Antické stavby byly rozesety po celé oblasti vlivu Velké Tartárie a tedy nejen v Řecku a Itálii a fungovaly jako obrovské rezonátory vyšších frekvencí. V antických chrámech docházelo k frekvenční harmonizaci, léčení, duchovnímu probouzení, povznášení a mentálnímu zcelování. Zde silně rezonovaly pozitivní frekvence a ještě více byly zesilovány v přistavovaných kopulích, které svým zvýšeným účinkem částečně eliminovali celosvětové snížení frekvenci a zhoršenou „vertikální komunikaci“ lidstva po kataklyzmatické události z roku 1675.

Přítomní zde byli nabíjeni energií a prostupovaly jimi frekvence, které prohlubovaly jejich spojení s Duchem a vyšším vědomím. Vysoké frekvence také upravovaly deformace aury a tak i léčily fyzická těla přítomných. Tak se z “nízkovibračních nelidí” „vyráběli“ opět lidi plnohodnotní, s vertikálním vesmírným napojením, k nelibosti temných sil, šířících zotročující nízkofrekvenční židokřesťanství.
Všichni mírumilovní občané Velké Tartárie, kteří přežili tento kataklyzmatický útok, se pustili do obnovy infrastruktury Velké Tartárie. Byly vykopávány a znovu rekonstruovány některé antické stavby a chrámy.
.
Přestože se frekvenční podmínky výrazně změnily k horšímu, lidé se znovu shromažďovali v chrámech, kde se opět napojovali na stvořitelské vědomí, otevírali a obnažovali v sobě Ducha, který jim umožňoval pročisťovat auru, a který je vedl k tomu, aby se stali „probuzenými“ a morálně čistými občany obnovované civilizace. Každý vědomý člověk pak viděl díky své frekvenční aktivaci barvu a tvar aury ostatních lidí a už jim nemohla být skrývaná faleš a lež, protože ihned viděli zbarvení aury druhých lidí.
.
Temno a zlo aktivované vyšší lidské vědomí automaticky identifikovalo a bylo jasně vidět, jak se kdo „vybarvil“. Znovu zrekonstruované a budované antické chrámy posouvaly lidskou védskou civilizaci opět ke Světlu a katolická církev s židokřesťanským náboženstvím ztrácela ve společnosti vliv. Na to kosmický parazit zareagoval tak, že začal připravovat a později vytvářet další přírodní kataklyzmata, která pak zdecimovala ještě více vzestupující lidstvo.
.
Také díky andělskému vlivu se lidé reformovali a duchovně postupovali stále více a doba 17. a 18. století byla obdobím renesance a osvícenství. Díky obnovení řady antických posvátných staveb byly lidem opět zprostředkovány silné a vysoké vibrace přicházející z „nebeského chrámu“ a dávné poselství Krista se opět promítalo do nového myšlení lidí. Tak bylo obrušováno surové invazivní myšlení neprobuzené populace a následně se dostavila velká vlna rozšiřování lidského vyššího vědomí. Přibývající nové a nové chrámy a rozšířené vědomí stále více lidí, odklánělo tuto civilizaci od židokřesťanství.
V té době zde žili lidské bytosti ve dvou rozměrech. Do 2 metrů a 3.5 až 4metry, což ukazuje celá řada barokních obrazů, kde jsou zobrazováni lidé, kteří jsou velicí do pasu, těm druhým a také chrámy byly dimenzovány i pro větší bytosti. Společnost dbala a myslela na všeobecné blaho a lidé menšího i vyššího vzrůstu se bez rozdílu stávali součástí vyspělé duchovní komunity.

Měřítkem byla pouze přirozená duchovní autorita, která vyzařovala z jednotlivých lidí a kdo získal vyšší vědomí a schopnost napojení přirozeně věděl, kdo je také vědomý a kdo získal schopnost vyššího vědomí.
Frekvenční dobíjení v chrámech nebylo povinností, ale spíše „závislostí“ a přirozenou potřebou pro všechny probuzené. Díky této rezonující chrámové vyšší frekvenci se stalo mnoho lidí světlými osobnostmi, urychlil se jejich pozitivní vývoj a jejich duchovní rozvoj je přivedl na zrychlenou evoluční cestu, kterou by jinak nešli. V antických chrámech se velmi zhušťovala energie, kterou bylo možno posílat i na dálku, stejně, jako my dnes šíříme radiové vysílání.
