buď nějaká samostatná rasa lidí, nebo to nebyli tak úplně lidi. Je to prostě nezávislá genetická linie, ať už pochází odkudkoliv.

Což nám samozřejmě zapadá do toho, že každá stará civilizace nám tohle sakra řiká. Všichni se odkazujou na nějaký “bohy”, od kterejch se všechno naučili, a kteří toho věděli a uměli mnohem víc než běžná populace. K tomu když se podíváme lingvisticky na to, co u který civilizace to slovo, který překládáme jako “bohové”, vlastně znamenalo, tak je to často něco jako “ti, kteří přišli z oblohy” a podobně.

A tihle “bohové” tu civilizaci založili, učili ty “normální” lidi a vládli jim. Afrika, Asie, Amerika – všude ten příběh najdeme. Všude taky najdeme ten motiv, že dneska už lidi neumí to, co uměli za starejch časů, protože “bohové” vymizeli a lidi zapomněli hodně z toho, co se dřív naučili.

Proč je asi prodloužená lebka symbolem nobility? Ten očividně nejlogičtější možnej důvod je, že tu kdysi byla nějaká nobilita, která ty lebky měla dlouhý od přírody. A evidentně ne jen někde, ale prakticky všude. V takovym případě je potom vysvětlení toho, že ty dlouhý lebky lidi napodobovali, naprosto očividný. Je to jedinej známej důvod pro kraniální deformaci, kterej dává perfektní smysl.

V Egyptě máme některý panovníky a jejich rodiny vyobrazený s dlouhejma lebkama. Odporníci si můžou blábolit o tom, že je to nějaká symbolika a vymejšlet si všelijaký pohádky, pro který nemaji žádný opodstatnění, ale mnohem jednodušší vysvětlení je, že ti panovníci tak prostě vypadali. A z Paracasu víme, že tu na Zemi takoví lidi(?) žili. Neni důvod si vymejšlet, že to znamená něco jinýho, než přesně to, jako co to vypadá.

Pokud tihle tvorové s dlouhejma lebkama byli uctíváni jako “bohové”, protože lidi naučili spoustu věcí a usnadnili jim život, potom neni nijak překvapivý, že se lidi pokoušeli napodobovat jejich vzhled a byli kvůli tomu ochotní deformovat malejm dětem hlavy. Pak už to zdaleka nevypadá jen jako podivná nevysvětlitelná úchylka, na kterou přišli úchylové po celym světě jen tak pro nic za nic.

Spolu s napodobováním prostřednictvím kraniální deformace přišlo i napodobování nošením všelijakejch pokrývek hlavy, který tu lebku prodlužovaly aspoň vizuálně. Takhle dává dokonalej smysl, že panovníci pozdějších dob, kteří už dlouhou lebku neměli, používali tuhle symboliku, která byla v myslích lidí odedávna spojená s vládnutím a nobilitou a řekněme “nadlidma”.

Koneckonců, hlavní šéf pedofilů ve Vatikánu tu dlouhou čepici nosí a hraje si na nějakýho poloboha dodneška. A ten motiv najdeme opět po celym světě, ve všech možnejch kulturách.

Stejně tak v Egyptě a všude jinde najdeme ten motiv obrů. Jestli tohle neni obr, tak nevim, co to jako má bejt:

Opět odporníci můžou blábolit, co chtěji, o tom, že je to jen nějaká symbolika nebo umělecká stylizace, ale tenhle argument opět neni založenej na nějakejch faktech. Je založenej na jejich předsudku, že obři neexistovali, takže to musí znamenat něco jinýho. Ale podle Ockhamova holicího strojku je nejjednodušší vysvětlení to, že Egypťani a další ztvárňovali přesně to, co viděli.

Odporníci můžou tvrdit, že panovníci a nobilita byli zobrazováni větší, protože byli důležitější, nebo tak něco. Ale to je jen jejich domněnka, která vychází z jejich omezenýho pohledu na svět. Možná že byli lidi zobrazováni přesně tak, jak vypadali.

A tady máme například zajímavý ukázky velkejch lidí s dlouhejma lebkama, nebo aspoň čepicí, a malejch lidí s normální charakteristikou:

Když budeme brát důkazy, který nám zanechaly starý civilizace, trochu víc vážně, a nebudeme si náhodně vymejšlet, kde končí historie a začíná mýtus, máme celkem jasnej obrázek: Normální, relativně primitivní lidičky, si žili všude po světě, a odněkud k nim přišli lidičky, kteří nebyli tak primitivní a “normální”. Hodně toho věděli a uměli. A o to vědění se podělili a tím na tom místě prakticky začala nějaká pořádná civilizace.

Je celkem jedno, jestli dlouhý lebky přišly z vesmíru, nebo tak vypadali lidi v Atlantidě (nebo přišli kdysi dávno do Atlantidy z vesmíru a odtud pak na ty ostatní místa). V naší historii posledních řekněme 12 tisíc let máme počátky různejch civilizací, u jejichž zrodu stáli “bohové”, což byli víceméně lidi, i když trochu jiní, kteří přišli odkudsi (někdy z oblohy, někdy zpoza oceánu) a přinesli vědění.

