Asi se ptáte, kam se poděla zemina, která chybí lesům v západní Sibiři. Třeba vás něco napadne, když si prohlédnete tyto fotografie: Domů, které mají nepochopitelně přízemí zahrabané v zemi, je po celém Rusku – ale nejen tam – velké množství. Dole zobrazený žlutý dům je petrohradský dům (postavený v letech 1723 – 1730). Má hlavní vchod pod úrovní silnice, což je v oblasti častých záplav přinejmenším poněkud zvláštní. Tento dům najdete v Kazani.
.
Podobně nesmyslně zanořených domů byste našli obrovské množství. V Petrohradu vám průvodci řeknou „oficiální informaci“, že tak se stavělo proto, že nikdo nesměl mít palác vyšší než car, a tak se přízemí začínalo už v suterénu. Nemyslím si, že by tato odpověď byla pravým důvodem takto zasypaných domů, jejichž přízemí je hluboko v podzemí. Pokud si položíte otázku, proč jsou ty domy tak hluboko, tak odpověď, která se velmi logicky nabízí je, že všechny tyto stavby byly postaveny počátkem 19. století, ještě před tou kataklyzmatickou událostí či „válečnou“ operací.
.
Výkop v komunikaci v centru současného Petrohradu ukázal velmi neobvyklou věc. Pod vrchním asfaltem a jeho kamenným podložím je zřetelná tenká vrstva ornice s kamením. Následuje silný pruh hlinitopísčitého materiálu. Potud je to jasné. Ale pod touto základovou vrstvou je opět ornice s kamením a znova vrstva hlíny a písku. Proč je to tu 2 krát? Horní tenkou vrstvu tvoří ornice. Pod ní je správně hlinitopísčitý podklad. Ale následně je tu zase ornice, tentokrát s kamením, a zase hlinitopísčitý pás. Teprve potom následuje silná, tři čtvrtě metru tlustá vrstva úrodné ornice, patrně původní, která tu vznikala rozkladem organických látek po velmi dlouhou dobu. A pod ní teprve základový materiál.
Mnoho domů v Rusku doslova stojí s okny na zemi, to znamená, že jsou naplněny až do výšky jednoho až dvou metrů.
.
.
Oficiálním vysvětlením této skutečnosti je, že domy se postupně ponořují do země, protože „kulturní vrstva roste“ v důsledku postupného hromadění prachu, nečistot a úlomků, ale při probíhajících stavebních nebo restaurátorských prácích, kdy je vykopána tato „kulturní vrstva“ se ukáže, že se skládá jen z hlíny a prakticky neobsahuje úlomky, prach a další složky, které by v ní měly být. Co k tomu ve své zprávě napsali přivolaní geologové? Napsali, že jednotlivé vrstvy nevznikly naplavením, ale spadem! A aby toho nebylo málo, pod vrstvami byla nalezena olověná pečeť s letopočtem 1820.
.
Uvedené obrázky ilustrují verzi Dmitrije Mylnikova, že obrovský spad hlíny byl důsledkem katastrofy, k níž došlo v západní Sibiři. Domy byly zasypány hlínou vynesenou horkými parami do atmosféry. Tato hlína, jíž jsme postrádali v sibiřských lesích, pak v podobě blátivého “deště” postupovala nad další území. Velkou ranou pro obyvatelstvo nebyla jen samotná katastrofa, ale i její následky v době, kdy bylo zničeno veškeré rostlinstvo a odstraněna vrchní vrstva půdy na dostatečně velkém prostoru. Podle zanechaných stop oblast přímo zasažená pádem meteoritů byla kolem 1,5 milionů čtverečných kilometrů.
.
Než se začala tvořit nová vrstva půdy, uběhl dlouhý čas, možná i desítky let. A po celou tu dobu působením slunce, vody a větru probíhala eroze, jejímž výsledkem byla tvorba obrovského množství prachu a písečných bouří. Prach a písek se zvedaly až do vrchních vrstev atmosféry a přesouvaly se tisíce kilometrů od místa samotné katastrofy. I v Evropě se můžeme setkat se svědectvími o prachových bouřích a s padáním hlinitého bahna ještě v roce 1847…
Další velká změna, která se váže k sledovaným událostem a kterou lze pozorovat zhruba od počátku 19. století, je klimatický zlom v Rusku. Podívejme se do 18. století. V roce 1756 byla dokončena monumentální stavba Jekatěrinského paláce v Carském Selu (dnes Puškinu). Město leží jen pár kilometrů jižně od Petrohradu, tedy oproti nám dost na severu.