Frekvence v nich vzrůstaly natolik, že byla vidět i přítomnost andělských bytostí a někteří vnímaví malíři malovali to, co zde opravdu viděli. Když porovnáme architekturu a technické parametry kopulovitých nadstaveb v chrámech a zvonovité stupy v Nepálu a Tibetu zjistíme jejich velikou podobnost, protože oba typy staveb fungují na stejných principech.
Obě stejně dobře generují a zesilují příslušné frekvence. Automatická kresba těchto zvonovitých objektů ukázala, jak se zde silné energie mohutně odráží od zemského povrchu, rezonují a pak se spojují s Vesmírem. Právě tyto přistavované kopule na antických chrámech velmi dobře sloužily jako ještě silnější rezonátory a nahrazovaly velké frekvenční výpadky, které se projevily po kataklyzmatu a umožňovaly lidstvu ještě více zvyšovat svoje vědomí a získávat opět vesmírné napojení.
Každá kataklyzmatická událost, které bylo lidstvo vystaveno, zašlapala „Světlo“ hlouběji a uvrhlo lidstvo ještě do větší duchovní temnoty. Tyto tragické události stále více prohlubovaly ztrátu historické paměti lidstva a pomáhaly čím dál, tím více utvářet společnost, která se chová naprosto nelogicky, která řeže pod sebou existenční větve a která místo toho, aby pečlivě schraňovala důležité informace a vědomosti, chránila přírodu a její zdroje a připravovala, co nejlepší podmínky pro své potomky byla „nucena“ vyznávat zničující filosofii kosmického parazita: „Po nás potopa“.
.
Dnešní společnost, společenské vztahy, zvyklosti a rozsáhlé protilidské počínání je výslednicí tohoto historického vývoje a dlouhodobé manipulace temných parazitů s lidmi. Proto je to, co se děti učí ve školách a vysílají globálně média naprosto nelogické, zmatené a celá společnost se chová nesmyslně, nepochopitelně a doslova šíleně.
.
Kataklyzmatickou potopu z roku 1675 přežili zejména lidé na povrchu Země na vyvýšených místech, s čímž vůbec nepočítali ti, co se uchýlili do podzemí, a kteří měli později svoji dopředu připravovanou agendou přeformátovávat zbytek lidstva a učit ho svou novou historii. Přežilo ale více lidí, než bylo naplánováno a tito lidé si pamatovali přece jen něco jiného, než to, co šířili židokřesťanští nábožníci, kteří se na tuto zhoubnou misi připravovali po desetiletí a vylezli jako krysy na povrch hned, jakmile se přehnala kataklyzmatická událost. Proto pro tentokrát dokonání plného zotročení lidstva a jeho „převýchova opět nebylo možné.
.
Temná pátá kolona si myslela, že nastane totální restart lidstva, který zajistí jejich „šéf“. Věřili, že Velká Tartárie a Slovanství budou definitivně pohřbeni pod nánosy bahna a písku a teď najednou museli znovu čelit nové konfrontaci se Slovany. Přitom měli tak dobře připraveno, že jak vylezou na povrch, zavedou nový jazyk, sepíší další svoje legendy, doupraví historii, zcela přeformátují stávající realitu a dokončí svůj „biblický projekt“, aby tak ovládli pro svého „Pána“ celou planetu.
.
Kosmický parazit samozřejmě nebyl spokojen s vývojem, který na planetě Zemi opět započal. Proto byly naplánovány další děsivé apokalyptické „klimatické“ události, které v kombinaci s jadernými ataky, laserovými, frekvenčními a elektromagnetickými útoky na Velkou Tartárii, způsobily v letech 1790 porušení kosmické klenby a zasypání pískem rozsáhlých území, celé řady koryt řek, s následným zabahněním a zatopením velkých měst kolem nich, zasypání pískem rozsáhlých území, kde se dnes nachází pouště, včetně Sahary, jaderné bombardování 1812 až 1815 s následnou jadernou zimou do roku 1819.
.
Další velká katastrofa proběhla podle kalendáře v roce 1842, ale ve skutečnosti to bylo v roce 1924, po níž se jakoby zastavil čas na 18 let a vznikla velká mezera v planetární historii. Temná parazitická síla pak byla nucena manipulovat s kalendářem a posunula řadu událostí o 20 let. Tím se události v době evropských mejdanů staly pro současné lidstvo ještě nepřehlednější a je ještě obtížnější dohledat a vysledovat to, co se tehdy opravdu stalo.
