Doba se na Zemi od základu změnila a vše vypadalo jinak. Pozemšťané se hojně rozmnožovali a odcházeli z hornatých oblastí do nížin. Počet čistokrevných Anunnaků byl velmi malý a navíc se potýkali na všech frontách se stále většími problémy. Vzájemné konflikty, velká spousta lidí, kteří neustále vznášeli nejrůznější požadavky a problematické zásobování potravinami znamenalo, že Anunnakové stále více ztráceli kontrolu nad lidstvem. Museli vytvořit nový generální plán, jak ovládnout situaci a jak zajistit, aby lidé zůstávali na svých místech a poslouchali svoje “bohy”. Nevěděli si s celou situací rady, tak si vyžádali moudrost Anovu:

“Nemnozí vznešení byli Anunnakové již, co z Nibiru přišli. Málo bylo jejich dokonalých potomků. Potřebovali moudrost Anovu, kterak nad lidstvem vznešenost si zachovat, kterak přimět většinu, aby hrstku poslouchala a jí sloužila. Kde Eridu, Enkiho první město, před Potopou stálo, na spoustách bahna a naplavenin nové Eridu vytýčeno bylo. Ve středu jeho, na plošině vyvýšené příbytek pro Enkiho a Ninki stavěli. Pro Enlila a Ninlil nové Nibru-ki na bahně a nánosech zbudovali. Příbytek pro ně tam byl postaven, na sedmi stupních zvedal se vzhůru. Schodiště, k nebi stoupající, na nejvyšší plošinu vedlo.

Své tabulky předurčení tam Enlil schraňoval, zbraněmi jeho byly ony chráněny, vyvýšeným okem, jež prohlíží země a vyvýšeným paprskem, jež proniká vším. Na nádvoří v úkrytu k tomu určeném, Enlilův rychle stoupající nebeský pták uschován byl. Když nebeský kočár Anuův přiletěl, nebeské lodě Anunnaků vylétly mu vstříc, k bezpečnému přistání na místě kočáru v Tilmunu, naváděli jej. Tři děti Anuovi: Enlil, Enki a Ninchursag stáli tam a vítali je. Objímali se, smáli se a plakali. Tak dlouhé, tak dlouhé jejich odloučení bylo! Ač více šarů měli rodiče, mladší než jejich děti vypadali! Dva synové vzezření starého a vousatého byli, Ninchursag, kdysi tak krásná, ohnutá byla a vrásčitá. Všech pět topilo se v slzách, slzy radosti se slzami smutku mísili se.”

Anunnakové podrobili minulost bedlivému zkoumání a přišli k překvapivému závěru:

“Země Pozemšťanům patří, chránit je a šlechtit, k tomu jsme byli určeni. Je-li toto naším posláním, nuže podle toho jednejme! Enki děl.”

Je důležité si všimnout, že to byl opět Enki, který se postavil do čela úkolu, pozvednout a vzdělávat lidstvo, jako se o to pokoušel mnohokrát předtím. Jeho nejstarší syn Marduk, jeho bratr Enlil a Enlilův syn Ninurta (biblický Jahve) šli však jinou cestou a zavedli dlouhou tradici krutosti a nadvlády:

“Vytvořit civilizované oblasti Velcí Anunnakové rozhodli se, tam pak chtěli vědění lidstvu předávat, města zbudovat, království jako na Nibiru založit na Zemi, korunu a žezlo vybranému člověku dát. On ať slovo Anunnaků lidem tlumočí, práci a obratnost vyžaduje. V posvátných okrscích kněžstvo založili, by sloužili Anunnakům, co vznešeným pánům a úctu jim prokazovali. Civilizaci chtěli lidstvu předat, čtyři oblasti vytvořit, tři pro lidstvo a čtvrtou zakázanou, Anunnakové rozhodli. První oblast na území starého Edinu založit, by Enlil vládl jí a jeho synové, druhá oblast v Zemi dvou úžin zřízena pak bude, ku vládě Enkiho a jeho synů. Oblast třetí, jež s těmi dvěma prolínat se nesmí, ve vzdálené zemi Inanně připadne, čtvtou oblastí jen Anunnakům zasvěcenou, poloostrov s místem kočárů bude.”

