http://www.knihya.cz/16002/utajovana-pravda-%e2%80%93-zapovezene-poznani-2

.

5. ODPOUŠTĚNÍ A VÍRA

.

Jedna z největších lekcí, které jsem jako dospívají muž dostal, se týkala odpuštění. Myslím si, že je velmi důležité, aby lidé, když uvažují nad situací, ve které se právě v makroměřítku nachází svět, přišli na to, že kořeny toho jsou vlastně velmi osobní záležitost: mikrokosmos našich životů je rekapitulován skrze společnost; my všichni fungujeme jako univerzální rezonátor. Přišel jsem na to, že posvátné a božské existuje, že je skutečné a že je manifestováno prostřednictvím vlídnosti a odpuštění.

 

obr18_0Takže tou zcela první věcí, kterou jsem udělal, bylo odpuštění mým rodičům za chování, kterého se vůči mně dopouštěli v dětství. Tento akt mi přinesl ohromné množství vnitřního míru a energie, kterou jsem získal tím, že jsem se odpoutal od všeho negativního. Akt odpuštění a akt lásky jsou skutečně jedněmi z nejvyšších vyjádření duchovní realizace. Také jsem zjistil, že odpuštění a láska vyžadují nefalšované bezjáství – takové, kdy člověk překročí a zapomene na své já. Když jsem se díval na svět jako teenager, viděl jsem, že nejvíc problémů na světě je způsobeno sobectvím. Abdul-Bahovi se přičítá tento krásný výrok: „Tam, kde je láska, není nic až tak velký problém a vždy je dost času.” Skutečně tomu věřím. Právě toto patří k věcem, kterým se musíme na Zemi naučit. Svou vlastní spiritualitu jsem získal doslova z ničeho. Je zcela jasné, že mě mé zážitky blízké smrti nedovedly ke třpytivé bráně, za níž stojí rozhněvaný starý muž s vousem, který vrhá hromy a blesky na lidi a soudí a kvůli lžím vrhá hříšníky do plamenů pekelných. Jak jsem již uvedl, mezi mé první výzvy patřilo odpuštění nejbližším. Lidé se musejí učit odpouštět. To je důvod, proč, i když zaníceně mluvím o potřebě změnit cestu, po které jdeme, si nepřeji nápravu tak, že budu pomstychtivě lačnit po krvi těch, kteří nás do současné situace uvrhli. Tito lidé by prostě měli být vychováni, a pokud to nebude možné, tak izolováni.

 

Ale dokonce i tyto činy vycházejí z lásky a z potřeby udělat to, co je nutné. Buď jak buď, musí to být uděláno s odpuštěním. Odpouštění praktikuji stále. Pro mě nemá bytí na této planetě nic společného s předstíráním, jak jsem dokonalý. Jeden německý spisovatel kdesi napsal: „Ti, kteří předstírají, že jsou andělé, jsou předurčeni chovat se jako šelmy.” Nejhorší tvůrci kultů jsou ti, kteří sami sebe vyvyšují. Je mnohem lepší být tím, kdo jsem, a být opravdový a lidský i v okamžicích, kdy začínám přinášet na tento svět věci, které jsou duchovní a posvátné. Abychom to mohli dělat, nemusíme být dokonalí. Na Zemi není nikdo dokonalý, pokud se nejedná o Avatára – jednoho z nejvyšších proroků či manifestací Boha. Nikdo takový však na Zemi nežije a během dalších sta let ani žít nebude. Dokonce ani během příštího tisíciletí. Ti nejvyšší proroci či manifestace Boha jsou velmi vzácní. A skutečně se jedná o jiný druh bytostí. Jejich status přesahuje schopnosti i plně osvíceného člověka. Jinými slovy, můžeme dosáhnout nejvyšší lidské úrovně, ale jejich bodu nikdy nedosáhneme. Je to jiná linie, jiná rovina. Proto jsou tyto postavy tak důležité a tak mocné … a také tak jedinečné. Proto také tvrdím, že jednou z vůbec nejhorších věcí je, když někdo o sobě prohlašuje něco, co není. To největší, čeho jsme schopni, je odrážet světlo Boha. Všichni jsme relativně nedokonalí, ale jsme zde, abychom realizovali jistý stupeň dokonalosti. Kromě toho by si nikdo neměl dělat nárok na nic dalšího. Pokud však někdo o sobě prohlašuje něco víc, pak je podvodník… Je mi jedno, o koho se jedná. Vyvíjet se mohou pouze ti lidé, kteří vědí, kdo jsou a kde jsou.

 

Americký Jih je tak bláznivý – miluj ho každým okamžikem a oblíbíš si ho! Když jsem v padesátých a šedesátých letech vyrůstal, byl to ještě ten starý Jih. Znal jsem několik krásných černošských stařenek, které za mnou chodily a říkaly: „Ach, ty jsi ale stará duše.” Hleděly na mě a říkaly mi věci o mé budoucnosti. Byly to skutečné, nádherné bytosti, sůl Země. Takové lidi lze potkat na celém světě. Mnohé z nich nelze najít v chrámech nebo katedrálách či ášramech. Potkáš je na jiných místech. Jako dítě jsem se od těchto moudrých a prozíravých lidí dozvěděl mnoho věcí. Začalo k tomu docházet v době, kdy mi byly čtyři nebo pět let. Nepřitahovalo mě pozlátko a formalismus duchovních nauk, který vykrystalizoval do světa kněží a hierarchie guruů či ášramu. Vábila mě spiritualita, kterou lze najít v poctivé, přímé, jasné a prosté duchovnosti. Právě díky tomu mi bylo umožněno otevřít své srdce a dělat takové věci, jako jsou akty odpuštění a činy, které by podle toho, v čem jsem vyrůstal, měly být mimo můj dosah. Poselství z toho zní: Pokud si to sami dovolíme, můžeme transcendovat svá vlastní omezení. Musíme však vyvinout svou vlastní svobodnou vůli a vytvořit si svou realitu. Když se na to dívám zpětně, právě to bylo hlavním poučením z prvních dvaceti let mého života. Jisté prožitky, které jsem měl, byly v určitém smyslu zázračné, a bylo velkým požehnáním, že jsem je měl, přestože se odehrály uprostřed utrpení a nesnází. Mluvit o tom je snadné, ale dostat se přes to nikoliv. Život na Zemi nemusí být snadný. Je tu smícháno dobré i zlé a naším úkolem je realizovat toho dobrého tolik, kolik jen můžeme.

 

Musel jsem fyzicky přetvořit svůj život. V dětství jsem byl často velmi churavý. Musel jsem přetvořit své tělo, přetvořit svou mysl, přetvořit svého ducha, přetvořit své srdce. Byl to takřka šamanský proces. A cesta uskutečnění nevedla pouze skrze vynaložení ohromné vůle, ale i skrze schopnost transcendence vlastních omezení. Mohu to nazvat vírou. Nikoliv tou vírou, kterou si většina pobožných lidí pojí s jistým náboženským vyznáním či dogmaty. Skutečná víra je přesvědčení a jistota o věcech, které jsme ještě neviděli a plně nepoznali. Nicméně v našem srdci a našem duchu již existuje jistota, že ty věci mohou být. Objevil jsem schopnost, jak věci realizovat a manifestovat skrze víru a skrze vizi, a byl jsem svědkem toho, jak se dějí zázraky. Například si vzpomínám na to, jak jsem pobýval na koleji v době, kdy už jsem se naučil meditačním technikám a začal jsem experimentovat se sílou modlitby. Bydlel jsem na pokoji společně se dvěma chlapíky, kteří se neustále opíjeli a hrnuli se do nebezpečných akcí. Každoročně se několik takových mladíků z koleje zabilo, když jezdili po zrádných horských silnicích.