.
Na této zveřejněné mapě Afriky, kde jsou zobrazena a označena největší a nejdůležitější města, je velmi zajímavé, že na severu Afriky (oblast vlivu Velké Tartárie) je ukázáno mnoho obrovských megaměst (kolem 10milionů obyvatel). Můžeme tam také pozorovat řeky, které už na dnešních mapách neexistují. Na starých mapách je téměř vždy správně zobrazena topologie objektů a jejich vzájemná propojení i poloha měst. Prakticky neexistují chyby a už vůbec ne v zásadních věcech jako: na kterých řekách jsou hlavní města, do které řeky se vlévá další řeka, jezero nebo moře, poloha města ad.
.
Podobná konfigurace řek v severní Africe, kde by se měla skutečně nacházet Saharská poušť, je navíc pozorována na jiných mapách až do první poloviny 18. Století!. A teprve po tomto okamžiku se začne toto území označovat „Grand Desert Sahara“, tedy jako „Velká saharská poušť!!!
Rok 1824, byl rokem, ve kterém došlo dalšímu napadení Velké Tartárie klimatickou nebo vojensko-technologickou zbraní a masívnímu bombardování celé Euroasie a zejména centrální části Tartárie. V kronikách je vše zachyceno pomocí symbolů a popsány ohnivé koule na obloze a obří, nevídané lijáky.
.
Tento válečný úder byl také nepřímo prokázán zachycenými vrstvami popela v ledovcích a tvorbou ledu na místech, na kterých dříve nebyl. Následná povodeň a obrovské „bahnité lijáky“ zasypaly budovy z té doby blátivou hlínou až na úroveň prvního patra. Časový chronologický posun v délce 18 let vznikl při zániku mezipovodňové civilizace. Stejný časový skok je patrný v dokumentech hovořících o explozi „meteoritu“ nad Tulou.
.
Tartárie byla zasažena jadernými zbraněmi, frekvenčními vyspělými technologiemi, nasměřovanými meteority a asteroidy. Na celém tomto území došlo k obrovské katastrofě, která měla za následek nejen nesmírné škody, zničení veškeré infrastruktury, změně klimatu, ale pochopitelně k nepředstavitelně velkým ztrátám na životech především kreativních, vědomých a mírumilovných občanů Velké Tartárie. Slovansko-Árijská civilizace byla surově napadena třetí kosmickou parazitickou silou, která tak umožnila předem vybraným rodům, aby v oblastech celé říše původní Tartárie převzaly moc!
Titulní obr. – Great Tartary (1680)
15. ledna 2013 ruský prezident Vladimír Putin v Ruské geografické společnosti slavnostně otevřel nový archív, kde jsou veřejnosti zpřístupněny mapy Tartárie. Asi se ptáte, co je na tom tak zajímavého. Je a hodně. Tímto aktem dal světu na srozuměnou, že Rusko se vydává na cestu odhalování své skutečné, nezfalšované historie, protože si je vědomo toho, že NÁROD, který nezná svoji historii, nemůže mít ani budoucnost.
Současná oficiální ruská historie, jak je učena ve školách, byla vytvořena v průběhu 18. – 19. století a byla sepsána v souladu s biblickou židokřesťanskou koncepcí historie na zakázku Romanovců. Už jen přechodem z původního kalendáře (počítaného od podepsání míru ve Hvězdném chrámu) na kalendář juliánský se historie této říše zkrátila o více jak pět a půl tisíce let!
.
V Ruské federaci proto už pracují na zcela nové koncepci vzdělávání a jsou přepisovány učebnice dějepisu, které pro tuto většinově slovanskou zemi v posledních dvaceti letech vytvářely ze zcela “nezištných” důvodů západní „vzdělávací instituce“ a „neziskové organizace“. Mnozí lidé zřejmě nikdy neslyšeli o největším státním útvaru na Zemi za dobu nám známé historie. Sice jsme se učili o slavném Egyptu, Perské říši, Osmanské či Římské říši, ale to všechno byly drobečky proti obrovské slovanské říši, která v průběhu věků nesla názvy Rassénie, Skýtie a nakonec Tartárie. Tím spíš je překvapující, že tato země nenalezla jediné zmínky v oficiální světové historii! Tuto mezeru nyní trochu zaplňují některé informace historiků Jeleny Ljubimové a Dmitrije Mylnikova, ale i jiné dostupné zdroje.
