Vždy při zborcení pravé duchovní školy, dojde k “vybudování světa” a nějakého theistického systému, kdy autoritativní pyramida té původní duchovní školy nám splyne s mocenskou pyramidou světa, takže místo toho, aby tyto struktury ideologicky stály proti sobě, tak splynou v pyramidu jedinou – nahoře je císař a zároveň je to papež a zároveň je to největší “Buddha”, jaký existuje, který potom vydává všechny příkazy a rozumy. Tímto jsme uvězněni v jediném mocenském světě světských hodnot, které se oblékly do “duchovních hodnot”, a máme velmi malou šanci se z tohoto vězení dostat.
Lidé před touto neustálou manipulací mocenských struktur utíkali do lesů, ale dnes ve světě globálního zotročování je to již problém, protože se celý svět mění v jednu jedinou akciovku, jeden systém, který je všudypřítomný a za chvíli, pokud to dovolíme, nebude už kam utéct.
Východní duchovní proudění v podobě buddhismu, jak o tom svědčí historické prameny, lidem “v době říše” přineslo možnost rozevření světského prostoru, toho zavedeného “vězení” a přineslo znovupostavení duchovního Člověka a světské autority do absolutní protipozice. Ten světský člověk nás bude vždycky ujišťovat, že velký je ten, kdo je ve světě velký – kdo ve světě něčeho dosáhl nebo kdo má nejvíc peněz. Takto uvažuje materialistický svět a jeho sluhové.
Pokud je potlačena veškerá duchovnost a už není k dispozici žádná skutečná duchovní ideologie, když už máme všechny noviny, média a televize přeplněny tou zhoubnou, materialistickou, umělou a nelidskou ideologií, tak hodně lidí zoufá, protože nevidí nikde kolem sebe žádné světýlko v tunelu nebo nějakou záchranu. Velmi dobře cítí, že ta světská filosofie nemá pravdu, protože mnozí vědí o skutečné, utajené historii, jaká byla pravda a jakým způsobem se “duchovně” zaměření lidé stali “velikány”. Pochopili, že svět a jeho vanutí, kterému se zmanipulovaní lidé zcela oddali, je vynesl na světský materialistický vrchol. Populistický svět takové lidi hýčká a mává jimi před našima očima, všemi těmi miss a všemi těmi Schwarzenegry a přeje si, aby lidé vzývali všechny ty falešné idoly, aby podlehli a stali se ochotným sluhou a otrokem tohoto světského systému. Vnímaví lidé jsou z tohoto tak zničení, že se začnou sami, díky té vyhladovělosti po “Člověku” a “po lidské duši”, oddělovat od tohoto proudu “vymývání mozků”, který je stále žene za světem a jeho reklamou, a začnou hledat skutečně lidské a duchovní hodnoty.
A právě toto se stalo v minulosti a je to i historicky dokazatelné. Buddhismus se stal obrovským úspěchem a důkazem o existenci a trvání vnitřního Člověka, a založil úplně jinou epochu. Bohužel, ale ten temný Máro, v našem prostředí židovský “bůh” Jahve, ta světská síla ducha nápodoby, zde na Západě sehrála v tomto procesu další razantní negativní roli. Musíme si uvědomit, že tím, že přes poznání vznikne protipozice: Buddha kontra Máro, nebo ta gnostická – bůh Stvořitel, Demiurgos kontra Světlo poznání, tak tím se “rozevře svět” a tím se lidé stávají svobodnými! Do té doby, dokud tady bude jen jedna pyramida a nahoře jen jeden “Světapán”, autor těla, osudu, času a světské moci a zároveň i autor “inteligence” a všeho myšlení, tak budeme uvězněni v tuhém duchovním i hmotném žaláři.

