Ten, kdo skutečně nesobecky miluje, tak se osvobozuje. Na tomto principu je založena celá tradice indické filosofie védánty a také celá ahimsa (filosofie neubližování) pramení odsud. Ahimsa není žádné “pravidlo” ani žádné dogma, ale je to projev citu a pravé lásky. Rozumí se samo sebou, že každý probuzený člověk, aniž by znal nějakého indického Buddhu, tak prostě jen proto, že v sobě nese lásku (“buddhu”), tak je probuzen k citu, soucitnosti, a tudíž by sám nikomu a ničemu neublížil. Poselství této filosofie je neustále živé, protože jakékoliv náboženství, které se vyčleňuje, vymezuje nebo je dokonce sektářské, tak zcela nutně a zákonitě nakonec vede k válkám a obrovským násilnostem.
Indická kultura vychází naopak z tradice neubližování, to ví ostatně každý člověk, který se alespoň trochu zajímal o filosofii Indie. Násilí jako program je v celé indické duchovní tradici zcela odmítáno. Jistě znáte historii Gándhího, který se proslavil po celém světě svou politikou nenásilného odporu proti Angličanům, která vychází ze stále opakovaného příkazu indických filosofů o neubližování. Nebyl to tedy žádný jeho originální nápad, ale on byl prostě jeden z tisíců, milionů, kteří kráčeli a kráčí tímto směrem. On však byl v uplatňování této filosofie velmi důsledný. Je dobré si uvědomit, jak dosvědčují archeologické nálezy po celém světě, že právě tato filosofie stála u kolébky vzniku člověka a rozšíření této filosofie a její působnost byla skutečně celosvětová. Proto ji nemůžeme vztahovat jen k tradici indické. Indická tradice ji pouze důsledně zakonzervovala a tím nám ji zachovala.
Ve všech svatých textech staré školy je nám říkáno, že sílu člověka můžeme interpretovat dokončeným kruhem, kolem kterého je hranice. Ta hranice musí být důsledně “strážená” bdělostí Člověka, aby se ta vnější síla Temnoty a chaosu nedostala k té síle Člověka a nezničila ho. Na této myšlence potom vznikaly nejen svatyně, obětiště, ale i sama lidská obydlí, které se staly posvátným “místem člověka”, který se bránil síle vnějškovosti a rozkladu a symbolizoval to i svým způsobem bydlení.
Úspěšné vykřesání ducha poznání a následné osvícení je ve védské tradici velebeno jako akt “druhého zrození”. Po prvním fyzickém zrození, to je zrození duchovní, zrození k probuzenému životu. Takový nově zrozený Člověk se skutečně stává zcela jiným člověkem, daleko vnímavějším, citlivějším, lidštějším a soucitnějším. Protože od okamžiku svého druhého zrození již tvoří a brání skutečného Člověka, ale i opravdové lidství i vykřesaný prostor pro jeho svobodný život a uvědomuje si velmi dobře, že nezávislá duchovní svoboda je to vůbec nejcennější, co může mít, a že to je zároveň i základní podmínkou pro smysluplný život.
Důležitou roli procesu probouzení je zkušenost, že jsme v těle a pomocí zážitků naší zraněné citovosti se probouzíme. Musíme být ale nesmírně upřímní vůči svému citu ctít pravdu. Tak dosáhneme místa, ve kterém najednou pochopíme, že láska je něco, co přesahuje osobnostní rámec a je to stav, který překračuje vázanost citu na konkrétní projev “náma rúpa”, na konkrétního jedince, věc či zvíře. Takový stav překračuje pak jakýkoliv čas a prostor.
Musíme překročit tzv. “vegetativnost”. Buddhistická filosofie je zaměřena proti této vegetativní, sobecké lásce i konzumentskému přístupu ke světu. Takovou lásku buddhismus odhaluje jako světskou lásku ke svému, jako podvod a obyčejný egoismus. Pravá láska a pravá probuzenost si podle védské tradice razí cestu středem a je soucitná, což je její přirozenost a podstata. Pravý soucit rozvírá a ruší antagonismus světa a světský dualismus.