1. Pravěcí oráči ducha
Véda nám přinesla vizi “trojího světa” a zejména ukázala lidstvu cestu spásy, míru a poznání tím, že vytvořila zcela jiný “svět” rozevřením prostoru a oddělením od sebe dvou stále bojujících sil. Vytvořila pro probuzené lidi harmonický, vnitřní životní prostor – ráj. Tento děj byl ztvárněn v liturgickém obřadu, se kterým se setkáváme v indické Védě, jako vytloukání “sómy” a v perské Avestě u starých Peršanů v obřadu, jako vytloukání hómy (člověka).
.
Sóma či hóma. jako vykřesané Světlo poznání – pravá podstata lidství, také dal člověku jeho latinský název – homo. Tento proces dvou proti sobě neustále bojujících a stále křesajících kosmických sil tvoří podstatu indoevropského vidění světa a podstatu původního “védského křesťanství”. Dokonalý, vykřesaný Člověk – Átman vznikl jako výsledek tohoto křesacího procesu. Toto je ve zkratce myšlenková védská škola, pomocí které se člověk a celá lidská společnost vymanila ze spodního světa zvířat. Proto byli bráhmani, což byli „pěstitelé posvátného slova“, považováni za důležité a nezbytné udržovatele lidského života a zaujímali velmi významné postavení ve védské společnosti. Pomocí svaté řeči či mantry docházelo k vytvoření probuzené lidské mysli a ke stálému udržování její probuzenosti a pojení se svým duchem a “Světlem poznání”. Slovo, mantra, posvátné slovo, či modlitba se tak staly už ve velmi dávných dobách symboly skutečné podstaty člověka.
.
Vykřesaný a vyprázdněný středový prostor je ve Védě chápán jako ráj a v němž rostl strom poznání. Slovo ráj – védsky “rai” také znamená plnost a bohatství. Přesně naopak, ale obrací původní védské poselství, vegetativní obraz pozemského ráje v bibli. Zde je původní filosofická myšlenka zrození člověka a jeho světa a odmítnutí obou antagonistických řádů, nahrazena vysněným, zvířecím a konzumním blahem na Zemi. V bibli je naopak sám strom poznání uprostřed tohoto ráje zakázán a zákaz poznání je zcela převrácenou a zkázonosnou interpretací ráje původního.
.
Takto židokřesťané vytvořili temnou metodou zmatení a obrácení – zrcadlový opak původního védského ráje – ráj materialistického konzumu. Toto chtonické převrácení smyslu původního ráje přesměrovalo lidstvo z cesty za duchovním rájem na cestu za rájem pozemským a fatálně ovlivnilo veškerý světový vývoj lidstva. Gnostická tradice Védy ukazuje ráj jako svaté vykřesané místo duchovně chápaného vyprázdněného středu, které vzniklo rozevřením gravitačních sil temnoty a nevědění. Toto duchovní místo Světla, vzniklé a udržované pomocí citu a niternou činností každého lidského jedince, je podle védské tradice pravým duchovním rájem a ne místo nevědění, zotročení a necitlivosti jaké nám nabízí skrytě katolická nauka a některé nepůvodní, dodatečně vložené vpisky v bibli.
.
Véda nám říká, že pouze ten kdo jí plody tohoto stromu a kdo přijme prostřednictvím osvícení dar poznání o pravém duchovním zdroji Života, tak pouze ten dosáhne spasení a věčného života, protože v sobě probudí to pravé poznání a tím zachrání ten jeho nejcennější poklad a perlu – “Temnotou zakletou princeznu” – svoji duši.
.
Vykřesaná mysl, sama vzniklá kosmickou orbou, dále oře a rozvírá temnotu. Tím původním pluhem lidství bylo posvátné slovo – brahma a v něm přítomné Světlo poznání. Teprve mnohem později vznikl hmotnou nápodobou tohoto duchovního pluhu také pluh fyzický, který pantomimicky znázorňoval činnost zřeců, pravěkých oráčů ducha. Rovněž sloveso pro zpívání manter – árií, které rozevírá temnotu nevědění, bylo následně použito v indoevropských jazycích i pro orání půdy a pozemské orání se zrodilo jako symbol toho prvního, duchovního. Je to vlastně stejná činnost, ale ve dvou rozdílných světech. Tuto souvislost dosvědčuje dodnes v latině i v jiných starých indoevropských jazycích zachovaná příbuznost slov orare (modlit se) a arare (orat).

