Vesmír – kosmické cestování

Tak jako v mnoha dalších oborech lidské činnosti, i zde hrají roli peníze. Americký dokumentární cyklus

Lidstvo se chystá vydat do vesmíru – pro začátek alespoň v rámci Sluneční soustavy. Po věky nás vábila tajemná vznešenost vesmíru. A konečně je jeho tajemné pokušení nadosah a lidská touha se může naplnit. Nevím, jestli je to zapsáno v našich genech, ale pokaždé, když uvidíme v dálce něco, co zaujme naši pozornost, chceme se na to podívat zblízka. Dalekohledy nám pomáhají dohlédnout až moc daleko, planety jsou však z tohoto hlediska blízko a v dosahu naší kosmické techniky. Tak proč se nevydat na cestu?

Příliš drahé výlety

Mezi největší lidské úspěchy patřily návštěvy Měsíce. Ale od roku 1972 si nikdo netroufl vydat se za oběžnou dráhu Země. Vesmírný program se v posledních třiceti letech ocitl ve vyježděných kolejích. Dnes se pohybujeme jen kolem planety Země. Je to, jako by Kolumbus poprvé prozkoumal Nový svět, a pak by strávil zbytek života potulováním kolem španělského pobřeží. V čem je problém. Vyslat na oběžnou dráhu kilogram čehokoli stojí 20 000 dolarů. Představte si Johna Glenna celého z čistého zlata. Tolik to stálo dostat ho na oběžnou dráhu. Kdybyste si chtěli udělat víkend na vesmírné stanici, stálo by vás to nejméně 20 milionů dolarů. Na cestu na Měsíc si připravte půl miliardy dolarů. A cesta na Mars by vás zřejmě přišla na desítky miliard dolarů.

Výtah do vesmíru

Náklady na vesmírné cesty by byly nižší, kdyby byl vymyšlen účinnější způsob, jak překonat zemskou přitažlivost. Znáte pohádku o Jackovi a fazoli? Jack byl malý kluk, který se po stonku fazole vyšplhal do nebe. Tak si představte vesmírný výtah, kde zmáčknete knoflík nahoru, a vyveze vás do nebe, jako Jacka stonek fazole. Určitě se ale nebude stavět zdola nahoru – vesmírný výtah by se stavěl shora dolů. Ze satelitu na geostacionární oběžné dráze bychom spustili na Zem lano dlouhé 36 000 kilometrů a pevně je ukotvili v zemi. Havárie výtahu nehrozí, protože se otáčí stejnou rychlostí jako planeta Země. Kabina výtahu se bude jednoduše posunovat nahoru po laně a dopraví tak cestující a zásoby na oběžnou dráhu, kde budou čekat na vesmírnou loď. Už nebudou zapotřebí konvenční rakety. To by mohlo ohromně snížit náklady vesmírných cest. Možná, že jednou takový výlet do vesmíru nebude o nic dražší než letenka.

Kosmické hrozby

Ale za hranicemi uklidňující náruče Země čekají na vesmírné cestovatele exotické hrozby. To není, jako když si zajedete v autě na venkov. Je to jako projíždět se po střelnici! Z nic netušícího cestovatele se stane pohyblivý cíl. Ve vesmíru jsou prachové částice, a dokonce i kamínky, které se pohybují rychlostí desítek tisíc kilometrů za hodinu. Kolem naší planety sviští více než půl milionu takovýchto projektilů, které mají více než tři centimetry v průměru. Jsou to skleněné střepy ze solárních panelů a trosky z družic a raketových motorů. Dále ve vesmíru jsou to nebezpečné kamenné mikrometeoroidy. I maličký předmět může rozbít sklo či prorazit kovový nebo plastový plášť. Ve vesmíru se to děje pořád. V kosmu číhá i ještě zákeřnější a stejně závažné nebezpečí – radiace. Dobře známe, co radiace způsobila po svržení atomové bomby či jako jaderný spad z Černobylu. Bohužel, naše vlastní životodárné Slunce chrlí proudy nebezpečného záření. V naší kolébce jsme chráněni zemskou atmosférou a magnetosférou, takže magnetické pole Země odkloní značnou část nabitých částic ze Slunce. Ty, které jím přece jen projdou, vytvářejí polární záře.