Anunnakové se rozhodli vyřešit svou problematickou situaci po Potopě na Zemi tak, že zavedli institut podřízených králů a vysokých kněží. To objasňuje původ královského majestátu, a tak ze starověkých kultur vyvstali králové a královské rodiny. Král, byl vládce, nově stanovený Anunnaky, sděloval lidu jejich vůli a vynucoval ji. Tady lze spatřit počátek Starého zákona a tímto způsobem začali “bohové” ovládat lidstvo. Od tohoto okamžiku hráli i kněží neméně důležitou roli v ovládání lidí. Jejich úkolem bylo osvojit si “tajné vědění” a naučit lidstvo, aby slepě a pokorně poslouchalo. Enkiho tendence skrytě pomáhat lidem, zřejmě vedla k založení “tajných společenství” jejichž původ byl vystopován až do Edinu. Byl to ostatně ten “had”, který neustále toužil povznášet lidstvo (a možná ho také mít k dispozici v soupeření s Enlilem, jako svoji skrytou kolonu).

Anu se chtěl setkat s Mardukem ve vyhnanství za oceánem. Nejprve ale v této zemi zlata v Jížní Americe postavili pro Anua palác. Všechny budovy byly pokryté zlatem, dokonce sochy, a květiny v zahradách zhotovili ze zlata. Tak úžasné propracované řemeslné zpracování na Zemi ještě nikdo neviděl. Takové zlaté město popisoval Cortes, když na něj narazil při svých dobyvačných výpravách, a které přesně odpovídalo tomuto popisu. Marduk musel iniciovat rozvoj raných mexických civilizací, které se sice mírně lišily, ale jinak vykazovaly společné známky anunnackých zásahů.

Všude fungoval létající hadí bůh, a pokud tím létajícím hadím bohem byl Enki, tak to vysvětluje, proč tuto část Země Enki navštěvoval. Létal za svým synem Mardukem. Architektonické styly a bloky veřejných budov se až příliš podobají všem ostatním stavbám po celém světě, což ukazuje na plánovaný civilizační program Anunnaků té doby. Anuovi se vnuka Marduka velmi zželelo, když viděl, jak je oddělen od ostatních anunnackých synů. A tak mu odpustil a požehnal. Anu se chystal odletět a udělil poslední pokyny: “Dejte Lidstvu vědění, o tajích nebe a Země, poučte je v míře rozumné. Zákony spravedlivé a správné předejte jim, pak vzdalte se a odejděte.”

Byla to doba, kdy do současnosti stále chybělo nějakých 7 000 let vyplněných zmatky a prakticky nepřetržitým konfliktem, což vedlo k ničení jednotlivých území na planetě, přes velmi temné biblické období. Byla to doba, kdy Anunnakové začali počítat svůj pobyt na planetě v obězích Země a ne v obězích planety Nibiru (šarech), jak to činili dosud. “Ve věku Býka, Enlilovi zasvěceném, počítání pozemskými roky zahájeno bylo.” (Býk: 4380 př. n. l. – 2220 př. n. l.)

Tisíciletí, která následovala, byla více méně zdokumentována v nejrůznějších kulturách a různých formách. Lidé byli anunnackými bohy povznášeni a pěstováni, ale i zotročováni a využíváni. Perioda, jež následovala pod bdělým dohledem Anunnaků, vešla ve známost jako starověká civilizace. Ovšem jejich rodinné problémy, konflikty, boje o svěřená území a moc jen stupňovaly napětí, což z lidí učinilo jen nevědomé, zranitelné přihlížející oběti a nástroje v rukách svých bohů v jejich velké hře o trůny. Enlil vyvíjel velké úsilí, aby ukočíroval celou svou rozvětvenou “anunnackou rodinu”, která toužila po poctách, moci a k tomu se musel navíc potýkat s dynamicky se rozvíjejícím lidstvem.

Lidé se brzy naučili své bohy napodobovat a iniciovali mezi sebou konflikty a projevy agrese. (Vždyť jim v žilách částečně kolovala anunnacká DNA). Nicméně tyto lidské konflikty byly z velké části podněcovány “bohy”, jak je zřetelně patrné ze “Starého zákona”. Bůh pomsty se stal všudy přítomnou silou, která začala lidstvu vládnout železnou pěstí. Ale i ze Starého zákona vyplývá, že “bůh”, který lidem vládl, nebyl jen jeden, bylo jich více, což lidstvo uvádělo do zmatku a přispívalo ke vzniku ještě většího konfliktu mezi anunnackými bohy o vládu nad světem a lidskými otroky.