Jednoho dne jsem seděl v pokoji a meditoval. Slyšel jsem, jak se ti dva mladíci vracejí. Byli namol opilí a dělali pořádný rámus. Tak jsem se přenesl do stavu božského vědomí a bez jakéhokoliv podráždění či negativismu či souzení jsem si je vizualizoval. V mysli jsem viděl, jak procházejí vstupní halou. Představil jsem si, že je kolem nich božské světlo, a požádal za ně o odpuštění. Požádal jsem, aby se probudili ze stavu, do kterého zapadli, a přestali se tímto způsobem ničit. Asi o pět minut později se ozvalo klepání na dveře. Byli to oni. Vypadali zcela střízlivě a žádali o odpuštění – skrze mě – něco většího. Byla to pro ně transformující událost a už nikdy jsem je neviděl opilé.

 

Téhož roku jsem viděl, že se něco podobného děje i se zvířaty – byla to schopnost spojit se s tím, co lidé z Východu nazývají dévy a přírodní energie. Sedával jsem pod stromy ve velkém starém lese za kolejí a meditoval. Jednoho dne, když jsem seděl pod starou ohromnou tsugou, jsem náhle pocítil, že mě někdo pozoruje. Otevřel jsem oči a ke svému potěšení jsem zjistil, že je kolem mě půlkruh zvířat. Bylo tam několik ptáků, mýval, veverka, skunk. Všichni stáli či seděli v půlkruhu. Vím, že to zní jako příběh ze Siddhárty, ale skutečně se to stalo. Ta zvířata na mě mírumilovně hleděla a zdálo se, že jsou ve stavu velkého klidu a blaženosti. Uvnitř nás přežívá nádherný božský duch – musíme ho poznat, musíme ho praktikovat a potvrdit naším životem. Pak se mohou všechny tyto věci stát. Právě to pro mě znamená víra: jednat, jako by tomu tak bylo, a pak to tak je. Pokud jednáme, jako že to tak je, pak tomu tak i bude. Koneckonců, taková je praxe odevzdání. Odevzdání sama sebe Velkému duchu.

 

6. NEVÝSLOVNÁ JEDNOTA

 

Súfíjská tradice zná příběh o učiteli, který učil svého žáka, jak se vznášet nad vodou. Když student došel k jezeru, začal přemýšlet a spekulovat: „Jsem přece těžší než voda. Potopím se a možná i utonu.” Mistr se přitočil k žákovi a řekl: „Opusť sám sebe a pak budeš chodit po vodě.” Existuje jistá milost – nazývám ji funkční milost – kterou musíme najít, abychom těchto věcí dosáhli duchovně. Musíme je praktikovat a nechat je rozvinout. Ve svém srdci musíme vědět, že to je možné – nestačí pouze věřit v běžném smyslu víry. Musíme si říct „Udělám to”, a pak se to i stane. Neděje se to však kvůli našemu egu, děje se to kvůli velké Mysli, která je s námi. Je třeba si uvědomit tento paradox: Na jedné straně jsou naše individuality prostředkem, pomocí kterého se to neohraničené může manifestovat a vyjadřovat. Jakmile tomu porozumíme, chápeme i koncept toho, že jsme jakýmisi dopravními prostředky pro ducha. Takže na jedné straně tu máme individualitu, která je schopna takové věci uskutečňovat. Na druhé straně však musíme být osvobozeni od svého jáství a nechat skrze nás svítit božské Bytí a dovolit, aby se takové věci staly. Pak se opravdu uskuteční.

 

Přečkal jsem dobu puberty bez úhony, poněvadž jsem část věcí dokázal objevit sám. Samozřejmě jsem částečně získal podporu z těch neviditelných říší všehomíra. Jsem si takřka jist, že kdybych to neobjevil, byl bych už ve dvaceti letech mrtvý. Většina lidí, kteří procházejí takovým dětstvím, se v době dospívání vrhne na drogy nebo na cestu zločinu. Připisuji tuto proměnu vedení, ochraně a inspiraci Velkého ducha, božskému Bytí a své ochotě se tomu podrobit. Jakmile jsem se Tomu otevřel, celého mě To zaplnilo. To tady bylo stále a čekalo na mě. To je tu stále pro nás všechny. Říkám lidem: „Jakmile jste schopni se Tomu otevřít, To už je zde.” Je to tak z mnoha důvodů. Je jedno, zda jste na operačním sále a zachraňujete životy, či zda jste tesař nebo pilot letadla. Bezbřehá posvátná Mysl je vždy skryta v našem nitru. Vše je jen otázkou, zda o ní víme, zda jsme jí otevřeni a zda ji necháme konat. Musíme jen opustit své způsoby a nechat To, aby se realizovalo. Můj otec, který byl náruživý kuřák a alkoholik, onemocněl v době, kdy jsem žil v Izraeli. Nyní si také uvědomuji, že trpěl velmi silnou posttraumatickou stresovou chorobou z druhé světové války, kdy bojoval na bodáky s japonskými vojáky v Pacifiku. Později jsem se dozvěděl, že měl v pravé plíci neoperabilní nádor o velikosti golfového míčku. Tehdy, bylo to v roce 1978, ještě neexistovala účinná chemoterapie, nicméně lékaři se o tento typ léčby stejně pokusili. Byl jsem povolán zpět do Spojených států, abych zařídil věci kolem otcova pohřbu. Doktor mi řekl, že mu zbývá posledních šest týdnů života. Když jsem se s tátou setkal, zeptal jsem se ho: „Chceš na to zemřít?” Odpověděl mi: „Ne, ještě nejsem připravený.” Tak jsem ho začal učit meditacím a modlitbám. Musíte chápat, že to byl zarytý ateista a zahořklý muž, ten typ lidí z generace počaté během první světové války. Nicméně jeho odpověď zněla: „Pustím se do toho.” Dal jsem mu pár knih na čtení a osobně jsem ho učil meditovat, vizualizovat a léčit se pomocí vnitřní síly mysli.

