Lidská karma…

Obsah:

KARMA JEDNORÁZOVÁ

KARMA RODINNÁ

KARMA ZPŮSOBUJÍCÍ NEMOCI

DOBRÁ KARMA

KARMA VÝVOJOVÁ

DOBRÁ KARMA NEZNAMENÁ ŠTĚSTÍ, ŠPATNÁ NEZNAMENÁ NEŠTĚSTÍ

OTÁZKA VINY

JAK SI VYTVOŘIT NEJLEPŠÍ MOŽNÝ OSUD

JAK SE OSVOBODIT OD ÚČINKŮ KARMY A NUTNOSTI PŘEVTĚLOVAT SE

KARMA JEDNORÁZOVÁ

Jak se zhrzená láska vymstila v příštím životě.

Zhruba lze říci, že existují čtyři druhy karmy. Prvý z nich, karma jednorázová, vznikl jednorázovou událostí a vyústil v jeden následek. Jako příklad můžeme použít příhodu, kterou zaznamenala PhDr. Gina Cerminara, tentokrát ve své další knize The World Within (Svět v nás).

Šlo o osmnáctiletou studentku v městě Norfolk ve státě Virginia, která se zamilovala do devětatřicetiletého muže tak dalece, že s ním šla do hotelu. Ale to celé nedopadlo dobře. Ten muž vůči ní zlhostejněl a nechtěl se s ní už sejít. Řekl jí, aby si našla někoho mladšího.

Ta dívka se z jeho odmítnutí téměř zbláznila. Čtyři měsíce nevyšla z domu a zabývala se sebevraždou. Její matka i bratr hledali stále způsob, jak jí z toho pomoci. Mimo jiné se pokusili jí otřást tím, že zažalovali toho muže z porušení slibu manželství.

Bezvýchodnost situace je nakonec přiměla k tomu, že se obrátili na Cayceho, aby zjistil, co tomu předcházelo v minulosti, a zda by třeba on nenalezl řešení. Jeho odpověď nepopisovala přesně, čím si dívka zasloužila takové zklamání a bolest. Vyjádřil se však zcela jasně, že prožívá přesně to, co si zaslouží. Dokonce uvedl, že toto zklamání nebude v jejím životě jediným, prostě proto, že kdysi jako muž způsobila řadu podobných zklamání v životě jiných. To je prostě karma: jak zasejeme, tak sklízíme. Dříve vyvolávala smutek a zklamání v druhých a nyní se jí to vrací. Ona to může do určité míry zmírnit tím, že bude ohleduplná a laskavá, až se někdo zamiluje do ní a ona o něj nebude stát, když bude trpělivá a bude žádat o spravedlnost.

Agnes Pilchová

Jak vražda měla za následek smrt v koncentračním táboře v příštím životě

Agnes Pilchová se narodila v Ostravě a žila pak v jižním Polsku. Byla jasnovidná a léčila lidi na vesnici tím, že byla ve styku s nějakým zemřelým lékařem, který jí způsob léčby předával automatickým psaním. Napsala o tom knihu Jasnovidka vzpomíná.

Pilchová věděla, že zemře násilnou smrtí. Byla totiž schopna se rozpomenout, co udělala v jednom ze svých minulých životů. Byla ženou polského šlechtice. Po kraji se potulovala banda zlodějů, kteří přepadávali a někdy i zabíjeli. Vedl je silný urostlý chlapík, neohrožený a sebevědomý.

Šlechtic byl nakonec nucen opatřit si dostatečně velký počet žoldnéřů, kterým se podařilo bandu obklíčit a pochytat. Přišli před soud a jejich vůdce byl odsouzen k smrti. Šlechtična s ním ale sympatizovala pro jeho sebejistý způsob vystupování, pro je ho postavu a že v žádné chvíli nejevil strach. A tak se stalo, že noc před popravou mu pomohla k útěku.

Sjednali si druhý den schůzku hluboko v lese, kam mu přinesla jídlo a něco na sebe. Tam také mezi nimi k něčemu došlo. Zbojník pak usnul a ona nad ním uvažovala. Zjistila totiž, že představa, kterou si o něm udělala, byla nereálná, idealizovaná. Došla k názoru, že to je skutečně krutý a bezohledný člověk, násilnický, který sleduje jen své zájmy. A tak ho ve spánku pro bodla a odešla.

Neprobodla ho proto, aby kraj zbavila zločince. Probodla ho ze zcela soukromých důvodů. Teprve daleko později zjistila, že tento čin se jí musí karmicky vrátit. V Bibli, kniha Zjevení 13,10, se k tomu říká: „Kdo odvádí druhé do zajetí, půjde do zajetí. Kdo druhé zabíjí mečem, zahyne mečem.“

Agnes Pilchová zahynula v koncentračním táboře.

Gabriele Wittek

V Německu, ve městě Würzburg, žije žena jménem Gabriele Wittek. Narodila se v r. 1933 a když dospěla, vdala se a měla jednu dceru. Měla řadu duchovních zkušeností a velmi toužila po Bohu, zvláště když jí zemřela matka. V r. 1975, když jí tedy bylo 42 let, uslyšela poprvé vnitřní hlas. Nejdříve myslila, že to jsou její vlastní myšlenky, i když jejich charakter byl jiný. Postupně tento hlas sílil a dával jí rady týkající se duchovní cesty. Byly to vlastně hlasy dva. Jeden z nich řekl, že je jejím ochranným andělem a učitelem a jmenuje se bratr Emanuel. Druhým byl Ježíš. Začali k ní promlouvat denně. Začala si jejich slova poznamenávat. A tak za poslední dvě desetiletí vzniklo asi 30 knih pojednávajících o duchovních otázkách. Největší z nich, To je Mé slovo, je komentářem k Bibli. Hlas, který o sobě tvrdí, že je Ježíš, tam do detailu rozebírá, jakých chyb se dopustili učedníci při sepisování evangelií a jiných částí Bible, které chyby vznikly nesprávným opisováním a překládáním, které chyby tam byly zaneseny úmyslně, když křesťanští otcové na nátlak římských císařů vytvářeli křesťanskou věrouku.

Tato kniha má 1100 stran a nehledě k ostatním knihám je nemyslitelné, že by tak rozsáhlé dílo mohlo vzniknout jedině díky sestře Gabriele samotné. Nehledě na neobyčejnou hloubku toho, co píše. Obraz křesťanství, který je tam podáván, neobsahuje žádná dogmata a pověry a absolutně harmonuje s vyššími jógami a jinými mystickými směry.

Tato kniha To je Mé slovo (Das ist Mein Wort), vyšla ve Würzbur ku v r.1991 a byla mezitím přeložena do mnoha jazyků. Také do češtiny. Sestra Gabriela založila hnutí Universální život.

Jedna ze zmíněných knih, Das Gesetzt von Ursache und Wir kung (Zákon příčiny a účinku, Würzburg 1990, vyšlo i v češtině), do detailu popisuje, jak karma vzniká. Píše se tam:

„Když se něčím proviníme, karmický dluh se nevytvoří ihned. Nejdříve je zde karenční doba nebo také doba milosti. V této době má člověk velkou příležitost svůj skutek napravit. Ozve se jeho svědomí, ozve se zárodek Boha v něm, ozve se duch strážný, který člověka doprovází. A to vše může způsobit, že se člověk sám zhrozí toho, co udělal, a hledá způsob, jak to napravit. Distancuje se od svého činu, který provedl pod tlakem okolností a svou neuváženou reakcí. Přizná tuto chybu sám před sebou, případně i před svým okolím. Pokusí se dosáhnout odpuštění od toho, komu ublížil. Hledá způsob, jak by způsobenou škodu napravil. Lituje toho, co udělal.

Lidé často nevidí rozdíl mezi vraždou a vraždou. Z karmického hlediska ale nejsou dvě vraždy, které by byly stejné a které by tedy vytvářely stejné následky. Nejdříve je zde úmysl, který se promítne do aury. Již zde se tvoří energie, které budou mít karmický dopad. Pak přijde vlastní čin. Na hlavu vraha nepadá jen pouhý fakt vraždy, ale i pocity člověka, kterého zabil, jeho strach, bolest, utrpení, hrůza. Ale nejen jeho. Rovněž členů jeho rodiny, které jeho smrt nějak zasáhne. Reakce širokého okolí se dostává do aury vraha…

Teprve tehdy, když provinilec zůstává zatvrzelý, klesá vina do jeho podvědomí a vytváří se karmický následek. Ke zpětnému dopadu takového činu může ale dojít po mnoha desetiletích a staletích. Náš pojem času je zde zavádějící. Předpokládá to, aby se v životě provinilce vytvořila situace, která by se původní situaci podobala.“

Sestra Gabriela podrobně popisuje průběh a následky jiných provinění, jako krádeží, zabíjení zvířat aj. Není jistě nutné říkat, že stejně i každý dobrý čin, dobrá vůle, ochota pomoci, ochota vyjít druhému vstříc, laskavost, trpělivost, tolerance atd. vytvářejí odpovídající dobré karmické důsledky.