.
Po nesmírně dlouhou dobu existoval na Zemi obrovský státní útvar, který se rozkládal na několika kontinentech. Miliony jeho obyvatel vytvořily svébytnou kulturu založenou na duchovních a mravních kvalitách člověka, na úctě k Předkům a spravedlnosti, úctě k rodině a lásce ke své vlasti. Tato země je zobrazena na mnoha starých mapách a hovoří se o ní v encyklopediích. Velkou Tartárii obývali původně převážně Tartaři. Vysocí, rusovlasí, lidé bílé pleti s očima modré, zelené nebo šedé barvy, Slované-Árjové a Rusové. Přátelští a laskaví v dobách míru, stateční a nemilosrdní v bitvách. Spravedliví a soucitní ve dnech vítězství a vytrvalí během protivenství. A to, že bojovali za tu nejposvátnější věc, za svůj Rod, svou Vlast a morální čistotu a víru svých Předků, je dělalo takřka neporazitelnými.
.
Encyklopedie Britannica, první vydání, díl 3. Edinburgh, 1771, s. 887 nám sděluje: „Od Uralu po Aljašku. Od Nové Země k Tibetu. Tartárie byla ohromná země v severní části Asie ohraničená Sibiří na severu a i na západě se nazývala Velká Tartárie. Tartaři žijící jižně od Moskovie a Sibiře se nazývali Astracháni, Čerkezové; Dagestánci žili na severozápad od Kaspického moře, Kalmyckými Tartary jmenovali ty, co obývali území mezi Sibiří a Kaspickým mořem; Uzbečtí Tartaři a Mogulové obývali zemi severně od Persie a Indie a nakonec Tibetští Tartaři žili na severozápad od Číny.”
Přirozenými hranicemi říše, kterou dnes známe jako Tartárii a která v dávných dobách zabírala téměř celou severní polokouli, byly břehy oceánů. Přitom tři z nich – Ledový, Tichý a Atlantský – byly ve skutečnosti jejími vnitrozemskými vodami.
.
Toto všechno platilo až do 18. století. Najednou, jakoby mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje, Tartárie zmizela. Ještě na prahu novověku byla zobrazována největší říše na světě na mapě z Encyklopedie Britannica, rok vydání 1771. Proč toto velké impérium po sobě nezanechalo několik méně významných států, jak je to obvykle v případě rozpadu jiných impérií? A kam se poděly miliony jeho obyvatel? Proč v učebnicích dějepisu nenajdeme o tomto úžasném územním celku ani zmínku?
Tartárie najednou zmizela z map, knih i vzpomínek. Zmizela i z dalších vydání Encyclopedie Britannica. Prostě najednou není…
Zastavme se chvíli v čase, někde kolem roku 1815. Tehdy na Zemi s největší pravděpodobností došlo k obrovské katastrofě světového významu, o níž nám oficiální historie nic nechce říct a navíc nás mystifikuje. Důsledky této katastrofy jsou však velmi dobře známé a pravděpodobně stály miliony lidských životů. Následující rok 1816 dostal později jméno „Rok bez slunce“. Důsledkem oné tehdejší události došlo ke klimatické anomálii, která postihla velkou část severní polokoule. Neobyčejné počasí trápilo celou západní Evropu, Turecko i východ Severní Ameriky.
.
V USA tento rok dosud nazývají “Eighteen hundred and frozen to death”, což volně přeloženo znamená: „Osmnáct set a na smrt zmrzlý“. Oficiální věda tuto epizodu „pokryla“ vysvětlením, že se prý jednalo o počátek „malé ledové periody“, která trvala ne příliš logické tři roky. V březnu toho roku pokračovaly v Severní Americe stále mrazivé teploty a ledové počasí mělo stejnou sílu, jako v zimě. V dubnu i květnu bylo nepřirozeně mnoho dešťů, ledových krup a náhlé prudké mrazy zničily většinu plodin, v červenci dvě obří sněhové bouře způsobily smrt řady lidí a v srpnu dokonce zamrzaly řeky. Každou noc byl velký mráz a v New Yorku a na severovýchod USA napadalo metr sněhu.