2. Slovo poznání rozevírá svým Světlem temnotu nevědění a tak se rodí nové vědomí. Rodí se stejně těžce, jak těžce se rodí každé dítě. Tak těžce se rodí i gnostikovo poznání, když rozevírá volný střed mezi dvěma nelidskými silami. Takový Člověk stojí ve stínu před zavřenou obrovskou dvoukřídlou branou, za kterou svítí slunce: levé křídlo brány volá po demokracii a její spodinové svobodě, pravé křídlo mluví o pořádku, poslušnosti a podobá se trestnici. Opravdový člověk stojí před branou a nechce “ani jedno, ani to druhé”. Začne úporně rozvírat obě křídla od sebe, až na něj pootevřenou branou začne svítit Světlo. Tato základní situace je znázorněna moheňdžodarským umělcem postavou člověka, který rozvírá svýma rukama dvě bojující šelmy od sebe a vytváří tak životadárný prostor pro Člověka.

.
Obě zvířecí síly, jako dva symbolické kameny svou polovičatostí a slepotou drtí vzdorujícího člověka a svou činností tak v něm vykřesávají Světlo poznání. Takto se rodí skutečný Člověk. Ve Védě se tento děj nazývají “pášyá”. Vykřesaný Spasitel sóma, spásné slovo poznání je vytloukán dvěma pašijovými kameny a po vykřesání vzniká to uprostřed mezi nimi (v sanskrtu je to nazýváno – “madle”, což zároveň znamená to sladké – med – “madhu”).
.
Vykřesáním zrozený sóma byl zrozeným lidským poznáním. V ústech bráhmanů byl pravým synem Člověka. Byl zrozeným duchem samé podstaty lidství (puruša) a byl neustále se rodícím “Spasitelem” lidského rodu. Tento “Spasitel sóma” byl jedinečným produktem lidského poznání a byl výsledkem jeho celoživotní práce, a jako slovo poznání – (mantra či brahma), věčně probouzel lidskou mysl. Nejednalo se tady o žádného hmotného, fyzického Spasitele, ale spasením se rozumělo zrození probuzené mysli, která vystoupila z vod temnoty, materialismu a opustila povrchní, pouze fyzické vnímání světa. Probuzený Člověk spatřil tři síly, tvořící pravou podstatu světa. Pokud se člověk přestane vnímat jen jako hmotná bytost a uvědomí si, že je především duchovní podstaty, pak toto zvědomění přijde jako spása a přinese každému probuzenému nesmrtelnost, protože ta je obsažena v každé probuzené lidské mysli, “Vítej sómo, zlatý synu v jesličkách”, takto zpívali dávní védští pěvci již tisíce let před stínovou židokřesťanskou radostnou zvěstí v bibli…
Konfrontace původního, védského, raně křesťanského rituálu s židokřesťanskými “pašijemi” je velmi poučná. Vztah obou náboženství k pašijovému procesu názorně odhaluje jejich zcela rozdílnou podstatu. Jestliže uznáváme pouze fyzické vnímání světa a nepochopíme Spasitele – “sómu” v jeho skutečné duchovní podobě jako vykřesanou jiskru pravého lidského poznání, pak vnímáme pašijový děj pouze hmotně jako zázračně zrozené tělo, a potom chápeme prastarou moudrost védského křesání či lisování mezi pašijemi také pouze fyzicky. Výsledný obraz, který tímto omylem vznikne, se tak stává pravým hororovým opakem původního védského obřadu.
.
Hmotný také Spasitel se při tomto fyzickém lisování nerodí, ale naopak umírá a vypouští svou krev, aby nasytil chtonické božstvo. Zde je jasně patrné zrcadlové převrácení původně čistého poselství na krvavý hebrejský svátek “pesah”, který si přisvojil védský rituál (pášyá) a přeměnil ho na satanský rituál. Tato praxe jasně usvědčuje všechny chtonické, židokřesťanské a lunetické napodobitele z jejich temné a materialistické orientace.
.