 

Je třeba se vycentrovat a vstoupit do hlubokého klidného stavu vědomí, které přesahuje vlastní já. Zde se nachází skutečná síla, která je posvátná. Právě ta transcenduje lidské ego. Z tohoto stavu je třeba provádět vizualizace. Tímto způsobem do hry vstupuje to, co nazývám Božím faktorem nebo faktorem posvátného Ducha. Právě to jsem učil svého otce. Řekl jsem mu: „Prostě to dělej. Je to otázka života a smrti. Pomáhá ti to, ať už tomu věříš nebo ne.” A otec to praktikoval. Pak jsem odjel zpět do Izraele a chodil jsem do té nádherné svatyně na Mount Carmel. Každé poledne jsem tam zašel a prováděl tutéž vizualizaci, kterou jsem učil otce. Pak jsem se modlil za jeho uzdravení. O pár týdnů později šel otec na další lékařské vyšetřeni. (Už jsme sice vybrali místo na hřbitově, ale já věděl, že se uzdraví.) Doktor udělal několik rentgenových snímků a zjistil, že nádor zničehonic zmizel. Lékař tomu nemohl uvěřit. Bylo to jedno z těch „zázračných”, spontánních vyléčení. Ale my jsme věděli přesně, co se stalo. Můj otec žil ještě pár let a pak zemřel na selhání srdce a rozedmu plic způsobenou kouřením. Jeho plíce prostě byly nadranc. Předtím než zemřel, se mi vrátila vzpomínka na to, jak s ním sedím – asi jako dvanáctiletý hoch – na dvorku našeho domku v Charlottě. Pravil mi: „Víš, vlastně nechci žít moc dlouho, pouze do doby, než vy děti vyrostete a odejdete z domu.” (Když to říkal, byl v pořádně podroušeném stavu.)

 

V době, kdy měl rakovinu plic, má nejmladší sestřička stále žila s rodiči. Rok poté, co odešla z domu, táta zemřel. Řekl jsem své sestře: „Víš, svoji realitu si tvoříme sami.” ‘lata si to sepsal sám… Rakovina, která mohla být osudová, ho neskolila, ale poté, co i jeho poslední dítě vyrostlo a odešlo z domu, se zcela vzdal života. Udělal přesně to, co mi tehdy pověděl, přestože si nejsem jistý, zda si tehdy vůbec pamatoval, co mi říká. Z toho plyne, že máme mnohem větší sílu, než si vůbec myslíme, nehledě na to, kdo jsme. My sami si tvoříme život, který máme. V té době jsem se naučil, že mohu být ve stavu, který mi umožní navštívit lidi na vzdálených místech. Většina lidí si nyní řekne: „Ach, to znamená, že jsi schopen astrálního cestování.” Astrální cestování jsem zvládl už jako teenager, ale toto je něco jiného! Vše, co bylo třeba se naučit, bylo uvědomit si, že není třeba oddělovat astrální tělo od fyzického, ale prostě si zvnitřnit, že úplnost stvoření je skrytá v každém jedinci. Jsme skutečně kvantovým hologramem celého stvoření. Říká se: „Přemýšlíš o sobě jako o titěrné formě života, když máš ve svém nitru skrytý celý vesmír?” Tato rétorická otázka osvětluje hlubokou pravdu: v probuzené mysli je skryto naprosto všechno. Relativně primitivní způsob, jak skrze ducha navštívit druhé lidi, je skutečná astrální projekce, kdy oddělíme astrální tělo od těla fyzického a odlétneme pryč. Nicméně mnohem propracovanější, jednodušší a bezpečnější způsob spočívá v uvědomění, že to vše je schováno v našem nitru. Když se dostaneme do stavu vědomí, který je mimoprostorový – transcendentní stav probuzení – pak je pro nás dostupný každý bod v času a prostoru. Jakmile to jednou prožijeme, pak jsme pomocí náležitého použití vůle s to se otevřít a vidět své blízké, kteří jsou od nás vzdáleni.

 

Seznámil jsem se s tím těsně předtím, než jsem odjel do Izraele. Měl jsem pratetu, která byla těžce nemocná. Umírala na rakovinu plic. Byla jedním z těch členů naší rodiny, kteří se o nás skutečně starali. Z toho důvodu mi byla velmi blízká. Pamatuji se, že tato „teta Irena” byla vždycky velmi milá a laskavá. Ten den, kdy zesnula, jsem se probudil ve své ložnici a spatřil ji vedle sebe. Když jsem ji tehdy uzřel, měla podobu čtyřicetileté ženy, nikoliv sedmdesátileté stařenky, která zemřela na rakovinu. Byla nádherná a celá zářila. Nepamatuji si, že by padlo jediné slovo, byla to jen krásná milující sdílená přítomnost. Pak rozloučení a trvalé napojení. Dalšího dne mi volala moje sestra-dvojče. Řekl jsem jí, co jsem zažil. Ona na to: „Volám ti, abych ti oznámila, že teta Irena zemřela.” Zeptal jsem se: „V kolik hodin?” Můj prožitek se odehrál přesně v okamžiku jejího odchodu. Tak jsme stále spojeni jeden s druhým prostřednictvím jednoty Velkého ducha. Je krásné si to uvědomit, protože pak víme, že čas a prostor nejsou žádné překážky. Pamatuji si, že jsem jednou stanoval s svým přítelem ve zkamenělém lese v Arizoně. Má žena Emily zůstala doma v našem domě v Severní Karolíně. Náhle jsem cítil, že si přeje vědět, zda bychom spolu mohli komunikovat. Já jsem byl v divočině. Takže když jsem ulehl ke spánku pod hvězdnou oblohou, ještě jsem meditoval a vstoupil do stavu jednoty vědomí. Přenesl jsem se do klidného stavu vědomí a uzřel Emily v naší ložnici. Emily si jen zřídkakdy pamatuje své sny. Věděl jsem, že spí, tak jsem se přenesl k jejímu lůžku a spojil se s její duší. Ukázal jsem jí, kde přesně jsem a co dělám. Vyslal jsem jí zprávu, že kdykoliv mě bude skutečně potřebovat, budu tam – že jsme stále spolu – že jsme spojeni v Duchu.

 

O několik dní později, když jsem se vrátil z divočiny, jsem jí zavolal. Ona nadšeně zvolala: „Ani nebudeš věřit, jaký jsem měla lucidní sen! Byl jsi na tom místě…” A pak přesně popsala místo, kde jsme tábořili. „A řekl jsi mi toto…” a zopakovala poselství, které jsem jí zanechal. Byl to krásný zážitek, který utvrdil jak ji, tak mě. Získali jsme jistotu ohledně toho, co všechno je možné a že nikdy nejsme sami. Nikdy nejsme odděleni, žádné odloučení není. Pokud se rozhodneme otevřít dveře, které nás oddělují, máme k tomu potřebný klíč. Tím klíčem je probuzená mysl prodlévající v nás. A my ji můžeme použít. Musíme však mít živoucí víru. Jógánanda (proslulý indický učitel) jednou řekl, že duchovní malátnost a nedostatek touhy po duchovním dobrodružství jsou příčinou toho, že lidé nerostou. Jakmile se jednou takové věci začnou dít a vy si potvrdíte, co všechno je možné, pak se vaše jistota ještě umocní a vy budete disponovat čím dál větší silou. Vytvoří se tak pouto pozitivní zpětné vazby. Je to jako sněhová koule valící se z kopce. Stále se zrychluje a zvětšuje – stačí, když ji na samém prvopočátku uvedete do pohybu.