.
Také Německo trápily silné bouře. Mnohé řeky, včetně Rýna se rozvodnily a ve Švýcarsku bylo počasí, jaké ještě nikdo nepamatoval. A po všechny měsíce sněžilo a sněžilo. Neobyčejně chladné počasí způsobilo katastrofální neúrodu a prakticky se neurodilo žádné obilí. Na jaře následujícího roku ceny zrna v Evropě stouply na desetinásobek a vypukl hladomor. Na světě zavládla tma v plném smyslu slova. Slunce nemohlo proniknout skrze vrstvy mraků a zahřát zemi.
.
Lord Byron v roce 1816 začíná jednu svou báseň: „Pohaslo jasné slunce a ztemnělé hvězdy se potácí bezcílně v prostoru, bez paprsků, ledová je zem a slepě spěchají vzduchem bez měsíce. Hodina rána se nezrodila a nepřinesla s sebou ani den … Obydlí všech těch, kteří ho měli, shořela. .. Strašný hlad, velké utrpení …Lidé rychle zmírali.“
.
„Věda“ přišla s rychlým vysvětlením a tříletý chlad v letech 1816 – 1819 spojila s výbuchem vulkánu Tambora na ostrově Sumbawa. Výbuch tehdy vyvrhl do ovzduší asi 150 km3 pyroklastických trachyandezitů. Kouř dosáhl výšky 44 km a sopečný materiál společně se sopečnými plyny se mohl dostat až do stratosféry. Ale toto vysvětlení je velmi zvláštní, protože aktivovaný vulkán je na jih od rovníku a ovlivnil z „neznámých důvodů“ jen klima severní polokoule.
.
Pokud by skutečně směs prachu a popela v atmosféře tak intenzívně bránila slunečnímu svitu, je těžko vysvětlitelné, proč by se tak dělo jen na jednom, i když rozsáhlém území, a to navíc dokonce po celé tři roky. Nelogické to je také z důvodu, že erupce stejné síly (asi osm set megatun), ke kterým došlo v roce 1883 v Indonésii (Krakatoa), v roce 1912 na Aljašce (Katmai) a v roce 1991 na Filipínách (Pinatubo), vedly ke snížení teploty jen o maximálně polovinu stupně, aniž by způsobily jakoukoliv polední tmu. Také nevznikaly žádné sněhové bouře uprostřed léta a ani nebyly žádné masivní srážky a záplavy.
.
Za povšimnutí stojí i to, že zatímco Evropa a Amerika zamrzaly a hladověly, v Rusku v letech 1816 – 1819 prý žádné podobné historické záznamy nejsou. Ani chlad, ani hlad. Buď to bylo tím, že jak tvrdí známý vtip – Rus si zapíná horní knoflík u košile až při mínus padesáti – nebo takové záznamy byly zničeny při katastrofě.
.
V letech 1816 – 1819 prostě došlo k podivné klimatické „události“, kdy v západní polovině Evropy a na východním pobřeží Severní Ameriky se sluneční paprsky po dlouhou dobu nedokázaly prodrat skrze silnou vrstvu čehosi, co naplnilo atmosféru. A čistě náhodou ve stejnou dobu zanikla Tartárie…
Žádná vnitropolitická krize by nemohla způsobit rozpad Tartárie, protože národ obývající Asii ještě před pár staletími byl soudržný a dokonale homogenní. Jak po stránce národnostní, jazykové i po stránce vyznání. Aby bylo možné zničit Tartárii, bylo nutné nejdříve zničit její lid! Všechen! Do posledního člověka! Ale k tomu nikdo „na Zemi“ neměl sílu. Ani Británie, ani celá její koalice s celou Evropou.
.
Oficiální historiografie o událostech spojených se zánikem Velké Tatrárie mlčí jako ryba. Tartárie o svá území musela bojovat nejedno století. Ale nikdo ji nemohl s konečnou platností zničit. Například Osmanská říše, dokonce i v době svého rozkvětu, byla desetkrát menší než Tartárie. Mnohokrát utrpěla porážky v bitvách, prohrávala války a ztrácela území, ale z politické mapy světa nikdy nezmizela, na rozdíl od Tartárie, která byla vymazána nejen z mapy, ale dokonce byla vygumována i z povrchu zemského, spolu se svým obyvatelstvem…
.