Prolití krve nevinné bytosti, Beránka, nahradilo původní védské vykřesávání ohně poznání, zvaného “agnis”. V rámci tohoto chtonického procesu nabízí “věřící” bohovi (z jejich pohledu, ale z našeho pánu Temnot) místo nápoje poznání, vykřesaného “sómy”, pohár krve, svatý grál, plný této zvířecky interpretované spasitelné šťávy. Tuto šťávu, lidskou krev, potřebuje totiž nutně Pán spodních vod, studený Had, aby byl mocný. Proto nařizuje tento chtonický, židovský bůh Jahve v bibli, skrze pero svých služebníků v 1. Knize Mojžíšově, kap. 9,5 toto: “A zajisté krve vaší, duší vašich, vyhledávati budu, z rukou každého živočicha ji vyhledávati budu, i z rukou člověka!”
.
Tak spodní, temný svět nevědění hrůzně nahradil védský poznávací proces židovským satanským rituálem prolévání krve a židokřesťanskou oslavou lidské oběti v podobě Ježíše. Duchovní principy zde byly zaměněny s fyzickým tělem a původní duchovní obřad křesání “sómy”, prováděný po tisíce let v rámci védské, raně křesťanské tradice, který ukazoval lidem cestu za Světlem poznání, byl sveden na cestu přesně opačnou – k hluboké nevědomosti a materialistické závislosti.

3. Uctívání Světla poznání je spojeno s rozvíráním temnoty. vykřesanou střední cestou, životním teplem “Tapas”, což dle Védy je probuzená ohnivá vroucnost, bez které a bez zapálení pro něco, není života. Opakem tohoto jsou studenokrevní chtonici, mající ve znaku rybu, živočicha plujícího ve studených temnotách, v několika stupních nad nulou. Proto bylo rozdělávání ohně v celé védské tradici (dokonce i dnes) názorným liturgickým rituálem, který jasně ukazuje, jakým způsobem dochází ke vzniku lidského Vědomí a Světla poznání. Védský žák brahmačarin, ten, který chtěl dojít k „brahma“ a Slovu poznání, přicházel ke guruovi a přinášel mu symbolickou otep chrastí, kterou přispíval nejen k udržování posvátného ohně v jeho domě, nýbrž tak zároveň symbolicky pomáhal udržovat oheň vědění, který by bez této nově přiložené otepi a jeho úsilí, uhasl.

.
Probuzený a vzniklý oheň “agnis” rozvinutého lidského vědomí musel být stále uvnitř studenta živen neustálým „přikládáním“, jinak by vyhasl, stejně jako fyzický oheň v krbu. Přikládání do duchovního ohně poznání probíhalo pomocí recitací manter, a tak se recitovanými slovy poznání a vědění probouzela lidskou mysl, což bylo jedinou a pravou obětí. Proto také panovala tato rituální starost o neustálé udržování vnitřního ohně v celém okruhu indoevropské duchovní tradice a přímo souvisela s recitováním posvátného slova poznání.
.
Ve védské tradici se zároveň při recitování symbolicky přikládalo do fyzického ohně dřevo či lila “ghrta”, což bylo máslo přešlé varem. Přitom vznikalo horko a záře – symboly osvícení. Stálé přikládání do ohně vědění védská tradice zabezpečovala připomínáním si duchovních principů modlitbami třikrát až pětkrát denně a opakováním manter. Tak byl vytvářen onen vnitřní, harmonický, vystředěný a osvobozený prostor pro život vědomého Člověka. Vykřesané Světlo poznání bylo nutno stejně jako vnitřní oheň neustále udržovat.
.
Každý duchovně vyspělý Člověk velmi dobře chápal, že bdělost a udržování pravého lidského Vědomí je soustavná práce a zároveň nutná oběť, kterou je nezbytné stále podstupovat. Proto byli všichni probuzení a osvícení připraveni stále přikládat do svého vnitřního ohně a naslouchat svému duchu. Obrácenou, ale v podstatě na stejném principu založenou psychologii pak později použila pomocí nápodoby temná manipulativní náboženství, která nutila své věřící k pravidelným pobožnostem, aby se jimi vytvořené manipulace patřičně u věřících zafixovaly a měly tu nejdelší trvalost.
.