 

Jeden rok jsme si na výročí sňatku udělali výlet do Kostariky. Ubytovali jsme se s Emily na pláži na tichomořském pobřeží. Jednu noc, poté co jsme usnuli, se nám stala tato zvláštní věc. Emily se uprostřed noci probudila a podívala se na mě. Uviděla, že z mého těla vychází stříbrná záře. Tato záře se zvedla a odpoutala od mého těla a vylétla oknem ven. Emily okamžitě napadlo: „Panebože! Trčím tu někde v Kostarice, doma nás čekají čtyři děti a Steve právě zemřel!” Já jsem právě prožíval to, co nazývám svými létacími lucidními sny, které jsem měl celý život. Letěl jsem nad džunglí až k břehům oceánu. I když byla půlnoc, viděl jsem nebeským zrakem, takže jsem vnímal nádherné scenerie džungle a moře, jako by byl bílý den, protože všechno má své vlastní vnitřní světlo jako protiklad ke světlu, které pochází ze slunce. Viděl jsem ty nejkrásnější živé barvy a světla. Byla to jedna z nejkrásnějších věcí, které jsem kdy viděl. Létal jsem sem a tam ve stavu dokonalé svobody a štěstí. V mžiku všechno skončilo a já jsem se opět ocitl zpět v hotelovém pokoji a myslel jsem na to, že jsem se právě probudil ze snu. Ucítil jsem na sobě Emilyin pohled. Otočil jsem se k ní, její oči zářily jako dva talířky. Vykřikla: „Chválabohu, že jsi zpátky!” Zareagoval jsem: „Zpátky? A kde jsem byl?” Odpověděla mi, že jsem odešel. Já na to: „Nic takového jsem nikdy neudělal. Jsem stále tady.” Ona však trvala na tom, že viděla, jak jsem opustil své tělo. Pak mi popsala, čeho byla svědkem. Poté jsem si uvědomil, že mnohé z těchto lucidních zářivých snů jsou skutečnými výlety duše. Emily normálně takovéto metafyzické zážitky nemá, je svou podstatou je podobná Matce Zemi a nade vše to miluje. Viděla moji duši odlétnout patrně proto, že se nacházela v uvolněném stavu mysli a všechny její filtry mysli byly vypnuty. Viděla mě, jak odlétám, abych si vychutnal hlubokou, duchovní krásu Země.

 

Poprvé jsem našel posvátno skrze bránu stvoření, které zde zanechalo božské Bytí. Nejvyšším vyjádřením toho je samozřejmě Země a hvězdná obloha kolem nás. Tento pohled je velmi indiánský; poněvadž jsem z části Čerokíj a Catawba, cítím k Zemi hlubokou lásku. To má hodně co do činění s mou současnou prací. Moje láska a vášeň pro přírodu a Ducha je to, co mě žene kupředu. Už jsem někde poznamenal, že nejlepší způsob, jak milovat Boha, je milovat to, co stvořil. Dívám se na to takto: existuje božská nekonečná Mysl, která je vnitřním bytím Boha, Nejvyšší bytosti. Nicméně celé stvoření je stejně tak nekonečné, a to tvoří vnější róbu či roucho Boha. Vše stvořené je vnějším vyjádřením téže věci a společně tvoří jeden celek. Dokonalý celek. Když jsem se podíval vzhůru na hvězdy, dokonce už jako dítě, neviděl jsem žádný prázdný prostor. Viděl jsem radost a cítil jsem probuzenou přítomnost. Cítil jsem posvátné bytí, vyjádřené skrze přírodu a skrze vše stvořené. Vidím to tímto způsobem i jako vědec. Tento pohled se nevylučuje se studiem biochemie květin. Můžeme vidět, jak úžasně zázračné a výjimečné to je všechno dohromady – genetika, fyzika, elektromagnetismus, kvantová fyzika, biochemie, molekulární chemie, anatomie, fyziologie. To všechno jsou vyjádření neuvěřitelného vědomí živoucího Bytí. To všechno je vnější tělo Boha – fázování, rezonování, pohyb hmoty, prostoru, času či energie.

 

Tím pádem je každá stvořená věc branou ke Stvořiteli. Walt Whitman to dozajista věděl, a stejně tak Thoreau a Emerson. Příroda je velký učitel. Vyšli jsme z lůna Matky Země, která je vnějším vyjádřením nekonečného Boha. Nekonečno je v nás a ve všech věcech – není však rozděleno. Je v nás navěky ve své dokonalé úplnosti. Všechno je navzájem vnitřně a dokonale provázáno. Je to dokonalý kvantový hologram. Vyvstává otázka: Existuje nějaká meta myšlenka či nějaké meta téma, které v sobě obsahují všechny tyto prožitky a zkušenosti? Tímto velkým tématem a transcendentní myšlenkou je nevýslovná jednota. Jednota. Pokud bychom měli schopnost zažít stav vědomí, ve kterém transcendujeme čas a prostor a materialismus, pak bychom se mohli .setkat s jinou kulturou na Zemi nebo s jinou osobou z jiné planety nebo jiné sféry, a místo abychom je viděli jako jiné nebo ty „druhé”, pohlíželi bychom na nějako na „tytéž”. To je velmi důležité, neboť pojem „jinakosti” má kořeny v ignoranci. Jinakost je ignorance, zatímco jednota je osvícení. Když vidíme všechny bytosti jako probuzené a vědomé, stejně jako jsme my, pak s nimi zažíváme soulad a jednotu. To je pravda bez ohledu na rozdílnost jejich intelektu, těla, emočního ladění či získaných vědomostí. Všechny tyto věci, na které se obvykle zaměřujeme, jsou prchavé. Když se podíváme na fakt, že jsou vědomé a prožívají stav mysli, ve kterém nalezneme transcendentní hodnotu neohraničené Mysli, pak o nich nemůžeme přemýšlet jako o „cizácích” či „těch druhých”. A to platí v případě, že mluvíme o někom ze Saúdské Arábie, Zimbabwe nebo z Alpha Centauri. Na tom vůbec nezáleží – protože se jedná o další cítící vědomou bytost, která ve svém nitru přechovává realitu probuzení, které je univerzálním aspektem našeho vlastního já.

 

Pokud prožíváme tento stav Jednoty, pak za prvé a především můžeme komunikovat, což je velmi důležité. Za druhé nepocítíme nic, čeho bychom se měli obávat. Za třetí neuvidíme nic, co by mohlo způsobit konflikt, protože všechny věci, které jsou nějak rozdílné, jsou ve své podstatě nedůležité. Domnívám se, že bychom mohli sezvat do hloučku zakladatele všech světových náboženství a že by si tito lidé spolu užili skvělé chvilky, protože by mezi nimi pravděpodobně nebyly žádné rozdíly. Toto rozdělení vytvořili až lidé, jejich přilnutí k egu, materialismu, šovinismu, ignoranci, nenávisti a hlouposti – to je příčina problémů. Prožitek Jednoty je nevyhnutelná zkušenost, kterou nyní všichni potřebují… Takže meta téma, které mohu odvodit ze svých vlastních zážitků z těchto stavů vědomí, je jednota. To bude i hlavní téma dalšího půl milionu let: vzrůstající úroveň sjednocení. Z toho povstane dokonalá harmonie, mír a osvícení.