Podle Bible (Matouš 25,40) Ježíš prý řekl: „Cokoli jste učinili nejmenšímu z bratří, Mně jste učinili.“ Z hlediska karmy by to mělo znít: „Cokoli jste učinili kterémukoli z bratří, sami sobě jste učinili.“

KARMA RODINNÁ

Lidé, kteří spolu žili léta a desetiletí v úzkém svazku, jako zvláště v rodině, si udělali navzájem tolik dobrého a i zlého, že vyrovnat to lze opět jen v rodině. A tak nás nepřekvapí, že výzkumníci na tomto poli, počínaje Dr. Helenou Wambachovou a její knihou Life Before Life (Život před životem, 1979), stále znovu zjišťují, že se v naprosté většině rodíme do rodin, kde nejméně jednoho jejího člena důvěrně známe tím, že jsme s ním v minulosti již mnohokráte žili, ať již ve vztahu manželském, nebo jako rodič a dítě nebo prarodič a vnouče nebo sourozenci nebo milenci nebo přátelé. Mluvíme pak o karmě rodinné.

Příklad jsem vzal z knihy Praxis der Reinkarnationstherapie (Praxe léčení s použitím vzpomínek na minulé životy), která vyšla ve Stuttgartu 1991. Její autorka jménem Ingrid Vallieres se ve Stutt gartu narodila v r. 1953. V sedmnácti letech odjela do Indie, aby se seznámila s indickými náboženstvími, ke kterým měla velmi úzký vnitřní vztah. Dva roky na to odjela do Japonska, kde studovala zen-buddhismus. Začala se tam zabývat léčením s použitím vzpomínek na minulé životy. Přitom se jí potvrdilo to, co věděla od dětství: že se člověk převtěluje a že v sobě nosí zážitky někdy velmi staré a přitom často otřesné, které ovlivňují to, jak se dneska cítí fyzicky i duševně. Ona měla v dětském věku mnoho vzpomínek na minulost a tak tyto vzpomínky použila k tomu, aby si sama na sobě ověřila, že vypořádání se svou vlastní minulostí ji dovede k velké vnitřní vyrovnanosti a harmonii.

Nato odjela do Spojených států, což je první země, kde se tohoto způsobu léčení začalo ve velkém rozsahu používat, a to dokonce již od šedesátých let. Strávila tam šest let, aby prošla různými školami a získala zkušenosti v léčení. Vrátila se do Stuttgartu a založila svou vlastní praxi. Její kniha, shrnující zkušenosti za posledních dvacet let, způsobila takovou senzaci, že v roce vydání vyšla ve dvou dalších nákladech.

Paní Vallieres navštívil muž asi čtyřicetiletý kvůli problémům se svou ženou. Když prozkoumávali jeho minulost, ukázalo se, že byl ve středověku farářem. Měl tajný poměr s venkovskou dívkou, která po nějaké době otěhotněla. Byla to doba, kdy začínaly inkviziční procesy. Mezi lidem se rozmohla černá magie a ani vládce té země, ani církev, nemohli nalézt účinný prostředek proti tomu. Tak volili cestu zastrašování. Jestliže byl někdo obviněn z čarodějnictví, přišel před soud, který se ale důkazy příliš nezabýval a odsoudil ho. S čarodějnictvím se ovšem svezly i jiné věci, jako mimomanželské vztahy, rozumí se intimní povahy. Tehdejší uspořádání společnosti neumožňovalo vyplácet sociální dávky, nemocenskou, porodné, přídavky na děti apod. Matka s dítětem, která neměla muže, který by ji živil, byla pro tehdejší společnost neřešitelným problémem. A tak církev prohlásila mimomanželské vztahy za těžký hřích.

V této situaci žádal farář dívku, aby odjela do jiné části země, kde tyto procesy nebyly. Aby tam v klidu porodila, pak že problém vyřeší. Že by jí dal dostatek peněz a že by jí i dále pomáhal. Ale ona nechtěla. Nikdy se nedostala mimo oblast městečka, ve kterém žila, a zřejmě neměla odvahu se sama pustit do světa. Docházelo mezi nimi k hádkám. Situace se pak v okolí natolik vyostřila, že farář nenašel jiné východisko, než aby ji sám udal, že žije necudným životem. Inkviziční soud se příliš nezabýval vyšetřováním a odsoudil ji k smrti upálením.

Ti dva jsou v přítomnosti opět muž a žena. Jejich bývalá a současná láska je navzájem spojuje, podvědomá vzpomínka ženy na to, co se stalo, je odděluje. A tak se řadí k těm manželským párům, které nejsou schopny spolu žít ani se rozejít.

Kdykoli se muž opozdí, kdykoli se stane, že v nějaké maličkosti je nespolehlivý, kdykoli nemůže něco splnit, co slíbil, pak mu jeho žena udělá strašnou scénu a hádá se s ním kvůli tomu několik dnů. Vždy znovu v ní propuká zuřivost a hluboká nenávist a dává svému muži nejhorší nadávky, které zná. Muž se vůči jejím útokům cítí bezbranný a bezradný a pokouší se vždycky svou ženu nějak uchlácholit, což se mu ale nikdy nepovede. Známí mu radí, aby od své ženy odešel, ale něco v něm způsobuje, že nemůže. Podvědomý pocit viny ho u ní drží tak dlouho, až je jeho provinění odčiněno. A to trvá několik let. Pak se manželství rozpadá.

KARMA ZPŮSOBUJÍCÍ NEMOCI

Někteří lidé jednají někdy povýšeně, arogantně, se zlobou, výsměchem apod.

Jak špatnými vlastnostmi trestáme sami sebe.

Ubližují tak v malé míře velkému počtu lidí. V tomto případě ničivá energie, kterou vytvořili, napadne v příštím životě jejich tělo a bude příčinou různých nemocí, jako zažívacích potíží, cukrovky, alergií, chudokrevnosti, vysychání míchy, budou mít vysoký tlak, srdeční vadu aj. Rovněž náš tělesný vzhled, zda jsme hezcí nebo nehezcí, velmi malí nebo příliš velcí atd., je způsobeno naším jednáním v minulosti. Někteří léčitelé tvrdí, že 85% nemocí má psychické pozadí, a stejné procento úrazů. Karma působí přes čakry a čakry ovlivňují žlázy s vnitřní sekrecí a naši psychiku. Onemocnění má vždy psychologickou souvislost s proviněním. Uvádíme přehled nejčastějších negativních a destruktivních povahových rysů.

Bezmyšlenkovité nebo zlomyslné kladení otázek a námitek; bez myšlenkovitost; nezřízené bažení po čemkoli; beznaděj; bezohlednost; blahosklonnost.

Dělání se důležitým; demoralizace; deprese; destruktivní kritika; domýšlivost; duchovní slepota; dychtivost po čemkoli.

Egocentričnost, fanatismus; farizejství; fintění; frustrace

Hádavost; holedbání se; honba za požitky, majetkem, uznáním, postavením, kariérou; hrubost.

Chamtivost; chlípnost

Intrikářství

Ješitnost

Klevetění; komentování, kritizování a polemizování na běžícím pásu; kout pikle; krutost; křivá přísaha; křivé svědectví.

Labilnost; lakota; lenost; lhostejnost; libovat si v něčem; licoměrnost; lichocení; lítostivost; litování sebe a jiných; lpění na čemkoli; lstivost; lživost.

Malomyslnost; malověrnost; marnivost; marnotratnost.

Nadřazenost; nadutost; náladovost; namyšlenost; násilnost; necitelnost; nečestnost; nedočkavost; nedodržování slova; nekázeň; nelaskavost; nenasytnost; nenávist; neomalenost; neposlušnost; nerespektování zájmů a citů druhých; nerozhodnost; neschopnost odpustit; zaujatá nesmiřitelnost; nesoustředěnost; nespravedlnost; netečnost; netrpělivost; neústupnost; nevděčnost; nevědomost; nevraživost nebo nepřátelství nebo i jen mírná nesympatie k jakékoli formě projeveného života; nezdvořilost; neznalost pravdy o životě; nihilismus.

Obojakost; obviňování; zaujaté odporování; odsuzování; oplácení; oplzlost; opovrhování.