V meziplanetárním prostoru nebezpečné částice útočí přímo. Není tam žádná ozonová vrstva, není tam magnetické pole. Slunce je od naší planety 150 milionů kilometrů daleko, přesto i v této vzdálenosti prolétá každou sekundu každým čtverečním centimetrem kolem naší Země několik set milionů částic ze Slunce. Ze Slunce neustále proudí elektricky nabité a neutrální částice – tak zvaný sluneční vítr. Čas od času dojde k výronu koronární hmoty a množství těchto částic se prudce zvýší. A tak velká dávka tvrdého záření je vždycky nebezpečná pro lidskou DNA. Sluneční erupce vyvrhují oblaky nabitých částic jako baterie děl, které bombardují kosmický prostor. Zatím neznáme způsob, jak se dozvědět, že přiletí, než opravdu přiletí. Bohužel, i když bychom se od Slunce vzdalovali, záření nás bude stále ohrožovat. Jen bude mít jiný zdroj. Je to galaktické kosmické záření, které k nám přichází ze vzdálených hlubin vesmíru z explodujících hvězd a z černých děr.

Galaktické kosmické záření jsou částice, které se pohybují téměř rychlostí světla. Dokonce i jediná částice železa, která narazí do lidského těla, může mít účinky baseballového míče, který letí rychlostí 150 kilometrů za hodinu. I když jsou těžké částice železa vzácné, při pobytu mimo vesmírnou loď mohou každou sekundu proniknout vaším tělem tisíce částic kosmického záření. Galaktické kosmické záření a sluneční vítr obdaří vesmírného cestovatele každých 24 hodin takovou dávkou, jakou obdržíme na povrchu Země za půl roku. Člověk nárazy částic neucítí, ale může je zaznamenat, když zavře oči. Částice, které narazí na sítnici jeho oka, blikají jako jiskřičky. Paprsky vás neoslepují. Jenom se sami sebe zeptáte: Co to bylo? Neviděl jsem něco? Jejich výskyt je pokaždé jiný.

Beztížný stav

Lidské tělo ohrožuje i stav beztíže. Při cestování do vesmíru je možná nejnebezpečnější ztráta gravitace. Stav beztíže způsobí, že skoro každá součást, každý systém vašeho těla se začne měnit. A nepřestane, dokud se zase neoctnete na Zemi či jinde, kde vás stahuje dolů gravitace. Jedním z prvních důsledků nulové gravitace je ztráta smyslu pro směr. Kde je nahoře a kde je dole. Většina kosmonautů bude několik dní trpět cestovní nevolností. Všichni budou s největší pravděpodobností cítit, že mají narušenou orientaci. Pocit, který je nejblíže stavu beztíže, zažívají tady na Zemi potápěči, kteří se vznášejí ve vodě. Proto astronauti NASA trénují život a práci v prostředí bez gravitace až šestihodinovými pobyty pod hladinou bazénu. Ve skafandru už moc sílu gravitace necítíte, protože celé vaše tělo je obklopeno vodou, která vás nadnáší. A pokud si nepomohou pohledem na vzduchové bublinky, které se vznášejí ke hladině, ztrácejí pod vodou trénující astronauti i orientační smysl.

Během dlouhodobého stavu beztíže lidské tělo nepotřebuje přemáhat sílu gravitace a začíná mu ubývat hmota svalů a kostí. Tělo si může myslet, že klidně leží v posteli. Když je nebudete cvičit, zakrní. Proto astronauti musejí každý den ve vesmíru nějakou dobu cvičit. Obzvláště zranitelné jsou nohy, protože ty se používají zřídka. Většinu práce při pohybu z místa na místo udělají ruce. Člověk si musí zvyknout, jak žít v prostoru, kde nemůžete přejít přes pokoj. A to je těžké, všude se vznášíte. Nedostatek přitažlivosti také zpomaluje zažívací ústrojí, což může způsobit problémy. Zažívací systém se zastaví. Nemůžete jíst, nemůžete pít, dokud nezačnete znovu zažívat, a to může trvat několik hodin, ale i dnů. A co horšího, nulová přitažlivost a záření se mohou spojit obzvláště zlověstným způsobem. Ve vesmíru nepracuje imunitní systém jako obvykle a mnoho virů a bakterií, se kterými se normálně vypořádá, se tam stávají mnohem zhoubnějšími. Bakterie se mohou množit padesátkrát rychleji a jakýkoli virus, který se dostane na palubu, může účinkem všudypřítomného záření zmutovat na vetřelce, s jakým jsme se nikdy předtím nesetkali. A všechny tyhle těžkosti čekají vesmírného cestovatele hned v prvních hodinách a dnech.