Po Anově odjezdu podnikl Marduk kroky, aby prosadil svůj právoplatný nárok na světovládu, kterou mu kdysi slíbil Enki, na samém počátku jejich působení na Zemi. Z důvodu nejrůznějších okolností, ale Marduk byl vždy z rozdělení moci a odpovědnosti vždy nějakým způsobem vynechán. Proto nakonec ztratil nervy a rozhodl se vzít si, co mu “právem” náleželo. Nelze se divit, že k osobě Marduka přistupoval Enki i Enlil s nejistotou, protože oba podvědomě věděli, že jeho vznášené požadavky jsou víceméně legitimní. Ovšem jeho výbojné metody již tak legitimní nebyly.

Doba, která nastala, byla zázrakem civilizace. Takzvaný “primitivní člověk” vyšel z jeskyně a začal vykazovat velmi vysokou míru inteligence, kdy k němu široké vědění a bystré chápání moderních věd přišlo takřka přes noc. Vysvětlení je prosté. Anunnakové dostali instrukce od svého nejvyššího vůdce Anua, aby s lidstvem udělali přesně toto. Tento veliký intelektuální posun neměl nic společného se zázračně urychlenou evolucí, ale s instrukcí: “Vyučit lidi a odejít”. A tak se lidé od anunnackých bohů učili vše potřebné i všem dovednostem nezbytným pro přežití lidstva. Existovalo mnoho “bohů”, kteří dohlíželi na města, městečka i vesnice. Byli to členové rozvětvené anunnacké rodiny, kteří měli za úkol dozírat na lidi a udržovat je pod kontrolou.

Když do města přijel velitel, šéf, bůh, obvykle se konala oslava ve formě uctívání a obětování v chrámu. Každé osídlení mělo vyhrazeno pro tento účel chrám. Byly to přepychové stavby s osvěžující vodou, stinnou zahradou, místem k odpočinku a shromaždištěm, kam lidé přinášeli oběti a dary. Existovalo také přísně určené menu, co který “bůh” rád jí. Velekněz musel dohlížet na to, že o bohy bude postaráno a dostával instrukce, které pak sděloval lidem. Tato praxe se časem, během tisíců let zvrhla a zrodila se různá náboženství, která začala parazitovat mezi potřebami bohů a lidí, kteří uvázli v pasti nevědění a nejrůznějších duchovních manipulací s nimi.

Je potřeba si neustále připomínat, že všechny informace, které čtete, nejsou nějaké sci-fi, ale jsou to skutečná slova vyrytá sumerskými písaři do jílu před 4000 až 6000 lety. Není to zajímavý román, který má zaujmout “masy”, ale fakta z dávné doby.

A tak “započala” civilizace lidí. “Kde dříve města jen pro Anunnaky stála, nyní města pro ně i Pozemšťany vyrůstala.” Lidé se učili všemu od výroby cihel, stavebnictví, architektury, matematiky, kosmologie, zemědělství, řízení nebeských kočárů a mnohé další. Pak nadešel čas, dát lidstvu království s odznaky moci, vědění a charakteru: korunu a žezlo. Ve městě zvaném “Kiš” byl jmenován první lidský král. Jeho hodnost udělená Ninurtou zněla – “Mocný muž”. Město Kiš tak proslulo jako “město žezla” a tento titul pak přecházel během přestavby jednotlivých měst z jednoho města na druhé. Soustředěné snahy povznést lidi přinesly rychle ovoce a na Zemi brzy zavládlo období hojnosti. Po velmi dlouhé době byl dostatek jídla pro všechny, všechna odvětví vzkvétala…

“Inanna plán ve svém srdci pojala, že získá ME od Enkiho, ona pikle kula. Když Inanna sama do příbytku Enkiho vešla, krásou Inannny ohromený byl, Inanna šperky ověšena, pod šaty tenkými tělo své ukazovala. Z vinných číší spolu sladké víno pili, v pití piva spolu soutěžili. Ukaž mi ME, Inanna Enkimu laškovně pověděla. Božské formule pro vládu a panování, pro kněžství a písařinu, pro milostné oblékání a pro válčení formule ty na ME Inanně Enki podržet dal. Pro hudbu a zpěv, práci se dřevem, kovy a drahými kameny. Devadesát čtyři ME, jichž pro civilizované království je třeba,

Enki Inanně dal. Svou kořist pevně svírajíc, Inanna od dřímajícího Enkiho potichu se vytratila. Když Marduk slyšel všechno to, veliká zuřivost jej popadla, hněv jeho neznal hranic. Dost už bylo ponížení mého! Na otce svého Enkiho, Marduk křičel! Posvátné město pro sebe v Edinu on pro sebe žádal. Když Enlil výzvě Mardukově sluchu nedopřál, Marduk do svých rukou osud pevně vzal. Na místo, jež původně pro přílet Anův původně zamýšleno bylo, Nabu Igigi svolal, i jejich potomky ze zemí, kde porůznu žili, aby tam pro Marduka posvátné město a místo pro nebeské lodě postavili!