Paličatost; panikaření; perverse; pesimismus; pocity opuštěnosti, osamělosti, marnosti, viny, selhání, ublíženosti, ukřivděnosti, nespravedlnosti, nejistoty; podlízání; podlost; podplatitelnost; podrážděnost; pohrdání; pochyby; pokořování někoho; pokry tectví; polovičatost; pomlouvání; pomstychtivost; poraženectví; posměch; potměšilost; poťouchlost; pověrčivost; povýšenost; po žitkářství všeho druhu; prchlivost; prohnanost; prosazování sebe sama; prostopášnost; mít předsudky; předvádění se; přehlížení; přejídání se; přetvařování se; pýcha.

Rozčilenost; rozháranost; rozhazovačnost; rozladěnost; rozmrzelost; roztěkanost; rozvrácenost; rýpání.

Sadismus; samolibost; sebeláska; sebelitování; sebeobviňování; sebeospravedlňování; sebepodceňování; sebepřeceňování; senza cechtivost; přehnaný nebo perversní sex; silné ego; sklíčenost; sklon k podvodům a krádežím; smutek; sobectví; stavění se do popředí; strach; surovost; svévole.

Škodolibost

Těkavost; touha po moci; trápení se; truchlení; tvrdohlavost.

Ublíženost; ubližování druhým; umíněnost; upovídanost; uraženost; urážlivá shovívavost; urážlivé chování; ustrašenost; uštěpačnost; úzkoprsost; úzkost; úzkostlivost.

Velikášství; věrolomnost; vměšování se do záležitostí druhých; vyčítání jiným i sobě; vychloubačnost; vypočítavost; výsměch; využívání nebo vykořisťování někoho; vzdorovitost.

Zádumčivost; zahálčivost; zahlížení; zakládání si na čemkoli; za nevřít na někoho; zarputilost; zatracování; zatrpklost; zatvrzelost; zaujatost; závist; zazlívání; zklamání; zloba; zlomit hůl nad někým; zlostnost; znechucenost; zneužívání moci; zoufalství; zuřivost; zvrácenost.

Žádostivost světských radovánek; žárlivost.

DOBRÁ KARMA

Po takovém zážitku pocítíte silně, že negativní vlastnosti, z nichž některé jsem uvedl, mají vibraci velmi hrubou a disharmonickou. Že vás vnitřně rozvracejí. Automaticky pocítíte odpor se k nim vrátit.

Profesor Gates na universitě Washington provedl před mnoha léty tento pokus: Dal do ledničky několik skleněných trubiček, aby je podchladil. Přivedl člověka, který byl celkem zdráv a celkem dobré mysli. Dal mu fouknout do jedné z těch trubiček. Pára z jeho dechu se v trubičce kondenzovala a vytvořila malou kapku. On ji injekční jehlou vstříkl morčeti. Nestalo se vůbec nic. Pak v nemocnici vyhledal člověka, který byl zelený strachem z toho, že zemře. Není problémem takového člověka nalézt.

Kondenzát z jeho dechu měl barvu mírné našedlou a malá kapka morče zabila. Pak vyhledal člověka, který byl bez sebe vztekem nebo nenávistí. Kondenzát z jeho dechu měl barvu mírně nahnědlou a jeho kapka rovněž morče zabila.

Z toho vidíme, že destruktivní city a postoje v nás vyvolávají jedy a ničí nás zřejmě více než toho, vůči komu byly vyslány. To nás jistě přiměje zamyslet se nad sebou. Pokusit se nalézt způsob, jak se těchto vlastností zbavit. Uvědomíme si např., že závistí nezískáme to, co druhému závidíme. Že žárlivostí si nikoho nenakloníme. Že strachem se nezbavíme toho, čeho se bojíme. Atd.

Pokusíme se tedy odvrátit od všeho negativního a rozvinout v sobě ty vlastnosti, které jsou pozitivní. Jsou to ty vlastnosti, které nás v budoucnu uchrání před věcmi, které jsme ve své duši již překonali. Příznivě ovlivní okolí, do kterého se na rodíme, naše zdraví, manželství, poměry v rodině, v zaměstnání, ve státě, naši majetkovou situaci. Může se stát, že projdeme válkou, nemocí, i nějakou osobní pohromou. Ale projdeme jí nezraněni a bude nám ukázáno, jakou roli hrála tato událost v našem vývoji. Jaké vlastnosti to jsou? Zde jsou některé z nich:

Bezprostřednost, spontaneita; bratrství, pocit sounáležitosti se vším stvořeným.

Čistá radost, jakou mají malé děti.

Dobročinnost; dobrota srdce; duchovní láska; důvěra.

Harmonie, rovnováha.

Inspirace.

Jemnost, ohleduplnost, láskyplnost; jistota o znovuzrozováni, o spravedlnosti, o smyslu života.

Kázeň, sebeovládání; krása vnitřní a vnější.

Láska k pravdě, i ke všemu stvořenému; laskavost.

Mír duše, mírnost ve všem.

Naplnění; nedat se vydráždit a vyprovokovat; nezaujatost; nezištnost.

Objektivnost; očištění vnitřní, čistota úmyslu, čistota mysli, vnitř ní jas; odevzdání se do rukou Božích; odpovědnost; odříkání; odvaha změnit, co změnit lze, trpělivost snášet, co změnit nelze, moudrost rozeznat obojí; ochota vyjít druhému vstříc, ochota ke spolupráci v dobré věci, k pomoci, službě; opravdovost, vroucnost, optimismus; osvobození od negace, od hrubých vibrací niž ších čaker, vnitřní svoboda; otevřenost, nezáludnost.

Pevnost, stálost; poctivost, čestnost, dodržování slova a slibu; pokora před stvořením; pokora, ochota přijmout radu nebo po moc od bytostí vyšších i nižších; porozumění, pochopení druhé ho; poslušnost, schopnost se podřídit; pracovitost, výkonnost, prostota moudrého člověka; pružnost, přátelství, dobrý vztah k lidem.

Sebedůvěra, sebeobětování, sebeovládání, shovívavost; schopnost komunikovat, schopnost odpouštět; schopnost pustit se do nové věci, udělat první krok, jít novou cestou, iniciativa; skromnost; snášenlivost, tolerance; soucítění, spravedlnost; sympatie.

Úcta k Životu; umění rozjímat, meditovat, kontemplovat, modlit se, odříkávat mantra, postit se, vnímat meditativní hudbu, nábožné zpěvy, svaté texty; úsměvnost, uznalost, vděčnost, pochvala.

Vědomí smyslu, účelu života; vegetariánství; věrnost; víra v dosažení zdraví, v zajištění obživy; vnitřní pohoda; vnitřní síla, být sám sebou, celistvost; výchova, vzdělání; vzdání se všech přání, touhy, cílů, chtění, bezžádostivost, stav bez přání

A v čem to spočívá, že tyto vlastnosti vytvářejí dobrou karmu? V tom, že jejich vibrace má méně než 14Hz. A tím také přispívají k našemu zdraví.

KARMA VÝVOJOVÁ

Tak jako jsou na světě lidé, kteří dovedou zasáhnout do tvářnosti krajiny regulací řek, přehradami apod., tak existují mimo fyzický svět jiní, kteří dovedou zasáhnout do karmy jednotlivců a národů.

Když se vtělíme poprvé jako člověk, nemáme soucit, morální vědomí čili svědomí, moudrost. Jednáme pudově, podobně jako zvířata. Bojujeme o přežití a nevěnujeme pozornost tomu, zda přitom někomu ubližujeme. Ale dlouhodobým převtělováním můžeme mezi dvěma životy pozorovat, že určitý náš čin v minulosti způsobil, že se nám později dostalo odměny nebo odplaty. Může k tomu dojít i v tomtéž životě.

K tomu, aby se vyvinul soucit a svědomí, je třeba dlouhého převtělování. V jejich průběhu ubližujeme méně a méně. Lidé, kteří dneska žijí na naší planetě, se jako člověk poprvé nevtělili současně, ale v rozmezí několika set tisíc let. To způsobuje, že mezi námi žijí lidé s naprostým nedostatkem svědomí, kteří zabijí druhého kvůli několika bankovkám a vůbec nemají pocit, že by zde bylo něco v nepořádku. Jiní zdvihnou v parku na cestě plže a odnesou ho do křoví.

