Každý rok o tajemné filipojakubské noci vyšlehávají podle starého lidového zvyku na vrcholech kopců plameny ohňů, pálí se čarodějnice. Jde o oslavu pohanského rituálu plodnosti.
Ve své podstatě jde o pohanský ohňový rituál plodnosti – sabat
(za účast na kterém se kdysi upalovalo), konající se pod rouškou oslavy úspěšné likvidace čarodějnic. Zvyk „pálení čarodějnic“ byl mnoha kazateli přísně zakazován. Udržel se ale dodnes. Jde o archetypální zvyk, ukrytý hluboko v podvědomí i moderního člověka.
Boj církve se světskou mocí
V období kolem roků 1000-1100 našeho letopočtu vrcholil boj mezi církevní a světskou mocí o tom, kdo komu má podléhat. V tomto období se církev cítila dostatečně silná, aby se hlasitě dožadovala převzetí moci – ti, kdo dokážou navázat spojení s informačním paměťovým polem, mají plné právo rozhodovat o osudech světa. Pokud by panovníci poslechnout nechtěli, centrum této sítě je schopno na ně uvrhnout klatbu, která je zničí fyzicky i duchovně. Poté, co papež Řehoř VII se svým vojskem porazil vojsko německého a římského císaře Jindřicha IV, byly karty ve Svaté říši římské rozdány.
Heretici, kacíři a čarodějové
V jedenáctém století je tedy křesťanství oficiálním náboženstvím i mocensko-politickým prostředkem. Heretici, kacíři i čarodějové jsou v defenzivě a pracují v utajení. Síť tvarových zářičů – křížů – je stále hustější a hustější. Kdo ovládá tuto síť – stává se vládcem lidských duší, lidského myšlení, ohromné studnice informaci. Církev si najednou plně uvědomuje nebezpečí vzniku jakéhokoliv jiného – konkurenčního – informačního pole. V té době probíhají křižácké výpravy (informační pole islámu), současně probíhá boj o moc mezi světem světským a církevním.
Světec a čarodej
Hranice, která odděluje svatého od ďáblova spojence, je velmi úzká. Světec i čaroděj žijí většinou velmi asketicky a oba jsou schopni dělat věci běžným smrtelníkům nedostupné. Oba chtějí dosáhnout informačního pole (boha) samostatně, o své svobodné vůli. Mluvíme pak o osvícení na jedné straně, nebo o posednutí na straně druhé. K oběma málokdy dochází náhodou. Pokud se k systému dostane někdo nepovolaný, může dojít k chybě systému, výsledkem pak je buď jedinec extrémně nadaný a kreativní, nebo člověk poškozený a posedlý. Do informační sítě se můžou napojit jedinci, kteří znají přístupové kódy (duchovní cvičení, modlitby, magické evokace). Pokud tito jedinci vystupovali v mantinelech určených církevními pravidly – byli prohlášeni většinou za světce. Ti ostatní byli upáleni jako čarodějnice a čarodějové, ďáblovi spojenci.
Církev a její boj
Od rozdělení církve na latinskou a východní, svět další takové schizma neznal, až do vzniku protestantství. Církev od samého začátku bojovala s konkurenčními informačními projekty – které ve středověku dostaly přívlastek kacířský či heretický (odpadlický). Bylo nutné vytvořit program, který by fungující informační síť církve očistil – svatou inkvizici. Slovo inkvizice pochází z latinského „inquisitio haeratcae pravitatis“ – v překladu „vyhledávání kacířské nešlechetnosti“. Roku 1184 vydal papež Lucius III. bulu Ad abolendam, ve které mimo jiné biskupům doporučoval zakládat orgány vyšetřující odpadlictví od víry.
V roce 1215 svolal papež Inocenc III. čtvrtý lateránský koncil, který měl řešit otázky kolem katarů, manichejců a pantheistů. Šlo o celou škálu konkurenčních „informačních projektů“, které samostatně církev nijak neohrožovaly, nebezpečí ale hrozilo v jejich případném sloučení a v možném vytvoření nového konkurenčního informačního pole.