A přitom zmíněný palác je vystavěn vyloženě ve stylu jižních zemí. Nejenže většinu ploch vnějších stěn tvoří okna, ale v původní podobě v něm nebylo počítáno ani s topením! Obrovská kamna byla do jednotlivých místností instalována až dodatečně o sto let později. Pokud snad namítnete, že Jekatěrinský palác měl být jen letním sídlem, pak vezměte v úvahu, že to není víkendová chata, kterou prostě zazimujete a vrátíte se za půl roku. Palác je vyzdoben unikátním a nesmírně drahým vybavením, obrazy, mozaikami, dřevěnými sochami, zlatem na nábytku i stěnách. To všechno vyžaduje konstantní teplotu, jinak by veškeré obrovské částky, za něž toto všechno bylo pořízeno, přišly velmi rychle vniveč a takové klima v té době bylo.
.
Na počátku 19. století bylo k Jekatěrinskému paláci přistavěno carské lyceum. Architekt se sice snažil udržet v duchu stavby, ale je evidentní, že se cosi změnilo. Okna jsou viditelně menší, v plánech stavby je už navíc počítáno s krbem do každé místnosti. Začátkem 19. století se totiž budovy v Sankt-Petěrburku začínají stavět už s ohledem na zcela jiné klimatické podmínky úplně jinak. Ve 30. letech se už objevují paláce s centrálním vytápěním. Skutečnost, že se nějak pozapomnělo na kamna určitě nebude kvůli negramotnosti architektů, kteří tyto paláce stavěli, a toto zdůvodnění bude asi na posledním místě v seznamu možných důvodů, protože byli vyzváni jen ti nejlepší z nejlepších, aby navrhli a postavili královské paláce. A i ostatní technická a architektonická řešení, byla na té nejvyšší úrovni.
.
Pokud se podíváme na fasádu paláce, můžete jasně vidět velmi velkou plochu oken, která je typická pro jižní, horké oblasti, a ne pro severní území. Později, na počátku 19. století, byla k paláci, kde se nacházelo slavné lyceum, přistavěna přístavba, ve které Alexander Sergejevič Puškin studoval společně s budoucími děkabristy. Vyznačuje se nejen svým zcela jiným architektonickým stylem, ale také tím, že již byla postavena pro nové klimatické podmínky, plocha oken je znatelně menší. V prvním vydání encyklopedie “Britannica” z roku 1771 se dokonce píše, že hlavním dodavatelem ananasů do Evropy bylo Ruské impérium, sibiřská oblast.
.
Zničení tak obrovské plochy lesů se muselo zákonitě projevit ve změně klimatu. Na území Severní Ameriky a velké části střední a západní Evropy se klima postupně vrátilo k normálu. Avšak na území Ruska proběhla mnohem větší změna, takzvaný klimatický zlom. Zničení rostlinstva a lesů na velké části západní Sibiře způsobilo narušení místní teplotní rovnováhy, protože lesy, hlavně jehličnaté, plní roli teplotního stabilizátoru, který nedovoluje půdě v zimě silně promrznout a v létě se přehřát a vysušit. V důsledku toho se hranice věčně zmrzlé půdy posunula na jih, což na teritoriu Euroasie přivodilo svéráznou malou dobu ledovou. V současné době už ale můžeme pozorovat postupné obnovování původního klimatu, protože za posledních 20 let se hranice věčně zmrzlé půdy v západní Sibiři posunula zpět na sever o více než 200 km.
Pokud byste se vznesli vzhůru u Pokrovského jezera, uviděli byste to, co je na titulním obrázku. To není obrazec v obilí „někým“ nakreslený do zrající pšenice. To jsou stopy po pevnosti, která zde byla, ale která byla srovnána se zemí. Nebo přesněji – byla vymazána s povrchu zemského. Doslova tu nezůstal kámen na kameni. Kde myslíte, že to je? Ve Francii? Německu, Španělsku? Ne, tam jsou tyto hvězdicové pevnosti obdivované a opečovávané. Ale tady naopak jsou, rovněž s velkou péčí, likvidovány. Toto je Pokrovská pevnost v Omské oblasti. Přímo na zemi neuvidíte naprosto nic. Ani jeden kámen, blok nebo cihlu. Všechno bylo rozebráno až na drn a odvezeno! Někomu vůbec nezáleželo na tom, kolik na tuto likvidaci padlo sil a prostředků? Ten důvod byl tak extrémně silný, že těchto prostředků nelitoval?
.