Spolehnout se jen na sebe

A co na cestách, které trvají déle? Všechno se ještě zhorší. Vesmír nic nepromíjí. Je přístupný jenom těm největším dobrodruhům, kteří mají odvahu vydat se do prostředí plného smrtelně nebezpečných hrozeb a kteří se nebojí zabloudit daleko od všeho, co je bezpečné a známé. Že jsou naše šaty poddajné a přístroje pracují při pokojové teplotě, považujeme za samozřejmé, protože k tomu jsou vyrobeny. Když jste však v kosmu vystaveni slunečnímu záření, může teplota dosáhnout stovek stupňů. V opačném případě může naopak klesnout hluboko pod nulu. Tady dole na Zemi bereme hodně věcí jako samozřejmé. Slunce nám svítí, všude kolem je čerstvý vzduch. Tam nahoře jste v uzavřeném ekosystému. Musíte zajistit všechny lidské potřeby, které vám Země plní zcela automaticky. Musíte kolem sebe udržet hermeticky uzavřený prostor. Kdyby došlo k náhlé dekompresi, rychle se udusíte. Stejné podmínky platí pro ponorku, která se vznáší v hlubinách oceánu. Její ocelový plášť chrání posádku před nepřátelským světem. Když se poškodí vesmírná loď, začne unikat vzduch a vy zemřete. Při poškození ponorky začne dovnitř vnikat voda a vy zemřete. Takže izolace – jak fyzická, tak psychická – je velmi podobná. Možnost katastrofální nehody je stále přítomná. Když jste uprostřed oceánu, můžete se spolehnout pouze na sebe a na své kolegy. To stejné platí i ve vesmíru. Nemůžete se vrátit, nemůžete zaběhnout do železářství a koupit nějakou součástku, kterou jste s sebou nevzali. Jste odkázáni na lidský důvtip a nástroje, které máte na palubě. Tam venku ve vesmíru jste skutečně odděleni od lidstva.

Lidské úsilí při dobývání vesmíru je mnohdy přirovnáváno k velkým objevitelským výpravám v 15. a 16. století. I první odvážlivci, kteří přepluli oceán a pronikali na neznámá území, si s sebou vezli všechny zásoby, a nevěděli, jestli se někdy vrátí. Dalo by se o té podobnosti hodně mluvit, ale pak nastává moment, kdy se to najednou zvrtne. Když přistál Cortés v Jižní Americe, když Kolumbus dorazil do Karibiku, pořád tam byl vzduch, který mohli dýchat, a na stromech rostlo ovoce. Předpokládejme, že by kosmonauti z Apolla 11 – Neal Armstrong a Buzz Aldrin – přistáli na Měsíci a pokazil se jim motor. Co by mohli dělat? Není tam žádný motorový strom, ze kterého by otrhali součástky, aby opravili svůj lunární modul. A tak je ohrožení lidského života při zkoumání vesmíru mnohem větší, než kdekoli na zemském povrchu. Nejsou tam žádné servisní stanice pro případ, že ztroskotáte, dojde vám palivo nebo se budete chtít něčeho napít. Při zkoumání vesmíru si buďto s sebou povezete všechno, co potřebujete – vodu, jídlo, kyslík – nebo najdete způsob, jak to vyrobit po cestě, případně v cíli.