 

To vše vidíme všude kolem sebe. Svět se stává čím dál více integrovaným a vzájemně provázaným. Jedna z největších otázek celé mimozemské problematiky zní: Jaké úrovně jednoty musí lidstvo dosáhnout, aby se jednalo o univerzální jev – abychom byli schopni mírových vztahů s vědomými, ale ne-lidský- mi formami života? Žijeme v kosmické době, kdy lidé začínají pronikat do vesmíru. Začínáme se probouzet k faktu, že jsme navštěvováni mimozemskými civilizacemi, a prostě si uvědomujeme, že sjednocení či jednota všeho lidského už nestačí. Budeme se muset přenést dokonce i přes to a jít až na takovou rovinu, na které pochopíme univerzální aspekty mysli; fakt, že vědomá mysl, samo vědomí je univerzální a jednotné a že vědomí v živých tvorech z jiných planet je totožné s vědomím uvnitř nás – přestože náš intelekt, tělo a souhrn vědění se liší. Všechny tyto věci však nejsou podstatné. To všechno tedy mluví pro potřebu univerzální spirituality. Žijeme v době, kdy není potřeba nastolit pouze světový mír, ale univerzální mír. V době, kdy takový mír může být plně uskutečněn pouze uznáním univerzální podstaty ducha a univerzální podstaty vědomé mysli. Jinak řekneme: „Lidstvo je pouze jedno a všichni lidé mohou žít v míru, ale pak jsou tu ještě další, kteří nejsou ze Země” … a co uděláme s těmi? Pravdou je, že tyto formy života jsou vědomé a probuzené prostřednictvím téhož zdroje vědomí, který září v každém z nás. Není tu absolutně žádný rozdíl. Toto poznání eliminuje veškerý strach – pokud dokážeme být v tomto stavu vědomí, jsme ve stavu, který je věčný a nesmrtelný, protože je mimo omezení diktované časem. A je nekonečný, protože nemá hranice dané prostorem. Takže tento stav vědomí je.

 

7. UNIVERZÁLNÍ MÍR

 

Žijeme v kosmické době. Lidé dnes mají prostředky – navzdory oficiálním programům – k cestování po hvězdách. Takže se musíme vyvinout z humánně zaměřené spirituality ke skutečné univerzální spiritualitě. Pokud k tomu nedojde, nebudeme schopni postoupit na další rovinu lidského vývoje. Někdo může namítnout: „To je příliš velký požadavek. Stále jsme v době, kdy válčíme mezi sebou – a najednou bychom měli mít vztah k formám života, které pocházejí bůhví odkud?” Podívejme se na to však takto: Pokud uznáme, že nejme ve vesmíru sami, udělá to z lidí – ze všech lidí – velmi blízké příbuzné. Abychom mohli čelit výzvě, kterou bezpochyby porozumění jiným civilizacím je, pak musíme překonat svoji antropocentricky zaměřenou spiritualitu a přikročit k univerzální spiritualitě. To je fakticky velmi pozitivní krok vpřed. Tyto výzvy poženou lidstvo ke skutečnému rozvíjení větší, opravdové spirituality, která tu díky naší chybně zaměřené víře ve výlučnost již dlouho chybí. Pravdou je, že zde není žádná výlučnost či separace. Mluvil jsem s mnoha Indiány, kteří vyprávěli, že jedna z nejzvláštnějších věcí, která se děla v době, kdy se Evropané začali s Indiány setkávat, byla hloubka toho, do jaké míry běloši žili s pocitem, že věci jsou od sebe vzájemně oddělené. Indiánům byly takové úvahy naprosto cizí. Stejně jako pro australské domorodce, kteří stále praktikují „dobu snění” a jsou si toho vědomi. Vědí, že nic takové jako separace jedné věci od druhé neexistuje. Existuje pocit spojení s hvězdami, s nekonečnem věcí, s jinými lidmi, jinými světy a se sebou navzájem. Trpíme tou měrou, do jaké míry žijeme svůj život odděleně. A zbavujeme se utrpení v takovém rozsahu, v jakém žijeme svůj život s pocitem celku a jednoty.

 

Takže stále se opakuje to ústřední téma, které jsem uvedl. Tedy zkušenost vesmírné jednoty, která má kořeny v prožitku mimoprostorové kosmické mysli. Světový mír již nebude stačit, nastal čas pro vesmírný mír. Buď to, nebo nic. Bez univerzálního míru nemají lidé žádnou budoucnost. Taková je doba, ve které žijeme, taková je výzva nadcházejícího věku. Musíme poznat sami sebe jako vesmírné vědomé bytosti, na tom lze založit vesmírný mír. Tuto věc lze napřed pochopit intelektuálně, nakonec je však nutné ji prožít. Žijeme v době, kdy by obecné vzdělání a obecná schopnost číst měly každému obyvateli této planety zaručit přístup k celému souboru poznatků. A ti, kteří chtějí být strážci dveří či kontroloři a snaží se přiškrtit volný tok poznatků, musejí prostě odejít a zůstat stranou. Budíne upřímní. Byla doba, kdy uměl číst jeden člověk z tisíce. Gramotní byli kněží, a právě oni četli a opakovali masám lidí to, co bylo obsaženo v duchovních naukách. V době obecné vzdělanosti však již nic takového není třeba. Drtivá většina lidí je gramotná. Tak čtěme! Shromažďujme se ve svých duchovních komunitách a sdílejme své poznatky. Není třeba, abychom někoho posvětili a udělali z něho našeho gurua nebo kněze. Udělat něco takového je pro náš duchovní vývoj škodlivé. Je zcela jedno, zda nějaký New Age guru či člověk chodící v róbě prohlašuje, že je naší bránou k Boží milosti. To vše jsou podle mě škodlivé pozůstatky z doby, která je již pryč.

 

Tím nechci říci, že každý, kdo něco takového rozhlašuje a učí, je podvodník. Pouze tvrdím, že lidé, kteří se sami pasují do role konečných soudců (obzvláště kněží) duchovních záležitostí jsou pomýlení. Ta doba skončila. Již dobrých sto či sto padesát let je pryč doba, kdy Země potřebovala kněze, rabíny, mully či guruy, s výjimkou těch lidí, kteří nám zpřístupňují učení. Nakonec se lidé probudí k pravdě, nicméně faktem je, že spirituální infantilizace mas je něco, co je velmi hluboce zakořeněnou institucí. Spirituální infantilizací myslím situaci, kdy nejbezpečnější stezkou, jak ustanovit světový mír a univerzální mír. To je též důvodem, a proto je ta nejzákladnější výzva, které dnes svět čelí, v podstatě spirituální. síla a přístup k osvícení či duchovnímu poznání vedou přes výše uvedené filtry či kontrolní stanoviště. Pak všichni ostatní jednají jako děti, pouze pasivně přijímají… To je typ naučeného chování – a my se musíme takové chování odnaučit. To je duchovní závislost. Je jasné, že zde vždy bude existovat role pro lidi, kteří se chtějí podělit o duchovní informace, učit je a předávat budoucím pokolením. Já jsem však měl na mysli hierarchii a uchopení moci, kontrolu a mysl podrobenou spirituální závislosti. Bohužel, tato spirituální závislost je velmi, velmi mocná ve smyslu ovládnutí lidské mysli tak, že se lidé domnívají, že se nemohou dozvědět a prožít pravdu sami od sebe, aniž by někdo neřídil každý jejich krok. Jedna z pozitivních věcí mého raného života bylo to, že jsem se přesvědčil, že se každý jedinec může dozvědět tyto pravdy a zažít osvícení, přestože se mu dostalo jen velmi málo formálního vzdělání a nebyl veden žádným učitelem. Tato omezenost mysli ortodoxního náboženství byla dosažena či dokonce překonána ortodoxními vědci s omezenou myslí, kteří se v naší společnosti stali novým vysokým kněžstvem. Pamatujme: vědci jsou nejdřív lidé, až na druhém místě jsou vědci. Takže mají všechny nedostatky a všechny slabůstky běžných lidí. To, že nějaký profesor z Harvardu má titul doktora věd, ještě neznamená, že nespadl do týchž pastí jako kněz, co se týče nástrah arogance, sebedůležitosti a egoismu. Také on se může stát fanatikem a dogmatikem ve svém systému víry, kterým byl indoktrinován, a přestat pátrat po pravdě.