Hvězdicové pevnosti se stavěly od druhé poloviny 17. století, téměř do konce století 18. Na základě rozvoje dělostřelectví bylo třeba vytvořit zcela nový konstrukční typ, který by díky zešikmení stěn snížil destrukční účinek střel. Vybíhající „cípy hvězdy“ zároveň umožňovaly nerušený výhled obránců do všech směrů. Pevnosti obklopovaly hluboké a někdy i velmi široké vodní příkopy a nakupené valy zeminy. Středně velká pevnost měla stranu dlouhou kolem 120 metrů a připočítáme-li několikametrový vodní příkop a za ním ještě navršený hliněný val, zjistíme, že to rozhodně nebyl žádný drobeček.
.
Pevnosti tvořily souvislé pásy opevnění. Výše zmíněná Pokrovská pevnost postavená v letech 1752 – 1755 byla součástí – takzvané Tobolo-Išinské linie dlouhé 576 km. Na snímcích jsou ty pevnosti, po nichž zůstaly alespoň trochu viditelné obrysy, které jsou patrné jen při pohledu shora, takže místní obyvatelé o těchto starých stavbách často ani nemají tušení. Drtivou většinu ostatních byste však dnes už hledali marně, přestože takových pevností byly na teritoriu dnešního Ruska postaveny tisíce, a to za poměrně krátkou dobu. Byly to stavby nejen ohromujících rozměrů, ale samozřejmě i velmi důkladné. Přesto drtivá většina z nich zcela „nepochopitelně“ zmizela! Buď úplně, nebo se zachovaly jen hliněné valy a polozasypané příkopy. I když největší hustota pevností je na velmi ohraničeném prostoru Omské a Ťjumenské oblasti, tedy opět v západní Sibiři, mnohé najdeme i na Ukrajině nebo v severním Kazachstánu.
.
V ukrajinské charkovské oblasti byla linie a na každých 100 až 500 metrech je na ní patrný výběžek bývalé strážní věže. Stěna není všude zachovaná, ale při troše snahy nás její směřování po několika kilometrech dovede k další pevnosti. Podobnou stěnu (Velkou sibiřskou zeď) lze sledovat i na Sibiři. V Evropě je každá pevnost postavená podle jedinečného plánu. Ale sibiřské pevnosti jsou typizované! Svědčí to o existenci standardizace v době jejich stavby. Takové stavby nemohou přece existovat v neindustrializované zemi! Standardy se objevují tam, kde existuje sériová výroba a jednotný systém přípravy kádrů. A na základě tohoto můžeme učinit závažný závěr.
.
.
Takové ohromné množství složitých opevnění (tisíce!) svědčí o tom, že jejich dělníci, inženýři a projektanti měli nejen vysokou kvalifikaci, ale také obrovské materiální i lidské rezervy, což je jaksi v rozporu s tím, co se píše o primitivních knížectvích roztroušených na územích středověké Sibiře. Takové mohutné stavby jsou jen v možnostech země s centralizovaným systémem vzdělávání a odborné přípravy, který je schopen mobilizovat velké množství zdrojů, peněz a pracovních sil. A také, který má systém vojenského vzdělávání a přípravy vojáků. Jsou tyto informace v souladu s tím, co nás učí ve školách? Tam se píše o nekonečných pustých prostorách, řídce obydlených polodivochy, klanícími se dřevěným idolům za zvuků šamanských bubnů…
.
A v tomto duchu byla vytvořena romanovská historka o „osvojení“ pusté a necivilizované Sibiře, a proto bylo nutné tyto stavby zničit. Pokud se o to nepostaraly „meteority“, o kterých už byla řeč, musel to být někdo jiný. Musel to udělat vítěz na uchváceném území. Strategie byla jasná, zamlčet a přetvořit historii dobyté země, totálně zlomit odpor původního obyvatelstva co největším „masakrem“ vzdorujících obyvatel a také zničením jejich národní paměti. V opačném případě by okupanta čekala partyzánská válka a ta vždycky končí jeho porážkou. Dokud si voják pamatuje, za co proléval krev, není možné ho změnit v otroka. Když však ztratí rodovou paměť – stává se lhostejným, ztratí chuť k životu, přestane tvořit, nechává se unášet meinstreamovým proudem, cítí se být zajatcem okolností.
.