Proto bylo nutno toto riziko udusit hned od začátku. V závěru koncilu byla proto přijata usnesení ustavující tzv. biskupskou inkvizici, která se měla opírat o státní moc. Inkvizice tedy vznikla v době, kdy vznikaly nové směry křesťanského učení – středověcí gnostici, kataři, albigenisté, ale také novověké protestantské hnutí – luteráni, kalvinisté a další.
Dalším významným objektem zájmu inkvizice byli čarodějové a čarodějnice – jejich upalování ale dosáhlo maxima až v novověku v 14.-17. století.
Boj církve s kacířským učením
Proč katolická církev věnovala tolik úsilí k potlačení jednotlivých odpadlických (kacířských) učení? Odpověď je jednoduchá. Každé společenství vytváří tzv. egregor – bytost, duchovní náboj, který je tím silnější, čím do něj jde víc energie, v tomto případě od věřících, a čím je jich více, tím je egregor (napojený přímo na informační morfické pole) silnější.
Čím více menších egregorů vzniká, tím je ten původní egregor slabší. Informační pole má vlastnosti adekvátní tomu, jakou energii soustřeďuje. Pokud se podíváme na dějiny katolické církve, zjistíme, že díky křižáckým tažením, politickým intrikám a také díky řádění inkvizice – získal egregor katolické církve krvavý charakter, jenž nemá s původním čistým křesťanstvím nic společného.
Jako první si toho všimli templáři
jak skončili, víme. Dokud bylo katolické křesťanství jediným náboženstvím, vše bylo v pořádku. Věřící vrhali poslušně svou energii několikrát denně (modlitby, pokání, oběti) tím správným směrem. A církevní egregor jim to oplácel tak, že do svého prostoru nevpustil vytlačené krvavé démony či dříve uznávané božstva. Proměna morfického pole církve byla pomalá a postupná. Jak vznikaly mnohé křesťanské odnože, původní katolický egregor začal slábnout. Po staletí krmená mocná bytost dostala hlad. Ovšem koláč, ze kterého denně ujídala, byl podstatně menší. Proto bylo nutné nalézt alternativní zdroj. To bylo důvodem, proč získala moc inkvizice.
Nejrychlejším způsobem získání energie je obětování
to věděly už starověké národy. Obětovalo se obilí, zvířata i lidi. Lidská oběť byla vždy tou nejcennější. Jenže křesťanství ve svých začátcích od oběti v původní formě ustoupilo a tisícům věřících by bylo těžké vysvětlit nutnost znovuzavedení obětí. Naskytlo se přitom šalamounské řešení. Zjistilo se, že v dobách válek a vraždění informační pole funguje jako dřív a mnohdy lépe. Zbavíme-li se tedy odpůrců, vyspravíme díry v síti a ještě posílíme. A inkvizice byla na světě.
Bylo potřeba ještě dořešit, jakým způsobem energii doplňovat
Prolívání krve by mohlo přitáhnout stará krvavá božstva, která tady byla ještě před křesťanstvím, a církev přece nesmí prolévat krev! Dobrým řešením se zdála být planoucí hranice. Oheň je stavem prudké energetické proměny hmoty, je tedy zřejmě možné celou vitální sílu upalovaného člověka využít tím „správným“ směrem – pro informační síť církve, aniž by se otevřela nežádoucí brána stínům podsvětí (hořící hranice vždy doprovázely úpěnlivé modlitby, aby se oběť na poslední chvíli „navrátila k Bohu“). Je příznačné, že ke spalování lidí se uchylovaly i další duchovní mocenské systémy – např. spalovací pece nacistů v koncentračních táborech.
Tím že začala řádit inkvizice, vyřešil se problém energetický i mocenský
Katolická církev posilovala svůj egregor a současně likvidovala odpůrce. Inkvizice byla od počátku záležitostí řádu dominikánů, fanatických „psů božích“ (ve znaku měli psa), kteří bílým oděvem dávali provokativně najevo svou „neposkvrněnost“. Hony na čarodějnice vrcholily v období na přelomu 16. a 17. století.