Když přívrženci jeho se na tom místě sešli, kameny žádné k výstavbě tam nenašli. Marduk ukázal jim, kterak cihly vyrábět a ohněm je vypalovat, by místo kamene posloužily. Tak oni věž stavěli, její vrchol měl dosáhnout až k nebi. Chtěje zmařit jejich plán, Enlil na to místo pospíchal, udobřit si Marduka chlácholivými slovy zkoušel, zastavit Marduka a Nabua ve snažení jejich, Enlil nedokázal. Do Nibru-ki své syny a vnuky Enlil povolal, co počít si, radili se všichni. Marduk nepovolenou Bránu do nebe buduje, Pozemšťanům ji svěřit chce. Pokud tohle připustíme, tak i jiné věci nebudou pro Pozemšťany nemožné. Ten zlý plán nutno zastavit! Ninurta (Jahve) děl, na tom všichni shodli se. Byla noc, když z Nibru-ki Anunnakové z větve Enlilitů přišli, z nebeských svých lodí do rostoucí věže pustili se.

Oheň a síru na ni metali, věži a táboru celému přítrž učinili, jednou provždy. Vůdce a všechny přívržence jeho, za hranice rozptýlit Enlil poté rozhodl, by jejich porady pro příště zmátl a jejich jednotou otřásl. Enlil pak vyhlásil. Až doposud všichni Pozemšťané jeden jazyk měli, jedinou řečí oni mluvili. Napříště jejich jazyk popletu, by řečí své navzájem nerozuměli! V každé oblasti a každé zemi způsobil, že lidé jiným jazykem hovořili, pak jiný způsob psaní každému dal, by oni jeden druhého nechápali.”

Zklamaný Marduk se rozhodl, že si postaví svoje svaté město. Zmíněným městem byl Babylon. Svolal své stoupence a Igigy. Stavěli věž, která měla dosáhnout až do nebe. Tady je jasná paralela s textem v bibli, který je takřka identický s tím, jak to popisují sumerské hliněné destičky: “Bůh sestoupil, aby zničil jejich věž a zmátl jejich řeč, protože, kdyby se jejich dílo zdařilo, pak by nechtěli ustoupit od ničeho, co by si usmyslili provést. Ten zlý plán nutno zarazit”… Velmi matoucí slova pro ty, kteří očekávají, že jejich “všemilující Bůh” bude chtít pro svoje stvoření jen to nejlepší.

Po vyhnání z Babylonu se Mardukovým předmětem zájmu stal Egypt. Ze starodávných textů vyplývá, že anunnačtí bohové vládli Egyptu přibližně 12 300 let a jejich nadvláda započala prakticky ihned po Potopě. Marduk byl egyptským bohem ještě předtím, než začal usilovat o moc v Babylonu, ale po svém návratu do Egypta zjistil, že jeho bratr Ningišzidu tam mezitím všechno změnil.

“Ningišzidu jako vůdce našel tam, vznešeným pánem on tu byl, co Marduk kdysi plánoval a řídil, Ningišzidou bylo zrušeno. Jak chápat mám, co stalo se?! Marduk od Ningišzidy žádal odpověď. Ze zničení skrytých věcí Marduk Ningišzidu obvinil, že přinutil Horona (Hora) do pouště odejít, na místo, kde vody není. Dva bratři povyk ztropili, do zuřivé hádky se pustili. Slyš, zpátky jsem, na svém místě právoplatném! Marduk na Ningišzidu křičel! Tys o místo mne připravil, od nynějška toliko mým zástupcem smíš být. Pokud však ke vzpouře máš sklony, pak do jiné země musíš odejít!

Po tři sta padesát let pozemských dva bratři v Zemi dvou nížin svářili se, po tři sta padesát let vládl zemi chaos, země mezi dva bratry rozštěpena byla, pak Enki, otec jejich, k Ningišzidovi promluvil. V zájmu míru do jiné země odejdi!”