Ztrácí smysl existence, vydává se na cestu sebezničení, alkoholismu, narkomanie a propadne všem druhům legálních drog – od televizních seriálů přes bitvy sportovních fanoušků a obdivování rockových idolů, až k bezcílnému pobíhání v duchovní prázdnotě. Chce-li si vítěz podržet dobytá území, zničí jakoukoliv připomínku historie dobytých národů, spálí archívy, knihy, zakáže prapůvodní náboženství, zničí kulturu a umění. A tak musely být srovnány se zemí i tyto pevnosti. Pokud v Evropě hvězdicové pevnosti stojí dodnes, ale v Rusku se o nich začínáme dovídat díky satelitním snímkům až nyní, můžeme udělat jasný závěr: Dobyvatelé přišli z míst, kde pevnosti stojí dodnes.
Údajně existuje spousta důkazů o tom, že řada stávajících pevností byla postavena v 17. a 18. století. Například v Čeljabinské oblasti byly údajně postaveny v roce 1736 Kyzyltash, Miass (v oblasti vesnice Miass, okres Krasnoarmeisky, Chebarkul, pevnost Čeljabinsk, v roce 1737 pevnost Etkul a v roce 1742 Uiskaya.
.
Ale fakta naznačují něco jiného. Pokud prozkoumáte několik hřbitovů, které jsou považovány za velmi staré, tak je velmi zajímavé, že před rokem 1834 nejste schopni nalézt žádné hroby. Skutečnost, že máme dokument, který hovoří o založení osady v roce 1736, a také skutečnost, že nyní na tomto místě existuje osada nebo město se stejným nebo podobným názvem, neznamená, že v roce 1812 až 1815 nedošlo k žádné katastrofě, která by zničila celé osídlení, které v té době existovalo. Existuje skutečně mnoho faktů, které naznačují, že na Sibiři došlo před 200 lety k rozsáhlé katastrofě.
.
Mohly se změnit zájmy, mohli být přemístěni kozáci jinam, pevnosti mohly ztratit svůj vojenský význam, ale původní architektonické struktury nemohou zmizet bez následků do architektury města a osad. Jakmile byla pevnost postavena, začala ovlivňovat celé uspořádání zbytku osady a následnou výstavbu, která postupně vzniká kolem pevnosti. Tento vliv se uplatňuje i poté, co již pevnost zanikla nebo byla zcela zničena. Mohlo být rozhodnuto o demolici hradebních zdí, možná dokonce o stržení zemních hradeb a zaplnění příkopů, ale nikdo nebude znovu stavět silnice a demolovat již postavené domy vedoucí k pevnosti.
.
.
Současně lze v průběhu času staré domy vyměnit za nové, ale obecná struktura ulic a centrálních komunikací zůstane zachována. V tomto případě půjdou centrální dopravní tepny a ulice k branám pevnosti. Toto je jasný důkaz o tom, na kterých místech v hluboké minulosti stávaly pevnosti.
Podíváme-li se na města v evropské části Ruska, uvidíme právě takový obrázek. Kreml v Moskvě, Nižním Novgorodu a Kazani pevně definoval strukturu starého centra města. Zároveň všude hlavní silnice vedou k branám pevnosti. Podobný obraz pozorujeme ve městech, kde pevnosti dodnes nepřežily. Ulice vedou ve sbíhajících se úhlech ke středu, kterým byla pevnost, i když je to pro stavbu domů, zejména kamenných, nevhodné. Nikdo už kvůli pohodlnosti stavby nezmění stávající strukturu ulic. Pokud jsou staré domy zbořeny, tk jsou nové domy přistavovány do stejných ulic.
.
Nyní se podívejme, co vidíme na jižním Uralu. Podle historických pramenů tu nejprve vznikla pevnost a kolem ní postupně rostlo osídlení. V takových případech vždy město vyrůstá podél hlavních komunikací vedoucích do pevnosti. I když jsou později některé domy nahrazeny novými, silnice zůstávají na stejném místě. Je to jasně patrné na uspořádání měst, která vznikala tímto způsobem: i když původní pevnost zanikla, architektonické řešení zástavby v sobě její pečeť uchovalo. Samotné město Čebarkul však naprosto ignoruje fakt, že na daném místě někdy nějaká pevnost byla! Centrum města je úplně jinde, hlavní trasy vedou k současnému středu města a na starou pevnost neberou žádný ohled.
.
A nejen to: k místu, kde kdysi stála, nevede vůbec žádná cesta! Zato v těsné blízkosti jasně rozeznáváme neobvyklou kruhovou proláklinu o průměru 430 metrů. Závěr je jediný: čebarkulská pevnost byla zničena spolu s okolním osídlením, které bylo v její bezprostřední blízkosti. Současné město Čebarkul bylo postaveno nově na tomto místě, ale stavělo se na čistém drnu až v 19. století, po odeznění katastrofy. Proto zničené stavby včetně pevnosti neměly žádný vliv na jeho plán, na položení jeho centra a směry jeho hlavních komunikací.