Cílem poznání není, aby byl zničen spodní svět, svět hmoty a těla. Tělo potřebujeme, abychom mohli získávat poznání a zkušenosti ve hmotě, ale je mu třeba nadřídit ducha, morálku, svědomí a tak získat rovnou páteř, pevnou půdu pod nohama, trvalé duchovní ukotvení a tak si vytýčit jasný směr svého života. Materialistické principy jsou také potřebné, ale je třeba nezbytně přijmout to, že duchovní princip je stěžejní pro Člověka a má v jeho osobnosti nadřízenou roli.
.
Tělo nesmí ovládat vědomí člověka a říkat mu, co má dělat. Zdroj veškeré síly hmoty je v nevědění, a pokud společnost propaguje jen kult hmoty, tak žije v čím dál, tím větším chaosu a směřuje k definitivnímu zániku. Společnost oslavující kult hmoty, konzumu a spotřeby se postupně stává démonskou společností se všemi hrůzami, které z tohoto přístupu a životního stylu pramení. (to můžeme vidět kolem sebe, protože jsme v etapě rozvinutého materialismu) Pokud postupně chtonická síla materializuje vše okolo, včetně duchovních principů a idejí, stává se člověk zajatcem hmoty a digitálního světa nápodoby. Taková společnost pak produkuje stále další a další obruče, které ho ještě více spoutávají.
Zapálený člověk se liší právě svým vnitřním ohněm od studeného vodního tvora, který žije v podsvětí – symbolického vodního Hada či mloka – Molocha, kteří mají vždy pouze teplotu svého okolí a kteří nedokážou být srdeční a vřelí. A právě pro svou chladnost se nemohou zúčastnit tohoto vřelého poznávacího procesu.
.
Nemohou vzniklým teplem dozrát a stát se tak skutečným a plnohodnotným Člověkem, neboť se zásadně vyhýbají vykřesávání, tedy konfliktu s oběma nelidskými řády a zapálení svého vnitřního plamene vykřesanou jiskrou, což by je přivedlo ke spásnému poznání. Svou „chytrost“ vidí v tom, že zcela bezpáteřně a bezcharakterně oběma slepým kosmickým silám slouží. A protože v sobě nemají žádné skutečné hodnoty, které by bylo možno chránit, kličkují stále jako hadi. Nechávají se oběma řády pouze ohýbat nahoru a dolů, doprava a doleva, bez možnosti pravého vzdělání a bez možnosti se jako Člověk poučit a probudit se.
.
Jen pomocí vykřesaného Světla poznání může člověk stoupat vzhůru a narovnat se!
Dva protilehlé společenské extrémy, bezbřehá demokracie a totalita, se tak dlouho srážejí kolem pomyslného středu, dokud nevzejde jiskra, nerozhoří se v mohutný oheň vědění, a s ním nevznikne i Světlo poznání. Tak toto je prapůvodní védsko-křesťanská podstata duchovního učení o Spasiteli, vykřesaném Kršnovi – Kristu!

4. Základní myšlenka, která provází celou védántu je ta, že “celý svět je prodchnut átmanem”, tj. duchem života nebo “božským světelným principem”, který je podstatou všech forem. Tato myšlenka se filosoficky možná už chápe hůř, ale ve védántě je zapotřebí neustále vnímat tu jasnou souvztažnost mezi Světlem poznání a tím, čemu se říká “duch” – “átman” nebo spíše jejich totožnost. To znamená, že ta idea, která se v nás zrodí, je součástí věčné říše Úplného Světla poznání a zároveň je jejím vyslancem”. Tedy není ničím jiným nežli paprskem tohoto Světla Úplnosti, které je chápáno jako absolutní Vědomí nebo absolutní Vědění, které Peršané pojmenovali jako “Ahura Mazda” – “Pán nejvyššího vědění” a nejvyššího poznání.

Základní vztahem, kterým se celá védánta zabývá a sleduje, je vztah mezi tím, co nikdy do těla nesestupuje a mezi tím, co je již do těla, času a smrti chyceno. Objevení tohoto vztahu a jeho pochopení, je možné navrhnout jako další z možných definic védánty. Cílem lidského usilování a probuzení je pochopení, že átman (náš vnitřní člověk) je totožný s “brahma” (absolutním duchem života), a že přímo v nás je božská jiskra, to pravé božské vědomí a nám už stačí ho jen “probudit”. Potom nebudeme potřebovat nic jiného, protože všechno důležité už budeme mít.
