image26Mrzký člověk, bezcharakterní sudič, udavač a defraudant. Tak řada jeho současníků i pozdějších historiků hovoří o Michalu de Causis. Rodák z Německého Brodu se totiž svým mimořádným osobním nasazením během kostnického procesu významně podepsal pod rozsudek smrti pro mistra Jana Husa…

Michal de Causis přichází na svět v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě někdy před rokem 1380. Je tedy přibližně stejně starý jako jeho budoucí oběť Jan Hus (asi 1370–1415). Michalův otec je německého původu a ve městě opakovaně zastává funkci rychtáře. Těší se všeobecnému respektu – zvláště poté, co se v roce 1362 zavázal, že nechá v Brodě vybudovat vodovod. Mladý Michal je zřejmě velmi talentovaný student, který záhy nastupuje na univerzitu do Prahy. Po vysvěcení na kněze získává i doktorát z práv. V písemných pramenech vystupuje poprvé v roce 1393 jako veřejný písař.

Okradl samotného krále
Jen o rok později je již veden jako mnohoobročník. To znamená, že jako duchovní zodpovídá za více farností, z nichž mu často plynou nemalé zisky. Proti tomuto nešvaru v církvi přitom ostře vystupuje anglický náboženský reformátor Jan Viklef (asi 1320–1384) a později i mistr Jan Hus během svých kázání v Betlémské kapli. A možná právě zde je zaseto semínko nenávisti, která naplno propukne ve druhém desetiletí 15. století. Zatím má Michal ale docela jiné starosti…
„Obnovím provoz stříbrných dolů v okolí Německého Brodu (některé prameny uvádějí těžbu zlata v Jílovém u Prahy – pozn. red.),“ nabízí Michal v roce 1409 samotnému králi Václavovi IV. (1361–1419). Muž je to velice schopný a obratný v právních procesech, takže mu Češi přezdívají „Michal Súdný“. Proč by mu panovník neměl vyhovět?! Václav mu naivně nechává z královské pokladny vyplatit značnou sumu peněz. Zakrátko však už po Michalovi není v Čechách ani památky. Mizí i s královskými financemi.

Dojde na vyrovnání účtů
Jeho kroky míří do Říma. Zde u papežské kurie působí nejprve jako prokurátor pražských farářů, ale brzy si ho všímá tehdejší vzdoropapež Jan XXIII. (kolem r. 1370–1419). Učiní z něj prokurátora ve věcech víry (procurator de causis fidei – odtud pak pochází jeho přídomek de Causis). Ve své nové funkci rodák z Německého Brodu rozhodně nezahálí. Rozhodne se vypořádat účty s Janem Husem. V roce 1411 na něj jako na zatvrzelého kacíře a příznivce Jana Viklefa vypracovává ostrou žalobu. Jan XXIII. pak českého kazatele exkomunikuje – vyhostí z církve.
O rok později zuří vzdoropapež znovu. Hus ho označil za Antikrista a navíc v Čechách hlásá proti účasti na křížové výpravě, kterou Jan vyhlásil. „Hlavou církve není papež, ale Kristus, který ji svrchovaně řídí. Pokud papež jedná v rozporu s Božím slovem, nemá právo se nazývat zástupcem Kristovým na zemi a věřící nejsou povinni ho uznávat,“ píše Hus. Za to musí mistra z Betlémské kaple stihnout trest. Na Husa je uvalena klatba a nad Prahou vyhlášen interdikt. Obyvatelé města mohou na veškeré církevní obřady zapomenout, dokud bude Jan Hus v Praze. Od této chvíle se z něj stává štvanec.

Pozor! Kacíř je ve městě!
„Snad více v Praze mě před smrtí neuzříte,“ povzdechne si Hus prorocky před přáteli, když obdrží pozvání na kostnický koncil. Na cestu se s poměrně početným doprovodem vydává z hradu Krakovce na Rakovnicku 11. října 1414. I když ho mnozí od ní zrazují, mistra láká možnost obhajovat své zájmy před celou církví. Glejt, který mu na cestu vydal římský král Zikmund Lucemburský (1368–1437), mu zaručuje bezpečný průchod do Kostnice a slibuje ochranu od světských hodnostářů. Jan Hus je u cíle 3. listopadu 1414. Sotva se ale stačí ubytovat, už se po Kostnici objevuje vyhláška o přítomnosti„zatvrzelého kacíře českého“ ve městě. Nemá ji na svědomí nikdo jiný než Michal de Causis. Česká delegace proti tomu sice protestuje, ale v Kostnici jde o mnohem víc než o jakéhosi reformátora. Král Zikmund koncil svolal především proto, aby církev zbavil schizmatu – situace, kdy si na papežský trůn činí nároky více osob. Husova záležitost je až na druhém místě.

Svědkové míří do cely
28. listopadu 1414 se už Jan Hus ocitá v zajetí. Michal de Causis ho vzápětí obviňuje v osmi bodech z proticírkevní činnosti. „Proč vězníte Husa? Vyvolává to velké protesty u jeho doprovodu. Nechť koncil rozhodne, zda je, či není vinen,“ žádá Zikmund Lucemburský poté, co 25. prosince osobně přijíždí do Kostnice. „Hus je církevní osoba podléhající církevním řádům, nikoli světským,“ dostává se mu odpovědi. Pod hrozbou, že by koncil mohl být rozpuštěn, Zikmund raději kapituluje, a tak jsou před vězněného předváděni svědkové, vesměs jeho zavilí odpůrci. Michal de Causis mezi nimi samozřejmě nemůže chybět. Nikdo nebere ohledy na to, že český kazatel od svého zatčení trpí v ukrutných bolestech, sužován horečkami a žlučníkovými záchvaty.