.
Řeka ve středu Čeljabinsku má úplně jinou konfiguraci než na plánu pevnosti. Stejně jako v případě Chebarkulu rozložení Čeljabinsku zcela ignoruje skutečnost, že před 100 lety někde poblíž mostu byla opevněná pevnost. Nyní vidíme dobře naplánované pravidelné osídlení, které je vhodné stavět z ničeho, od nuly. V oblasti, kde byly prováděny archeologické vykopávky při stavbě nového muzea byly navíc nalezeny pozůstatky staré pevnosti.
.
Také uspořádání staré části města Miass, struktura ulic nikterak nezapadá do logického architektonického schématu. Obecně platí, že tu máme stejný obrázek, jako ve dvou předchozích případech. Stávající dispozice obce zcela ignoruje skutečnost, že na tomto místě byla kdysi pevnost, která byla základem celé struktury osídlení. Stará pevnost opět byla zničena spolu se starou osadou a později na tomto místě byla postavena nová vesnice se stejným názvem, po katastrofické události.
Většina lidí nevěří, že mohlo dojít před 200 lety k masivnímu jadernému bombardování, jehož důsledky nyní už nepociťujeme a nezaznamenáváme, zejména pokud jde o záření. První mýtus je, že radiační kontaminace po jaderném bombardování bude trvat velmi dlouho. Ve skutečnosti tomu tak není. V okamžiku jaderného výbuchu se skutečně vytvoří silný proud alfa částic a neutronů, tedy vše pronikající záření. které je smrtící.
.
.
Během pozemního jaderného výbuchu se také vytvoří trychtýř s kráterem z roztavené hmoty zemské kůry, jehož povrch může také zůstat radioaktivní po dlouhou dobu, protože všechny kovy a minerály mají tendenci v sobě „hromadit“ záření, a to znamená, že z pronikajícího záření vytvořeného v době výbuchu v nich vznikají radioaktivní izotopy. Víme od lidí, kteří se podíleli na likvidaci následků černobylské nehody, že první věc, kterou udělali bylo, že se ihned začali zbavovat jakýchkoli kovových předmětů, včetně zlatých zubních protéz, právě z tohoto důvodu. Organická hmota a půda ale zase velmi rychle ztrácejí zbytkovou radioaktivitu. Letecké jaderné výbuchy, nevytvářejí žádné roztavené trychtýře a radioaktivní kontaminace území z nich je minimální.
.
Vysoké radioaktivní pozadí a velmi dlouhodobé důsledky radioaktivní kontaminace v zóně havárie v Černobylu byly způsobeny skutečností, že nedošlo k jadernému výbuchu, ale výbuchu obyčejnému, v jehož důsledku byla radioaktivní látka z reaktoru vyhozena do reaktorové zóny a radioaktivní částice se rozptýlily v atmosféře a poté spadly na zem. Kromě toho je množství radioaktivního materiálu v jaderném reaktoru mnohonásobně větší, než v jaderné bombě. Při jaderném výbuchu probíhá úplně jiný proces. Jako důkaz lze uvést i skutečnost, že na územích měst Hirošima a Nagasaki v Japonsku, která byla v roce 1945 vystavena jadernému bombardování, jsou v současné době stopy radioaktivní kontaminace minimální. Tato města jsou dnes hustě obydlena a jen pamětní komplexy připomínají jaderné výbuchy a to neuplynulo 200 let, ale pouze 70.
.
Autor v zajímavém odkaze: http://www.kramola.info/…/praktika-zagovora-jadernyj… přesvědčivě a s množstvím faktů dokazuje, že ke zbourání mrakodrapů v centru New Yorku 9.11. byly použity tři podzemní termonukleární nálože. Důležitá je pro nás ale skutečnost, že pokud nyní projdeme tímto územím, najdeme jen velmi nepatrný přebytek úrovně radiace nad přirozeným pozadím. Všechna fakta ukazují, že na přelomu 18. a 19. století došlo k velmi významnému klimatickému posunu, který lze charakterizovat jako počátek malé doby ledové či nukleární zimy. Protože je ale stále většina lidí pod neustálým masivním vlivem všudypřítomné propagandy ve vzdělávacím systému a médiích, tak se velmi zdráhají takovým informacím uvěřit a ruku v ruce s Temnem ovládanými médii a školstvím všemožně zpochybňují, že by k takové gigantické katastrofě mohlo před 200 lety vůbec dojít.