Sámkhya

Sámkhya je důležitá indická filosofická škola, která má velký význam pro dějiny lidského myšlení, protože hluboce ovlivnila a nejen sebou, ale také prostřednictvím buddhismu a antické gnoze, lidské myšlení i celé dějiny. Zrodila se někdy začátkem 1. tis. př. n. l., tedy každopádně v době předbuddhistické. Je zajímavá nejen svým obsahem, ale i tím, že to je systémový filosofický výklad světa se vším všudy, takže je pro každého i západního materialistického filosofa uchopitelná, protože se zabývá vším, čím se podle filosofie zabývat má. Je tím významnější, že před ní v Indii byla jenom védská tradice a védánta a to bylo nesystematické učení bez zavedení jednotné terminologie. Bylo to učení pouze pro zasvěcence, kdežto sámkhya je otevřený filosofický systém, který právě tím, že je čitelný a že popisuje všechno, tak se ho může zmocnit jakýkoliv učenec, proto také zasáhla široké společenské vrstvy.
Existují dva literární zdroje tohoto učení: jeden zdroj jsou tzv. sámkhyasútry s komentářem skvělého Vidžňabhikšua, které jsou neznámo jak staré, a potom existují ještě sámkhyakáriky, což je druhý zdroj samkhyového učení, kdy se v úplnosti zachovala především slavná Sámkhyakáriká ze 4. stol. n. l., která byla potom přeložena do všech evropských jazyků. V češtině se můžete seznámit se sámkhyovým učením jednak v překladu Bhagavadgíty, kde je tomuto učení věnovaná celá XIV. kniha a potom v knize Bibliotheky gnostiky v Ašvaghóšově legendě o Buddhově životě, kde je mu věnována kapitola zvaná Áradovo učení.
Základem sámkhye jsou dva principy světa, které stojí proti sobě, jedním je To věčnějsoucí, které je nazýváno, jak je v Indii tradiční, “Puruša” – “duch” a proti němu stojí “to věčně se stávající”, “bhavati”, to, “co se stává”, co se rodí a zase umírá a co se nazývá v této filosofii termínem “prakrti”, zdroj hmoty.
Legendárním zakladatelem sámkhye byl světec Kapila – “Ten žhnoucí”. Sámkhya je učení, které patří mezi šest ortodoxních škol Indie a není to něco, co by védántisté nebo hinduismus odmítal, naopak! Kapila je hinduisty veleben v řadě modliteb a patří do uznávané školy, jako jeden z velkých mudrců.

Puruša, tento “čirý duch” je základní hodnota úplnosti, díky které poznáváme. Prostupuje všechno živé, ale je pouhým svědkem.