Pohanské rituály a zvyklosti nikdy zcela nevymizely
nýbrž se hluboce zakořeněné udržely v širokých lidových vrstvách nejen ve formě praktického čarodějnictví ale i ve folkloru až do 18.století. Církev, která později po třicetileté válce zjistila, že katolická a protestantská informační síť spolu za jistých předem domluvených podmínek dokážou spolupracovat (je mnohem lepší spolupracovat pod vlajkou kříže a budovat tak silnější informační systém, než ho dělit na menší a slabší systémy), zaměřila nyní pozornost na potlačení nebezpečí původních pohanských božstev, ke kterým se prostý lid utíkal.
Tažení proti čarodějnicím téměř současně zahájila katolická i protestantská strana informační sítě, neboť obě se cítily ohroženy „renesancí pohanství“. Sabaty se zřejmě skutečně konávaly, i když ne tak často, jak se domnívala inkvizice. Šlo o tajná shromáždění uctívačů pohanských bohů plodnosti, spojených s vařením nápoje v mytickém kotli, s tancem kolem ohně, s obětováním zvířat, hostinou a obvykle i se sexuálním rituálem, který samozřejmě neměl nic společného s uctíváním ďábla a satanizmem.
Rohy zvířat byly obvykle symbolem plodivé síly
nesymbolizovali v těchto rituálech ďábla. Promíchání představ o pohanském sabatu a pseudokřesťanské satanské černé mši mělo záměrně dezinformační charakter (naproti pohanství – satanizmus je uctívání boha negace – ďábla, vznikl jako svérázný druh protestu proti křesťanství a nevytvořili ho pohané, ale křesťané – negací křesťanského rituálu obráceného naruby). Lidé vždy věděli, že čarodějnice mají co dočinění s plodností dobytka, s mateřstvím a s mlékem, věřili, že čarodějnice mohou plodnost zvyšovat i ubírat.
Čarodějnice a čarodějové
(převážně ženy, předávaly si tuto tradici z matky na dceru) léčili bylinami, dokázali prý uhranout i léčit uhranutí, prováděly obřady, při kterých údajně dokázali změnit počasí a tak dále. Byli obviňováni ze spolupráce s ďáblem. Otázkou dnes je, jestli komunikovali s ďáblem upalované čarodějnice, nebo naopak v jeho službách pracovali inkvizitoři?
Z hlediska teorie informačních polí – pro všechny, které církev postihovala a nenaplňovala
poskytovala síť čarodějnic vhodnou platformu. Stoupenců tedy přibývalo a zcela očekávaně represe na sebe nedaly dlouho čekat. Inkvizice vyhlazovala všechny, kdo jí z nějakého – jakéhokoliv – důvodu byli nepohodlní. Brzy bylo dosaženo stavu davové hysterie, kdy nešlo věřit nikomu a ničemu. Stačilo udat souseda nebo sousedku (ze msty, závisti, touhy po majetku) a udavačství kvetlo. Jakákoliv odlišnost – větší krása, mateřské znamínko, jiné chování nebo činnost (i když prospěšná všem jako bylinkářství) – to všechno bylo důvodem k obvinění z čarodějnictví. Zavládl kolektivní strach a semlel kdekoho.
Velmi často vedli velkolepé inkviziční tažení právě morální odpadlíci společnosti. V té době již církev aktivně spolupracovala i se světskou mocí. Procesy se opíraly o propracovanou metodiku, jak jedince „napojené na ďábla“ najít a usvědčit. Němečtí dominikáni Jindřich Institoris a Jakub Sprenger napsali základní dílo, které tuto metodiku určovalo – Kladivo na čarodějnice – Malleus maleficarum (vyšlo v r. 1486 a do roku 1669 se dočkalo nebývalých 29 vydání).
Obsažná příručka dává dokonalý přehled o tom, jak dochází k napojení na podsvětní síť
První část rozebírá různé druhy čarodějnictví, vyjmenovává, kdo všechno se čarodějnictví účastní (přičemž za rizikovější jsou obecně označeny ženy). Ďábel podle ní označuje své služebníky znamením – obvykle světlým bodem na kůži, který je mrtvý, zcela necitelný k bolesti. Druhá část se věnuje projevům čarodějnictví, obcování s ďáblem a schopností proměňovat se na zvířata.
