KDE JSOU, KAM SE PODĚLI, ODSTĚHOVALI SE, NEBO UMŘELI

Blues pro slušné lidi“. Navštívíme jeden ostrov v Tichém oceánu, kde jsou k vidění sochy různých postav, které nikde jinde na světě neuvidíme

Nastoupíme do letadla na letišti Václava Havla, nabereme směr Praha – Pappete – Nuku Hiva  a cca. za 17 hodin čistého letu se ocitneme  v „jiném světě“na ostrově v Tichém oceánu na Niku Hiva. Tento ostrov je největší v souostroví Markézy a je součástí Francouzské Polynésie. Souostroví Markézy tvoří celkem dvanáct ostrovů, jen šest z nich je obydleno. Markézy leží 4000 kilometrů jižně od Havaje a přibližně 1500 kilometrů na sever od Tahiti, dost daleko od nás.

Historie

Poprvé ostrovy spatřil a zadokumentoval v prosinci LP 1520 portugalský mořeplavec ve španělských službáchFernao de Magalhaes. Nedostatek času ho připravil o oficiální prohlášení objevitele ostrovů. Neměl zájem zakotvit své lodě u břehu ostrovů a nějaký navštívit. Proplul ve spěchu okolo pobřeží směrem na sever do cíle své plavby. Z tohoto důvodu byl prohlášen objevitelem až španělský navigátor kapitána Quirose, Alvaro de Mendaňa, který 21.července LP 1595 narazil na ostrovy náhodou při hledání Šalamounových ostrovů. Sice byl na správné zeměpisné šířce, ale „jen“ téměř o 7000 kilometrů více na východ. Nejprve navštívil ostrov Fatu Hiva a následně ostrov Tahuata, poté dále pokračoval Šalamounovým ostrovům.. Toto souostroví pojmenoval jako MARKÉZY po svém patronovi, jímž byl García Hurtado de Mendoza,markýz Cañete a vicekrál Peru..

Fernao de Magalhaes Alvaro de Mendaňa James Cook Etienne Marchand Dupetit – Thouars

Na další návštěvu si ostrované počkali až do roku 1774, kdy se na těchto ostrovech objevil známý  anglický mořeplavec  kapitán James Cook, který několik dnů pobyl v zátoce Vaitahu na Tahua

V roce 1791 francouzský mořeplavec Etienne Marchand, původem z Marseille obsadil severní souostroví, vylodil se na ostrově Ua Pou,  a to 22. června. Jménem krále Ludvíka XVI. pokřtil ostrovy na Ostrovy revoluce. Marchand vyplul z Francie v roce 1790 a tak nevěděl, že král Ludvík XVI. byl v té době již svržen z trůnu.

V roce 1813 se Američané pokusili v zátoce Taiohae postavit vojenskou základnu (již tenkrát), a tak kapitán Porter navrhl americkému prezidentovi, aby Nuku Hiva byl připojen k americké unii.  Tento pokus o obsazení ostrova nebyl úspěšný. Porter ke své lítosti musel sbalit zbraně a ostrov i s celou posádkou opustit.

V roce 1838 kapitán Dupetit – Thouars připlul na lodi Venuše a vylodil se na ostrově Tahuata, kde zanechal katolické kněze. Ti zde zůstali až do roku 1842, kdy se kapitán vrátil na lodi Bílá královna, aby jménem krále Ludvíka Filipa 1. května téhož roku Markézy zcela obsadil.

Osobnosti na ostrovech

Propagátoři tohoto souostroví byli dobrodruzi, průzkumníci, ale i umělci, spisovatelé.

Na ostrově Fatu Hiva začal studovat kulturu

polynéských praobyvatel mořeplavec,

antropolog a experimentální archeolog

Nor Thor Heyerdahl,

který se proslavil především plavbou

na replice inckého voru z balzového dřeva Kon – Tiki

Spisovatel Herman Melville, známý autor díla Bílá velryba,

popsal toto souostroví v knize, která v českém jazyce dostala jméno Ráj kanibalů.