O sámkhye někdy západní indologie mluví jako o “filosofii mimo náboženství” nebo dokonce o “filosofii ateistické”, a to proto, že se v ní údajně nikde neříká slovo “bůh” – “déva” nebo “bhaga” apod. Zapomíná se ale na to, že védánta termínem “puruša” nazývá zcela běžně átmana, tj ducha, kterého ztotožňuje s “bohem” brahma.
Puruša je něco, co tady bylo podle této filosofie vždycky, je to prazáklad čistého absolutního vědomí či gnostického Světla. Je zcela “jiného rodu” než jeho protiprincip, který je tady také od věčnosti a který je chápán jako jakési epicentrum či zdroj vší hmoty, forem a kmitání a ten se nazývá – Prakrti. Poměr mezi těmito dvěma principy je zrcadlový, avšak jak píše Sámkhyakariká, “pouze probuzený člověk dokáže zjistit velmi jemný rozdíl mezi Purušou a prakrti”. Celý náš hmotný svět vzniká spojením Puruši a prakrti a k tomuto spojení dochází podle Kapily omylem, z nevědění. Puruša, čili Světlo nebo duch, se spojuje s prakrti. Ta je vykreslovaná jako princip, ze kterého vznikají všechny tvary, a který se podobá vodě.
V sámkhye se také hovoří o prakrti “ještě nerozvinuté” – “avyakta”, která se teprve cyklicky, během jedné epochy postupně vyjevuje – “vyakta”. To poskytuje vysvětlení vzniku historických epoch. Kdyby náš svět popisoval dnes nějaký sámkhyín, tak by ho zcela nepochybně interpretoval tak, že jsme v období obrovského rozvoje prakrti do forem. Tento rozvoj se na konci každé epochy vždycky zastaví a prakrti se vyjeví ve své podstatě, a když je zviditelněna a spatřena, nastává zase pohyb opačný. Všechny ty vzniklé formy jsou zase vstřebávány zpět do své nerozvinuté podstaty, a tak se to děje stále, znovu a znovu.
Puruša, tento “čirý duch” je základní hodnota úplnosti, díky které poznáváme. Prostupuje všechno živé, ale je ovšem pouhým svědkem, jako tzv. “sákšin”, ten, co má za úkol pozorovat a zjišťovat, jak se věci mají:
“Aby Puruša mohl poznat hmotu a pak se od ní izolovat, probíhá spojení obou, které se podobá spojení ochromeného bdícího a jednajícího slepce.” (Sámkhyakáriká 21)
Tím ochromeným je myšlen Puruša, který sám nic nečiní, jenom poznává, a “tím jednajícím slepcem” – prakrti, která si nevidí ani na špičku nosu a proto stále něco činí a činí. Tímto způsobem dochází podle sámkhye k povstávání světa. Sámkhya vysvětluje veškeré dění ve světě jako rozvíjení něčeho, co existuje pouze a jenom kvůli poznání Puruši! Celý svět tu je dle samkhye proto, aby Puruša – který se omylem spojil s prakrti, vstoupil do formy a do těla, najednou poznal, že ta prakrti je něco cizího, a že on s ní nemá nic společného.
Proto závěrem se píše: “Prakrti – to nejsem já, já jsem od ní zcela odlišné podstaty”.
V tomto poznání vidí tato duchovní škola, jako ostatně i celá védánta, cíl života člověka, totiž úplné osvobození prohlédnutím.
Podstatou Puruši je jeho světelnost, “prakášatvam”, a stejně jako átman je také Puruša “bez počátku” a “bez konce”. Puruša je základní nesložený princip. Proto je věčný, protože podle veškeré indické filosofie je všechno složené pomíjivé a všechno nesložené je věčné.

Sattva”, “radžas” a “tamas”

Učení o prakrti uvádí, že prahmota, prakrti, se skládá ze tří kvalit, ze tří “gun”. Ty guny se nazývají “sattva”, “radžas” a “tamas”. Jsou to věčné principy a nejsou rázu hmotného – jsou to “vibrace”, které prostupují všechno hmotné a navzájem se liší.
Sattva (doslova “to plné pravého bytí”) je lehká, vzhůru směřující vibrace, která se právě vymaňuje, vyprošťuje z toho antagonismu protiv, pomocí své přirozené snahy nezabřednout, neztotožnit se s kvalitami radžas a tamas. Je tomu tak proto, že její součástí je spravedlnost, soucit a obrovská touha po pravdě, která ji neustále vytrhuje ze světského dění.
Radžas (doslova “světlo”) je kvalita energická, hněvivá, vášnivá, bojovná. Znamená pozemské neduchovní světlo, proto radžas také vidí, na rozdíl od tamas, zlo a neschopnost, lenost a nedbalost, a chce s tím vším bojovat, všechno ovládnout a mít to pod kontrolou. Všechno, co je prudké, vášnivé, bojovné a násilnické, tak tomu se přisuzuje tato radžastická podstata.
Tamas (doslova “tma”) je potom to malátné, tupě sebestředné, necitlivé a nevědoucí, bez schopnosti řádu a spravedlnosti a proto chaotické, to tíhnoucí dolů, do epicentra gravitace, to, co nemá možnost poznávat.
Takže celý svět, veškerá hmota se podle sámkhyínů dělí tak, že anorganická hmota je nejvíc prostoupena tamas, včetně těch nejnižších tvorů, a čím vyšší organismus, tím víc obsahuje “sattvy”.
V samotném lidském světě tak vzniká typologie na základě převládání těchto kvalit, kdy “sattvický člověk” je ten, který je schopen poznání, který je schopen myslet a má vytvořeno “třetí oko”, díky kterému vidí. Ten “radžastik” pak vidí méně, nenachází harmonii gun, a “tamasik” potom nejméně. Takže tady máme před sebou obdobu známé antické gnostické teorie o třech základních typech lidí – pneumatici, psychici a hylici.
Vše v přírodě a ve světě je podle sámkhye prostoupeno gunami v různém poměru a právě tento různý poměr tří gun nám vytváří všechny životní formy i všechny druhy lidí. Prostor je naplněn neviditelnou prakrti, která na sebe bere formy podle různých stavů Purušů, tj. “duchů”, kteří se do těl vtělují.
Tady je sámkhya trochu odlišná od védánty, která má átma pouze jedno. Samkhyínové tu mluví o “znečištěných” či “vázaných” Purušech, kterých může být nekonečné množství. Ve své podstatě je to učení ovšem velmi podobné védántě, protože celý svět je také v sámkhye vnímán jako jakýsi očistec, kde se odehrává věčné očišťování duší nebo věčné osvobozování Puruši – átmana od hmoty.

