“Udělala jsem to nejlepší, abych jí vysvětlila, jak moc to všechno pro mne znamená a jak hrozně bych se cítila, kdybych to ztratila. Ale zdálo se, že tentokrát jsem jí opravdu nahnala strach, a řekla, že pokud nechci, aby řekla všechno mému otci, až se vrátí domů, musím jí slíbit, že něco takového už se nikdy nebude opakovat.”

9. Probuzení

Pomalu jsem se vracela domů s pocitem ztráty a štěstí zároveň. Když jsem se tam dostala, narazila jsem na obrovské překvapení: v mém pokoji na mě čekala matka, téměř na pokraji mdlob. Svět se obrátil vzhůru nohama a já jsem spadla z mého „zářícího snu“ rovnou dolů do nelítostné reality. Nechtěla jsem lhát, ale vůbec jsem nevěděla, co říct. Cítila jsem také, že moje matka velmi dobře věděla, že se to nějak týká mých „zvláštních talentů“, rozhovoru, o nichž se bohužel ani ona, ani já nebudeme schopny vyhnout.

K mé obrovské úlevě té noci neřekla nic. Možná nevěděla, co říct. Ale další den ráno byla okna v mém pokoji pečlivě přibitá. Moje matka se nezmínila o incidentu pár týdnů, jako by mi dávala čas, abych si uvědomila, co jsem „udělala“, což mi nepomáhalo cítit se ani o trochu lépe. Můj otec byl na výletě za jeho reportérskou prací a já jsem doufala z celého srdce, že se tak nějak všechno usadí a zapomene před jeho příchodem, ale to se nestalo. Jednou ráno před odchodem do práce moje matka řekla, že se mnou chce mluvit.

Samozřejmě že pro mě nebylo velkým tajemstvím, o čem chtěla mluvit… Jako obvykle byla moje matka něžná a láskyplná, ale cítila jsem celou svou bytostí, že ji tato událost tísní a opravdu neví, jak náš rozhovor začít. Mluvily jsme po velmi dlouhou dobu. Udělala jsem to nejlepší, abych jí vysvětlila, jak moc to všechno pro mne znamená a jak hrozně bych se cítila, kdybych to ztratila. Ale zdálo se, že tentokrát jsem jí opravdu nahnala strach, a řekla, že pokud nechci, aby řekla všechno mému otci, až se vrátí domů, musím jí slíbit, že něco takového už se nikdy nebude opakovat.

Nechápala, že tato moje bizarní „překvapení“ se nestávají z mé vůle a téměř nikdy jsem nevěděla, kdy se to či jiné „překvapení“ opět stane. Ale protože mi na názoru mého otce záleželo víc než na čemkoliv jiném, slíbila jsem matce, že neudělám nic podobného, pokud by to záviselo jen na mně.

10. Každodenní život

Stejně jako všechny ostatní děti jsem chodila do školy, psala své domácí úkoly, hrála si s mými „obyčejnými“ přáteli a nekonečně postrádala své další, neobvyklé a zářící „hvězdné přátele“. Komplikace se bohužel objevily ve všech směrech také ve škole. Začala jsem ji navštěvovat, když mi bylo šest (normálně děti u nás začínaly školu v sedmi letech), protože testy ukázaly, že bych mohla jít přímo do 3.-4. třídy, což zajisté nikoho nepotěšilo. Moji přátelé ze školy se usnesli, že mi všechno přichází až příliš snadno, a jejich matky mě z nějakého důvodu neměly moc rády. Takže se ukázalo, že jsem byla skoro pořád sama také ve škole.

Měla jsem ve škole pouze jednu jedinou skutečnou kamarádku, dívku, se kterou jsem seděla v lavici. Seděli jsme spolu po celých dvanáct školních let, ale vztahy s ostatními dětmi nedopadly z nějakého důvodu nijak dobře. A ne proto, že jsem nechtěla, nebo proto, že jsem to nezkusila, naopak, zkoušela jsem. Ale vždycky jsem měla velmi zvláštní pocit, jako bychom žili na různých pólech.

Nikdy jsem nedělala své domácí úkoly, nebo lépe řečeno jsem je udělala, ale trvalo to jen pár minut. Moji rodiče je samozřejmě vždy kontrolovali, ale protože tam většinou nebyly žádné chyby, měla jsem spoustu volného času.

Navštěvovala jsem hudební školu (studovala jsem hru na klavír i zpěv), malovala, vyšívala a hodně četla. Ale i tak jsem měla spoustu volného času navíc…

Bylo to v zimě. Všichni kluci z okolí lyžovali, protože byli všichni starší než já (a tak byli přesně mými nejlepšími přáteli v té době) a já jsem se musela spokojit se sáňkováním, které bylo podle mého názoru dost dobré jen pro děti. A rozhodně jsem zoufale chtěla lyžovat!