Je to román o osudech dvou námořníků, kteří uprchnou pro surovém zacházení

z velrybářské lodi a prožijí několik měsíců na ostrově u domorodců. Ve vesnici Taipivai,

kde žili krutí bojovníci kanibalů, pobýval Melville několik týdnů a díky této skutečnosti

se toto místo stalo známé celému světu. Mezi lidojedy se Melvillemu podařilo nalézt

mnoho lidsky přitažlivých vlastností na rozdíl od nelidského chování bílých obchodníků,

vojáků i misionářů.

Kniha také obsahuje zajímavé a barvité popisy exotické přírody a vylíčení zvyků domorodců

Francouzský malíř, vůdčí osobnost  postimpresionismu Paul Gauguin

se usadil na malém ostrově Hiva-Oa, kde také v roce 1903 umírá.

Národní galerie v Praze vlastní některé jeho obrazy,

které patří k základním dílům sbírky francouzského umění.

Robert Louis Stevenson známý skotský romanopisec,

básník a autor mnohých cestopisů,

zvěčnil i „Ráj na Zemi“, jak pojmenoval souostroví Markézy.

Jeho duch je zde stále cítit.

Hledáme původní obyvatele a ty, co byli vytesáni do kamene – kde jsou, kam se poděli…

Když se první Evropané konečně odvážili na největší moře na světě, objevili ke svému překvapení, že v samém středu mohutného oceánu je velké množství hornatých ostrovů a plochých korálových útesů, které jsou od sebe navzájem i od ostatního světa odděleny nekonečnými plochami moře. A každičký z těchto ostrovů již byl obydlen lidmi, kteří tam přišli před nimi – krásnými urostlými lidmi, kteří je uvítali na pobřeží společně se psy, vepři a slepicemi. Odkud přišli? Hovořili jazykem, který neovládala žádná jiná lidská rasa. A tak naše rasa, která směle nazvala samu sebe objevitelkou ostrovů, našla na každičkém obyvatelném ostrově obdělaná pole, vesnice s chrámy a chalupami. Na některých ostrovech našla i staré pyramidy, vydlážděné cesty, vytesané kamenné sochy, dokonce vysoké jako čtyřposchoďový dům  (polynéské Velikonoční ostrovy). Ale chybělo vysvětlení celé té záhady. Kdo jsou tito lidé a odkud přišli? Můžeme směle tvrdit, že odpovědí na tyto hádanky bylo právě tolik jako spisů, které o nich pojednávaly. Odborníci různých odvětví se o to pokoušeli a stále pokoušejí, ale jejich tvrzení byla později vždycky vyvrácena logickými důkazy expertů, kteří pracovali zase podle jiných směrnic, tak jak to běžně chodívá. Už jsem četl, že za původní domov Polynésanů bylo docela vážně považováno Malajsko, Indie, Čína, Japonsko, Arábie, Egypt, Kavkaz, Atlantida, dokonce i Německo nebo Norsko. Ale vždycky se tam objeví nějaký ten rozhodující háček, který způsobí, že se celá tato teorie sesype jako domeček z karet. Kde se zastavila věda, tam pokračovala fantazie. Ostatně i já se o to pokouším.

Ví se s naprostou jistotou, že prapolynéská rasa zřejmě přišla nebo připlula kdysi dávno k těmto odlehlým ostrovům, ať už z vlastní vůle, nebo proti ní.  Studie obyvatel tichomořských ostrovů vypovídají, že jejich příjezd na ostrovy nemohl být datován před mnoha století. Neboť i když Polynésané sídlili rozptýleně po ostrovech v oblasti čtyřikrát větší, než je celá Evropa, nedospěli ještě tak daleko, aby se na každém ostrově vyvinul zvláštní jazyk. Od Havaje na severu k Novému Zélandu na jihu, od ostrova Samoa na západě k Velikonočnímu ostrovu na východě, jsou tisíce mořských mil, a přece všechny tyto izolované kmeny hovoří nářečími jednoho společného jazyka, který dostal název polynéština.

Písmo bylo na všech ostrovech neznámé, bylo tu jen několik dřevěných desek s nesrozumitelnými hieroglyfy. Ty domorodci uchovávali, aniž je dovedli číst oni sami nebo někdo jiný. Měli však školy a jejich nejdůležitějším předmětem bylo vyučování poetické historie, protože v Polynésii byly dějiny totéž jako náboženství. Vzývali zde  a uctívali své mrtvé náčelníky daleko do minulosti, až do doby Tikiovy. A o Tikim samém se říkalo, že byl synem slunce.