Je zde nějaká inteligence nebo nějaké nefyzické bytosti, které sledují jednotlivce a snaží se vytvořit situace, za kterých by ve svém vývoji postupoval. Ve většině případů vytváří tyto situace karma, kterou si sám v minulosti vytvořil. Většina lidí má nadělané dobré a špatné karmy na mnoho životů dopředu. Může se ale stát, že ve sledu událostí nenavazují jednotlivé části karmy na sebe tak, aby bylo dosaženo žádoucího účinku. A tak zde zasahuje karma, kterou si jednotlivec sám nevytvořil, tak zvaná karma vývo­jová. Vytvoří se situace, ze které by měl člověk vyvodit, že něco dělá špatně. Je mu to jaksi jen naznačeno. Něco jako napomenutí. Když na několik takových napomenutí nereaguje, zasáhne karma tvrději. Uveďme si jeden příklad z již zmíněné knihy Svět v nás.

Jeden člověk přišel při nehodě o nohu. Jeho rodina se zajímala o to, zda tato nehoda měla karmické pozadí. Cayce ve spánku řekl, že toto zmrzačení bylo nutné v zájmu jeho duchovního růstu. Že nebylo způsobeno tím, co v minulosti dělal. My si tedy jen můžeme domyslit, že příčinou jeho úrazu bylo, že byl příliš sebejistý, že měl nadměrné sebevědomí, přesvědčení, že jemu se nic nemůže stát, a že tento postoj v dané situaci hrál důležitou roli. A tak ho osud poučil.

DOBRÁ KARMA NEZNAMENÁ ŠTĚSTÍ, ŠPATNÁ NEZNAMENÁ NEŠTĚSTÍ

Člověk tedy vytváří energie fyzické, citové a myšlenkové, které vysílá směrem ven k jiným osobám nebo skupinám osob nebo i zvířatům, věcem, situacím. Může je i vysílat vůči sobě samému, když sám sebe nenávidí, má pocity viny nebo naopak je samolibý. Všechny tyto energie se mu vrací. Jednoho dne objeví zárodek Boha v sobě. Nastoupí duchovní cestu, na jejímž konci bude jeho mysl stále soustředěna na tento zárodek, ať již tomu bude říkat nirvána nebo Duch svatý, a pak přestane vysílat cokoli. Bude spočívat sám v sobě, což mu nebude bránit, aby současně žil uprostřed každodenního života.

Energie, které se mu zákonem karmy vrací, k němu tedy přicházejí zvnějšku. To může mít nejrůznější formu: může se narodit zdráv nebo jako mrzák, chytrý nebo hloupý, moudrý nebo pošetilý, do zoufalých poměrů nebo naopak, milujícím rodičům, kteří na něj mají dostatek času. Může vyrůstat v klidné době nebo za války nebo revoluce, může mít zaměstnání, které mu vyhovuje, může žebrat, zářit zdravím nebo přijít o nějakou část svého těla. Může žít uprostřed lidí, kteří si ho váží nebo kteří jím opovrhují. Může ztratit někoho, koho miloval, může vyhrát milion.

Mimo karmy si člověk na svět rovněž přináší svou povahu, své postoje a reakce. Životními zkušenostmi se povaha pomalu mění. Zvláště nemoci a rány osudu ho přimějí zamyslit se nad sebou. Člověk, který je šťasten a nemá problémy, se příliš neunavuje přemýšlením. Rovněž mezi životy má možnost znovu posuzovat, co v minulém životě udělal dobře nebo špatně, a dojít k závěru, že to a to by neměl nebo naopak měl. Tak pomalu spějeme k dokonalosti. Tento vývoj není přímočarý. Je vlnovitý nebo přesněji spirálovitý. Vývoj nikdy nejde zpět. Může se ale stát, že v jednom životě mu bude zakryta část jeho intelektu nebo duchovního dosažení, aby v určitém směru  rychleji postoupil. Bude  se to dít zvláště tehdy, jestliže svých schopností zneužíval na úkor druhých.

Jednoho dne dosáhne dokonalosti a přestane se vtělovat, protože fyzický svět už nebude mít nic, co by mu nabídl. Stane se ohranou písničkou, která sem tam něco slíbí, ale nikdy nedodrží. Mladý čtenář nebude patrně s takovým názorem souhlasit. Starší lidé ale, a zvláště takoví, kteří měli možnost nahlédnout do svých minulých životů, porozumějí, co tím chci říci. Že náš projevený svět je jedním z očistců. Takoví lidé už o to nebudou stát, aby se zase vtělili. Vrátí se ke svému Otci nebo do svého Domova, po kterém vždy toužili. Tento vývoj prý trvá půlmilionu let.

O našem pocitu štěstí a neštěstí nerozhodují vnější okolnosti, které na nás dopadají účinkem karmy, ale způsob, jak na ně reagujeme. V jedné a téže situaci se může stát, že určitý člověk si píská a jiný si zoufá. Žil jsem za války tři roky v Berlíně a zažil asi 350 náletů. V některých obdobích jsem viděl téměř denně, že tisíce lidí přišlo z práce a místo svého domova nalezlo hromadu ohořelých trosek. Jejich okamžitý majetek se v té chvíli zmenšil na to, co měli na sobě a co měli v kapsách. Někteří se jen usmáli a řekli: „Tak ať se teď stát o mne stará.“ Jiní ztrátou svého majetku zešíleli. Byli od vezeni do psychiatrické léčebny, kde se je pokusili přivést k rozumu nějakou tou fackou a studenou sprchou. Když se jim to nepovedlo, dávali jim kyanovodík, protože příliv dalších postižených se nedal jinak zvládnout.

Proč skončili někteří lidé tak špatně? Byli to zřejmě lidé, kteří mimo materiálního světa nic neznali. Možná, že dokonce prohlašovali, že nevěří ničemu, na co si nemohou sáhnout. Pokládali to za velmi chytré. Nedomyslili, že až budou fyzický svět opouštět, že pak nebude nic, na co by si sáhnout mohli. Takže není divu, že tito lidé umírají v zoufalství a beznaději. I jejich existence mezi dvěma životy musí být tím silně ovlivněna.

Jsou to zřejmě rovněž lidé, kteří nikdy o převtělování neslyšeli nebo se to nestalo jejich vnitřním přesvědčením. Kdyby převtělování pokládali za samozřejmé, jak je tomu ve většině východních zemí, pak by si jistě domyslili, že již mnohokrát byli kdysi majetní a mocní a mnohokrát zemřeli ve velké bídě. Dívali by se na bohatství a chudobu jako na úseky jejich poutě životy. Nepřikládali by bohatství takový význam. Ztráta by je nevyvedla z rovnováhy. Neměli by k majetku taková pouta, nebo k místu, kde žijí, ke svému postavení ve společnosti, ke svému národu, ke svému fyzickému tělu. Na konci tohoto vývoje je člověk, který ne více než s povzdechem je schopen fyzický světopustit a ne více než s povzdechem se do něj opět vrátit.

Z toho všeho je snad dosti zřejmé, že o kvalitě našeho života nerozhoduje karma, ale způsob, jak na životní situace reagu­jeme. Pokud si někdo pod dobrou karmou představuje, že bude mít např. materiální dostatek a bude zdráv, pak to příliš dobrá karma není. Patrně ho to svede, že bude mít k majetku silné pouto a to je předzvěstí jeho budoucího neštěstí. Patrně ho to svede, aby si o sobě příliš myslil a byl sebejistý, bez stopy pokory.

Pokud si v tomto vtělení někdo „hoví“, pak nepostupuje. Ale i taková období jsou nutná, aby si člověk odpočal a nabyl nových sil do dalších zápasů. Některé směry tvrdí, že po šesti životech krušných přichází jeden, kdy nám bude osud všestranně nakloněn. Získáme znovu optimismus a chuť do života. A jakmile nastoupíme duchovní cestu, bude nám ukázáno, že všechno obtížné a těžké zde bylo jen proto, abychom pochopili, proč zde žijeme.

Lidé někdy říkají, že kdyby Bůh existoval, nedopustil by tolik utrpení, co ho na světě je. Denní množství utrpení na Zemi je přesně tak velké, jako množství nejrůznějších druhů ubližování a nepravostí, kterých se lidé dopouštějí.

Lidé si stěžují, že musí zápasit s překážkami a se zlem, které na ně různou formou dopadá. Kdyby nedopadalo, neuvědomili by si zlo v sobě samých. Až je odstraní, přestane dopadat. Kdyby nebylo zlo ve formě nemocí a úrazů, nebyli by lékaři, lékařská věda, nemocnice, léky, zdravotní pojištění. Kdyby nebylo zla ve formě násilí, nebyly by zákony, policie, soudy, vězení. Kdyby nebylo zlo ve formě záplav, nebyly by hráze, údolní přehrady, hlásná služba, atd. Kdyby nebylo zlo, nebylo by vůbec nic.