Každá kapka vody je vzácná. Na cestu do vesmíru určitě nedostanete sprchu. Budete si muset vystačit s vlhkou žínkou. Bude to velký rozdíl oproti 150 litrům vody, které spotřebuje každý průměrný Evropan za jeden den. Na stravování za letu si také budete muset zvyknout. Na první dny si můžete vzít čerstvé ovoce a zeleninu – mrkev, jablka a podobně – ale na delší cesty budete muset mít konzervované potraviny, které vydrží delší čas, aniž se zkazí. A přesto se kosmonauti shodují, že rizika a nepohodlí jsou jen malá cena, kterou musejí zaplatit za úžasnou možnost uvidět vesmír zblízka. Měli možnost podívat se na tu naši malou modrou kuličku z úplně jiné perspektivy, a pochopili, jak je Země v rozlehlé Sluneční soustavě vzácná. Ta zkušenost mě navždy změnila a změní asi každého, kdo bude mít stejnou příležitost.

Doslova astronomické vzdálenosti

Je tu však ještě délka příštích cest, která je velmi omezujícím faktorem. Vzdálenosti v našem rozlehlém vesmíru téměř vzdorují pochopení. Jestliže zmenšíme Slunce na velikost basketbalového míče, pak bude mít naše Země velikost hrášku. Kdybychom je v New Yorku položili do Central parku, pak by další hvězda byla zase basketbalový míč vzdálený téměř 8000 kilometrů daleko – na Havaji. Jednou z podmínek vesmírné výpravy je předpoklad, že když dorazíte do cíle, budete naživu. A tak musejí být poměrně krátké v porovnání s délkou lidského života. Takže v blízké budoucnosti to budou asi planety, a možná i komety a planetky, kam bude upřena pozornost. Drsný povrch vnitřních planet Sluneční soustavy Merkuru a Venuše nevypadá jako lákavé místo na dovolenou. Teploty na Venuši přesahují 480 stupňů Celsia a drtivý tlak atmosféry je tam stejný, jako když se potopíte kilometr pod hladinu moře. Tím se eventuální průzkum zúží na všechny cíle dál od Slunce, ale dokonce i výlet na místa nám nejbližší bude pořád trvat několik měsíců a dokonce i let.

Nejkratší vzdálenost mezi Marsem a Zemí je 130 milionů kilometrů, ale protože každá z planet obíhá kolem Slunce jinou rychlostí, jejich vzájemné vzdálenosti se neustále mění. Mars se k Zemi přiblíží asi tak jednou za dva roky. Se současnou technologií chemicky poháněných raket by let ze Země k rudé planetě v roce 2018 – když obě planety budou na stejné straně Slunce a budou rekordně blízko – mohl trvat 104 dny. Po 40denním pobytu by zpáteční cesta trvala něco málo přes šest měsíců. To znamená, že jeden zpáteční let tam a zpět by trval asi jeden rok. Ale cesta, která by začala v roce 2031, když jsou Země a Mars na opačné straně Slunce, by trvala asi 20 měsíců. V každém případě by výlet zabral jeden až dva roky lidského života.

Hned za oběžnou dráhou Marsu je pásmo planetek neboli asteroidů, ke kterým by to ze Země tam a zpátky trvalo tři čtyři roky. Budoucí cestovní kanceláře by mohly zorganizovat extrémní dovolenou se zkoumáním unikátního prostředí těchto planetoidů. Posadí vás na sáně a vymrští vás do vesmíru tak, že slabá gravitace planetky vás udrží na oběžné dráze, ale už vás nestáhne zpět – to by mohla být skvělá jízda. Třikrát dál než Mars je oběžná dráha Jupiteru s jeho úžasným systémem měsíců, které nabízejí desítky různých pohledů. Mohlo by to být pro budoucí cestovatele velké lákadlo, ale celý výlet by mohl trvat asi pět let. Saturn leží téměř dvakrát tak daleko než Jupiter, takže výlet trvající víc než deset let by mohl být už příliš. Ale možná, že existují metody, které by mohly zkrátit čas potřebný k návštěvě Marsu, jen na několik dní.