Téměř na každém ostrově dovedli učení mužové vychrlit jména náčelníků ostrova daleko do minulosti, až do doby, kdy ostrov začal být osidlován. Na pomoc paměti používali často složitého systému uzlů na rozvětvených motouzech, jak to dělali Indiáni z kmene Inků v Peru. Moderní badatelé shromáždili všechny tyto místní rodové poznatky z různých ostrovů a zjistili, že s obdivuhodnou přesností navzájem souhlasí, ve jménech i počtu generací. Shledali tak, počítáme-li na průměrnou polynéskou generaci 25 let, že tichomořské ostrovy nebyly obydleny dříve než přibližně 500 let po Kristu. Další vlna kultury s opět novou řadou náčelníků ukazuje, že nový a ještě pozdější nápor přistěhovalectví dospěl k týmž ostrovům teprve kolem roku 1100 po Kristu.

Odkud asi pocházeli tito „pozdní“ přistěhovalci? Zdá se, že nejméně badatelů vzalo v úvahu rozhodující okolnost, totiž že na ostrovy v tak pozdní době přibyl lid, kulturou stojící vyloženě na úrovni doby kamenné. Přestože byli tito mořeplavci inteligentní a projevovali přímo ohromující vyspělost v jiných směrech, přinesli s sebou určitý typ kamenných sekyrek a množství jiných charakteristických nářadí podobných době kamenné. A tento stupeň kultury pak rozšířili po všech ostrovech, kam přišli.

Dávno předtím zde žil nám neznámý lid, který založil jednu z nejpodivuhodnějších kultur na světě. A pak náhle zmizel, jako by byl smeten s povrchu země. Tito lidé tu zanechali velké množství kamenných soch, obrovské zdi a terasy, mohutné stupňovité pyramidy, které určitě nebyly vytvořeny pomocí kamenných sekyrek domorodců.

Temehea Tohu

Na první pohled, Nuku Hiva se nijak neliší od ostatních polynéských ostrovů svou nádhernou přírodou a exotikou místních zvyků. Má však na svém území vesničku Temehea Tohu. Stojí zde unikátní kamenné sochy, které nemají ve světě obdoby. Na první pohled vidíte, že tyto postavy, vytesané do kamene, asi nebudou obyvatelé naši planety Země. Vyboulené břicho, velké protáhlé hlavy s obrovskýma očima. Oblečení připomíná skafandr současných kosmonautů. Je velice zajímavé, že sochy nejsou stejné, ale různorodé a také výška soch není stejná, od 13 cm do 2,5 metru. Převážná většina je mezi 50 a 100 cm. Archeologové zjistili, že téměř ve 40% byly sochy v barvě červené a některé sochy byly vybarvené červeně jen na některých místech.

Kniha Dhyanů se skládá z několika tenkých kovových fólií s vyraženými idiomatickými grafémy, jež měly plný, ustálený význam. To znamená, že k jejímu porozumění nebylo nutné znát původně použitý jazyk. Tato kniha je údajně nejstarší knihou na světě a je uložena u kněží tibetských klášterů Bonn-Po. Vypovídá o zemi, která podobně jako Atlantida byla zničena při událostech zapříčiněných zmíněným kataklyzmatem. Legendy vzpomínají na potopu, jejíž jméno v překladu znamená “Oceán, který svrhnul krále”. Ony ostrovy tvořily Zemi Mu, jejíž obyvatelstvo čítalo na 60 milionů lidí. Polynéské legendy tvrdí, že na potopeném ostrově žil národ Munů, jejichž předky byly mýtické božské bytosti Menehunové. Většina Munů se stihla přepravit na jiné kontinenty a zachránit se tak před katastrofou – ničící potopou, kterou způsobil návrat Nimiru

Havajská legenda tvrdí, že před mnoha staletími ( 0 – 350 n.l.) se objevili první osadníci Havaje. Toto prvenství je přisuzováno Menehunům, 15 až 60 cm vysokým bytostem, kteří prý byli  potomky ostrovanů z Markéz. Podle legendy  byli Menehunové chytří, extrémně silní a vynikající řemeslníci, pracující v noci, aby je nikdo neviděl při práci. Ta se skládala především z přepravy kamenů, jejich řezání a montáží.