Na konci svého vývoje řeknete, že svět je správně tak, jak je. Samozřejmě, že ze začátku se budete snažit svět zlepšit, ale nakonec zjistíte, že to všechno se děje jen proto, aby bylo něčeho dosaženo ve vás samých. Smířeni se světem a se sebou z něj jednoho dne definitivně odejdete a ani se neohlédnete. Nádhera toho, co vás čeká, se nedá popsat.

Lidé si někdy stěžují na špatnou karmu a ptají se, jak se jí zbavit. Máte-li špatnou karmu, je to proto, že jste v minulosti dělali něco špatně. Je zde velká pravděpodobnost, že to děláte špatně i nyní.

V prvé řadě je třeba definovat, co vám vadí. Ubližuje vám někdo? Máte málo peněz? Jste nemocní? Pak je to zřejmě proto, že jste v minulosti někomu ubližovali podobným způsobem. Měli byste do detailu prozkoumat, zda tendenci ubližovat stále ještě v sobě nemáte. Možná, že nikomu neubližujete jenom proto, že jste v situaci, kdy to nejde. Kdybyste dostali moc, jak by to asi dopadlo? Zamyslete se nad tím. Nejde jen o ubližování lidem, ale i zvířatům. Určitou roli zde hraje i pojídání masa.

Máte málo peněz? Neokradli jste někoho? Nemáte tendenci k podvodům nebo ke lži, když z toho něco máte? Nemáte sklon myslit jen na sebe a neohlížet se, zda vaše jednání nepoškozuje někoho jiného?

Jste nemocní? Dbáte zdraví druhých? Neubližujete druhým slovně, nedostatkem laskavosti? Není vaše laskavost jenom hraná? Neničíte své zdraví kouřením, alkoholem nebo jinak?

Trpíte tím, že je válka nebo revoluce? Mnoho lidí říká, že jsou proti válce a násilí. Přitom třeba někoho nenávidí, nebo jiný národ, jinou rasu, jinou společenskou vrstvu. Poznáte je podle toho, že tón, kterým hovoří, je nelaskavý. Pokud máte nenávist nebo jen mírnou nesympatii vůči jakékoli formě projeveného Života, pak se na válkách, revolucích a násilí podílíte, i kdybyste se jich fyzicky nezúčastnili. Nedivte se pak, že to dopadá i na vaši hlavu.

Špatná karma na vás bude dopadat, dokud se nezměníte. Dokud se nezměníte, budete si špatnou karmu vytvářet i dobudoucna. Jakmile vás špatná karma přinutí, abyste vypátrali, co děláte špatně a abyste se této špatné vlastnosti zbavili, přestane na vás dopadat. Špatná karma je tedy z hlediska vašeho vývoje daleko lepší, než dobrá karma. Nakonec ke svému překvapení zjistíte, že vše, s čím se v životě setkáváme, je dobré. Ovšem, že je. Vždyť to všechno stvořil Bůh.

Jsme trestáni tím, čím jsme v minulosti zhřešili. Svůj osud pociťujeme jako zlý ani ne tak pro něj samý, ale proto, že se s ním neumíme vyrovnat.

OTÁZKA VINY

Dnes je snad v každém městě možnost zapsat se do kursu jógy nebo se přidat k nějaké skupině, která učí meditaci. Smyslem meditace je zpomalit chod myšlenek až k jejich téměř zastavení. Dojít tak klidu a míru sám v sobě, což je velkým odpočinutím a osvěžením. Je to mír tak hluboký, že světský člověk jej nikdy nezažil.

Někdo dokonce dokáže úplně své myšlení zastavit. Většina lidí si myslí, že kdyby se jejich myšlení zastavilo, že by byli v bezvědomí nebo mrtví. Opak je pravdou. Naše pozornost je naprosto bdělá, mysl čirá, soustředěná. Je to osvobození od myšlenek, které po většinu času se zabývají, čím samy chtějí. Jsou tak nekonečným zdrojem neklidu. Mnoho lidí ani neví, že se dá myšlení ovládat.

Kdybychom ale dosáhli jen mechanického zastavení myšlení, dlouho bychom v tom stavu nemohli setrvat. Začali bychom se nudit a mysl by si hned nějaké téma k myšlení našla. Abychom dosáhli žádoucího stavu, měli bychom před meditací poslouchat rozjímavou hudbu, hledět na obraz, který v nás vyvolal hlubokou odezvu, přečíst si odstavec inspirující knihy. Cílem toho všeho je dosáhnout atmosféry svatosti, která nás zahrne nekonečnou útěchou a bude naprostým naplněním. V takové atmosféře je každá myšlenka nesmyslná a rušivá. V takovém stavu se dá setrvat velmi dlouho. Probouzí se v něm intuice a pochopení všeho, co jest.

Předpokládá to ale mít alespoň jeden duchovní zážitek v životě. Tato fáze meditace se nazývá kontemplací.

Jestliže tedy přecházíme z meditace do kontemplace, cítíme, že svým vědomím opouštíme nejen sebe jako fyzickou jednotku, ale i jako oddělenou jednotku duchovní. Přece jsme to ale stále my a naše vědomí. Ponořujeme se do vibrací, které prostupují přírodou tak, že sahají až za obzor a patrně i naplňují vesmír. Je to naše Kristovské vědomí, vědomí našeho Nadjá, zárodek Boha v nás. Cítíme, že v tomto stavu splýváme se vším, celým projeveným světem, ve kterém jsou obsaženy i všechny lidské bytosti bez ohledu na to, jak dobré nebo méně dobré jsou ve svém nižším lidství. Jsme na dosah stavu, kde mizí prostor a čas. Vidíme, že oddělenost člověka od člověka je jen zdánlivá a dočasná.

Z toho vyplývá, že láska či nenávist vůči někomu vyslaná, je opuštěním této úrovně vše-bytí. Je ponořením do stavu oddělenosti, kde je rozdíl mezi já a ty.

Jestliže v tomto stavu vůči někomu vyšleme nějakou energii blahodárnou nebo ničivou, ať již na úrovni mentální čili myšlenkové (porozumění, lež, podvod), nebo citové (sympatie, nenávist, zlost) nebo fyzické (služba, napadení fyzické nebo slovní), automaticky dopadne tato energie oklikou i na nás samé. Takové energie jsou Kristovskému vědomí svou podstatou cizí, svou vibrací příliš hrubé, svým zaměřením omylem, protože na světě neexistuje bytost, která by ve svém nitru nebyla součástí nás samých. Z toho vyplývá, že nemůžeme lidsky oblažit ani ublížit někomu, aniž bychom v konečných důsledcích neoblažili nebo neublížili sami sobě. Jen s tím rozdílem, že zde dochází k určitému časovému posunu asi tak, jako když vychýlíme kyvadlo a ono se pak vrátí do původní polohy. Časový posun je způsoben tím, že jde o nízké vibrace a energie, které se pohybují v prostoru a čase. Celý tento mechanismus nazýváme zákonem karmy. Tam, kde končí čas a prostor, končí karma.

Když procházíme stovkami životů, první známkou, že jsme si ve svém vědomí (nebo nadvědomí nebo podvědomí) uchovali vzpomínku na události, k nimž došlo účinkem karmy, je morální vědomí čili svědomí. Bez karmy bychom se nevyvíjeli. Štěstí a neštěstí nás učí přemýšlet, nutí nás uvědomit si sami sebe, naši povahu a reakce i reakce druhých. Učí nás soucitu a porozumění pro druhé. Každý krůček na této cestě je zachycen v našem podvědomí, naší povaze. Naše povaha, postoje a reakce tvoří spolu s duchovním dosažením naše „éterické tělo“. To obsahuje výsledky našich zkušeností za desítky a stovky tisíců let převtělování. Žádná maličkost není ztracena. Do nového vtělení si ale nepřinášíme vzpomínku na to, co se konkrétně stalo.

Kdybychom se mohli rozpomenout jen na jedno jediné vtělení z minulosti, neunesli bychom to psychicky. Ochromilo by to naši odvahu i chuť žít, podlomilo naši vůli a stalo by se brzdou dalšího vývoje.

I kdyby naše povaha byla sebelepší, může se stát, že uděláme něco, čeho pak litujeme. Že někomu ublížíme. Jaké možnosti pak máme?

Křesťanští otcové, když z bible vyškrtali všechno, co se týkalo převtělování a karmy, musili dát věřícím nějakou náhradu. Jestliže mne karma nepřinutí něco odčinit, jestliže je jen jeden život a pak očistec, peklo nebo nebe, jak mohu napravit, když jsem se něčeho dopustil, když ten člověk např. není v dosahu, když se s ním nemohu dohodnout, i kdybych se o to pokusil, když je to něco, co se už napravit nedá.

