Napětí kolem Íránu se stupňuje. V Perském zálivu již operují čtyři americké letadlové lodě. Tlak eskaluje v důsledku oznámení Teheránu, že v případě uvalení sankcí na vývoz ropy uzavře strategický Hormuzský průliv, jímž proplouvá až 40 % světových dodávek „černého zlata“. Souběžně si obě strany zajišťují podporu na mezinárodní scéně. Zatímco se USA snaží přesvědčit světové společenství o nutnosti zapojení do ekonomických sankcí proti Íránu, prezident Mahmúd Ahmadínežád uskutečnil cestu po Latinské Americe, kde upevnil přátelství s Venezuelou, Kubou, Ekvádorem a Nikaraguou.
Washington ukazuje v zahraničí svaly v souvislosti s vnitropolitickou situací v USA. Letos se rozhodne o tom, zda Barack Obama obhájí mandát a setrvá v Bílém domě i příští volební období. Vzhledem k tomu, že všichni republikánští kandidáti – s výjimkou Rona Paula – řinčí zbraněmi, aniž by byli schopni najít Írán na mapě, nemůže si současný prezident, závislý na podpoře vojensko-průmyslového komplexu a židovské lobby, dovolit fatální projevení „slabosti“. Eskalace napětí v Perském zálivu ovšem způsobuje růst cen ropy, což prohlubuje už tak dost kritickou ekonomickou situaci Západu. Teherán by sice zablokováním Hormuzského průlivu uškodil vlastnímu hospodářství, ale vyloučení 2,5 milionů barelů íránské ropy ze světového trhu by se drasticky odrazilo i v globální ekonomice. Rusko, Čína, Indie a Japonsko už daly najevo, že budou íránskou ropu odebírat nadále a nehodlají se řídit direktivami z Washingtonu a Tel Avivu.
Tvrzení Bílého domu, že se Írán nachází v izolaci, je evidentně falešné. Moskva a Teherán se již dohodly na vzájemném obchodu bez použití dolaru a Ruská federace uvedla, že útok na Írán bude považovat za přímé ohrožení vlastní bezpečnosti. Země BRICS apelují na mírové řešení sporu prostřednictvím jednání. Dva významné státy OPEC – Venezuela a Ekvádor – jsou na straně Teheránu. Otázkou je postoj EU, jíž dodávky ze Saúdské Arábie nedokážou vykompenzovat výpadek íránské ropy. Brusel uvažuje o odložení embarga o půl roku, neboť na íránské ropě je závislé Řecko, Itálie a Španělsko, které nedokážou tak rychle najít nového dodavatele. Embargo by přirozeně akcelerovalo krizi zadlužené eurozóny a EU by tak spáchala harakiri v americké náruči.
Je evidentní, že nové sankce proti Íránu a případný vojenský útok budou světovým společenstvím klasifikovány jako pokus o změnu režimu v této zemi. Washington nemá s Teheránem diplomatické vztahy od islámské revoluce z roku 1979 a Írán figuroval i na Bushově „Ose zla“ a seznamu tzv. „darebáckých států“. Ačkoliv Teherán projevil ochotu jednat o svém jaderném programu, situace se nadále vyhrocuje. Mírovému řešení jistě neprospívají ani vraždy íránských jaderných vědců. Šlo již o pátý útok tohoto druhu během posledních dvou let. Teherán údajně disponuje důkazy, že za poslední vraždou íránského jaderného fyzika stojí CIA a Mosad. Pohrozil, že reakce na tento čin se uskuteční za hranicemi země. Islámská republika rovněž úspěšně testovala novou střelu s plochou dráhou letu. Přípravu Íránu na obranu před hrozícím útokem Washington označil za provokaci. Zároveň obvinil ajatolláhy, že posílají zbraně Bašáru Asadovi, aniž by odsoudil dodávky zbraní tzv. Syrské svobodné armádě ze strany Turecka, Libye a Kataru.
Schválení jednostranných sankcí, jež přesahují rámec rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, podkopá mezinárodní úsilí o urovnání jaderného programu Teheránu. Násilné řešení uměle vyvolaného konfliktu, ke kterému Spojené státy podněcuje Izrael, je tak velmi aktuální. Objevily se informace o výstavbě desítek malých moderních nemocnic a letišť po celé Gruzii, které financují Američané. Gruzie tak bude moci sloužit jako základna války proti Íránu. Turecko totiž Íránu přislíbilo, že nepropůjčí své území k jakýmkoliv akcím proti svému sousedovi. Ještě před rozpoutáním nové ropné války je však potřeba vyřídit Sýrii, která má s Íránem uzavřenou spojeneckou smlouvu o vzájemné obraně.