.
Védánta nám odhaluje, že když najdeme svoji duchovní podstatu, tak budeme těmi nejbohatšími, i když budeme materiálně chudí a třeba budeme i nuzáky. Tehdy získáme podíl na veškerém vesmírném bohatstvím, protože zjistíme, že jsme jeho součástí, a že podstata i pravý tvůrce všech světů a Vesmírů je v nás. My ji však musíme nejprve v sobě odhalit, “odkrýt” a pak ji musíme očistit od nánosů materialistické temnoty, zbytků nevědomí, duality a spojit se s ní. Teprve pak ji můžeme žít. Pak už nebudeme potřebovat nikam cestovat, ani létat raketami ani hledat jiné civilizace nebo navštěvovat Papuánce nebo New York, protože podstata toho všechno bude v nás. Pak bude stačit se podívat dovnitř sebe, kde bude vše k nalezení.
.
Védánta má ve velké úctě Védu a často z ní cituje. Véda je učení o životadárném Slovu, ze kterého povstalo všechno živé i neživé. Je to učení o “pranavě” (praslově), které člověka naplňuje úžasem, protože popisuje něco, co proniká naprosto celým védántským učením. Právě z této tradice vznikla ta celá úcta ke Slovu a k jeho obrovské moci. Říká nám, že to Slovo určuje osud, protože někoho slovem můžeme zaklít, proklet, nebo naopak modlitbou a vyslovenou žádostí můžeme věci pozitivně měnit. Každé pronesené slovo prostě v sobě nese velkou působnost. Ve védántě se to často nazývá učení o „šabdě“ nebo učení o „óm“, posvátné slabice, která proniká coby duch života celou přírodou i veškerým Vesmírem. Toto učení jsme zdědili po našich védských předcích, prostřednictvím křesťanského Krista coby Loga – Slova, ale bylo znečištěno podvrženými temnými nánosy a dnes koluje mezi lidmi v částečně znečištěné podobě. Je nyní na nás, abychom znovu objevili průzračnost, čistotu a jasnost tohoto poselství a z polosvětlé tůňky udělali opět křišťálově čistou studánku.
.
Mantra je především Slovo poznání, které skrze Světlo, které je obsaženo v podstatě a smyslu toho Slova, nás probouzí. Probouzí nás samotná „vibrace“ Slova a také to, co Slovo obsahuje. Když obsahuje poznání, které nás osvobodí od závislosti na temných silách, nebo když bude obsahovat nějakou skvělou myšlenku, tak člověk, který ji pochopí, si najednou řekne “aha!” a vznikne tzv. “aha efekt” a dotyčný se začne probouzet. Určitě ale neplatí to, že budeme mumlat nějaké slovo v cizí řeči, o kterém nebudeme vědět ani co znamená, a že toto mumlání nás osvobodí. Nemáme opakovat cizí, pro nás nepochopitelná slova, protože pouze pochopení vnitřního významu Slova a toho, co to nese, co znamená, je to, co nás postrčí dopředu. To je ta „Slova – nská“ škola, která zde byla od pradávna, a která střežila úctu ke Slovu, protože právě ono v sobě nese to důležité Světlo poznání.

5. Sanskrt je pozůstatek védské řeči, ale tyto dva jazyky nelze ztotožňovat, jak se často děje, protože jak gramatickými tvary, tak i smyslem, významem slov, se dost odlišují. Sanskrt, svatá řeč bráhmanů, byla konstituovaná gramatikem Páninim někdy ve 4. stol. př. n. l. To neznamená, že by snad sanskrt předtím neexistoval, nejstarší texty psané sanskrtem jsou staré upanišady, které sahají nepochybně do předbuddhistické doby, datace se rozcházejí, ale může se vzít za jisté, že nejstarší upanišady vznikly někdy v 8. – 7. stol. př. n. l., tedy především Brhádaranyaka a Čhándogya, dvě nejvýznamnější a nejstarší upanišady.