Zastánci oficiální cinknuté verze historie nám stále přes všechny důkazy tvrdí, že Tartárie je mýtus, a že pokud by se tu skutečně vyskytoval takový obrovský stát s mnoha miliony obyvatel, musely by tu zůstat stopy po městech, sídlech, komunikacích a zemědělské činnosti. Když si však zahrajeme na cestovatele „s kurzorem po monitoru“ a pozorně prozkoumáme satelitní snímky Sibiře, najdeme tam něco jiného: poněkud neobvyklé druhy stop v oblasti mezi Altajem a jižním Uralem. Na těchto snímcích a také na topografických mapách jsou jasně viditelné tzv. “Sibiřské pásové bory”.
Je to několik úzkých pruhů borových lesů, průměrně 5 km širokých, které se táhnou od řeky Ob úhlopříčně od severovýchodu k jihozápadu až téměř k řece Irtyš. Délka toho nejdelšího činí 240 km. Profilová hloubka (zahloubení) je v rozmezí 20 – 200 m. Podle oficiální legendy tyto příkopy vyhloubil před dávnou dobou ledovec a poté zarostly reliktními lesy. Při bližším zkoumání topografie tohoto území však je jasné, že tyto stopy ledovec zanechat nemohl a to z prostého důvodu – neumožnil by to reliéf terénu. Na základě jeho tvarování by se totiž hypotetický ledovec musel pohybovat jinak a jiným směrem. A kromě toho dané stopy protínají hřbet rozvodí oddělující povodí Obu a Irtyše.
S velkou pravděpodobností to byly meteority. Budeme-li vycházet z této možnosti, co by se dalo z těchto stop vyčíst? První věcí je, že zde spadlo několik velkých těles, majících, soudě podle šířky drah, minimálně v průměru okolo 5 kilometrů. Jsou dobře vidět dvě dolní stopy dlouhé 240 a 220 km. Vzdálenost mezi nimi je zpočátku 30 km. Směrem na severozápad se o 40 km dál nachází další stopa, tentokrát dlouhá 145 km. A ještě jedna se táhne o 100 km dál k severozápadu, je nejširší ze všech a má 7 až 8 km a její délka činí 110 km. Mezi posledními dvěma je patrné ještě větší množství menších stop, které však nejsou tak zřetelné a zanechaly je patrně menší letící objekty…
.
Na západě Kurganské a jihovýchodu Čeljabinské oblasti je nápadný ještě jeden druh stop: celý tento obrovský prostor je doslova poset oválnými až kruhovými krátery, které jsou nyní zaplněny vodou a vypadají jako jezera. Pokud i toto jsou stopy po meteoritech, pak jejich původci nepadaly po tangenciále k zemskému povrchu jako předchozí skupina, ale pod daleko větším úhlem, prakticky vertikálně. Není jasné, zda oba druhy stop vznikly při jediné události. I kdyby však proběhla každá zvlášť, pád tak velkého množství objektů – soudě podle stop jich muselo být několik desítek tisíc – musel způsobit katastrofu planetárního charakteru. V samotné zóně pádu by se dalo přežít jedině v hlubokých podzemních krytech.
.
Všechno, co bylo na povrchu, bylo prakticky v jednom okamžiku zničeno. Přitom byla zničena i vrchní vrstva půdy a rostlinstvo i na velkém okolním teritoriu přímo pádem nezasaženém. Při průchodu těchto těles rovněž muselo dojít i ke značnému rozehřátí atmosféry. Je možné, že část objektů, které způsobily vznik kruhových jezer, explodovala v jejích horních vrstvách, stejně jako explodoval meteorit v roce 2013 (ať už příčina byla jakákoli). Pokud tyto objekty byly tvořené horninou, vzniklo velké množství prachu a to pak mohlo být příčinou takzvané “jaderné zimy”, jejíž projevy byly zaznamenány v letech 1815 – 1819…
Ale to ještě není všechno. Budeme-li se pohybovat dále na severozápad, rozeznáme velké množství drobnějších rýh, které způsobily s největší pravděpodobností letící úlomky a trosky. Velmi dobře jsou vidět u jezera Čany. Podobné jsou pak v okolí města Omsk, rovněž jsou velmi dobře viditelné u Tobolska a také na území severního Kazachstánu, v okolí města Rudnyj. Ani tyto padající fragmenty však nebyly malé, soudě podle jejich rýh, které po sobě zanechaly. Kapkovitý tvar rýh (tmavé plošky) jasně ukazuje na pád tělesa, nikoliv na stopy po ledovci. Vzhledem k tomu, že všechny vyryté stopy, tedy ty obrovské i tyto menší, vedou ve stejném směru a lze logicky předpokládat, že všechny tyto objekty spadly v tutéž dobu.