Hranice pro dalšího Čecha
Vrcholná chvíle pro Michala de Causis přichází ve dnech 5., 7. a 8. června 1415. Tehdy na Zikmundovo přání probíhá Husovo slyšení v refektáři (klášterní jídelně) františkánského kláštera v Kostnici. „Bůh a moje svědomí jsou mi svědky, že jsem neučinil nic z toho, co je proti mně vypovídáno,“ prohlašuje Hus hrdě. Není mu to ale nic platné. Jeho soudci nemocného muže ukřičí. 6. července 1415 je Hus vyveden za městské hradby a postaven na hranici. Michal de Causis ovšem stále nemá dost…
Dalším, koho si bere na paškál, je Husův stoupenec Jeroným Pražský (asi 1378–1416). Ten sice z Kostnice rychle bere do zaječích, ale je na útěku dopaden a dopraven zpět do místa konání koncilu. De Causis na něj pohotově vypracovává žalobu, na jejímž základě je český mistr upálen o necelý rok později na stejném místě jako Hus.

Pohroma pro rodné město
Kvůli smrti dvou českých kazatelů v Kostnici zatím v Českém království povážlivě roste napětí. To v roce 1419 vyvrcholí husitskými válkami. V lednu 1422 už husitská vojska ženou křižáky na jih od Kutné Hory a jejich postup se zastavuje až u Německého Brodu. „Mám se ukrýt za zdejšími hradbami?“uvažuje král Zikmund, který je s křižáky na ústupu. Nakonec raději zvolí Jihlavu, a to mu zřejmě zachraňuje život. Husitští radikálové totiž místo sjednaného příměří prolamují městské hradby a ve městě vypuká krveprolití. Jedním z důvodů k šíleným zvěrstvům je i fáma, že se v Německém Brodu nachází zdejší nenáviděný rodák Michal de Causis…

Odměna za horlivost
Ten ve skutečnosti už do Čech raději ani nevkročí. Dožívá v poklidu v zahraničí. Když v roce 1432 umírá, Heinrich Kalteisen (1390–1465), jeden z německých odpůrců husitství, nad jeho hrobem pronáší: „Věříme, že Tvoji horlivost, nezištnost a píli na tomto světě, jež mnohdy byla původcem nenávisti k Tobě, Ti Bůh oplatí na věčnosti.“

Zdeněk Vrbický

Hostina pro vlky
Po krvavém sabatu v lednu 1422, kdy bylo zabito na 1500 obránců a prostých obyvatel Německého Brodu, zůstává prý město v troskách sedm let. Nikdo se sem neodváží a jen vytí vlků, pořádajících hostinu nad zbytky mrtvých těl, se za noci ozývá z míst, kde stávalo rodiště Michala de Causis. Některé prameny však uvádějí, že již po třech letech došlo k obnově města.

Zaostřeno na dobu

Tažení proti Zlaté hordě
8. září 1380 proti sobě v bitvě na Kulikově poli v blízkosti řeky Donu stojí armáda Zlaté hordy a vojsko spojených ruských knížectví, které vede princ Dmitrij Moskevský. Rusové nad tatarským nepřítelem vítězí a Moskva nebude muset v příštích letech odvádět Zlaté hordě poplatky.

Jednání jen naoko
Anglií v roce 1381 cloumá vzpoura poddaných. 14. června vzbouřenci vtrhnou do londýnského Toweru, zabíjejí arcibiskupa z Canterbury a lorda kancléře. Král Richard II. souhlasí s vyjednáváním. Během něj však jeho doprovod zabíjí vůdce vzpoury Wata Tylera.

Rychlá volba
Říšským kurfiřtům, volitelům římského krále, dochází v roce 1400 trpělivost s laxním LucemburkemVáclavem IV. 20. srpna odhlasují jeho odvolání a hned následující den v tajné volbě zvolí novým králem Ruprechta III. Falckého z dynastie Wittelsbachů.

Povodeň sv. Alžběty
Gigantická přílivová bouře má v listopadu 1404 na svědomí masivní záplavy, které spláchnou nizozemské provincie Zeeland, Holandsko a Flandry. Materiální škody i oběti na lidských životech jsou obrovské. Lidé nebyli před hrozící katastrofou prakticky varováni.

Zaostřeno na osobnosti

Skandální velmistr
Horkokrevný a pyšný. Takový je prý velmistr německých rytířů Konrád von Wallenrode (asi 1330–1393). Do dějin vejde jako odpůrce polsko-litevské unie, ale také kvůli skandálu, když snad ze žárlivosti nechá odvolat jednoho z nejlepších řádových válečníků Engelharda von Wildstein.

Ve stopách slavného předka
„Meč islámu“ – tak označuje sám sebe velký Tamerlán (1336–1405), turkický dobyvatel a potomek snad ještě slavnějšího Čingischána. Během své vlády si násilím podmaňuje téměř celý tehdejší muslimský svět. K nohám mu padá Osmanská říše i sultanát v Dillí.

Upřednostňuje Dány
Od roku 1412 je konečně samostatným vládcem Kalmarské unie – Švédska, Dánska a Norska – Erik VII. Pomořanský (1382–1459). Do té doby za něj jako regentka vládla jeho příbuzná, královna Markéta. Jako panovník se Erik soustředí na zvelebování Dánska, což se u zbývajících dvou zemí unie setkává s nevolí.

Žena v politice
Pověst na svou dobu velmi vzdělané dámy má Isabela Portugalská (1397–1471). Princezna se v roce 1430 vdává za burgundského vévodu Filipa III. a po jeho boku se stává burgundskou vévodkyní. Na svého chotě má velký vliv i při politických záležitostech.

History Revue