Konečně se mi nějak podařilo uprosit matčino měkké srdce a ona mi koupila nejmenší lyže, jaké byly vůbec k dostání. Byla jsem v sedmém nebi! Okamžitě jsem spěchala podělit se o novinky s přáteli, naprosto připravena vyzkoušet své nové akvizice ještě ten den. Většinou odcházeli lyžovat do velkých kopců v blízkosti řeky, kde kdysi býval knížecí hrad. Ledové kopce byly velmi vysoké, a jak by se na lyžaře slušelo, měl by mít alespoň nějaké počáteční znalosti, které já bohužel neměla.

Ale neměla jsem v úmyslu se v tomto směru vzdát. Když jsem konečně udýchaná a zpocená (s ohledem na teplotu 25°C pod nulou!) vyšplhala za ostatními nahoru, byla jsem upřímně řečeno vyděšená. Romas, jeden z chlapců, se mě zeptal, jestli bych se chtěla dívat na ně, jak jedou první. Samozřejmě jsem řekla, že ne, a vybrala si nejvyšší kopec. A „trest“ mě nenechal dlouho čekat…

Sotva si dnes vzpomenu, jak jsem získala odvahu odrazit se a jet dolů. Co si pamatuji přesně, tak to je skutečná hrůza z divokého hvízdání větru v uších a obraz velmi rychle se blížících stromů na okraji lesa. Měla jsem štěstí, nevjela jsem do stromu, ale přímo sebou plácla do obrovského pařezu. Moje ubohé nové lyže byly na padrť a vyvázla jsem šťastně jen s malým zraněním, které jsem, hoříc rozhořčením pro svou krátkou, ale velmi jasnou lyžařskou „kariéru“, ani necítila. Mnohem později jsem si lyžování moc oblíbila a mohla trávit lyžováním hodiny s tátou v zimním lese, ale nikdy jsem si neoblíbila ledové kopce.

Po takovém tíživém fiasku s mým „sportovním dobrodružstvím“ jsem neměla žádné úmysly dělat nějaké zimní sporty. Proto jsem se, abych naplnila zbytek svého volného času, snažila co nejvíce číst. A tady se znovu stalo něco nového a zcela nečekaného.

Probírala jsem se lekcemi, které jsem neměla ráda, a byla jsem dychtivá je dokončit, jakmile to bude možné. Najednou jsem si všimla, že jsem četla až příliš rychle. Zdálo se, že jsem nečetla jako všichni, jak je to obvyklé – horizontálně, ale vertikálně – shora dolů. Nejdříve jsem byla velmi překvapená.

Bylo to neobvyklé a trochu divné, ale protože jsem byla už zvyklá na různé podivnosti, zkusila jsem to znovu. Byla to pravda, čtení mi šlo mnohem rychleji. Od toho dne jsem četla téměř vždy „shora dolů“, ale z nějakého důvodu se mé oči tím unavily mnohem dříve. Ale bylo to rychlejší a tento způsob „rychlého čtení“, jak jsem mu říkala, mi v budoucnosti zachránil spoustu času.

Ostatní „divy“ pokračovaly také, ale už jsem se stala opatrnější a nijak jsem nespěchala se o ně podělit, ani se svým nejbližšími. Zpočátku jsem kvůli tomu byla trochu smutná a zahořklá, ale pak jsem si na to zvykla a zdálo se mi, že život by měl být přesně takový, alespoň ten můj. Samota není určena pro dítě, stejně jako dítě není stvořeno pro ni. Bohužel, život někdy může být docela nelítostná záležitost a nevěnuje vůbec pozornost tomu, zda se nám to líbí nebo ne. Nebo se to také může stát z důvodů, které jsou nám v současnosti skryty, a jejich smysl se vyjasní později a může pak i významně překvapit nebo nás nechat smutně hádat: „Co by se stalo, kdyby…“

11. Sousedé

Má „šestá“ zima neochotně ustoupila a zanechala za sebou rozervané brázdy na jinak panenské a čisté tváři země. Sněhové závěje se nemilosrdně „potopily“ a ztrácejíce zářivou bělost se měnily ve špinavé kusy ledu. Ty ostýchavě tály a dávaly život četným zurčícím potůčkům, které si hravě šeptaly mezi sebou a radostně běžely po svazích a stezkách, které se již tu a tam začínaly zelenat. Dny byly jasné, svěží a panovalo bezvětří. Jaro důvěřivě vydechovalo své „zelené“ vůně do vzduchu, téměř všude se rozprostřelo neskutečné teplo a probouzelo stále ospalou zemi ze zimního spánku. Znovu se rodil nový život…

Stejně jako všechny děti jsem jaro zbožňovala. Vypadali jsme jako malí medvídci, kteří vylézají po dlouhém zimním spánku ze svých „doupat“ a radostně nastavují smějící se tváře k polibku prvních slunečních paprsků. To dobré slunce se rozjasnilo potěšením a „malovalo“ na naše tváře a nosy pihy, které vykouzlily vřelé úsměvy ve tvářích našich matek. Dny se postupně prodlužovaly a více a více starých žen z naší ulice vycházelo ze svých domů s malými lavičkami, aby si sedly na verandu a užívaly teplé sluneční paprsky.