.
V počáteční fázi trajektorie jejich úhly odpovídají úhlu náklonu osy otáčení Země k ploše ekliptiky, ve které se pohybují téměř všechny planety a asteroidy sluneční soustavy. Můžeme tedy předpokládat i to, že se jednalo například o původní zbytky zničeného měsíce (Lelja či Fata) nebo nějaké planety naší Sluneční soustavy. Důležitým detailem je, že na konci „sibiřských pásových borů“ nevidíme vyvýšeniny z nahrnutého půdního materiálu, který by tam rozhodně měl být. A mělo by ho být opravdu hodně.
.
Místo toho se na konci dráhy stopa rozšiřuje a je podobná deltě řeky vlévající se do moře. Vysvětlení je jediné: tyto spadlé objekty byly tvořeny převážně ledem. O tom svědčí i boky koryt, které by v případě průchodu kamenného tělesa musely být ostré. Zde však svahy ostrý profil nemají. Spodní část ledového tělesa se intenzívním třením roztavila rychleji než horní a vytvořila vodní vrstvu, která působila jako mazivo a tak způsobila hladký průřez. Nicméně i tak bylo ze zemského povrchu strženo obrovské množství zeminy, která se následně s horkou párou zvedlo do velkých výšek.
.
Tyto všechny okolnosti nás opravňují učinit tyto závěry:
1. Podle tvaru, směru a profilu stop se lze důvodně domnívat, že byly způsobeny velkými meteority, z nichž ty největší měly 5 a více kilometrů v průměru.
2. Poměrně mělké, ale dlouhé stopy naznačují, že objekty padaly velmi rychle a pod velmi malým úhlem.
3. Všechny tyto objekty spadly na zemský povrch najednou.
4. Nejsou to fragmenty jednoho tělesa, které se po srážce s atmosférou roztrhlo. V tom případě by totiž jednotlivé fragmenty letěly vějířovitě do různých směrů. Podobné stopy po pádu objektů z kosmu lze najít i na dalších místech, například v blízkosti města Tomsk nebo ještě dále při řece Irtyš a také jižně od Tobolska. A připomeňme, že v prvním vydání encyklopedie “Britannica” je právě toto město jmenováno jako hlavní město Tartárie…
.
Je těžké si představit rozsah takové katastrofy, protože je očividné, že v tomto prostoru o šířce více než 500 km a délce přesahující 250 km bylo zničeno všechno, co bylo na povrchu. Vlna roztáté vody odnesla všechny stavby, veškeré rostlinstvo, zabila všechny živé organizmy. Přitom v době pádu se brzděním o atmosféru i zem povrch objektů rozehřál na vysokou teplotu a led se rychle změnil v páru. Hustota objektů byla dostatečně vysoká a to znamená, že v oblasti pádu byl vzduch plný přehřáté páry a různých plynů. Když se toto vše smíchalo s půdou na povrchu Země, celá tato masa se spolu s párou vznesla do atmosféry. Zasažené oblasti nebyly pak vzhledem k chybějící ornici schopné poskytnout případným přeživším potravu, a tak v závěsu za katastrofou přírodní následovala katastrofa ekonomická, hlad a pravděpodobný zánik Tartárie.
Na západní Sibiři je gigantická zóna, která byla pravděpodobně zničena masívním meteorickým bombardováním. Je to oblast o rozloze více jak 1,5 milionu kilometrů čtverečních. Pokud na tomto území v době katastrofy existoval jakýkoliv stát, pak po této události o jeho existenci nemohla být ani řeč… To, co zbylo z Tartárie po obrovské katastrofě se stalo navíc terčem dalších problémů, tentokrát klimatických. Nepřímo o tom svědčí místní lesní porosty, kterým není více než dvě stě let. Sibiřským, ruským i běloruským.
.