Křesťanství to vyřešilo tím, že prohlásilo Ježíše za spasitele, který svou smrtí na kříži vzal na sebe všechny naše hříchy, pokud v něj uvěříme a půjdeme v jeho šlépějích.

Toto řešení je pro mnoho lidí velmi pohodlné. Prostě prohlásí, že v Něj věří. Otázka je, co si pod tím představují? „Věřit“ znamená zažít Krista sami v sobě, mít duchovní zážitek. Ale něco takového se neděje na objednávku. A jít v jeho stopách, t. j. nehřešit více? Nikdo se přece nemůže stát dokonalým obratem ruky. To je úkol na stovky vtělení. Ale většina lidí neuvažuje o tom do hloubky.

Církev dále nabídla lidem zpověď. Člověku se přece ulehčí, když se může někomu svěřit, kdo to nezneužije proti němu. A pak dostane „rozřešení“ tím, že se pomodlí 20× Otčenáš atd. Mnoho lidí si pak vsugeruje, že byli očištěni, a po nějaké době případně pokračuje ve svém hřešení. Totéž platí o odpustkách.

Přesto tvrzení, že Ježíš zemřel za naše hříchy, hraje spolu se zpovědí a odpustky důležitou roli v křesťanství. Je to protiváha tvrzení, že člověk je tvor hříšný. Že zásluhou dědičného hříchu byl hříšný dřív, než se narodil. Že se během svého života dopouští nekonečné řady hříchů. Že ho Bůh pozoruje a všechno si zapisuje. Je to úplný systém zotročení člověka od narození do smrti. Nejdrastičtěji se to v minulosti projevovalo v otázkách milostných vztahů. Dřívější společenské zřízení nedovedlo zajistit matky a děti, které nemají otce, a proto prohlásilo početí mimo manželství, bez něj nebo před ním za těžký hřích. Přitom ale Bůh sám dal člověku do vínku touhu po životním partnerovi a věděl dávno před jeho narozením, že mu tím za určitých okolností neobyčejně zkomplikoval život a že se mu vždy nepodaří sladit svou potřebu intimního soužití s někým s názory společnosti, uprostřed které žije.

Příroda má své prostředky, jak člověka přinutit k určité míře sebeovládání. Od nepaměti to byly děti a nutnost se o ně starat. S vynálezem různých ochran se objevil AIDS. Vždy se vyskytovali otcové, kteří měli tendenci utéci před svou odpovědností. Odpovědností jak vůči matce, o kterou se někdo musí po nějakou dobu starat, a o dítě, o které se musí starat dosti dlouho. Pokud si nějaký otec myslí, že před tím uteče, neuteče daleko. V příštím životě se narodí jako žena, která otěhotní za obdobné situace a přivede na svět dítě, aby v plné míře zakusil, jaké to je.

Kdyby Ježíš skutečně za nás smyl všechny hříchy a zákonem karmy by na nás nedopadlo nic z toho, „co jsme učinili nejmenšímu z bratří“, pak bychom se nikdy nenaučili soucitu, porozumění pro druhé, nevytvořilo by se vůbec naše svědomí, ohleduplnost. Celý smysl toho povídání o spasení a zpovědi je jen ten, že se lidé mohou zbavit pocitu viny, i když ne viny samé. Ale i to má svou cenu. Zaplatí za ni připoutáním k nějaké církvi a jejím dogmatům.

Co bychom tedy měli podniknout, když jsme někomu ublížili a tíží nás to? V prvé řadě si ujasnit, zda ta událost vznikla skutečně z našeho zlého úmyslu nebo nedbalosti. Lidé se někdy cítí vinnými za něco, za co nemohou. Mohou mít nevědomý komplex viny, který vznikl nějakými událostmi v jejich dětství nebo dospívání. Takový člověk by se měl zabývat psychoanalýzou nebo se poradit s nějakým psychologem a takového komplexu se zbavit. Nesmyslné sebeobviňování je negativním rysem povahy a značnou překážkou na duchovní cestě.

Jestliže jsme někoho poškodili bez úmyslu a nedbalosti, měli bychom se pokusit to druhému vysvětlit, třeba se formálně omluvit nebo ho i do určité míry odškodnit podle případu. Ale vnitřně odmítnout pocit viny nebo výčitky nebo znepokojení, když naše úmysly byly čisté. Taková událost naznačuje jednoznačně, že to byla karma toho člověka.

Jestliže je nějaké zavinění na naší straně, v prvé řadě si rozebrat, proč jsme to udělali. Ze zlosti? Říká se, že zlost je přání, které narazilo na překážku. Neměli bychom mít žádné přání tak úporné, aby z něho vzešla zlost. Z nenávisti? Nenávist často pramení ze strachu. Proč bych měl někoho nenávidět, kdybych z něj neměl strach? Rozebrat si ten strach. Čeho se bojíš, když jsi nesmrtelný. Když karma pracuje neomylně. Když žádný z nás neopustí tuto planetu, dokud poslední haléř nezaplatí. Ze závisti? Závistí přece nedosáhneme, co druhému závidíme. Atd. Prostě si rozebrat celou situaci a pokusit se zajistit do budoucna, aby se něco takového nestalo znovu. Jestliže mne nějaká událost poučí o pravdě, jestliže přijdu na to, jaký nesprávný postoj jsem zaujímal, pak celý tento můj „hřích“ bude mít pro celý můj další život neocenitelnou hodnotu a měl bych být rád, že k němu došlo i za cenu, že ten dluh budu musit jednou splatit.

Další krok je napravit, co se dá. Ne žádat hned Boha Otce, aby mi odpustil. Pokusit se odčinit prohřešek vůči tomu, koho jsem poškodil. Hledat možnost odčinění na té úrovni, na které vznikl, t. j. fyzické, citové, mentální. Je-li možno usmířit se s tím člověkem, nahradit škodu nebo újmu. Náhrada penězi je to nejvíce bezcenné, co můžete udělat. Můžete se pokusit to napravit tím, že pro něj něco uděláte, třeba i bez jeho vědomí. To předpokládá, abyste se informovali, v jakých poměrech žije, jaké problémy má. Nemůžete druhému účinně pomoci, jestliže ho nepochopíte.

Přesto se ale může stát, že vás v tomto životě bude nenávidět dál. Ale až své tělo opustí a uvidí, kolik úsilí jste vynaložili, abyste svůj prohřešek napravili, nenávist ho přejde. A tímto úsilím odčiníte část špatné karmy, kterou jste si udělali.

Poslední případ je ten, kdy nemůžete v tomto světě napravit, co jste pokazili. Ten člověk není v dosahu. Pak ve svých modlitbách žádejte Boha nebo Ježíše nebo jinou bytost, ke které máte nejvnitřnější vztah, aby vám odpustil. Jestliže poškozený neúměrně reagoval zlostí aj., i za něj se modlete, protože tím i on si dělá špatnou karmu. Nemodlete se přímo k němu, protože tím byste ho k sobě poutali a znesnadňovali mu jeho pouť mimo fyzický svět. Jestliže vám Bůh odpustí alespoň z části, přejde toto odpuštění do Nadjá poškozeného a ucítíte to jako velké ulehčení. Jestliže váš konflikt s poškozeným je hluboký, což se děje zvláště v rodinných vztazích, modlete se i za sebe a za něj kdysi v minulosti, kdy jste oba nejednali správně, takže nyní došlo ke konfliktní situaci.

Jestliže jste se snažili svou vinu odčinit modlitbami, dojdete jednoho dne k pocitu, že jste učinili, co bylo možné. Pak celý případ uzavřete a zapomeňte na to. Pokud jste celou svou vinu neodčinili, napadne vás zbývající ničivá energie někdy v budoucnu, a dojde k tomu v situaci, která se bude velmi podobat té, za které jste se sami chyby dopustili. Smiřte se s tím a netrapte se nad tím. Trápením se a zbytečným, neužitečným setrváváním u této události vytváříte opět negativní energie, kterým budete musit v budoucnu čelit.

JAK SI VYTVOŘIT NEJLEPŠÍ MOŽNÝ OSUD

Nechte skryté síly řešit problémy za vás.

Jelikož nyní víme, jak karmické síly vznikají a jak na nás zpětně dopadají, zeptá se jistě každý, jak to zařídit, abychom si do budoucna vytvořili osud co nejlepší.

Lidová moudrost praví: jestliže se dlouho potýkáš s nějakým problémem, který na tebe těžce dopadá a nejsi schopen jej vyřešit, najdi někoho, kdo je na tom ještě hůř a pokus se mu pomoci, aniž bys očekával odměnu nebo vděk.