.
Ale vraťme se k tomu, co již bylo řečeno: někteří badatelé spojují rychlý a úplný zánik Tartárie se vznikem mnoha kulatých jezer v oblasti západní Sibiře, vytvořených meteorickými roji a další se přiklánějí k možnosti masívního jaderného bombardování, čemuž by nasvědčovala i ona “jaderná zima”, o níž bylo již hovořeno v jedné z předchozích částí. Nebo to byla kombinace obou událostí. Také zmizení všech lesů na obrovském území Sibiře by mohlo být důsledkem obrovské jaderné katastrofy. K novému osídlování Sibiře došlo až kolem poloviny 19. století, kdy případná radiace území byla už na přijatelné úrovni.
.
Někteří badatelé připomínají epidemii nádorových onemocnění v té oblasti a také velké rozšíření cirkusového předvádění nejrůznějších zrůd, k čemuž došlo právě v druhé polovině 19. století. Na území jihozápadní Sibiře najdeme i obrovské, přesně kruhové propadliny, které nezalila voda, ale jsou dnes už zarostlé vegetací. Jejich rozměry a nápadný tvar jsou zřejmé opět jen při pohledu shora. Podařilo se najít několik stop jaderných výbuchů, včetně velmi čitelného kráteru vzdáleného 40 km od Čeljabinska, nedaleko města Jemenzhelinsk. Průměr tohoto trychtýře je 13 km.
.
Verze zničení Velké Tartárie pouze jadernými výbuchy má ale trhliny. Za prvé nevysvětluje zmizení všech stop po kulturních a ekonomických aktivitách obyvatel obrovské říše. Zadruhé, aby bylo možné provést takovou úplnou očistu území, bylo by nutné odpálit spoustu jaderných nábojů. Ve skutečnosti by bylo nutné pokrýt celé území Sibiře jednotnou sítí výbuchů s krokem řádově 100–150 km a možná i méně. Studium starých map odhalilo, že v některých místech Sibiře existovalo mnoho měst, zejména v oblasti mezi řekami Irtyš a Ob. To znamená, že v té době zde existovala poměrně vysoká hustota osídlení obyvatelstva a to znamená, že bez velmi hustého bombardování by spousta lidí nevyhnutelně přežila, hlavně v malých a středních osadách.
.
Nezpochybnitelným faktem ale zůstává, že většina osad na území stejné Čeljabinské oblasti byla založena teprve v první polovině 19. století, v intervalu od roku 1825 do roku 1850. Navíc vše nasvědčuje tomu, že některá města a vesnice, u kterých je deklarováno, že byly založeny v 18. nebo dokonce v 17. století byla od nuly zcela přestavěna na místě kdysi existujících osad nebo byly vystavěny v jejich blízkosti.
Na západě Sibiře tedy máme obrovskou zasaženou oblast, která trpěla masivním bombardováním, jehož celková plocha přesahuje 1,5 milionu kilometrů! Pokud před katastrofou existoval na tomto území nějaký stát, potom po této pozemsko-kosmické katastrofické události už nemohla být žádná řeč o nějaké moci a státnosti u těch pár lidí, kteří zde zázračně přežili. Dalším faktem je, že v této oblasti bylo zničeno také mnoho hor a dokonce na Urale celá pohoří! Mnoho sjezdovek je pokryto takzvanými „kamennými řekami“, obrovskými rýhami z velkého drceného kamene.
.
.
A pokud začnete pečlivě studovat skalní části trčící ze země, pak uvidíte, že většina z nich je pokryta prasklinami. Kromě toho byly tyto kameny roztříštěny poměrně nedávno, protože na nich nejsou žádné stopy po vodní a větrné erozi, které by na kamenech měly být patrny, kdyby ležely na větru a pod vodou tisíce let. Všechny tyto kameny jsou úlomky hornin s ostrými hranami a čerstvými „třískami“, které se po tisíce let měly vyhlazovat a zaoblovat. Z toho vyplývá, že byly roztříštěny nedávno, ne více, než před 300 lety.
.
Existují však i jiné stopy, které naznačují, že to byly právě jaderné zbraně, které byly na Uralu použity. Čára zkázy vede z Moskvy přes Uralské hory na východ (Čeljabinsk, Kurgan, Omsk atd.). Tady jsou tři vrcholy, o kterých je řeč. Yaman-Tau je nejvyšší hora jižního Uralu, hora Iremel, oblíbené místo turistů, stejně jako hora Bolshoi Shelom, která je nejvyšším bodem hřebene Zigalga, který vede podél levého okraje údolí řeky Yuryuzan, která pramení na úpatí Yaman-Tau..