Tento fakt lze objasnit jedině tím, že před vedenou dobou většina ruských lesů zmizela. Staré stromy, ale i mladé. Nynější lesy vyrostly na jejich místě. Na centrální ruské rovině byl les postupně obnoven v polovině 19. století cestou masové výsadby po čtverečních mílích. Ale sibiřská tajga vyrostla sama, protože tady stromy sázet neměl kdo. Jeden z argumentů proti teorii obrovské katastrofy, která mohla proběhnout před 200 lety, je mýtus o tzv. “reliktních lesích”, které prý rostou na Uralu a v západní Sibiři.
.
Dmitrij Mylnikov k tomu říká: „K myšlence, že s našimi reliktními lesy není něco v pořádku, jsem dospěl tehdy, když jsem zjistil, že v nich zaprvé nejsou stromy starší než 150 let a zadruhé tam je velmi tenká vrstva úrodné půdy v tloušťce maximální 20 – 30 cm. Připadalo mi to velmi divné, protože jsem četl, že za tisíc let se v lese vytvoří řádově jeden metr úrodné půdy, to znamená asi milimetr ročně.
.
O něco později jsem se s podobnou situací setkával nejen v centrálním městském lese, ale také v ostatních borových lesích rozkládajících se na Čeljabinsku a v jeho okolí: staré stromy chybí a úrodná vrstva je tenká. V “pásových borech” je vrstva půdy jen několik centimetrů a pak už jen písek. Přitom ledovec roztál před minimálně tisíci lety. Jak je to možné? Podobná situace, tedy nepřítomnost starých stromů a velmi tenká vrstva úrodné půdy – se opakuje prakticky ve všech lesích Uralu a západní Sibiře. Když jsem se o to blíže zajímal, dozvěděl jsem se z oficiálních zdrojů, že na Uralu a Sibiři opravdu stromy starší než 150 let nejsou. A zdůvodnění? Déle prý prostě nežijí.”
.
Ale podíváme-li se na přehled délky života jednotlivých druhů stromů, dozvíme se, že:
sibiřské sosna cedrová žije 400 – 500 let;
smrk evropský 300 – 400 (někdy i 500) let;
smrk trnitý 400 – 600 let;
modřín sibiřský 500 let (za mimořádně příznivých podmínek až 900 let);
borovice žije 300 – 400 let, ve zvlášť příznivých podmínkách až 600 let;
jilm žije 300 let;
lípa – 400 let;
cedr – 1000 let;
dub – 1500 let;
.
Není vám divné, že ačkoliv tyto stromy žijí vesměs déle než 300 let, na Sibiři a Uralu jen 150 let? Zatímco například v Kanadě, ve zcela srovnatelných podmínkách rostou takovéto stromy, jako na titulním obrázku? – „Kanadští dřevorubci na přelomu 19. a 20. století. Tloušťka kmenů, 6 metrů a stáří stromů 1500 let“!
.
Proč však na Sibiři takové sekvoje nerostou, když klima je prakticky stejné, nikdo ze specialistů nedokáže rozumně vysvětlit. Teď sice nerostou, ale dříve tu rostli. Studenti z Čeljabinské státní univerzity, kteří se účastnili na archeologických výzkumech v Arkaimu a na jihu Čeljabinské oblasti, vyprávěli, že tam, kde je dnes jen step, byly v době Arkaimu jehličnaté lesy a při svých výzkumech zde místy naráželi na pozůstatky gigantických stromů, jejichž kmeny měly průměr 4 – 6 metrů.
Byly tedy stejné, jako ty v Kanadě. Lesy automaticky vyrůstají znova. Všimněte si neudržované mýtiny. Za pět let tu je houští bříz a černého bezu, za deset už vykukují jehličnany a za dvacet let nepoznáte, kde mýtina byla. Proč se za těch pět a půl tisíce let, které uběhly od dob Arkaimu, neobnovily? Odborníci krčí rameny: Nevyrostly? Jenže oni zřejmě vyrostly, ale pak byly rázem zničeny? Fakta svědčí o tom, že na velké části území Uralu a Sibiře prostě chybí lesy starší 200 let.
Shrneme-li uvedené údaje dojdeme k závěru, že všechny lesy v této oblasti byly jednorázově a razantně odstraněny při katastrofické události…

zdroj: Ota Veselý FB

Foto: http://pravda.tode.cz/?page_id=852

Potopa.