image35Marie Terezie roztrhne zapečetěný dopis. „Trpím horečkami. Otékají mi nohy. Strašně mě bolí hlava. Krvácím. Už rok nejsem schopen pořádné práce,“ líčí v listě z 9. září 1746 dramaticky hrabě Kounic. „Přehání. Je to přecitlivělý hypochondr,“ pomyslí si znechuceně panovnice o svém nejlepším diplomatovi.

Václavu Antonínu Kounicovi (1711–1794) si již zvykla odpouštět jeho nejrůznější mouchy. Ať už jde o neustálé stížnosti na choroby nebo zálibu v líčení, nákladném oblékání a milostných pletkách. Bez jeho služeb se totiž Marie Terezie (1717–1780) neobejde. Tři roky poté, co to podle jeho listu vypadalo, že již leží na smrtelné posteli, habsburská panovnice jmenuje Kounice rakouským vyslancem u francouzského královského dvora.

Chladného vyslance nechtějí
Byl to právě on, kdo panovnici dříve předložil koncepci nové zahraniční politiky monarchie, ve které zdůrazňoval nový směr. Rakousko by se podle něj mělo odpoutat od námořních zemí Anglie a Holandska, a naopak se sblížit s Francií proti Prusku. Jakmile se teď Kounic v Paříži zabydlí, začne svoje záměry uskutečňovat. S velkou vstřícností se ale nesetkává. Dvořané z Versailles, zvyklí na zábavné a povídavé vyslance, nemohou zdvořilému, ale chladnému hraběti přijít na chuť. Naštěstí dokonalé sebeovládání, zdrženlivost, diplomatická pružnost, opatrnost a střízlivý odhad situace, to všechno bude hrát v jeho prospěch.

Ledy prolomí při tanci
Když nemůže hrabě uspět oficiální cestou, hledá jinou možnost. Urostlého pohledného mladíka si všímá šaramantní Jeanne- Antoinette Poisson, známá jako madame de Pompadour (1721–1764), milenka francouzského krále Ludvíka XV. (1710–1774), která tahá za nitky vysoké politiky. Mladý vyslanec se její přízni nebrání a chová se k dámě jaksepatří. Když krásnou Jeanne provádí při tanci po parketu, nenápadně mu vsune do ruky lísteček. Václav ho stejně diskrétně rozbalí. „Večer v deset hodin v mé komnatě,“ tak zní vzkaz. Hrabě mlčky přikývne. Stačí mu několik setkání s madame de Pompadour během roku 1752 a nadchne ji pro svoje záměry. Metresa se pak postará, aby ledy vůči Rakousku na francouzském královském dvoře rychle roztály…

Za vším hledej ženu
13. května 1753 si Kounic ve Vídni zálibně prohlíží jmenovací dekret, na kterém sotva oschnul inkoust. Právě slaví svoje 42. narozeniny a k nim dostal ten nejúžasnější dárek – císařovna ho jmenovala státním kancléřem. Jeho nový úřad odpovídá funkci prvního ministra. Od téhle chvíle již Kounic řídí veškeré zahraničně politické záležitosti monarchie. Svůj úkol sblížit Rakousko a Francii úspěšně dotáhne do konce. 1. května 1756 podepisují zástupci obou zemí tzv. Versailleskou smlouvu. Brzy se ke spojenectví přidává i Rusko. „Pche, smlouva tří spodniček,“ opovržlivě poznamenává na adresu významné listiny pruský král Fridrich II. (1712–1786). Neopomene tak jízlivě zdůraznit, že zárukou spojenectví jsou tři ženy – Marie Terezie, madame de Pompadour a ruská carevna Alžběta I. (1709–1762).

Sňatek na vedlejší koleji
Není to poprvé ani naposledy, kdy ženy pomáhají hraběti Kounicovi dosáhnout další mety. Co na tom, že se již v dubnu 1736 oženil s Marií Ernestinou ze starého rakouského rodu Starhembergů, se kterou má šest synů a jednu dceru. Nadále usiluje o přízeň dalších krásek, jejichž pozornost si získává atraktivním zevnějškem a vybranými způsoby. Jako pařížský vyslanec si například dopřeje rozptýlení s italskou zpěvačkou Kateřinou Gabrielli (1730–1796).

History revue – RF Hobby