Poslechněme si zkušenost, kterou udělal Američan Napoleon Hill, kterou vylíčil ve své knize Grow Rich with Peace of Mind (Jak zbohatnout s klidnou myslí).

Před několika desítkami let se dostal do velké životní krize. Pustil se do něčeho, co později označil jako dobrodružství, které ne dopadlo dobře. Zruinovalo ho to nejen finančně, ale i psychicky. Úplně ho to položilo na lopatky. Nevěděl, kudy kam, nevěděl, co se sebou počít. Rozhodl se proto, že odjede hodně daleko a někde ve světě začne úplně znovu. Byl by potřeboval někoho, kdo by mu pomohl, když už ne jinak, tak aspoň aby ho duševně podpořil. Ale nikdo takový tady nebyl.

Na svém útěku se dostal až do města Atlanta ve státě Georgia. Shodou okolností tam měl dávného přítele. A tak ho navštívil. Jmenoval se Mark Wooding. Ten si právě otevřel restauraci. Zařízení restaurace a všechny úpravy s tím spojené pohltily spoustu peněz a Mark, jak je v Americe zvykem, si na to vypůjčil pěknou sumu peněz. Ale propočítal si, že by byl schopen své dluhy velmi rychle splatit.

Restaurace ležela v obchodní čtvrti Atlanty a tak v poledne nebylo o hosty nouze. To ovšem moc nevynášelo. Američané neobědvají jako my, sní spíše jen něco jako větší svačinu, kterou si často nechají donést v úhledných krabičkách na pracoviště.

Málokdo do restaurace zajde. Američané, kteří přijíždějí do naší země za obchodem, jsou často překvapeni, když jejich čeští obchodní partneři v poledne práci přeruší a jdou se naobědvat. V Americe, když je důležité obchodní jednání, jedná se tak dlouho, až je práce skončena, i když se pak obědvá třeba až v pět hodin.

A tak Mark skládal svou velkou naději na večeře, protože u Američanů je večeře hlavním jídlem, kdy se rádi pořádně nasytí a rádi za dobré jídlo dobře zaplatí. Ale právě v tomto bodě se Mark strašně přepočítal. Večer zela jeho restaurace prázdnotou.

Bylo to tím, že většina okolních podniků a továren končila odpoledne svou práci a lidé se rozjeli do svých domovů. Ulice tak byly večer zcela vylidněny. V obchodní čtvrti bydlí málo lidí, bydlení je tam příliš drahé a tak se všichni rozjedou do lacinějších předměstí. Jídlo k večeři, které Mark první den navařil, zůstalo neprodáno, protože čtvrť byla klidná a tichá jako hřbitov. Jeho výpočty, že tak a tak rychle splatí své dluhy, se tím zhroutily. I on sám byl blízek nervovému zhroucení, protože stál před krachem.

V této tíživé době se objevil Napoleon Hill, který byl na útěku sám před sebou. Zoufalý z vlastní situace, ve které se octl, a která podle jeho mínění byla neřešitelná. Poslouchal Markovo vypravování a ptal se sám sebe, kdo je na tom hůře: on nebo Mark?

A tu si vzpomněl na radu, kterou kdesi slyšel: nejsi-li schopen pomoci sám sobě, pokus se pomoci někomu, kdo je na tom ještě hůře. A něco v něm způsobilo, že se této myšlenky hned chytil.

Jak Markovi pomoci? Sál byl nádherný, zařízený skoro luxusně. Za rohem byla stanice metra a hned vedle rozsáhlé parkoviště. Jídlo bylo výborné. Ale jak sem dostat hosty?

A tu ho napadlo, že by se mohl pokusit pořádat v tomto sále přednášky, které pořádal dříve v jiných městech a které měly úspěch. Týkaly se způsobu, jak být úspěšným v podnikání, jak správně jednat s lidmi, jak se stavět k životním problémům, aby přestaly být problémem. Mohl by spojit celou řadu témat tak, aby z toho vznikl kurs. Napadlo ho, aby tyto kursy pořádal zdarma a že by se jich mohl zúčastnit každý, kdo by přišel na večeři a pak zůstal na přednášku.

Hovořil o tom s Markem, který byl ochoten chytit se čehokoli. A tak nakonec dali do novin inzerát, že se tento kurs bude konat, a dali si rovněž vytisknout letáky, které rozeslali všem podnikům v okolí. Hned první večer musili odřeknout více lidem, než se jich do sálu vešlo. A ani v příštích dnech se nikdy nestalo, že by sál stačil. Jídelna byla stále nabitá a večeře se stala hlavním zdrojem příjmů Marka, který tak mohl bez potíží začít splácet svoje dluhy. Pohroma byla zažehnána.

Hill v jiných městech vybíral vstupné. Ale zde od toho upustil. V prvé řadě viděl, že je nutno pomoci příteli. A pak, byl ve zcela jiné části Spojených států, kde nikdy předtím nežil. A věděl, že zvyky a názory lidí mezi východem a západem, mezi severem a jihem se velmi liší. Mohlo se snadno stát, že způsob, jak svou životní filosofii vysvětloval, se zde setká s nepochopením.

Ale byl zde ještě jeden důvod, proč na tom nechtěl vydělávat. A ten byl daleko závažnější. Cítil, že jeho deprese pominula a že se cítí najednou velmi dobře. Nevěděl, proč.

Pokusme se porozumět tomuto jevu. Jistě se vám v životě stalo, že jste měli za sebou několik úspěchů nebo naopak, několik neúspěchů. Jestliže se nám smůla lepí na paty, jestliže se nám nic nedaří, pak polevujeme ve svém elánu. Jsme méně a méně podnikaví. Porážka za porážkou nás tlačí k zemi, ztrácíme naději, dostavují se deprese a my spějeme k úplné pasivitě.

Naopak, máme-li znovu a znovu úspěch, podněcuje to naši aktivitu, naši nápaditost, chuť do práce, optimismus. Jako bychom seděli v plachetnici a vítr nás hnal stále správným směrem.

Můžeme tedy krátce říci: každý úspěch naši vůli posiluje, každý neúspěch ji oslabuje.

Napoleon Hill řadou velkých porážek se dostal do úplné pasivity, beznaděje. Neměl už sílu ani odvahu něco nového začít. Nevěděl ani, co udělat sám se sebou, aby se z toho stavu dostal. Jediné, co dokázal, bylo utéci z města, ve kterém žil, aby na všechno zapomněl.

Tím, že pomáhal příteli, najel na úplně novou kolej. Jako by před ním ležel list nepopsaného papíru a on mohl znovu začít. Pomáháním druhému zcela zapomněl sám na sebe a to bylo velkým ulehčením. Byl naplněn dobrou vůlí a přejícným vztahem a to ho naplnilo harmonií a pohodou. Tento postoj uvedl do pohybu síly, které mu přinesly daleko větší výhody než několik dolarů. Nyní, po desítkách let, když se podívá do minulosti, musí zjistit, že jeho nesobecký postoj vyvolal rozhodující obrat v jeho životě. Odměn, kterých se mu dostalo, bylo tolik, že se to ani nedá spočítat.

Hillovy přednášky o filosofii úspěchu přilákaly do jídelny nejrůznější lidi. Mezi nimi byl i ředitel blízkého podniku. Po přednášce se přišel Hillovi představit a svěřil se, že se již dříve zúčastnil jeho přednášek v jiném městě a že byl jeho pravidelným posluchačem několik let.

Řekl: „Mám přítele, který je rektorem na universitě a současně majitelem dosti velké tiskárny. Jeho životní filosofie se velmi podobá tomu, co hlásáte vy. Měli byste se navzájem poznat. Napíšete mu?“

Hill mu napsal ihned. Rektor obratem do Atlanty zajel a Hilla navštívil. Došlo mezi nimi k rozsáhlé dohodě, na základě které se měl Hill odstěhovat do jeho města a sepsat všechno to, co přednášel. Rektor se rozhodl, že to vydá.

A tak vznikla komická situace. Když Hill hledal nakladatele, nenalezl ho. Když se pokusil pomoci příteli, nakladatel se sám přihlásil. A tak 1. ledna 1941 začal Hill sepisovat svoji Vědu úspěšného života, které se dnes vyučuje na školách v Americe i v jiných zemích.

Řetěz šťastných náhod ale pokračoval. Mimo jiné se v té tiskárně setkal s dívkou, která se stala jeho ženou. V době, kdy tuto knihu psal, měli za sebou dvacet let šťastného manželství. To všechno dovedlo Hilla k přesvědčení, že ta lidová moudrost říká pravdu. Nějaké skryté síly pro něj pracovaly nejrůznějším způsobem od doby, kdy se pokusil pomoci svému příteli.