 

Většina problémů, kterým v našem dnešním moderním světě čelíme, ať už jsou duchovního, náboženského a vědeckého, či politického a ekonomického rázu, je způsobena tím, že se lidé drží jistých úhlů pohledu, které nemají nic společného s pravdou, ale s jejich systémem víry. Prostě jsou zastánci něčeho, co už je dávno zastaralé, ale nedokážou se toho zbavit. To dozajista platí o vědcích. Existuje nekonečně mnoho příkladů, jak hlavní proud vědecké komunity odmítá ohromné průlomy poznatků jen díky tomu, že nezapadají do jejich systému víry. Z toho důvodu často říkám lidem: „Člověk by měl mít jen málo ustálených názorů, ale mnoho důvěry v duchovní podstatu světa.” Můžeme mít mnoho takovéto důvěry, ale konkrétních přesvědčení či systémů víry bychom měli mít minimum. Pokud tomu tak není, lidé se chytí do pasti dogmat vymývajících mozek, ať už vědeckých či religiózních. Pak k těmto dogmatům přilnou buď šovinistickým, nebo samolibým způsobem. Jakmile k tomu dojde, člověk přestane hledat pravdu. Potřebujeme opravdově pokornou, univerzální spiritualitu. Musíme toužit po nalezení pravdy. Pokud ty další dveře, které otevřeme, zruší některé z názorů a přesvědčení, které jsme zastávali, musíme se s tím smířit. To je jeden z důvodů, proč se nějaký člověk – ať už je to lékař, vědec, duchovní či ekonom, jehož mysl je připoutána k nějaké ideji, stává překážkou při hledání pravdy. Je to prostě tím, že jeho mysl již není jasně soustředěna na touhu poznat, jak se věci mají. Jedna osobní poznámka: Jsem velmi rád, že jsem prošel meditačním výcvikem předtím, než jsem šel studovat medicínu, péči o zdraví a dietetiku. Díku tomu jsem se mohl dívat na medicínu z širší perspektivy. Dokázal jsem si z medicíny a spřízněných vědních oborů vzít to dobré, aniž by mi ten zbytek vymyl mozek.

 

Tyto nástrahy meta systému hrozí v každé profesi a v každém oboru. Dochází k tomu proto, že si lidé pletou současný stav vědění a poznání s konečným stavem. Ten konečný stav nemá nikdo kromě nejvyšší božské bytosti. Protože však lidé vědí to, co vědí, myslí si, že vědí vše. Pravda je však taková, že většinu toho, co je k tu k vědění, neví vůbec nikdo. Takže si myslím, že jeden způsob, jak se vyhnout nástrahám číhajícím na nejvyšší kněze vědeckých i náboženských kruhů, je být dostatečně a opravdově oddán hledání pravdy a být ochoten reformovat svá tvrzení. Existuje jen velmi málo věcí, které jsou pevně dané a absolutní. Vše ostatní je relativní. Taková je však podstata světa, ve kterém žijeme. Je to relativní svět. A jen u skutečně velmi mála věcí vyvstává potřeba, aby byly pevně dané a absolutní. Pokud studujeme ústřední učení všech duchovních tradic na Zemi, zjistíme, že se všechna shodují na existenci Boha, na síle odpuštění a lásky a na těch největších duchovních tématech. Všechna jsou univerzální. Liší se pouze ve společenských pokynech či v kulturním zázemí – tyto věci jsou však skutečně pomíjivé a mění se s každou duchovní tradicí. Budjak buď, tyto věci nejsou důležité. V nějakých oblastech můžeme být velmi ortodoxní, a pokud to funguje, je to v pořádku. Nemysleme si však, že jsme dorazili na konec cesty a počátek veškerého poznání duchovních tradic. Pouze pár věcí spadá do kategorie platných a zaručených pravd. A vše ostatní je ve stavu dalšího a dalšího vývoje.

 

K takovému pohledu však nejsme vzděláváni. Náš vzdělávací systém, ať už vědecký či náboženský, je vymyšlen tak, aby vytvářel rigiditu, která ve svém důsledku plodí fanatismus. To se pak stává výnosnou doménou pro ty, kteří mají z takto strukturovaného poznání prospěch a brání je za každou cenu. To dvojnásob platí ve vědě, kde existují lidé, kteří nehledě na kupící se důkazy, které mají před očima, stále říkají: „To není pravda.” Náš vědecký poradce pro projekt Disclosure dr. Loder má na univerzitě v New Hampshire kolegu, kterému je jedno, zda mu přineseme jeden z těch strojů na nový typ energie a předvedeme mu jeho funkčnost. Ani za nic tomu neuvěří, protože to podle jeho názoru není možné! Chci vám říct o jedné věci, která se stala na Maharšiho univerzitě v době, kdy jsem se stal učitelem meditace. Experimentoval jsem s využitím vyšších stavů vědomí. Jednou pozdě v noci jsem seděl a meditoval. V jeden okamžik jsem svým vnitřním zrakem uviděl jednu slečnu ze své třídy, tak jsem ji pozval, ať přijde do mého pokoje, abychom si spolu pohovořili o duchovních záležitostech a společně meditovali.

Seděl jsem tedy v hluboké klidné meditaci a pozoroval jsem ji svým vnitřním zrakem. Viděl jsem, jak odchází ze svého pokoje, prochází kolejemi, míří po schodech a najednou … ťuk, ťuk, ťuk … někdo zaťuká na dveře mého pokoje. Trochu mě to vystrašilo, protože se můj zážitek podobal snu, až na to, že jsem vše viděl v živých barvách. Otevřel jsem dveře a řekl: „Aha, to jsi ty…” Ona na to: „Co, ty jsi mě čekal?!” Přiznal jsem se: „Viděl jsem tě přicházet.” Tak průzračně jasný zážitek to byl.