Védština byla úzce svázaná s náboženským a gnostickým smyslem Slova. Na védské řeči je pozoruhodné to, že je zde spojena do jednoho smysluplného celku jak lingvistika, filosofie i náboženství. Vše tvoří jeden neoddělitelný celek a nelze říci, která myšlenka je čistě lingvistická, gramatická, a která je náboženská a filosofická, protože je zde vše, jedno a totéž. Védština nám odhaluje, že celá naše původní filosofie stála na kultu Slova a na základní myšlence, že Slovo poznání postavilo Člověka, který by se bez něho nikdy nestal Člověkem. Proto se o Slovo musíme starat a tuto tradici pěstovat, ochraňovat ho jako “božího vyslance”. Ještě rané křesťanství v sobě obsahují paprsky védské myšlenky, ve které právě “Ježíš Kristus” je zde chápan jako “Syn boží”, coby “Logos” a Slovo poznání.
.
Ale v té nejstarší védské vrstvě jde ještě o něco trochu jiného. Slovo vzniká stejným způsobem jako dítě, interakcí rodičů. Vzniká “křesáním” dvou protiv, jako vibrující tón vytvářející prostor, vzniklý srážením dvou věčných kosmických sil, ve Védě se nazývající “dyávaprthiví”, “Nebe a Země”. Právě tato vize zrození slova coby “tónu života” a ducha života, je základem pochopení veškeré duchovnosti a je nejstarším kořenem poznání, jaký známe.
.
Původní védská teorie slova nám říká, že slovo je v zásadě vytvořeno ze dvou konsonant a z jedné “vykřesané” samohlásky mezi nimi. Ta samohláska, kterou sanskrt uznává ve čtvero kvalitách: a, i, u, r, je potom přímým projevem samotného ducha života, kdežto konsonanty jsou projevem těch dvou věčně antagonistických, kosmických „drtících“ kamenů – “Nebe” a “Země”.
.
Samohláska tvoří pravou náplň a duchovní podstatu toho slova. Díky ní vznikne slovo, které je celé okřídlené, hudebně-melodické, tónické, jako když činely křísneme o sebe a tím vznikne tón, který se nese do všech stran. Činely jsou rozechvívány tím vyvolaným tónem, chvějí se, kon-sonují, tedy spoluzní s tím sonantem – s tím znějícím tónem.
.
Původní indoevropská tradice, na rozdíl od studené tradice židovské, zachovala život vytepávaný, vykřesávaný a vroucnem zrozený. Ten védský (volný prostor mezi těmi dvěma nepřátelskými silami) si můžeme přiblížit, prostřednictvím příznačného výroku čínského myslitele Lao´ce, který říkal, že když postavíme dům, tak teprve to prázdno uvnitř toho domu nám vytvořilo smysl tohoto domu. Pro nás, materialisticky vychované Evropany, je tento výrok nejpřístupnějším zobrazením duchovního způsobu uvažování, kterému jsme se už odrodili. Zde se ten “prázdný prostor” hodnotí jako něco nejsvětějšího a nejdůležitějšího, což je právě pro všechny materialisty a matematické přírodovědce naprosto nepochopitelné…
.
Bytost, která žila ve védské společnosti pouze obchodnickým principem “něco za něco”, “má dáti – dal”, tak byla odmítána, respektive se tím sama z lidské společnosti vylučovala. Taková osoba z pohledu Védy nebyla vnímána jako pravý Člověk a byla brána jako osoba nedospělá a podřadná.
.
Celou védántu můžeme chápat jako učení o pravdivosti, serióznosti a o celkové zodpovědnosti. Védánta nás naléhavě nabádá k vnitřní pravdivosti. To není nic přehnaně filosofického, protože to by měl dělat neustále každý, kdo usiluje o to, být skutečným Člověkem. Tento přirozený lidský pud touhy po Světle a pravdě musíme jen promítnout do každodenního života. Do tohoto trendu docela dobře zapadá ta naše česká reformační tradice, to Husovo “braňte pravdu”, protože “átmanismus” a celá védánta není nic jiného než “obrana pravdy” a také citát, který vyslovil Mahatma Gandhi, říká něco podobného: “Existuje pouze jediný Bůh, a to je Pravda”.
-pokračování-
Ota Veselý FB