Tyto snímky mi připomínají nějaký dopravní prostředek, určený pro přepravu vesmírných bytostí, které jsou podobného vzhledu jako entity Grays. Ti se dle dostupných informací v dřívějších dobách pohybovali běžně po naší planetě. Nevím, zda takto mohli vypadat právě Menehunové, kteří by odpovídali jen zobrazenou výškou. Polynésané všem sochám říkají TIKI a mají na mysli jakéhosi prapředka člověka, který se první objevil na těchto ostrovech – bůh TIKI.

BŮH TIKI

V knize  „Encyklopedie bohů“ od  Michaela Jordana, je napsáno, že Tiki byl Bůh stvořitel. Polynéský (rovněž maorský) potomek Ranginuiho (nebe) a Papatuanuki (země), který stvořil lidstvo. Podle některých polynéských mýtů byl jako Adam prvním člověkem na zemi. Slovo Tiki je také součástí výrazu tiki-wananga,“boží hůl“, která zobrazuje božstva v podobě jen zhruba opracovaných kusů dřeva, asi 50cm vysokých. Známe přibližně na třicet případů, neboť většinu z nich zničili křesťanští misionáři. Slavné totemy Maorů nezachycují božstva, nýbrž maorské předky, kteří vystupují v podobě lidí-ptáků nebo lidí-plazů.

Zde na Markézách se nalézají Tikiho největší sochy, je jich kolem sedmi tisíc. Pohled na Tikiho mi připomíná bytost s podivně tvarovanou hlavou a abnormálně velkýma očima. Pokud nemá brýle podobné těm na motorku, tak tato bytost, dle mého, určitě není lidského původu a prapředkem člověka. Je zajímavé, že má pokaždé jinou podobu. Je to podivné a nepřipomíná mi to stále stejného Tikiho, ba naopak. Další, čeho jsem si všimnul, je, že některé sochy jsou vyobrazeny s více bytostmi, jako Tiki v rodinné společnosti. Přesto je domorodci označují za boha Tikiho, ne „Tikiové“.

Někde se stala chyba, ale nikde jsem nečetl nebo neslyšel prohlášení, že jsou to „Tikiové“, ale je to Bůh Tiki,

i když se mnohokrát nezobrazuje v jednotném čísle.

Velice se mi zamlouvá úvaha, se kterou pracoval Thor Heyerdahl, norský antropolog, zoolog, archeolog, spisovatel a cestovatel v jedné osobě, který hledal Tikiho v Peru. Společně s pěti dalšími muži přeplul Tichý oceán od jihoamerického pobřeží až do Polynesie na voru, pojmenovaném po bohu Virakočovi, který byl v mytologii starých Inků bohem slunce. Jeho původní jméno mělo být Kon-Tiki. Nabízí se otázka Virakoči = Tiki?

Představte si, že v Jižní Americe v Peru žil neznámý národ, který založil velice zajímavou kulturu a ta se z části podobá té, kterou můžeme vidět i na jiných místech – kamenné sochy na Pitcairnově ostrově, Markézském souostroví, Velikonočních ostrovech, mohutné stupňovité pyramidy podobné těm, které jsou na Tahiti a Samoi.

V této hornaté zemi se rozkládala mohutná říše Indiánů z kmene Inků, když do Peru přišli první Španělé. Inkové vyprávěli Španělům, že obrovské stavby, stojící osaměle v kraji, byly postaveny rasou bílých bohů, kteří zde sídlili, než Inkové sami převzali moc. Tito zmizelí stavitelé byli líčeni jako moudří a mírumilovní učitelé, kteří kdysi přišli od severu a vyučili primitivní předky Inků v stavitelském umění a obdělávání země a také v mravech a zvycích. Nepodobali se ostatním Indiánům, protože měli bílou pleť a dlouhý vous, a nadto byli vyšší postavy než Inkové.Nakonec opustili Peru stejně náhle, jako sem přišli, pak vládu v zemi převzali Inkové sami a bílí učitelé zmizeli navždy z jihoamerického pobřeží směrem na západ, přímo přes Tichý oceán.