.
Proč Mount Bolshoi Shelom vypadá tak divně? A odkud se vzalo to velké množství rozbitého kamene zvaného „kurums“? Vypadá to, že to jsou důsledky leteckého jaderného výbuchu, ke kterému došlo přímo nad vrcholem Velkého Shelomu. Silná rázová vlna, která se vytvoří během exploze, se šíří z epicentra a ničí do určité vzdálenosti krystalickou strukturu. Tato vzdálenost závisí na síle náboje. A právě v „přiměřené“ vzdálenosti od epicentra byl „odříznut“ vrchol hory a místo něho se vytvořila rovná plošina. Za touto hranicí již není krystalická struktura látky zcela zničena, ale dochází pouze k drcení kamene. K této fragmentaci navíc dochází v průběhu celého průběhu rázové vlny v okruhu od několika desítek do sto padesáti kilometrů, v závislosti na sílu výbuchu. Výsledkem je, že všechny nejbližší hory na několik desítek kilometrů jsou pokryty rozbitým kamenem.
.
Kónická mohyla, která je dnes považována za vrchol Velkého Shelomu, dnes přesně označuje přesnou polohu epicentra výbuchu, protože je důsledkem působení takzvaného větru „sací zóny“. Jemný prach stoupá vzhůru, zatímco větší zbytky a kameny zůstávají dole a vytvářejí pravidelný kuželovitý kopec, který tu pozorujeme. Není žádným tajemstvím, že všechna tato ložiska žuly mají na Uralu zvýšené radioaktivní pozadí. Podle dostupných informací však v oblasti Velkého Shelomu navíc existují oblasti, které jsou značně kontaminovány radiací. Bylo totiž několik případů, kdy po pěší turistice po hřebeni Zigalga měli někteří lidé podivné příznaky, velmi podobné radiační nemoci. Jedna z žen dokonce zemřela počátkem 90. let po takovéto cestě. Lékaři ji oficiálně stanovili sice jinou diagnózu, ale v neformálním rozhovoru jeden z lékařů přiznal příbuzným, že všechny příznaky ukazovaly právě na radiační nemoc…
.
Také v kamenolomech, kde se těžba kamene provádí výbušným způsobem, jsou některé kameny výbuchem rozptýleny do blízkých lesů. Nikdo v této oblasti však trhací práce neprováděl. Většina kamenů má přibližně stejnou velikost, od půl metru do několika metrů. S přihlédnutím k průměrné hustotě žuly 2,6 tuny na čtvereční metr je hmotnost těchto „kamenů“ od tuny do deseti tun. Svahy hor na tomto místě nejsou příliš strmé, tudíž nemají přirozenou schopnost pohybu a tak nemohou získat potřebnou rychlost a energii k rozdrcení kamenů. Jinými slovy, neexistují žádné přirozené důvody, které by mohly vysvětlit výskyt těchto „kurumů“ na těchto místech a v takovém množství. Ani zemětřesení, ani přirozená eroze způsobená větrem, vodou a poklesem teploty nemohou způsobit tolik rozbitého kamene a pak ho rozptýlit po svazích. Tato oblast není ani seismicky aktivní.
.
Protože ostré hrany kamenů nestihly být vyhlazeny větrem a vodou naznačuje, že tyto kameny byly rozbity skutečně relativně nedávno. Podobný obrázek je pozorován nejen na hřebenu Zigalga a na hoře Iremel, která se nachází 32 km od hory Bolshoi Shelom, a která je po Yaman-Tau druhou nejvyšší horou na jižním Uralu. Iremel a všechny jeho svahy jsou úplně poseté kurumy, které vypadají úplně stejně jako na Zygalga. Při výstupu na vrchol uvidíte jen malé zbytky skal, které jsou všechny pokryté prasklinami, jako by je někdo zasáhl obřím kladivem. Vrstvy ve skalách jsou nakloněné, jako by někdo z boku tvrdě narazil do hory. A právě na této straně se nachází hora Bolshoi Shelom, nad níž bylo epicentrum výbuchu. To, co je zde k vidění, jsou následky silné rázové vlny výbuchu.