Třetí část pak obsahuje návod, jak správně vést proces
výslech a jak vynášet rozsudky. Podle Kladiva ďábel nemůže vejít do styku s každým, pouze s tím, kdo pozbyl „milosti Boží“, která je mimo jiné posilována řádným navštěvováním svatostánků. O čarodějnicích se tvrdilo, že se vyhýbají bohoslužbám. Velký okruh otázek v Kladivu se týká i plodnosti a sexuality.
Podle Kladiva pocházela moc čarodějnice ze soulože s mužským démonem
jímž byl incubus; čaroděje s ženským démonem, jíž byla succubus; čarodějnice byly autory Kladiva na čarodějnice považovány za pozemské zástupce knížete zla. Zdá se, že podsvětí mělo mimořádný zájem o lidský genetický materiál, proto podle Kladiva docházelo k sexuálnímu spojení démonů a čarodějů (čarodějnic) a z tohoto spojení pak údajně vzešli napůl lidští a napůl démoničtí potomci. Inkvizitoři se tedy soustřeďovali i na vyhledávaní těchto „ďábelských“ dětí. Všichni, kdo odpovídali charakteristice uvedené v tomto základním díle inkvizice, byli zatčeni, poté mučeni za účelem prozrazení jmen všech lidí, se kterými spolupracovali, a následně likvidováni a upálení zaživa v ohni. Čím víc lidí při mučení „prozradili“, tím větší dosah inkvizice měla, tím větší strach se šířil.
Jenže do celého procesu se vloudila „chybička“ s dalekosáhlými následky
Při likvidaci „ďáblových“ následovníků se sice inkvizitoři snažili důsledně „vyhnout“ prolévání krve, aby nepřilákali zhoubné démony, zapomněli ale na to, že i násilí nekrvavé (dokonce i „jen“ násilí duchovní), může rozpoutat strašlivé síly. Usilovným hledáním ďábla – vlastně tohoto démona tvořili, udělali z něj reálnou bytost. A nastává zde zvláštní paradox, když „ďábel“ se stává vymýtačem sama sebe! Inkvizitory se často stávali lidé, kteří neměli co do činění s církví. Historie je plná příkladů, kdy se inkvizitorem stal člověk proslulý sadizmem nebo schopen udělat pro peníze cokoliv. I jeden z autorů Kladiva – doktor teologie Jindřich Institoris, byl v r. 1482 prokazatelně stíhán za zpronevěru peněz z prodeje odpustků.
Znovu je na místě otázka – na čí straně byl ďábel?
Kladivo na čarodějnice předpokládalo rozsáhlou síť podsvětních agentů, spolupracovníků, informátorů a využívatelů pekelných služeb. Podezřelý byl každý, „většina lidí je totiž ve spolku s ďáblem“. Ti nejhorší inkvizitoři tvrdili, že je na každém člověku, aby dokázal svou nevinu. Např. legendární moravský inkvizitor František Bobling (byl v letech 1678-1693 postrachem obyvatel okolí Velkých Losin a Šumperku) tvrdil, že bude potřeba vyhubit dvě třetiny všeho lidstva pro jeho spojení s ďáblem. Bez skrupulí pak zabavoval veškerý majetek svých odsouzených – „na uhrazení soudních výloh a své práce“. Strach z násilí a z bolesti změnil lidské myšlení. Temný démon (egregor) vypuštěný inkvizitory z podsvětí, zcela ovládl duše lidí. Lidé se báli všeho, dokonce i velká zbožnost začala být podezřelá, kdo prý často chodí do kostela, určitě nemá čisté svědomí. Lidé nechápali, že procesy jsou součástí systematického teroru, velké zápalné oběti, který má „definitivně zavřít brány podsvětí“.
Poznámka: Na základe historických výzkumů byl počet obětí čarodějnických procesů 14. až 18. století přibližně vyčíslen na 50-100 tisíc (podle jiných zdrojů až 300 tisíc).
Podle knihy: Skrytá česká historie. Aleš Česal, Otomar Dvořák, Vladimír Mátl. Nakladatelství XYZ, 2008.
http://www.pannacz.com/magie.3/upalovani-carodejnic-svata-inkvizice-a-informacni-pole.477.html
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.