Když na tichomořské ostrovy připluli Evropané, byli opravdu překvapeni, že mnoho domorodců má bílou pleť a vousy. Na mnoha ostrovech žily celé rodiny, které se vyznačovaly nápadně světlou barvou pleti, rudými až světlými vlasy, modrošedýma očima a téměř semitským vzhledem s orlím nosem. Polynésané však měli zlatohnědou pleť, vlasy černé jako havran a plochý, měkký nos. Rudovlasí obyvatelé nazývali sami sebe „urukehu“ a tvrdili, že jsou přímými potomky prvních náčelníků na ostrovech, a těmi byli bílí bohové, jako Tangaroa, Kane a Tiki. Legendy o tajuplných bílých mužích, jichž jsou ostrované vlastními potomky, jsou rozšířeny po celé Polynésii. Když Roggeween r. 1722 objevil Velikonoční ostrov, spatřil k svému údivu na zemi také „bílé muže“. Obyvatelé Velikonočního ostrova dovedli vypočítat ze svých předků ty, kteří měli bílou pleť, až do doby Tikiovy a Hotu Matuovy, kdy sem připluli přes moře „z hornaté země na východě, vysušené sluncem“.

Thor Heyerdahl začal intenzívně studovat kulturu polynéských praobyvatel a brzy dospěl k názoru, že mají spoustu shodných rysů s obyvateli tichomořského pobřeží Jižní Ameriky a že domov polynéského praotce Tikiho je opravdu v Peru. Našel legendy Inků o Virakochovi, králi slunce, který byl náčelníkem zmizelého bílého lidu v Peru.

Thor Heyerdahl a Pavel Pavel, který na pozvání Heyerdahla “učil chodit sochy moai”

Virakoča je slovo z jazyka Inků (ketchua) a tedy novějšího data. Původní jméno krále slunce Virakoči, jehož jak se zdá bylo v Peru v staré době používáno více, znělo Kon-Tiki nebo Illa-Tiki, což znamená Tiki – Slunce nebo Tiki – Oheň. Kon-Tiki byl vrchní kněz a král – slunce legendárních ,bílých mužů‘, o nichž vyprávěli Inkové a kteří zanechali obrovské zříceniny na břehu jezera Titicaca. Legenda vypráví, že Kon-Tiki byl napaden náčelníkem Carim přicházejícím z údolí Coquimbo. V bitvě na ostrově jezera Titicaca byli tajuplní bílí a vousatí mužové pozabíjeni, avšak Kon-Tiki sám a jeho nejbližší druhové unikli a později sestoupili k pobřeží, odkud nakonec zmizeli přes moře na západ.

Virakoča

Thor Heyerdahl říká: „Nebyl jsem již déle na pochybách, že bílý náčelník – bůh Tiki  – Slunce, o němž Inkové tvrdili, že ho jejich předkové vyhnali z Peru na Tichý oceán, byl totožný s bílým náčelníkem – bohem Tikim, synem slunce. Obyvatelé všech východních ostrovů ho uctívali jako svého praotce.“ Thor Heyerdahl na voru, který sestrojil z balsového dřeva (bez jediného hřebíku nebo šroubu) podle nákresů španělských conquistadorů, se vydal na cestu s pěti společníky, aby dokázal, že cesta Tikiho byla možná. Na cestu vypluli 28. dubna 1947, cesta trvala 101 dní a během plavby urazili více než 6800 km. 7. srpna 1947 byla plavba ukončena za poměrně dramatických okolností na útesu Raroia. (Byl natočen úspěšný dokument „Ve znameni Kon-tiki“)

Pokud by tato tvrzení byla pravdivá, tak žádná kamenná socha na Nuku Hiva nemá nic společného s bohem jménem Tiki. Pokud tomu však obyvatelé věří, je těžké tvrdit něco jiného.

Zmíněná migrační teorie, že Tiki přišel na polynéské ostrovy z Peru, byla později vyvrácena moderními genetickými analýzami. Nicméně  rozsah kulturního kontaktu mezi Polynésií a Jižní Amerikou je stále předmětem spekulace.

Kde jsme začali, tam jsme skončili, neprokázali jsme, kdo jsou ti, kteří jsou zobrazováni v podobě kamenných soch na území Polynésie. Ale  možná jsme byli blízko, kdo ví…

Tak někdy na Niku Hiva… 

Zdroj: Demiurg.cz