Kam se poděly ostrovy v horní části Kaspického moře, řeky a celá města? Kaspické moře postupně mizí a dopady pociťují lidé podél pobřeží v každodenním životě. „Vědci“ předpovídají, že se největší jezero na světě do konce století „kvůli klimatickým změnám“ zmenší o čtvrtinu. Podle několika studií jezero prý vysychá úměrně tomu, jak v regionu kvůli klimatickým změnám stoupají teploty. Ve 30. letech přehrazení řeky Volhy, která jezero zásobuje vodou z 80 procent, způsobilo pokles hladiny o dva metry za pět let. V 90. letech kvůli větší srážkám kolem Volhy naopak hladina moře nečekaně stoupla až k takřka rekordní úrovni. “Před třiceti lety vlny už začínaly odnášet budovy. Tehdy jsme si dělali starosti, jak ochráníme město,” vypráví pětašedesátiletý penzista z Darbentu Zaur Mullajev.
.
V roce 1996 se však situace obrátila. Hladina začala zase rychle a trvale klesat, což platí dodnes. Ročně poklesne o zhruba sedm centimetrů. V Derbentu vlny ustoupily asi o sto metrů a nechaly za sebou míle písečných dun podél pobřeží. “Z Volhy přitéká stále stejné množství vody, ale vyšší teploty na povrchu znamenají, že se voda více vypařuje,” vysvětluje Eldar Eldarov, profesor geografie z Dagestánské státní univerzity. To je oficiální teorie, která získává ve „vědecké komunitě“ čím dál větší váhu. Podle jedné loňské studie klesne hladina Kaspického moře do konce století až o 18 metrů. Při takovém scénáři vyschne zhruba čtvrtina jeho současné rozlohy. A zanechá za sebou 93 000 kilometrů čtverečních nových pouští, podobných těm v okolí vysychajícího Aralského jezera. Kaspickému moři, které je místy více než kilometr hluboké, pravděpodobně nehrozí vyschnutí do takové míry jako v případě Aralského jezera. Aralské jezero bylo před 50 lety čtvrté největší jezero světa, které mělo rozlohu jen o něco menší než Česká republika. Jedná se o bezodtoké jezero s dvěma velkými přítoky – řekami Amudarjou a Syrdajou. Toto jsou současné zprávy o této oblasti…
.
Na starých mapách Kaspického moře a oblasti kolem Aralského jezera v 16. – 18. století to vypadá úplně jinak, než dnes. Konfigurace moře je zcela odlišná a mapa jasně ukazuje velké řeky, které tečou do Kaspického moře na východním a jižním břehu. V současné době tyto řeky už nejsou pozorovány a zcela zmizely z povrchu zemského… Kromě těchto vyznačených řek zmizelo i mnoho měst. Zároveň však lze snadno najít města a řeky, které se nacházejí na západním a severním břehu, ale ty, které se nacházejí na jižním a východním břehu, nejsou. Jak se stalo, že v jedné části toponyma přežily dodnes, zatímco v druhé vše zmizelo? Co nám o tom může říci oficiální historický mýtus? A kam se poděly ostrovy v horní části Kaspického moře? Jsou nejen pečlivě nakreslené, ale je dokonce naznačena jejich příslušnost k různým státům.
.
Mapa Kaspického moře, jak vypadalo ještě nedávno
Opět vidíme mnoho řek podél jižního a východního pobřeží Kaspického moře, které dnes už neexistují. Mapa také ukazuje, že město Samarkand stojí na řece, podél které se můžeme dostat ke Kaspickému moři! Řeka, na které Samarkand stojí, se vlévá do velké řeky, která je na jedné z map označena jako Kajak a kterou můžeme pozorovat téměř na všech dříve revidovaných mapách. To znamená, že tato řeka tehdy skutečně existovala. Kde je řeka, kterou se můžete dostat ze Samarkandu do Kaspického moře? Kde jsou všechny tyto řeky a města podél jižního a východního pobřeží Kaspického moře?
Satelitní snímky (1989) a (2014) zachycují rychlé vysychání Aralského jezera. Rozsáhlé světleji zbarvené plochy v okolí jsou solné pláně na místech vyschlého dna.
Vzpomínáte si na pohádku Alexandra Sergejeviče Puškina „O zlatém kohoutku“, kde se říká: „Dej mi holku, šamakhanskou královnu.“ Ukázalo se, že město Shamakhia skutečně existovalo a navíc relativně nedávno, protože o něm psal i Puškin, který se o něm dozvěděl z příběhů své chůvy Ariny Rodionovny. Nyní už ho na mapě nenajdete. Stejně jako nenajdete další města umístěná dále podél pobřeží: Kesker, Farabath, Ferebath, Esterabad, Aftrabath ad.
Zdroj: Ota Veselý FB
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.