Co je to za síly? Není těžké to vysvětlit. Má nás naučit vyvolat v sobě laskavost a pak lásku ke všemu stvořenému. Jestliže tedy vysíláme svou lásku k lesům a polím, ptactvu a tvorům zemním a vodním, k lidem, které vůbec neznáme a kteří neznají nás, pak je pochopitelné, že nemůžeme očekávat, že by nám za to poděkovali, že by na to jakkoli reagovali. Oni to ani nevědí. A právě ten fakt, že dáváme svou lásku a nic přitom nechceme, způsobuje, že se nám tato láska vrací téměř ihned a s větší silou, než jsme ji vyslali.

Představme si tedy, že hledáme někoho, kdo je ve velmi zlé životní situaci, a že se mu pokoušíme pomoci. Je to člověk zcela cizí nebo ne úplně cizí, ale takový, se kterým jsme již dlouho nebyli ve styku. Nemůžeme vědět, zda se nám podaří jeho problém vyřešit. A i kdyby se nám to podařilo, nemůžeme vědět, zda ten člověk to uzná, zda to přijme. A i kdyby to přijal, nemůžeme vědět, zda nám poděkuje. Často se v takové situaci stává, že ten, komu jsme velmi pomohli, se nám napříště vyhne, protože má pocit, že nám musí být vděčen. A to je mu nepříjemné.

My tedy pomáháme někomu bez jakékoli vyhlídky na odměnu. Každý se jistě zeptá, proč by to vůbec měl dělat? Odpověď zní: protože myšlenková energie námi vytvářená v tom případě dostává podobnou vibraci, jako láska vysílaná ke všemu stvořenému. I tato myšlenková energie jako by se od něčeho odrazila a vracela se pak k nám s tím, že sama řeší naše vlastní problémy, které se nám vědomě vyřešit nepodařilo.

Nevěříte, že to tak funguje? Vyzkoušejte si to. Až zjistíte, že něco na tom je, budete mít tendenci zaujímat postoj nic nežádající služby vůči svému okolí běžně. A službou nerozumíme jen pro někoho něco vykonat, ale všimnout si, že někdo je osamělý a věnovat mu chvíli přátelského rozhovoru. Že někdo má těžkosti, se kterými by se rád někomu svěřil. Nechat ho vymluvit a pokusit se najít řešení. Projevit mu sympatie. Být laskavý. Vyptat se ho na zdraví. Atd.

To je nejspolehlivější způsob, jak si vytvořit dobrou karmu nejen do budoucna, ale téměř na běžícím pásu od této chvíle. To ale neznamená, že byste musili vyhrát milión. Ale spíše, že se po duši i po těle budete cítit stále lépe a lépe. To rovněž neznamená, že by špatná karma z minulosti na nás nemohla dopadat.

Křesťanství nabádá své věřící, aby vykonali denně aspoň jeden dobrý skutek. Často si pod tím představují dát žebrákovi nějaký peníz. Bylo by správné zde říci, že z karmického hlediska malý peníz od člověka s desítkami tisíc příjmu měsíčně je bezvýznamný. Má ale velkou váhu, je-li od důchodkyně na životním minimu.

Dát peníze je z hlediska karmy to nejvíce bezcenné. Nepředstavuje žádnou námahu a um. Daleko hodnotnější je pochopit problémy druhého, zvažovat, jak to přijme, když se pokusíme podniknout to nebo ono. Zvažovat, jakým způsobem mu to říci, aby to přijal. Dát si pozor, abychom se sami nepředváděli, abychom se nedělali důležitými, když přijdeme na to správné řešení.

Někteří křesťané si poctivě dávají záležet, aby tedy denně aspoň jeden dobrý skutek udělali. Problém je v tom, zda ten skutek dělají kvůli někomu, kdo něco potřebuje, nebo kvůli sobě. A desetkrát denně si pak ten svůj skutek připomínají a kochají se myšlenkou, jak jsou dobří. Nárůst samolibosti potom daleko převýší to dobré, co učinili.

JAK SE OSVOBODIT OD ÚČINKŮ KARMY A NUTNOSTI PŘEVTĚLOVAT SE

V prvé řadě je třeba přestat ubližovat čemukoli stvořenému jakýmkoli způsobem a napravit všechno, čeho jsme se v minulosti dopustili. Určitá část nám může být odpuštěna, jestliže dokážeme odpustit i my a pokud umíme požádat Boha o odpuštění.

Edgar Cayce o tom říká: „Jakmile jsme se naučili odpouštět svému bližnímu, není již třeba, aby špatná karma na nás dopadala.“ — Účelu bylo dosaženo. Dosáhli jsme právě toho bodu, pro nějž jsme se vůbec v lidském těle narodili. Vnitřně očištěni jsme se stali průchodem Boží milosti, moudrosti a Boží lásky.

To ale ještě neznamená, že bychom byli též osvobozeni od nutnosti se stále převtělovat. Světský člověk, který mimo fyzického světa nic nezná, samozřejmě nebude stát o to se již nevtělovat. Kdo však měl alespoň jeden velký duchovní zážitek nebo zážitek po smrti, jak to popisují pacienti Dr. Moodyho a desítek dalších, ten ví, že projevený svět je jen jedním z očistců. Ten bude po desetiletí toužit, aby se z těchto okovů osvobodil. Jednou se mu to povede a bude opouštět naši planetu a ani se neohlédne. Nádhera toho, co ho čeká, byla popsána již několika desítkami tisíc lidí, kteří prošli klinickou smrtí nebo byli v hypnóze nebo jiném podobném stavu vráceni do doby před vtělením.

Abychom se přestali vtělovat, k tomu je třeba, aby na nás přestala dopadat i karma dobrá, pokud vytváří pouta. Dr. Joel L. Whitton to ve své knize Život mezi životy vyjádřil takto:

„Pokud někdo touží po tom, aby na této zemi žil, pokud někdo touží po tom, aby zde na zemi konal nějakou práci nebo třeba i poslání, pokud někdo touží, aby v tomto životě něco vlastnil, pak automaticky se bude znovu zrozovat … Pokud je někdo dobrým a laskavým proto, aby se mu dostalo odměny, pak se sem bude musit znovu narodit, aby si pro tu odměnu došel.“

A tak se můžeme zeptat: jaký vnitřní postoj je ten, který nás dovede k osvobození od vtělování? Tento vnitřní postoj se dá přesně definovat: je to jedině nic nežádající, nemajetnická láska ke všemu stvořenému, která neočekává odměnu ani odezvu. Která jen dává. Je to tedy táž láska, která nás dovede k duchovnímu zážitku, jak je popsáno v kapitole Přijďte a naberte vody života zadarmo.

Abychom se přestali vtělovat, k tomu je dále třeba, abychom uvolnili svá pouta ke všemu fyzickému. To jest např. k majetku, ke svému postavení ve společnosti, k tomu, čeho jsme dosáhli ve fyzickém světě, k fyzickému tělu těch, které milujeme. Abychom se vzdali cílů, touhy, přání, chtění ve fyzickém světě.

Poslední podmínkou je splnit plán svého duchovního rozvoje. Jak je naznačeno v kapitole Dobrá karma neznamená štěstí…, bereme před každým vtělením na sebe nějaký úkol. Nejen odčinit určitou část špatné karmy, ale postoupit na své duchovní cestě. Odbourat poslední zbytky nepěkných povahových vlastností a dostat se blíže k té záři, která prostupuje vesmírem a které někdo říká nirvána, někdo Duch svatý, někdo Bůh.

V určitém stádiu tohoto vývoje nám prý bude při odchodu z fyzického světa nabídnuto ukončit cykly převtělování. Zůstat trvale mimo fyzický svět. Křesťané tomuto kroku říkají nanebevstoupení. Bylo by dobře být připraven na to, že takovou nabídku dostaneme. Neměla by nás překvapit. Velká část pacientů znovu oživených po klinické smrti vypravuje, že se mohli rozhodnout vrátit se do svého nemocného těla nebo zůstat. I zde budeme mít možnost volby.

Takovou nabídku byste neměli odmítnout. Jak již bylo řečeno, náš vývoj nejde přímočaře, ale spirálovitě. Mohlo by se stát, že na konci vašeho příštího života na tom budete v nějakém důležitém směru o něco hůře než nyní, a že tuto nabídku nedostanete. Že si na její opakování budete musit počkat dalších několik set let…

http://www.skola-esoteriky.cz/dokumenty-clanky/karma/vse_o_karme/vse_o_karme.php