Dokud bylo vědění čerstvý, stavěly se ohromný pyramidy a Stonehenge a všechny ty megalitický stavby v Peru a jinde. Týhle “nobility” bylo ale málo a tak ubejvala. Mísením se s normálníma lidma slábly jejich extra schopnosti a čistá nobilita pomalu mizela. Proto se postupem času stavělo z menších kamenů a stavby už nebyly tak impozantní jako na začátku.

Jak v Peru, tak v Egyptě, ale i u Mayů nebo Olméků v Mexiku, vidíme velký množství masivních megalitickejch staveb, a stejně tak velký množství protáhlejch lebek. V Peru ten výskyt jednoho a druhýho jasně koreluje. Stejně tak je významná přítomnost protáhlejch lebek na Maltě, jejíž velmi starý megalitický stavby jsou jinak v rámci oficiální historie těžko pochopitelný. Pokud připustíme naprosto logickou úvahu, že o 20-30% větší mozek pravděpodobně umožňoval vyšší inteligenci a mentální schopnosti (telepatie? telekineze?), dává všechno mnohem víc smyslu, než kdy vymlátíte z odporníků.

K tomu máme všude po světě důkazy o obrech, včetně velkýho množství i z 19. a 20. století, než se na takový zprávy uvalilo embargo. Což je další element, kterej by značně usnadňoval stavbu megalitickejch struktur.

Ačkoliv mnohý naznačuje, že samotní dlouholebkáči byli větší než normální lidi, ten rozdíl asi nebyl nijak obrovskej (no pun intended). Zjevně tu ale byly všelijaký jiný druhy obrů, některejch podle různejch zpráv opravdu o dost větších než normální lidi, takže megalitický stavby mohly – aspoň někdy – bejt produktem vysoký inteligence a vyspělý technologie dlouhejch lebek (ale klidně i nějaký jiný pokročilý rasy s normálníma lebkama) ve spojení s ohromnou fyzickou silou obrů. Potom třeba takovej Sacsayhuaman vypadá mnohem míň podezřele.

Dává smysl i to, že se dlouhý lebky připlavily do Paracasu po moři někdy před 3 tisíci lety, ačkoliv obecně se mořeplavectví v tej době nepovažuje za tak pokročilý. Paracasáci nebyli “obecný” lidi. A pokud jde o mořeplavectví, tak starý civilizace jsou stejně značně podceňovaný. Je celkem jistý, že se po moři v dávnejch dobách cestovalo mnohem víc, než vám historici dovolujou si myslet, a že jednotlivý civilizace nebyly tak izolovaný, jak vás učili ve škole.

Dává smysl, že se megalitický stavby objevovaly v začátcích jednotlivejch civilizací a postupně to upadalo. Dává smysl, že lidi po celym světě deformovali dětem lebky, aby dosáhli tvaru, kterej viděli u svejch “vzorů”. Jinak se dá těžko odpovědět, proč by někdo deformoval svýmu dítěti hlavu, kdyby sám nikdy neviděl nikoho s protáhlou lebkou.

Když si to všechno dáme dohromady, vyvstává otázka, kolik z těch protáhlejch lebek, který nejsou výrazně větší než normální, je taky genetickejch a ne výsledkem úmyslný deformace. Když už víme, že genetický dlouhý lebky tu byly, tak neni nutný snažit se vysvětlit deformací všechno, co jde, pokud k tomu neni důkaz.

Neboli možná i z těch menších protaženejch lebek je jich spousta přirozená, protože proč by nemohly? Nic tomu nebrání. Když se budou křížit velký protáhlý lebky s normálníma lidma, vzniknou logicky lebky, který na naše normální poměry budou trochu větší a trochu protažený.

Všechny zmíněný fakta nás pak vedou k neodvratnýmu závěru, že naše historie jakožto lidí je mnohem komplikovanější, než nám předkládá oficiální model. Nějakej lineární pomalej vývoj jedný genetický sady je jen iluze. Mísily se tu geny mnoha různejch humanoidních ras, a to nejen přirozenou cestou. V Atlantidě bylo pravděpodobně genetický inženýrství na vyšší úrovni, než je naše (Z čeho myslíte, že se vzaly všechny ty legendy o minotaurech, gryfech, satyrech a dalších chimérách? Jen tupci klasifikujou všechno, čemu nerozumí, jako “výmysly”.), nemluvě o zásazích “zvenku”.

To je ale ohromný téma, pro který tu teď neni prostor. Kdo chce jít o krok dál a o trochu hlouběji, musí hodit ortodoxní historii za hlavu a porozhlídnout se po jinejch zdrojích informací. Možná se vám pak podaří z týhle velký mozaiky poskládat zase o něco větší část.

V předchozích článcích jsme viděli na starověkejch stavbách, že všechno asi bude trochu jinak, než nám tvrdí odporníci. Stejnej obrázek nám dávaji i stopy z lebek. A ať jde o jedno nebo druhý, nebo o spoustu dalších témat, vidíme všude zuřivou snahu odporníků potlačit všechno, co vrhá na věci trochu víc světla. Odporníci chtějí tmu, v jejímž skrytu jen oni můžou všem říkat, kde co je. Jenže my si na ně, na hajzly, pořádně posvítíme a všechny ty jejich lži odhalíme!

https://antivirus.22web.org/av/230213-po-stopach-z-lebek.htm

 

Další zajímavé články:

https://antivirus.22web.org/clanky.htm