Jak cestovat rychleji

Pro lidstvo, které vždy riskovalo, je cesta do hlubin kosmu, možnost koupat se ve světle exotických hvězd nebo i jen cesta na okraj naší vlastní Sluneční soustavy velice lákavá. Budeme proto muset najít způsob cestování, který bude mnohem rychlejší. Jak nejrychleji bychom mohli cestovat? Nic, co dosud známe, není rychlejší než světlo – 300 000 kilometrů za sekundu. Rychlost světla je nejzazší rychlost ve vesmíru. Je to Einsteinův policajt soustavy. Rychlost světla je tak veliká, že byste mohli za jednu sekundu obletět Zemi sedmkrát. Takže kdybyste si mohli zaskočit na Měsíc rychlostí světla, trvalo by to něco přes sekundu. Porovnejte to se třemi dny, které to trvalo v programu Apollo. Problém je, že neumíme cestovat rychlostí světla, a dokonce ani se k ní přiblížit. Vezměte si ten nejrychlejší stroj, jaký byl kdy někam vyslán, a zeptejte se, jak dlouho to potrvá k nejbližší hvězdě. Bude to 50 000 let. A to za použití současného chemického pohonu, který dosáhne nejvíce 64 000 kilometrů za hodinu. Je to zdroj síly, který se používá, aby byly rakety vyneseny ze Země. Abychom se však dostali na Mars za méně než několik měsíců, potřebovali bychom jiný druh paliva.

Existují teorie, jak by se daly zkonstruovat pohon k rychlostem, které se blíží rychlosti světla. Byl by dostatečně rychlý, aby nás dopravil kamkoli ve Sluneční soustavě za méně než den – a k nejbližší hvězdě za méně než desetiletí. Jedna taková teorie je založená na prastarém pozemském pohonu – větru do plachet.Kepler se jako první zmínil ve svých poznámkách o možnosti použít plachty k plavbě do vnějšího vesmíru. Proud částic ze Slunce se v kosmickém prostoru podobá jakémusi větru. Sluneční vítr vytváří například ohon komety, která se blíží ke Slunci. Ještě lepší je využít přímo tlaku slunečního záření, jenže když se vzdálenost od Slunce zdvojnásobí, jeho síla se sníží čtyřikrát. S malou pomocí Měsíce však existuje možnost, jak by se dalo světlo zamířit jedním směrem. Kdybychom měli na Měsíci baterii slunečních reflektorů mířících synchronně na sluneční plachty, byli bychom schopni je urychlit asi na polovinu rychlosti světla. Jenže kužel světla se i ve vesmíru rozšiřuje. Například, kdybychom měli sluneční reflektor na Zemi a zamířili ho na Měsíc, nevytvořil by na Měsíci bod, ale skvrnu o průměru asi osmi kilometrů. Proto by tyto plachty musely být obrovské. Kosmonauté by zřejmě museli strávit ve vesmíru měsíce sestavováním plachty s průměrem možná tisíců kilometrů, která by byla dostatečně lehká a trvanlivá, aby mohla zachytit částice světla z baterií slunečních reflektorů na Měsíci. Solární plachtění vypadá lákavě, jenže omezuje dosah kosmické lodi na cíle jen ve Sluneční soustavě.Za jejími hranicemi se naštěstí už také rýsuje řešení – použití vodíku, který je nejhojnějším prvkem ve vesmíru. Loď s náporovým tryskovým motoremvypadá jako obrovský kornout na zmrzlinu. Vpředu má gigantickou naběračku, a jak se pohybuje v hlubokém vesmíru, pohlcuje plynný vodík. Ten spaluje podobně jako Slunce a na druhém konci vystřeluje obrovský proud iontů. Takový motor by mohl fungovat navždy, protože vodík se vyskytuje v kosmickém prostoru všude. Vědci dosud bohužel nebyli schopni dosáhnout fúzní reakce vodíku schopné pohonu.

Vědci v Evropské laboratoři pro fyziku částic však už pokusně vytvořili jiný zdroj paliva, jenž jako by pocházel přímo ze science-fiction – antihmotu, která je protikladem všeho, co známe. Představte si například svět na druhé straně zrcadla. Stejně jako v knize Lewise Carolla Alenka v říši divů jsme byli fyzici vždycky zvědaví, jestli existuje na druhé straně zrcadla obrácený vesmír, kde je pravá strana levá a levá strana je pravá. V antivesmíru jsou obrácené náboje. Kladné náboje tam jsou záporné, záporné náboje se stávají kladnými, a když se setkají, explozivně se uvolní energie. A tak jestli je vesmír na druhé straně zrcadla tvořen antihmotou a já bych se tohoto vesmíru dotkl, zničil bych tím výbuchem energie většinu New Yorku. Změna antihmoty a hmoty v energii je stoprocentně účinná. Žádný jiný zdroj energie není lepší. Ale má to háček. I když už vědci umí v laboratoři antihmotu vytvořit, náklady jsou obrovské. Kdyby chtěly Spojené státy vytvořit čajovou lžičku antihmoty, přivedlo by je to na mizinu. Na druhou stranu: Aby se lidé dostali na Mars, byly by zapotřebí jen gramy antihmoty. A s několika čajovými lžičkami antihmoty by se dostali až k nejbližší hvězdě.