Milovala jsem naši dobrou a klidnou ulici. Nebyla ani moc široká, ani moc dlouhá. Byla taková, jak jsem ji vždycky nazývala, domovská. Jeden její konec se táhl k lesu a ten druhý k nedozírnému lánu kopretin. K mé velké lítosti tam mnohem později postavili nádraží. Pouhých dvacet domů stávalo v té naší zelené ulici. Byl to „požehnaný“ čas, kdy nebyly žádné televizory (měli jsme ho první, když mi bylo devět) a lidé se prostě stýkali mezi sebou.

Velmi dobře jsme se všichni znali a žili jako jedna velká společná rodina. Někdo byl velmi milován a někdo méně, ale každý věděl, že v případě, že by nastal problém, by mu všichni pomohli. Tak se nikdy nestalo, že by někdo někdy zůstal stranou. I ti „nejnepříjemnější“ sousedé by nabídli svou pomoc, i když později by si zajisté tak či onak nenechali ujít sebemenší příležitost zmínit se, že tehdy a tehdy… V žádném případě se nesnažím vám vyobrazit romantickou idylu místa a času, ve kterém jsem žila, nebo snižovat smysluplnost jakéhokoli „pokroku“. Ale nemohu zapomenout, o kolik vřelejší a čistější byli lidé, když jejich duše a mysl nebyly zatíženy strašákem „závoje prosperity“ a „duševní špíny“, k níž “pokrok“ vede. V naší ulici nás bylo dvanáct chlapců a čtyři dívky, všichni jsme byli různého věku a měli jsme různé zájmy. Avšak jednu část dne jsme měli všichni rádi – večer, když jsme se všichni sešli, abychom udělali něco, čeho by se mohli zúčastnit jak dospívající, tak i malé děti. Naši ubozí rodiče zjistili, že je velmi obtížné „přitáhnout“ nás domů, odtrhujíce nás od nějakého (vždy vzrušujícího, samozřejmě!) nedokončeného příběhu nebo hry.

Tak i zde ve zdánlivě neškodném zákoutí mého života mám další hořkou lekci, kdy by bylo lepší, kdybych si držela své zvláštní „schopnosti“ jen sama pro sebe. Ukázalo se, že bez ohledu na to, jakou hru jsme hrály, jsem vždycky věděla její výsledek předem. Ať to byla hra na schovávanou, hádanky nebo jen vyprávění. Zpočátku jsem si byla upřímně jistá, že to ve skutečnosti mělo být takhle. Byla jsem ráda, když jsem vyhrála (což bylo téměř vždy), ale nebylo mi zcela jasné, proč to vyvolávalo „slepou zuřivost“ mých přátel, ačkoli obvykle se ke mně chovali velmi dobře. Až jednou večer jeden z nich nakonec „vybouchnul“ a po mém dalším úspěchu mi temně řekl:

– Nebudeme si s tebou hrát, dokud nám nepřestaneš ukazovat ty svoje ošklivé „triky“.

Byl to pro mě docela šok, protože jsem žádné „triky“ neukazovala. Už vůbec ne ty ošklivé, a nemohla jsem pochopit, o čem to mluví. Nikdy jsem o tom, jak umím předvídat jednu nebo více odpovědí, nepřemýšlela. Byla to pro mne naprosto normální věc, ale jak se ukázalo, ne zcela normální pro ostatní. Přišla jsem domů hrubě uražená a zavřela se ve svém pokoji pro pocit, že je mi velmi dobře být úplně sama, ale moje babička měla dobře vyvinutý smysl pro všechna má neúspěšná „dobrodružství“. Vždycky věděla, když se něco pokazilo, a bylo úplně zbytečné to popírat.

Vstoupila do mého pokoje téměř okamžitě a našla mě v slzách. Nikdy jsem nebyla nijak ubrečená, ale bylo to pro mě vždy těžké vydržet hořkou chuť nespravedlivých obvinění, zvlášť když přišla od mých nejbližších přátel. Ve skutečnosti to můžou být jen vaši nejbližší přátelé, kdo vás mohou ranit, protože jejich slova jdou přímo do srdce.

– No tak, no. Uvidíš, že čas půjde dál a všechno bude zapomenuto – tišila babička mou bolest – urážka není jako kouř a tvoje oči ti nevykouše.

No ano, oči mi asi nevykouše, ale určitě s každým dalším pokleskem spravedlnosti ukousne kus srdce, tím jsem si jistá! Byla jsem ještě dítě, ale už jsem hodně věděla o „je lepší neukazovat“, nebo „je lepší o tom nemluvit“ a naučila jsem se neukazovat. Po tomto incidentu jsem se opravdu snažila neukazovat, že vím víc než ostatní, a všechno bylo v pořádku. Ale bylo to opravdu v pořádku?

-pokračovanie-

 

1. díl:
https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-1-8-detstvi/