 

V době mezi mým šestnáctým a dvacátým rokem jsem začal mít podobné zážitky velmi často a pravidelně, někdy i párkrát denně. Této schopnosti jsem využil, abych vytvořil CSF.TI a Disclosure Project a abych identifikovat mnoho zdrojů z řad tajných a bezpečnostních služeb a mnoho důležitých svědků, které máme. Někteří z nich si našli mě, ale já vyhledal i je a přitáhl je k nám. O tom budu vyprávět později. Bylo to velmi zvláštní. Připomeňme si, že v našem nitru je schován celý vesmír, a my disponujeme ohromnou silou … každá lidská bytost, nikoliv pouze já nebo vy. Všichni jsme to stejné, a když je potřeba, můžeme přivolat tu nejvyšší Sílu, aby vykonala to, co je potřeba, aby bylo dosaženo něčeho úžasného. Pokud jsme ochotni podstoupit nejvyšší oběť a máme toto poznání, pak se staneme někým, kdo je nazýván duchovním bojovníkem. To je někdo, kdo je ochotný udělat to, co je potřeba, nehledě na riziko, které podstupuje. Takový člověk již transcendoval strach. Jsem přesvědčen, že tato raná léta mě připravila na to, co jsem dělal později a co je jedním z důvodu mého bytí zde. Vždy jsem víceméně věděl, že když jsem prožíval svůj zážitek blízký smrti a bylo mi řečeno: „Můžeš odejít s námi, nebo se můžeš vrátit do svého těla na Zemi”, a vzápětí naznačeno, že si Velký duch přeje, abych šel zpět na Zem, bylo to proto, abych dělal tuto práci. Mohl jsem si zvolit, že se nevrátím a zůstanu v kosmickém stavu vědomí s těmi vznešenými nebeskými bytostmi. Rozhodl jsem se však podrobit se jejich vůli, z čehož jsem nebyl zrovna dvakrát šťastný. Již jsem vám na začátku řekl, že to bylo poněkud skličující – měl jsem těžké dětství a byl jsem velmi nemocný… Neměl jsem žádnou touhu vrátit se. Ale svolil jsem k tomu. K transformaci nedojde jinak než skrze vyvinutí svobodné vůle lidských bytostí. Tedy nás. Nyní je zřejmé, že v letech 1980 až 1990 jsem si byl těchto věcí vědom – ale poněvadž jsem se právě oženil, v průběhu osmi let měl čtyři děti, stal se doktorem a pořídil jsem si dům a lékařskou praxi, byla má kapacita plně vytížená. Přesto jsem na tyto lekce nezapomněl. Tehdy jsem věděl, že nastal čas, abych si založil rodinu a kariéru a měl schopnost dále dělat tuto práci.

 

8. ÚPLNÁ PROMĚNA

 

Nemůžeme jen pasivně stát stranou a nechat ničemné kleptokraty jít přes mrtvoly, plundrovat celou Zemi a zabíjet miliony lidí. Při jedné diskusi s mužem ze speciálních jednotek, kterou jsem měl ve Fort Hauchuca, kde je hlavní sídlo vojenské tajné služby v Arizoně, jsem se zeptal: „Ve kterém okamžiku by bylo nejvhodnější odstranit všemi potřebnými prostředky Hitlera a blízký okruh jeho spolupracovníků?” Odpověď zněla: „Podle mého názoru co nejdříve.” Mezi námi jsou vzteklí psi. A některé z nich nelze nikdy ovlivnit ani rozumnými důvody, ani duchovním osvícením. V tom případě si musíme položit otázku: „Pak tedy nemůžeme dělat vůbec nic?” Právo na sebeobranu je obecně platné. V tomto bodě zcela jasně nejsem pacifista. Věřím v mír a věřím v použití vyšších duchovních schopností, ale v poslední řadě je zde i místo pro intervenci a ochranu nevinných lidí, pokud tu je nějaký skutečný šílenec připravující se k akci. V jistém smyslu žijeme ve společnosti, jejíž součásti je do značné míry i kolektivní bláznovství. Je to společnost, která se zbláznila. Některé věci je třeba udělat a k tomu je zapotřebí disciplíny a rozhodných kroků. Nikdo se však nesmí uchýlit k pomstychtivosti a hněvu. Je třeba k tomu přikročit ze správných důvodů, třeba jako když vychováváme děti. Vždyť se při tom neuchylujeme k trestům ani z důvodu odplaty či hněvu, ale kvůli jejich výchově a osvícení a pro jejich budoucí dobro. Při výchově svých dětí máme velká očekávání a pevnou disciplínu. Nejsme příliš shovívaví. Občas si naše děti myslí, že jsme příliš striktní, ale jak stárnou, začínají nám být vděční za to, že vyrůstaly v lásce, disciplíně a podle nějakých hodnot. Taková je alespoň moje rodičovská filosofie, kterou lze přenést i na společnost. Člověk může být velmi milující, ale zároveň si musí nechat místo pro intervenci a vyžadování disciplíny a nebýt shovívavý k pomýlenému chování ani se dívat stranou, když vzteklí psi trhají na kusy stádo mírumilovných ovcí. To vyžaduje jistou moudrost. Žijeme ve světě, kde lidé tíhnou buď k nepraktické New Age spiritualitě a pacifismu, nebo k tradičnímu nastavení mysli „my versus oni, zabijme každého, kdo nám nerozumí”. Ani jeden postoj není správný. Musíme si být vědomi doby, ve které žijeme. A tento čas ještě není érou dokonalého světa. Existuje cyklus 400 000 let, který doslova začal „Adamem”, který byl prvním avatárem tohoto cyklu. Tento cyklus skončil koncem 19. století. V této době zahajujeme další cyklus, který bude trvat půl milionu let, který bude mít charakter univerzálního míru, jednoty lidstva a veškerého života a konečného ustanovení skutečně osvícené civilizace na Zemi. Bude čas pro ničím nepřerušené období míru, který bude v první řadě politickým mírem, dobou bez velkých válek a konfliktů na zeměkouli. To vše přispěje ke zrodu epochy velkého míru – míru osvícení, kdy celá Země a všichni její obyvatelé budou vyrůstat v duchovní jednotě. Země se stane jedním z neobyčejných center osvícení a jako taková bude proslulá po celém vesmíru.

 

I když se stav věcí nyní zdá hrozivý, nemusíme u něho zůstat! Již příliš dlouho nepotrvá. Přesun do nové éry vyvrcholí za nějakých sto padesát let. Z perspektivy cyklu trvajícího půl milionu let jsme sotva na prahu svítání. Když jeden cyklus končí a druhý začíná, nastává přechodná doba charakterizovaná maximálním chaosem. To je důvod, proč žijeme v té nejchaotičtější době, jakou dějiny pamatují. Za chvíli však chaos ustoupí nové pozemské realitě.