Abychom mohli navštívit vzdálené hvězdy nebo jiné galaxie, potřebujeme něco mnohem silnějšího, než se kdy Alence za zrcadlem zdálo. Vědci hledají systémy pohonu, které by nás zanesly dokonce ještě hlouběji do vesmíru. Ale i kdybychom dosáhli rychlosti světla, nedovolí nám to dostat se nijak zvlášť daleko. Světlo je rychlé, ale vesmír je obrovský. A tak, i kdybychom mohli cestovat na světelném paprsku, kdybychom chtěli prolétnout galaxií, jako to dělají ve vědecko- fantastických románech, trvalo by nám to statisíce let. Cestování do nejbližší galaxie by rychlostí světla trvalo několik milionů let. A jestliže je rychlost světla konečná rychlost vesmíru, tak se zdá, že jsme odsouzeni být uvězněni ve svém galaktickém sousedství. Proto se snažíme pochopit uspořádání vesmírného času. Pokud bychom jej uměli nějak zakřivit, zdeformovat, mohli bychom použít zkratky. To je to, co dělají ve Star Treku, když se vydávají na cesty po osnově. Aby mohli cestovat po osnově, musejí zakřivit strukturu vesmíru, a pak se vydat na druhou stranu galaxie zkratkou.

Cestování časoprostorem

Všichni známe Einsteinův názor, že nemůžeme letět rychleji, než je rychlost světla, nicméně i ten má doplněk. Einstein nám nechal otevřenou možnost, že můžete rozpárat, roztrhnout, překřížit strukturu prostoru a času tak, abyste mohli využít zkratku vesmírem. Představte si koberec. Jestliže přes něj chcete přejít, existuje tradiční cesta. Ale také si můžete vzít laso a přitáhnout si stůl na druhém konci koberce k sobě, takže tím stlačíte prostor před sebou. Stručně řečeno podle Einsteina, čím je větší hmota, tím víc se deformuje prostor a čas. Pokud soustředíte obrovské množství energie do jednoho bodu, který je srovnatelný s černou dírou nebo s obrovskou hvězdou, pak doslova ohýbáte strukturu prostoru a času. Jednoduše přeskočíte na vedlejší hvězdu. Takže, jiným slovy, vy neletíte ke hvězdám, ale hvězdy přiletí k vám, protože vy stlačíte prostor před vámi. Obrovské množství energie nebo hmoty, potřebné k vytvoření takového zakřivení prostoru se zdá být mimo možnosti lidského rozumu a schopností. Ale může existovat alternativa.

Fyzik John Brandenburg vyvíjí teorii, ve které budou kosmické lodě budoucnosti schopny dosáhnout cestování rychleji než světlo tím, že nebudou manipulovat rozsáhlými oblastmi vesmíru, ale tím, že zmanipulují pouze oblast kolem kosmické lodi. Trik spočívá v tom, že kosmická loď napodobí podivnou, zatím jen teoretickou částici, které se říká tachyon. Je to částice s jiným zakřivením, než mají ostatní částice. Světlo se vždycky pohybuje stejnou rychlostí. Na druhou stranu tachyony se mohou pohybovat neomezeně rychle. Nemohou však být pomalejší, než je rychlost světla. Pro ně je rychlost světla nejnižší povolená rychlost, aby existovaly. Jestliže opravdu existují, mohou tachyony překonat rychlost světla, protože mají to, co fyzikové uznávají jako imaginární hmotnost. Brandenberg navrhuje nahrazení prostoročasu obklopujícího kosmickou loď silným elektromagnetickým polem, takže by se loď pohybovala prostorem jako tachyon. Operovala by jako neviditelný letoun, který nezachytí žádný radar a nevidí ani obsluha radaru. Pokud se někomu podaří ovládnout časoprostor kolem své lodi, může z ní udělat imaginární objekt, což znamená, že se bude pohybovat rychleji než světlo. Tak se v podstatě může odpojit od zbytku vesmíru. Cestovatel by se tak mohl během okamžiku dostat kamkoli ve vesmíru – jakoby se mu najednou objevilo množství dveří. Dveří, do kterých vstoupíte a ocitnete se někde v chodbě tak rychle, že se zdá, že jste ani neměli čas se někam pohnout – to je imaginární spojení ve vesmírném čase. Ale změnili jste se vy, ne vesmírný čas. Nikdo neví, jak rychle, nebo kam by taková kosmická loď mohla cestovat. Do kterých dveří ale vejít a kterými dveřmi zase vyjít?