Jemnohmotné tělo s člověkem neumírá

Sámkhya rozvinula učení, které dnes dobře známe z hinduistické tradice, o tzv. “jemnohmotném těle”. Sámkhya to vidí tak, že duch je jediný nehmotný, je jediný skutečně bez vztahu k časoprostoru a fyzice, kdežto vše ostatní a to včetně duše, je vlastně hmotné. V případě kvalit psychických, kvalit duše a vnitřních daností, mluví o “jemnohmotném těle”.
Podle sámkhye vzniká z prakrti nejprve “buddhi” – “rozum” nebo “inteligence”, z buddhi potom “ahamkára”, to jest povědomost “já”, která je vlastní každé živé bytosti, z ahamkáry potom “manas” – “mysl”. A to vše spolu se smyslovými orgány tvoří tzv. “súkšmam šaríram”, “jemnohmotné tělo”.
Toto jemnohmotné tělo potom neumírá s člověkem, když zemře jeho hrubohmotné tělo, ale právě ono je nositelem “karmanu”, to je nositelem skutků, prožitků a realizovaných i nerealizovaných tužeb, takže to jemnohmotné tělo jde dál přes mnoho zrozených těl, jako nosič karmy. Toto jemnohmotné tělo přetrvává dál ve spojení s tím ještě nepročištěným duchem – Purušou, celou tu dobu až do jeho konečného prohlédnutí.
Buddhi je základní orgán rozlišování a je nazýván jako “To velké”. Poměr buddhi a Puruši je asi takový, “jako poměr ministra ke králi”, jak se píše v sámkhye, tzn., že buddhi je v přímém servisním vztahu k Purušovi, a právě buddhi mu představuje náš svět a prostřednictvím buddhi se Puruša všechno dovídá.
Buddhi je také sídlem tzv. samskár, což jsou vytvořené dispozice či danosti, které povstávají z minulých životů. Proto má buddhi jemnohmotné tělo a s ním také paměť, která přesahuje individuální bytí.
Dispozice, samskáry, kterými je buddhi naplněno, se nazývají také “vásaná” (doslova “vázanosti”, což jsou jakoby “vůně”, kterými je buddhi provoněno). Prostřednictvím nich je vytvořena orientace nebo osobnost každého člověka. Je tomu tak proto, že vnitřní proces zanechává v buddhi stopu, která zde zůstává jako takové semínko v zemi, což je dispozice nebo otevřenost k tomu, co už bylo jednou jakoby iniciováno. Odtud potom dochází k tomu nasměrování, k těm všem náklonostem, talentům, co člověk ve svém životě shromažďuje, na co se zaměřuje, a co vytváří jeho další život.

https://celostnivzdelavani.cz/jemnohmotne-telo-s-clovekem-neumira

Předchozí dil: https://knihya.cz/laksanam/