Poznatky a spirituální kapacita pro světový mír jsou dosažitelné díky lidem, kteří žili na Zemi před sto lety. Byly tu jak prostředky komunikace, tak „Boží vůle” a „Boží plán”. Lidstvo se však rozhodlo pro pasivitu. Nedošlo k tomu, poněvadž jsme to nedokázali realizovat. Taková je naše volba. Nyní prožíváme jakési rozvětvení toho všeho. Právě teď záleží na naší volbě. Všichni se pro něco rozhodujeme, jak kolektivně, tak individuálně. A souhrn konání této svobodné vůle nám dává svět v té podobě, v jaké se právě nachází. Ty události, které se staly od poloviny do konce 19. století, znamenaly, alespoň já to tak chápu, že se objevil vesmírný avatár, který později zmizel. To znamená, že tento vůdčí avatár přišel pro následujícího půl milionu let, duchovně vytvořil nový svět a posléze odešel. Vše bylo stvořeno: potřebné informace, poznání – a v rámci nejjemnější sféry stvoření – i prostředky pro nový věk. To vše je tady. Podívejte se, spatříte to! My jako lidé to musíme uvidět, realizovat a manifestovat. My jsme nyní těmi, kterým připadá úkol dotáhnout to do konce. My musíme dál nést vodu. Oceán je zde, ale zbývá doručit vodu tam, kde je jí třeba, a to je náš úkol.

 

Vlastně je to úžasná doba. Jsem si zcela jist, že většina lidí nemá ani ponětí o tom, v jaké době žije. Čekáme, až se stane něco, co se už ve skutečnosti dávno stalo. V bibli se mluví o „zloději, který přijde v noci” – a tento nový svět byl duchovně stvořen a objevilo se potřebné poznání, a bylo to jako práce zloděje – nikdo o něm nic nevěděl, dokud již nebyl dávno pryč. To je velmi trefné. Říkám, že hodně z těchto událostí je již sto nebo sto padesát let v našem zpětném zrcátku. A většina náboženských, politických a jiných vůdců se dívá dozadu. Čekají, až se něco stane, ale ono se to už dávno stalo. Země a všichni její obyvatelé jsou tedy ve stavu zpoždění, protože došlo k jakési krádeži či únosu – převážně díky neznalosti stavu věcí. Jediný způsob, jak zabrzdit neznalost, je podělit se o poznání. Jak už jsem řekl dříve, milí lidé mají jeden vážný nedostatek: jsou milí. Poněvadž milí lidé jsou milí, zuřiví vlci a šílení psi je mohou roztrhat na kusy. Takže žijeme v době, kdy musí dojít ke sloučení jistého množství jasnozřivé spirituality a skutečného poznání s opravdovou kuráží a odvahou. Bohužel žijeme v době, kdy je spiritualita zaměňována s pasivitou. To je velmi nebezpečná věc, protože to je výsledek propagandy a indoktrinace, která byla vytvořena lidmi, kteří jsou duchovně zaměření a velmi milí, ale velmi pasivní a nevlivní. Při této pasivitě mají vzteklí psi volné pole působnosti.

 

Lidé jako Gándhí nebo Martin Luther King byli bytosti plné nedostatků, stejně jako my, ale protože byli duchovně zaměřeni a měli odvahu pramenící z jejich přesvědčení, přistoupili k činům. Byli zastrašováni a šli do rizika a nakonec byli zavražděni. Při téměř každé přednášce se mě někdo zeptá: „A nemáte strach?” Odpovídám: „Podívejte, jako záchranář jsem se musel postarat o bezpočet lidí, které zabilo desetistupňové pivo.” Jednou mi na sál přivezli dva polomrtvé kluky z gymplu. Snažili jsme se je zachránit. Došlo k tomu proto, že jeden z nich poplácal holku toho druhého po zadku. To stačilo k tomu, aby vytáhli kudly a rozpárali si břicha. Viděl jsem lidi umírat kvůli takovým prkotinám a kvůli takovým maličkostem, takže pokud rozumíte věcem, o kterých mluvím, a nejste ochotni vystoupit před lidi a riskovat kulku, pak jste zbabělci.

 

Říkám rovnou některým těm chlápkům, kteří jsou zapleteni do těchto projektů: „Chceš mě odprásknout? Jen do toho.” Beztak již žiji v čase, který mi byl dán navíc. Počítám, že všechny ty roky po mých sedmnáctých narozeninách, kdy jsem byl klinicky mrtvý, jsou darem. Svět potřebuje lidi, kteří chápou současný úkol a jsou ochotni jít vpřed. Doba, ve které jsme teď, je skutečnou zkouškou pro lidi, jak získat rovnováhu – je to jin a jang, mužský a ženský prvek věci. Musíme kombinovat duchovnost a lásku s aktivitou, asertivitou a disciplínou. Pro změnu je potřeba sloučit tyto vlastnosti dohromady. Často se o lidstvu říká, že je jako pták, to ženské a to mužské jsou jako jeho dvě křídla. Dokud se neutvoří dobrý pár, pták nikdy nebude létat rovně a nikdy se neudrží ve vzduchu. To se nevztahuje jen na muže a ženy a základní rovnost, ale též na vlastnosti, které musíme prokázat a uskutečnit v našem životě, abychom mohli tento druh harmonie manifestovat. Žijeme ve světě, kde jsou ženy obecně učeny, aby nebyly aktivní a asertivní. A muži jsou obecně učeni tomu, aby nebyli duchovní a vlídní. To je zvrácenost lidské povahy. Nemá to co do činění s mužskostí a ženskostí. V jistých oblastech života může dojít k převaze jednoho pohlaví nad druhým, ale úkolem je přivést je k harmonii. Musíme překonat dualitu postoje „buď a nebo”. Do našeho života musíme vnést obě tyto kvality a atributy. Pokud to nedokážeme, nebudeme schopni vybudovat na Zemi takovou civiliza, která přetrvá věky. Pokud by se nám to podařilo již před sto lety, nepochybuji o tom, že bychom již natrvalo žili v pokojném a mírovém světě. Jsem si jist, že by už v polovině 20. století existovala elektro-gravitační přeprava mezi velkými městy; měli bychom zdroje volné energie a energetické systémy, které by neznečišťovaly Zemi. Už bychom měli všechny tyto vymoženosti. Lidé se mi smějí a říkají: „Ach, to zní jako sci-fi.” Taky že ano, mnohé z těchto komiksů a science fiction byly vytvořeny na podkladě velmi dobře probádaných faktů a prototypů technologií, které jsme získali již v padesátých a šedesátých letech. Ani kolektivně ani individuálně neuplatňujeme svoji sílu plynoucí z funkce svobodné vůle a poznání, které se s ní pojí, abychom vytvořili nový svět. Kdybychom tak činili, již bychom jej měli. Dokud se do toho nedáme, nebudeme jej mít. To je důvod, proč povzbuzuji lidi, aby se na to nedívali jako na vizionářskou a futuristickou snahu, ale vlastně jako na úsilí dohnat čas, který nám proklouzl mezi prsty. Můžeme mluvit o skutečné budoucnosti, protože vybudování mírové civilizace, která svůj pokrok zakládá na používání neškodlivých technologií, je něco, čeho jsme reálně mohli dosáhnout již před několika desetiletími. Je to úplná proměna způsobu, kterým bude lidstvo žít na Zemi a zkoumat vesmír.

 

http://www.knihya.cz/16957/utajovana-pravda-%e2%80%93-zapovezene-poznani-4