Cestování vesmírným prostorem navíc není možné, aniž bychom nejdříve nepřemohli jednu ze základních sil vesmíru – tu, která nás poutá k rodné planetě. Dostat se z gravitačního pole Země. To je první věc, kterou musíme udělat. Aby se objekt mohl dostat z dosahu zemské přitažlivosti, musí dosáhnout rychlosti 28 000 kilometrů v hodině. Tou bychom překonali vzdálenost mezi New Yorkem a Los Angeles za osm minut. Zatím s tím, co máme, neexistuje jiná cesta, než použit hrubou sílu. Zatímco teoretický výtah do vesmíru může zemskou přitažlivost přemáhat postupně, raketa ji musí překonat velkou silou, kterou získává hořením raketového paliva během výbušné chemické reakce. Dnešní raketové motory pohání chemická energie. Pokaždé, když něco spálíte, je to chemická energie. Když spaluje raketový motor, je to chemická energie. Když nastartujete motor vašeho auta, využíváte chemickou energii uloženou v benzínu. Samotné palivo může činit až 90 procent celkové váhy vesmírné lodi. Většina paliva se spotřebuje při prvním zažehnutí, aby se zásoba paliva dostala na oběžnou dráhu. Je to, jako byste se pokoušel dojet z New Yorku do Los Angeles na jednu nádrž benzínu. Museli byste za sebou táhnout cisternu a většina energie potřebné k pohybu cisterny by byla použita na převoz paliva uvnitř ní. Při dnešním způsobu cestování do vesmíru se kosmonauti vezou k obloze na řízené explozi. Ať už dopravní prostředek váží cokoli, potřebuje vyvinout až dvakrát větší tah, který by ho vynesl z povrchu Země. Aby raketoplán mohl nabrat rychlost, potřebuje vyvinout tah čtyři miliony kilogramů.

NASA se nevzdává plánu návratu na Měsíc a hledá proto způsob, jak proniknout do toho velkého prostoru mimo Zemi s mnohem menšími náklady. Její projekt je založen na myšlence, že se základnou pro další cesty stane oběžná dráha Země. Program NASA Constellation, následník legendárního programu Apollo, má za cíl vstoupit znovu na Měsíc v roce 2020. Základem plánu jsou dvě odlišné rakety. Nepilotovaná raketa Ares V, která se tyčí výše tří fotbalových stadionů postavených jeden na druhém, vynese lunární modul, zásoby a modul pro návrat na Zemi, na oběžnou dráhu, kde počká na kosmonauty. Raketa Ares I dopraví posádku na palubě kosmické lodi na oběžnou dráhu. Potom se spojí s modulem pro návrat na Zemi a vydá se k Měsíci. Tento tandemový systém umožní vynést na Měsíc mnohem více zásob a přístrojů než Apollo, které nám umožňovalo tam zůstat pouze den nebo dva a pak jsme se museli vrátit. Budeme někdy schopni překonat skvělé úspěchy programu Apollo? Prozkoumáme někdy rozsáhlé prostory kosmu rychle a bez zbytečného rizika, podobně jako cestujeme třeba do jiného města nebo na jiný kontinent? Mnohokrát jsme se z historie poučili, že jestliže rozvinuté společnosti přestaly bádat, tak zakrněly a vymřely.

zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10391317150-vesmir/212382553450021-kosmicke-cestovani/